HMÚ – 35. výročí osvobození Československa

HMÚ – 35. výročí osvobození Československa

Letošní výročí osvobození naší vlasti je příležitostí k zamyšlení nad tím, co uplynulá léta znamenala, co přinesla Hydrometeorologickým ústavům a jaké prosperity si během nich vytvořily pro svůj budoucí vývoj. K tomuto hodnotícímu pohledu do minulosti i budoucnosti nás vede i skutečnost, že pražský ústav právě letos ukončil jednu z etap svého vývoje a vstoupil do nové.

Uplynulých 35 let činnosti Hydrometeorologických ústavů ve svobodném Československu bylo naplněno soustředěnou prací a úsilím jeho pracovníků účinně přispět k budování a rozvoji hospodářské i sociální oblasti naší země. Hned v prvních letech po osvobození došlo k výrazné změně charakteru meteorologické části dnešních ústavů. Praktické potřeby hospodářství a společnosti určily náplň i zaměření systému organizace, jejímž hlavním úkolem je poskytovat odborné informační služby.

Klimatologie odpověděla na požadavky praxe vypracováním Atlasu podnebí ČSR, v němž jsou zahrnuta všechna důležitá data o klimatu ČSSR získaná předcházejícími generacemi meteorologů. Atlas byl v době svého vydání nej důležitější pomůckou ústavu při zabezpečování meteorologické informační služby pro národní hospodářství a sehrál důležitou úlohu při tak závažných opatřeních, jako byl přechod našeho zemědělství na ko­lektivní formy hospodaření a při zavádění moderních pracovních metod. Za toto dílo bylo ústavu uděleno jeho nejvyšší státní vyznamenání — Státní cena Klementa Gottwalda. Letecká meteorologická služba se přizpůsobila rychlému poválečnému rozvoji letecké dopravy, zvýšená péče společnosti o zdraví člověka aktivizovala bio­klimatologii, požadavky energetiky, průmyslu, zahraničního obchodu, stavebnictví a dalších oborů podnítily rychlý rozvoj technické klimatologie. Hydrologie v té době ještě nevčleněná do ústavu měla v 50. letech výrazný podíl na projektovém zabezpečení budovaných vodohospodářských děl i na další investiční činnosti poskytová­ním dat o průtocích, odtokových poměrech, vydatnosti vodních zdrojů a kolísání hladiny podzemních vod.

Lze oprávněně konstatovat, že ústav v 50. letech úspěšně zachytil nástup nových potřeb a požadavků hospodářství i společnosti a přizpůsobil se jim dokonce s určitým předstihem. Tento předstih spočívá v moder­nizaci telekomunikačního systému, v němž se ústav stal centrem evropského významu. Prostřednictvím telekomu­nikačního systému se ústavu staly dostupnými objemné soubory operativních meteorologických dat, které kladně ovlivnily rozvoj synoptické a letecké meteorologie. Tyto obory se v 50. letech přibližovaly evropské špičce. Období prvních 15 let po osvobození se vyznačovalo ryze extenzívním rozvojem ústavu. Nárůst úkolů byl zajišťo­ván odpovídajícím nárůstem počtu pracovníků, takže kolem roku 1960 měl ústav již šestinásobný počet pracov­níků ve srovnání s rokem 1945.

Styčné plochy mezi obory meteorologie a hydrologie vedly v roce 1954 ke sloučení obou oborů do jediného organizačního celku — Hydrometeorologického ústavu. Také toto organizační opatření podnítilo celkový kapa­citní i odborný rozvoj ústavu. Organizační struktura ústavu byla v této době oborově územní, tzn., že meteorolo­gické složky pracovaly odděleně a byly dislokovány v Praze, Brně a Bratislavě.

60. léta na svém počátku představovala pro ústav údobí, ve kterém začaly vznikat obtíže při snaze udržet nárůst počtu pracovníků a moderní přístrojové techniky v potřebném souladu s potřebami praxe. Vedení ústavu hledalo řešení těchto obtíží ve využití dostupných racionalizačních momentů především v organizační oblasti. Tehdejší zásadní změna organizační struktury ústavu spočívala ve spojení územně detašovaných útvarů téhož odborného zaměření do tří „služeb" organizovaných pro tři základní obory zastoupené v ústavu, tj. pro klimato­logii, hydrologii a synoptickou a leteckou meteorologii. Území Slovenska obsluhovala obdobně oborově struktu­rovaná pobočka v Bratislavě. Toto opatření vedlo ke zlepšení situace tím, že v jeho rámci byli soustředěni odbor­níci stejné profese i tím, že umožnilo zlepšení a prohloubení odborného řízení. Potřeba vypracovávání nových metodik a soustavného sledování vývoje oborů zejména v zahraničí vedla k pozdějšímu vytvoření oborových vý­zkumných složek ústavu v základních činnostech ústavu.

Ústav v daném období zpracovával trvale rostoucí objemy dat získaných ze zahraničí i z rozšiřujících se staničních sítí v Československu. Používal k tomu metody poskytující spíše obecné výstupy než výstupy spe­ciálně zaměřené na potřeby konkrétních uživatelů, jimiž se postupně stávaly prakticky všechny národohospo­dářské orgány ve státě i široký okruh jeho správních orgánů. Základními informačními prameny pro informační činnost ústavu se kromě Atlasu podnebí staly koncem 60. let vydané Hydrologické poměry, které na úrovni doby svého vzniku souhrnně zhodnotily hydrologické podklady do té doby získané z našeho státního území. Při této příležitosti bylo oběma ústavům uděleno státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu".

V druhé polovině 60. let došlo k velmi významné události pro další vývoj ústavu. Negativní vlivy průmy­slového rozvoje v ČSSR na životní prostředí vzrostly do té míry, že bylo nutné v celospolečenském zájmu sledovat jejich stav i nárůst. Ústav byl pověřen získáváním a soustřeďováním údajů o znečištění ovzduší. Začlenění nové činnosti a s ní nového oboru do struktury ústavu jednak rozšířilo jeho odbornou působnost a zvýšilo jeho celo­společenský význam, současně však vyvolalo organizační problém jeho postavení v struktuře ústavu. Činnost v oboru čistoty ovzduší měla víceoborové aspekty (meteorologické, fyzikální i chemické) a v tehdejší struktuře ústavu tedy neměla jednoznačné místo. Začlenění do klimatologické služby bylo jen kompromisem, který pro­blém nevyřešil. Rovněž rychlý rozvoj techniky a zesilující závislost činnosti oborů na ní nedovoloval optimální zařazení činností technického směru do oborové struktury ústavu.

Koncem 60. let byla uzákoněna československá federace, která pro ústav znamenala rozdělení na samostat­nou českou a slovenskou část bez bezprostřední organizační návaznosti. Od roku 1969 začaly proto oba ústavy spolupracovat na podkladě dohody o spolupráci, schválené jejich nadřízenými ministerstvy lesního a vodního hospodářství ČSR a SSR, podle níž usměrňují svou odbornou i další činnost. Vnitřní vývoj obou ústavů není však přísně koordinován, takže mezi nimi začaly vznikat určité rozdíly.

70. léta přinesla výrazný posun vztahů mezi ústavy a uživateli jejich informační činnosti. Technický rozvoj vyvolal prohlubování požadavků na hydrometeorologické informace ze strany většiny oborů. Do popředí vy­stoupily požadavky na přesnost a spolehlivost informací, často však bylo vyžadováno i zpracování základních dat podle speciálních metodik, zaměřených na konkrétní problémy sledované uživateli dat. Pokud chtěl ústav těmto požadavkům vyhovět, musel v narůstajícím rozsahu provádět uvedená speciální zpracování, zatímco rozsah informační činnosti, při níž byly využitelné předzpracované a archivní podklady, klesal. K tomuto posunu vedla — kromě přání uživatelů informací — i okolnost, že některé charakteristiky zpracované v dřívějším období statistickými metodami byly ovlivněny antropogenní činností, tj. zejména průmyslovou a investiční činností. Tyto charakteristiky pozbývaly svou platnost a nemohly být používány pro informační účely jako v předchozí době.

Zmíněné okolnosti vedly samozřejmě k rychlému nárůstu požadavků na vnitřní zpracovatelské kapacity v ústavu. Přes zavedení moderní výpočetní techniky nebylo možné všechny požadavky pokrýt, což vedlo ke vzniku nového výrazného tlaku, který mířil až ke kořenům existence ústavů. Ústavy na něj musely reagovat rozšiřováním výpočetní techniky na úroveň, která značně převýšila původní očekávání. V návaznosti na výpo­četní techniku byly v ústavu instalovány měřící a další speciální technické systémy, schopné poskytovat vysoce produktivní a dokonalé služby.

Další tlak zaměřený jiným směrem vyvolala zejména v českém ústavu prohlubující se decentralizace v důsledku vybudování tří nových oborově komplexních poboček na počátku 70. let. Tato pracoviště, která velmi rychle získala publicitu i popularitu pro svou schopnost přiblížit informační činnost ústavu uživatelům v jednotli­vých krajích, kladla na centrum ústavů požadavek odborného řízení oborově komplexních pracovišť, na které centrum nebylo dostatečně připraveno.

Zmíněné problémy po celé desetiletí postupně narůstaly. Pokus řešit je zavedením upravené organizační struktury, založené na dělbě práce mezi provozními a zabezpečovacími složkami podle v podstatě vojenského organizačního principu „front—týl", se ukázal jako málo účinný. Poslední dva roky desetiletí byly proto věnová­ny přípravě nového koncepčního řešení budoucího rozvoje ústavu, které by v maximální míře přihlíželo k jejich současným i výhledovým úkolům, jakož i k možnostem zabezpečit plnění úkolů v očekávaných socioekono­mických podmínkách.

Realizace opatření, která vyplynula z koncepce pražského ústavu, schválené v červnu 1979 ministrem lesního a vodního hospodářství Ing. L. Hruzíkem, byla zahájena počátkem roku 1980. Slovenský ústav soustavně sledoval koncepční práce svého partnerského ústavu a podle pokynů svého nadřízeného resortu zpracoval také svou koncepci. Podle této koncepce slovenský ústav zatím nepřikročí k zásadní změně své organizační struktury. Vyčká na výsledky, které přinese organizační změna v ČSR a v mezidobí bude na změnu připravovat své kádry. Tento postup je v souladu se současnými potřebami slovenského ústavu, v němž se vnitřní problémy nevyhrotily v té míře jako v českém ústavu.

Vzhledem k tomu, že změny prováděné v českém ústavu jsou zásadního rázu, uvedeme na závěr jejich hlavní cíle a principy. Budoucím posláním ústavu se stane informační činnost o kvalitě a kvantitě vodních zdrojů a jejich hydrologického režimu, o charakteristikách počasí a klimatických podmínkách území, včetně předpovědí, dálo pak informační činnost o kvalitě ovzduší, antropogenních vlivech na atmosféru a hydrosféru a o působení hydrometeorologických vlivů na přírodní prostředí a lidskou činnost.