Zajímavé osobnosti meteorologie dneška a minulosti

Česká meteorologická společnost je podle stanov dobrovolná výběrová organizace vědeckých, vědecko-pedagogických a odborných pracovníků oboru meteorologie sdružených ke společné činnosti, jejímž účelem je dle celkové koncepce české vědy se podílet na dalším rozvoji a zvyšování úrovně meteorologie v České republice a na koncepční a prognostické činnosti, jakož i na propagaci a realizaci výsledků vědecké činnosti v praxi.

Je zcela zřejmé, že to není jediná náplň práce meteorologické společnosti, i když tyto činnosti nejsou zakotveny ve stanovách. Mezi důležité činnosti meteorologické společnosti patří také popularizace meteorologie jako vědy, popularizace meteorologie mezi dětmi a mládeží, pomoc s výukou meteorologie na školách, pomoc zájemcům o meteorologii se orientovat v problematice. V neposlední řadě informovat o současných a historických meteorologických aktivitách nejen profesních meteorologů, ale také "amatérských" meteorologů a fandů do meteorologie a počasí.

Na této stránce budeme informovat o zajímavých osobnostech meteorologie Česka mimo vědeckou, výzkumnou a vzdělávací komunitu meteorologů. Postupně zde budou přibývat medailonky zajímavých osobností spojených s meteorologií, kteří tomuto koníčku nebo práci často zasvětili celý život, vlastním studiem, praxí a zkušenostmi získali často velmi vysoké meteorologické znalosti. Často jsou úzce spojeni s regionem, kde žijí a celá léta o jejich činnosti a vášni věděla jen úzká skupina lidí z nebližšího okolí. S rozvojem Internetu, masívního nástupu médií do našeho života a rostoucím povědomím se někteří stali známými osobami často napříč celou republikou. Občas se stává, někdy více a někdy méně oprávněně, že některé jejich aktivity vyvolávají u profesních meteorologů a klimatologů nelibost, nebo mají k jejich činnosti výhrady. To však nesnižuje jejich výsledky, zapálení pro věc a často několik desetiletí práce, které zcela jistě posouvají naše meteorologické vědění dále a výše. Tímto jim na tomto místě chceme poděkovat a trochu více je a jejich činnost přiblížit.

 

V pátek 9. října 2020 zemřel po dlouhé nemoci ve věku 74 let Mgr. Jiří Haas - bývalý dlouholetý ředitel hvězdárny a poté i ředitel celého Muzea regionu Valašsko, jehož je nyní hvězdárna součástí, a také dobrovolný pozorovatel klimatologické stanice Vsetín.

Více v přiloženém pdf souboru: Odešla legenda mezi dobrovolnými pozorovateli

Miroslav Řepka, MZ 2021/2

---

 

Paní Jana Janotová - 50 let dobrovolným pozorovatelem ve Světlé Hoře

Dne 1. května 1970 poprvé přistoupila k meteorologické budce a odečetla všechny potřebné hodnoty pro svůj první klimatologický termín jako dobrovolný pozorovatel Českého hydrometeorologického ústavu. Od té doby uplynulo neuvěřitelných 50 let, a i když se v průběhu desetiletí změnil typ stanice i rozsah pozorování, nic to nemění na skutečnosti, že paní Jana Janotová ze Světlé Hory je jednou z mála, které se této mety podařilo dosáhnout.

Více informací v přiloženém pdf souboru, který je k dispozici na konci stránky.

-pl- 19.1.2022

---

 

Antonín Vojvodík

Teploty hluboko pod bodem mrazů nemá většina lidí ráda. Existují však výjimky a jednou z nich je Antonín Vojvodík z jihočeského Vimperka. Mrazy přímo miluje. Čím více klesá teplota pod bod mrazu na sledovaných lokalitách, tím větší má radost. Je amatérským meteorologem a po Šumavě má několik meteostanic, které zaznamenávají teploty v těch nejchladnějších, tzv. mrazových kotlinách. Svému koníčku věnuje od svého mládí maximální čas a úsilí.

Antonín Vojvodík si potrpí na přesnost. Vyžaduje naprostou přesnost teploměrů, odchylka o celou jednu desetinu stupně Celsia do plusu či mínusu je již nepřípustná. Striktně se také drží termínových měření pro danou lokalitu, nespokojí se jen s obecně zavedenými termíny dle středního slunečního času středoevropského poledníku (SEČ či SELČ).

Lidé mají nejrůznější sny a přání. ,,Lovec mrazů“, jak byl Antonín Vojvodík už před roky nazván jednou novinářkou, má sen naměřit rekordní mráz v České republice. Jedná se o teplotu, která by překonala dosavadní absolutní teplotní minimum z 11. února 1929, naměřené v Litvínovicích u Českých Budějovic. Teplota zde tehdy klesla na –42,2°C. 

O počasí se Antonín Vojvodík zajímá již od školních let, kdy si zapisoval teploty a měřil sníh v Beskydech, kde se narodil a strávil své dětství. Na Šumavu se přiženil a láska k počasí ho neopustila, ba právě naopak. Jako milovník přírody se často vydával na kole či pěšky do různých koutů Šumavy. Jednoho červencového rána projížděl na kole přes Horskou Kvildu a zarazil ho pohled na bílé omrzlé louky. To ho fascinovalo natolik, že se opakovaně do této lokality vracel s teploměrem a zjišťoval tuto výjimečnost. Místní obyvatel pan Předota si všiml jeho bádání a začal mu pomáhat se sledováním teplot. Nejprve se teploty opisovaly z okenního teploměru. Následně od roku 1978 existují pravidelné zápisy teplot, v roce 1980 zde vyrostla první meteorologická budka. V té době však nebylo lehké sehnat kvalitní teploměry, daly se koupit pouze přes organizaci zahrádkářů.

Poté, co v odborném meteorologickém měsíčníku publikoval článek ,,Malý šumavský zázrak roku 1983“, se spojil se svým kamarádem, zdatným technikem přes meteorologické přístroje a stejným koníčkářem pro nízké teploty Josefem Jindrou z Prahy. Od roku 1984 nastala jejich velmi intenzivní spolupráce v průzkumech dalších lokalit napříč Šumavou, kde po celý rok klesaly teploty pod bod mrazu. Jen na samotné Horské Kvildě proměřovali na mnoha místech hned v několika budkách najednou, aby tam zjistili to úplně nechladnější místo. V roce 1985 objevili mezi Kvildou a Jezerní slatí velmi silnou mrazovou lokalitu, kterou následně pojmenovali Kvilda-Perla. Název vznikl také z důvodu nesprávné lokalizace stanice novináři, kteří jí prezentovali jako stanice Jezerní slať, tedy v místě přísné rezervace, což se samozřejmě nelíbilo tehdejší správě CHKO Šumava. Teploty zde dosahovaly ještě nižších hodnot než obci Horská Kvilda. Po necelých dvou letech provozu zde poklesla teplota natolik, že neměla moc daleko do absolutního rekordu, minimálním teploměrům byly indexy zatlačeny až na –41,6 °C.

Z vyprávění místních občanů Horské Kvildy o velmi chladném únoru 1956, kdy na okenních teploměrech měli až –44 °C je lovec mrazů přesvědčen, že na vedlejší stanici Kvilda-Perla musela teplota klesat blízko k hodnotám –50 °C. Bohužel se v té době v těchto lokalitách ještě seriózně neměřilo.

Za velké pomoci kolegy Josefa Jindry postupem času meteorologických budek přibývalo, měřit se začalo kromě Horské Kvildy také na Březníku, na Hliništi, v obci Borová Lada, u Březových lad, na Rokytské slati, v dolní části Zátoně, ve Strážném, na Polce, na Modravě či v Šindlově. Důvodem bylo také přesvědčit ČHMÚ, že mrazové lokality zabírají velké plochy Šumavy, kde lidé žijí a pracují, a je tedy potřeba se tímto fenoménem zabývat. Antonín Vojvodík měl štěstí, že se seznámil s několika místními občany, kteří mu s měřením pomáhali. Někteří, nebo jejich děti, v měření pokračují až do dnešní doby. Týden co týden od roku 1984, za jakéhokoliv počasí vyráží Antonín Vojvodík do oblasti Kvild na odečty teploměrů a výměnu pásek v termografech. V zimě cestoval brzy ráno dlouhá léta autobusem na Kvildu (auto má až od roku 2005) a odtud objížděl budky na běžkách v třeskutých mrazech, za silného větru či za deště. Několikráte se stalo, že poslední autobus mu odjel a musel přes 20 km do Vimperka po svých. Naměřená data posílal do budějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu.

V posledních letech většinou na jeho náklady došlo k postupné automatizaci měření od profesionální firmy z Vodňan. Do meteorologických budek byly nainstalovány digitální teplotní čidla s pamětí a odesíláním naměřených dat do centrály ČHMÚ. I přesto pravidelně vyráží na kontrolu stanic a výměnu pásku v termografech, nadále pravidelně kontroluje přesnost naměřených dat, zda automatika plně souhlasí s kalibrovanými teploměry.

Současná doba spojuje lidi s různými zájmy přes internet, tak se stalo, že i Antonín Vojvodík s Josefem Jindrou, kteří desetiletí dělali výzkumy a měření pouze oni sami, našli spřízněné nadšence s podobnými zájmy. Od roku 2009 se spojili s Markem Matouškem a jeho ženou, kteří provozují šumavský web a velmi kvalitní kamery s krásnými pohledy po celé Šumavě. Spolupráci navázali také s milovníky počasí Ivošem Rolčíkem a Jendou Procházkou. V posledních letech začali společně mapovat a stavět meteostanice v Jizerských, Krušných, Orlických a Novohradských horách. I tyto od Šumavy vzdálené lokality díky zavedenému měření teplot po celý rok ukazují, že mráz lze zažít i v jiných českých pohořích. Velká snaha a přesvědčení ,,lovce mrazů“ objevit mrazové lokality i mimo Šumavu nyní přináší své ovoce.

Antonín Vojvodík se nezaměřuje, jak by se mohlo zdát, jen na minimální teploty, ale společně se šumavskými kamarády mapuje výšku a výskyt sněhové pokrývky po celé Šumavě nebo měří srážky v zajímavých lokalitách. Doslova říká: ,,Naše nová větší parta, kdy se navzájem podporujeme, toho společně dokáže více. Po 40 letech mých šumavských výzkumů, jsem z čerstvě ženatého mladíka dospěl až do důchodového věku, ale už teď můžu žít s vědomím, že máme s kolegou Josefem zdatné mladší následovníky“.  

Ve Vimperku je Antonín Vojvodík stále dobrovolným pozorovatelem ČHMÚ. Počasí dokáže obětovat snad veškerý svůj volný čas i nemalé finanční prostředky. Bez podpory rodiny a svých blízkých by to však šlo jen velmi těžko. Díky moderním technologiím je v každodenním spojení s dalšími milovníky počasí a kamarády nejen na Šumavě, ale napříč celou republikou, s kterými konzultuje a probírá počasí a jeho vývoj. Jak sám již několikrát uváděl, v posledních letech jsou zimy slabší, teplejší a chudší na sníh. To však neznamená, že nemůže přijít vpád velmi chladného vzduchu a mrazivý současný rekord by byl rázem v ohrožení. Není to tak dávno, kdy v únoru 2012 nebylo k překonání rekordu moc daleko, teplota na stanici Perla klesla na –39,4 °C. Antonín Vojvodík si v tu dobu jen posteskl: „Opět jsme v těchto nadějných podmínkách neměli nad Šumavou ideální vyjasnění na to, aby ten starý rekord padl“. K tomu jak uvádí je potřeba kromě absolutně jasné oblohy, úplné bezvětří, čerstvě napadlý sníh a velmi chladný vzduch ve výšce. Nezbývá než doufat, že tyto podmínky nejlépe nad Šumavou brzy nastanou a Tondovi se splní jeho životní sen. Za svou dlouholetou aktivní činnost v oblasti meteorologie by si to nepochybně zasloužil.

 Zpracoval Ivo Rolčík a amatérští meteorologové ze Šumavy, 28. prosince 2015

---

 

RNDr. Jiří Barbořík

Pan doktor Barbořík je mnohaletým členem ČMeS a neúnavným propagátorem meteorologie a klimatologie. Po svém odchodu z dlouhodobé činnosti u Českého hydrometeorologického ústavu i Výzkumného ústavu vodohospodářského T.G.M. v Praze začal pracovat na úseku ochrany přírody v řadách České inspekce životního prostředí v Olomouci. Hned po svém návratu do Bystřice pod Hostýnem postupně navázal spolupráci, a to ve smyslu své odbornosti, s Městským úřadem v Bystřici pod Hostýnem, která se pak od roku 1993 rozvíjela až po dnešní dobu. Tato spolupráce spočívala a spočívá:

- například jde o zapojení do povodňové ochrany regionu města, zejména co se týká upřesňování celostátně vydávaných výstrah na přívalové, ale i dlouhodobé intenzivní srážky v daném regionu, které mohou způsobit povodně. Dále o upřesňování a aplikaci celostátních výstrah na silný vítr, silné sněžení, náledí, ledovku a další nebezpečné meteorologické jevy. Upřesňování je prováděno zejména se znalostí místních geografických podmínek, a to jak v areálu města, tak v přilehlé části Hostýnských vrchů. Tyto informace konkrétně slouží odboru životního prostředí, odboru dopravy městského úřadu, technickým službám města, městské policii a vlastně všem občanům regionu. K této činnosti má možnost využívat všech komunikačních prostředků Městského úřadu. Dále každá mimořádná meteorologická situace, která se vyskytla, je pak zhodnocena ve „Zpravodaji“ města Bystřice pod Hostýnem, který vychází měsíčně, a kde je rozebrán také průběh počasí minulého měsíce. Zúčastňuje se oponentních jednání některých studií pro město a region, které mají nějakou souvislost s hydrometeorologickými aspekty. Všechny tyto úkony jsou prezentovány tak, aby poukazovaly na prezentaci hydrometeorologie v návaznosti na instituce v ČR, které se meteorologii zabývají, a to včetně ČMeS.

- další činnost se týká zejména zodpovídání informací z oboru meteorologie a klimatologie pro občany města, konsultativní spolupráci se studenty, kteří dané obory studují, včetně konsultací o jejich diplomových, případně doktorských pracích z daných oborů. Jedná se i studenty z širšího okolí, například ze Vsetína, Hošťálkové, Holešova, atd.

- zodpovídány jsou i dotazy místních podnikatelů, zejména zahradníků, zemědělců apod., na průběh počasí, často jde i o rady pro jednání těchto podnikatelů s pojišťovnami.                                            

- další činnost je vyvíjena v rámci požadavků základních škol, zejména se jedná o příspěvky do školních časopisů.

- v současné době se rozeběhly krátké informace o stavu počasí v Bystřici pod Hostýnem pro Český rozhlas Brno, a to několikrát týdně. Akce vznikla na základě doporučení ČHMÚ (na žádost Českého rozhlasu).

- dále od roku 2004 je správcem dobrovolnické klimatické stanice v Bystřici pod Hostýnem, která pracuje od ledna 2014 v automatickém provozu.

To jsou jen některé aktivity z oboru meteorologie a klimatologie, které se snaží rozvíjet i v důchodovém věku, a které hrají svoji nezastupitelnou roli při propagaci meteorologie a klimatologie u veřejnosti.

 Na základě podkladů od RND. Jiřího Barboříka sepsala Stanislava Kliegrová, leden 2016

---

 

Zlatá svatba s meteorologií

V životě člověka je 50 let jistě významným mezníkem, při jehož příležitosti se pořádají pompéznější oslavy, než u většiny ostatních výročí. Mnohem významnější je možná padesát let společného soužití dvou jedinců, tedy Zlatá svatba. Pokud někdo vydrží v jednom svazku takovou dlouhou dobu, chce to velkou dávku vzájemné tolerance, úcty, lásky a životního optimismu. Pokud ale někdo vydrží tak dlouhou dobu být dobrovolným pozorovatelem manuální klimatologické stanice, je v tom v každém případě velká láska a pokora k přírodě, entuziasmus i kus sebeobětování pro dobrou věc.

Jedním z mála pozorovatelů, kteří na tuto metu dosáhli, je pan Linhart Haltmar ze starého Města-Kunčic, které se nachází na úpatí jižního výběžku Rychlebských hor nedaleko masívu Králického Sněžníku. Narodil se 12. 12. 1936 v Horních Studénkách na Šumpersku. Jako patnáctiletý nastoupil na dva roky do dřevařského učiliště ve Vrbně pod Pradědem. V letech 1953 až 1955 pracoval jako dřevorubec ve Stříbrnici, k dřevařině se ještě na chvíli vrátil po ukončení dvouleté základní vojenské služby. Od října 1958 začal pracovat jako lesník v Kunčicích, kam se také přestěhoval. Ve vedlejším domku tehdy bydlel starší lesník pan Ladislav Kunčar, který pro tehdejší Hydrometeorologický ústav vedl srážkoměrnou stanici s doplňkovým měřením teplot. Od dubna 1961 začal tuto činnost vykonávat pan Haltmar. Po optimalizaci staniční sítě HMÚ v roce 1962 bylo rozhodnuto, že v lokalitě Staré Město-Kunčice v nadmořské výšce 658 m n. m bude zřízena klimatologická stanice.

V květnu roku 1963 byla stanice postavena a od 1. 5. téhož roku začal pan Linhart Haltmar pravidelně každý den při svém zaměstnání obsluhovat meteorologickou budku v klimatologických termínech 7, 14 a 21 hodin. Pozorovací program stanice byl téměř maximální, měřila se okamžitá suchá i vlhká, maximální, minimální přízemní teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, denní úhrn srážek, pozoroval se stav počasí, oblačnost, stav půdy a meteorologické jevy, v zimě se měřily sněhové charakteristiky, včetně promrzání půdy. V období 1970 až 1985 byl měřen také výpar z vodní hladiny a byla prováděna rovněž komplexní fenologická pozorování. Po roce 1989 v nově vzniklém podniku Lesy České republiky, s. p. pracoval pan Haltmar až do odchodu do starobního důchodu v roce 1997 jako revírník v oblasti Kunčic a měl na starosti vice než 2 500 ha lesa.

Ani na penzi však pan Haltmar nezahálel a několik let ještě brigádně vypomáhal v lese a zalesnil i velkou část svých pozemků. Z důvodu úsporných opatření v ČHMÚ bylo v prosinci 2012 ukončeno měření ve zdejší meteorologické budce. Chyběly tedy pouhé čtyři měsíce k dovršení 50letého klimatologického pozorování jedním člověkem na jednom místě. Byla zde zachována alespoň srážkoměrná stanice, tak jako tomu bylo před 50 lety.

Meteorologie však není jedinou zálibou, které se pan Haltmar věnoval. Ještě jako lesník se účastnil mnoha honů, zejména na jeleny a divočáky, téměř 20 let měl chovnou stanici loveckých psů určených k dohledávání zvěře, tzv. „barvářů“. Dodnes se zabývá šlechtěním ovocných stromů, zahrádkaří a je také výborným muzikantem – v místním kostele hraje na varhany.

Když pan Haltmar vypráví o životě, je z něj cítit ohromná vitalita a nezkrotný životní optimismus. Se zaujetím, nám u kávy a štamprlky domácí slivovice povídá o své profesi lesníka, kdy se dříve v lesích vyskytovalo velké množství tetřevů, o tom, jak v minulosti bývaly opravdové zimy s více než metr vysokou dlouhotrvající sněhovou pokrývkou nebo o svých potomcích, kteří v regionu zanechávají výraznou stopu. Dcera je majitelkou vyhlášené cukrárny v Branné, proslulé zejména výrobou trubiček (kremrolí), které jsme měli možnost také ochutnat, syn je zase majitelem penzionu Haltmar v Ostružné, přímo u spodní stanice lanovky vedoucí na Šerák. Svou sílu nám pak ve svých 76 letech dokázal při likvidaci stanice, když nám na káře sám odvezl horní část budky asi 50 m k autu.

Svou práci pan Haltmar vykonával a dosud vykonává vždy pečlivě a svědomitě. Za celých 50 let najdeme jen velmi málo pozorovaných termínů, ve kterých se nechal zastoupit svou manželkou Olgou nebo později svým synem. Patří mezi ty pozorovatele, kteří si nikdy nestěžují na špatné podmínky nebo nízkou odměnu a dokáže si mnohé přístroje opravit i sám.

Pokud se podíváme na pomyslný žebříček nejdéle sloužících pozorovatelů klimatologických stanic na severní Moravě a ve Slezsku v historii, zjistíme, že se pan Haltmar umístil na 2. místě, hned za Gustavem Adolfem Thalem, učitelem ze Suchdola nad Odrou, který byl pozorovatelem v období leden 1873 až červen 1924, tedy celkem 51,5 roku. Když však panu Haltmarovi připočítáme ještě pozorování srážkoměrné stanice (duben 1961 až duben 1963 a období od ledna 2013 do současnosti), dostává se jak před G. A. Thala, tak i před pana Jana Wezdenka z Oskavy-Bedřichova, který vedl 52 let srážkoměrnou stanici (1952–2004), a stává se tak absolutním rekordmanem nejdéle sloužících pozorovatelů bez rozdílu typu stanice na severní Moravě a Ve Slezsku.

Děkujeme panu Linhartu Haltmarovi, jak významným způsobem přispěl a stále přispívá k poznání meteorologických podmínek v podhůří Králického Sněžníku a Rychlebských hor. Do dalších let mu přejeme pevné zdraví a elán, spokojenost v osobním životě a splnění všech jeho předsevzetí.

Obr. Naposled u meteorologické budky. Foto P. Lipina.

Miroslav Řepka, MZ 2013/4, ročník 66, str. 126–127

---

 

Vzpomínka na Richarda Husmanna a Karla Svobodu

Letošní sedmdesáté výročí atentátu na R. Heydricha dne 27. května 1942 je výbornou záminkou připomenout dva opravdové hrdiny, které v padesátých letech minulého století odvážně zaměstnal tehdejší státní meteorologický ústav (SMO) v Praze.

Richard Husmann, skvělý a velmi pohledný člověk, byl zaměstnán v knihovně SMÚ v Praze na Smíchově. Jako autor románu a později námětu filmu Nebeští jezdci je známý spíše pod jménem Filip Jánský; tento pseudonym si vybral podle jména jednoho ze svérázných ústavních řidičů. Osud tohoto nejmladšího nebeského jezdce, který už jako sedmnáctiletý skaut uprchl přes francouzskou cizineckou legii do Velké Británie, je poměrně známý. Jako střelec bojoval u známé 311. bombardovací perutě RAF, kde byl při jednom přistání zraněn. Na konci války přešel na východní frontu, kde působil jako instruktor a na jaře roku 1945 v leteckém souboji nad Ostravou pak sestřelil německou stíhačku. Dostal Sovětské vojenské vyznamenání, to na Čas zklidnilo jeho životní peripetie, potíže měl ale i po roce 1968. Zemřel dosti předčasně v roce 1987. Richarda Husmanna si pamatuji jako skvělého organizátora ústavního zájezdu dvěma autobusy do plzeňského pivovaru na podzim v roce 1960 (nebo 1961?) spojeného s velkolepou tancovačkou při dudácké kapele v jednom velkém plzeňském sále. Účastníci zájezdu si na tuto opravdu zdařilou akci i na jejího organizátora jistě rádi vzpomenou.

Mnohem lépe a déle jsem se mohl stýkat s druhým válečným hrdinou, malým-velkým mužem Karlem Svobodou. I on odešel jako šestadvacetiletý přes cizineckou legii do Velké Británie, kde byl vyškolen jako parašutista-radista. MáIokdo ví, že rotný Svoboda se připravoval na operaci Anthropoid a společně s rotmistrem Josefem Gabčíkem měli provést atentát na Heydricha! Ve Skotsku při cvičném seskoku z upoutaného balonu ho ale přilba zranila na hlavě, a tak ho v této akci dne 27. 5. 1942 nahradil Jan Kubiš. Osudy těchto parašutistů jsou jistě dobře známé. Karel Svoboda pak seskočil v Moravskoslezských Beskydech v září 1944 v šestičlenném výsadku při operaci Wolfram. Tento výsadek měl velkou smůlu. Piloti nenašli Lysou horu a výsadek tak seskočil na neznámém místě. Karlovi se dokonce ve dveřích letadla vzpříčila radiostanice, tím se seskok časově „rozladil“ a šestice výsadkářů se na zemi nikdy nesešla! „'Náš“ Karel bloudil, nakonec zakopal bojový materiál i radiostanici a už zapět dní byl dopaden. Gestapo z něj sice vymlátilo informaci, kde materiál zakopal, ale hesla, kódy a nic dalšího o velikosti a plánech výsadku z něj nedostalo. Byl poslán do koncentračního tábora Flosenbürg, kde nakonec přežil i pochod smrti. Osvobozen byl v dubnu 1945 americkou armádou a kvůli celkové zesláblosti se léčil nejprve v americké vojenské nemocnici a poté v Praze. Začátkem roku 1946 byl povýšen na podporučíka. Po dobrovolném odchodu z armády pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničí a v roce 1948 byl z tohoto místa propuštěn. Poté pracoval jako radista na letišti v Praze-Ruzyni a následně v Hydrometeorologickém ústavu v Komořanech až do svého důchodu. A až do své smrti byl sledován StB.

Karla Svobodu jsem nejprve na podzim v roce 1958 poznal jako radistu na pražském ruzyňském letišti a pak jako dlouholetého asistenta výzkumu v Komořanském zámečku. Byl znám svým velmi úhledným písmem a pečlivým vedením meteorologických údajů v době, kdy vše se zapisovalo a ukládalo do záznamů ručně. Počátkem šedesátých let byl dokonce pokladníkem ZV ROH (pro nepamětníky – Závodní výbor Revolučního odborového hnutí) a spolu s tehdejším předsedou Josefem Vránou velmi kulantně financovali výstavbu sportovního areálu pod zámečkem u Vltavy. Pokud někoho napadne, že jsme vlastně kolaborovali s totalitním režimem, pak mu musím dát za pravdu – ano – takoví jsme byli!

Karel Svoboda zemřel v roce 1982 a na jeho poměrně skromném, ale velmi důstojném pohřbu v Malé obřadní síni krematoria na Vinohradech tvořili Karlovi meteorologičtí kolegové významnou skupinu.

Ani jeden z těchto dvou hrdinů se svými osudy nikdy nechlubil – vždyť přece hrdinové mlčí! Pozorní čtenáři možná poznali, že se mi do těchto střípků tak trochu pletou názvy starých filmů. A co se týče Karla Svobody, tak se dokonce zdá, že ve svém svědomí pociťoval určitou vinu! Pocházel totiž z okolí Lidic a rodina na jeho statečný boj doplatila obětí nejvyšší!

Vladimír Vondráček, MZ 2012/3, roční 65, str. 95–96

---

 

JÁN ALOJZ WAGNER JAKO POPULARIZÁTOR METEOROLOGIE

V české přírodovědě již od první poloviny 19. století začalo přibývat publikací, jejichž cílem bylo rozšířit vzdělání širokých vrstev obyvatelstva. Častým tématem pojednání, vznikajících z obrozeneckých snah, byla meteorologie, o kterou se z praktických důvodů zajímal zvláště lid na venkově. Šlo o články uveřejňované v časopisech a kalendářích i o samostatné publikace. Psaním českých populárních spisů o počasí se zabývaly osoby rozličného vzdělání, zvláště však učitelé na různých stupních škol, i univerzitní profesoři, jako František Josef Studnička (1836-1903) a Jan Kašpar Palacký (1830-1908). Na Slovensku byl ve druhé polovině 19. století největším popularizátorem přírodovědných poznatků Daniel Gabriel Lichard (1812-1882) a po jeho smrti Ján Alojz Wagner (1864-1930).

J. A. Wagner, rodák ze Slovenského Pravna, získal vztah k meteorologii během studia na gymnáziu v Banské Bystrici v letech 1879-1883, kde vypomáhal v pozorování na meteorologické stanici, kterou počátkem 50. let 19. století založil profesor Karel Václav Zenger (1830-1908) a v době Wagnerových studií vedl profesor matematiky a fyziky Jozef Szakmáry [2]. Wagnerovou celoživotní láskou se však stala astronomie. Doktorát z filozofie na vídeňské univerzitě nabyl v roce 1889 na základě práce o Měsíci. Zklamán tím, že nezískal asistentské místo na nově vybudované hvězdárně, nastoupil do zaměstnání k vídeňské pojišťovací společnosti a v pojišťovnictví pak pracoval až do konce života, po roce 1918 jako ředitel Státní pojišťovny v Bratislavě. Přesto je ve slovenských dějinách připomínán hlavně jako přírodovědec, popularizátor vědy, publicista a redaktor.

Napsal více než 700 článků o astronomii i meteorologii, vydal první popularizační rukověti těchto disciplin ve slovenském jazyce Nebo a zem z roku 1890 a Aké bude počasie z roku 1908 a několik dalších samostatných prací z astronomie a jiných oborů, např. Člověk a hviezdy (1905), Teória relativity a čo s tým súvisí (1923), Jedno-druhé z astronomie (1924) a filozofický spis Hmota a hmotári (1898), mířící proti přírodovědnému materialismu. Meteorologické látky se dotýká také kniha Zjavy nebeské (1895) a dále dílka Benjamín Franklin (1909) a Vzduchoplavba, jej rozvoj a terajší stav (1918), vydaná v Budapešti. Wagnerův život a dílo podrobněji popsaly E. Ferencová a E. Kukurová [1].

Z produkce J. A. Wagnera si více všimněme jen spisu Aké bude počasie [4], který rovněž vydal Budapešťský akcionářský (účastninársky) spolek, jež i v době sílící maďarizace sloužil k povznesení slovenského lidu. Útlá knížka je napsána tak, že od čtenáře nevyžaduje žádné předchozí odborné znalosti, a často se mu přibližuje tím, že navazuje na jeho zkušenosti a pozorování. Více než popisu vědeckých způsobů předpovědi počasí se její autor věnuje „oddělování zrna od plev“, tedy rozlišování správných meteorologických poznatků od omylů a pověr, velmi rozšířených mezi lidmi a přenášených z generace na generaci, a text odlehčuje humornými příběhy, souvisejícími s vysvětlovanou látkou.

Na jednoduchém příkladu ukazuje, že každá předpověď počasí musí vycházet z jeho pozorování a že v podstatě každý člověk se občas stává prognostikem: Už ten prvý človek, ktorý keď vídal husté mračno zatahovat’ sa po oblohe nebeskej, hiadal skrýšu, aby chránený bol pred blížiacim sa dažďom, bol v istom ohlode aj prvým prorokom počasia. Predzvestovaniu počasia predísť muselo jeho pozorovanie. Zavrhuje prognózy kdysi vlivných astrologů, kteří kromě počasí předpovídali i hlad a mor i konec světa, že pri tom použiť museli kolkokrát aj fígla, zpochybňuje vlivy planet a Měsíce na počasí i Falbovu teorii, naopak připouští, že chování některých zvířat může naznačovat změnu počasí a že některé pranostiky mají reálný základ. Porovnává slovenské pranostiky s německými a maďarskými a dospívá i k zajímavému zjištění o medardovských deštích. Německá pranostika, kterou uvádí i J. Munzar [3], říká, že když prší na Navštívení Panny Marie (2. 7.), prší dalších 40 dní. V případě, že by pršelo i na Medarda (8. 6.) a pak 40 dní, mělo by pršet i na Navštívení, čímž by deště trvaly celkem 64 dní!

Wagner podrobněji píše o oblacích, které třídí do skupin podle L. Howarda a zdůrazňuje, že místní znalci počasí se mohou podle nich řídit dosti spolehlivě. Za jedinou plně vědeckou metodu předpovědi však pokládá pozorování počasí nad velkým územím, telegrafické shromažďování údajů v ústředních ústavech, analýzy map izobar a stanovení pravidel, podle kterých se přemisťují depressie (tlakové níže), kterým připisuje největší význam.

Některá jeho tvrzení vzbuzují dnes úsměv. Např. Keď je povetrie suché, keď je tedy málo vyhladu na dážď, vtedy sme nervósni, nemožeme spať a cítime klopanie srdca. Najlepší príklad, jako účinkuje vlaha povetria na človeka, sú Amerikáni. V Severnej Amerike zriedka videť ludí vypasených, a preto sa zdajú, jako by mali dlhé hrdlá. A tohoto príčinou je tiežpovetrie. Povetrie Severnej Ameriky je suché, a preto sú Amerikáni takí nervósni, preto tak behajú, utekajú sem-tam. Dodejme, že nyní se zdá, že se „suchost“ severoamerického klimatu na obyvatelích neprojevuje jednoznačně. Někteří opravdu, včetně prezidenta, běhají, a naopak mnozí jiní trpí až chorobnou otylostí.

Literatura

[1] FERENCOVÁ, E. - KUKUROVÁ, E., 2001. Popredná osobnost slovenskej astronómie - Dr. Ján Alojz Wagner (1864 - 1930). In: XVIII. Zborník dejín fyziky. 7. Medzinárodný seminár dejín fyziky, Richnava 28.9. - 1.10. 2000. Brati¬slava, Slovenská spoločnosť pre dejiny vied a techniky pri SAV a Odborná skupina dejín a metodológie fyziky SFS, s. 95-100.

[2] KRŠKA, K. - ŠAMAJ, F., 2001. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha: Univerzita Karlova, Nakl. Karolinum. 568 s.

[3] MUNZAR, J., 1985. Medardova kápě aneb Pranostiky očima meteorologa. 1. vyd. Praha: Horizont. 236 s.

[4] WAGNER, J. A., 1908. Aké bude počasie. Poučná knižnica, sošit I. Pešťbudín: Nákl. Budapeštianského nakladatelského spolku úč. spol. 40 s.

Karel Krška, MZ 2003/6, ročník 56, str. 195-196

---

 

VÝZNAMNÉ VÝROČÍ POZOROVATELE DOBROVOLNICKÉ KLIMATOLOGICKÉ STANICE VE VIZOVICÍCH

Čtyřicet let soustavné dobrovolné pozorovatelské činnosti není v našich podmínkách rozhodně běžným jevem. Uvážíme-li, že jde navíc o práci pozorovatele základní klimatologické stanice, tedy o provádění pravidelných měření a pozorování ve třech stanovených termínech denně včetně víkendů a svátků, vystupuje mimořádnost takového jubilea ještě výrazněji. Pan Jaroslav Baný zahájil svou práci pozorovatele stanice II. řádu ve Vizovicích dne 1. dubna 1961 a v letošním roce tedy uplynulo od tohoto data již čtyřicet roků.

Meteorologická měření měla v té době ve Vizovicích již určitou tradici. Pomineme-li sporadická měření na přelomu 19.          a 20. století, můžeme začátek vizovické klimatologické řady položit do roku 1924. Tehdy byla stanice zřízena v tzv. Zemské hříbárně na Těchlově. Stanice byla na návrší nad městem v nadmořské výšce asi 370 metrů a měla statut stanice agrometeorologické. K 1. lednu 1937 byla stanice přestěhována do zahrady odborné hospodářsko-ovocnické školy, která byla na svahu asi o 50 m níže než umístění předchozí. Změny nadmořské výšky i expozice vedly pracovníka Státního ústavu meteorologického dr. Gregora již v té době ke konstatování, že zásah do homogenity je natolik výrazný, že lze hovořit o dvou odlišných řadách. Podobně jako v předchozí lokalitě jde i v tomto případě o stanici agrometeorologickou, vybavenou mimo jiné i výparoměrem. Škola, v jejímž areálu byla stanice umístěna, měnila v průběhu doby několikrát svůj název i zaměření (dnes SOŠ a SOU služeb), významnější pohyb vlastní meteorologické stanice registrujeme dvakrát. Poprvé dne 1. září 1956, kdy byla stanice přemístěna ze svahové polohy v zahradě na asi 50 m vzdálené místo na rovnější ploše před školou. Další posun stanice byl proveden - již pod správcovstvím pana Baného - v roce 1968, kdy byla dne 20. srpna veškerá přístrojová technika přemístěna o několik desítek metrů severním směrem do výhodnější polohy. Důvodem přemístění byla pokračující výstavba nebo jiná - pro meteorologická měření rušivá hospodářská činnost v blízkosti pozemku stanice. V padesátých letech bylo pozorování celkově na několik měsíců z personálních důvodů přerušeno a i kvalita měření a pozorování přechodně poněkud poklesla. v roce 1959 na letišti v Čáslavi. Ve Vizovicích byl zpočátku formálně veden ještě jako zástupce pozorovatele, postupně však přebírá funkci hlavního pozorovatele či správce stanice. Od roku 1964 dodnes provádí rovněž pozorování agrometeorologická, v letech 1964 až 1987 i fenologická. Od roku 1981 je stanice zařazena do kategorie stanic, pracujících v operativním režimu, a předává tedy každodenně hlášení INTER.

Výrazným zásahem do odborné práce pozorovatele byla automatizace stanice, provedená firmou Meteoservis Vodňany v prosinci roku 1998. Ani podstatná změna metodiky s větším důrazem na obsluhu výpočetní techniky však na kvalitě práce pana magistra Baného neubrala a stanici ve Vizovicích můžeme hodnotit jako jednu z nejsvědomitěji vedených klimatologických stanic brněnské pobočky ČHMÚ. Přejeme panu Jaroslavu Banému do dalších let hodně zdraví, pracovního elánu a neutuchajícího zájmu o problematiku počasí.

Miloslav Hradil, MZ 2001/4, ročník 54, str. 126-127

---

 

ROZHOVOR S VÁCLAVEM ŠIMŮNKEM,

který pracuje v Českém hydrometeorologickém ústavu od roku 1939, s šestiletou přestávkou, dodnes.

Pane Šimůnku, v medailonku věnovanému Vašemu jubileu (MZ č. 6/96) je uvedeno v podtitulu Téměř půlstoletí ve službách meteorologie. Po pečlivém sečtení Vašich služebních let však docházíme k neuvěřitelnému číslu 58 let. Počítáme v tom i oněch šest let, kdy jste byl vletech 1946-1952 přeložen k Československým aeroliniím jako asistent pro zabezpečovací službu leteckého provozu. Taková bilance je stěží překonatelná a je spojena s další kuriozitou. Byť byl Státní ústav meteorologický jedním z prvních tří ústavů vzniklých v samostatném Československu, Vy jste zažil všech sedm ředitelů, kteří se až doposud ve funkci vystřídali. Uvědomujete si to?

Ano, na všechny si pamatuji. Prvním byl vládní rada a později profesor Rudolf Schneider. Měl velkého koníčka - hodinářství. Napsal o tom knihy - Přesný čas a zejména Hodiny a hodinky, ve které si dodnes čtu. Já sám jsem mu zkonstruoval zařízení, na kterém mohl chytat „grenwichský signál“. Byl tím nadšen. Poprvé jsem se s ním setkal hned po svém nástupu v roce 1939, kdy mně bylo doporučeno, abych se představil. Uvítal mě a řekl, že už o mně ví. Zeptal se, jaký mám plat a zda jsem ženatý. Jeho reakce na mé sdělení, že je to 700 korun a do stavu manželského hodlám vstoupit, byla charakteristická: „To budete potřebovat peníze, a protože už jste zaučen, postarám se Vám o zařazení do vyšší třídy“. Svůj slib splnil. Profesor Schneider byl ředitelem ústavu až do osvobození. (Za okupace byl „spoluředitelem“ Němec dr. May).

Druhým ředitelem byl profesor dr. Alois Gregor v letech 1945-1951. Byl již dávno profesorem, ale zaměstnanci mu stále říkali, pane docente. Byl to nesmírně hodný člověk s citem pro spravedlnost. Jeho skromnost lze nejlépe ilustrovat situací před posluchači Matematicko-fyzikální fakulty. Aby se vyhnul sdělení, že byl jmenován profesorem, řekl: „Byl jsem včera na Hradě a bylo nás tam 12 profesorů“.

A pak přišli ředitelé, které znáte už i vy. Z armády to byli Josef Zítek, který zůstal ve funkci 20 let (do roku 1972), vystřídaný opět vojákem dr. Františkem Pechalou a od roku 1978 až do r. 1990 Václav Richter. Předposledním ředitelem byl dr. Milan Koldovský a od roku 1993 je celkově sedmým a v České republice prvním ředitelem ing. Ivan Obrusník, DrSc.

To byla vynikající historická exkurze, svědčící o Vaší výtečné paměti. Zajímalo by nás a jistě i širší veřejnost, něco z vaší profese. Z archivních publikací jsme zjistili, že po celou dobu existence měl ústav speciální přístrojové pracoviště, i když pod různým označením i začleněním. Na tomto pracovišti se prováděly opravy, cejcho vání a zkoušení a někdy se vyvíjely i přístroje nové. Tak je tomu doposud.

Ústav si opravdu vždy zajišťoval údržbu a opravy svých přístrojů. Já sám jsem ale v přístrojovém oddělení svoji službu nezačal. Přišel jsem od vojáků z letiště v Ruzyni a byl jsem přidělen k dr. Václavu Hlaváčovi, který mně pověřil vyplňováním statistických výkazů. Po půl roce se naskytla možnost přejít k tomu, co jsem uměl a tak jsem přešel k panu Inemannovi, který měl na starosti dílny. Každý nový zaměstnanec musel prodělat „kurzy“. Já sám jsem chodil např. i na Karlov k dr. Jílkovi na výuku matematiky. A každý zaměstnanec se také musel seznámit s meteorologickou budkou a se základními přístroji. Neexistovala výmluva, že „v účtárně to nepotřebují“.

To je samozřejmě krásné až dojemné, byť dnes neuskutečnitelné. Představte si při 900 zaměstnancích a značné fluktuaci, jak by to vypadalo?

Já vím, když jsem přišel na ústav, tak tam bylo asi dvacet zaměstnanců...

Opravdu se nemýlíte. Státní ústav meteorologický měl skutečně až do 2. světové války pouhých 23 zaměstnanců a návrhy ředitele Schneidera na zvýšení počtu pracovníků nebyly akceptovány. Teprve za války, po sloučení všech meteorologických pracovišť, měl Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu 112 zaměstnanců, z toho 58 stálých (pragmatikálních) a 54 smluvních. Tento počet během války klesal v důsledku totálního nasazení až na 48. Po válce - k. 1. 7. 1945 - měl ústav opět přes 100 zaměstnanců.

Z počátku okupace se někteří zaměstnanci z řad vojáků snažili dostat za hranice, zejména do Anglie. Zanechali tady často rodiny s dětmi a zbylí zaměstnanci jim pomáhali. Z telegrafistů to byl např. Bedřich Procházka. Ten se po válce vrátil, naposledy jsem ho viděl při otevírání letiště v Ostravě- Mošnově. Prodělal po návratu do vlasti typický osud „zápaďáků“, ale nedopadl nejhůře: z nasazení do dolů byl vyreklamován aeroliniemi, které měly nedostatek odborníků. A i jeho jazykové znalosti se hodily...

Jste jedním z mála přímých pamětníků doby okupace.

V Meteorologických zprávách jsme v roce 1995 publikovali obsáhlý článek nazvaný Čeští meteorologové v antifašistickém odboji. Přišel jste zejména na letišti do styku s některými z nich?

Zmíněný článek neznám, rád si ho přečtu, ale ty lidi, které máte na mysli, jsem znal. Již pan Tvrdík, dlouholetý zaměstnanec ústavu, se mně ptal, co vím o odbojové skupině Nazdar (pozn. redakce: autorům uvedeného článku není tato skupina vůbec známa).

Jedním z umučených byl vedoucí asi 10členného pracoviště telegrafistů Jan Bína. Určitě ještě žijí jeho syn a dcera, kteří by Vám mohli poskytnout možná neznámé informace.

Po příchodu Němců bylo pracoviště telegrafistů rozpuštěno a přístroje se přestěhovaly na ústav, kde byly téměř po celou dobu protektorátu. Ale na ruzyňské letiště jsme dál chodili opravovat meteorologické přístroje. Vedoucím tam byl pražský Němec Zavadil.

Jednou jsme tam přišli a on nám řekl: „Tak to hezky opravte, oni ti Němci to stejně nakonec pro .....“. Tvářili jsme se rozpačitě, protože jsme nevěděli, zda to není provokace, ale on to asi myslel bezelstně.

Na práci na letišti mám ještě jednu vzpomínku. Opravovali jsme v areálu dnešního starého letiště, práci jsme nedodělali a později si uvědomili, že jsme na rychloměru nenastavili rychlost. Když jsme druhý den ráno viděli na stožárech černé vlajky, krve by se v nás nedořezal. Ale příčinou tragédie byl zaseknutý plyn u jedné ze „štuk“ vyjíždějících z hangáru - letadlo rozbořilo barák s restaurací i sektor s opravovanými přístroji a přitom zahynulo dost lidí.

A Vladimíra Miklendu jste znal?

Ano, ale odbojová organizace s názvem Obrana národa mně nic neříká. Pan dr. Vladimír Miklenda a Jan Bína udržovali s Londýnem telegrafické spojení. Figuroval v tom jistě i pan Tvrdík, bydlící na letišti, který mně a pana Vavřince několikrát pozval do svého bytu a předal nám těžší kufřík s prosbou o předání určené osobě na některé z tramvajových zastávek.

Takže jste vtom „jel“ také. Ale zřejmě jste nikdy nebyl podezírán?

Ne, opravdu nebyl, ani pan Tvrdík. Nevím, zda o předávání zpráv věděla většina zaměstnanců, jak se později říkalo. Ale jednou přišel ke mně do kanceláře dr. Miklenda a já poslouchal Londýn. „Ještě jednou a ohlásím to mjr. Hlaváčkovi“, řekl mně. Že šlo o kamufláž, mně došlo až po jeho zatčení.

Proč není uvedeno jméno V. Miklendy na pamětní desce, která je v současné době umístěna v areálu ČHMU v Praze-Komořanech?

V. Miklenda byl zaměstnancem tehdejšího ministerstva dopravy, a proto je jeho jméno na pamětní desce v Praze- Ruzyni.

Jako jeden z posledních pamětníků jste ve svém osob - ním i služebním životě zažil všechny politické režimy naší novodobé historie, ale také mnoho vedoucích pracovníků spoluvytvářejících Váš pohled na život, práci, morálku... Kdo na Vás nejvíce zapůsobil?

Nejvíce obdivuji p. ředitele Zítka. Pro jeho odvahu, s kterou přijal mnoho tzv. politicky nespolehlivých jak v 50. letech, tak zejména po roce 1968. Jak jsem již uvedl, po válce jsem pracoval na letišti jako palubní radiotelegrafista s povinností obsluhy spojovacích prostředků, udržování spojení letadla s pozemními nebo letadlovými stanicemi. Měl jsem sice dobrý plat, ale také povinnost kdykoliv i v nočních hodinách se dostavit na letiště. Chtěl jsem se vrátit do ústavu, ale v posudku, který sepsal mimo jiné můj velmi dobrý známý, jsem byl označen za politicky méně vyspělého jedince. Ředitel Zítek mně do ústavu přijal.

A ze svých šéfů mám velmi pěkné vzpomínky na Ferdinanda Kocourka, Václava Trhlíka a Bořivoje Sobíška.

Ve své kariéře „přístrojáře“ jste se za více než půlstoletí musel přizpůsobit technickému pokroku. Jak jste se např. vyrovnal s nasazováním elektronických přístrojů?

Za 1. republiky byly přístroje solidní, poctivé konstrukce, které vydržely velmi dlouho. Za protektorátu to bylo horší, nebyl materiál, muselo se flikovat s náhražkami. Ale ještě k té kvalitě. Takové přístroje francouzské značky Richard (registrační termograf, hygrograf a barograf) se nemusely opravovat třebas 15-20 let a náhrada za přístroje vyrobené v Metře nebyla rovnocenná. Proti administrativně nařízené výměně „Richardů“ se také vedoucí stanic bouřili.

K této práci jsem měl vždy vztah, o čemž svědčí více než dvacet zlepšovacích návrhů. A nové přístroje jsem se snažil „naučit“. Tady v práci mám např. výškoměr vyrobený v roce 1990.

V minulosti existovala i konstrukční dílna, ale to se neosvědčilo. Zkonstruované přístroje (např. výparoměr p. Kozumplíka) byly drahé, jeden kus kolem 150 tisíc.

Naopak za velmi prospěšnou pokládám externí práci pro veřejnost, pokud to kapacitní vytížení dovolí. Jako příklad slouží zakázkové cejchování barometrů.

Tři čtvrtiny svého života pracujete pro meteorologii. To svědčí asi o něčem víc, než je zajištěné živobytí...

Měl jsem a mám svoji práci rád.

Přejeme hodně zdraví a děkujeme.

Zdeněk Horký - Miroslav Škoda, MZ 1997/2, ročník 50, str. 59-60

---

 

JUBILEUM POZOROVATELE A KLIMATOLOGICKÉ STANICE V MORAVSKÝCH BUDĚJOVICÍCH

Už dávno přestalo být zvykem oceňovat na stránkách tohoto periodika práci dobrovolných meteorologických pozo­rovatelů při příležitosti jejich životních jubileí nebo výročí jejich pozorovatelské činnosti. Snad je tomu tak z obavy, že by Meteorologické zprávy mohly budit dojem závodního časopisu hydrometeorologických ústavů, anebo proto, že po­vaha a zvláště náročnost práce pozorovatelů jsou všeobecně známy. Domnívám se však, že právě v této době orientace ekonomiky na trh a občanů na peníze je třeba vyzvednout dobrovolnou soustavnou práci, která je vykonávána i z jiných pohnutek než finančních.

Utváření datové základny hydrometeorologických ústavů se vzhledem k nízkému stupni automatizace měření a z důvo­dů organizačních bez práce dobrovolných pozorovatelů neo­bejde. Ne zpracovatelé a uživatelé meteorologických údajů, nýbrž správcové sítí a revizoři klimatologické služby vědí, jak obtížné je zvláště v místech větších pracovních příležitostí najít nové dobrovolné pozorovatele a zajistit kvalitní meteo­rologické pozorování. Značná pohyblivost dnešní populace v týdenním cyklu je v rozporu s vázaností na místo pozorová­ní, podobně jako večerní sledování televize ohrožuje pozoro­vací termín v 21 hodin. Navíc pozorovatelé neustále narážejí na nedostatek základních staničních přístrojů, z nichž někte­ré jsou i konstrukčně nevhodné a poruchové. A přesto někte­ří z nich po celá desetiletí prokazují věrnost sledování počasí, takže činnost klimatologických stanic je trvale spjata s jejich jménem.

V Moravských Budějovicích je již 40 let správcem doplň­kové klimatologické stanice pan František Kaválek, jenž v tomto roce oslavil 75. narozeniny. Narodil se 6. dubna 1920 v Klípci v nymburském okrese v rodině důstojníka. S rodiči se často stěhoval, poznal Jičín, Trutnov, Varnsdorf, Místek a Znojmo. V 17 letech narukoval jako dobrovolník do Trutnova do hraničářského praporu, po odstoupení Sudet se stěhoval ze Špindlerova Mlýna do Jičína a po 15. březnu 1939 byl z armády propuštěn. Pracoval v Německu, za války se mu podařilo také absolvovat obchodní školu v Moravských Budějovicích. Tam se po roce 1945 přihlásil do zaměstnání ve spořitelně, později pracoval rovněž v bankách, a jako vedou­cí spořitelny v Moravských Budějovicích odešel do důchodu.

Ještě jako důchodce po dva roky pracoval v bance v nedale­kém rakouském příhraničním městě Laa an der Thaja.

Ze staniční dokumentace je zřejmé, jak F. Kaválek ještě jako zmocněnec Investiční banky pro tehdejší okres Mo­ravské Budějovice inicioval zřízení meteorologické stanice vyššího stupně, která by nahradila bývalou stanici III. stupně s malým rozsahem pozorování. Nová stanice v Moravských Budějovicích φ = 49 ° 05', α = 15 ⁰ 49', h = 457 m n.m.) byla zřízena 17. února 1955 a nepřerušené je v činnosti doposud. Byla umístěna na jjz. okraji města v dolní části svahu v parčí­ku na náměstí venkovského rázu, od severu je větrná směrov­ka ve vzdálenosti 150 až 200 m převýšena komplexem budov. I když v inspekční zprávě z roku 1962 bylo konstatováno, že umístění stanice je nevhodné (poloha v mrazové kotlině a sní­žení ventilace stromy a keři), po odstranění okolní vegetace byla stanice dále provozována, stejně jako mnoho jiných meteorologických stanic, k jejichž umístění lze mít výhrady.

V letošním roce jubiluje tedy i klimatologická stanice v Moravských Budějovicích, slavící 40 let trvání. Její správ­ce F. Kaválek se se svou manželkou zasloužil o dlouhou řadu kvalitních pozorování, výkazy ze stanice svědčí o jeho pečli­vosti a lásce k číslům. Zájem o počasí dokládá i články v míst­ním tisku, v němž pravidelně hodnotí povětrnostní poměry uplynulé roční doby s pomocí dlouhodobých průměrů, které sám vypočítal. Je skutečným znalcem místního počasí, odbor­níkem na svém místě. Vyjádřil přání vydržet ve své práci ješ­tě 10 roků. Upřímně mu přejeme, aby svěžest, radost z drob­ností a hlavně zdraví ho neopouštěly ještě déle.

Karel Krška, MZ 1995/5, ročník 48, str. 160

---

 

OBDIVUHODNÉ JUBILEUM

Dne 1. července 1993 ukončil činnou službu dobrovolného pozorovatele na meteorologické stanici v Nepomuku (okres Plzeň-jih) po 60 letech práce čtyřiadevadesátiletý Václav Voltr, učitel v důchodu. Jde o nejstaršího pozorovatele v České republice.

Práci na stanici získal při převzetí Lidové školy země­dělské, ke které byla stanice přidělena ministerstvem ze­mědělství pro pomoc zemědělcům. Za protektorátu se stanice stala součástí dobrovolnické sítě Státního ústavu meteoro­logického.

Za šedesát let provedl pan Voltr 65 700 pozorování, které zpracoval do měsíčních výkazů. I když je ve čtyřiadevadesáti letech ve velmi dobré fyzické kondici a psychické pohodě, sám přiznává, že je čas přenechat stanici někomu mladšímu. Přejeme nejstaršímu pozorovateli hodně zdraví a české me­teorologii více následovníků.

Milan Demela, MZ 1993/4, ročník 46, str. 120

---

 

Za profesorem Jaroslavem Maňákem

Dne 16. července se rozloučili jihočeští příznivci meteorologie a klimatologie s nestorem jihočeské meteorologie a klimatologie, s někdejším profesorem českobudějovické reálky Jaroslavem Maňákem v jeho 84 letech. Jako žák prof. Augustina, u něhož poslouchal přednášky z meteorologie a klimatologie, se v Čes. Budějovicích zapojil do meteorologických pozorování od roku 1920, kdy se tehdejší pozorovatel prof. Weyde vzdal po vice než 35 letech pozorování pro své stáří. Maňák prováděl po něm po­zorování nejdříve na Štechrově mlýně v Litvínovicích od roku 1920 do roku 1945 a pak na městské vodárně v Čes. Budějovicích v letech 1946 až 1958. Za Maňákova vedení se stala pozorovací stanice České Budějovice stanicí I. řádu, od roku 1921 vedle funkce klimatické se stala stanicí synoptickou s telegrafickým hlášením a od roku 1927 byla zapojena do letecké služby nejprve jako vedlejší hlídka, později jako letecká stanice, a to do 1. ledna 1939, kdy tato služba přešla na státní letiště v Plané. Stanice za Maňákova vedení prováděla i mimořádné služby při leteckých soutěžích domácích a zahraničních, zvláště při Nobilově letu na severní pól a při zahraničních letech podél Dunaje, vyžadujících z důvodů orientace při přeletu Alp hlavně zprávy o stavu tlaku vzduchu.

Když se v letech 1928 až 1931 pokoušel tehdejší SÚM (nyní HMÚ) zpracovávat výsledky pozorování „prováděním záznamů na děrné štítky", byla i Maňákova stanice pro svoji spolehlivost zapojena do této akce. Maňák shromáždil celou pozorovací řadu od roku 1886 do roku 1958, ba dokonce i mezerovité pozorování od roku 1771. Výsledky těchto pozorování uveřejnil v řadě svých prací, jako jsou:

1. Letošní únorové mrazy v Čes. Budějovicích, Republikán 1929, roč. XI.
2. Poloha letiště a směry větrů z let 1886—1929. Technický jih, 1930, čís. 4.
3. Směry a síla větru na letišti českobudějovickém, Letec 1932.
4. Medardova kápě čtyřicet dní kape. Říše hvězd, 1932, čís. 9.
5. Podnebí města Čes. Budějovic I a II, Technický jih 1932 a 1933.
6. Meteorologické pozorování v Litvínovicích od r. 1921 do r. 1935. Technický jih, 1936 a 1937.
7. Loňský a letošní únor. Jihočeský energetik 1957, čís. 5.
8. Možno plánovat abnormální chod teploty v únoru? MZ 1957, str. 76-78.
9. Kus historie čs. meteorologie, MZ 1958, str. 24—26.
10. Klima a vytápění budov, MZ 1962, str. 147-149.
11. Měření prašnosti hlavně se zřetelem ke směru větru, MZ 1963, str. 18-20.

Maňák spravoval od reku 1925 meteorologický sloup u pošty v Čes. Budějovicích a jako pozdější zaměstnanec Energetických závodů v Čes. Budějovicích (v důchodu) zpracoval pro potřeby závodu všechny meteorologické prvky, pozorované na česko­budějovické stanici za tato tři období: 1886—1920 (Weydovo), 1921—1945 (Maňákovo v Litvínovicích) a 1946—1958 (Maňá­kovo ve vodárně). Za tatáž tři období zpracoval pro vodohospo­dářskou správu v Českých Budějovicích „Srážkové poměry v Ces. Budějovicích a okolí a závislost vodnatosti Vltavy na srážkách".

Vedle těchto uveřejněných a zpracovaných stati zbyl po ze­mřelém prof. Maňákovi ještě rozsáhlý osobní archiv se statis­tickým a diagramovým materiálem o všech pozorovaných prvcích na pozorovací stanici Čes. Budějovice (Litvínovice) od roku 1886 do roku 1958.

Rozsáhlá byla ale i jeho další životní činnost, v jejímž rámci se-mimo jiné - též zasloužil o vybudování radiogoniometrické sta­nice pro mezinárodní zajišťování letecké dopravy, jako předseda Jihočeského Aeroklubu se zasloužil o výstavbu letiště v Plané, určeného původně jako civilní letiště pro město České Budě­jovice a byl zakládajícím členem astronomické společnosti a spolu-budovatelem lidové hvězdárny na Krumlovských alejích.

V prof. Maňákovi ztrácí jihočeská meteorologie a klimatologie vysoce zasloužilého pracovníka, který spolu se svým předchůdcem prof. Weydem zajistili pro Čes. Budějovice od r. 1886 vysoce hodnotný pozorovací materiál a který přispěl významným po­dílem k rozvoji meteorologie a klimatologie v jižních Čechách.

František Nekovář, MZ 1965/5, ročník 18, str. 155

---

 

---

 

Osmdesátiny p. V. Dostála a výročí jeho 45leté pozorovatelské činnosti

Dne 4. června 1959 se dožil pan Vilibald Dostál v plné svě­žesti 80 let. Již od svého dětství se věnuje pozorovatelské činnosti na meteorologické a limnigrafické stanici v Bohumíně. Nejdříve doprovázel svého otce na pochůzkách při měření, později ho zastupoval a od r. 1914 převzal celé pozorování. Je nositelem pozorovatelské tradice rodiny Dostálovy, která se datuje již od r. 1876, kdy byla založena v Bohumíně meteorologická stanice. Brzy potom byla zřízena též vodočetná stanice na železničním mostě. Po jeho zničení byla přenesena do místa dnešní limni­grafické stanice, založené r. 1907.

Pan Vilibald Dostál může být vzorem pro všechny pozoro­vatele naší služby. Jeho zájem o hydrometeorologickou službu, spojený s péčí, přesností a obětavostí, zajišťuje správné údaje pro naši službu již 45 let. Mimo služby na meteorologické stanici II. řádu a limnigrafické stanici je zapojen do hlásné protipovod­ňové služby, měří teploty vody, odebírá vzorky splavenin pro Výzkumný ústav vodohospodářský, pozoruje a hlásí nízké vodní stavy pro dispečerskou službu KNV a je zapojen na mezinárodní hlášení vodních stavů.

Jeho dlouholetá práce zasluhuje obdivu a plného uznání. Do dalších let přejeme našemu spolupracovníku mnoho zdraví a bla­hopřejeme mu k 45. výročí pozorovatelské činnosti.

R. Sochorec, MZ 1959/5, str. 123

---

 

80 let pozorovatelské práce rodiny Dostálovy

1. dubna 1956 bylo 80. výročí vzorné pozorovatelské práce rodiny Dostálovy v Bohumíně.

Tato obětavá dobrovolná práce byla zahájena meteorologickými pozorováními v r. 1876 řídícím učitelem Františkem Dostálem, otcem nynějšího pozorovatele Vilibalda Dostála. Brzy se připojila k záznamům meteorologických prvků též služba vodočetná, při které doprovázel pětiletý Vilibald svého otce k vodočtu u železnič­ního mostu, později pak, po jeho zničení, od r. 1899 k vodočtu v místech nynější limnigrafické stanice založené r. 1907.

Obětavá pozorovatelská práce jak meteorologická, tak na limni­grafické stanici byla soustavně prováděna Františkem Dostálem a po jeho smrti r. 1914 převzata synem Vilibaldem, povoláním účetním, který se letos 4. června dožívá v plné svěžesti a zájmu o hydrometeorologii 77 let.

S. Vilibald Dostál s nevšedním porozuměním, přesností a svě­domitostí vykonává sám službu na meteorologické stanici II. řádu a limnigrafické stanici již 42 let, jest zapojen do hlásné povodňové služby, zjišťuje teploty vody, měří množství splavenin pro potřeby VÚV, pozoruje a hlásí malé vodní stavy pro dispečerskou službu KNV a je zapojen na mezinárodní hlášení vodních stavů.

Jeho dlouholetá vzorná práce zasluhuje uznání a obdivu.

Přejeme svému výbornému spolupracovníku, aby ve zdraví ještě dlouho mohl pracovat ku prospěchu hydrometeorologické služby a vědy a blahopřejeme mu k 80. výročí pozorovatelské práce jeho rodiny.

Ing. Vlad. Kříž, MZ 1956/5-6, ročník 9, str. 164