Napsat vzpomínku na nedožité 60. výročí narozenin dr. Jana Brádky nelze jinak, než z osobního pohledu.
12. prosince 1982 bys s námi v družném posezení oslavil narozeniny. Byla by to oslava sice důstojná, ale hlavně rozverná. Povídalo by se o všem možném, ale jak Tě znám, nejvíc o práci. Nenapadlo by Tě jen pomyslet na odpočinek! Bohužel, tato představa je však spojena s typickým českým slovíčkem kdyby... Vždyť to bude brzy již 10 let, co jsi nás všechny, ale především Zdenku, Pavlu a Honzu náhle opustil, a to navždy.
Mnoho věcí se za tu dobu změnilo — jak v životě, tak v práci. Tvoje kamarádská, ale důsledná výchova dětí přinesla ovoce. Jak Honza, tak Pavla výborně vystudovali a navíc bys byl dědkem. Jak jsem Tě znal, byla by to pro Tebe největší radost.
Organizoval jsi příjem obrázků z meteorologických družic. Nedovedu si představit, co bys dělal od chvíle, kdy náš ústav koupil aparaturu MDA. Jistě bys Pavlu Kočíkovou a Honzu Strachotu uštval; nedal jim pokoj ani v noci, natož ve dne. Byl by z Vás ohromně tvůrčí kolektiv.
A ještě jedna vzpomínka. Kreslírna! Byla Tvým koníčkem. Pohled na plnou synoptickou mapu Tě naplňoval rozkoší. Běda, chyběl-li některý šíf, vzpomínáš?! I to se změnilo. Dnes bys musel křičet na chladný nevypočitatelně jednajíc! stroj a chvěla by se pouze ručička digigrafu. Za to by Ti pravidelně kreslil tolik stanic, kolik by sis jich přál.
Závěrem bych Ti chtěl říci, že se snažíme pokračovat v tom, co jsi udělal a snad to i trochu vylepšit. Pravdou je, že se nám to ne vždy daří.
Věř, že my starší stále vzpomínáme. Za Všechny
M. Škoda, MZ 1983/1, ročník 36, str. 28
Jan Brádka se narodil 23. prosince 1922 v Praze-Braníku. Maturoval roku 1941 na reálném gymnasiu v Praze na Smíchově. Po maturitě pracoval až do konce druhé světové války u Zeměměřičského úřadu. Již od roku 1937, tedy od svých patnácti let, pozoroval počasí na vlastní stanici v Braníku. Právě v této době si začal uvědomovat, že počasí s krásami přírody vytvářejí harmonický celek a kouzlu těchto dvou krás propadl na celý život.
V roce 1945 začal studovat na Přírodovědecké fakultě Karlovy university meteorologii u profesora Hanzlíka. Po obhájení dizertační práce „Cirkulace v zimním období 1946—1947" dosáhl roku 1949 titulu RNDr. V té době byl však již tři roky zaměstnán u Státního meteorologického ústavu v Praze na letišti v Ruzyni.
Po několikaletém období, stráveném v provozu synoptické služby mezi mapami a briefingem leteckých posádek, přešel v roce 1954 do nově vytvořeného výzkumného oddělení. S energií jen jemu vlastní se vrhl do problematiky předpovědi počasí na tři až pět dnů. Zorganizoval kreslení přízemních a výškových polokoulových map. Pečlivá každodenní analýza těchto map ho inspirovala k mnoha pracem, z nichž nejvýznamnější byla klasifikace přirozených sezón na severní polokouli. Vypracoval metodiku třídenní předpovědi počasí a jejího objektivního hodnocení. Významně se podílel na přípravě publikace „Počasí na území Čech a Moravy v typických povětrnostních situacích", která ve své době (1961) představovala práci špičkové úrovně. Dodnes je používána v synoptické praxi a pro svůj základní význam je meteorology nazývána „poupata".
Dr. Brádka si byl vědom národohospodářských škod, které vznikaly při náhlých povodních, a proto se věnoval extrémním srážkovým situacím. Vypracoval řadu metodických pravidel, která umožňují se značnou pravděpodobností předpovídat nebezpečné povodňové situace. Tyto jeho práce jsou velmi cenné pro hydrologickou předpověď.
V posledních letech pomáhal organizovat příjem obrázků z meteorologických družic a podílel se významně na vypracování metodiky interpretace těchto snímků v synoptické službě. Ani během nemoci nesložil ruce do klína, studoval a třídil všechny nabyté vědomosti. Výsledkem toho je nový, originální pohled na vývoj atmosférických front, ve kterém přihlédl ke snímkům oblačnosti a výsledkům numerických předpovědních metod, zejména k vertikálním rychlostem. Tyto své zásadní práce dokončil krátce před svou náhlou smrtí a budou publikovány in memoriam.
Dr. Jan Brádka byl členem vědecké rady Hydrometeorologického ústavu a členem redakční rady Meteorologických Zpráv. Neúnavně pomáhal též při zakládání archivu a knihovny v Komořanech.
Svůj organizační talent a společenský takt uplatňoval v rámci Československé meteorologické společnosti, zvláště pak při zakládání pražské pobočky ČSMS. Jemu patří dík za velmi úspěšnou výstavu meteorologických fotografií ve výstavní síni Fotochemy, která názorně propagovala meteorologii. Založil a hlavně organizačně podchytil informační panel o počasí, umístěný ve Františkánské zahradě v Praze. Všichni máme v dobré paměti jeho mladické nadšeni, se kterým se pouštěl do diskuzí na všech vědeckých sympoziích a přednáškách z oboru meteorologie, klimatologie a bioklimatologie.
Dne 12. prosince 1973 po krátké nemoci RNDr. Jan Brádka zemřel. V našich vzpomínkách zůstane Honza navždy jako nesmírně obětavý kamarád a rádce, který dovedl poradit a pomoci vždy, kdy toho bylo třeba. Mezera, která zůstala po člověku a meteorologovi Brádkovi, se sotva kdy zacelí.
Přehled publikací RNDr. Jana Brádky
MZ 1974/3, ročník 27, str. 65-66
Dne 12. prosince 1973 zemřel náhle ve věku 51 let RNDr. Jan Brádka, člen redakční rady Meteorologických zpráv, vedoucí synoptické skupiny Laboratoře meteorologie a člen vědecké rady HMÚ, zakládající člen Československé meteorologické společnosti při ČSAV, přední pracovník československé meteorologie.
Zemřel člověk, který měl rád život a práci a kterého měli rádi všichni, kdo ho dobře znali.
Ještě dnes pamatuji, jak začínal, ještě jako student přírodovědecké fakulty Karlovy university na letišti v Ruzyni.
S jakým elánem, s jakou chutí se vrhl na mapu, když jsem mu řekl, aby ji zkusil analyzovat. Po čtvrtstoletí, čtyři hodiny před smrtí, měl tentýž elán, když mi vykládal, jak chce pokračovat v práci, jejíž první část ležela před námi na stole.
„Prohlídni si to a po neděli se dohodneme co s tím." Už mu to neřeknu, už se nebudeme dohadovat, zda tohle přeformulovat a tamto škrtnout, které přílohy vypustit, a které zjednodušit.
Dohadování nebývalo vždy jednoduché, často se z dohadování stala ostrá debata, která se neohlížela na bontón. My jsme se tak znali, že jsme si říkali své názory vždy rovnou a bez obalu. To byla Honzova výborná vlastnost, pro kterou jsem ho měl rád, hájit svou pravdu, říkat svůj názor přímo.
A i když často narážel — nenaučil se taktizovat. Netaktizoval s jinými, netaktizoval sám se sebou. „Máš pravdu, je to na pytel, hod to do koše," řekl třeba o práci, která mu trvala měsíc, a bylo to vyřízeno.
Jako každý v meteorologii měl Honza někdy chvíle skepse. Ale nikdy mu skepse nezabránila v práci.
Vykládat čtenářům Meteorologických zpráv o tom, čím se zabýval v meteorologii, je myslím zbytečné, protože oni jeho práci znají. Snad ani nevědí, že měl rád knihy i přírodu, že měl rád lyže i volejbal, že „fušoval" do mechaniky, zedničil i truhlařil, rád poseděl ve veselé společnosti, také rád tancoval a zpíval (i když dost falešně).
A rád měl svou Zdeňku i Honzíka a Pavlu. Žil plně a intenzívně. Příliš brzo jsme ho ztratili my i meteorologie.
Josef Jílek, MZ 1974/1, ročník 27, str. 27