Sto let rakouské meteorologické společnosti

Sto let rakouské meteorologické společnosti

Její založeni patří také k dějinám meteorologie u nás, jež ovšem souvisí s dějinami meteorologie vůbec. O něm přednášel (Zeit­schr. d. österr. Ges. f. Met., 1866, str. 1—7) na prvním měsíčním shromáždění, 16. listopadu 1865, dr. Carl Jelínek, tehdejší ředitel c. k. Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský mag­netismus (narodil se 23. X. 1822 v Brně, přišel do Vídně z pražské hvězdárny, byl členem Zemského sněmu v Praze a zemřel 19. X. 1876 ve Vídni).

Zmínil se nejprve o tehdejších počátcích zpravodajství, aby odůvodnil nutnost meteorologie proti jejím odpůrcům. Pak mluvil o potřebě soustředit jednotlivé pracovníky a o meziná­rodní spolupráci: „Nejžádoucnější by bylo, kdyby všichni me­teorologové Evropy utvořili velký spolek a prováděli pozorování i výzkumy podle určitého společného plánu." (Mezinárodní organizace pak byla založena r. 1872 v Lipsku.) Nemohl tušit, že Světová meteorologická organizace určí teprve za sto let Moskvu jako jedno ze tří budoucích středisek světového systému meteoro­logického výzkumu pro globální předpovědi počasí, kromě Washingtonu a Melbournu. Zmínil se též o mannheimské spo­lečnosti (M. z., 1954, str. 4), která sledovala podobný cíl.

Jako příklady pak uvedl anglickou společnost od r. 1850 a francouzskou od prosince 1852. Kromě ní vznikla v r. 1864 z podnětu Le Verrierova Vědecká společnost pro rozvoj astro­nomie a meteorologie, tehdy již s více než 2500 členy a značnými prostředky. Také ve Skotsku a na ostrově Mauritiu byly spo­lečnosti. Ve Švýcarsku založila meteorologická komise Přírodo­vědecké společnosti v letech 1862 a 1863 celkem 88 stanic a vy­bavila je dobrými přístroji. Také v Itálii zamýšleli založit spo­lečnost a od ledna 1865 vydávali bulletin. Dále se Jelínek zmínil obšírněji.o italské meteorologii a dalších časopisech, které tam začali vydávat nedávno předtím. Zajímavá je nakonec zmínka o Corrispondenza scientifica v Římě s meteorologickými bulletiny paní Kathariny Scarpellini (možná první ženy na světě, která se zabývala meteorologií).

Dále poukázal na článek Karla F r i t s c h e, místoředitele ústavu (nar. 16. 8. 1812 v Praze, zemřel 26. 12. 1879 v Salc­burku) v Oesterreichische Wochenschrift, který v něm jasně a podrobně dokázal, že společnost není zbytečná. Spolupráce členů bude naopak užitečná zvláště tam, kde meteorologie hraničí s příbuznými vědními obory, a tam, kde se uplatní v praktickém životě. (Fritsch se totiž zabýval mimo jiné také fenologii, a to už v Praze.) Společnost a Ústřední ústav se budou navzájem pod­porovat tím spíše, že značnou část členů společnosti budou tvořit pracovníci ústavu a pozorovatelé na meteorologických stanicích (tehdy byli pozorovateli často lidé vzdělaní a významní).

Nakonec se Jelínek zmínil stručně o vlastních přípravách za­ložení. Podnět dal již před delší dobou Fritsch a význační po­zorovatelé ve svých dopisech. Dne 28. ledna 1863 se několik přátel meteorologie sešlo k důvěrným (!) hovorům. Dne 23. února pak předložili návrh stanov a požádali o povolení založit společ­nost. O více než dva roky později je sice dostali „nejvyšším roz­hodnutím" z 28. dubna 1865, ale s podmínkou, že stanovy budou schváleny teprve tehdy, až budou doplněny. To se pak stalo výnosem státního ministerstva z 22. června 1865. Ke dni před­nášky se přihlásilo 13 zakládajících a 127 řádných členů. Zaklá­dajícím členem se stal také ministr obchodu Bernhard Freiherr von Wüllerstorf-Urbair, který tím osvědčil svůj zájem o cíle společnosti. Byl pak prvním výročním shromážděním 12. prosin­ce 1865, kdy byla společnost ustavena, zvolen jejím presidentem. To už měla 15 zakládajících a 163 řádných členů, o rok později 17 a 229, kdy bylo zvoleno prvních 12 čestných členů, vesměs zahraničních.

První číslo časopisu společnosti vyšlo až 1. května 1866. Přesto a přes válečnou dobu vyšlo do konce roku 24 čísel, sice útlých, většinou po 16 stranách, formátu asi 15x23 (sazba 10x17), ale v rychlém sledu, většinou po 10 dnech. Kromě Jelinka jej redigoval Julius H a n n, tehdy ještě bez doktorského titulu a také nebyl členem výboru společnosti. Po zmíněném Jelínkově článku o založení společnosti obsahoval geograficko-meteorologický přehled větru a deště v Arábii. Napsal jej soukromý učenec Med. Dr. A. Mühry z Göttingen. Článek skončil ve dru­hém čísle. (Mühry vydal již v r. 1860 Geografickou meteorologii a 1863 Klimatologický přehled Země, doplňky k němu pak v r. 1865.) Později uveřejnil v prvním ročníku časopisu ještě další čtyři příspěvky. V Jelínkově přednášce je jmenován v souvislosti s Brandesem, Kämtzem, Dovem, Lamontem.

Ve druhém čísle nás zajímá stručná zmínka o Kreilově Kli­matologie von Böhmen z r. 1865 (tři roky po jeho smrti), v níž je také historická skica meteorologických pozorování v Čechách.

Dále zmínka o práci Rud. v. Vivenota o vlivu změněného tlaku vzduchu na lidský organismus, darované autorem mimo jiné práce knihovně společnosti. V 5. a 6. čísle je podrobná zpráva o předpovědích počasí pařížské hvězdárny. V 7. čísle je článek presidenta společnosti von Wüllerstorf-Urbaira o aneroidu jako přistrojí pro měření změn tíže. Předpokládá ovšem, že aneroid je stejně přesný jako rtuťový tlakoměr. Ve 13. čísle otiskl prof. dr. C. Rothe přednášku o meteorologických poměrech v Bra­tislavě, v 17. čísle Hannův jediný článek v tomto ročníku, o föhnu, ve 21. čísle popis Naudetova aneroidu, minimálního tep­loměru Casella a maximálního teploměru Geisslerova, ve 22. a 23. čísle zpráva o telegrafických povětrnostních zprávách v Rus­ku, zajímavá zvláště ke konci (str. 363/364). Na celou řadu otázek nebylo tehdy ještě odpovědi. Rykačev se domníval, že nikdy nebude možné odpovědět na všechny tyto otázky, nýbrž jenom na většinu, na některé pak přesně.

V posledním čísle je Fritschův článek o vlivu roje létavic na tlak vzduchu. Dnes lze těžko pochopit, proč Jelínek, redaktor časopisu a ředitel ústavu, dovolil uveřejnit tento článek svého zástupce a hned za ním uvedl svůj opačný názor. Kromě toho o tucet stránek dále otiskl drtivou a sžíravou kritiku knížky: G. B r e s s o n, La prévision du temps, která pojednávala také o předpovědi počasí podle létavic.

Z obsahu prvního ročníku je patrné, jak tehdejší pracovnici tápali, hledajíce odpovědi na spousty otázek, např. co je to bóra, föhn, vír za pohořím, inverze (tento výraz se tam ovšem ještě nevyskytuje), zda redukovat tlak vzduchu na hladinu moře nebo ne, zda je mlha nebo mrak z kapiček či bublinek apod. Ale už se objevuje výklad vzniku jezera studeného vzduchu, Hann se důvtipně snaží vyvrátit nesprávný názor - geologů, že föhn při­chází ze Sahary, nebo také (Dove) z Indického oceánu, pouka­zem na föhn v Grónsku, dokonce i severním. Dochází však také k nesprávnému názoru: „Je více než pravděpodobné, že jihový­chodní vítr v Grónsku není nic jiného než horní pasát, náš jiho­západní vítr, který se v severních polárních krajích zdá odchy­lovat a vát jako jihovýchodní." V poznámce pod čarou cituje Mühryho dříve zmíněný Klimatografický přehled Země, který ho patrně svedl k falešné představě. Správně však poukazuje na to, že horní pasát se při sestupu dolů otepluje tím, že se vzduch stlačuje a současně také klesá jeho relativní vlhkost. V jiné po­známce pod čarou a v dalším textu podává správné vysvětlení föhnu, avšak zatím jenom jako spekulaci. Ještě se neodvážil vyslovit je jako skutečnost, poněvadž neměl psychrometricky zjištěné nízké relativní vlhkosti, a dávná zkušenost, že vzduch je při föhnu velmi suchý, mu zřejmě nestačila. Očekával však, že to švýcarská meteorologická komise brzy provede. Ke konci pouka­zuje na teplo utajené ve vlhkém vzduchu, které se při kondenzaci uvolňuje.

Správné dohady se tehdy promíchávaly s nesprávnými, jako byl např. Fritschův částečně nesprávný názor o vzniku velkých srážek v létě (str. 164/165). Těžce se rodila meteorologie v těch dobách. Pejml tedy celkem právem nazval první kapitolu ve své knize Opravdová kniha proroků: „Pravěk ještě před sto lety." Přesto se najde tu a tam jasný náznak, jak úžasně blízko byli pojmu fronty. Např. Fritsch: „V zimě naopak vznikají velké srážky zvláště tím, že polární proud vniká do ovzduší ohřátého a parami nasyceného ekvatoreálním proudem, nebo obráceně tím, že ekvatoreální proud vniká do ovzduší ochlazeného polár­ním proudem. Poněvadž to však probíhá většinou ve vyšších vrstvách, nedá se obvykle pozorovat přímo. V obou případech se vítr značně stočí, až do úplně opačného směru, avšak zřídka bez přerušení a poruch, které prozrazují boj obou proudů o měnlivou vládu a jsou příčinou srážek dlouhého trvání a velmi proměnlivé intenzity, co do vydatnosti také stejných jako letní. V přechod­ných obdobích na jaře a na podzim jsou příčinou velkých srážek někdy vertikální, někdy horizontální vzdušné proudy."

Těžko dnes pochopit, proč trvalo ještě půl století, než teore­tický fyzik Vilem Bjerknes vybudoval teorii polární fronty. Snad to lze poněkud vysvětlit tím - jak to Fritsch naznačil - že k nám cyklóny přicházejí už v pokročilém stavu vývoje, kdežto do Nor­ska v ranějším. A také tím, jak to napsal Pejml ve své knize (str. 132 a 134): „Po jeho (Fitzroyově) smrti nastal na dosti dlouhou dobu úpadek této nové metody, nebyl důstojný po­kračovatel. Meteorologové jako by novou cestu neznali. Tvrdo­šíjně přešlapovali na místě a předpovídali počasí téměř výhradně z pohybu tlakových útvarů. Příliš jednostranně se zabývali stu­diem rozděleni atmosférického tlaku při povrchu Země, v tak­zvaném barickém poli. Barometr jim učaroval, tak trochu vě­řili v jeho samospasitelnost. Vysoko do vzduchu se dostat ne­mohli, neměli čím. Lety v balónech byly v začátcích ..." Ostatně ve Vídni se asi začaly kreslit synoptické mapy teprve později a zprvu docela jinak, bez izobar. A přece, jak veliký pokrok udě­lala meteorologie za sto let!