Recenze meteorologických publikací

Sat, 2016/01/23 - 10:08 — plipina

Recenzi publikace Povětrnostní sloupy naleznete na konci stránky v pdf příloze.

-pl- 19.1.2022

Kde se historie dotýká oblaků a řek

Autoři: Jan Daňhelka, Radim Tolasz, Karel Krška, Jan Macoun, Libor Elleder. Praha: ČHMÚ, 148 stran. ISBN 978-80-7653-005-8.

Pod právě uvedeným názvem vydal Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) v závěru minulého roku knižní publikaci věnovanou stému výročí svého založení, pokud to ovšem počítáme v rámci celé škály jeho přímých institucionálních předchůdců a v souvislosti s komplikovaným organizačním vývojem probíhajícím již od založení někdejšího československého státu. Tato publikace je dílem autorů: Jan Daňhelka, Radim Tolasz, Karel Krška, Jan Macoun, Libor Elleder a vyšla v nákladu 500 výtisků pod ISBN 978-80-7653-005-8.

Kromě úvodu, závěru a rozsáhlého seznamu použitých literárních pramenů je členěna do následujících částí:
– Vývoj Českého hydrometeorologického ústavu.
– Sto roků extrémů 1919–2019.
– Kapitoly z historie vědních oborů:
a) Kapitoly z historie meteorologie na našem území.
b) Kapitoly z historie poznávání hydrologického cyklu.
c) Znečištění ovzduší – historický exkurz.

– Zrození vědních oborů – antická filozofie.
– Mytologické představy o atmosféře a hydrosféře.

Vyjdeme-li ze skutečnosti, že prvoplánově jde o pamětní publikaci k významnému jubileu instituce ČHMÚ, lze zřejmě konstatovat, že je publikací zdařilou. Působí velmi důstojným, ale nikoli nadneseně bombastickým dojmem, čtenářsky je nepochybně velmi zajímavá, po grafické stránce nevtíravá, ale dostatečné výrazná a vkusně uspořádaná, bohatě vybavená barevnou, a to zejména fotografickou dokumentací.
Z hlediska obsahového zpracování publikace a rozvržení probírané látky není situace recenzenta jednoduchá. Na první pohled je zřejmé, že zde, a to pravděpodobně záměrně, neproběhla sjednocující redakce, texty jsou evidentně tvořeny svými autory dosti nezávisle na sobě. Knížka není důsledně uspořádána dle nějaké vůdčí myšlenkové linie, ale představuje něco jako svým způsobem čítankový soubor zajímavých textů. Ostatně není uváděn žádný redaktor nebo recenzent díla. I když to není výslovně uvedeno, nebo nějakou grafickou úpravou vyjádřeno, lze knížku evidentně rozdělit na dvě základní části. Do první můžeme zařadit úvodní dva body ze zde uvedeného obsahu, do části druhé pak zbytek.
V prvním obsahovém bodu je chronologicky a čtivým způsobem zachycen stoletý vývoj instituce, jež má dnes podobu ČHMÚ, a to v nejednoduchých souvislostech a peripetiích, do nichž se v plném rozsahu promítá společenský, politický a státoprávní vývoj od vzniku Československa v r. 1918.
Druhý obsahový bod lze dle názoru recenzenta hodnotit jako odborně podstatné těžiště celé knížky. Rok po roce jsou zde uváděny, stručně popisovány a charakterizovány události, které se jakkoli dají považovat za počasové extrémy.
Přehlednosti velmi prospívá závěrečné, v podstatě tabelární shrnutí celého obsahu. Pro jakéhokoli zájemce o výraznější počasové jevy v zahrnuté stovce let to může být opravdu velice užitečný odborný materiál s vysokou informační hodnotou.
Zbývající část knížky má výrazně převažující historický charakter, není to však text historicko-vědeckého zaměření, je zpracován odborníky v meteorologii, klimatologii a hydrologii, kteří se o historii svých oborů aktivně zajímají, nejsou však na tomto poli odborníky profesionálního zaměření. K této části nyní uveďme několik poznámek.
Především je svým netradičním řazením zajímavé uspořádání prezentované látky zpětně proti toku času, a to od novověkého formování systematických meteorologických, klimatologických a hydrologických poznatků až k mytologickým představám dávných civilizací starověku. Podstatnou záležitostí, kterou zde nutno brát v úvahu, představuje skutečnost, že v tematické oblasti meteorologie (se zahrnutím klimatologie) je pro zpracovatele textů situace metodicky a podkladově poněkud odlišná od hydrologie. V rámci české oborově historické literatury existují dvě velmi obsáhlé knižní publikace „Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku“ a „Hydrometeorologická služba armády české republiky v období 1918–2009“. Je proto svým způsobem přirozené, že část naší knížky nadepsaná „Kapitoly z historie meteorologie na našem území“ se může, přinejmenším v některých partiích, jevit jako jisté glosování právě zmíněných širších literárních pramenů, u nichž lze předpokládat širší čtenářskou obeznámenost. Začíná se od Johanna Keplera, výklad pak přímo směřuje ke stručné charakteristice vývoje meteorologických přístrojových měření až ke konci 19. století. Následuje jakoby zpětný odskok do 18. století k Prokopu Divišovi a posléze ke klementinské observatoři. Pokračují zmínky o prof. Augustinovi a prof. Hanzlíkovi. Potom se již víceméně kontinuálně přechází k prvorepublikovému vývoji a dále směrem k současnosti. Naproti tomu formálně symetrická část „Kapitoly z historie poznávání hydrologického cyklu“ je zpracována poněkud systematičtěji, z časového hlediska kontinuálněji, a především uvažována v širším světovém kontextu dějinného vývoje hydrologické problematiky. Je zřejmé, že autorským záměrem zde bylo vytvořit dílo zásadnějšího syntetického a obecnějšího charakteru. Z obecně historického hlediska se zde vyskytují některé marginální podivnosti, např. na str. 86 jsou v souvislosti s roky 1425 a 1432 zmínky, které navozují, že v této době vykonával císař Zikmund Lucemburský standardní vládu v Čechách.

Zamyslíme-li se nyní nad obvyklou otázkou: „Co v obsahu textu chybí?“, je mj. možno litovat absence dvou meteorologických témat. V prvním případě toho, že není přímo podchyceno zajímavé období aplikování tzv. meteorologické norské školy v naší prvorepublikové synoptické službě. Byla by to zároveň vhodná příležitost konkrétněji prezentovat významnou osobnost Gustava Swobody, která je sice sporadicky zmiňována, ale bohužel spíše mimo souvislý kontext. Reprodukce jeho obrazu na str. 75 je mimo textovou souvislost. Druhý případ souvisí s tím, že prakticky vůbec není podchycena zásadní změna meteorologických předpovědních metod a přechod od tzv. subjektivně synoptického přístupu k metodám založeným na aplikacích numerických předpovědních modelů.
Navazující část zaměřená na problematiku znečištění ovzduší je výstižně prezentována jako exkurs danou tematikou. Ten se týká jak mezinárodního kontextu, tak našich specifik v tematické oblasti, jež je jak v minulosti, tak v přítomnosti spojena s velkou odbornou a společenskou naléhavostí.
Zpracování se vyznačuje střízlivostí, kultivovanou věcností a zasvěceností. Dobře vystihuje významné aktivity ČHMÚ, a to i v kontextu hlavních mezinárodních kooperací Obecněji historická část knížky má spíše charakter šířeji vzdělávacího textu. Velmi zajímavou je pasáž ohledně antické filozofie věnovaná především Aristotelovi ze Stageiry. Poměrně rozsáhlá sbírka citátů z jeho díla týkajících se meteorologických a hydrologických záležitostí doprovozená dnešními stručnými výklady „uvádějícími věci na pravou míru“ působí velmi živým a inteligentním dojmem. Závěrečné pasáže knížky jsou věnovány mytologickým představám o atmosféře a hydrosféře starověkých civilizací Egypta, Mezopotámie a Indie, typicky se formujících v oblastech říčních veletoků. Z hlediska dnešních širokých zájmů o vše, co souvisí s Čínou, je otázkou, proč zde byla starověká Čína pominuta. Zvídavého čtenáře by dále mohlo zajímat, jak tomu bylo v souvislosti se severoamerickými nebo jihoamerickými Indiány v oblastech Amazonie nebo kolem veletoku Mississippi. Závěr textu je posléze věnován mytologii starých Slovanů.
Celkově možno uzavřít tak, že daná knížka představuje zdařilou reprezentativní publikaci jubilejního charakteru. Taková publikace si zpravidla neklade přímé a výrazné originálně vědecké ambice. Evidentně je to zde v souladu s vydavatelským záměrem, neboť nikde není uvedeno, že by texty prošly odbornou recenzí. Čtenáři se však nabízí zajímavá četba velké informativní hodnoty a pozoruhodné obsahové šíře.
Z čistě formálního hlediska lze říci, že knížka je dobře a poutavě graficky zpracována, je vybavena velkým počtem rozmanitých a většinou barevných fotografií. Určitým drobným kazem je zde skutečnost, že u některých z relativně nevelkého počtu prezentovaných grafů jsou špatně čitelné popisy, někde dokonce na osách chybí uvedení jednotek.
Případní zájemci si knížku mohou objednat přes webové stránky: nakladatelstvi.chmi.cz.

Jan Bednář, MZ 2021/3

POVĚTRNOSTNÍ SLOUPY

Průvodce po objektech drobné architektury s meteorologickými přístroji

René Tydlitát – Jan Trejbal, Praha: ČHMÚ 2019, 276 stran, Cena 480 Kč, ISBN 978-80-87577-97-4

První kapitola publikace přináší koncentrované poznatky o meteorologických (povětrnostních) sloupech a předkládá je formou odpovědí na záměrně zvolené otázky. Odpovědi jsou seřazeny tak, aby poskytly informace o základním vymezení meteorologických sloupů, připomněly jejich historii, předložily jejich charakteristické znaky, přiblížily jejich místní vnímání a události s nimi spojené včetně jejich současnosti.

Další a hlavní kapitola si klade za cíl prezentovat existující i zaniklé meteorologické sloupy na našem území a je rozdělena do pěti časově navazujících částí. Tyto části ve svém sledu přibližují počáteční zvýšený zájem o pořizování meteorologických sloupů v českých zemích na přelomu 19. a 20. století a za první republiky, postupnou devastaci nebo dokonce i zánik některých těchto drobných staveb, jejich rekonstrukci a částečnou obnovu po roce 1990. První část této druhé kapitoly odráží situaci na konci 19. století. Další dva nejobsáhlejší časové úseky korespondují s dvěma velkými vlnami zájmu o popisované stavby, které však byly dramaticky přerušeny první a druhou světovou válkou. Navazující čtvrté období zachycuje situaci po druhé světové válce, kdy mnohé meteorologické sloupy chátraly následkem válečných bojů, byly ničeny vandaly, nebo jen stály bez povšimnutí svého okolí. Tehdy byly tyto objekty jen částečně opravovány a obnovovány. Poslední, pátá část začíná rokem 1990, od kterého můžeme vypozorovat snahy o komplexní rekonstrukce některých původních staveb, nebo dokonce i případy zřizování novým meteorologických sloupů, částečně v duchu historické tradice, ale převážně již s moderními elektronickými prvky a designem. Úvod každého časového úseku popisuje poměry v českých zemích, vývoj zřizování meteorologických sloupů a přináší stručné informace o souběžném rozvoji meteorologie jako vědního oboru na našem území.

Další doplňkové kapitoly této publikace pojednávají podrobně o přístrojovém vybavení, hlavních výrobcích a v neposlední řadě i o doporučených trendech při obnově či zřizování meteorologických sloupů.

Publikaci lze objednat na adrese: ČHMÚ, Tiskové a informační oddělení, Na Šabatce 17, 143 06 Praha 4, tel.: 244 032 721, e-mail: nakladatelstvi@chmi.cz

MZ 2019/6, roč. 72, obal časopisu

KDYŽ SE BLÝSKÁ NA ČASY - Počasí a klima u nás i ve světě

Taťana Míková, Alena Zárybnická, Pavel Karas, Michal Žák, 2018. Brno: CPress se společností Albatros Media, a. s. 240 stran, ISBN 978-80-264-2304-1

Když se před 12 lety zničehonic objevila na knižním trhu (mimo jiné zásluhou České televize) publikace Skoro jasno, jistě se nezaradovali jenom televizní diváci, kteří předtím pozorně sledovali třináctidílný vzdělávací cyklus stejného názvu, ale i mnozí další zájemci o meteorologii a přírodní vědy vůbec; starší z nich se dříve určitě zajímali o podobně zaměřený seriál Jiřího Grygara Okna vesmíru dokořán. Nebylo divu, protože televize svými technickými prostředky má jedinečnou možnost autenticky představit probíranou problematiku a ponořit do ní diváka. Nemůže však, a snad ani nechce, nahradit dobře a poutavě napsanou knihu, ke které se čtenář může vrátit kdykoliv, zatouží-li po poznání a utříbení svých představ. Proto je žádoucí, aby z vysílaných vzdělávacích pořadů vycházela i tištěná díla. A v meteorologii právě takovým spisem byla knížka Skoro jasno napsaná trojicí zkušených televizních moderátorů P. Karasem, A. Zárybnickou a T. Míkovou.

Její úspěch a současně nedostatek obdobné literatury na domácím trhu přivedl uvedené odborníky k nápadu sepsat další pojednání sice podobného zaměření, ale většího tematického rozsahu a s četnými novými poznatky, které první kniha nestačila zahrnout. Tak přišla koncem roku 2018 na svět kniha Když se blýská na časy s podnázvem Počasí a klima u nás i ve světě. Vzhledem k jejímu obsahu a celkovému uspořádání ji rozhodně nelze považovat za druhé vydání ranějšího díla, jak by se leckdo mohl domnívat, je opravdu prací samostatnou. Autoři původní tvůrčí kolektiv rozšířili o čtvrtého člena, meteorologa Michala Žáka, napůl moderátora předpovědi počasí v České televizi, napůl vysokoškolského učitele, a udělali dobře. Z textu však nelze poznat autorský podíl jednotlivých členů kolektivu.

Recenzovaná kniha je účelně rozdělena do 16 nečíslovaných kapitol a mnoha podkapitol, takže je přehledná. Z názvů kapitol, z nichž některé uvedu, je zřejmé i pojetí knihy a míra popularizace vědy: Jak je teplý vzduch, Proč fouká vítr, Slunce svítí a hřeje, Numerické modely a aplikace ČHMÚ, Klima kolem nás, Počasí ve staletích, Počasí na vaší zahradě i na druhém konci světa, totéž platí o názvech podkapitol Proč může 100letá voda přijít za rok znovu, Kryštof Kolumbus a hurikán, Za studenou frontou se může oteplit a za teplou ochladit, Něžné jméno ničivého počasí, Není monzun jako monzun, Chcete mít doma vlastní meteorologickou stanici? Většinu kapitol uzavírá tzv. Nebeská galerie, což je navazující soubor fotografií s výstižnými popisky, převzatý především z fotobanky Shutterstock.

Výběr témat knihy je výborný, objem přinášených faktů je veliký. Již při letmém prolistování zjistíme, že kniha tematicky pokrývá celý rozsah meteorologie a klimatologie a zachází i za jejich hranice (hydrologická předpověď, povodně a sucha, kvalita ovzduší). Text je věcně správný (jak jinak, když je dílem odborníků?), napsán zajímavým, srozumitelným, místy uvolněným a vynalézavým způsobem (hustší vzduch stéká do údolí, a otevřeme-li okno, táhne nám na nohy apod.). Popularizace vědeckých znalostí je přiměřená zájemcům různého vzdělání, aby si každý čtenář z knihy mohl odnést co nejvíc. Je zřejmé, že se autoři dlouholetým každodenním kontaktem s diváky a posluchači naučili hovořit a psát tak, že dovedou zaujmout a že jim lidé rozumějí. To v odborném písemnictví není samozřejmé, psát pro „sprostý lid“ není o nic snazší, než psát pro vědce. K přínosům díla patří anglické názvy základních pojmů probíraných v jednotlivých kapitolách.

Kniha je veskrze moderní, jak čtenář pozná (nahodile vybírám) z pasáží o numerických modelech pro předpověď počasí, družicových systémech, přenosových pásech uvnitř tlakových níží, propadech studeného vzduchu (down- burst) v souvislosti s leteckou dopravou, o regulačních opatřeních v oblasti znečištění ovzduší. O tom, že jde o dílo vysoce aktuální, svědčí v knize uvedené nejnovější národní a světové extrémní hodnoty meteorologických prvků, novelizované mezinárodní třídění oblaků z roku 2017, nebo přesně datované zajímavosti z posledních roků, např. vysoká rychlost tryskového proudění nad Českem kolem 300 km/h z 29. října. 2017, či snímky proudící lávy, které pořídila družice Sentinel 2 ve dnech 23. května a 7. června 2018. Sem patří i návrh označení supertropický den.

Jako protiklad čerstvých informací působí skvělé historické exkurzy v četných kapitolách, jež vykreslují vývoj lidského snažení a poznání a těší zvláště dějepisce meteorologie. Dovídáme se, jak bylo objevováno tryskové proudění, vynalézány geostacionární družice, jakými vývojovými fázemi prošel model ALADIN. Pěkně se čte báje o Ikarově neúspěšném letu i pasáž o představách lidí v dobách, kdy počasí ještě určovali bohové, Aristoteles rozuměl všemu a vyplatilo se znát pranostiky. Text provázejí stovky výmluvných fotografií, grafů a tabulek, z nichž vybírám seznam největších povodní, které zasáhly Česko, tabulky rekordů tropických cyklon, projevů počasí při přechodu atmosférických front, druhů meteorologických stanic a přehled morfologické klasifikace oblaků. Na tomto místě musím vyjádřit radost z popisku fotografie na str. 33 „Důsledky silného větru na Kozlově“. Nejde o vítr, ale o slovo důsledky, které se konečně objevilo v meteorologii a klimatologii, protože jsem měl již obavy, že podobně jako pojem následky je zcela zničilo či převálcovalo silně nadužívané a nemilé slovo dopad.

Často slýcháváme, že žáky to dnes ve škole nebaví, že jim připadá nezajímavá a fádní, že přírodovědné předměty oni vůbec „nemusejí“, a to se projevuje i v malém zájmu o studium některých oborů na vysokých školách. Domnívám, že kdyby učitelé fyziky a geografie měli k dispozici knížku Když se blýská na časy, nemuseli by pro interesantní podněty a látku chodit daleko. Copak může mladé lidi nezajímat ochrana před bleskem, ultrafialovým zářením, k čemu je matematika, meteorologie a informatika v prognózních modelech a superpočítačích anebo alespoň co provádějí červení skřítci a elfové na obloze a jak je to s počasím v cizině, když svět je dnes otevřený a létá se na Kanáry a do Dubaje; mimochodem kapitola o podnebí v různých částech světa je napsána také výtečně.

Když v závěru recenze napíši, že žádné, což znamená i úspěšné dílo se nevyhne nedostatkům, budu se opakovat, ale není tomu jinak ani v posuzované knize, přestože většina vad za moc řečí nestojí. Samozřejmě mi hodně vadí, že autoři ani v tištěné formě neupustili od množného čísla u slova teplota (častěji by měli spíš doplňovat na teplota vzduchu) a stejně jako v televizním vysílání používají výraz teploty (nárůst teplot, vysoké teploty), přestože stavovou veličinou je teplota v jednotném čísle (při televizní relaci po zaslechnutí výrazu maximální teploty - kolik jich je? pět? deset? - odcházím od obrazovky, ale knížku odkládat nechci a trpím). Jen si říkám s Karlem Hynkem Máchou „Dalekáť cesta má! Marné volá- ní!!!“ Ještě nešťastnější je věta mrazivé teploty při nízkých vlhkostech (str. 8). Drobných nedostatků odborných a stylistických je více, např. ostrov chladu se nevyskytuje v terénních nerovnostech, ale ve sníženinách, vzduch neproudí ve směru hodinových ručiček, nýbrž ve směru pohybu hodinových ručiček, typ oblaků, správně druh oblaků, základní rozdíl mezi deštěm a přeháňkou není v druhu oblačnosti, spočívá v jejich charakteru, opakuje se nešikovné vyjádření celá řada teplotních rekordů, pořekadel, velkých měst aj. místo mnohé, četné rekordy atd., někde se píše cyklona, jinde cyklóna. Škoda, že při zmínce o Beaufortově stupnici větru nebyl zdůrazněn rozdíl mezi silou větru a rychlostí větru, který přehlížejí i studenti vysokých škol.

Všechny malé neřesti by byl celkem snadno odstranil odborník, který by nebyl zatížen tvorbou knihy a měl tudíž nadhled. Neudělal by to ovšem ze dne na den, trvalo by to, a já mám neověřený dojem, že právě čas byl nepřítel spisovatelů, že kniha byla dokončována ve spěchu. Usuzuji tak dílem z toho, že jí chybí předmluva, úvodní slovo, zkrátka první lidské oslovení čtenářů, které koneckonců ani nemuselo vzejít z pera autorů (do předchozího spisu Skoro jasno velmi pěknou předmluvu napsal Petr Dvořák), dílem z toho, že rejstřík je neúplný, jako by pojmy do něj byly zařazeny nahodile. Obsahuje např. pojmy Czechglobe, medikán a ventilační index, ale chybí výrazy tlaková níže, tlaková výše, cyklona, anticyklona, bouřka, klima, medardovské počasí, meteorologický radiolokátor, oko cyklony, supertajfun a mnoho dalších, které se v díle vyskytují. (Pojmy jsou rozumně seřazeny podle přirozeného slovosledu, např. tepelný ostrov, solární konstanta, nikoliv ostrov tepelný, konstanta solární.) Vím, že rejstřík je pracná a zdlouhavá záležitost, ale rozsáhlejší kniha nabitá odbornými pojmy pořádný rejstřík potřebuje. Mohl ji také prospěšně uzavírat seznam doporučené vědecké i další meteorologické literatury.

Přes kritické připomínky jsem názoru, že recenzovaná kniha je na vysoké odborné i popularizační úrovni a že by neměla chybět ve školních i soukromých knihovnách. Žádnou zdařilejší českou meteorologii pro všechny neznám.

Literatura:

KARAS, P., ZÁRYBNICKÁ, A., MÍKOVÁ, T., 2007. Skoro jasno. Průvodce televizní předpovědí počasí. Praha: Česká televize, 208 s., ISBN 978-80-85005-78-3

Karel Krška, MZ 2019/5, roč. 72, str. 156-157

Zničí nás klima nebo boj s klimatem?

Václav Klaus, Praha: Grada 2017 200 stran, ISBN 978-80-271-0589-2

Není jednoduché psát recenzi na knihu, která je více- oborová tak, jako v tomto případě. Autor v knize předkládá politické, ekonomické, environmentální, filosofické, sociální, ideologické a klimatické názory na současné dění u nás i ve světě. Klima a klimatologie tuto šíři názorů jen doprovází. Hned na začátku musím konstatovat, že právě tento doprovod je odborně nesprávný, zavádějící a často záměrně mani- pulativní. Je to škoda, protože autorovy ekonomické a poli- tologické názory jsou jistě blízké mnoha čtenářům, včetně mne.

V Úvodu se čtenář dozví, že kniha navazuje na předchozí dílo věnované stejnému tématu (Klaus, V., 2007, Modrá, nikoliv zelená planeta. Dokořán, Praha 2007). Václava Klause jsem si vždy vážil pro jeho konzistentní názorovou stabilitu, což v oblasti klimatu a životního prostředí platí již minimálně 25 let. Určitě by bylo vhodnější, kdyby se autor nechal poučit a opustil některé níže popsané mylné argumenty, ale to v tomto případě jistě nemůžeme očekávat. Jeho nová kniha je dokladem této názorové stability, protože autor na mnoha místech cituje své vlastní starší texty s cílem tuto konzistentnost dokázat.

Kapitola 1 (Strašení globálním oteplováním nepřestává) je téměř úplně složena z těchto citací. Některé zmíněné projevy a předmluvy upozorňující na nebezpečí různých -ismů, včetně klimatického alarmismu, bych bez váhání pode- psal. Pokud se však autor ve svých projevech a textech od tohoto tématu odkloní a začne se tvářit jako klimatolog, tak se většinou mýlí. Tyto starší texty zde však rozebírat nebudu.

Druhá kapitola (Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii) začíná filosofickým pokusem ukázat, že přírodní vědy, včetně klimatologie, nejsou vědami (s. 52). Za klimatologii bych rád vyvedl autora z omylu, protože klimatologie je částí meteorologie a ta je jako celek vědou fyzikální. Ne nadarmo se u nás klimatologie i meteorologie studují například na Matematicko-fyzikální fakultě, na katedře fyziky atmosféry University Karlovy. Zároveň však patří klimatologie mezi vědy o Zemi, které autor často zatracuje. Pořád se však jedná o vědu. Vyzdvihl bych zde autorovo konstatování, že nevýhodou klimatologie je nemožnost „kontrolovaného experimentu“ (s. 53). Ano, můžeme kontrolovaně experimentovat pouze s historickými daty. Stejně jsou na tom i některé společenské vědy, například ekonomie nebo politologie. V této kapitole autor také připouští, že skleníkové plyny a skleníkový efekt mají na svědomí oteplení atmosféry o 33 °C (na s. 64 uvádí teplotu bez těchto plynů „minus 18 °C“), zároveň však nepochopeně a nepochopitelně marginalizuje příspěvek člověka k tomuto jevu. V této kapitole jsem s velkou radostí narazil na snad jediné správné klimatologické konstatování z celé knihy, cituji: „Dynamika klimatu je prostě velmi složitá“ (s. 67). Ano, a právě proto by měl autor opustit svůj zjednodušený a nesprávný pohled na hodnocení vlivu člověka na klima prostřednictvím emisí skleníkových plynů, zůstat na poli ekonomie a politiky a vnést do celé problematiky konečně správný ekonomický a politický nadhled. Naproti tomu zcela správně autor upozorňuje, že jsou obecně podceňovány možnosti adaptace a zdůrazňuje se hlavně mitigace. Autorem zvolené příměry o změnách teploty v průběhu dne a roku (s. 91-92) ve srovnání se zcela zanedbatelnou změnou globální teploty jsou však zcela nezanedbatelně zavádějící a manipulativní. Ano, člověk se těmto změnám umí přizpůsobit, ale těžko budeme přesvědčovat horala z Beskyd nebo Krkonoš, aby se přestěhoval na jižní Moravu. A hlavně nezapomínejme, že situace ve střední Evropě není a nebude nijak dramatická - problémy jsou v tropech, subtropech a v polárních oblastech. Dále, na s. 94-95, autor odmítá princip předběžné opatrnosti. Jen bych připomněl, že na základě tohoto principu si město Praha v roce 2002 pořídilo systém mobilních protipovodňových stěn, které v srpnu 2002 ochránily velkou část starého města pražského před zatopením. Ostatně principem předběžné opatrnosti se řídí každý z nás prakticky denně. Často podvědomě hodnotíme pravděpodobnosti i rizika toho, co se může stát a podle toho se rozhodujeme. Nelze tedy tento princip odmítat bez znalosti věci, je vždy nutné vyhodnotit pravděpodobnost nějakého jevu, jeho rizika, nakolik lze rizika snížit a jaké s tím budeme mít náklady.

Třetí kapitolu (Ekonomie a klimatický alarmismus) věnuje autor ekonomii, které se celoživotně věnuje. Očekával bych zde analýzu popisovaného brzdění ekonomiky vlivem snižování emisí skleníkových plynů. Taková zde není, autor jen bez jakéhokoliv podkladu předpokládá, že alarmisté úmyslně a organizovaně brzdí ekonomiku (s. 106). Autor uvádí, že regulace objemu emisí CO2 je zásadním narušením trhu jako celku. To však je 100% závislé na způsobech, které ekonomové, technologové a politici zvolí. Pařížská dohoda, a už vůbec ne IPCC, neurčuje, jak mají politici a ekonomové postupovat, aby se emise v rámci jednotlivých zemí snížily. Autor podsouvá klimatologům, které označuje za alarmisty, aktivity, které jsou doménou ekonomů a politiků (např. daňová politika). Uhlíková daň je úplně stejným nástrojem jako každá jiná spotřební daň. A pokud autor v této kapitole z principu odmítá jakékoliv zásahy státu, je nepochopitelné, že tak činí jen směrem k emisím skleníkových plynů. Zcela mylně však snahy o snížení těchto emisí autor označuje jako „zásahy do klimatu“ (s. 120), protože neví, že do klimatu zasahujeme právě tím, že přeměňujeme zdroje a suroviny v emise. Zajímavým poznatkem z této kapitoly je postesknutí autora nad neexistující diskusí (s. 145-146). Autor má pocit, že k problematice globálního oteplování snáší argumenty už hodně let, ale vše padá do prázdna. Nikdo neposlouchá. To je smutné, ale já se ptám: „a autor poslouchá argumenty klimatologů?“. Jeho názorová konzistentnost v této věci ho usvědčuje z toho, že on klimatology neposlouchá stejně, jako my neposloucháme jeho. Na s. 147 se autor snaží popsat, z čeho mají některé skupiny lidí z boje s globálním oteplováním prospěch. Uvádí čtyři ,ziskové‘ oblasti - obchodování s emisemi, budování dotovaných zdrojů energie, biopaliva na úkor potravin a nakonec výzkum, psaní a mluvení o globálním oteplování. Neznám jediného klimatologa, který by z prvních tří oblastí měl jakýkoliv zisk, ale znám jediného autora u nás, který má pravděpodobně zisk z psaní knížek o globálním oteplování.

Poslední kapitola (Klimatický alarmismus jako součást nové, k totalitě mířící ideologie) se už samotné klimatologie dotýká jen okrajově. Autorovy závěry o environmentalis- mu a zelené ideologii jsou mi sice sympatické, ale neumím je hodnotit odborně. V této kapitole autor rovněž napadá snahu vědců (některých vědců) prezentovat svůj obor, svůj výzkum, v médiích. Jistě se najdou tací, kteří to dělají proto, aby byli v „roli celebrit“ (s. 172). Hlavní příčinu tohoto postupu však hledejme jinde. Dnešní informační globalizace a headlinový pohled na svět (čteme jen titulky) nás všechny k podobnému chování nutí. Věda se dnes neprezentuje jen v seriozních vědeckých publikacích, ale její součástí je i popularizace, která vědu přibližuje veřejnosti. To není doména klimatologů, takový je dnešní vědecký svět.

A Závěr? Ten autor správně využil k tomu, aby své názory shrnul do pěti stran stručného textu. Myslím, že by měl čtenář tuto knihu číst odzadu, tento závěr dobře ukazuje, co ho při čtení celé knihy čeká.

Na začátku této „recenze“ jsem uvedl, že se takováto víceoborová kniha špatně hodnotí. Mám však s touto knihou i osobní problém. Celý text vyznívá jako obžaloba klimatologie a klimatologů, kteří chtějí zničit svět. Bohužel se při této obžalobě autor dopouští velkého množství faktických omylů, které se níže snažím uvést na pravou míru. Je zřejmé, že se mnou autor nebude souhlasit, a jsem připraven být přiřazen ke klimatickým alarmistům (dokonce si myslím, že už od roku 2007, kdy jsem se s autorem setkal, mezi ně patřím). A to i přesto, že vlastně vůbec nevím, kdo a proč se stane skeptikem nebo alarmistou. Klimaskepticismus i klimaalarmismus jsou ideologie. Ale já jsem klimatolog.

Citace z knihy je uvedena kurzívou:

s. 9

Globální oteplování (dnes už se raději říká klimatická změna, protože globální teplota ne a ne pravidelně a nepřerušovaně růst).

IPCC bylo založeno již v roce 1988 jako panel pro změnu klimatu, nedošlo tedy k žádné změně v používání pojmu změna klimatu v souvislosti s vývojem na začátku 21. století. Navíc globální oteplování je pouze jedním z projevů změn klimatu. Redukovat změny klimatu jen na změnu teploty vzduchu je hrubá chyba.

s. 14

V klimatologii jsou k dispozici jen krátké časové řady, z nichž se dá jen velmi riskantně extrapolovat na dlouhé období ... přesto klimatologové extrapolují na desetiletí a staletí dopředu (stejná zmínka na s. 79)

Konstrukce scénářů budoucího vývoje klimatu není postavena na žádné extrapolaci časových řad, ale na klimatickém modelování. Tedy na fyzice. S tou neudělá nic ani autor, ani klimatologové.

s. 15

V ekonomii by nikoho nenapadlo „ odhadnout “ velikost parametru jako průměr názorů odborníků či kolegů.

V klimatologii by to také nikoho nenapadlo, i když se autor domnívá, že ano.

s. 15

Politikové diktují vědcům, jak mají výsledky klimatologických modelů vypadat.

Autor sám je politikem, takže by to měl vědět. Taky takto diktuje? Jako klimatolog jsem se s něčím takovým nesetkal. A pokud by nějaký klimatolog na něco takového přistoupil, přestal by být klimatologem a stal by se ideologickým aktivistou.

s. 16

Údajné ničení přírody přirozeným chováním a přirozenými aktivitami lidí.

Autor se domnívá, že produkce odpadů je přirozeným chováním Člověka? Takové „přirozené“ chování lidí např. vedlo k výraznému poškození ozonové vrstvy. Teprve mezinárodně dohodnuté omezení emisí některých látek umožňuje postupnou obnovu ozonové vrstvy.

s. 58

Přímo formulovaným cílem IPCC je prosadit a obhájit nebezpečnost globálního oteplování pro lidstvo.

Autor by měl konkretizovat, kde je tento cíl takto „přímo formulován“. Přímo formulovaným cílem IPCC je pravý opak (The work of the organization is policy-relevant and yet policy-neutral, never policy- prescriptive.)

s. 65

Zvyšování množství CO2 v atmosféře následovalo zvyšování teplot, nikoli naopak

To je pravda, ovšem jen proto, že teplejší oceán absorbuje méně CO2 z atmosféry. A dnes jsme ve fázi nejen teplejší atmosféry, ale i postupného oteplování vody v oceánech. Co bude následovat? Vzestup množství CO2 v atmosféře. Vyšší koncentrace CO2 vedou k vyšší teplotě a ta má za následek další zvyšování koncentrací CO2. Klimatická věda tento proces oznaČuje jako pozitivní zpětnou vazbu.

s. 67

Klimatické modely používané v IPCC vidí dominantní roli jen a jedině v CO2, vliv dalších faktorů (záměrně) podceňují, protože to je jejich zadání.

Nechci být příliš radikální a označit tuto citaci jako „záměrnou lež“. Předpokládám tedy, že se autor jen „domnívá“, že klimatické modely jsou tak jednoduché a triviální. Domnívá se, že modely nic neví o energetické bilanci, o oceánech, o aerosolech, o chemii atmosféry, ... Pokud tomu tak je, neměl by podobně nesmyslné domněnky veřejně šířit. Míra vlivu jednotlivých faktorů v modelech není dána přáním klimatologů, ekonomů nebo kohokoli jiného, ale pouze fyzikou a chemií atmosféry.

s. 69

Ukazuje se, že přírodní vlivy jak v minulosti, tak v současnosti v klimatu dominují.

Tady autor hlavně ukazuje svou základní neznalost problematiky změny klimatu. Nikdo nezpochybňuje dominanci přírodních vlivů na klima. Změna klimatu je však podmíněna změnami jednotlivých přírodních i antropogenních vlivů. A je zřejmé, že změny přírodních vlivů nevykazují dlouhodobě žádný statisticky významný trend, zatímco vlivy antropogenní ano. Statisticky řečeno, relativní podíl přirozených vlivů na klima je vysoký, ale klesá, zatímco relativní podíl antropogenních vlivů je nízký, ale stoupá. Změny antropogenních vlivů tak v posledních cca 50 letech zcela dominují například v diskutovaném vlivu na teplotu vzduchu.

s. 79

Zdá se být prokázáno, že mírné oteplení ve 20. století je stejné nebo nižší, než jaké se odehrálo v průběhu středověkého teplého období od 10. do 14. století.

Značně manipulativní konstatování. Stejná změna teploty za 100 nebo za 400 let je dost velký rozdíl. Autor uvádí, že vychází z analýz McIntyra a McKitricka. Ty však končí rokem cca 1980. Za dalších více než 30 let teplota systematicky stoupla nad hodnoty, typické pro „středověké klimatické optimum“.

s. 80

Hokejkový graf byl v AR3, ale z dalších zpráv „potichu “ vypadl.

Označení hokejkový graf se vžilo pro zobrazení rekonstrukcí vývoje teploty za posledních cca 1 000 let, vypočítané na základě kombinace proxy a měřených dat. Tento graf je v AR4 (viz WGI, graf SPM.1) i v AR5 (viz WGI, kap. 5, graf 7). Zároveň jsou ve zprávách IPCC kromě Mannovy rekonstrukce i další, založené na jiných datech a používající jiné metody zpracování. Výsledky jsou však Mannově „hokejce“ velmi podobné.

s. 81

Nemá smysl poukazovat na „zelené“ Grónsko (Greenland).

Ano, opravdu nemá. Tato manipulace je často používána jako doklad, že v době vikingských plaveb bylo Grónsko zelené a musela tedy být teplota podstatně vyšší, než je nyní. Nebylo zelené, je to jen manipulace s fakty. Grónský ledovec dosahuje mocnosti 2 až 3 km a jeho stáří se odhaduje na 110 000 let. Kdy se plavili Vikingové?

s. 82

Graf je ukončen rokem 1900 a neuvádí hodnoty na ose y.

Tento způsob manipulace s daty je často podsouván nám, klimatologům.

s. 85

Navíc se zdá, že v druhé polovině 20. století hodně „pomohlo“ Slunce (vzestupu teploty v období 1975-1998). Viz graf na s. 86.

Ano, někomu se to zdá. Ale není to pravda. Kolísání solární konstanty v tomto období žádný trend nevykazuje. A navíc je na odkazované s. 86 graf teplotních odchylek, nikoliv „pomoc Slunce“, který je navíc označený jako graf průměrné teploty. Toto tvrzení odporuje jak pozemním, tak i satelitním měřením.

s. 98

Nárůst hladiny oceánů se od poloviny 18. století nezrychluje, tempo 1,2 mm za rok zůstává.

Průměrný roční vzestup hladiny oceánů od roku 1870 (počátek měření) je 1,4 mm / rok, od roku 1993 (počátek satelitních měření) je průměrný vzestup 2,8 mm / rok.

s. 132

K tomu všemu IPCC vybízí, resp. to často dokonce vynucuje.

IPCC má ve svém statutu jasně uvedeno, že je neutrální a nepředepisující žádné akce. IPCC jen vyhodnocuje zdroje, ukazuje a porovnává různé možnosti. IPCC nemá možnost cokoli vynucovat.

s. 149

Ekonomové se nepletou meteorologům, klimatologům, fyzikům do jejich oborů. Naopak to bohužel neplatí.

Autor sám se jako ekonom plete do meteorologie a klimatologie tím, že bez znalosti fyziky zpochybňuje závažnost příspěvku antropogenních emisí skleníkových plynů ke skleníkovému efektu. Celá jeho publikační aktivita v této oblasti je postavena na tom, že základní fyzikální principy označuje jako „doktrínu lidmi způsobeného globálního oteplování“.

s. 161

Zdánlivě jde „jen“ o obhajobu „příznivého“ klimatu, o „správné“ nastavení teploty.

Další z autorových omylů. Ani ti nejextrémnější alarmisté si jistě nemyslí, že snížením antropogenních emisí dosáhneme příznivého klimatu nebo správné teploty. Všichni víme, že bychom se tím jen přiblížili přirozenému klimatu a přirozené teplotě, které nemusí být vůbec příznivé, protože začnou opět převládat přirozené změny.

s. 164

Před člověka dávají klimatičtí alarmisté hlavně stupně na teploměru, který se navíc odečítá jen na místech vybraných jimi samými.

I sám autor na mnoha místech zesměšňuje snahu alarmistů chránit člověka a tady najednou říká opak. Ale hlavní omyl v této části se týká umístění teploměrů. Národní meteorologické služby po celém světě ví přesně, jak těžce se vybírají lokality pro umístění stanic, jak těžce se zachovávají historické lokality v provozu a jak těžce se přesvědčují někteří vlastníci a uživatelé pozemků k souhlasu s umístěním stanice tak, aby bylo měření co nejspolehlivější. Neumím si představit, že by do tohoto rozhodování zasahovali ještě i tzv. alarmisté (dejte to blíže k silnici, ať to měří více?). Jsou však známy případy, kdy skeptici požadují, aby stanice nebyla tak na očích. Světová meteorologická organizace dává národním meteorologickým službám jasné metodické pokyny k umístění čidel a způsobu provozu meteorologických stanic.

s. 178

Na řadě velkých světových akcí za mnou přicházeli známí politici a děkovali mi. Prý si myslí totéž, ale vzhledem k atmosféře „u nich doma“ něco takového sami nemohou říct.

Kolem klimatologie se v posledních cca 10 letech vytvořila aura nedotknutelnosti. Je snaha vytvářet dojem, že se opačné názory trestají, že platí „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Je zřejmé, že se menšinové názory hůře prosazují, ale tak tomu bylo vždy a ve všech oborech. Autor v této citaci ukazuje, že to platí i pro vrcholné politiky. Pokud tomu tak je, nemají tito lidé v politice co dělat. A určitě by situaci prospělo, kdyby byl autor zcela konkrétní. Osobně se však zdráhám něčemu tak neuvěřitelnému uvěřit.

Radim Tolasz, MZ 2017/3, roč. 70, s. 87–89

Sucho v Českých zemích: minulost, současnost, budoucnost

Historie počasí a podnebí v českých zemích XI

Rudolf Brázdil, Miroslav Trnka a kolektiv. Centrum výzkumu globální změny Akademie věd České republiky, v.v.i. Brno, 2015, 1. vydání, 402 stran. ISBN 978-80-87902-11-0

Pod vedením jednoho z nejzkušenějších publikujících klimatologů, Rudolfa Brázdila, byl v letošním roce vydán další svazek publikační řady „Historie počasí a podnebí v Českých zemích“. Svazek XI byl vydán Centrem výzkumu globální změny AV ČR, v.v.i. v Brně a je věnován suchu. Široký autorský kolektiv (celkem 45 jmenovaných autorů) reprezentuje univerzitní pracoviště (Masarykovu, Karlovu a Mendelovu univerzitu), akademická pracoviště (Centrum výzkumu globální změny a Ústav fyziky atmosféry) a resortní instituce (Výzkumný ústav vodohospodářský, Český hydrometeorologický ústav, Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd a Ústav pro hospodářskou úpravu lesů) společně s Moravským zemským archivem a Oblastním muzeem v Litoměřicích.

Kniha na 400 stranách prezentuje nejnovější výsledky klimatologického a hydrologického výzkumu sucha v České republice, včetně dopadů v zemědělství, lesnictví a vodním hospodářství. Hned v úvodu (kapitola 1) autoři uvádějí známou pravdu, že neexistuje obecná objektivní definice sucha, které však bývá členěno na sucho meteorologické, hydrologické, zemědělské a socioekonomické. Projevy sucha zaznamenáváme zpravidla i v běžném životě, výrazně však ovlivňuje průmysl, výrobu elektrické energie nebo turistický ruch. Shrnutí dosavadních poznatků o suchu v Českých zemích (kapitola 2) začíná analýzou starých tisků od konce 16. století, která je nejen zajímavá, ale čtenář by se měl nad jednotlivými citacemi zamyslet. Vědecké poznatky oproštěné od náboženských vlivů jsou analyzovány již od poloviny 19. století. Následující kapitola je věnována měřeným datům a dokumentárním informacím (kapitola 3), které při analýze sucha nelze opomenout. Jde o základní meteorologická a vodoměrná data doplněná o výsledky dálkové detekce. Už ne tak běžná bývá podrobná analýza dendrologických dat, které se autoři této publikace rovněž věnují. Z klimatologického hlediska považuji za nejcennější přehlednou kapitolu věnovanou variabilitě výskytu sucha u nás (kapitola 4), kde čtenář najde analýzu teploty, srážek a intensity sucha v období přístrojových pozorování (1981-2010), doplněné o analýzu půdní vlhkosti (1961-2012) a o zpracování vybraných indexů sucha (1805-2012). Hydrologické sucho je analyzováno v období 1931-2007, včetně zdařilé grafické prezentace sucha na 118 vodoměrných stanicích. Na závěr této nejrozsáhlejší kapitoly je uveden podrobný strukturovaný popis 19 extrémních suchých epizod od roku 1808 do roku 2007, doplněný přehledem případů z dokumentárních údajů v období 1534-1790. Zajímavou část tvoří přehled sucha připravený podle tzv. negativních let zjištěných analýzou letokruhů dubu v období před rokem 1500. V části věnované příčinám sucha (kapitola 5) je prezentována běžná a často používána analýza přízemního tlakového pole v evropsko-atlantské oblasti a analýza synoptických typů podle Brádkovy klasifikace prodloužené do roku 1946. Vybrané globální klimatotvorné a cirkulační faktory autoři podrobili kritické atribuční analýze, která tak na jednom místě uvádí na pravou míru některé často publikované předpoklady o jejich vlivu na regionální klima ve střední Evropě. Mezi analyzované příčiny samozřejmě patří i změny v užívání krajiny, vhodně doplněné příklady z jižní Moravy, Krušných hor a Polabí. Možné dopady (kapitola 6) v zemědělství, lesnictví a vodním hospodářství popisují vliv na rostliny, výnosy i půdu, jsou prezentovány metody analýzy rizik (např. vodní stres nebo lesní požáry) a samozřejmě nelze opomenout ani dopady na nádrže a podzemní vody. Celá publikace logicky vrcholí popisem nejnovějších scénářů budoucího sucha (kapitola 7), kde jsou popsány oba dnes používané zdroje emisních scénářů (SRES a RCP) a předloženy výsledky modelů CMIP pro Evropu a tří modelů pro Česko (ALADIN-Climate/CZ 10, 25 a RegCM 10). Ve výhledu do konce století nechybí ani odhad dopadů v zemědělství, lesnictví a vodním hospodářství. Závěrečné shrnutí (kapitola 8) je strukturováno do „desatera“, které by si měli přečíst všichni, koho problematika sucha zajímá. Multikriteriální analýza jednotlivých katastrů by si zasloužila samostatnou kapitolu, ale i tak vhodně doplňuje předložené desatero.

Hodnotu publikace zvyšuje rozsáhlý přehled zdrojů rozdělený na tři části – literatura, archívní prameny a internetové zdroje. Pokud bych měl vybrat z této obsáhlé publikace několik nejzajímavějších částí, pak to, zcela subjektivně, bude přehled indexů používaných při analýzách sucha (tab. 1 a kap. 3.2.1), zajímavé vícenásobné použití škály na obr. 57 a 59 a podrobná atribuční analýza vlivu klimatotvorných a cirkulačních vlivů. Recenze by nebyla úplná kdyby neupozornila na nedostatky a případné chyby. Obsahově však nelze publikaci vytknout nic zásadního. Je pochopitelné, že v takto rozsáhlé publikaci je obtížné udržet jednotnou slohovou i grafickou linii. Bohužel se to v některých částech autorům nepodařilo. Například nepřevzaté mapové výstupy stejných měřítek (obr. 39 a 49 nebo obr. 42 a 47) nemají jednotný kartografický styl a náplň. Grafická prezentace dekádních průměrů a srážek na obr. 40 je nepřehledná a jednotlivá desetiletí se mezi sebou špatně porovnávají. Příklady hydrologického sucha na horní Otavě a horní Lužnici působí nekonsistentně a v části věnované časoprostorové analýze hydrologického sucha poněkud cize. Závěrečné anglické shrnutí by mohlo být obsáhlejší. Těchto několik drobných upozornění však nijak nesnižuje význam a kvalitu celé publikace, která bude jistě patřit k základním informačním zdrojům v oboru.

Radim Tolasz, MZ 2015/6, ročník 68

Meteorologický slovník výkladový a terminologický

Česká meteorologická společnost (ČMeS) věnovala více než pětileté úsilí přípravě elektronické verze jedné ze základních meteorologických publikací dostupných v českém jazyce. Meteorologický slovník výkladový a terminologický byl vydán v roce 1993 jako výsledek mnohaleté práce širokého kolektivu, kterou dovedl do zdárného konce Bořivoj Sobíšek. Vydavatelství Academia společně s Ministerstvem životního prostředí vydalo 4 000ks této velmi žádané knihy. Dnes již tento „bestseler“ není k dostání. I to bylo jedním z důvodů, proč ČMeS využila elektronickou verzi slovníku, kterou po publikaci prvního vydání sestavil dr. Sobíšek. Kód i struktura tohoto produktu nebyly zcela kompatibilní s moderními webovskými editory a databázemi, ale i tak to byla obrovská pomoc, která umožnila Terminologické komisi ČMeS postupně revidovat a modernizovat nebo potvrdit či doplnit, popř. navrhovat k vyřazení jednotlivá hesla.

V současné verzi slovníku bylo celkem takto revidováno 4 057 hesel, z nichž 2 049 bylo shledáno obsahově zcela v pořádku a proběhla u nich jen formální a gramatická úprava. Celkem 1 622 hesel bylo nutné doplnit o chybějící nebo nové poznatky, 484 hesel bylo vypuštěno a 164 z nich bylo nahrazeno hesly modifikovanými. Ve slovníku bylo z historických důvodů zachováno mnoho starších, dnes již nepoužívaných pojmů a bylo k nim jen doplněno odpovídající vysvětlení. Nová verze Slovníku byla rovněž doplněna o 459 zcela nových hesel. Šlo zejména o hesla z oblasti matematického modelování, distančních měření, fyziky oblaků a srážek, fyziky aerosolů a z oblasti automatizace meteorologických technologií. Revize hesel byla doplněna i revizí českého a anglického rejstříku.

Meteorologická veřejnost najde aktualizovaný Meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS) na webové adrese http://slovnik.cmes.cz/. Za období prvních tří týdnů bylo zaregistrováno více než 400 přístupů na stránku eMS i několik konkrétních návrhů na úpravu a doplnění explikací. Současnou verzi eMS považuje Terminologická skupina ČMeS za Beta verzi, protože jsou připraveny další úpravy a nová hesla. Také nutná aktualizace dalších cizojazyčných rejstříků postupně probíhá. Slovník by neměl být uzavřeným produktem. Terminologická komise očekává návrhy a podnětné připomínky ze strany nejen členů ČMeS, ale i z řad veřejnosti.

Radim Tolasz, MZ 2015/2, ročník 68, str. 56

Návody pro pozorovatele meteorologických stanic

Dne 1. záři 2014 vstoupily v platnost aktualizované návody pro pozorovatele meteorologických stanic. Jedná se o tyto návody:

Metodický předpis ČHMÚ č. 13, verze č. 2: Návod pro pozorovatele meteorologických stanic ČHMÚ.
Metodický předpis ČHMU č. 13a, verze č. 2: Návod pro pozorovatele automatizovaných meteorologických stanic.
Metodický předpis ČHMÚ č. 13b, verze č. 2: Návod pro pozorovatele srážkoměrných stanic ČHMÚ.
Metodický předpis ČHMU č. 13c: Návod pro pozorovatele srážkoměrných stanic s automatickým srážkoměrem

Návody pro pozorovatele (Metodický předpis ČHMÚ č. 13, 13a, 13b) jsou aktualizovány a vydány jako verze č. 2, tohoto předpisu z roku 2003. Metodický předpis ČHMÚ č. 13c je vydán nově.

Metodický předpis č. 13 a č. 13b je vydán v plném znění (viz příloha) a také jako jednotlivé listy se změnami. V Metodickém předpisu č. 13 a č. 13b z roku 2003 (kroužková vazba) se vymění jednotlivé listy se změnami, k výtisku se doplní list přehledu změn a na obal Metodického předpisu se nalepí samolepka Aktualizace 2014. Metodický předpis č. 13a byl aktualizován v takovém rozsahu, že je vydán celkově aktualizovaný a nejsou připraveny listy se změnami k výměně. Podstatným rozšířením tohoto návodu, oproti verzi č. 1 z roku 2003, je přehled a popis všech používaných přístrojů a metodik měření na profesionálních stanicích ČHMÚ.

Návody jsou nyní dostupné v pdf formátu na lsowebu ČHMÚ, na odboru klimatologie ČHMÚ a u autorů. Předpokládáme, Že do konce roku 2014 budou dostupné i v tištěné podobě.

Tento metodický předpis s přílohami je v předepsaném rozsahu a podle typu stanice určen všem pozorovatelům ČHMÚ, všech typů meteorologických stanic. Metodický pokyn je rovněž závazný pro všechny pracovníky odboru profesionálních staničních sítí, odboru klimatologie a všechna pracoviště ČHMÚ, která na svých stanicích provádějí meteorologická měření a pozorování.

Nově problematika návodů metodicky řeší měření a údržbu totalizátorů, automatické sněhoměrné stanice, tzv. sněhoměrné polštáře, výškově stavitelnou meteorologickou budku, výškově stavitelný automatický srážkoměr, váhový sněhoměr SM 100-50 a 150-50 a již výše uvedené používané přístroje na profesionálních stanicích.

V návodech rovněž dochází k odstranění některých chyb a nepřesností, k úpravě a rozšíření definic některých meteorologických prvků a meteorologických jevů, tak, aby byly v souladu s aktuálně platnými předpisy WMO a v souladu s aktualizací Meteorologického slovníku: měření přízemní teploty vzduchu nad aktivním povrchem, nesouvislé sněhové pokrývky (úprava definice), výšky nově napadlého sněhu (úprava definice), stavu půdy, zápisu bouřek a hřmění bez číslování, zápisu meteorologických pozorování na stanici.

Metodický pokyn NMK Hlášení výskytu nebezpečných meteorologických jevů již není součástí návodu. Byla provedena úprava vzorových měsíčních výkazů pozorování (úpravy jevů, číslování bouřek). Došlo k úpravě definic a popisů těchto meteorologických jevů: déšť se sněhem, přeháňka deště se sněhem, smíšené srážky, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť, námrazové krupky, mlha, jíní, tromba a tornádo, koróna, gloriola, bouřka, blýskavice, hřmění, húlava.

Touto cestou bych rád poděkoval všem pracovníkům Českého hydrometeorologického ústavu, kteří aktivně připomínkami, tvorbou textu některých nových kapitol, tvorbou obrázků, nebo lektorským posouzením textu, pomohli završit téměř 18měsíční úsilí při aktualizaci těchto návodů.

Za autorský kolektiv Pavel Lipina, MZ 2014/5, ročník 67, str. 146

Atlas ostravského ovzduší

Autor Petr Jančík a kolektiv. Ostrava: VŠB-TU Ostrava 2013. 128 stran. ISBN 978-80-248-3006-3.

ovzduší na Ostravsku a Karvinsku je nejhorší v České republice a patří k nejhorším v Evropě. To je dlouhodobě známý stav, který přes všechna dílčí zlepšení stále nevyhovuje platným legislativním normám. A co víc, je těmto normám bohužel ještě hodně vzdálen. Co je příčinou neutěšeného stavu? Co je třeba udělat, aby imisní limity byly dodržovány? Tomuto problému se různě dlouho s různou intenzitou, z různých pohledů a různými nástroji věnuje mnoho odborníků, vede se veřejná diskuse, zmínku o nepříznivém stavu a odhodlání ho změnit má ve svém programu snad každá politická strana a každý politik, který chce v regionu získat přízeň voličů. Ke každé věcné diskusi jsou potřebné podklady, založené na co nejpřesnějších a nejúplnějších dostupných údajích popisujících aktuální stav, které jsou s využitím objektivních metod použity pro odhad stavu budoucího. A právě jedním z takových ucelených a přehledných podkladů je Atlas ostravského ovzduší.

Doc. Ing. Petr Jančík, Ph.D. se společně se svými spolupracovníky Ing. Irenou Pavlíkovou, RNDr. Janem Bittou a ing. Danielem Hladkým na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava věnuje problematice znečištění a znečišťování ovzduší více než dvacet let. Jejich doménou je modelování znečištění ovzduší s využitím české národní metodiky SYMOS, vycházející z teorie gaussovského rozptylu znečišťujících látek, a využití geografických informačních systémů pro přípravu zdrojových dat a pro prezentaci výsledků. Těžištěm Atlasu ostravského ovzduší je shrnutí dlouholetých zkušeností a práce, která začala podrobným modelováním znečištění ovzduší na území města Ostravy, pokračovala modelováním situace v dalších městech nejen Moravskoslezského kraje a v roce 2013 vyvrcholila rozsáhlým modelováním přeshraniční oblasti v rámci projektu Informační systém kvality ovzduší v oblasti polsko-českého pohraničí ve Slezském a Moravskoslezském regionu („Air Silesia“ – informační systém s kompletními výsledky projektu a podrobnými souhrnnými zprávami je dostupný na internetových stránkách www. air-silesia.eu).

Atlas se věnuje převážně znečištění ovzduší suspendovanými částicemi PM₁₀ (polétavým prachem), okrajově i oxidem dusičitým NO₂. Srozumitelně a přehledně jsou popsány naměřená úroveň znečištění ovzduší, zdroje emisí, způsob modelování, a zejména jeho výsledky, tj. pole znečištění ovzduší v letech 2003, 2005, 2007 a 2009, a dopad různých možných variant snížení emisí na snížení imisní zátěže v Ostravě. Velice důležitou kapitolou je odhad vzájemného podílu českých a polských zdrojů na znečištění ovzduší na Ostravsku v letech 2006 a 2010.

V závěrečné kapitole ostravský prach lze nahlédnout do mikrosvěta ultrajemných prachových částic. Autor kapitoly, Ing. Karel Lach, CSc. ze Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě, ukazuje, co všechno lze zjistit pomocí současné elektronové mikroskopie. Částice, které obvykle známe pouze jako „zašpiněný“ filtr, hýří tvary a barvami, vytvářejí fascinující kompozice. Vzhled jednotlivých částic, aglomerátů a klastrů, jejich povrch a chemické složení může hodně napovědět i o cestě jejich vzniku, a tím ukázat i na jejich konkrétní zdroj. Při prohlížení fotografií, poeticky nazvaných např. jako na dně moře, Poztrácené korále a Krasohled, snadno zapomeneme, že se vlastně fascinovaně díváme „do očí“ krásným zabijákům.

Nedílnou součástí Atlasu jsou doprovodné fotografie „ze života v Ostravě" autorů Martina Straky, Martina Popeláře a Evy Tenzin.

Autorům musím vytknout terminologickou nepřesnost v označení částic, kterou však připisuji na vrub populárnímu stylu publikace. Částice PM₁₀ autoři nazývají jemným polétavým prachem, zatímco obvykle jsou částice velikosti 2,5 až 10 µm nazývány hrubou frakcí (coarse particles), částice velikosti 1 až 2,5 µm jemnou frakcí (fine particles) a částice menší než 1 µm velmi jemnými částicemi (ultrafine particles). Za větší zdůraznění by rovněž stálo, že se publikace zabývá pouze částicemi PM₁₀, a to pouze jejich průměrnou roční koncentrací. Zatímco roční imisní limit PM₁₀ není v některých částech Ostravy překračován, denní limit je překračován na celém území Ostravy, stejně jako roční limit částic PM_2.5. Nejzávažnější zdravotní riziko plyne z dlouhodobě vysoce nadlimitních koncentrací karcinogenního benzo[a]pyrenu, který je vázán převážně na jemné a velmi jemné částice. Bez tohoto zdůraznění by si čtenář z konstatováni: „...pokud by se provedlo všechna výše uvedená opatření, v oblastech s překročeným limitem PM₁₀ by žilo pouhých 0,5 % obyvatel Ostravy...“, (str. 86) mohl nesprávně dovodit, že po realizaci popsaných opatření by byl problém znečištěného ovzduší v Ostravě vyřešen. Tak tomu však bohužel není.

Lze konstatovat, že autoři splnili záměr, deklarovaný v úvodu Atlasu, a to objasnit, jaké je rozložení a velikost koncentrací některých nebezpečných látek v ostravském ovzduší a popsat, jaké jsou toho příčiny. Atlas ostravského ovzduší je podařenou publikací, která stojí nejen za přečtení, ale i za prohlédnutí. Můžete si ji stáhnout hned teď: http://www.air-silesia.eu/files/fi1e/air_silesia/raport/vsb atlas_ov_ovzdusi_.pdf.

Libor Černikovský, MZ 2014/3, ročník 67, str. 92–93

Kartografický komentář k publikaci Atlas ostravského ovzduší

Obsah Atlasu je sestaven v logickém sledu postupně od faktorů ovlivňujících znečištění až po výsledky modelování. V Atlase chybí komplexní mapy a především syntéza map (typizace či regionalizace) a text je na mnoha místech zatížen nesprávnou kartografickou terminologií (např. s. 44 legenda mapových prvků).

Kompozičně je Atlas sestaven z několika typů stran – nemapové (text, tabulky, ilustrace), hlavní mapové (mapy Ostravy v měřítku 1:90 000 a česko-polského pomezí 1:600 000) a vedlejší mapové (mapy ČR). Fotografie jsou velmi pěkné a vhodně doplňují obsah Atlasu. Některé nemapové strany jsou kompozičně prázdné, přičemž volný prostor mohli autoři věnovat mapovému (i nemapovému) vyjádření časových změn mapovaných jevů. Tento typ informací v Atlase chybí. Řada map stejného věcného vymezení v různých časových obdobích (např. mapy vypouštěného polétavého prachu v letech 2007 a 2009), mohla být uspořádána na dvoustraně vedle sebe, aby bylo možné jejich vizuální srovnání. Mapy jsou kompozičně určeny zvětšeným formátem A4 (při zachování poměru stran). Vzhledem k tvaru mapového pole jsou všechny mapové listy zatíženy velkým prázdným (a zároveň bílým) prostorem, což ubírá na dominantnosti mapového pole, a tím i schopnosti mapy sdělit více detailů. Provedení kompozičních prvků je diskutabilní, např. názvy map nejsou provedeny verzálkami, ale zbytečně kurzívou. Směrovky jsou příliš výrazné a číselné měřítko není typograficky správně provedené.

Znakový klíč Atlasu je jednotný, bez výrazných chyb. Autoři zbytečně opakují znakový klíč topografického podkladu na všech mapách. Velmi diskutabilní je použití fuzzy stupnice v mapách od strany 57, včetně použití divergentní stupnice barev (tzv. spektrální stupnice). Plošné barevné znaky v topografickém podkladu, zejména lesy, nevhodně ovlivňují barevné provedení znaků tematického obsahu. Popis znakového klíče a jeho provedení je kvalitní.

K některým mapám lze mít závažné kartografické připomínky. Kartodiagramy na mapách průměrných ročních koncentrací (s. 11 a 13) neobsahují stupnici ani vysvětlení červené linie (zřejmě průměrná hodnota). Barvy v diagramech nerespektují pravidlo pro vyjádření času a lokalizace diagramů není z mapy identifikovatelná. Mapy ČR s vyznačenými oblastmi se zhoršenou kvalitou ovzduší (s. 14 a 16) nemají měřítka. Vhodné by bylo uvedení, zda znázorňovaná území s LV a LV+MT jsou katastry, obce či jiné jednotky. Názvy map jsou chybně pod mapovým polem a strana 16 je nelogicky prázdná. Mapy na stranách 21, 23, 25 a 27 nemají měřítko a chybí důvod pro použití divergentní stupnice barev. V názvu je zbytečně použito slovo Rozložení. Není jasné, co znamenají bílá pole. Mapa průmyslových zdrojů polétavého prachu (s. 29) má příliš výrazný topografický podklad zamezující snadnou čitelnost tematického obsahu. U všech map se nepřípustně překrývají intervaly ve stupnicích.

Atlas je z kartografického hlediska průměrným odborným dílem s velkou řadou nedostatků a malým množstvím chyb. Atlasu chybí vyústění ve formě prostorové syntézy typizace nebo regionalizace. Autoři ponechávají interpretaci obsahu Atlasu na čtenářích. Ti ji však v tak rozsáhlém souboru složitých odborných map nemohou správně provést. Svůj účel Atlas pravděpodobně splní, avšak za cenu, že znázorněné informace budou uživatelům sděleny v řadě případů v nepřesné formě komunikačně neefektivní cestou.

Vít Voženílek, Radím Tolasz, MZ 2017/3, ročník 67, str. 93

Antarktida

Pavel Prošek a kol. Praha: Academia 2013. 348 s., ilustrace, mapy, fotografie. ISBN 978-80-200-2140-3

V českém denním tisku z 24. 4. 2011 byla otištěna zpráva ze studie uveřejněné v americkém vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, že před více než 10 až 50 miliony let panovalo na kontinentu okolo jižního pólu počasí jako dnes v Kalifornii, průměrná roční teplota vzduchu dosahovala 14 °C a vody kolem kontinentu měly teplotu 22 °C. Je mnoho míst na Zemi, kde došlo k pronikavým změnám klimatu v průběhu historického vývoje, a Antarktida je pouze aktuálním příkladem a svědectvím, byť kvůli své nedostupnosti svědectvím jedinečným Fenomenální mořeplavec James Cook (1128–1719') prohlásil: „...Dovoluji si tvrdit, že žádný člověk nepronikne dál než já sám a že zemí, která možná leží na jihu, nikdo nikdy, neprozkoumal..“ odváží se dnes někdo s odstupem více než dvou století označit tato slova za neuvážená a naivní?

Na dosud jedinou původní českou monografickou publikaci věnovanou čtvrtému největšímu kontinentu s rozlohou téměř 14 milionů km² jsem se velmi těšil. Vydaná kniha mě však překvapila i tím, že jde o krásný artefakt. Tvůrcům se podařilo vytvořit dílo, které slouží a bude sloužit jako základní studijní kompendium encyklopedického charakteru nejen odborné veřejnosti, ale i širšímu okruhu čtenářů. Část věnovaná českým výzkumným aktivitám překvapuje výčtem šíře realizovaného vědeckého programu. Všeobecné a velmi aktuální informace o Antarktidě lze dnes najít v celé řadě pramenů, včetně elektronických médií, a přesto obdobné informace podávané V této knize v kontextuálním pojetí vyznívají jako jedinečné. Příkladem je prezentace dnes tak populárních rekordů – absolutní teplotní minimum –89,2 °C zaznamenané v roce 1983 (proti knize již překonané hodnotou –94,7 °C naměřenou I0. 12. 2013 v centrální oblasti Antarktidy), nebo méně známá skutečnost, že ledový pokryv Antarktidy má průměrnou tloušťku 1 829 m a objem 29,3 km³, což představuje asi 90 % světových zásob sladké vody. Navíc text organicky doplňují výborné fotografie, grafy a mapky, většinou původní provenience.

Kromě poměrně obsáhlého úvodu, ve kterém hlavní editoři Pavel Prošek a Jan Gloser seznamují s důvody napsání knihy, v glosované podobě uvádějí dosud vydanou českou literaturu k tomuto tématu, vysvětlují pojetí díla a jeho uspořádání monografie obsahuje čtyři oddíly – Antarktida a její příroda, Antarktida a člověk, Česká antarktická stanice, Český vědecký program rozvržené do 15 dílčích kapitol, na kterých se podílelo celkem 26 autorů. V závěru jsou připojeny tři rejstříky: místopisný, věcný a rejstřík českých a latinských biologických názvů. Literatura je uváděna parciálně u jednotlivých kapitol. Součástí knihy jsou i dvě původní mapy.

V nejobsáhlejším oddílu je popsána a charakterizována příroda kontinentu – fyzická geografie, geologický vývoj, vývoj zalednění, život na pevnině i život v moři. V části věnované klimatu autoři konstatují, že s ohledem na mimořádný objem ledové plochy i fyzikální zvláštnosti vody, se oteplování klimatu Antarktidy projevuje velmi omezeně a zasahuje jen menšinový Antarktický poloostrov. Pokud se týká stavu a vývoje antarktické ozonové anomálie, resp. díry, je sdělení opět potěšitelné: zhruba do roku 2010 by mohla být obnovena antarktická ozonosféra, pokud budou plněny závěry Montrealského protokolu týkající se omezování vypouštění látek poškozujících ozonovou vrstvu. Podchycen je také geologický vývoj i etapy vývoje zalednění a na velmi dobré kompilativní úrovni jsou popsány formy a podoby života na pevnině a v moři.

Musím se přiznat, Že kapitola Antarktida a člověk, ve které je P. Proškem krásně popsáno objevování kontinentu, včetně současného stavu (tabulka provozovaných vědeckých stanic z 32 zemí), mě oslovila nejvíce. Souvisí to se subjektivní reminiscencí: před více než šedesáti lety jsem téměř bez dechu přečetl knihu H. H. Houbena, nazvanou Útok na jižní pól, líčící tragické osudy výpravy Roberta Falcona Scotta, jež dosáhla jižního pólu 18. ledna 1912, aby zjistila, že na pólu již vlaje norská vlajka (Roald Amundsen dosáhl pólu 14. 12. 1911). V podkapitole nazvané Pobyt a práce jsou sumarizovány zkušenosti z pobytu, včetně toho, za jakou cenu je možné a nutné řešit vyvstalé problémy. V pozoruhodné dílčí kapitole Antarktida a Češi je podán jmenovitý přehled české vědecké přítomnosti. Jako první z Čechů je uveden Václav Vojtěch, jenž se zúčastnil expedice admirála R. E. Byrda v roce 1929. Z této účasti vytěžil knihu Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem.

Závěrečné kapitoly jsou plně věnovány české antarktické stanici, která byla vybudována v r. 2007 na ostrově Jamese Rosse. Je popsána projektová příprava, realizace, technické a přístrojové vybavení objektů. Velmi podrobně seznamují autoři s rozsáhlým programem a dosaženými výsledky českých vědců v oborech klimatologie, geologie, paleontologie, geochemie, geomorfologie, glaciologie, ekofyziologie, stressové fyziologie, ekologie a taxonomie sinic, řas, mechů a lišejníků, mikrobiologie, parazitologie mořských živočichů a experimentální fyziologie místních živočichů.

Na rozdíl od Arktidy není Antarktida trvale obydlena. Jedinými obyvateli je asi tisíc střídajících se vědců z různých zemi, mezi nimiž jsou i Češi. Díky uzavřené Smlouvě o Antarktidě jsou zde zakázány vojenské aktivity i těžba surovin až do r. 2048. Kvůli extrémním klimatickým podmínkám je těžba nerostů dnes těžko představitelná, ale v budoucnosti bude patrně možná. Lze jen doufat, že i přes narůstající zájem turistů v současnosti okolo 40 000 za rok – zůstane kontinent pouze přírodní vědeckou laboratoří otevřenou celému světu.

Je dobře, že vyšla kniha, ve které jsou nenásilným a oslovujícím způsobem spojeny individuální výpovědi tvůrců s prezentací objektivního vědeckého poznáni. Antarktidu v takto zprostředkované podobě stojí za to poznat.

Zdeněk Horký, MZ 2014/3, ročník 67, str. 91–92

Vybrané kapitoly z historie povodní a hydrologické služby na území ČR

Autoři: Jan Daňhelka, Libor Elleder a kol. Praha: ČHMÚ, 182 stran. ISBN 978-80-87577-12-7

V roce 2012 uplynulo již 10 roků od mimořádné povodňové katastrofy, která v srpnu 2002 postihla Českou republiku, ale i další středoevropské země, zejména Německo a Rakousko. Při této příležitosti uspořádala Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost společně s Hlavním městem Prahou, Českým hydrometeorologickým ústavem, Povodím Vltavy a Mezinárodní komisí pro ochranu Labe konferenci. Toto významné odborné setkání, které se konalo v Praze 14. a 15. srpna 2012, připomnělo povodeň z roku 2002 v nejrůznějších souvislostech a zhodnotilo stav protipovodňové prevence a ochrany 10 let po katastrofě.

V roce 2012 měly ale více nebo méně kulaté výročí i další významné povodně. V Českém hydrometeorologickém ústavu vznikl proto dobrý nápad editorů J. Daňhelky a L. Elledera připomenout mimo povodně 2002 i tyto starší povodňové extrémy samostatnou publikací. Kromě povodňových výročí byl rok 2012 bohatý také na významná jubilea zakladatelů hydrologické služby v Čechách A. R. Harlachera (1842–1890) a J. Richtera (1854–1912) i průkopníka české ombrologie E. Purkyně (1831–1882), jejichž dílu jsou v publikaci věnovány rovněž samostatné kapitoly. V úvodu publikace jsou vzpomenuta i životní výročí současných osobností české hydrologie a hydrologické služby. Ing. Josef Hladný, CSc. (který je autorem jedné kapitoly) a prof. RNDr. Vladislav Kříž, DrSc. plni tvůrčího elánu oslavili v roce 2012 osmdesátku a byli vyznamenáni nově zřízenou cenou A. R. Harlachera.

Jak samotní autoři uvádějí, povodňových letopočtů s číslicí 2 na konci je celá řada. V úvodu jich zmiňují celkem 12, a sice roky 1272, 1342, 1432, 1582, 1682, 1712, 1752, 1862, 1872, 1902, 1972 a 2002. Historickým povodním je věnováno prvních pět z dvanácti kapitol publikace.

Povodně na Vltavě v Praze v letech 1212, 1342 a 1432 připomíná a podrobně hodnotí první kapitola Středověké katastrofální povodně v Praze (J. Daňhelka). Zajímavé je srovnání katastrofy z léta 1432 s novodobým extrémem ze srpna 2002. Na základě studia všech dochovaných informací dochází autor k závěru, že rozsah povodně 1432 byl větší než v roce 2002 a úroveň dosažené hladiny se lišila možná až o 1 metr. Je to významné zjištění z hlediska povodňové ochrany Prahy, která je v současné době dimenzována pouze na výšku kulminace 2002 plus 30 cm.

Nejrozsáhlejší kapitola v publikaci (více jak 40 % jejího celkového rozsahu) se týká detailního rozboru zimní povodně roku 1862: Povodeň z 30. ledna až 15. února roku 1862. Podílelo se na ní sedm autorů (L. Elleder, J. Šírová, Z. Dragoun, J. Daňhelka, B. Kulasová, F. Zelenka a H. Růžičková) a je obdivuhodné, kolik informací ze všech možných, i málo dostupných, zdrojů se jim podařilo shromáždit. Domníváme se, že takto podrobně nebyla dosud dokumentována žádná naše historická povodeň, a je proto možné hodnocení této živelní pohromy považovat za vzor hodný následování. (Kapitola je mj. doplněna mimořádně obsáhlým, detailním přehledem dokumentárních zdrojů in extenso.) Velká pozornost věnovaná této povodňové události je zcela oprávněná, a to nejen proto, že v roce 2012 bylo její 150. výročí, ale zejména proto, že se v tomto případě skutečně jednalo o mimořádnou povodeň středoevropského rozsahu. V Čechách na dolní Vltavě a dolním Labi patří do kategorie těch největších extrémů a řadí se ke známým historickým povodňovým letopočtům 1784, 1845 a 1890. Na Labi v Děčíně je pro období vyhodnocování průtoků dodnes druhou největší povodní, hned po katastrofě v březnu 1845. Je zde tedy dokonce větší než extrém ze srpna 2002. Ten je z hlediska velikosti kulminačního průtoku řady až na třetím místě. Na Moravě je povodeň v únoru 1862 hodnocena jako jeden z nejvýznamnějších extrémů na řekách Jihlavě, Svratce i Dyji. V Rakousku na Dunaji je považována za jednu z největších v 19. století. V Německu došlo tehdy k významným povodním zejména na pravostranných přítocích Rýna, Mohanu a Neckaru, a také na Dunaji a na Labi, kam přišla povodňová vlna z Čech.

Další kapitola Přívalová povodeň 25. a 26. května 1872 a možnost protipovodňové ochrany (L. Elleder, B. Kulasová a J. Daňhelka) se vrací k jednomu z nejpozoruhodnějších hydrometeorologických jevů zaznamenaných v českých zemích a hodnotí jej v nejrůznějších souvislostech. Od tohoto extrému sice uplynulo v roce 2012 již 140 let, ukázalo se ale, že dodnes ještě zůstává řada otevřených otázek. Týkají se nejen vývoje povodně v povodích nad Prahou, ale i samotného jejího průběhu na Vltavě v Praze. Dodejme, že tato živelní pohroma si, kromě rozsáhlých materiálních škod, vyžádala i neuvěřitelný počet lidských životů. Podle dobového úředního výčtu zahynulo tehdy 337 osob a dodnes se tak jedná z tohoto hlediska o největší přírodní katastrofu na našem území, minimálně za poslední dvě století.

Ostravští hydrologové přispěli do této části publikace dvěma kapitolami o historických povodních z 20. století. Povodeň na Ostravici v červnu 1902 (T. Řehánek) a Povodeň v povodí Olše v srpnu 1972 (T. Řehánek a o. Kosík). Začátkem minulého století postihly Ostravsko pouhý rok po sobě, v červnu 1902 a v červenci 1903, dvě mimořádné povodňové katastrofy. První z nich je méně známá, přitom na Ostravici byla největší povodní až do léta 1997. Vyhodnocený kulminační průtok z 20. června 1902 je zde dokonce větší než kulminační průtok z července 1997. Je ovšem nutné vzít v úvahu tu skutečnost, že začátkem 20. století nebyly v povodí Ostravice vodní nádrže, které by povodňovou vlnu transformovaly tak, jak se tomu stalo v roce 1997. Pokud jde o povodeň v povodí Olše v srpnu 1972, je za období pozorování (od roku 1925) hodnocena jako třetí největší, a to jak z hlediska hodnoty kulminačního průtoku (za povodněmi v květnu 2010 a v srpnu 1985), tak i objemu odtoku (za povodněmi v květnu 2010 a v červenci 1997).

(Vyčerpávající přehled „dvojkových“ historických povodní můžeme doplnit informacemi z 20. století. Tehdy, snad jen kromě roku 1972, ve všech ostatních devíti případech „dvojkových“ letopočtů, počínaje rokem 1902 a konče rokem 1992, se vyskytly významnější povodně, které zasáhly buď celé české území, nebo jeho část. Tak např. v roce 2012 bylo 30. výročí zimních povodní v lednu 1982, ke kterým došlo v celé ČR, nebo 50. výročí jarních povodní v roce 1962, které se vyskytly především v jižních Čechách, ale také na jižní Moravě atd.)

Druhá část publikace je věnována významným osobnostem české hydrologie a meteorologie. A. R. Harlachera připomíná kapitola Harlacherův rok v hydrologii 170 let od narození zakladatele systematické hydrologie v Čechách (L. Elleder). Rozšiřuje zásadní článek o životě a díle tohoto mimořádně významného hydrologa, který autor již publikoval v časopise Meteorologické zprávy (č. 1/2012). Harlacherův význam byl po zásluze oceněn zřízením ceny a medaile s jeho jménem, které jsou od roku 2012 udělovány odborníkům za výjimečný přínos k rozvoji hydrologie na našem území.

Kapitola Sto let od úmrtí Harlacherova spolupracovníka a nástupce ing. Jindřicha Richtera (L. Elleder) je věnována dalšímu významnému hydrologovi, druhému přednostovi hydrometrické sekce Hydrografické komise Království českého. Znalosti o jeho osobě totiž byly bohužel dosud nedostatečné, autor proto tuto mezeru do značné míry vyplňuje, i když sám poukazuje na to, že je stále co doplňovat. J. Richter byl mj. spoluautorem nových metodických postupů v hydrometrii, a zejména v předpovídání vodních stavů a průtoků. Za jeho působení byly v roce 1893 hydrologické předpovědi zavedeny do rutinního provozu (již s využitím telegrafních hlášení ze sítě pozorovacích stanic).

K. Krška přispěl do publikace kapitolou K 130. výročí úmrtí prof. Emanuela Purkyně, průkopníka české ombrologie. E. Purkyně, syn známého biologa J. E. Purkyně, známý spíše odborníkům v bioklimatologii a lesnictví, se ale významně zasloužil i o vybudování sítě srážkoměrných stanic v Čechách. Jeho zásluhou Čechy získaly světový primát v hustotě této pozorovací sítě. Podílel se proto i na vyhodnocování průtrži mračen a následné katastrofální povodně V povodí Berounky v roce 1872. Byl totiž pověřen vypracováním posudku o meteorologických příčinách této živelní pohromy. Ten vyšel jako samostatný tisk, který byl okamžitě recenzován v rakouském časopise „Meteorologische Zeitschrift“. V této recenzi byl ovšem odmítnut jeho originální názor, že mimořádné srážky byly tehdy způsobeny střetnutím dvou protichůdných proudění“, tedy v dnešní terminologii střihem větru.

Zajímavé a dosud neznámé informace z historie československé hydrometeorologie přináší i kapitola Vznik Státní hydrologické předpovědní služby v roce 1960 (J. Hladný). Poutavé (a z dnešního pohledu místy i úsměvné) jsou osobní vzpomínky autora na události z léta 1960, které předcházely založení služby, a vypovídají i o lidech, kteří tehdy působili v Hydrometeorologickém ústavu v Praze, v Brně i v Bratislavě. Autor podtrhuje skutečnost, že namísto systematické a dlouhodobě realizované protipovodňové prevence se v historii téměř vždy přistoupilo k významnějším opatřením až po prodělaných povodňových katastrofách. Nejinak tomu bylo i při vzniku Státní hydrologické předpovědní služby, k němuž daly podnět katastrofální povodně na Slovensku v červenci 1960.

Poslední část publikace je věnována povodňovým extrémům z doby nedávno minulé. Kapitola Povodeň v červenci 1997 – impuls k rozvoji předpovědní povodňové služby (E. Soukalová, T. Řehánek) připomíná 15. výročí této katastrofy. Autoři zde uvádějí stručnou charakteristiku povodně v jednotlivých povodích a zmiňují i její důsledky. Zdůrazňuj i také, že tato živelní pohroma představovala impuls k výraznému rozvoji předpovědní služby. V následujících letech dochází zejména k modernizaci přístrojového vybavení stanic pozorujících na povrchových vodách i stanic srážkoměrné sítě, ke zdokonalení meteorologických předpovědních modelů a prodloužení časového předstihu kvantitativních předpovědí srážek, k postupnému rozšiřování aplikací hydrologických předpovědních modelů, k systematickému vymezování a stanovování záplavových území, k přepracování hodnot N-letých průtoků, ke kompletní revizi předpisů pro hlásnou povodňovou službu a k řadě dalších opatření.

J. Daňhelka v kapitole Povodeň 2002 s odstupem 10 let připomíná desáté výročí této katastrofy. Zajímavé jsou mj. i osobní vzpomínky autora na kritické okamžiky, které jako hydrolog zažil během povodně při předpovědích její velikosti. Vzpomíná také na bezmocnost hydrologů plynoucí z neexistence údajů měřených na limnigrafických stanicích, která byla způsobená zničením těchto stanic nebo jejich odpojením od elektrické sítě. Autor přichází také s úvahou, jak by vypadala povodeň 2002 z hlediska předpovědní povodňové služby, pokud by se vyskytla dnes.

Publikaci uzavírá kapitola nazvaná Co vyplývá z historických povodní pro dnešek, aneb slovo závěrem (J. Daňhelka, L. Elleder). Týká se většinou Prahy a jejího protipovodňového zabezpečení. Autoři se domnívají, že nedostatečně vnímaným problémem je pocit bezpečí plynoucí z dosud vybudované povodňové ochrany hlavního města. Upozorňují, že není absolutní, protože je dimenzována z ekonomického hlediska na 500letou povodeň. Zdůrazňují také, že studium historických povodní umožňuje lépe poznat a popsat míru povodňového nebezpečí, což je nezbytné i k uvědomění si míry zranitelnosti, a tedy celkového povodňového rizika. Toto uvědomění je totiž hnacím mechanismem pro dlouhodobý rozvoj systému protipovodňové ochrany.

Knížka je bohatě ilustrovaná a její součástí je anglický obsah a resumé všech kapitol. Navíc všechny tabulky a obrázky (fotografie, grafy apod.) mají české i anglické popisky, což může publikaci přiblížit i zahraničním odborníkům.

Je zřejmé, že při tak velkém množství informací, které publikace přináší, došlo k několika drobným technickým nedopatřením. Např. v obsahu není uvedena kapitola věnovaná průkopníku české ombrologie E. Purkyněmu. V literatuře ke kapitole o ing. Jindřichu Richterovi u jeho německy psaných prací je uváděna omylem i iniciála J. místo H. (Heinrich). V kapitole o povodni 1862 v tabulce 1 uvádějící průběh počasí v Praze-Klementinu se u větru patrně nejedná o Beaufortovu, ale spíše o Smithsonovu stupnici. V článku „Povodeň 2002 s odstupem 10 let“ u obrázku 5, týkajícího se Kampy, je nedopatřením znovu uvedena skica z obrázku 4, který se týká Novotného lávky. Do popisku obr. 5 se omylem dostal nesprávný údaj o rozdílu kulminačních hladin povodní 1890 a 2002, který na tomto domě na Kampě nebyl 70, ale 140 cm.

Závěrem lze zcela oprávněně konstatovat, že tato pozoruhodná publikace Českého hydrometeorologického ústavu představuj e zásadní příspěvek k dosavadním poznatkům z povodňové historie a současnosti českých zemí a z dějin naší hydrologické služby. Nepochybně se řadí k dílům, která tvoří základní fond české historické hydrologie. (Z nich lze např. připomenout monografii Historie a současnost hydrometeorologické služby na jižní Moravě, jejímiž autory jsou K. Krška a V. Vlasák, a kterou v roce 2008 vydal také Český hydrometeorologický ústav.)

Jan Munzar a Stanislav Ondráček, MZ 2013/3, ročník 66, str. 95–96

Atlas fenologických poměrů Česka

Lenka Hájková, Vít Voženílek, Radim Tolasz. Praha: ČHMÚ, Olomouc: Univerzita Palackého, 320 stran. ISBN 978-80-86690-98-8 (ČHMÚ), ISBN 978-80-244-3005-8 (UP)

Český hydrometeorologický ústav ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci vydal koncem roku 2012 publikaci Atlas fenologických poměrů Česka vytvořený realizačním týmem vedeným Lenkou Hájkovou, Vítem Voženílkem a Radimem Tolaszem. Na zpracování se podílelo celkem 12 autorů. Publikace má 311 stran na křídovém papíře velkého formátu.

Atlas zpracovává základní fenologické charakteristiky s množstvím grafů, tabulek, mapek České republiky, fotografií a vysvětlujícího textu. V knize je zpracováno období 1991–2010, neboť data za toto období jsou kompletní a jsou k dispozici v databázi Oracle Fenodata, kterou vytvořil Český hydrometeorologický ústav ve své pobočce v Ostravě ve spolupráci s ostravskou společností ATACO, spol. s r. o.

Atlas fenologických poměrů Česka je zpracován na základě výsledků fytofenologických pozorování podle metodiky ČHMÚ. Fenologická pozorování mají v České republice dlouhou historii – první byla konána již v 18. století. Česká meteorologická služba převzala fenologická pozorování v roce 1940, s celou sítí stanic i s archivem údajů od roku 1923. Od té doby až do současnosti tvoří fenologie součást meteorologické a klimatické služby začleněné od roku 1954 do hydrometeorologického ústavu. Během tohoto dlouhého období se měnila metodika pozorování, a proto byla ke zpracování výsledků tohoto atlasu zvolena data za uvedené dvacetileté období. Z rostlinných druhů byly zvoleny ty, u nichž bylo k dispozici ke zpracování dostatečné množství dat.

Atlas je členěn do 8 tematických oddílů: 1. Fenologický výzkum v Česku; 2. Polní plodiny; 3. Ovocné plodiny; 4. Lesní rostliny – dřeviny; 5. Lesní rostliny – byliny; 6. Časoprostorová variabilita nástupu fenofází; 7. Fenologický kalendář a fenologická roční období; 8. Souhrnná fenologická charakteristika Česka.

Pro charakteristiku průběhu fenologických fází bylo vybráno 10 druhů polních plodin, 9 druhů ovocných plodin a 15 druhů lesních rostlin. U každého rostlinného druhu je uveden druhový popis, systematické zařazení, rozšíření, vztah k půdě a povětrnostním faktorům. Fenologické fáze jsou popsány nejen v textové části, ale jsou vyhodnoceny i v grafické podobě. V tabulkách a grafech je hodnoceno průměrné datum nástupu, odchylky nástupu, průměrné trvání intervalu mezi nástupy vybraných fenofází, průměrné trvání doby kvetení, včetně butonizace a průměrné trvání vegetačního období. V mapách České republiky jsou barevně znázorněna průměrná data počátku, průběhu a konce kvetení v jednotlivých oblastech republiky. Podobně jsou v mapách ČR přehledně znázorněna průměrná data průběhu olisťování u dřevin a průměrná data zrání plodů.

Mimo základní kapitoly je také uvedena geografická charakteristika Česka, kartografické zpracování fenologických pozorování a je uveden i rejstřík fenologických stanic.

Atlas fenologických poměrů Česka vychází v období, kdy z úsporných důvodů končí fenologická pozorování polních a ovocných plodin. Ve fenologickém pozorování bude pokračováno pouze u lesních rostlin, a to jak u dřevin, tak i u bylin. Ale i u lesních rostlin došlo ke snížení počtu lokalit pozorováni ze 49 na 25. Za novou etapu fenologického pozorování lze považovat pozorování na třech fenologických zahrádkách v naší republice, které jsou součástí mezinárodní sítě.

Vzniká otázka, zda výrazné snížení fenologických pozorování může být nahrazeno fenologickým výzkumem některých Výzkumných zemědělských a lesnických ústavů nebo rozvinutím fenologického pozorování na univerzitách.

Vzhledem k tomu, že fenologická pozorování jsou snížena jen na 25 sledovaných fenologických stanic, bylo by vhodné optimalizovat výběr lesních rostlinných druhů pro zkvalitnění dalších pozorování. Jako příklad nevhodného zařazení rostlin lze uvést srhu říznačku a psárku luční mezi lesní druhy. Jde o dva druhy trávy, které mají centrum svého rozšíření mimo les a optimum svého výskytu mají na loukách a pastvinách. Je vhodné srhu říznačku a psárku luční nahradit typickými lesními druhy, jako je např. strdivka nící, která je rozšířena od nížin do podhůří a nižších poloh hor, nebo bika lesní, která je typickým lesním druhem, vyskytujícím se ve vyšších polohách podhůří a hor. Rovněž je zapotřebí zvážit, zda kopretina bílá je vhodným bylinným reprezentantem lesa.

Tyto poznámky nejsou kritikou autorského kolektivu publikace, ale autorů metodiky, kteří uvedené druhy trav a bylin dříve zahrnuli mezi reprezentanty lesních rostlin. Jde pouze o námět k zamyšlení nad optimálním výběrem lesních rostlin k fenologickému pozorování. Je potřebné také dále upozornit, že pozorování fenologie dřevin v mezinárodních zahrádkách a arboretech bude odlišné od fenologie dřevin v lesích. Dřeviny v mezinárodních zahrádkách i v arboretech mají převážně solitérní charakter, kdežto ve vyspělých lesích s přirozenou strukturou a plným korunovým zápojem bude fenologie dřevin odlišná. Solitérní dřeviny, jako např. dub letní nebo lípa srdčitá, kvetou každoročně, kdežto v zapojených lesích je jejich kvetení nepravidelné, což se zvláště projevuje u dubu letního, kdy semenné roky má po čtyřech nebo více letech.

S potěšením lze konstatovat, že už v roce 2004 nakladatelství Českého hydrometeorologického ústavu vydalo Fenologický atlas autorů L. Coufala, V. Houšky, J. D. Reitschlägera, J. Valtera a T. Vráblíka. Jde o publikaci, která seznamuje čtenáře s detailním popisem jednotlivých fenofází dřevin a bylin. Je to názorná a nezastupitelná pomůcka pro fenologické pozorovatele a pro studenty na středních školách a univerzitách, kteří se fenologií zabývají. Fenologický atlas je určitým předstupněm a tedy i nedílnou součástí Atlasu fenologických poměrů Česka.

Základem pro fenologická pozorování a jejich vyhodnocování vzhledem ke klimatu je Atlas podnebí Česka, který vyšel v roce 2007. Všechny tyto tři publikace Českého hydrometeorologického ústavu tvoří ucelený soubor publikací, který je odborným základem pro poznání vztahu mezi vývojem klimatu a průběhem fenofází rostlin.

Vydání Atlasu fenologických poměrů Česka je velmi aktuální a přínosné, protože globální procesy oteplování jsou sledovány nejenom odborníky, ale i veřejností u nás i v zahraničí.

Zdeněk Bauer, MZ 2013/1, ročník 66, str. 28–29

Letecká meteorologie

Autor Petr Dvořák. Cheb: Svět Křídel 2010. 480 stran. ISBN 978-80-86808-85-7

Jak autor uvádí v předmluvě, kniha je určena všem pilotům, od profesionálních pilotů dopravních letadel až po rekreační sportovce. Je koncipována tak, aby se pečlivý čtenář na základě získaných znalostí bez problémů orientoval v problematice letecké meteorologie a byl schopen složit pilotní zkoušky podle evropských předpisů JAR-FCL-I (společné evropské předpisy), tj. zkoušku z meteorologie pro kvalifikaci ATPL (dopravní pilot). Nebudu vyjmenovávat jednotlivé kapitoly, pouze zmíním ty, které jsou pojaty velmi detailně a přinášejí zajímavé a nové postřehy z hlediska pilota. Připomeňme např. popis struktury mezní vrstvy v kap. 3.0.2 až 3.0.6 nebo hutnou kapitolu 15.0.0 týkající se termiky a bezmotorového přeletu, která perfektně líčí jednotlivé fáze konvekční činnosti a jejich vliv na možnosti létání. Tato kapitola zahrnuje i potřebné vysvětlení veličin CAPE (Convective Available Potential Energy, dostupná potenciální energie konvekce) a MOCON (Moisture Convergence, konvergence vlhkosti vzduchu), které se v modelování předpovědí konvekce v poslední době používají. Je zřejmé, že autor se touto problematikou jako pilot bezmotorového kluzáku velmi intenzivně zabýval a zabývá a má v ní velké praktické znalosti.

Přes velmi pozitivní dojem se v publikaci vyskytují jisté nepřesnosti, nikoli chyby, které je nutné zmínit:

Letecká meteorologická stanice na letišti Praha-Ruzyně, zmíněná na str. 8, není observatoř. Dále jsou na této straně vyjmenovány zprávy, které má letecký meteorologický personál k dispozici METAR, SPECI, TAF či SIGMET. Dlužno dodat, že jen METAR a SPECI jsou zprávy, ta první pravidelná, druhá mimořádná. TAF je předpověď ve tvaru kódu stejného jména a SIGMET je informace na výskyt nebezpečných jevů v atmosféře.

Místo „zadní“ složka větru na straně 10 by bylo patrně lepší použít termín „zádová“. Obdobně při popisu bouřkových oblaků bych osobně dal před termínem „zadní“ část Cb přednost adjektivu „týlová“ část CB (str. 192, 215 a 216). Taktéž na straně 222 pro „zadní“ – týlovou část tlakové níže.

Na straně 12 uvedená zkratka IAS (indicated air speed, indikovaná vzdušná rychlost) není uvedena v seznamu zkratek.

U zpráv METREPORT/SPECIAL (str. 20) by bylo vhodné doplnit adjektivum „místní“ zpráva, neboť, jak správně autor uvádí, tyto zprávy jsou rozšiřovány jen v rámci letiště vzniku a nejsou distribuovány mimo toto letiště.

Nevysvětlené zkratky IFR (Instrument Flight Rules, meteorologické podmínky pro let za přístrojů) a VFR (Visual Flight Rules, met. podmínky pro let za viditelnosti) na straně 71 – v seznamu zkratek jsou uvedeny jen jejich méně často používané ekvivalenty a sice IMC a VMC.

Pro húlavu (SQ-Squall) uvedenou na straně 88 není vysvětleno, co v letecké meteorologii představuje, a sice náhlé zvýšení rychlosti větru alespoň o 8 m/s, pokud rychlost větru dosáhne 11 m/s nebo více a trvá alespoň 2 minuty.

Vznik jíní sublimací (str. 117) – pro fázovou změnu pára – led, která podmiňuje vznik jíní, je někdy používán termín depozice.

Na straně 128 začíná popis skupiny stavu drah (runway state group), která je připojována za zpráv u METAR a kterou autor označuje nepřesně jako SNOWTAM. Skupina stavu drah je generována ze zprávy SNOWTAM, kterou připravuje letiště. Autor použil starší tvar kódu, který byl uveden v předpisu EURANP, Vol II, FASID, Part III-AOP a změnil písmenné značení. Nová úprava kódu uvedená v kódovém manuálu Světové meteorologické organizace (Manual on Codes, WMo No. 306, Vol. I.1) a zmíněná též v leteckém předpise (Annex 3, Appendix 3, paragraph 4.8.1.5 b), doznala jistých úprav. Dle nové úpravy kódu vypadá skupina stavu drah takto: RRR(R)/TEDDBB. Přidané R označuje skupinu stavu drah a za zeměpisný směr dráhy je vloženo lomítko. Navíc již levá a pravá dráha se od sebe neliší přičtením 50, ale přidáním písmena R (right), L (left) nebo C (central), takže skupina před lomítkem může být až čtyřčlenná, např. R07L/....R07R/…R07C/. Takto by to vypadalo, kdyby na nějakém letišti byly 3 paralelní dráhy vedle sebe. Ještě dodejme, že skupina stavu drah se v ČR používá na letištích Praha-Ruzyně (LKPR), Brno-Tuřany (LKTB) a Ostrava-Mošnov-LJ (LKMT).

Na straně 135 při popisu námrazy autor uvádí: „Velmi často kooperují i posádky dopravních letadel, které mírnou nebo silnou námrazu ihned ohlásí řídícímu letového provozu a ten tuto informaci předá meteorologovi. Meteorolog potom neprodleně vydá SIGMET na pozorovanou silnou námrazu“ Meteorolog informaci SIGMET nevydá automaticky po každém nahlášeném pozorování. Musí jít o nahlášení silné intenzity jevu (platí nejen pro námrazu, ale i turbulenci a další nebezpečné jevy) a navíc musí provést zhodnocení, zda jev silné intenzity mohl nastat, zda jsou pro něj podmínky, zda může jeho výskyt pokračovat atd. Pokud dojde k závěru, že nikoli, informaci SIGMET nevydá, ale v každém případě musí vydat zprávu AIREP (air report), v níž popíše, co mu bylo nahlášeno včetně místa, výšky a intenzity jevu.

Autor mne v seznamu literatury (a i na některých stranách textu, např. str. 132, 134) uvedl jako samostatného autora Učebních textů letecké meteorologie. Není tornu tak, jsem jen jeden ze spoluautorů. Faktem je, že jsem původní text, vzniklý v první polovině 80. let, postupně opravoval a upravoval podle měnících se kódů a nových poznatků, ale základ byl dílem několika autorů, na které je vhodné vzpomenout, byť první dva jmenovaní již nejsou mezi námi: RNDr. L. Soukup (†), RNDr. Z. Novák CSc. (†), RNDr. Jan Uxa, RNDr. E. Schoberová. RNDr. K. Mařík. L. Rychetský, prom. fyz., RNDr. Sáva Černava a RNDr. J. Mach.

Na straně 152 autor uvádí, že při teplé advekci se směr větru s rostoucí výškou stáčí doprava a při studené doleva. Stejně tak na téže straně v kap. 900.4 při popisu vlivu tření a turbulentního promíchávání v přízemní vrstvě, které má vliv na silné stočení směru větru na severní polokouli doleva. Myslím, že místo „směr větru“ by zde bylo na místě použít termín „vektor větru“.

Na straně 188 zmiňuje vznik bouřek na teplých frontách v noci a také v zimě. Zřejmé měl na mysli léto, protože v našich zeměpisných šířkách je bouřka v zimní části roku samozřejmě možná, ale je řídkým jevem a nikoli na teplé, ale na studené frontě.

U popisu k obrázku schématu tlakové výše na straně 210 je věta: „Na tomto schématu jsou znázorněny frontální plochy a jejich průsečnice s terénem, resp. hladinou 0 m AMSL, tvoří izobary“ Autor má zcela jistě na mysli plochy izobarické.

Na straně 213 zmiňuje těžkosti plachtařů při vyhledávání stoupavých proudů při bezoblačné konvekci. Napravuje to na stranách 320 a 322, kde uvádí, Že pomoc mohou poskytnout např. dravci, kteří tyto proudy také rádi vyhledávají a využívají. Pokud ovšem nejsou tak mazaní, jak mi kdysi při mém prvním a jediném letu ve větroni na letišti Příbram tvrdil kolega J. Kerum: prý si své „stoupáky“ hlídají a když vidí plachtaře, tak schválně na chvíli ze stoupáku vyletí, aby ho zmátli. To je ovšem čistá plachtařská latina.

Ke straně 308 a vzorci Z_KKH = 122 (T – T_d) pro výpočet základny kupovité oblačnosti poznamenejme, že se jedná o empirický tzv. Ferrelův vzorec.

Ve vzorci 16.7 v = (331,57 + 0,607t), vyjadřujícím závislost rychlosti zvuku na teplotě (ve °C) je chybné znaménko, protože v chladném vzduchu se šíří zvuk rychleji než v teplém, jak sám autor odvozuje na straně 339. Vzorec by měl tedy být takto: v = (331,57 – 0,607t).

Při popisu staničního kroužku na přízemních synoptických mapách na stranách 360–361 autor zmiňuje pouze oblačnost, ale zcela vynechal další prvky, tj. směr a rychlost větru, teplotu vzduchu, teplotu rosného bodu, tlak QFF. tlakovou tendenci.

Při popisu předpovědí výškových větrů a teplot ve výšce, vydávaných Světovými oblastními předpovědními centry (WAFC), autor uvádí frekvenci jejich vydávání 6 hodin, tj. 4kát denně, na termíny 00, 06, 12 a 18 hodin. Od 18. 11. 2010 jsou vydávány navíc na hlavní synoptické terminy +24, +30 a +36 hodin, ale také na vedlejší termíny +03, +09, +15, +21, +21 a +33 hodin. Ke standardním hladinám FL050, FLl00, FL140, FL180, FL240, FL300, FL340, FL390 a FL450 přibyly také další tři standardní hladiny FL210, FL320 a FL360 (viz též strana 403).

o Köppen vymezuje mírné klima mezi izotermami nejstudenějšího měsíce v roce v intervalu –3 °C až +18 °C, nijak se ale nezmiňuje o podmínce uváděné autorem na straně 384, a to požadavku na průměrnou teplotu nejteplejšího měsíce +10 °C a více. Na straně další (385) pro kontinentální mírné klima je uvedena průměrná teplota nejstudenějšího měsíce –38 °C, což je zjevný překlep, má být –3 °C.

V kapitole 23.0.0, začínající na straně 410, týkající se leteckých meteorologických zpráv autor uvádí, že zprávy METAR jsou rozšiřovány uživatelům na letišti i mimo letiště. Nepřesnost tohoto tvrzení spočívá ve skutečnosti, že zprávy METAR (a SPECI) jsou primárně určeny pro rozšiřování mimo rámec letiště vzniku a obsahují desetiminutové průměry naměřených veličin. Pro zpravodajství v rámci letiště slouží místní pravidelné (a nepravidelné) zprávy METREPORT (SPECIAL), v nichž jsou na rozdíl od zpráv METAR/SPECI použity 2minutové průměry naměřených veličin. Při popisu schémat u zprávy METAR na str. 414 je uvedena jako používaná jednotka pro rychlost větru také km/h. (KMH), která se však od 18. 11. 2010, kdy vešla v platnost změna č. 75 předpisu L3-METEOROLOGIE, již nepoužívá. Platnými jednotkami zůstávají uzly (KT) a m/s (MPS).

U popisu skupiny dohlednosti jsou tři malé změny vyplývající z výše zmíněné změny 75 předpisu L3:

zrušení zkratky NDV (no directional variation), která se používala pro automatické stanice v případě, že u dohlednosti nebylo možné upřesnit směr,
je-li hlášena v nějakém směru (nebo více směrech) nejnižší dohlednost, není již nutné tento směr uvádět; např. 9999 2500 znamená, že převládající dohlednost je nad 10 km a minimální 2 500 m, směr však není možné určit,
upřesnění šifry (tučně) CAVOK nahrazující dohlednost a oblačnost v případě splnění těchto kritérií: Dohlednost nad 10km a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu (tj. nevyskytuje se žádná oblačnost pod 5 000 ft, nevyskytuje se oblačnost CB v jakékoli výšce) a nevyskytuje se žádné význačné počasí pro letectví uvedené v Doplňku 3 předpisu L3 (ust. 4.4.2.3 a 4.4.2.5). Šifra CAVOK je vysvětlena také na obrázku na straně 425. I zde dovětek a není hlášena nejnižší dohlednost chybí.

Na straně 423 u popisu zaokrouhlování autor uvádí matematické zaokrouhlování teploty do zpráv METAR na celé stupně, tj. hodnota 0,5 °C je zaokrouhlena nahoru na 01. U skupiny tlaku QNH zaokrouhlování neuvádí. Připomeňme, Že je odlišné – zaokrouhluje se opět na celé hodnoty HPa, ale takzvaným „uřezáváním“, tj. veškeré desetiny dolů, např. 1 021,9 je zaokrouhleno na 1 021 hPa.

Na straně 430 při rozboru kódu pro předpověď TAF autor vychází ze stavu před změnou č. 75 předpisu L3, když uvádí: „Na rozdíl od zprávy METAR se v TAFu neuvádějí oblaka druhu TCu“. Od 18. 11. 2010 již předpis L3 jejich uvádění požaduje, včetně vydání opravené (AMD, amended) předpovědi v případě, že se vyskytují a nebyly předpovídány a/nebo obráceně.

Při popisu obsahu informace SIGMET je chybně zmíněna zkratka OCNL (occasional) jako ojedinělý, ojediněle se vyskytující. Dle publikace Letecké informační služby AIC 01/09 – Seznam zkratek a jejich význam používaný v letecké meteorologii, aktualizace k 1. 2. 2009, tato zkratka znamená místní nebo místy, ale pro ojedinělý nebo izolovaný, izolovaně se vyskytující se používá zkratka ISOL (isolated).

Malá poznámka k výstrahám pro jednotlivá letiště. Výstrahy na střih větru, autorem zmíněné, na straně 438 nejsou v ČR vydávány a tato skutečnost je mezinárodně notifikována.

Na straně 459 u popisu historického rtuťového barometru autor uvádí, že tyto přístroje se stále používají jako záloha. Už se nepoužívají, protože je již nelze kalibrovat, neboť práce s jedovatou rtutí byla v kalibrační laboratoři ČHMÚ Praze-Libuši zrušena.

Na straně 446 u popisu kategorií letišť dle ICAO je pro CAT I uvedena VIS ne nižší než 800 m a RVR ne nižší než 550 m, což je v rozporu s tvrzením na straně 462, kde je uvedena dohlednost ne nižší než 600m bez uvedení. Zda se jedná o VIS nebo RVR.

Publikace obsahuje jen málo překlepů. Častým překlepem je „nalepení“ spojky „u“ na předchozí slovo, jako zejména v první části: na stranách 32 (eu), 33 (teplotau), 44 (žeu), 46, 62, 271, 282 a 312 (těsněu), 49 a 53 (seu), 50 (zatímcou), 53 (vítru), 267 (proudůu, výškáchu), 272 (cou), 280 (nížeu), 284 (většíu, nežu). Jiné překlepy: str. 20 telekomunikačníchoi-telekomunikačního, strana 86 Klasifika ci, 96 speci fický, 114 KSídel – Křídel, 218 – popis k obrázku – frotnální, 313 v se němž – správně v němž se, v první větě na stránce 452 je 2krát slovo „lze“. Věta na straně 452 začínající „Pro lety za IMC má studium hladiny 700 hPa proto...zde chybí slovo „význam“, aby věta dávala smysl.

Závěrem Ize jen konstatovat, že se jedná o vydařenou publikaci, zvláště potřebnou pro amatérské piloty kluzáků, ale i pro letecké meteorology jako oživení jejich znalostí. Sympatický je také autorův jednoznačný názor na tzv. chemtrails, ať už v poznámce na straně 90 nebo na straně 114.

Závěrem lze jen litovat, že kapitoly 20.0.0 a 21.0.0. popisující všeobecnou cirkulaci atmosféry a klimatologii, jsou nelogicky včleněny mezi popis mapové složky letové dokumentace, tj. SW mapy a mapové předpovědi výškového větru a teplot, a popis její textové části, tj. popis zpravodajství, typů předpovědí a výstražných informací, a že četné fotografie a obrázky pořízené a vytvořené s profesionálním citem nejsou barevné.

Bohumil Techlovský, MZ 2011/5, ročník 64, str. 156–158

Atlas krajiny České republiky

Praha: Ministerstvo životního prostředí. Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., 2009. 332 stran. ISBN 978-80-85116-59-5. Náklad 5 000 výtisků.

Ve formátu 52 x 62cm vydaný desetikilogramový atlas ukazuje minulost, současnost a svým způsobem i budoucnost naší krajiny. Jde o dílo vskutku monumentální, na kterém se podílelo 357 vědců ze 133 institucí, včetně 12 odborníků z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Atlas obsahuje více než 1 300 vyobrazení, většina map je v měřítku 1 : 500 000, další v měřítku 1 : 300 000 (výřezy jsou ve velkém měřítku), grafy, ilustrativní fotografie. Pojmy s faktografickou návazností jsou odborně definovány - např. u mapy výskytu tropických dnů je uvedena definice výskytu. Kromě češtiny je průvodní text paralelně publikován i v angličtině.

Realizace projektu byla velmi náročná s ohledem na redigování díla, spočívajícím v širokém rozsahu tematického zaměření, technické náročnosti zpracování nových map, plnění termínových limitů. Rozpočtové náklady dosáhly téměř 50 milionů (40 milionů stálo zpracování, 9 milionů tisk a distribuce).

Bližší představu o publikaci nám podá stručná obsahová charakteristika knihy roztříděné do osmi Samostatných celků (debaty o členění do jednotlivých kapitol zabraly údajně šest měsíců):

1. Krajina _ předmět studia. Co je krajina, z čeho se skládá, historické a současné dokumenty o krajině.

2. Geografická poloha. Stručný přehled přírodních, ekonomických a kulturních hodnot evropské krajiny, základní informace o ČR.

3. Historická krajina. Formování státu a správy území od 12. století, procesy změn v krajině, vývoj využívání krajiny, historická přírodní rizika (např. historické klima a povodně v českých zemích, důlní neštěstí, historické sesuvy, historické zemětřesení).

4. Přírodní krajina. Energie, ovzduší, geologické podmínky, reliéf, vodstvo, půdy, rostlinstvo a živočišstvo, typy přírodní krajiny.

5. Současná krajina. Obyvatelstvo, sídla, osídlení. Ekonomické aktivity v krajině (zemědělství, průmysl, doprava). Využívání krajiny.

6. Krajina jako dědictví. Ochrana přírodní krajiny (chráněná přírodní území, jeskyně, památkové stromy, geologické a geomorfologické lokality, přírodní parky, ohrožené druhy živočichů). Ochrana kulturního dědictví (památky od pravěku). Přírodní a kulturní významnost krajiny.

7. Krajina jako prostor pro společnost. Přírodní a antropogenní rizika – seizmicita, ohrožení zemědělské půdy, klimatická rizika – vesměs z období 1961–2000: přírodní mráz, tropické dny, srážky > 30 mm/h, dny s kroupami, dny s mlhou, meteorologické sucho, epizody sucha. Eroze povodí malých vodních toků při různých průtocích (1881–2003). Kvalita životního prostředí: monitorovací síť kvality venkovního prostředí s naměřenými daty převážně z provenience ČHMÚ.

8. Krajina v umění. Reprodukce čtyřiceti pěti obrazů českých malířů 19. a 20. století uvedené esejem Reflexe české krajiny ve výtvarném umění z pohledu krajinného ekologa Jana Laciny. Jde o jakýsi bonus s kultivačními účinky – díky autoři!

V předmluvě k publikaci tehdejší ministr životního prostředí Ladislav Miko uvedl, že vydáním Atlasu krajiny by mohla být zacelena mezera spočívající v neexistenci základního díla, tj. národního atlasu České republiky. V tomto směru splní vydaný atlas očekávání a zejména státní správě i specialistům

poslouží v komparativním rozhodování. Pokud se týká širší veřejnosti, dovolím si zapochybovat: jde o takový „náklad“ multidisciplinárních informací prezentovaných ve formátu velmi neschůdném, jenž často neumožňuje studium v klasické sedící poloze u stolu, že i poučený uživatel se s touto publikací patrně mine. (Formát ovšem vyplynul z pragmatických potřeb: rozsáhlé mapy by byly na menším formátu nečitelné.) Stejně tak lze pochybovat o naplnění poněkud přepjaté teze vyslovené v předmluvě, že atlas bude sloužit ... „školám všech úrovní k vzdělávání žaků a studentů“. Tato konstatování však neznevažují stěžejní smysl díla: podat celistvý obraz České republiky v tradičních krajinných polohách, ale i v socioekonomických souvislostech a specializovaných projevech a ukazatelích, zabíhajících až k překvapivým detailům, např. o plodnosti a mortalitě obyvatelstva. Úzce orientovaný znalec jistě najde důvod ke kritice, že jeho obor přišel zkrátka na úkor jiného, ale to je u publikací tohoto typu obvyklé. Problém spíše vidím v propagaci této publikace – měla by být soustavná, včetně informace, kde je atlas k dispozici veřejnosti.

Poznámka nakonec. Patrně záměrně se slovo krajina vyskytuje v sedmi z osmi názvů kapitol. Vidíme v tom jistý ozvláštňující, filozofický přesah, láskyplnost. A jedna z kapitol nese název Krajina jako dědictví. V jakém stavu bude zachována?

Zdeněk Horký, MZ 2011/5, ročník 64, str. 136

Kulturní dějiny klimatu

Od doby ledové po globální oteplování. Autor Wolfgang Behringer, přeložil Vladimír Cinke. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010. 408 stran. ISBN 978-80-7432-022-4.

Kniha německého historika W. Behringa zahrnuje velmi široké téma vývoje klimatu od vzniku Země až do současnosti. Díky přitažlivému tématu i neortodoxnímu pojetí zpracování vyšla v Německu od doby svého vzniku v roce 2001 již v šesti vydáních a další edice se připravují v zahraničí.

Rozsáhlou publikaci rozvrhl autor do šesti celků včetně shrnujícího epilogu. V první kapitole se zabývá věcnou gnozeologií zdrojů, mechanismem přirozených klimatických změn a vývojem paleoklimatu od vzniku planety Země až do současnosti. Druhá kapitola pojednává o podnebí od poslední velké doby ledové až po teplé období vrcholného středověku, ve třetí a čtvrté kapitole jsou velmi plasticky a názorně představeny fyzikální, sociálně-politické a kulturní znaky a projevy malé doby ledové (13.–18. století). Pátá kapitola je věnována problematice globálního oteplování, v poslední kapitole nazvané Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima: Epilog jsou vyjádřeny názory „uvážlivého klimaskeptika“, které je možné ilustrovat na několika titulcích: Interpretace klimatu jako nové náboženství, ochrana přírody, nebo ochrana lidí?, Země ještě nehoří. I když vytrhneme některé myšlenky z úplného citačního kontextu, nezpronevěříme se zásadám věcné korektnosti, pokud uvedeme z názorového spektra autora alespoň některé teze: „Lidé jsou sice dětmi doby ledové – civilizace je ale produktem teplé doby. Klima se mění. Klima se vždy měnilo. Naše reakce závisí na úrovni naší civilizace. Klimatické změny vyvolaly v nedávných historických obdobích příznivé vývojové tendence. Jestliže současná klimatická změna bude mít dlouhodobý charakter – a zřejmě tomu tak skutečně bude – je jen nutné zachovat klid. Konec světa nenastane.“

Kromě 44 obrázků v textu je součástí knihy více než 700 citačních odkazů a 20stránkový rejstřík. Nakladatelství zařadilo také obsáhlý doslov (24 stran) – Český pohled na dějiny klimatu – od Rudolfa Brázdila a Oldřicha Kotyzy. Hodnocení vychází z přístrojových pozorování od 18. století i z nepřímých údajů za posledních 500 let v českých zemích a střední Evropě (různorodé prameny od kronik, korespondence až po noviny, časopisy apod.) V návaznosti na podstatu Behringerova díla je charakterizován vliv klimatu na společnost v českých zemích.

Kulturní dějiny lidstva jsou poutavým, i když účelově pojatým náhledem na vývoj a vliv podnebí v historických souvislostech.

Zdeněk Horký, MZ 2010/5, ročník 63, str. 155

Hydrometeorologická služba Armády České republiky v období 1918–2009

Autoři Miroslav Flajšman a Josef Štekl. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – PIC MO 2009. 376 stran. Neprodejné. ISBN 978-80-7278-517-9

Jen málo z toho, co se odehrává v čase a prostoru a záhy stává minulostí, stojí historikům za to, aby se jím zabývali. Pokud se však už z různých pohnutek rozhodnou něčemu věnovat pozornost, ať jsou to chvilkové události čili střípky dějin, nebo delší, třebas dějem napěchovaná období, nemohou si byt zcela jisti výsledkem. Neboť úspěch bádání nezáleží jen na jejich erudici, ale i na množství písemných a dalších podkladů, o něž se mohou v analýzách opřít. Přitom neplatí, že události z mladší doby se hodnotí snaze a objektivněji než z období dávno uplynulého. Vždyť ani ústní sdělení pamětníků nebývají zcela věrohodným informačním zdrojem. Všechny tyto skutečnosti musíme mít na zřeteli, pročítáme-li obsáhlou knižní publikaci Hydrometeorologická služba Armády České republiky, která byla představena odborné veřejnosti na konferenci uspořádané u příležitosti 90. výročí vzniku služby dne 9. prosince 2009 v Praze.

Především konstatujme, že bohatá a pestrá minulost i současnost naší vojenské meteorologie stála za literární zpracování. Nepustili se však do něho graduovaní dějepisci, ale absolventi Letecké fakulty bývalé Vojenské technické akademie v Brně, školy, která za 60 let svého trvání vychovala více meteorologických specialistů než všechny československé univerzity dohromady. Autory díla jsou ing. Miroslav Flajšman, vyšší ministerský rada oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie odboru vojskového průzkumu a elektronického boje Ministerstva obrany České republiky, a RNDr. Josef Štekl, CSc., samostatný vědecký pracovník Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky, v letech 1990–1998 ředitel tohoto ústavu. Jak se autoři podíleli na tvorbě monografie, není v ní uvedeno, lze však tušit, že M. Flajšman, na kterém spočíval hlavní objem prací, se zabýval především organizačním a personálním vývojem československé a české vojenské meteorologické služby na základě získaných archivních podkladů, zatímco J. Štekl se věnoval zvláště provozní a výzkumné činnosti ve vojenské meteorologii za svého působení v armádě a dílo obohatil mimo jiné pasážemi o vlivu počasí na vojenské operace a o vztazích vojenství a meteorologie, čímž kniha nabyla na zajímavosti. Na úspěchu knihy se podílely také více než dvě desítka bývalých anebo současných vojenských příslušníků, kteří autorům ochotně poskytli cenné materiály, informace a osobní vzpomínky.

Známé úsloví kdo hledá, ten najde, má smysl jen v případě, že to, co hledáme, existuje. V tom ohledu klobouk dolů před armádou, která přes neustálé reorganizace, redislokace a zvraty, kterými prošla, a kotrmelce, které prováděla, neničila své fondy a sbírky. Proto mohlo být Flajšmanovo pátrání po dobové dokumentaci zdárné, i když bylo zdlouhavé. K sepsání dějin vojenské meteorologie v době 1. republiky vytěžil fondy III. odboru (leteckého) ministerstva národní obrany, Vojenského leteckého ústavu studijního, Vojenského ústavu vědeckého, získal kvalifikační listiny jednotlivých osob apod., z pozdější doby např. letecké karty příslušníku britských vzdušných sil (RAF) a evidenční knihy I. armádního sboru SSSR. Podobné zdroje posloužily i z období po skončení 2. světové války, neboť každá organizační složka armády, např. složky MNO, Generální štáb, všechna velitelství, ale i jednotlivé útvary, mezi nimi např. Hlavní povětrnostní ústředí, mají své archivní fondy. Z toho důvodu mohla vojenská meteorologie vydanou publikací vytřít zrak civilní hydrometeorologické službě, která, ať již fungovala pod hlavičkou SMÚ, HMÚ nebo ČHMÚ a SHMÚ, se za celou dobu své existence nezmohla na důslednou odbornou dokumentaci své činnosti a nevytvořila za tím účelem ani jediné systemizované místo pro kvalifikovaného historika anebo archiváře, který by od počátku zmapoval vývoj služby včetně pozorovacích sítí, investiční výstavby a vztahů mezi příbuznými institucemi zabývajícími se z různých hledisek počasím, podnebím a vodou; přitom celkový počet pracovníků hydrometeorologických ústavů se pohyboval až kolem čísla 2 000 a v ústavech potulovali se i celkem

zbyteční lidé. Cíl, který si autoři publikace o dějinách vojenské meteorologie vytkli, je zřejmý: uceleně zobrazit historický vývoj organizačních složek vojenské povětrnostní, resp. hydrometeorologické služby na území nejdříve Československa a později Česka, sledy jejich personálního obsazení, technických prostředků používaných při průzkumu atmosféry, ale i způsobů předávání meteorologických informací a metod sestavování předpovědí. A to vše ve vazbě na vojenské střední a vysoké školství, na civilní hydrometeorologickou službu a v příčinných souvislostech s politickou a hospodářskou situací doma, i ve světě; ta se vždy u armády projevovala vypukleji než v civilním sektoru. Slova uceleně zobrazit je třeba zdůraznit, protože Flajšmanova a Šteklova publikace je prvním souborným dílem svého druhu u nás vydaným. O historii československé vojenské meteorologie byly totiž doposud napsány jen články autoru K. Kršky [2] a M. Zemana a Z. Mrkvici [4] uveřejněné v Meteorologických Zprávách v roce 2001, a kapitoly v monografii K. Kršky a F. Šamaje [3] pocházející z téhož roku. Pro stručnost a neúplnost vyplývající z neznalosti zdrojového materiálu a snad i vzhledem k domnělé jednostrannosti výkladu skutečností z doby novější, nemohly pozornější čtenáře plně uspokojit. Přesto měly význam: ve vojenských kruzích probudily až nečekaný zájem o historickou problematiku, který vyústil v touhu po podrobném sepsání dějin vojenské meteorologie, a to bez bílých míst a s objektivním pohledem. Posledním impulzem k takovému rozhodnutí bylo vydání publikace o historii československé a české vojenské geografické a topografické služby [1], kterou v roce 2008 vydalo Ministerstvo obrany České republiky. Kniha reprezentativního provedení (formát A4, křídový papír, velký počet fotografií a map), která pojednává o vývoji uvedených služeb od založení společného státu Čechů a Slováků v roce 1918 až do současnosti, se stala spolehlivou předlohou pro podobný spis vojenských meteorologů, jenž mohl vzniknout hlavně díky pochopení a podpoře ze strany náčelníka Hydrometeorologické služby AČR, plk. ing. Petra Kůrky. Je potěšitelné, že meteorologické dílo svůj vzor z dílny geografů v lecčem překonalo.

Kniha autoru M. Flajšmana a J. Štekla je kromě předmluvy, úvodu a závěru rozčleněna do 10 kapitol a uzavírá jí 15 příloh různého obsahu a značné dokumentační hodnoty. Všechny kapitoly mají několik společných vlastností: přehlednost, úsporný a přitom čtivý až poutavý styl výkladu, dokonalou grafiku, skvělý obrazový doprovod textu (velmi četné černobílé a barevné fotografie osobností, jevů, přístrojů, map, výkresů, titulních stran publikací a jiných dokladů, snímky situací z terénu aj.), a co zvláště vojenská srdce musí potěšit, obsahují v grafické a barevné podobě vyvedené organizační struktury různých součástí vojenské povětrnostní služby. V textu nejsou uváděny použité prameny a literatura, jsou obsaženy až v soupisu za závěrem, poučenější čtenář však původ zdrojových informací většinou snadno pozná. Čemu se jednotlivé kapitoly věnují, vystihují dobře jejich názvy.

1. Stručný přehled vývoje oboru meteorologie jako vědy a její význam ve vojenství. Hutně napsaná kapitola zčásti učebnicové povahy ukazuje, jak povětrnostní a klimatické podmínky významně ovlivňují výsledky četných vojenských operací a bitev (Napoleonu Slavkova a v Moskvě, balaklavská katastrofa, za 1. světové války chemické útoky a lety zepelínů šířících smrt).

2. Vznik a budování československého vojenského letectva v letech 1918–1939. Zřízeni leteckého sboru v roce 1918, „otec československého letectva“ Jindřich Kostrba, obsazení Chebska s důležitým letištěm armádou ČSR, vývoj aviatického vojenského odboru ministerstva národní obrany, založeni Vojenského vzduchoplaveckého studijního ústavu v Praze, příprava letectva na válku.

3. Vznik, výstavba a rozvoj československé vojenské povětrnostní služby v letech 1918–1919. Činnost Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně) s velitelem ing. J. Urbanem. Prof. S. Hanzlík nemá zájem o spolupráci s armádou. Vojenská radiová stanice na Petříně a kreslení prvních povětrnostních map.

4. Další organizační vývoj československé vojenské povětrnostní služby v letech 1919–1939. Vojenská povětrnostní služba zabezpečuje nejen letectvo, nýbrž i polní dělostřelectvo, dělostřelectvo proti letadlům a plynovou ochranu. Zřízení Školy pro výcvik vojáků ve službě meteorologické (1920). Nečisté vztahy vojenské a státní povětrnostní služby.

5. Stručný přehled činnosti vojenské povětrnostní služby a popis způsobu organizace povětrnostního zabezpečení ve 20. a 30. letech. Zřízení vojenské povětrnostní radiotelegrafní sítě (1928) – shromažďování a výměna zpráv, meteorologické mapy a předpovědi počasí. Vojenské meteorologické stanice jako jediné v ČSR provádějí pravidelná měření výškového větru. Vojenská meteorologie a výcvik létání.

6. Činnost vojenské povětrnostní služby v době válečného ohrožení státu. Mobilizační úkoly, místa dislokace a počty povětrnostních stanic a hlídek nejsou zatím známy, víme však o hlavních úkolech velitelů polních útvaru a součástí povětrnostní služby v působnosti velitelů I.–IV. armády. Důsledky mnichovského diktátu, okupace českých zemí a vyhlášení samostatnosti Slovenska pro povětrnostní službu.

7, Význam meteorologického zabezpečení vojenských operací, bitev a bojů v období 2. světové války. Pravděpodobně čtenářsky nejvděčnější kapitola celé knihy. Zájemci o válečné dějiny si přečtou o bitvě u Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943, o operaci Overlord v roce 1944 (zajímavé jsou zpětné analýzy synoptických situací z rozhodujících dní), o tajných německých povětrnostních stanicích v Arktidě a s nimi související aktivitě německých vojenských povětrnostních služeb na Zlatem návrší v Krkonoších. Také se připomíná vědecká činnost docenta W. Findeisena v Praze, známého především laboratorními pokusy s ledovými jádry. Pokroky v meteorologické technice vyvolané válkou.

8. Obnovení činnosti vojenské povětrnostní služby po roce 1945 a její další vývoj.

9. Stručný přehled některých aktivit a odborné činnosti vojenské povětrnostní služby po roce 1945. Rozsáhlé a tematicky se prolínající kapitoly, v nichž se čtenář vzhledem ke složitosti a častosti organizačních změn bude ztrácet. Jejich náplní je např. budovaní nové služby s vojáky západní a východní fronty a následky února 1948. Přechodné převedení Státního meteorologického ústavu do podřízenosti MNO (1952). Dezintegrace dosud jednotného systému povětrnostního zabezpečováni branné moci k jednotlivým druhům vojska. Organizační vývoj vyšších odborně řídících a výkonných orgánů vojenské povětrnostní služby v působnosti velitelství 10. letecké armády, velitelství 7. armády protivzdušné obrany státu, integrovaného operačního systému letectva a PVO a dalších vyšších vojenských velitelství. Nástup prvních absolventu Studia meteorologie na Vojenské technické akademii v Brně k útvarům a následný kvalitativní vzestup odborné činnosti Hlavního povětrnostního ústředí na úseku synoptické a letecké meteorologie. Srpen 1968 a nucené odchody vojenských specialistů do zálohy. Likvidační Akce Norbert. Pro autory knihy možná choulostivá pasáž. Lehčím perem se totiž píše např. o Hanzlíkově znemožňování přednosty meteorologické sekce Vojenského leteckého ústavu studijního dr. Bohdana Viplera u ministerstva národní obrany v roce 1922 (viz příloha č. 8), než o čistkách prováděných mezi kolegy nebo kolegy v době normalizace, kterou mají v paměti zvláště její oběti. Autoři nechtějí být soudci, ale neobcházejí skutečnosti. Hydrometeorologická služba Armády České republiky těchto dní a její účast uvnitř operací NATO.

10. Významné osoby, které se ve 20. století podílely na rozvoji vojenské meteorologie nebo se jako příslušníci vojenské povětrnostní služby zúčastnily národního odboje v době 1. a 2. světové války. Mimořádně přínosná kapitola složená z medailonků asi 60 zasloužilých Čechů a Slováků, kteří působili jako meteorologové v armádě na různých místech a v různých dobách. Namátkově jmenujme bez uvádění vojenských hodností Milana Rastislava Štefánika, Karla Janouška, ze západní skupiny zahraničního protifašistického odboje Miloslava Štěpánka, Ericha Brodshawa Krause, Františka Ondrůje (jak málo jsme doposud o něm věděli), Vladimíra Panoše, Richarda Husmana, známějšího pod literárním pseudonymem Filip Jánský, ze Slováků Ludovíta Kukorelliho a Jozefa Belicu, z obětí nacismu Karla Jedličku a Jana Bínu (zapojili se do odboje společně s Karlem Miklendou), dále Josefa Zítka, Františka Pechalu a Jaroslava Červeného, Ladislava Barchánka, jenž posloužil autorům svou dobrou pamětí, školství zastupuje Václav Čejka, Jaroslav Krejčí, Jiří Huk a Genadij Růžička, nechybí medailonky Ivana Panenky, Josefa Štekla, Lubomíra Hodana, Jana Strachoty a dalších.

Co napsat na závěr? Recenzent nesnáší otřepanou floskuli, že něco si něco zaslouží (např. národ vládu, město kluziště), a proto nenapíše, že armáda povětrnostní služba má konečně knihu, kterou si zaslouží. Raději vyjádří radost, že česká a slovenská meteorologická literatura byla díky velkému úsilí M. Flajšmana a J. Štekla obohacena o dílo pojetím moderní, obsahem veskrze užitečné a provedením impozantní, které bude vyvolávat nové tvůrčí podněty. Respekt před velkým dílem nepřipouští malichernosti. Nehodí se tudíž v této chvíli upozorňovat na některé jeho stylistické nedostatky, při korektuře přehlédnuté gramatické chyby a věcné nepřesnosti, které obsahuje a jejichž příčinou jsou povětšinou vady podkladů. Autoři by jistě byli vděčni, kdyby jim čtenáři po přečtení knihy poskytli další informace, které by faktografii zpřesnily a doplnily. Za devět nebo deset let bude nová příležitost k jubilejním oslavám (100. výročí vzniku služby), a tím i ke druhému vydrání knihy, do něhož budou připomínky zapracovány. A mělo by být také více času na to, co se vloni koncem minulého roku do křtu nestihlo: knize chybí velmi potřebný jmenný rejstřík, obsah (!) a v cizí řeči nejméně shrnutí, vítané by ovšem byly i cizojazyčné popisky k obrázkům.

Motto, které autoři vepsali do záhlaví knihy, je výrok filozofa a spisovatele Erazima Koháka: Potřebujeme dějiny, protože ten, kdo nechápe minulost, nemůže si představit ani budoucnost, spokojen s přítomností je zároveň zoufale zmaten každou výzvou k jednání. Vyjádřeno prostšími slovy, historie není k zahození, ale k poučení. A opravdu: z Flajšmanovy a Šteklovy knihy může načerpat hodně poučení každý kdo se do ni začte, nejen meteorolog v uniformě.

Literatura

[1] Historie Geografické služby AČR 1918–2008. 2008. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb. 200 s.

[2] KRŠKA, K., 2001. Z dějin československé vojenské meteorologické služby, část I. Vojenská povětrnostní služba do roku 1945. Meteorologické Zprávy, roč. 54, č. 5, s. 156–160.

[3] KRŠKA, K. – ŠAMAJ, F., 2001. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha: Nakl. Karolinum. 568 s.

[4] ZEMAN, M. – MRKVICA, Z., 2001. Z dějin československé vojenské meteorologické služby, část II. Vojenská povětrnostní služba po 2. světové válce. Meteorologické Zprávy, roč. 54, č. 6. s. 176–186.

Karel Krška, MZ 2010/1, ročník 63, str. 29–30

Václav Klaus: Modrá planeta v ohrožení

Praha: Nakladatelství Dokořán 2009. 227 stran. ISBN 978-80-7363-277-9.

Předchozí knížku Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“ jsem v květnu 2007 otvíral docela se zájmem. Zajímalo mne, čím pan prezident svoje názory na změny globálního klimatu zdůvodňuje, jak se vypořádává s odpověďmi na otázku, kterou si v dodatku k názvu knížky sám položil. Otázka tehdy zněla: „Co je ohroženo – klima nebo svoboda?“ Vypořádal se s nimi po svém, což už je většině čtenářů Meteorologických Zpráv dostatečně známo.

Od té doby Václav Klaus ve svém „boji za modrou planetu“ skutečně nepolevil, naopak svůj boj zintenzivnil. Navštívil řadu zemí, kde vždy s odkazem na „svoji knihu“ přednesl desítky projevů, názory prezentoval i na půdě OSN. Nejraději však chodil mezi průmyslníky a energetické lobbistické kruhy, což je celkem pochopitelné. Právě tam totiž nalézal největší pochopení, právě tam získává i finanční zdroje na překlady svojí první knížky do cizích jazyků – celkem zřejmě již do dvanácti, zcela naposledy také do slovinštiny, ruštiny a albánštiny.

Určitě se pan prezident během svých „klimatických misí“ setkal s řadou reakcí na svá vystoupení. Právě proto mne zajímalo, co nového bude jeho následující knížka obsahovat, jaký bude další vývoj jeho argumentací. Již obálka knížky tato očekávání navozuje – jako upoutávka je na ní totiž zvýrazněné uvedeno, že jde o „sborník nových textů o globálním oteplování“. Předmluvu si napsal sám a říká v ní, že nepovažuje za potřebné psát knihu novou a s jinou argumentací – vše je totiž jasné!

Obsah nové knížky autor člení do dvou částí. V první, nazvané Doktrína globálního oteplování jako problém lidské svobody, shromažďuje 19 svých textů, které vznikly po vydání té první. Všechny texty, nebo alespoň jejich většina, již byly v našem tisku publikovány buď v plném znění, nebo alespoň v zestručněné formě. Ve druhé části (Pohled ekonomie na problematiku globálního oteplování uvádí pět svých dalších publikovaných textů a doplňuje je svými závěrečnými poznámkami k ekonomické analýze problematiky globálního oteplování.

V první části se texty prolínají již známé Klausovy výroky o tom, že představa rozsahu probíhajících klimatických změn je uměle a neoprávněně vytvářena, že současné zvýšení globálních teplot je v historickém porovnání velmi malé, že důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné, apod. Jakékoli výhledy do budoucna považuje Klaus za výsledek výlučně spekulativních prognóz a nikoliv za vědecky ověřené zkušenosti a rozpoznání dosavadních trendů. Globální teplota prý od roku 1998 už jenom klesá, takže jakékoliv další obavy jsou zcela zbytečné.

Podle Klause zastánci projevů klimatické změny (nazývá je environmentalisty) považují své myšlenky a argumenty za nepopiratelnou pravdu a k dosažení svých cílů vyvíjejí tlaky na zákonodárce. Nutí je přijímat neliberální opatření, zavádět svévolná omezení, regulace a restrikce a podřizují je byrokratickému rozhodování. Komunismus je prý dnes nahrazován hrozbou ambiciózního environmentalismu! V uveřejněných textech se však pan prezident projevuje jako „mistr slova i pera“ stále stejnou myšlenku vyjadřuje vždy jinými a jinými slovy, duch ani obsah však nemění. Je stále výběrově lhostejný k realitě a fakta, která jsou v rozporu s jeho přesvědčením, prostě neuznává. Jako ostatně většině přesvědčených o svojí pravdě mu jako odpověď na námitky stačí jen jeho vlastní víra.

Jak jíž název druhé části napovídá, texty by měly být zaměřeny převážně na ekonomické aspekty. Trochu jsem očekával, že se zde Klaus projeví jako ekonom a v příspěvcích se objeví nějaká zásadnější „přidaná hodnota“. Bohužel jsem ji zde nenalezl – možná, že je někde skrytá a já jsem ji jako ekonom-laik pouze neobjevil. Podstatou textů je kritika tzv. Sternovy zprávy z roku 2006, zaměřené na globální ekonomické důsledky klimatické změny. Klaus se zde zaměřuje zejména na tzv. diskontování času. Jde o pojem, který je docela logický a běžně používaný ve finančních analýzách.

I čas má v ekonomii svoji hodnotu, neboť ,,...stokoruna dnes, za rok, desetiletí, nebo století má a bude mít výrazně jinou hodnotu". Zprávě vytýká, že diskontní sazbě Stern přisuzuje hodnotu blízkou nule a tak budoucnosti přikládá téměř stejný význam jako přítomnosti. Stern totiž říká, že „…příští generace mají stejný nárok na naši etickou pozornost jako generace dnešní…“, což Klausovi zjevně vadí.

Z knížky vyplývá, že zřejmě ani mezi ekonomy zabývajícími se finančními analýzami přílišná shoda o odhadu výše diskontní sazby nepanuje. Lze proto Klausův názor, že je možno tento, zatím zřejmě ne zcela dopracovaný přístup, bez výhrad použít i na řešení složitých ekonomických problémů v oblasti životního prostředí? Nejde tak trochu o cynismus vůči budoucností a dalším generacím? Nakonec i řada dalších a zcela nedávných kroků pana prezidenta v úplně jiných souvislostech svědčí spíše o tom, že osobně klade vysoký důraz na (svoji) současnost a upozaďuje (naši) budoucnost.

Co nového se tedy čtenář v nové knížce dozvídá, jaké jsou Klausovy argumentační posuny za poslední dva roky? Ten, kdo názory pana prezidenta alespoň občas sleduje, si po přečtení určitě řekne, že vlastně vůbec žádné – já jsem je třeba nenalezl ani „mezi řádky“... ! Knížku lze proto doporučit k přečtení snad pouze tomu, kdo ještě o Klausových názorech nikdy neslyšel. Ten kdo je zná, tomu již nic nového nepřinese. Číst znovu a znovu o tom, že „...žádná věda o klimatu jako vědeckém oboru neexistuje...“, že „...argumenty IPCC jsou založené na neúplné a sporné vědě...“, že výsledky modelových scénářů dalšího vývoje klimatu jsou „spekulativní“, že „...ekonomie je jednotnou a jednolitou vědou...“ a právě ona si „...zaslouží být nazývána vědou...“ a mnoho dalších podobných výroků, je již poněkud únavné. Klaus v zásadních otázkách napadá své odpůrce s tím, že si troufají tvrdit příliš mnoho, na to, kolik toho víme, jenže pak si troufá tvrdit to samé, pouze však s opačným znaménkem.

Svůj vzkaz, že je třeba přemýšlet o tom kam, kolik a jak investovat do zmírňování dopadů klimatické změny, Klaus již světu dal (a tento jeho krok skutečně oceňuji!). Z hlediska argumentace však touto knížkou žádnou další „přidanou hodnotu“ již ale nepřinesl. Proto je pro mne obdobným „ideologickým klimaskeptickým traktátem" jako knížka první, kterou takto označil Ladislav Metelka v Hospodářských novinách 28. 5. 2007, což se pana prezidenta zcela evidentně dotklo (viz str. 49)... !

Jan Pretel, MZ 2009/6, ročník 62, str. 200

Historie a současnost hydrometeorologické služby na jižní Moravě

Příspěvek k dějinám Českého hydrometeorologického ústavu. Autoři Karel Krška a Václav Vlasák. Praha: Český hydrometeorologický ústav 2008. 256 stran. Cena 300 Kč. ISBN 978-80-86690-52-0

Recenzovaná publikace jako dosud jediná velmi komplexně a podrobně popisuje dějiny hydrometeorologické služby na jižní Moravě. Kniha o formátu A4 na velmi kvalitním křídovém papíru se 163 obrázky (fotografie, mapy, tabulky a grafy) je rozdělena do pěti kapitol včetně úvodu (kap. 1), po nichž následují ještě doslov, literatura, jmenný rejstřík a anglické resumé s popisy obrázků.

Základní rozčlenění tvoří tři časové úseky, a sice Hydrologie a meteorologie na Moravě před rokem 1895 (kap. 2), mezi roky 1895 a 1954 (kap. 3) a hydrometeorologická služba na Moravě od roku 1954 do současnosti (kap. 4). Poslední kapitola 5 pak popisuje vedoucí pracoviště a jeho personální vývoj. Zvolená časová hranice konce 19. století odpovídá založení hydrografického oddělení zemské správy politické v Brně, spadající pod Ústřední hydrografickou kancelář ve Vídni. Druhý časový mezník pak znamená zřízení Hydrometeorologického ústavu (HMÚ) se sídlem v Praze.

Kapitola 2, podobně jako i kapitoly následující, je rozdělena do několika částí. Pojednává o nejstarších zprávách týkajících se vodstva na Moravě, počátcích meteorologických pozorování, pokusech o využití moravských řek k plavbě a s tím souvisejících příčinách zaostáváni meteorologie i hydrologie oproti území Čech (hlavně z nemožnosti provozovat říční plavbu na malých tocích), moravských vědeckých společnostech a o fenologii. Zvláštní část je věnována mj. i Řehoři Mendelovi.

Kapitola 3 začíná vydáním organizačního statutu rakouské hydrografické služby, která vznikla po důrazných peticích inženýru a vědeckých pracovníků adresovaných říšské radě ve Vídni, vyvolaných velkou povodní na Dunaji v roce 1890. Následující části se zmiňují o instrukcích a pokynech hydrografické služby a jejich výsledcích, tvorbě ročenek (na pozoruhodně vysoké odborné úrovni) a hydrologických podkladech pro investiční rozvoj. V té souvislosti stojí za zmínku mj. i dlouhodobý záměr vybudovat plavební cestu Dunaj-Odra-Labe.

Další části této kapitoly se týkají vzniku a činnosti Státního ústavu meteorologického (SÚM) a hydrologického (SÚH) brzy po vzniku Československé republiky v roce 1918. Zemědělsko-meteorologická služba včetně fenologie a pedologicko-hydrologické výzkumy se pak dotýkají hlavně specifických zvláštností podnebí jižní Moravy (mj. i častému nedostatku vody v suchých obdobích). Dále jsou popisovány organizační změny za německé okupace v roce 1939 a pak znovu v poválečném období po roce 1945.

Kapitola 4 je nejrozsáhlejší a začíná založením Hydrometeorologického ústavu a jeho organizačním vývojem, který prošel v dalších letech mnohými změnami. To vše autoři přehledně zaznamenávají i s důvody, které k těmto změnám vedly. Vznikem střediska HMÚ v Brně roku l970 v nové budově pak začal mnohem rychlejší rozvoj komplexního hydrometeorologického pracoviště (kap. 4.3), což je patrné z následujících částí, kde se popisuje a hodnotí mnohostranná činnost jednotlivých pracovišť. Na této brněnské pobočce se na rozdíl od jiných věnuje zvláštní pozornost mj. podzemním vodám, krasové hydrologii, plaveninám a splaveninám i jakosti vody.

Konečně poslední kapitola 5 se zmiňuje o personálním vývoji a posloupnosti vedoucích pracovníků, ředitelů a přednostů. U této kapitoly je vhodné poznamenat, že na hydrometeorologickou službu, její činnost a osoby, zejména na vedoucích místech měly samozřejmě – zdvořile řečeno – nezanedbatelný vliv politicko-ekonomické poměry v naší zemi a jejich náhlé změny, což autoři zpravidla jen decentně a s jistou noblesou naznačují. Není snad ani třeba připomínat, že teprve po roce 1989 mohl ČHMÚ ve větším rozsahu získávat novou výpočetní techniku, přístroje, provádět automatizaci měření a přenos dat, čímž konečně dohnal vyspělé státy v Evropě.

Za nejvýznamnější osobnost je považován ing. dr. Miroslav Čermák, vynikající hydrolog, který patřil i mezi hlavní iniciátory a autory světově uznávané třídílné publikace Hydrologické poměry ČSSR. Po dobu 16 let (1949–1965) vedl brněnskou pobočku. V seznamu literatury je také uveden např. i největší počet jeho publikací (41).

Při hodnocení uvedeného obsahu publikace, který autoři stručně shrnují v doslovu (s. 205–206), je třeba zdůraznit, že jednotlivé části kapitol jsou logicky rozčleněny a svým rozsahem vyváženy, což u tak – bez nadsázky řečeno monumentálního díla – je nutno zvlášť ocenit. Práce na publikaci trvaly mnoho let bez jakékoliv předlohy, neboť zatím nic podobného na oblastních pracovištích ani v Praze nebylo vytvořeno.

Samotní autoři uvádějí několik důvodů, proč je dílo tak obsáhlé (s. 8). Při jeho pročítání pozorný čtenář dojde k názoru, že i tak velký rozsah rozhodně netrpí rozvláčností. Autorům se také podařil neobyčejně záslužný počin, a sice sestavit přehled důležitých prací (i nepublikovaných), které napsali zejména odborníci na brněnském pracovišti. Do literatury čítající 722 položek (!) jsou zahrnuty: knihy, učebnice, výzkumné zprávy, studie, návody, směrnice, ročenky, úřední listiny, zákony, vyhlášky, personální přehledy aj. Tím se stala tato publikace unikátní s mnohostranným využitím. Autoři si byli přesto vědomi i jisté „nespravedlnosti“, kdy poněkud opomíjeli pracovníky klasických provozních úkolů na úkor citací autorů nově řešených problematik.

Je obdivuhodné, kolik trpělivé práce na této knize vynaložili v současné uspěchané době jen dva dlouholetí pracovníci brněnské pobočky. Na kolika významných publikacích se vlastně hydrometeorologický ústav podílel, s kolika jinými institucemi spolupracoval a kolika zájemcům poskytoval obrovské množství naměřených údajů? Přitom zvlášť nesmíme opomenout ani nejsledovanější dennodenní činnost – meteorologickou a často i hydrologickou prognózu.

Hodnocenou práci by si měl přečíst každý nově přijatý pracovník ČHMÚ, aby si rychle osvojil používanou terminologii a naučil se tak psát odborné články. Její sloh je totiž vybroušený a gramaticky dokonalý. Přitom ke čtivosti textu přispívají mj. i úryvky z různých zdrojů v původním znění.

Po přečtení si čtenář teprve uvědomí tu obrovskou obecně prospěšnou činnost ČHMÚ, který, slovy autorů: „.... monitoruje prakticky všechny složky životního prostředí, a to již dávno před tím, než se začalo skloňovat ve všech pádech slovo ekologie.“

Obr. Křest knihy Historie a současnost hydrometeorologické služby na jižní Moravě. Zleva jeden z autorů knihy K. Krška, ředitel ČHMÚ I. Obrusník, vedoucí odboru životního prostředí Jihomoravského kraje A. Hubáčková a bývalý hejtman kraje S. Juránek. Foto M. Šálek.

Vilibald Kakos, MZ 2009/2, ročník 62, str. 59–60

Počasí takřka populárně

Autor Petr Dvořák. Vydalo nakladatelství Svět křídel, Cheb, 2008. Náklad 1 000 výtisků. 224 stran. Cena 450 Kč. ISBN 978-80868 08-57-4.

Kniha vyšla jako již dvanáctá v pořadí od známého autora Petra Dvořáka, který je v současné době jednoznačně nejproduktivnějším českým spisovatelem a popularizátorem vědy o počasí. Autor, který pracuje jako letecký meteorolog v odboru letecké meteorologie v ČHMÚ a je sportovním pilotem. v knize populárně naučným způsobem přibližuje vědu o počasí všem čtenářům, kteří se o počasí chtějí dozvědět co „nejvíc“. Jak sám uvádí, knížka může posloužit také jako zdroj informací o meteorologii a počasí pro ty, kteří s počasím přicházejí více či méně do styku: např. plavce na lodích, sportovní a rekreační piloty, zahrádkáře, lesníky, zemědělce, či silničáře. Zde je však na místě poznamenat, že významně větší pozornosti autor věnuje oblastem, které jsou mu bližší, tedy oblastem souvisejícím s letectvím, plachtařením a leteckou dopravou vůbec.

Tak je celkem 15 stran věnováno větru, přičemž je popisována jak příčina vzniku větru, tak i geostrofický a gradientový vítr, ageostrofická složka větru, termální vítr, výškový vítr, místní větry, denní chod větru, rozdíl větru při zemi a ve výšce, ale i proudění přes překážky a vznik turbulence. Na dalších 14 stránkách je podrobně rozebírána termická konvekce a její využití bezmotorovými letadly.

Naproti tomu srážkám je věnována podstatně menší pozornost. Zejména malá pozornost je věnována sněhovým srážkám a jevům, jako jsou sněhové jazyky, závěje, sněhové bouře, a také jevům, jako ledovka, náledí a námraza. To jsou vše jevy, které v zimním období výrazně ovlivňují náš život a nejde jen o sjízdnost komunikací nebo i uzavření přistávacích drah letadel v důsledku působení těchto jevů. Obdobné to je i s povodňovými jevy.

Na druhou stranu se čtenář dozví řadu informací o meteorologických stanicích a jejich vybavení, numerických předpovědních modelech, atmosféře Země, zvláště pak mezní vrstvě, tlaku vzduchu, synoptických mapách, všech druzích oblaků, tlakových nížích a výších, teplých, studených i okluzních frontách, bouřkách, tornádech, stručně i o klimatu ve světě, ale také o předpovídání počasí podle přírodních úkazů. Je zde také popsáno, jak pilot - plachtař pozná, zda nastane termika, a samozřejmě i podrobný popis vlivu počasí na leteckou dopravu.

Kniha vytištěná na křídovém papíru je rozdělena do dvou částí: první o 120 stranách je převážně textová (s menším počtem černobílých obrázků), a druhou tvoří bohatá barevná obrazová příloha s množstvím schémat jednotlivých atmosférických procesů. Ta upoutá na první pohled a už i jejím prohlédnutím a pročtením vysvětlujících textů získá čtenář řadu zajímavých poznatků z oblasti meteorologie a jejího vlivu na člověka, o meteorologických pozorováních a měřeních, stavbě atmosférických front, ale např. i o vlivu počasí na let letadla a jeho přistání.

Zcela nevhodný je název kapitoly „Letní bouřky“ (str. 80). Autor v této kapitole popisuje bouřky z tepla, nikoli obecně bouřky v letním období roku, tedy i bouřky frontální. Ty jsou popsány hlavně v kapitole „Studená fronta“, tedy nemají svou samostatnou kapitolu, zatímco třeba Tornádo nebo Dust devil zvláštní kapitoly mají.

Nevhodné je i používání pojmu „okludovaná fronta“. Autor sice v začátku kapitoly nazvané „okludovaná front“ (str. 108) píše okludovaná, či také okluzní fronta. … avšak tento termín neuvádí Meteorologický slovník výkladový a terminologický ani není používán; rozhodně by bylo vhodnější používat důsledně „okluzní fronta“.

Na první pohled nedostatkem pěkné barevné přílohy je malé rozlišení sloučené radarové informace na str. 172 nadepsané „Bouřková oblačnost na radaru ČHMÚ", takže obrázek je neostrý. Kdyby navíc tato radarová informace byla doplněna výstupem ze systému detekce blesků (tak jak ji předpovědní služba využívá), bylo by také patrné, která oblačnost je skutečně bouřková a která patří přeháňkám. Stálo by také za to uvést k obrázku bouřkové supercely v příloze na str. 170 stručné vysvětlení, co to supercela je a v tabulce oblaků na straně 168 se držet Mezinárodního atlasu oblaků.

V textové části jsou některé menší nepřesnosti. Tak např. na str. 51 autor uvádí: „Třídenní předpovědi např. modelu ALADIN provozovaném v Českém hydrometeorologickém ústavu vycházejí velmi dobře." Ve skutečnosti je model ALADIN počítán na 54 hodin dopředu.

Na str. 5 jsou podceněny nynější možnosti meteorologických předpovědí: „V současnosti jsme pořád ještě ve stadiu, kdy už zvládáme docela dobře krátkodobou předpověď počasí, ale střednědobá vychází jen někdy a dlouhodobou předpověď, při vší úctě ke kolegům, kteří se jí zabývají, bych zatím považoval za srovnatelnou s věštbami horoskopů".

Na str. 12 se dočteme: „Ani námořních lodí není zase tolik, aby pokryly dostatečně hustě celý oceán, ale na druhou stranu počasí na moři není tak proměnlivé jako na souši, kde je značně ovlivněno tvarem terénu. Proto řidší měřící síť na oceánech přiměřeně postačuje ke zpracování přízemních meteorologických map“. Zde by bylo na místě uvést, že do zpracování map, ale zejména do numerických předpovědních modelů vstupují stále více družicová měření, která podstatnou měrou zpřesňují předpovědi těchto modelů i pro oblast souší.

Kniha je psána čtivě, srozumitelně, odráží se tu schopnost a zkušenost autora psát i pro neodborníky a je obohacením nabídky literatury o počasí pro veřejnost. Navíc je zaměřena na území České republiky, na rozdíl od překladů více či méně zdařilých zahraničních knih do češtiny. Škoda jen, že kniha patrně neměla lektora (není uveden), který by upozornil na některé drobnější chyby a nepřesnosti a poukázal na její určitou obsahovou nevyváženost ještě před jejím vydáním. Ačkoliv to z názvu knihy nevyplývá, významně větší pozornost je věnována vlivu počasí na leteckou dopravu a plachtění.

František Šopko, MZ 2009/5, ročník 62, str. 147 a 152

Eliášův pranostikon

Autor Vladimír Vondráček. llustrace František Kratochvíl. 1. vyd. Velké Bílovice: Nakladatelství TeMi CZ, s. r. o. 2008. 112 stran. ISBN 978-80-87156-14-8. Cena 145 Kč.

Pravidelný telefonický rozhovor o počasí na veřejnoprávním ČRO 2 Praha, odehrávající se každé ráno mezi 5. a 8. hodinou ranní, začíná jedna z moderátorek vždy pranostikou, a žádá službu konajícího meteorologa CHMU v Praze-Komořanech o adekvátní vyjádření. Netuší, že tento problém Karel Krška již téměř vyřešil v roce 1993 v ironicky pojatém článku Pranostiky o počasí jako berly chromých prognostiků. I přesto Vladimír Vondráček, pracující jako meteorolog v Českém hydrometeorologickém ústavu několik desítek let, sestavil a pod jménem starozákonného proroka Eliáše v názvu (zároveň přezdívka autora) vydal okomentovanou sbírku povětrnostních pranostik.

Vondráčkův pranostikon se řadí již do druhé desítky publikací vydaných na dané téma v posledních letech. (Vede samozřejmě Munzarova Medardova kápě vydaná třikrát v úhrnném nákladu 50 000 výtisků!) Svědčí to o trvalém zájmu veřejnosti založeném na známé skutečnosti, že na rozdíl od zapomenutých školních znalostí v povědomí lidí pohodlně zůstávají průpovídky vztahující se k Hromnicím, ledovým mužům, medardovskému období, babímu létu, vánoční oblevě. Ostatně Vladislav Vančura vyslovil v dané souvislosti půvabnou větu: Není bezpečnějšího přírodního zákona nad zákon Medarda.

Ambice Eliášova pranostikonu jsou skromnější než u zmiňovaného J. Munzara nebo Z. Vašků (Velký pranostikon z r. 1998 obsahuje 3 000 položek). Rozsah útlé brožury umožňuje jenom stručný průvodní komentář k jednotlivým měsícům a publikaci dvou až tří pranostik na každý kalendářní den v roce. Pro srovnání: J. Munzar cituje např. k 2. únoru (Hromnice) z 11 pranostik a obdobně postupuje i u jiných tzv. „kritických“ dnů, tj. dnů zlomových nebo význačných vzhledem ke změnám počasí.

Eliášův pranostikon doprovázejí četné karikatury Františka Kratochvíla a knížka je dedikována Janu Munzarovi a Karlu Krškovi.

Zdeněk Horký, MZ 2009/1, ročník 62, str. 4

Fyzika oblaků a srážek

Autoři: Daniela Řezáčová, Petr Novák, Marek Kašpar, Martin Setvák. Praha: Nakladatelství Academia 2007, s podporou GAČR, ČHMÚ, ÚFA AV ČR, v.v.i. 576 stran, 48 barevných obr., DVD (oblačné jevy, animace). ISBN 978-80-200-1505.

V příštím roce uplyne půlstoletí od vydání monografie Josefa Podzimka „Fysika oblaků a srážek“ (Nakladatelství ČSAV Praha, 1959, 476 stran), která, kdyby byla napsána v angličtině a vyšla v příznivějších vnějších okolnostech, by zřejmě patřila mezi světově známé klasické monografie oblačné fyziky zachycující na špičkové úrovni stav této vědecké disciplíny v polovině 20. století. Je proto velice povzbuzujícím navázáním na pozoruhodnou tradici, že na konci roku 2007 vychází současná monografie se zřejmě záměrně zvoleným stejným názvem, jež může čtenáře kvalifikovaně a ve značném rozsahu seznámit s dnešním stavem a nedávným vývojem v tomto odvětví meteorologie, které jistým způsobem představuje vyústění atmosférické dynamiky a termodynamiky v kombinaci s poznatky a dynamikou aerosolové fyziky.

Pro alespoň orientační informaci se nyní stručně věnujme obsahu jednotlivých kapitol:

V první kapitole se čtenář seznámí jakoby s pohledem pozorovatele na oblaky, a to prostřednictvím mezinárodní klasifikace oblaků a dalších přístupů k jejich kvalitativnímu rozlišování. Procesy oblačné fyziky jsou zde rovněž zasazeny do schématu prostorových a časových měřítek obecných meteorologických dějů a jevů. Druhá kapitola představuje jedno ze základních teoretických východisek monografie a je věnována elementární teorii dynamiky atmosféry středních zeměpisných šířek. Obsahuje shrnutí teorie atmosférického proudění a atmosférické cirkulace včetně zahrnutí vlivů zemského povrchu. Logickým pokračováním je bezprostředně následující třetí kapitola s přehledem atmosférické termodynamiky. Zde si čtenář prostřednictvím popisu a analýz termodynamických dějů spojených s fázovými přechody vody vytváří předpoklady pro další rozvíjení svého poznání v oblasti oblačné fyziky. Čtvrtá kapitola je již věnována vlastní tematice fyziky oblaků a zahrnuje podrobný přehled jejich mikrostruktury. Čtenář zde najde hutné poučení o spektrech velikostí oblačných kapek, tvarech a koncentracích ledových částic v oblacích, o dějích kondenzace a vypařování v reálných oblacích, o nukleaci oblačných kapek, teoriích koalescenčních procesů, dále zde lze nalézt rozsáhlá pojednání o mikrostrukturálních dějích ve smíšených oblacích. Atraktivními pro čtenáře nepochybně budou i podkapitoly o vývoji krup a o matematickém modelování mikrostrukturáIních oblačných procesů. Jako velmi drobnou připomínku snad můžeme na tomto místě uvést konstatování, že do této kapitoly mohlo být zařazeno více zmínek o vztazích oblačné fyziky a moderních teorií v obecné problematice aerosolové fyziky. Pátá kapitola se zabývá atmosférickou konvekcí a obsahuje pedagogicky velmi vhodně uspořádaný přehled teorií meteorologických dějů řízených archimédovskými vztlakovými silami, a to opět se zahrnutím aplikačního potenciálu v podobě příslušného matematického modelování. Šestá kapitola má za cíl ukázat čtenáři, jaké informace o oblacích, jejich struktuře a v nich probíhajících dějích mohou poskytnout radiolokační metody. Analogický cíl má i sedmá kapitola, avšak ve vztahu k pozorováním z meteorologických družic. Totéž lze říci o podstatně stručnější kapitole osmé, věnované informacím získávaným prostřednictvím systémů detekce a lokalizace blesků. Na šestou a sedmou kapitolu se můžeme dívat jako na hutná a velmi kvalifikovaná abstrakta poskytující nezbytný obsah znalostí, které by jinak musel čtenář získávat z obsáhlých monografií z tematických oblastí radiolokační meteorologie a družicové meteorologie. Následující tři kapitoly, tj. kapitola devátá, desátá a jedenáctá, představují dle názoru recenzenta vlastní těžiště monografie, ke kterému přirozeně směřují kapitoly předcházející. Zde jde o sumarizaci poznatků, jež má k dispozici současná fyzika oblaků o základních typech oblačnosti, a to především z hlediska dynamiky a termodynamiky v nich probíhajících specifických procesů. V tomto smyslu je devátá kapitola věnována vrstevnaté a orografické oblačnosti, desátá kapitola oblačnosti konvekční, včetně problematiky multicelárních a supeIcelárních bouří i celkového pojednání o nebezpečných konvekčních jevech. Jedenáctá kapitola pak pojednává o specifičnostech cirovité oblačnosti tzv. horního oblačného patra. Z právě zmíněného tříkapitolového těžiště jakoby rovněž velmi přirozeně vytékaly i následné kapitoly, jež možno označit jako kapitoly aplikační. Dvanáctá kapitola se zabývá kvantitativními odhady z oblaků vypadávajících srážek pomocí distančních měření meteorologických radarů, event. meteorologických družic. Kratičká třináctá kapitola shrnuje metody předpovědi srážek, zatímco kapitola čtrnáctá je věnována historii a současnosti problematiky zásahů do vývoje oblaků, směřujících k vyvolávání padajících srážek, k rozpouštění oblaků či mlh nebo k potlačování vývoje krup v bouřkových oblacích. Můžeme-li srovnat právě recenzovanou současnou monografii s již zde zmíněnou monografií Podzimkovou (jejíž autor v požehnaném věku 85 let umírá právě letos v lednu), vyvstává nám i obraz cesty, kterou Fyzika oblaků a srážek urazila za posledních přibližně 50 let. Kolem poloviny 20. století byla přednostně orientována na oblačnou mikrofyziku s rolemi různých působení kondenzačních, a především tzv. ledových jader v dynamice oblaků a při vzniku srážek. Vývoj však posléze směřuje k mnohem komplexnějšímu zahrnutí podstatně širšího spektra zásadně významných atmosférických dějů s akcentem na dynamiku baroklinních efektů, specifických rysů atmosférických cirkulací různých měřítek a nehydrostatických procesů. Současná fyzika oblaků a srážek nepochybně klade ve srovnání se situací před padesáti lety relativně menší akcent např. na „umělé vyvolávání srážek“, avšak integruje již plně specifické děje oblačné fyziky do komplexního schématu obecných meteorologických dějů tak, jak se to např. ukázkově metodicky projevuje v modelech pro numerickou předpověď počasí nebo v celé problematice nebezpečných jevů spojených s mimořádnými událostmi extrémních srážek, resp. silných konvekčních jevů. V této souvislosti lze snad vyslovit lehké politování nad tím, že do knihy nebyla zařazena samostatná krátká kapitola věnovaná explicitně zajímavé historii vývoje oboru během posledních několika desítek let. Na druhé straně nutno velice ocenit podstatný přínos monografie k rozvoji a stabilizaci české oborově příslušné terminologie.

Recenzovaná knížka upoutává dosti efektní a zároveň vkusnou obálkou, vyznačuje se příjemnou grafickou úpravou (včetně výrazné a přehledné sazby četných vzorců) a je bohatě vybavena jak obsažnými pérovkovými ilustracemi tak barevnými fotografiemi oblaků. Obrazové informace o oblacích podstatně rozšiřuje připojené DVD zahrnující i animace. O pečlivé přípravě rukopisu i samotného vydání knihy svědčí i to, že počet chyb a tiskových nedostatků je poměrně malý, jejich výskyt rozhodně nepřesahuje „standard“ obvyklý v kvalitních knižních publikacích obdobného charakteru. Jako úsměvnou ukázku lze použít např. obr. 4. 1., kde snad snaha po realistickém přiblížení se k poměru velikostí oblačných kapek a kondenzačních jader vedla k praktické neviditelnosti tečky představující kondenzační jádro.

Co říci na závěr recenze? Nepochybně vznikla publikace, která v české vědecké literatuře velmi důstojně navazuje na tradici založenou Podzimkovou stejnojmennou monografií. Studenti a všichni zájemci dostávají do rukou prostředek k pochopení dějů oblačné fyziky v celé jejich vlastní šíři a komplexnosti i v návaznosti na širší meteorologickou problematiku. Monografie zároveň čtenáři poskytuje solidní východisko pro aplikace související s řadou specifických meteorologických témat. Autorům můžeme proto blahopřát k úspěšně završenému dílu a samotné knížce popřát mnoho vnímavých a vděčných čtenářů.

Se zvláštním potěšením zároveň konstatuji, že Český literární fond udělil Cenu Josefa Hlávky za rok 2007 v oblasti věd o neživé přírodě právě této knize.

Jan Bednář, MZ 2008/3, ročník 61, str. 94–95

Zchlaďte hlavy!

Skeptický ekolog o globálním oteplování.

Autor Bjørn Lomborg. Praha: Dokořán 2008. 358 stran. ISBN 978-80-363-188-8. Doporučená cena 399 Kč.

Na záložce českého vydání nové knihy B. Lomborga s fotografií autora připomínající filmovou megastar Brada Pitta se uvádí, že naposledy v lednu 2008 podle odborné poroty deníku Guardien se dostal na seznam „50 lidí, kteří mohou zachránit planetu“ po boku Angely Merkelové, Alberta Gora, Leonarda DiCapria nebo genetika Craiga Ventera. Personální seskupení je to bizarní a absurdní i pro úkoly daleko snazší, než je záchrana planety. Ale za to B. Lomborg nemůže, i když řešení problému globálního oteplování jako hlavní téma knihy je mnohými politickými a odbornými autoritami považováno za zásadní záchranný úkol současnosti pro přežití lidstva.

Argumentaci knihy shrnuje B. Lomborg do několika východisek:

1. Globální oteplování existuje a člověk na něm má podíl (nebude mít ale žádné z oněch charakteristik „konce civilizace“, jak je většinou vykreslují média).
2. Tvrzeni o těžkých, neblahých a okamžitých důsledcích globálního oteplování jsou často krajně zveličená.
3. Globální oteplování si vyžaduje inteligentnější řešení (i velké a velmi drahé změny učiněné v současnosti budou mít na vzdálenou budoucnost jen vcelku malý a nevýznamný vliv).
4. Existuje řada problémů, které jsou mnohem důležitější než globální oteplování.

Z uvedené citace vyplývá, že skeptický ekolog B. Lomborg nepopírá globální nárůst teploty (jedna z hlavních kapitol má název otepluje se), ale liší se v interpretaci faktografie a zejména v nazírání na realizaci účinných opatření. Vyvrací např. teorii Al Gora vyvěrající ze známého grafu o vývoji teploty a koncentrací CO₂ během minulých 650 000 let v Antarktidě. Na rozdíl od Al Gora tvrdí, že koncentrace CO₂se pohybovaly vždy až podle toho, kam se pohybovala teplota – nejprve vzrostla nebo klesla tato veličina, pak koncentrace CO2: zpoždění se pohybovala v rozmezí od 200 do 6 000 let. Zároveň připouští... “protože používáme fosilní paliva a emitujeme uhlík, jsou nyní koncentrace CO₂ nad jakoukoli úrovní za posledních 650 000 let“ (promítají se zde i další civilizační vlivy, včetně nárůstu populace). Je velkým oponentem Kjótského protokolu. V pořadí globálních priorit tzv. Kodaňského konsenzu, který Lomborg od r. 2004 ve dvouletých cyklech organizuje, je jako špatné, resp. málo efektivní a problematické řešení uveden právě Kjótský protokol. Jako příznačné uvádí, že na zasedání OSN o klimatu v roce 2006 v Nairobi prohlásil zástupce indické vlády, že před Indií je stále řada problémů rozvoje (50 % lidí nemá elektřinu, 80 % má méně než 2 dolary na den): „Stojím před volbou buď zlepšit osud chudých Indů, nebo snižovat emise CO₂, aby se rozvinutému světu lehčeji dýchalo. Nemám peníze na obojí. „Pro Indii, Čínu i jiné rozvíjející země lze problém jednoduše formulovat: omezování emisí versus zajišťování potravin a rozvoje.

Na rozdíl od jiných autorů (např. V. Barros: Globální změna klimatu. Praha: Mladá Fronta. 2006 [1]), nahlíží Lomborg na řešení problémů spjatých s globálním oteplováním v rovině realistických opatření. Přijímání opatření způsobujících zpomalení ekonomického růstu (zchudnutí společnosti) bude kontraproduktivní a ve svých důsledcích neefektivní. Emise CO₂ by se měly snižovat, sice více, než předpokládá nynější podoba Kjótského protokolu bez USA, avšak stále jen o 5 % zpočátku a o 10 % na konci století. „Především však bychom měli desetinásobně zvýšit naše výdaje na výzkum a vývoj nízkoemisní energie – 0,05 % HDP čili 25 miliard dolarů ročně by nám nakonec umožnilo stabilizovat klima v přijatelném stavu.“ V tomto duchu formuluje také deset otázek, resp. postulátů, v nichž požaduje nejen přesnou formulaci problému včetně všech možností řešení zahrnující analýzy nákladů a přínosů od ekonomů, a to vše v kontextu s možnostmi řešení jiných světových problémů.

V nejnovější knize Lomborg rozvíjí a aktualizuje to, co prezentoval již ve Skeptickém ekologovi (viz recenze [2]) a umně operuje a polemizuje s informacemi nejrůznější provenience (poznámkový aparát má vice než 1 000 odkazových položek a mnoho stran citací literatury). Asi nejvíce polemizuje s knihou a filmem Al Gora Nepříjemná pravda, naopak s jistými výhradami respektuje závěry obsažené ve Čtvrté hodnotící zprávě IPCC z roku 2007, zejména části obsahující emisní scénáře SRES s projekcí klimatické změny. Poselství knihy B. Lomborga zní: Globální oteplování existuje, ale následky se dramaticky zveličují.

Literatura

[1] HORKÝ, Z., 2006.Globální změna klimatu. Meteorologické Zprávy, roč. 59, č. 6, s. 196.

[2] PRETEL, J., 2007. Skeptický ekolog. Meteorologické Zprávy, roč. 60, č. 2. s. 60–61.

Zdeněk Horký, MZ 2008/3, ročník 61, str. 85

Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku

Autori: R. Brázdil. K. Kirchner a kol. Brno – Praha – Ostrava: Masarykova univerzita, Český hydrometeorologický ústav, Ústav geoniky AV ČR, v. v. i. 2007. 432 s. IBN 978-80-210-4173-8.

Dostala sa mi do ruky rozsiahlejšia a príťažlivo ilustrovaná monografia autorov R. Brázdlla, K. Kirchnera a kolektívu dalších 30 autorov s názvom „Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku“. Na 432 stranách móže záujemca nájsť rad cenných informácií o meteorologických, hydrologických, seizmických a geomorfologických udaIostiach, ktoré móžu predstavovať určité riziko pre člověka, prípadne aj pre prírodné prostredie. Autori sa nesústredili iba na vymenovanie a opis extrémnych udalostí, no pokúsili sa aj o hlbšiu fyzikálnu, štatistickú, geograÍickú a socio-ekonomickú anaIýzu. Uvádzané udalosti sú dobre dokladované póvodnými zdrojmi a podrobené sú aj kritickým testom spol'ahlivosti, čo nebýva pravidlom v publikáciách takéhoto zamerania. V úvodných kapitolách miestami zachádzajú autori do štýlu elementárneho výkladu, ktorý sa dá nájsť v iných publikáciách a učebniciach. Podstatná časť monografie ale predstavuje póvodný text a originálne výsledky výskumu autorského kolektívu. Miestami by som v texte uvítal podrobnejšie porovnávanie prezentovaných výsledkov s podobnými podkladmi zo zahraničia.

Hneď na začiatku autori zdórazňujú, že predmetná oblast ČR patrí medzi územia často postihované róznymi prírodnými extrémami s viacerými ludskými obeťami a velkými materiálnymi škodami. Z takéhoto konštatovania vychádza aj praktická potleba komplexnej analýzy v jednom rozsiahlejšom diele, ktoré doteraz chýbalo. Rovnako chýbalo doteraz aj spoločné zhodnotenie rizik z rónych extrémnych prírodných udalostí. Je chvályhodné, že táto publikácia vznikla aj za podpory takých inštitúcií, ako Ministerstvo školstva ČR, Akadémia vied ČR, Grantová agentúra ČR a ČHMÚ.

Autori uvádzajú na 10. strane definíciu prírodných javov s možným rizikom podla Mníchovskej zaisťovne NatCatSERVICE. Zdá sa, že je vhodná hlavne pre velké krajiny. Nakoniec sa v d'alšom texte autori tejto definície tak striktne nedržia a za závažné udalosti považujú aj prípady s menším počtom ludských obetí ako 10.

V 2. kapitole sa autori na 62 stranách obšírne rozpísali o Morave a Sliezsku v historickom a geografickom kontexte. Elementárne všeobecné a geografické informácie sú doplnené aj cennými faktarni potrebnými pre neskoršiu analýzu príčin, priebehu a dósledkov prírodných extrémov. Až v 3. kapitole prichádzajú autori s metódami výskumu prírodných extrémov, pričom sa na prvom mieste zaoberajú získavaním a primárnym spracovaním vstupných údajov. Všetci, ktorí pracujeme s podobným typom podkladov, vieme, že kvalita vstupných údajov na analýzu mimoriadnych udalostí je dosť často sporná a až detailné štatistické testy umožňujú odlíšenie vhodných a nevhodných podkladov. Z obdobia 1961–1990 mali napríklad autori k dispozícii až 215 meteorologických staníc a nespresnený počet iných údajových zdrojov. Zaujimavý je prehl'ad zdrojov informácií a metodika posudzovania udalostí z obdobia pred začiatkom systematických pozorovaní zo s. 82–86. Rovnako je pre čitatela značným prínosom efektné prepojenie anaIýzy hydrologických a meteorologických extrémov s extrémami geomoffologickýrni (svahové zosuvy a p.). Kartografická vizualizácia prirodných extrémov pósobí moderne a je určite prítažlivá aj pre odborne menej zdatných čitatelov.

Podstata štatistického spracovania extrémov je uvedená v 4. kapitole na 170 stranách. Popri definovaní štatistického vyhodnocovania návrhových charakteristík zriedkavých javov je tam uvedený aj rad výsledkov v tabelárnej grafickej a mapovej forme. Je pochopitelhé, že viac priestoru venovali autori takým javom, ako sú intenzívne atmosférické zrážky, sucho, povodne, víchrice, tornáda a krupobitie. Z geomorfologických extrémov sú to hlavne svahové procesy, skalné rúcania a výsledky prirodzenej seizmicivity. Na 52 stranách sú v 5. kapitole uvedené hlavné dósledky prírodných extrémov v socio-ekonomickej sfére a v prírodnom prostredí. Táto kapitola sa do určitej miery tematicky prelína so 4. kapitolou, miestami je aj zdanie duplicity. Je ale zrejmé, že dósledky prírodných extrémov je potrebné detailnejšie identifikovať najmá z toho dóvodu, aby sme mohli úspešnejšie kvantifikovať rozsah dósledkov zapríčinených priamo alebo nepriamo ludskými aktivitami.

Stručná šiesta kapitola je venovaná problematike prírodných extrémov v kontexte globálnych zmien na 18 stranách. Autori sa opierajú o známu skutočnosť, že je prellkázatelný globálny rast prírodných katastróf po roku 1960, naj má pokial ide o zistené škody. Menej často sa ale analyzuje skutočnosť, že akou mierou sa na tomto raste podiela zvyšujúci sa počet obyvatelov a ešte rýchlejší rast ceny majetku obyvatelov Zeme. Nie menejdóležitým je aj rastúci objem a rýchlosť získaných informácií o všetkých možných prírodných katastrófach na Zemi. Uvádzaný rast ekonomických strát 6,6-krát a strát poisťovni 24,8-krát asi nereprezentuje skutočný narast počtu a intenzity škodlivých prípadov prírodných udalostí. Skór sa bude tento trend blížiť uvádzanému zvýšeniu o 2,1-krát, ja by som považov aI za akceptovatelhé iba zvýšenie do 50 %. Zaujímavé je percentuálne vyhodnotenie podielu jednotlivých prírodných extrémov na svetových prírodných katastrófach v období 1960–2005. V dhlšom texte sa autori pokúšajú porovnávať globálne a regionálne zmeny teploty vzduchu v období 1850–2004 z hladiska možných prirodzených príčin. Frekvenčná analýza potvrdila, že tu existujú niektoré spoločné príčiny. Vyhodnotenie stavu a príčin predpokladaných nepriaznivých zmien úhrnov zrážok, vlhkosti pódy, víchríc, krupobitia a geomorfologických efektov je menej zrejmé ako v prípade teploty vzduchu. Rovnako ani scenáre moŽného negatívneho vývoja uvedených zmien do budúcnosti nie sú až také jednoznačné ako pri teplote vzduchu.

V poslednej 4-stranovej kapitole sú uvedené závery, s ktonýmije treba súhlasiť. Socioekonomická sféraje naozaj. napriek technickému pokroku, stále viac zranitelná aj prírodnými udalosťami s nezmeneným trendom. Súvisí to so zložitejšou infraštruktúrou, váčšou hustotou a váčším bohatstvom obyvatelov. Ja by som ale dodal ešte d'alšie faktory, ktoré budú situáciu pomaly zhoršovať. S rastúcou teplotou vzduchu bude rásť aj množstvo vodnej pary v dolnej vrstve troposféry, čo nepochybne zváčší dynamiku všetkých procesov, na kterých sa aktívne podiela vodná para (frontálne systémy, tropické cyklóny, atmosférické zrážky, intenzívne lejaky, víchrice, tornáda…). Na druhej strane pri predpokladanej rovnakej relatívnej vlhkosti vzduchu dosť významne vzrastie sýtostný doplnok, čo povedie karídizácti oblastí s nedostatkom ztážok. Je ale zrejmé, že na danú perspektívu sa nemóžeme iba rezignovane prizerat, tak ako autori zdórazňujú, je treba zintenzívniť vedeckú aktivitu, pokúsiť sa predpovedať alebo aspoň predvídať budúce nepriaznivé udalosti a riešiť aj spoločenskosociálnu a ekonomickú adaptáciu. K monografii je priložený bohatý zoznam literatúry a iných zdrojov na 30 stranách a rozšírený anglický súhrn na 60 stranách.

Osobne som presvedčený, že čitatelia v ČR, ale aj na Slovensku, majú k dispozícii hodnotnú publikáciu, ktorá určite nájde uplatnenie v odbornej praxi a snáď zaujme aj vela laických nadšencov literatúry faktu.

Milan Lapin, MZ 2008/1, ročník 61, str. 29–30

Malá doba ledová

Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850. Autor: Brian Fagan. Z angl. orig. přeložil Pavel Vereš. Praha: Academia 2007. 289 stran. Cena 329 Kč. ISBN 978-80-2001451-3

V populárně-naučné knize podává Brian Fagan, autor téměř dvou desítek tematicky různorodých faktografických publikací (viz např. Povodně, hladomory a císařové: El Niňo a zánik civilizací. Dobrodružství archeologie; Návrat do Babylonu; Starověká Severní Amerika) obraz klimatického vývoje malé doby ledové v Evropě v průběhu pěti století jejích dějin, avšak se zvláštním zřetelem na Evropu severní a západní.

Kniha je rozdělena do čtyř dílů. První díl je nazván Teplé období a jeho dozvuky (dvě kapitoly), druhý Začíná ochlazování (tři kapitoly), třetí, rozsahem nejobsáhlejší – „Plný svět“ je u konce (šest kapitol), a poslední je věnován soudobému teplému období (jedna kapitola).

I když autor není stoupencem tvrzení, že klimatické změny jsou prvotním hybatelem vývojových trendů (ekologický determinismus), je přesvědčen o nezanedbatelném vlivu klimatu a jeho anomálií na ekonomický, sociální a politický vývoj lidstva.

V teplém období mezi 9. a 13. stoletím, které bylo příznivé pro zemědělství, pastevectví, rybolov, se průměrné letní teploty pohybovaly 0,1 až 1 °C nad průměrem 20. století, letní měsíce byly dostatečně teplé a suché, vinice se rozšířily daleko na sever. Došlo k rychlému nárůstu obyvatelstva, mírné počasí umožnilo doplavit se Vikingům do Severní Ameriky. Ve 12. a 13. století se hospodářská prosperita promítla v rozvoji měst a výstavbě velkolepých sakrálních staveb (katedrály Notre-Dame v Paříži, Remeši, Sevres, Canterbury apod.). Období prosperity však skončilo na přelomu 13. a 14. století (okolo roku 1310) – index Severoatlantické oscilace (NAO) se „překlopil“ vysokého na nízký; v Evropě nastala tzv. malá doba ledová (zhruba až do roku 1850), přerušovaná častými „mezicykly“. Klima se stalo nepředvídatelným a studenějším, s opakovanými výkyvy a katastrofálními změnami (arktické zimy, horká léta, mimořádná sucha, přívalové deště). Podstatná část knihy (druhý a třetí díl) je věnována tomuto období a tématu. Obsah nejlépe ilustrují názvy jednotlivých kapitol – Nenadálé klimatické výkyvy, Bouře, tresky a dogly (= anglická oceánská plavidla s vysokou přídí a nízkou zádí), Početné rolnictvo, Přízrak hladu, Válka proti ledovcům, Je spíše zima než léto, Potravinová nouze a revoluce, Rok bez léta, An Ghorta Mór (Velký hlad). Kromě kapitoly o nenadálých klimatických výkyvech, ve které se autor pokouší shrnout současné poznatky o příčinách těchto jevů, v dalších kapitolách zachycuje události způsobované těmito vesměs neblahými jevy, včetně vlivů politických, hospodářských a sociálních. Líčení lokálních událostí je velmi působivé a má téměř beletristický charakter. Jestliže dnes tvrdíme, že povětrnostní extrémy jsou v současnosti častější a intenzivnější, pak určitě stojí kniha B. Fagana za přečtení. Naše současné přesvědčení je patrně ovlivněno on-line informačním servisem médií i životním standardem, kdy každé vybočení je nazíráno jako tragédie. Ve světě mezi 15. a 18. stoletím žilo 80 až 90 % lidstva z půdy, kdy proti rozmarům počasí nebylo obrany. „V důsledku zhoršování klimatických poměrů se rostoucí obyvatelstvo Evropy stávalo obětí smrtelné směsi různých běd. Nastávala neúroda a na choroby způsobené abnormálním počasím hynul dobytek. Přicházel jeden hladomor za druhým a přinášel s sebou epidemie, zatímco hladové bouře a všeobecná nejistota zasívaly strach a nedůvěru. Mimořádně se rozmohly procesy s čarodějnicemi, protože lidé obviňovali sousedy, že mají na svědomí špatné počasí...Bouřková činnost se ve druhé polovině 16. století zvýšila o 85 %".

V poslední části knihy (Teplejší skleník) konstatuje autor, že stopadesátileté oteplení je nyní nejdelší za tisíc let. Přesto je B. Fagan rezervovaný v odpovědi na otázku, zda jsou rekordní teploty z posledního období součástí nekončícího cyklu studenějšího a teplejšího klimatu, jenž trvá od konce doby ledové, nebojsou projevem lidské činnosti. Důvodem, proč nevíme, do jaké míry jsou dnešní klimatické změny přírodního charakteru, je také nedostatečné poznání vlivu Slunce na globální klima.

Faganovo kniha z kategorie literatury faktu zajímavým způsobem přibližuje období trvající v Evropě více než půl tisíciletí. Z hlediska výběru příkladů i místopisu jde sice o pohled poněkud jednostranný, nicméně dostatečně přesvědčivý a věcně fundovaný. Své čtenáře by měla najít u odborné, ale i širší veřejnosti.

Literární odkazy na citace jsou uvedeny po kapitolách na konci knihy, stejně jako i rejstřík.

Zdeněk Horký, MZ 2007/5, ročník 60, str. 164

Skoro jasno

Autoři: Pavel Karas, Alena Zárybnická, Taťána Míková. Praha: Česká televize, edice ČT, 2007. Cena 350 Kč.

Na pultech knihkupectví se objevila další populárně vědecká publikace o meteorologii z pera profesionálů. Hned na počátku konstatujme, že svým pojetím je netradiční, jedinečná a také exkluzivní. Abych na úvod nevyčerpal všechna nej..., začnu, jak se sluší v zavedené posloupnosti. Jen bych chtěl konstatovat, že nebudu zneužívat autory použitého příslovce v názvu publikace „skoro“, budu ale používat synonymum „téměř“. To abych neopisoval. Zastavím se hned u předmluvy, jejímž autorem je Petr Dvořák, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze a profesionální meteorolog. I když mám jisté výhrady k obsahu jeho odborných publikací (což ovšem na toto místo nepatří), musím konstatovat, že „atmosférická“ poetičnost, která je tomuto entrée vlastní, je skutečně téměř dokonalá a všem doporučuji, aby předmluvu této publikace nepřeskakovali (což se často stává). Téměř by přišli o inspiraci, která je v nejlepším slova smyslu donutí další stránky autorů knihy pozorně číst i prohlížet.

Otočíme-li tuto první stranu, máme dojem, že jsme získali obrázkovou relaci fotografií, neboť textu je plošně méně než fotografických záběrů. Ale to jde jen o první dojem. Fotografie prolínají text způsobem poněkud se odlišujícím od běžných populárně vědeckých publikací. Osobně mi trochu vadí šedé pozadí mnohých stránek, dokonce si dovolím poznamenat, že téměř negativně ovlivňují barevnost některých fotografií. Je to ale můj individuální dojem, nejsem grafik, a této problematice se až na další vyhnu.

Publikace je dělena na 14 kapitol včetně rejstříku, který možná mohl být obsažnější. Prvních pět kapitol vysvětluje pět základních meteorologických prvků, další se zabývají metodami sledování meteorologických objektů, tj. radary, družicemi, dále slunečním zářením, znečištěním ovzduší a nebezpečnými povětrnostními jevy, jako jsou bouřky a tornáda. Nechybí kapitola o klimatologii ani o katastrofách, které lidstvo prožilo a samozřejmě i v budoucnu prožije.

Protože je tato recenze psána pro odborný časopis, nemělo by pravděpodobně smysl probírat jednotlivé kapitoly zvlášť a podrobně. Kniha je určena především laikům, i když si dovolím ji doporučit i profesionálům.

Chtěl bych v této recenzi upozornit na pojetí a celkový dojem, který publikace vzbuzuje. Není to samoúčelné, protože se svým způsobem téměř vymyká srovnání s ostatními dosud uveřejněnými knihami této kategorie. Jednotlivé kapitoly jsou V textu bohatě protkány pěknými, téměř nádhernými fotografiemi, grafy, kresbami, vše provedeno v barvách. Sám text je pojat netradičně, vysvětlení jednotlivých pojmů je doplněno téměř ideálně i historií měření a také praktickým do textu nenásilně zapracovaným odlehčujícím popisem, zcela namátkou vybírám návštěvu na Šeráku, v Českém hydrometeorologickém ústavu a další.

Ublížil bych publikaci, když bych nevyzvedl i její odbornou stránku. Domnívám se, že srozumitelně vykládá základní pojmy používané v televizních relacích ČT t a pozorný čtenář se jistě v tom nejlepším slova smyslu poučí a lépe porozumí někdy až příliš rychle prezentovaným slovům v relacích o předpovědi počasí, které autoři publikace, profesionálové v meteorologii, předkládají denně televizním divákům. Rychlost posloupnosti slov je v odborném textu vždy problém. Aby divák – laik porozuměl vodopádu slov a odborných termínů pak i s pomocí publikace, kterou si jistě podrobně přečte, měla by být pro něj volena i rozumná rychlost přednesu aktuálních dat.

Čtenář by mi snad mohl v tomto textu vytknout, že to není recenze ale spíše nedokonalá esej na dané téma. Možná je to tak. Domnívám se ale, že konstrukce knihy to téměř vyžaduje. Nechci se ale zpronevěřit úloze recenzenta. Tedy nejdříve obrazová část. Většina snímků, podle vyjádření autorů, jsou práce posluchačů předpovědních relací, kteří svá díla zaslali do redakce meteorologického vysílání. Všechna jsou téměř dokonalá jak technicky, tak záběrem. Poněkud smutnější je vlastní text (popis snímků). Jsem si vědom, že někdy ani odborníci se neshodnou na druhu, tvaru, odrůdě, či další specifikaci daného oblaku, ale přece jenom ne vždy je v publikaci text snímku odpovídající normě. Snad největší „nepřesnost“ je na str. 23 nahoře, kde optický efekt je vydáván za sloup sněžení v protislunci. Ale jsou i další, především ty, které se týkají námrazkových jevů. Tato výtka ale jistě neruší vjem laika, neboť detaily, které rozlišuje profesionál, jsou prakticky z pohledu čtenáře zanedbatelné. Je ovšem závažnější' objeví-li se chyby a nepřesnosti v popisu vzniku jednotlivých námrazkových jevů (především str. 22). Sporné drobnosti by se daly nalézt i v dalších snímcích oblaků. Nicméně je důležité a rozhodující, že snímky oblaků i atmosférických jevů jsou poučné, principiálně vysvětlující a na použitém křídovém papíru zvlášť atraktivní. Musím přiznat, že odborná a obrazová část textu, je protkána vkusnými snímky autorů v pozicích, které si nijak v tom nejlepším slova smyslu nezadají s profesionály předvádějícími se na molu. Čí je asi tak krásná, fotogenická tvař zvědavého dítěte?

O obrazové části publikace by se dalo napsat mnoho dobrého. i když ne bez drobných výhrad. Domnívám se, že kritika, která míří k potenciálnímu zájemci, nemusí být přísně teoretická, ale má spíše sledovat cíle, kterým je práce určena. Zpronevěřil bych se své profesní atestaci, kdybych téměř dokonalou publikaci alespoň trochu nepoznamenal zde, v odborném časopise, některými nepřesnostmi až chybnými tvrzeními. Uvedu jen několik málo příkladů. Především čtenář, byť laik, má právo na bezchybný popis dějů v atmosféře, i když drobné nepřesnosti jsou přípustné.

Námraza (str. 23) se netvoří sublimací vodní páry, ale usazováním přechlazené vody na vhodných předmětech. Stáčení větru s výškou (str. 46) je určováno především teplou nebo studenou advekcí, nepřímo přechodem fronty. Str. 50 – mechanizmus fénu a jeho důsledky. Terminologicky bych protestoval proti slovu „počasový“ (str. 98). Domnívám se, že termín „těleso úplně studené“ (str. 172) je opravdu krajně neodborný a nevhodný. Na str. 197 by pravděpodobně měl být napraven způsob vzniku horizontálního střihu větru. Podle mého názoru nesouvisí přímo se vzestupnými a sestupnými proudy. Na str. 198 bychom měli uvážit, co je příčinou zeslabení a zániku tropické cyklony. Zřejmě pro vysvětlení chybí podstatný děj, a to tření nad pevným zemským povrchem.

Asi jsem byl v předcházejícím odstavci subjektivně dosti kritický. Ale i téměř dokonalá publikace může mít své slabší stránky.

Na závěr knihy autoři píší, že text vznikl na základě vzdělávacího cyklu SKORO JASNO, který ČT 1 nabídla svým divákům v roce 2006. Neměl jsem možnost tento pořad sledovat, ale byla-li skutečně tato kniha napsána na základě onoho pořadu, tak byl jistě kvalitní, ale věřím, že bez shora zmíněných nepřesností.

Co ale říci k závěrečnému hodnocení publikace. Podle mého názoru i přes uvedené připomínky, patří k tomu nejlepšímu, co v populárně-vědeckém žánru z oboru meteorologie kdy vyšlo. Jistě se o to zasloužily kvalitní fotografie na kvalitním papíru. Bylo by pravděpodobně správné, poděkovat edici České televize, protože si nedovedu představit vydání tak technicky a graficky náročné publikace bez její podstatné finanční podpory. A také dík autorům a dalším spolupracovníkům za knihu, která se beze sporu stala téměř perlou ve skupině publikací tohoto druhu, a to nejen v oboru meteorologie.

Osobně se domnívám, že finanční obnos investovaný do této knihy se jednoznačně vrátí v získaných odborných vědomostech o základních dějích a jevech v atmosféře a oko s potěšením spočine na úkazech, které nám matka příroda, mocná to čarodějka, na obloze i zemském povrchu vytváří.

Jaroslav Kopáček, MZ 2007/5, roční 60, str. 163–164

Nad knihami Václava Klause a Al Gora

Václav Klaus: Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Praha: Dokořán 2001. 168 stran. Cena 198 Kč.

Al Gore: Nepříjemná pravda. Praha: Argo 2007. 328 stran. Cena 398 Kč.

Výkyvy počasí a změny klimatu, to je frekventované téma, které stále více zajímá jak veřejnost a publicisty, tak i bývalé či současné politiky. Právě jejich názory obvykle vzbuzují zájem nejenom proto, že jde o známé osobnosti, ale i proto, že jejich nazíráni na podstatu problému a jeho řešení se mnohdy značně liší. Zaujala třeba nedávná tzv. Sternova zpráva, varující před ekonomickými důsledky klimatických změn, nepřijme-li svět okamžitá řešení. Oskarové hodnocení obdržel dokumentární film režiséra Davise Guggenheima Nepříjemná pravda, který je založen na přednášce bývalého amerického viceprezidenta Al Gora. Film, stejně jako stejnojmenná Al Gorova kniha, pojednávají o globálních nebezpečích a rizicích, které tyto změny mohou v budoucnu vyvolat. A v neposlední řadě projevuje otevřené názory na toto téma i náš prezident Václav Klaus v knížce Modrá, nikoliv zelená planeta.

Al Gore jak v knize, tak i ve filmu postupuje značně systematicky. Vysvětluje podstatu skleníkového efektu a objasňuje příčiny jeho zesilování právě vlivem narůstajících koncentrací skleníkových plynů, neboť právě ty ze zcela zřejmých fyzikálních příčin přispívají k nárůstu globální teploty planety. Absolutně sice malému, ale pro změny v klimatickém systému velmi významnému. K pochopení principu není třeba mít žádné zvláštní fyzikální vzdělání, bohatě postačuje středoškolská fyzika. Ani doložení nárůstu globálních emisí oxidu uhličitého v posledních desetiletích a významného podílu člověka mu nečiní potíže. Nakonec ani nemůže, protože jde o látku jednoduše měřitelnou a jakékoli zpochybňování by proto bylo velmi obtížně. Skutečnosti jsou podávány velmi přesvědčivě, ve filmu až nadmíru emotivně. Když ale vidíte třeba čtyři satelitní fotografie postupně vysychajícího afrického Čadského jezera z let 1963 až 2001, tři příklady odtávání Grónského ledovce z let 1992 až 2005, či fotografie postupně se vyvracejících smrků na Aljašce (tzv. „opilé stromy“), pak záhy přestanete pochybovat o tom, že vody v Africe ubývá, že Grónský ledovec odtává, nebo že tundra na Aljašce taje a stromy tak ztrácejí pevnou půdu pod nohama.

AI Gore je především politik, a proto rád některé detaily nadsadí, mírně zkreslí, někde ukáže jen část pravdy. Určitě proto, aby více upoutal a svůj projev učinil zajímavějším. Byť klimatické modely poskytují spektrum možných scénářů' vybírá z nich samozřejmě ty nejkatastrofičtější. Občas se najdou i pasáže, které se příliš na pravdě nezakládají. Například vliv klimatické změny na zvýšení četnosti výskytu hurikánů a tajfunů zatím ještě prokázán není a k zatopení třeba Floridy, New Yorku či Pekingu by se musely hladiny oceánů zvednout o několik metru a k tomu pouhým nárůstem emisí dojít nemůže. Knížce i filmu je třeba přiznat, že jejich obsah a ladění může veřejnost znejistit a vzbudit v ní nakonec i přesvědčení, že probíhající změny je třeba brát vážněji než dosud, nepodceňovat je a zamýšlet se nad nimi. Což byl zřejmě i jejich hlavní záměr.

Klausova Modrá, nikoliv zelená planeta se na problém dívá z opačné strany. Je postavena na představě, „soudobého střetu o lidskou svobodu“. Podle autora ji na počátku 21. století již neohrožuje socialismus, ale „...téměř bezskrupulózní ideologie s přírodou nesouvisejícího environmentalismu", který nemá s přírodními vědami nic společného a nemá nic společného ani se společenskými vědami, do kterých chce zasahovat“. Souhlasím, ale nevím, jakou definici „environmentalismu“ má Klaus na mysli. Jde mu skutečně pouze o ten nejradikálnější environmentalismus představovaný ekoterorismem či ekoanarchismem, nebo jím označuje vše, co má jakýkoliv vztah k ekologii?

Z Klausových formulací a četných odkazů v knize se zdá, že se jeho pohled zužuje pouze na vztah ekonomie a environmentalismu, pod který ale zahrnuje i ekologii a přírodní prostředí. To pro něj prakticky neexistuje a tvrdí, že „,..neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost chránit“. S tímto výrokem je skutečně třeba polemizovat, protože to byla právě ekologie, která se jako vědní disciplína například na počátku devadesátých let u nás příznivě podepsala třeba jenom na výrazném zlepšení kvality ovzduší a čistoty vod. Určitě je dobře, že ekologie přestala být tím téměř zakázaným tabu, kterým byla za minulého režimu! Podle Klause existuje pro ekonomiku přírodní prostředí pouze tehdy, je-Ii definováno buď jako zdroj či odpad, za které je třeba zaplatit. Je-li definováno jinak – pak prostě neexistuje! Jelikož lze nalézt spousty důkazů o změnách, které se v klimatickém systému odehrávají, tak bych očekával, že nad nimi nebude Klaus přivírat oči. Předpokládal bych, že se bude snažit mezi ekologií (prosím, ne environmentalismem!) a ekonomikou nalézt kompromis a pokusí se do svých ekonomicky laděných úvah zahrnout třeba externality, které v přírodě lidskou činností vznikají. Místo toho však samotnou existenci jakýchkoliv změn zpochybňuje!

Například energetické zdroje jsou podle něj „vytvářeny lidmi a podstatou jejich existence je růst lidského poznání, které nemá žádné přirozené limity“. Jsou proto z ekonomického pohledu nevyčerpatelné, neboť „...vyčerpávající se zdroje jsou díky růstu jejich cen průběžně a hladce nahrazovány jinými, případně šetřeny jejich úspornější spotřebou“. Toto vcelku bezstarostné tvrzení však vyvolává otázku, bude-li zdrojů vždy dostatek a jaká bude jejich cena.

Nerad bych, aby moje řádky vyzněly jako zoufalý pokus o kritiku Klausovy knížky o „zabarvení naší planety“ za každou cenu. Určitě je dobré, že ji pan prezident napsal, protože je třeba dát prostor všem názorům a otevřít vyváženou diskusi k tématu. Určitě se S panem prezidentem shoduji na nesmyslnosti řady kroků, které environmentalisté soustavně vymýšlejí a které v poslední době kolem sebe vidíme stále častěji. Vymýšlejí je, aniž by si dali práci byť jenom s elementárním odhadem toho, co nás jejich nápady mohou stát a jaký profit ve skutečnosti přinesou. Zcela chápu, že Václav Klaus „…už není jenom znepokojen, že se už i zlobí…“ a že právě to ho přimělo k napsání útlé knížky. Stejně jako Al Gore, i on s ní určitě sklidí zaslouženou pozornost. Ale škoda pro něj, že zcela přehlédl fyzikální podstatu problému a přehlédl i to, že se na Zemi už cosi odehrává...!

(Zkrácená verze článku z Lidových Novin 19. 5. 2001)

Jan Pretel, MZ 2007/3, ročník 60, str. 96

Recenze na kartografické dílo Atlas podnebí Česka

Atlas podnebí Česka. 1. vyd. Praha – Olomouc: Český hydrometeorologický ústav a Univerzita Palackého v Olomouci. 256 stran. ISBN 978-8086690-1 (ČHMÚ) a 978-80-244-1626-7 (UP).

Na jaře letošního roku se nejen odborná meteorologická a klimatologická veřejnost, ale i velká skupina zájemců a potenciálních uživatelů z oblasti zemědělství, dopravy, projekčních institucí, orgánů státní správy a dalších konečně po dlouhých 48 letech očekávání dočkala vydání Atlasu podnebí Česka – díla, které je komplexně a koncepčně dobře pojato a které uživateli poskytuje rozsáhlý soubor v praxi aplikovatelných informací o klimatu našeho území a jeho vývoji.

Atlas je logicky členěn na 11 základních částí v podstatě odpovídajících meteorologickým prvkům a jevům (teplota vzduchu, srážky, vlhkost vzduchu a výpar, sluneční záření, svit a oblačnost, tlak vzduchu a vítr, teplota půdy), doplněných vhodně o pasáže orientované na nebezpečné atmosférické jevy, fenologii, dynamiku vývoje klimatu a klimatické klasifikace našeho území. Za velmi účelné považuji otevírání každého tematického celku textovými přehledy, obsahujícími fakta o příslušné přístrojové technice, povaze vstupních dat či další doplňkové informace. Užitečným doplňkem díla jsou tabelární přehledy klimatických, srážkoměrných a fenologických stanic, přehled značek atmosférických jevů a elektronická verze díla na přiloženém CD.

Ve svém hodnocení se zaměřuji zvlášť na vlastní klimatický obsah a zvlášť na jeho kartografickou (případně grafickou) a estetickou úroveň.

Po klimatické stránce byl atlas zpracováván se zjevným cílem obsahového obohacení a rozšíření spektra klimatických informací nejen v rámci vlastní kartografické prezentace (kartogramy, kartodiagramy), ale i prostřednictvím vhodně doplňujících nemapových grafických příloh, prezentujících řadu dalších užitečných informací (např. klimatické zabezpečení výskytu charakteristických hodnot, výskytu jevů, resp. dlouhodobých vývojových trendů), uváděných většinou pro charakteristické lokality a ve formě dvourozměrných grafů. Mám např. na mysli obohacení teplotní kapitoly o klimatickém zabezpečení teplotních charakteristik a prezentaci teplotních trendů na vybraných stanicích, srážkové kapitoly o dlouhodobém kolísání srážkových úhrnů, korekce naměřených srážek a o v praxi aplikovatelné informace o srážkových extrémech, indexech, režimové informace o intenzitě globálního záření aj. Jejich uvedení by však prospělo alespoň krátké zdůvodnění výběru uváděných lokalit. Pouze v ojedinělých případech, např. u denního režimu teploty vzduchu, bych spíše akcentoval prezentaci rozdílů podmíněných charakterem počasí (radiační, advekční) než uvedené skutečnosti, jejichž vypovídací úroveň je diskutabilní.

V případě části zaměřené na sníh lze pochopit, proč jsou do prezentace počtu dní s výškou nového sněhu > 20 cm a trvání sněhové pokrývky > 1 00 cm zařazeny jen horské oblasti, není však jasné, proč jsou jejich výřezy v obou mapách odlišné? V části zabývající se vlhkostí vzduchu je zbytečně redukován počet map měsíčních průměrů tlaku páry a relativní vlhkosti a z metodického hlediska jsou nelogicky řazeny informace o obou vlhkostních charakteristikách. Příkladům denního režimu tlaku páry a relativní vlhkosti by prospěla společná grafická prezentace, případně doplnění o režim teploty vzduchu. V souvislosti s prezentací dusných dnů se vtírá myšlenka vhodnosti zařazení samostatné části základních humánně bioklimatických charakteristik. V části 5 by stála za uvedení grafická prezentace režimu UV záření, i když se u nás dlouhodoběji měří jen na jediné lokalitě.

Popis kartodiagramu větrných růžic (jde o mapu větrných růžic, nebo prostorové struktury směrů větru?) je vzhledem k významnosti jejich ovlivnění lokální konfigurací reliéfu poněkud fragmentární. Kapitolu teplota půdy by bylo vhodné doplnit příkladem denního režimu, jež poskytuje řadu informací o režimu akumulace tepla v půdě s časem a hloubkou. Celou část 9 by bylo vhodné předřadit pasáži o fenologii.

Zatímco část Dynamika klimatu považuji včetně prezentací dopadů vybraných synoptických situací na pole srážek, teploty vzduchu, tlaku, směru a rychlosti větru za zdařilou, prezentaci Köppenovy klasifikace v kontextu s Končekovou (je zde někde uvedeno jeho autorství?) a Quittovou v části 11 nepovažuji za šťastnou. Svádí totiž k porovnávání neporovnatelného.

Není snad třeba zdůrazňovat, že všechny připomínky a komentáře ke klimatickému obsahu atlasu nejsou zásadního rázu či komentováním významných chyb.

Kartografickou a estetickou prezentaci atlasu hodnotím v porovnání s klimatickým obsahem jako méně zdařilou. K tomuto konstatování mě vede několik důvodů:

Pro sestavení map různých meteorologických prvků, resp. jejich charakteristik, byly ve většině případů použity rozdílné dílčí struktury staničních sítí, které však při kartografickém zpracováni často vyžadují použití různé úrovně generalizace, respektující různá měřítka map. Porovnání řady map však naznačuje, že toto pravidlo nebylo důsledně dodržováno.

S výše uvedeným souvisí skutečnost, že v měřítku map i grafů jednotlivých částí atlasu narážíme na disproporce, jejichž původ si dost dobře nedokážeme vysvětlit. Jako příklad může sloužit porovnání měřítek map a rozměru grafů použitých při prezentaci v částech 1, 5 a 6, bylo by však možno poukázat i na další. Atlasu chybí důsledná sjednocující koncepce ve volbě měřítek odpovídajících obsahu map a metodě jejich tvorby.

V kartodiagramech na str. 90 a 91 znesnadňuje čitelnost absence stupnice na vodorovné ose.

Mapa klimatických oblastí podle Atlasu podnebí ČSR z r. 1958, akcentující rozlišení dílčích ploch šrafurou, je vůči ostatním mapám s plošným barevným krytím vybočením z grafické koncepce stávajícího atlasu.

Barevné rozlišení u některých map (např. na str. 30, 31 a 32) snižuje jejich čitelnost, výhrady lze mít i vůči celkovému barevnému řešení díla. Na tomto místě lze zmínit i jednobarevnost celostránkových úvodních fotografií jednotlivých kapitol, která původní a určitě kvalitní barevné originály značně znehodnotila. Po grafické stránce byl klimatický atlas z r. 1958 zdařilejší.

Z hlediska použití díla neodbornou veřejností mám ještě jednu připomínku, týkající se textových částí atlasu. Určitě neměly být (a také být nemohou) konkurencí mapových a grafických příloh. Jejích cílem je však tyto obsahově či metodicky uvádět nebo doplňovat a právě z tohoto hlediska si nejsem vždy jist, zda byl k této skutečnosti brán zřetel.

Při recenzním studiu Atlasu podnebí Česka jsem si kladl za základní cíl hodnotit toto dílo nezaujatě, s určitým nadhledem a nepátrat po nedostatcích za každou cenu. Pokud jsem v tomto hodnocení prezentoval určité připomínky či komentáře, činil jsem tak v dobrém úmyslu dílo pro další vydání (která předpokládám) zdokonalit, od vydání prvního podobného díla v r. 1958 uplynul příliš dlouhý čas na to, aby se z něj mohlo vycházet při koncipování díla dalšího. Autorský kolektiv stál tudíž při tvorbě atlasu před úkolem zpracovat jej koncepčně i obsahově zcela nově, což je úkol nelehký, úkol, který nelze dokonale vyřešit již v prvním kroku. Proto by bylo chybou udělat za činnostmi vedoucími k jeho vydání jednoznačnou tečku, nýbrž chápat je jako počátek pokračování procesu tvorby nejen po stránce obsahové, ale i rozsahové.

Pavel Prošek, MZ 2007/3, ročník 60, str. 95–96

Skeptický ekolog: Jaký je skutečný stav světa?

Autor Bjørn Lomborg. Praha: Dokořán 2006. 587 s. ISBN 80-7363-059-1. Cena: 587 Kč.

Kniha Skeptický ekolog (The Skeptical Environmentalist) dánského statistika Bjørna Lomborga, která svým vydáním vyvolala v environmentálních kruzích velké pozdvižení, vyšla poprvé v Dánsku (Forlaget Centrum A/S, 1998), v angličtině jí vydalo Cambridge University Press (2001) a v českém překladu nakladatelství Dokořán ve spolupráci s Liberálním institutem a za pomoci Centra pro ekonomiku a politiku a energetické skupiny Czech Coal (2006).

Její základní myšlenkou je, že „... svět na tom není zdaleka tak špatně, jak v médiích bez ustání slyšíme, jeho stav se nezhoršuje, ale naopak v zásadě zlepšuje...“. Původně kniha vzešla ze snahy prověřit a pokud možno vyvrátit některá ekologicky optimistická tvrzení, která autorovi, jako bývalému členu organizace Greenpeace, nezněla vždy zcela reálně. Postupem doby ale došel k závěru, že proroctví zkázy světa se opírají o nepřesné a z kontextu vytržené informace a údaje.

Na téměř šesti stech stránkách Lomborg podává čtenářům svůj pohled na vývoj světa a nazývá jej pohledem „skeptického ekologa“. „Ekologa“ proto, protože mu záIeží na Zemi i na zdraví a blahobytu budoucích generací a „skeptického', neboť mu na tom všem záleží tak mnoho, že se nechce projevovat jako zastánce pesimistických ani optimistických mýtů. Jinými slovy, sám se tak označuje za nestranného a na pomoc si bere statistiku. Říká, že „...statistika může být hluboce vzrušující, protože konfrontuje naše mýty s faktickými údaji a umožňuje nám vidět svět jasněji ...“. S tím lze obecně souhlasit, kdyby třeba v dosti rozsáhlé kapitole zaměřené na problémy globálního oteplování (tj. název kapitoly) sice rádoby skrytým, ale přesto mnohdy až vtíravým způsobem využívá statistiku ke zlehčování problému a vzájemných souvislostí.

Pokud se zaměříme zejména na kapitolu o globálním oteplování, pak Lomborg svoje informace porovnává s údaji Třetí hodnotící zprávy IPCC (TAR) z roku 2001 zejména v těch částech, v nichž sama zpráva hovoří o významnějších nejistotách či nedostatečně podložených údajích. Nejsem si třeba jistý, pochopil-li autor vůbec podstatu emisních scénářů SRES, jejich význam i možnosti využití pro projekce dalšího vývoje klimatu. Z řady výroků v odstavci Rekapitulace se mi zdá, že problémy má i se smyslem modelových projekcí a o představě o struktuře modelů již ani nemluvě. Jinak by asi těžko mohl tvrdit, že „...IPCC v nových scénářích výslovně odmítá předpovídat budoucnost, a místo toho předložil vyprávění příběhů za pomoci počítačů..." či „...IPCC označuje normativní scénáře za takové, u nichž by bylo žádoucí, aby se naplnily...“ apod. Není ani pravda, že „… politické rozhodnutí zabránilo IPCC zkoumat souhrn nákladů a výnosů z globálního oteplování a donutilo jej zaměřit se místo toho na způsoby omezování emisí skleníkových plynů...“. Třetí díl TAR u všech způsobů omezování emisí nákladové položky uvádí a umožňuje tak provádět porovnání. Kdo si všechny díly TAR přečte podrobně, ten zjistí, že IPCC nikde neklade striktní důraz na omezování emisí jako odstranění příčiny klimatické změny. Dalo by se polemizovat i s řadou dalších Lomborgových výroků, ale to by vydalo na několik stránek textu. Přitom by se ukázalo, že používá přesně toho způsobu, který „prorokům zkázy světa“ na druhé straně vytýká. Dosti často se totiž opírá o nepřesné a z kontextu vytržené informace a statistické údaje a tak stejně jako Winston Churchill, i on „věří jen té statistice, kterou si sám zfalšuje“..

Kniha se stala zajímavou a pro některé okruhy čtenářů přitažlivou zejména z důvodů Lomborgovy interpretace názorů na současný stav světa a z pohledu této recenze zejména na další vývoj klimatu. Současná pozorování změn i jejich modelové projekce do budoucna dostatečně dokumentují, že změny zde byly, jsou a budou a že se na nich člověk jistým způsobem podílí. Jak přesně velikým, to zatím odpovědně ještě říci nedokážeme. Jistý pokrok v poznání učinila třeba první část Čtvrté hodnotící zprávy IPCC z roku 2007 (WGI/AR4), přesto však řada nejistot stále ještě přetrvává. Každý používaný model (a nemusí to být jenom model klimatický) má svoje omezení, se kterými je schopen v danou chvíli pracovat. Podobná omezení mají i modely jiné a ekonomické modely nevyjímaje. Pokud jsou autoři modelů dostatečně odpovědní, pak taková omezení přiznávají a nezastírají je. Jak si můžeme přečíst v podrobné zprávě WGI/AR4 či v příslušných odkazech, autoři klimatických modelů tak dosti důsledně činí. I proto používají dnes již standardních scénářů SRES, které zcela jasně říkají, za jakých předpokladů mohou modelové výsledky nastat.

Asi málokoho ze skutečné vědecké klimatické komunity můžeme zařadit do kategorie „ekologických pesimistů“, do které Lomborg přiřazuje ty, kteří vidí další vývoj světového klimatu jako jednoznačný příspěvek ke zkáze světa. Pokud se tak někdy ale stane, pak Za to povětšině mohou média. Pro ně je, bohužel, zajímavý každý meteorologicky extrém a katastrofické vidění světa je zaujme daleko více než realistický pohled. Asi je to vcelku normální, protože se takto nechovají ani zdaleka jenom naše média.

Jelikož účel světí prostředky, tak se třeba použije ten nejpesimističtější vývojový scénář a bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlování se prohlásí za stav klimatu ke konci století. A když se to všechno dá do souvislosti s emisemi skleníkových plynů, které jsou, jednoznačnou příčinou oteplování“, pak má věda poměrně rychle zaděláno na průšvih. Tak se ukáže, že, jsou to přece vědci, kdo prorokují zkázu světa“! Záhy pak přijde se svojí knihou Bjørn Lomborg, použije (nebo snad í zneužije?) statistická data, dá je do vhodných a potřebných souvislostí a zdokumentuje, že za ekologickým pesimismem právě stojí nedostatečně podložené závěry vědců tedy stejných vědců, kteří ještě před chvílí prorokovali zkázu světa...

Odtud je pak už jenom nepatrný krůček k tomu, aby se na scéně objevili notoričtí „ekologičtí optimisté“ hlásající, že ,,...příroda si poradí sama a zbytek jsou jen výhrůžky (levičáckých) nevládních organizací a zelených...“. V naší zaběhnutější terminologii je většinou nazýváme „klimaskeptiky“. Aniž by se odbornou podstatou problému vůbec zabývali, zaštítí se touto knihou a problém klimatické změny zcela odmítnou. Někteří z nich, aby se ještě více zviditelnili, k tomu jenom dodají, že žádnou změnu či její důsledky opravdu nikdy neviděli“ ! Co na tom, že řada důkazů o měnícím se klimatu zde je. Pryč s nimi, neboť stejně je to všechno jenom „oteplovací náboženství“, které nestojí za pozornost! A právě zde dělá Lomborgova kniha klimatologii skutečně medvědí službu.

Na druhé straně Však knihu v žádném případě neodsuzuji a je dobré ji vzít do rukou. Je totiž zdrojem řady zajímavých souvislostí a pomáhá ke konfrontaci vlastních pohledů na současný stav světa a jeho výhledy i v jiných oborech, než je pouze ono globální oteplování. Pokud se do ní začtou lidé s rozhledem a přehledem, či jedinci se snahou dozvědět se něco víc a dopátrat se maxima pravdy, pak je to kniha určitě užitečná. Každý si sám může na uváděné souvislosti udělat svůj vlastní názor a oba extrémní pohledy na svět mírnit.

Předpokládám, že asi většina čtenářů se spolu se mnou přikloní spíše ke skupině s optimistickým nazíráním na budoucí vývoj světa, ale zároveň nebude problém klimatické změny bagatelizovat. Pokud se ovšem kniha dostane do ruky „ekologickým optimistům“ nebo v užším významu „klimaskeptikům“ a navíc s vyhraněným ekonomickým smýšlením, pak to je ale asi dost smůla – pro ekologii a asi i pro nás!

Jan Pretel, MZ 2007/2, ročník 60, str. 60–61

Počasí

Autoři: B. Buckley, E. J. Hopkins, R. Whitaker. Z australského vydání Weidon owen Pty Limited, Sydney přeložil Radim Tolasz. Čestlice: Nakl. Rebo Productions Cz,spol. s r. o., 2006, 304 s.

Publikace je v pořadí již druhou se stejným názvem a překladem z australského vydání, jen jiného formátu (23 x 23) a ještě většího rozsahu (viz MZ, 1999, č. 5). Tím se stala dosud nejrozsáhlejším odborně-populárním dílem o meteorologii v českém jazyce. Kromě úvodu obsahuje 6 kapitol, z nichž každé je věnováno asi 40 stran. První čtyři mají v názvu vždy „počasí“ (co je, jak se projevuje a pozoruje, i s jeho extrémními projevy). Přibližně stejný rozsah mají další dvě kapitoly Globální klima a Změny klimatu. Kniha pak končí na 20 stranách kratšími dodatky (fakta, slovníček a rejstřík). Ve faktech jsou zopakovány některé poznatky – snad až zbytečně – z předcházejících kapitol. Dále následují stručné dodatky (přehled významných povětrnostních anomálií na území USA v posledních letech, jak se chovat v extrémním počasí, a adresy meteorologických organizací). Na rozdíl od předcházející zmíněné publikace, vydané rovněž na dnes již obvyklém, křídovém papíru, zabírá obrazová a grafická část více než dvě třetiny z celkového rozsahu. I zde se tak prosazuje neúprosný a všeobecný trend preferovat obrázky před textem.

Toto upřednostňování se právě v této publikaci projevuje velmi výrazně, neboť stovky barevných instruktivních fotografií a jiných ilustrací jsou snad to nejzdařilejší, proč by si ji měl vědychtivý čtenář zakoupit. Určité téma (namátkově vybráno např. energetický cyklus, atmosféra, neobvyklá oblačnost, kroupy a „microburst“, ovlivňování počasí, globální oteplování) je zpracováno důsledně vždy jen na dvoustraně, výjimečně pak ve větším rozsahu. Takto pojatá struktura ovšem do jisté míry znesnadňuje pochopit souvislosti mezi jednotlivým tématy, což bylo ještě umocněno minimální provázaností textu.

Dosti velký počet obrázků je věnován oblakům (používá se většinou neodborné označení mrak), např. jen vysoké oblačnosti celkem 17 fotografií, a to většinou cirům (v dalším textu vždy latinskou zkratkou pro jednotlivé druhy). Kupodivu zde chybí Cs. Velkým přínosem jsou zveřejněné fotografie s textem k tématům, které se v podobných publikacích dosud nevyskytly, např. von Kármanovy oblačné víry, fraktály, umělecká inspirace a mnoho dalších instruktivních družicových snímků. Do textu bylo vloženo i několik málo doplňků týkajících se meteorologie v ČR.

Za velký klad publikace lze považovat zejména střízlivé posuzování vlivu skleníkového efektu na budoucí vývoj klimatu, což je právě v současné době velmi živě diskutovaná problematika. Je jen škoda, že globálnímu oteplování nebylo věnováno více prostoru. Ale i tak jsou některé pasáže z kapitoly o změnách klimatu jedny z nejzdařilejších. Ostatně zhruba celá druhá polovina publikace se vyznačuje věcností, širokým záběrem z mnoha různých vědních oborů, výborným slohem a minimem chyb. Právě zde jsou poznatky z fyziky atmosféry zastoupeny poskrovnu, na rozdíl od první části publikace.

Již hned na počátku první věta odpovídající na otázku, co je počasí (s. 17), dává tušit, že i v dalším textu nebude s obsahovou stránkou vše tak úplně v pořádku, což potvrdilo např. vysvětlení vzniku duhy. Od dvoustrany Tlak vzduch (s. 30–31) se pak již vyskytuje velké množství věcných chyb, terminologických nepřesností a někdy i nesprávného překladu. Jsou to např. věty: „Vysoký tlak vzduchu vzniká v oblastech s klesajícím vzduchem; oblasti vysokého a nízkého tlaku se přesunují v čase kolem celé Země v definovaných skupinách; nízký tlak je spojen s nestabilním podmínkami“ aj. Z formálního hlediska je třeba uveden obrázek rozloženi tlaku vzduchu, který není v textu řádně vysvětlen. Na něm jsou zakresleny studené fronty, o nichž je zmínka až v dalším textu. Logiku postrádá např. věta: „oblačný systém je tvořen především mrakem, který se nazývá kupa (cumulus).“ O nepochopení fyziky oblaků a srážek svědčí celá řada slušně řečeno nepřesností. Vysvětlit působení Coriolisovy síly už je zřejmě nad síly autora(ů). Jediná věta, že „vlivem této síly vzduch v oblasti nízkého tlaku vzestupně rotuje“ (s. 41), by měla stačit k tomu, aby byl příslušnému autorovi odebrán vysokoškolský diplom z meteorologie. Po přečtení více takových podobných vět v textu recenzent dlouho váhal, zda má vůbec smysl tuto recenzi vypracovat. Ale přesto pokračujme!

Tak třeba velmi odvážně zni hypotéza o souvislosti mezi tryskovým prouděním a opakujícím se výskytem povodní a suchých period (s. 34). Ale budiž! Vždyť jsme se ještě nedávno učili základní filozofickou poučku jediného správného vědeckého názoru, že totiž „vše souvisí se vším“. Za zmínku stojí dále barevná schémata atmosférických front, kde je zakreslený Cs označen jako Cb, což pochopitelně pobouří každého synoptika, o zpackaném schématu okluzní fronty ani nemluvě. Na dvoustraně o tlakových výších a nížích se o těch prvních vůbec nic nedozvíte. Pouze jediná věta o nich je pro zábavu připojena na konci recenze jako perlička.

U významu jednotlivých mezinárodních symbolů (s. 185), které se opakují zcela zbytečně ve stejné tabulce na straně 285, byly namísto běžně používaných termínů „slabý, silný, občasný“ vymyšleny nesprávné termíny. Uvedený symbol pro kroupy je rovněž nesprávný. Přitom stačilo nahlédnout do vydaných příruček ČHMÚ pro pozorovatele. Toto jsou chyby již nepodstatné, ale povinností recenzenta je na ně upozornit.

Paradoxem vydané knihy je na jedné straně až neúměrně velké množství barevných fotografií oblačnosti. Např. kupovitá oblačnost druhu Cu a Cb se vyskytuje celkem na neuvěřitelných téměř 40 obrázcích, je zde tedy jednoznačně „překumulováno.“ Na druhé straně nejsou u mezinárodní morfologické klasifikace oblaků vysvětleny základní pojmy používané pro jejich třídění. Proto se např. běžně zaměňuje druh oblaků za typ. Základní neznalosti se projevily zejména u druhu Ac, který byl přeložen jako rolující Altus (s. 78), popř. i vrstevnatý Ac. Namísto změny tvaru oblaků bylo použito „výměny oblaků.“ Také ve slovníčku uváděný anglický termín „anvil“ (kovadlina, latinsky incus) se v české terminologii dosud nepoužívá. Častá záměna bouře za bouřku způsobila lapsus např. ve větě: „Poslední bouřka podobné velikosti byla zaznamenána v Anglii v roce 1703.“ Téměř úplně se zapomnělo na velmi důležitý Ns, který se na kresleném obrázku (s. 69) naprosto podobá druhu Cu (sic!), přičemž jeho horní hranice nedosahuje ani základny nad ním ležícího Sc. V povětrnostních symbolech je Ns také vynechán. První obrázek na straně 72 má znázorňovat zbytky horní části Cb, což musí popudit každého profesionálního pozorovatele, neboť je zde zobrazen Ci uncinus. Čili ani popis fotografií oblaků není často v pořádku. Přitom „voda, která je obsažena v oblačnosti, je jeden z nejběžnějších prvků“ (?). Na několika místech se objeví věty svědčící o naprostém zmatku v místních názvech pro tropické cyklony, např. hurikán nad Madagaskarem aj.

Z uvedených příkladů je patrné, že byl velmi málo využíván náš Meteorologický slovník, což se nejmarkantněji projevilo ve stručném slovníčku, který by měl co nejpřesněji definovat pojmy z předcházejícího textu. Např. anemometr je definován jako ruční (?) přístroj na měření rychlosti (jen?) větru.

Explikace několika dalších hesel je rovněž velmi nepřesná (cyclogeneze, evaporace, monzun, srážkový stín aj.). Také rejstřík byl sestaven dosti nahodilým způsobem. Je zde např. uvedeno pět hurikánů různých jmen, ale tajfun zde chybí. Vůbec se v něm nevyskytuje celá řada stěžejních hesel, o kterých bylo v textu již pojednáno. Na druhé Straně zde ale najdeme odkaz na borůvky, psouna prériového, zeleného leguána (hledej pod písmenem „z“!), turbínu a jiná zcela okrajová hesla.

Po slohové stránce se dá publikace rovněž rozdělit. Zatímco její zhruba druhá polovina je napsána výborně a téměř bezchybně, v první části lze tu a tam nalézt věty poněkud těžkopádné, kombinované asi i nesprávným překladem, např. „oblasti vysokého a nízkého tlaku vzduchu se přesunují v čase kolem celé Země definovaných skupinách“ (s. 30). Po stránce gramatické se nevyskytly téměř žádné chyby. Jen někde byly Slunce, Země a Měsíc napsány malými písmeny. Avšak některé běžně používané odborné výrazy byly přeloženy chybně, např. objem srážek, viditelnost, vyvýšená kupa, globální proudění aj., nebo byl překlad nedůsledný (např. přechlazená i podchlazená voda).

Závěrem je nutno konstatovat, že kniha měla být recenzována ještě před vydáním, což by bylo tak před 15 lety nutností. Neboť první tři kapitoly obsahují nespočetné množství chyb a nepřesností. Lze se však domnívat, že na nich nenese pravděpodobně vinu překladatel. Měl však po předběžném čtení její překlad odmítnout. Škoda té práce a času! Přidáme-li k tomu ještě často nesprávný překlad odborných výrazů a tu a tam topornější sloh, máme před sebou publikaci, která českou populárně vědeckou literaturu (zde bohužel vůbec neuváděnou) o meteorologii jako celek rozhodně neobohatiIa. Zvláště pak když něco podobného se stejným názvem a na mnohem vyšší odborné úrovni bylo už vydáno před sedmi lety.

Jako přídavek se nakonec podle parafráze názvy jedné známé knihy vybralo 10 vět, které otřásly recenzentem (pro čtenáře MZ už bez komentáře):

Rovníkové oblasti, kde vír zaniká, se nazývají rovníkové tišiny (s. 32).
Zatímco tryskové proudění je velice rychlé, oblasti jeho výskytu jsou protáhlé (s. 34).
Chod tlakových výší bývá pravidelně narušován vpády chladného, polárního vzduchu (s. 40).
Tlaková níže se vyvíjí v případě, že se potkají dvě různě teplé vzduchové masy v oblasti vzniku okluzní fronty (s. 41).
Rozeznáváme různé tvary – např. cumulus humilis je širší než delší, humilis mediocris je vyšší než širší (s. 82).
Srážky v přeháňkách vznikají kombinací konvekce a atmosférické instability (s. 99).
Dešťové mraky jsou dostatečně rozsáhlé, aby se mohly vyvinout velké dešťové kapky (s. 100).
K vyhřátému zemskému povrchu přiléhá horký vzduch se zvětšenou hustotou (s. 108).
V Austrálii je nazývána tropická cyklona jako smršť (s. 134).

Monzun je sezonní proudění, které přináší silné deště do tropických a subtropických oblastí (s. 294). A dost!

Vilibald Kakos, MZ 2007/2, ročník 60, str. 59–60

100 největších přírodních katastrof

Ničivá síla přírody na pěti kontinentech. Praha: Rebo Productions, 2006. 207 s. ISBN 80-7234-529-X. Cena 499,- Kč.

Výpravná publikace vzniklá pod edicí Jordi Vigué představuje na sto dvoustranách velkého formátu 35 x 24 cm 100 největších přírodních katastrof seřazených chronologicky. Začíná se pře 650 000 lety erupcí v Yellowstonu (USA) a končí tsunami na Jávě v Indonésii v roce 2006.

Schéma uspořádání je jednotné: každá z událostí je uvozena malou orientační mapkou, následuje místo, datum, počet obětí, textová charakteristika, dvě až čtyři fotografie. Přírodní pohromy provázejí lidstvo od nepaměti, i když kniha nám předestírá pouze 11 katastrof odehrávajících se před rokem 1900. To jistě není směrodatný důkaz o tom, že pohrom přibývá, ale spíše potvrzení o všeobecném technickém pokroku lidstva, díky kterému jsou mimořádné události kdekoli na světě zpří5tupňovány téměř on-line.

Pokud se týká lidských obětí, jeví se jako nejzhoubnější důsledky sucha nebo záplav: sucho a hladomor v Povolží a na Ukrajině v roce 1921–22: 5,1 mil. obětí (analogický počet obětí v Sovětském Svazu v letech 1932–33 je pouze komentován), záplavy v Číně v roce 1931: 3,7 mil., v novější době sucho a hladomor v Etiopii v roce 1984–85 1 mil. Materiální dopady jsou samozřejmě výraznější v hospodářsky vyspělých zemích – škody způsobené hurikánem Katrina na území Spojených států amerických (2005) byly vyčísleny na 81 miliard USD.

Mezi největší katastrofy jsou v knize zařazeny i dvě extrémní povodně v Česku, 1997 a 2002, autory textových charakteristik na dobré úrovni jsou Zbyněk Engel a Marek Křížek, až na přemrštěný titulek k fotografii na str. 174: Vltava se valí na Prahu...

Populární forma i atraktivní fotodokumentace jsou dobrým doporučením pro čtenáře.

Zdeněk Horký, MZ 2007/1, ročník 60, str. 12

Globální změna klimatu

Autor Vincente Barros. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 168 s. Edice Kolumbus, sv. 181. ISBN 80-204-1356-1.

Kniha Vincente Barrose, doktora meteorologie a profesora klimatologie na Fakultě exaktních věd Univerzity Buenos Aires, je dílem, které se přístupnou formou snaží seznámit širší veřejnost s příčinami současného stavu klimatu a jeho dalšího vývoje. Vše nasvědčuje tomu, že ke klimatickým změnám dochází a nadále bude zřetelněji docházet. Autor v 11 kapitolách předestírá nespočet objektivních důkazů faktografického charakteru o současném stavu a informuje, co můžeme očekávat v budoucnu. A budoucnost, pokud se klimatických změn týká, bude ovlivněna řadou faktorů, zejména hospodářským vývojem včetně technologických inovací, demografickými trendy i politickým řešením sociálních otázek. Globální klimatické modely (GCM) vycházející z poznatků o navyšování koncentrací skleníkových plynů v minulém století predestinují např. globální zvýšení teploty zemského povrchu o 2 až 3 °C po roce 2060. V současné době se na emisích skleníkových plynů podílí energetika 48 %, emise fluorchlorderivátů uhlovodíku (tvrdé freony) 24 %, kácení lesů 13 %, zemědělská činnost 9 % a zbývajících 6 % pochází z manipulace s organickými odpady a z některých průmyslových procesů.

O různých aspektech klimatického systému a problematiky skleníkových plynů pojednávají „osvětově“ pojaté kapitoly 2, 3 a 4, nazvané Klimatický systém, Příčiny nestálosti klimatu a Skleníkové plyny a aerosoly. Autor dokumentu je, že klima není statické, mění se působením přírodních vlivů v časovém měřítku od měsíců po miliony let. V posledních staletích je stále patrnější ovlivňování podnebí způsobované lidskou činností. V kapitole věnované skleníkovým plynům je popsán jejich transport a životnost, geochemický cyklus a bilance, emise a koncentrace v atmosféře i antropogenní zdroje emisí.

V dalších dvou kapitolách – Vývoj klimatického systému v minulosti a Klimatické změny v průmyslové éře – se autor zabývá vývojem klimatu v předhistorickém období, tj. v období, ze kterého nejsou písemné památky, přes vývoj v období prvních civilizaci až po současnost. Velmi zajímavá je úvaha o okolnostech zániku vikingské civilizace v Grónsku kolem roku 1500 (nepočetné mocenské elity nebyly schopné reagovat na změnu přírodních podmínek) a současné výzvě nastolované změnou klimatu, způsobenou lidstvem samotným. Autor dochází k závěru, „že nebude-li naše globální společnost schopna jiného pojetí než striktně ekonomického, mohla by se stát obětí své vlastní dynamiky“. Tyto závěry potvrdil ve vyčerpávající analýze i Mezinárodní panel pro klimatickou změnu (IPCC) ve své závěrečné zprávě.

Argumentace kapitoly Klimatické změny v 21. století se opírá převážně o poznatky získané ze závěrů globálních klimatických modelů (GCM), které matematicky simulují převážnou část fyzikálních procesů v hydrosféře, atmosféře, pedosféře, kryosféře a biosféře. Předpokládané zvýšení globální teploty o 2 až 3 °C by se projevilo ve zvýšení průměrné hladiny moře (50–60 cm), hydrologii (krize vodních zdrojů, ohrožení pobřežních území, záplavy, sucha), ekosystémech, v zemědělství, zdravotnictví a v neposlední řadě i v politické rovině (konflikty).

V závěrečných kapitolách jsou prezentovány možnosti zmíněni následků probíhajících i příštích změn klimatu, včetně přijatých politicko-ekonomických opatření (kapitoly Technologický pokrok a změny klimatu, zájmy jednotlivých odvětví, zájmy ideologické a národní, Reakce institucí). Autor konstatuje: „...S použitím technologií, které se v současnosti nabízejí, bychom emise SP mohli značně snížit. Toto snížení je ovšem omezeno především ekonomickými faktory... Zmírnit expanzi aktivit, které produkují značnou část emisí skleníkových plynů, je obtížné, jelikož jsou přímo spjaty s energetikou a výrobou potravin.“ Svoje přesvědčení formuluje Baros v závěrečných větách takto: „Technologické inovace nám snad dovolí získat několik desetiletí, a dokáží tak krizi klimatu oddálit. Podstata problému však nebude nikdy vyřešena, dokud nebudeme schopni čelit dvěma nejdůležitějším příčinám této krize: demografické explozi a růstu nadbytečné spotřeby."

Kniha V. Barrose je vyváženým kompendiem současných poznatků na téma klimatické změny. K věrohodnosti přispívají i grafy, které vhodně doplňují text a znázorňují trendy jednotlivých složek, faktorů a jevů.

Nelze opomenout doslov od Jaroslava Rožnovského. Na 11 stránkách je podána přesvědčivým způsobem podnební charakteristika České republiky včetně možného vývoje. Kdo vytvářel nějaký obdobný sukus, potvrdí, že jde o velmi obtížný odborný úkol – jenom škoda, že je schován pod anonymním názvem doslov.

Zdeněk Horký, MZ 2006/6, ročník 59, str. 196

Historické a současné povodně v České republice

R. Brázdil a kolektiv. Brno – Praha: Masarykova univerzita a Český hydrometeorologický ústav. 369 stran. ISBN 80-210-3864-0

Publikace Historické a současné povodně v České republice je obsáhlá, komplexně pojatá a technicky velmi dobře provedená. Jedenáctičlenný kolektiv pod vedením profesora Brázdila již svým složením zaručuje komplexní pojetí problematiky povodní na našem území. Zastoupeni v něm byli pracovníci Masarykovy univerzity, ČHMÚ, Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, Moravského zemského archivu a oblastního muzea v Litoměřicích.

V šesti odborných kapitolách je nejprve podána krátká charakteristika povodní v naší geografické oblasti, anotovaný přehled odborné literatury zabývající se popisem i teoretickým studiem povodňových událostí a problematika synoptických příčin povodní. Kapitola nazvaná Chronologie povodní v České republice pak podává přehled povodní vyskytnuvších se za období pozorování v závěrových profilech hlavních povodí (Vltava, Ohře, Labe, Odra, Morava), včetně vyhodnocení synoptických příčin a případného ovlivnění řad (výstavba nádrží). Samostatně je rovněž analyzováno celkem devět nejvýznamnějších povodní od povodně 1845 až po případy z let 1991 a2002. Autoři se přitom neomezuji pouze na citování starších prací, ale přinášejí jejich nové, někdy i kritické zhodnocení. Přínosem je také vyhodnocení předchozí nasycenosti a příčinných srážek u letních povodní 1890, 1897, 1903, 1997 a 2002 prezentované ve formě vzájemně srovnatelných plošných map. Nechybí ani zhodnocení výkyvů teplot a srážek v historickém období pozorování.

Zásadní kapitolou je shrnutí známých údajů o historických povodních před počátkem přístrojových měření. Autoři se v ní nejprve věnují rozdělení a popisu zdrojů informací (kroniky, hospodářské záznamy, povodňové značky, ale i třeba kramářské písně) a také krátkému rozboru toho, jak interpretovat kronikářské záznamy. Pote je uveden obsáhlý soupis známých povodní v chronologickém pořadí pro Vltavu (161 povodní), Ohři (132), Labe (149), Odru (31) a Moravu (75). Přitom u každé zmiňované povodně je důsledně uváděn zdroj informací.

Největším povodňovým událostem je dále věnována podrobnější analýza. Autoři přitom hojně citují původní zdroje informací o povodni (často latinsky psané) a to nejen z našeho území, ale popis povodně je vždy zasazen do širšího evropského „povodňového“ kontextu. Velká pozornost je věnována především povodňovému roku 1432. Přitom autoři uvádějí množství citací. Ovšem i s kritickým zhodnocením jejich věrohodnosti. Za zmínku stojí také zpracování povodně z roku 1784 s rozborem průběhu teplot během celé předcházející zimy a rekonstrukce průběhu vodního stavu na podkladě zpráv o zatopení jednotlivých lokalit v centru Prahy.

V poslední kapitole je podána celková syntéza problematiky a dostupných informačních zdrojů o povodních v ČR v historickém kontextu. Pozornost autoři věnují především historickým souvislostem změn využívání krajiny, vodních toků i nivy. Zmíněna je historie budování mlýnů a jezů, úprav koryta, či mostů. Porovnány jsou rovněž historické a současné povodně, resp. jejich povodňové značky vztažené k Bradáčovi v Praze a na Děčínské skále (zde je prezentováno nové zaměření dochovaných značek s podrobným komentářem). Je podána analýza vztahů mezi povodněmi na Vltavě a Labi.

Celá kniha je vybavena poměrně bohatým grafickým materiálem a velmi rozsáhlým seznamem literatury a použitých pramenů, které dohromady zabírají více než 40 stran a jsou tak zásadním zdrojem historických i současných citací o povodních.

Kniha je také opatřena na české poměry velmi rozsáhlým anglickým summary, které zaujímá celkem 82 stran textu a důsledným dvoujazyčným popisem všech obrázků.

Domnívám se, že tento fakt výrazně zvyšuje hodnotu publikace i její dosah, který si jistě zaslouží. Možná jediná výtka by mohla směřovat k obálce knihy, která bohužel může v záplavě různých publikací o povodních, jež se u nás objevily po roce 2002, poněkud zaniknout.

Myslím, Že také nevystihuje to nejdůležitější, co kniha přináší dokonalé zpracování historických povodní. Nakonec nezbývá než poděkovat autorům za jejich práci a celkové zpracování publikace, která je v našich podmínkách výjimečná a zaslouží si být na čestném místě v knihovně každého hydrologa, meteorologa i historika.

Jun Daňhelka, MZ 2006/3, ročník 59, str. 93

Milešovka a milešovský region

Autor: Josef Štekl a kolektiv autorů. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, vydání 1., 2005. Náklad neuveden, doporučená cena 195 Kč. Formát 205 x 145 mm. 184 s. ISBN 80-200-1376-8.

Účastníci semináře České meteorologické společnosti „Historie, současnost a budoucnost meteorologických měření a pozorování“, konaného ve dnech 4. – 6. října 2005 v Teplicích měli vůbec jako první možnost seznámit se a dokonce i zakoupit zcela „čerstvou“ publikaci, vydanou u příležitosti stého výročí založení meteorologické observatoře na Milešovce. Sám editor, RNDr. Josef Štekl, CSc., představil v jedné z úvodních přednášek semináře svou úctyhodnou práci, na které se podílel kolektiv pěti autorů a dalších sedmi spoluautorů, citovaných na 4. straně. Zpracovatelům patří bezesporu pochvala za tuto půvabnou knížku, formátem a počtem stran možná nevelkou, ale ne tak obsahem informací a rozsahem témat. Kniha jistě potěší řadu čtenářů, kteří se zajímají o historii, krásnou přírodu, možnosti turistiky, klimatologické a meteorologické zvláštnosti celé oblasti a zvláště pak o její nádhernou dominantu. tzv. Hromovou horu – Milešovku.

Publikace má velmi pěknou ilustrativní grafickou úpravu, je vybavena mnoha novými fotografiemi od Miloslava Kalíka, i historickými od různých autorů, obrázky, grafy a tabulkami. Text je přehledně uspořádán do osmi hlavních kapitol s obsahem a seznamem použité literatury. I když není uveden lektor nebo recenzent, při četbě jsem se nesetkal s formálními chybami a mnou postřehnutelnými nepřesnostmi. Po této stránce je publikace dobře a pečlivě zpracována. Zájemce z řad čtenářů Meteorologických Zpráv bych chtěl seznámit s názvy zmíněných osmi kapitol, případně jen velmi stručně s jejich obsahem:

1. Význam Milešovky pro region (3 strany).
2. Historie okolí Milešovky (49 stran).
3. Geologická charakteristika Milešovky (5 stran).
4. Flóra a fauna Milešovky (13 stran).
5. Turistika a významná místa v okolí Milešovky (33 stran).
6. Význam měření a pozorování na observatoři Milešovka (19 stran).
7. Stručná klimatografie Milešovky v období 1905–2004 (44 stran).
8. Budoucnost Milešovky (3 strany).

V nejrozsáhlejší druhé kapitole je poměrně značná pozornost věnována nejstarší historii Milešovky a okolí od pravěku, raného středověku, v období husitství až po novověk. Zajímavé informace zde čtenář získá také o historii, významu vybudování meteorologické observatoře, vývoji pozorování od roku 1905 dodnes. Je možné se seznámit také s ne vždy snadným zajišťováním existence a chodu observatoře a zabezpečováním spojité řady meteorologických pozorování včetně aktivit v posledním desetiletí, které vedly k založení obecně prospěšné společnosti Milešovka (OPSM). Ve třetí kapitole autoři poukázali na další významnou specifiku a krásu regionu třetihorní vulkanický charakter Českého středohoří a Milešovky. Následující dvě kapitoly si všímají zvláštností fauny a flóry Chráněné krajinné oblasti České středohoří, dále je pozornost věnována kvalitě a stavu ovzduší a jeho vlivu na zdraví obyvatel oblasti, inspiraci pro volbu turistických tras a zajímavostem Z historie hradů, zámků a kostelů v okolí Milešovky. Z odborného hlediska jsou zásadní další dvě kapitoly. Šestá je věnována měření a pozorování na observatoři, jejich aplikací v k1imatologii, synoptické, dynamické, letecké a plachtařské meteorologii, meteorologii mezní vrstvy, experimentálnímu meteorologickému výzkumu a některým dalším aplikacím v zemědělské, lesnické, technické, lékařské meteorologii a nejnověji ve větrné energetice. Druhá nejrozsáhlejší sedmá kapitola se zabývá stručnou klimatografií Milešovky na základě unikátních stoletých záznamů dat a charakteristik o teplotě vzduchu, atmosférických srážkách, směru a rychlosti větru, mlhách, bouřkách a námrazách. Jsou zde také zmíněny dosažené extrémy sledovaných meteorologických prvků. V poslední kapitole autoři stručně hodnotí velký regionální, evropský i světový význam mimořádně vhodně umístěné horské meteorologické observatoře a zamýšlí se nad nezbytnosti zachování nejen meteorologických měření a výzkumu, ale i nad možnostmi zachování a zvelebování krajinných a kulturních funkcí dominanty Českého středohoří.

Závěrem chci zopakovat, že informační hodnota publikace Milešovka a milešovský region je velmi dobrá a jistě splní záměr editora a kolektivu autorů, který je uveden na konci úvodní kapitoly, a vzbudí zájem čtenářů od školních lavic až po důchodce, čtenářů odborníků meteorologů a klimatologů i čtenářů turistů se vztahem k přírodě a ke krásám Českého středohoří.

Jan Strachota, MZ 2006/1, ročník 59, str. 31–32

DĚJINY METEOROLOGIE V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

Autoři: Karel Krška - Ferdinand Šamaj.

Vydala Univerzita Karlova - Nakladatelství Karolinum, Praha 2001 - ve spolupráci s ČHMÚ v Praze a za jeho finanční podpory. 568 s.

Autoři v předmluvě uvádějí, že předkládaná publikace poprvé uceleně a systematicky pojednává o sledování a předpovídání počasí a výzkumu podnebí na území bývalého Československa a o osobnostech a institucích, které přispěly k rozvoji meteorologické vědy a služby od nejstarší doby do současnosti. Připomínají, že vzhledem k jejich přírodovědeckému vzdělání jim mohou odborníci z řad dějepisců vytýkat omezenou znalost historických postupů. Jejich blízký vztah k historii jim však umožnil, aby se ujali tak rozsáhlého úkolu na základě spíše literárních než archivních fondů. Při pročítání textu dojde čtenář s meteorologickým vzděláním brzy k názoru, že tak zdařilou publikaci by nemohl sepsat jen historik.

V úvodu se odvolávají na celou řadu odborníků, kteří se významně zasloužili o poznání historie v četných publikacích, které jsou v Dějinách meteorologie (DM) citovány. Snad by bylo vhodné alespoň stručně připomenout jejich jména: A. Gregor, B. Hrudička, M. Konček, M. Nosek, K. Pejml, O. Seydl, Š. Petrovič, Š. Valovič, E. Veselý a z poslední doby pak R. Brázdil, R. Kolomý, O. Kotyza, V. Krečmer, K. Krška, J. Munzar, M. Nedelka, M. Petráš a F. Šamaj.

Rozčlenění DM je provedeno na tři základní oddíly, z nichž každý začíná stručným přehledem nových výsledků celosvětového bádání s vazbou na pokroky dosažené na území českých zemí, resp. Slovenska. V prvním oddílu se sledují dějiny od nejstarších dob do roku 1918, v druhém mezi dvěma světovými válkami (1919-1938) a ve třetím pak období od roku 1939 do roku 1992, kdy se na jeho konci změnilo státoprávní uspořádání Československa. První oddíl se dále rozděluje na:

I. Vývoj meteorologie v českých zemích (napsal K. Krška).

II. Vývoj meteorologie na území Slovenska (napsal F. Šamaj).

Druhý oddíl pojednává o vývoji v celé Československé republice (K. Krška), což platí i pro díl III., který napsali oba autoři společně. Přitom každý z těchto tří oddílů má na svém konci připojen seznam literatury s výjimkou prvního, který má tento seznam zvlášť pro české země a Slovensko. Celkový počet citací čítá asi 1 100, jen výjimečně jsou uváděny dvakrát v různých oddílech. Také další přehledné členění zmíněných oddílů na jednotlivé kapitoly (o celkovém počtu 68) a podkapitoly umožňuje čtenáři snadnou orientaci. Po výstižném závěru končícím Ciceronovým citátem oslavujícím historii, následuje ještě dalších 100 stránek. V nich jsou obsaženy barevné přílohy (s. 465-496), seznam asi 170 zkratek a odborných výrazů (s vysvětlením v příslušném cizím jazyku, ze kterého byly vytvořeny), seznam vyobrazení, jmenný rejstřík, obsáhlé shrnutí (s. 518-554) v angličtině, obsah a stručné životopisy obou autorů s jejich fotografiemi. Přes 60 černobílých fotografií v textu a 50 barevných příloh, z nichž některé mají unikátní dokumentační hodnotu, podstatně zvýšilo edičně i graficky výbornou úroveň publikace, vytištěnou na kvalitním křídovém papíru. Jmenný seznam obsahuje přes 1 000 jmen s nejčetnějšími citacemi profesorů či docentů, vyučujících meteorologii (A. Gregor 47krát, M. Konček 38krát, následují pak S. Hanzlík, B. Hrudička a F. Augustin). Podle tučně vytištěných čísel stránek v tomto seznamu snadno zjistíme, že DM obsahují 41 stručných medailonků našich významných meteorologů či klimatologů, jejichž životní osudy značně "polidšťují" odborný text, počínaje J. Steplingem (1716-1778) a konče V. Havlíčkem (1930-2000). (Tyto medailonky u nás zavedl jeden z recenzentů DM J. Munzar v Malém průvodci meteorologií). O autorech se na konci publikace dovídáme, že oba, dnes již v důchodovém věku, mají dlouholetou pedagogickou praxi v oboru, napsali desítky vědeckých, koncepčních i popularizačních publikací, z toho několik knižních, a působili v řídících funkcích ČHMÚ a SHMÚ. K. Krška se též velice aktivně podílel jako vedoucí redaktor na vypracování značného počtu hesel Meteorologického slovníku výkladového a terminologického, což se nepochybně projevilo i na kvalitě a fundovanosti textu DM. Díky též i letité spolupráci obou autorů s dobrými osobními vztahy mohlo být toto stěžejní dílo tak obšírně koncipováno pro celé území bývalého Československa. Oba publicisté se v DM nikterak zvlášť neprosazovali, což vyplývá z celkově malého počtu jejich zde citovaných původních prací.

Není rozhodně úkolem recenze tlumočit obsah DM, což by se snad mohlo podařit (ale také nemuselo) jen na enormním počtu stran. Čtenář si učiní nejlépe hrubou představu tím, že se seznámí alespoň s názvy jednotlivých kapitol. V oddílu I. je prvních 9 kapitol věnováno českým zemím (s. 17-118):

1. Česká meteorologie ve světových historických tabulkách.
2. Od Kosmy ke Klaretovi.
3. Meteorologické představy v neklidném 15. století.
4. Počátky soustavných meteorologických pozorování a zjev Keplerův.
5. Doba barokní.
6. Meteorologie v pražském Klementinu.
7. Meteorologie v Čechách a ústřední meteorologický ústav ve Vídni.
8. Meteorologie v Čechách od poloviny 19. století do vzniku ČSR.
9. Vývoj moravské meteorologie.
Dalších 9 kapitol popisuje vývoj na území Slovenska (s. 119-190):
10. Začátky pozorování počasí.
11. Hlavní rysy vývoje meteorologie v době osvícenské a pozdější.
12. Počasí v kalendářích, přísloví a pranostiky.
13. Výuka meteorologie a učebnice.
14. Meteorologické aktivity ve Vysokých Tatrách.
15. Vznik státní meteorologické služby.
16. První profesionální meteorologická pracoviště.
17. Propagátoři meteorologických poznatků.
18. Na prahu 20. století.
II. oddíl (s. 193-275) obsahuje jen tři, avšak dosti rozsáhlé kapitoly:
19. Státní ústav meteorologický a jiné státní instituce.
20. Meteorologie na vysokých školách.
21. Vývoj meteorologického poznání.
A konečně III. oddíl (s. 277-460) má pět kapitol (s mnoha podkapitolami):
22. Od Mnichova do osvobození Československa.
23. Československá meteorologie od konce války po druhý rozpad státu.
24. Meteorologie na pracovištích různých odvětví.
25. Popularizace v meteorologii.
26. Mezinárodní spolupráce v meteorologii.

Po slohové stránce nelze v DM téměř nic kritizovat (až na zcela ojedinělé výjimky, viz 3. odst. na s. 312). Čtivý, i když místy velmi zhuštěný odborný text s důkladnou provázaností vzbudí zájem snad na každé stránce.

Korektura byla provedena velice pečlivě, neboť počet pře-klepů je zcela minimální, které si může nakonec opravit čtenář sám, např. "v Evropě" (s. 461), "Großnetterlage" (s. 381) nebo slovosled v medailonku o J. Steplingovi aj. Recenzentovi se zdá až malicherné poukazovat i na několik nepřesností při citaci literárních pramenů, např. na s. 354 má být (-21, 102). Nebo ještě skrytější chybička, kdy na s. 342 má být v citaci Nemec, J. (slovenský meteorolog) bez háčku, a tudíž i ve jmenném rejstříku s uvedením této stránky. Kdežto Němec, J. (český hydrolog) má být citován jen na s. 439. Za nutnou opravu snad stojí pouze národnost R. Descartesa na s. 48 a vis maior (ne viz) na s. 250.

Z věcných připomínek jsou v rozporu tvrzení na s. 129 a 170 týkající se historických tabulek K. Schneidera-Cariuse (->113), kde má být správně (-73). Píše se zde: " Bohužel autorem ani jedné z nich (rozumí se přibližně ze 100 vědeckých prací) zveřejněných v (- 73), není osobnost z území dnešního Slovenska." Na s. 170 se však píše, že: "M. Konkoly ... jako jeden z mála vědců z území dnešního Slovenska byl zařazen do historických tabulek (-73)." Totéž platí i o s. 178, kde je citován P. Lenard, který "... jako druhý vědec ze slovenského území byl zahrnut do zmíněných tabulek."

Snad by měla být přiznána větší zásluha, týkající se publikací J. Sládka (-190), který se totiž podílel rozhodující měrou na kapitole o podnebí zveřejněné v Československé vlastivědě (1968), uvedené na s. 435, kterou též sepisoval a redigoval M. Konček.

Následuje ještě několik připomínek, které formuloval spolupracovník recenzenta M. Müller, týkajících se vesměs historických údajů, nahuštěných právě na prvních desítkách stránek DM.

Tromba v r. 1092 zpustošila knížecí (ne šlechtické) sídlo na Vyšehradě (s. 24).

Dobu Karla IV. vystřídalo období panování Václava IV. (a teprve potom období husitské), (s. 29).

Tehdejší autority navazovaly na starověkého učence Plinia staršího (23 - 79), (s. 36).

Úpadek v té době byl způsoben hlavně třicetiletou válkou (s. 46) - mělo být uvedeno.

První známé učení o blescích pochází z doby před více než dvěma tisíci roky od Etrusků (s. 58).

Je velmi pravděpodobné, že mnohé pasáže DM z poslední doby, která má ještě hodně pamětníků, vyvolají kritické ohlasy. Není však v silách recenzenta, aby odhalil určité nepřesnosti, opominutí či omyly, kterých se autoři nechtěně dopustili. Na konci DM (s. 469) citují asi 30 předních odborníků z mnoha institucí, kteří jim ochotně přispěli svými informacemi a osobními vzpomínkami k co nejvěrnějšímu zachycení nepříliš vzdálené minulosti.

Tendence přeceňovat význam posledních událostí, a to nejen v meteorologii, mají snad všechny žijící generace. Ani recenzent nebyl proto v několika případech zcela spokojen s textem, což však nepovažuje za nutné vytýkat autorům.

V mistrovsky napsané publikaci, která vyplnila na rozdíl od mnoha jiných vědních oborů teprve až nyní velkou mezeru v naší odborné literatuře, se podařilo výstižně a co nejstručněji shrnout význam a přínos jednotlivců a institucí. Autoři znamenitě ovládají umění vyzdvihnout podstatné problémy s nenásilným zasazením a propojením meteorologie do rámce doby. V této souvislosti nelze též neupozornit na smutná a tragická období našich dějin, projevující se emigračními vlnami či různými formami perzekuce mnoha odborníků i z řad meteorologů, kteří v totalitních režimech zůstali. Nejkrutěji dopadla nacistická zlovůle na tři pedagogy brněnské Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity Františka Koláčka, Františka Říkovského a Bohuslava Hrudičku, kteří byli v roce 1942 umučeni v koncentračním táboru.

Existuje tedy více důvodů, nejen odborných, aby si každý meteorolog našel čas k přečtení této monumentální knihy.

Vilibald Kakos, MZ 2002/3, ročník 55, str. 92-93

Attachment	Size
Povětrnostní sloupy - recenze.pdf	3.54 MB

Main menu

Meteorologická literatura

You are here