VÝSTAVA PODNEBÍ A POVODNĚ V PRAZE - HISTORIE A SOUČASNOST

VÝSTAVA PODNEBÍ A POVODNĚ V PRAZE - HISTORIE A SOUČASNOST

V Muzeu hlavního města Prahy (MMP) se v době od 12. 12. 2001 do 3. 3. 2002 konala výstava Podnebí a povodně v Praze - historie a současnost. Na této velmi zajímavé akci se spolu s MMP podílelo deset dalších spolupracujících organizací: Aquatis, a.s., Brno; ČHMÚ, Praha; DHI Hydroinform, a.s.; EKO-systém, s.r.o.; Hydroprojekt CZ, a.s., Praha; Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK, Praha; Magistrát hl. m. Prahy; Podnik Povodí Vltavy, s.p.; ÚFA AV ČR; VÚV T.G.M. Autorský kolektiv participující na realizaci výstavy čítal téměř čtyřicet odborníků, což je vůbec největší počet ve srovnání s mnoha předcházejícími výstavami. Proto také nebylo snad nic důležitého či podstatného na této expozici opomenuto. Vedoucí autorský kolektiv pracoval ve složení: Mgr. P. Státníková (MMP), Ing. J. Hladný, CSc., (ČHMÚ), RNDr. I. Sládek, CSc., (PřF UK) a Ing. P. Uher (Podnik Povodí Vltavy). Z institucí se podílely na zapůjčení exponátů: Archiv hl. m. Prahy, Knihovna národního muzea, Státní ústřední archiv, ČHMÚ a z osob Ing. M. Báča a RNDr. V. Kakos. Architekt výstavy J. Obst s N. Obstovou se postarali o vynikající ztvárnění a uspořádání tak různorodých odborných námětů. Převážná část textů a všechny popisy exponátů byly přeloženy do angličtiny, což však znamenalo na poslední chvíli dosti redukovat český výklad pro nedostatek místa na jednotlivých panelech. To nakonec asi prospělo návštěvníkům výstavy, kteří nebyli tolik přehlceni textovými informacemi. U příležitosti této kulturní akce vydalo MMP drobnou, avšak zdařilou publikaci o 36 stranách s názvem Historie povodní v Praze v grafice, malbě a fotografii ze sbírek tohoto muzea, kterou bylo možné na místě zakoupit. Brožurka obsahuje přes 50 kopií obrazů (i barevných), rytin, výňatků z knih a dobových dokumentů týkajících se největších pražských povodní.

Tematiku výstavy je možno v zásadě rozdělit do čtyř hlavních částí. Téměř úplně samostatně figuruje první část o podnebí Prahy, kterou koncipoval I. Sládek. Další tři části jsou spolu značně provázány, neboť scénář k nim sestavoval největším dílem J. Hladný, který byl také koordinátorem bloku Povodně jako součást oběhu vody. Třetí část, Historie pražských povodní, měla na starosti P. Státníková a konečně čtvrtou část, Ochrana Prahy před povodněmi, P.Uher. Pro každý z těchto bloků bylo určeno vždy několik panelů vesměs o rozměru 1,20 x 0,75 m, vhodně rozmístěných ve velkém sále na ploše 140 čtverečních metrů. V první části bylo možno na instruktivních mapkách snadno pochopit problematiku tepelného ostrova, sněhové pokrývky, srážek, rychlosti větru, výrazných období sucha, vlivu svahové expozice aj. Pomocí součtových řad se podařilo vymezit časové úseky téměř bez slunečního svitu kolem zimního slunovratu, což připomnělo horší, „temnou stránku“ podnebí Prahy, dokumentovanou i zvýšenými hodnotami přízemního ozonu. Tyto zvláštnosti mikroklimatu velkoměsta pak inspirovaly zpracovatele navrhnout genetickou klasifikaci podnebí Prahy. Za zvláštní pozornost stojí barevný graf shlazených odchylek teplot vzduchu od dlouhodobých průměrů v jednotlivých měsících roku za celé období klementinských pozorování od roku 1775. Ten navazuje na druhou část výstavy, kde byla tato sekulární meteorologická stanice prezentována v samostatné vitríně, mj. fotografií žaluziové budky, tištěnou ročenkou a pamětní medailí A. Strnada, který měl největší zásluhu na zahájení pravidelných měření. Ve zvláštní tabulce byly uvedeny i některé nejzajímavější teplotní a srážkové rekordy této stanice. Zmíněná návaznost se týká významného ubývání četností povodní na Vltavě v Praze s dvou- a víceletým kulminačním průtokem (od prosince do března) v průběhu posledních 150 let (1851-2000). Zimní období jsou zejména v posledních desetiletích zkrátka častěji „na blátě“, zatímco ve druhé polovině 19. století převládaly spíše „bílé“ zimy se sněhovou pokrývkou, což je prokázáno postupně se zvyšujícími teplotami v Klementinu v uvedených měsících za toto období. Tání vyvolávalo pochopitelně častější povodně než nyní. Ale i na jiných exponátech se podařilo propojit meteorologii s hydrologií, což se týká hlavně příčin vzniku různých typů povodní (déšť, tání sněhu, ledové povodně), mechanismu povodňově nebezpečných atmosférických procesů vyvolávajících silné deště a jim odpovídajících synoptických situací s podstatnými rozdíly v letním a zimním hydrologickém pololetí. Byl také zdůvodněn roční chod vůbec největších pražských povodní za posledních 600 let se dvěma téměř úplně shodnými maximy (od února do března a od července do začátku září), což má značný prognostický význam pro povodňovou ochranu Prahy.

Historické záznamy o nejvyšších vodních stavech asi od poloviny 15. století, např. podle pověstného Bradáče, naznačují, že se hydrometeorologické příčiny pražských povodní, i přes prokazatelné déle trvající výkyvy (řádově desítky let), v důsledku přirozeného kolísání či pendlování klimatu prakticky nezměnily. Zmíněný Bradáč je dnes již značně omšelý kámen z pískovce s vytesanou mužskou hlavou o výšce asi 70 cm, který byl vestavěn v polovině 19. století do nábřežní zdi pod Křižovnickým náměstím, původně zabudovaný do pilíře Juditina mostu, předchůdce dnešního Karlova mostu. Jeho kopie na výstavě snad upoutala každého návštěvníka.

Z několika obrázků jsme mohli zjistit, kde všude byly umístěny již „regulérní“ vodočty, počínaje rokem 1825, kdy se začalo s pravidelným denním pozorováním vodních stavů u Staroměstských mlýnů.

V druhé části byla moderní meteorologie bohatě zastoupena ukázkami materiálů důležitých pro předpověď povodní: numerických předpovědí srážek (ALADIN, ECMWF Reading) a distančních metod detekce kontinuálního postupu sledování oblačnosti a srážek. Pozornost upoutal zejména případ digitálně sloučené radarové a družicové informace z 22. - 23. 7. 1998, který se váže na „bleskovou“ povodeň z opakovaných bouřkových průtrží mračen na Rychnovsku. Na instalovaném monitoru bylo také možno zhlédnout animaci sloučené informace CZRAD ze dvou radarů ČHMÚ s ukázkou přechodu studené fronty s bouřkami a přeháňkami přes Čechy dne 27. 8. 2001. Hydrologické předpovědní metody prezentovala mapka postupných dob povodňových průtoků, např. za jak dlouho se dostane povodňová vlna na Berounce z Plzně do Prahy, dále pak hydrologický model se zahrnutím celé řady meteorologických prvků, vysvětlení stupňů povodňové aktivity aj. Z přístrojů byla vystavena ve vitríně část limnigrafu a závěsná hydrometrická vrtule pro měření průtoků.

Třetí část výstavy začínala jako jediná již před vstupem do sálu, kde byly na stěně rozvěšeny hlavně obrázky, týkající se největších povodní: 1784, 1845, 1862 a 1872. Povodňovou scénu pak nejlépe zachytil velký obraz (olej na plátně), umístěný již ve výstavní místnosti, a to člun s tehdejším místodržícím, hrabětem F. A. Thunem a úředníky magistrátu, jak projíždí Josefovem při povodni 1890. Právě této historicky nejbližší živelní pohromě (čtvrté největší povodni od případu 1432) téměř se stoletým kulminačním průtokem bylo věnováno na výstavě nejvíce prostoru s četnými fotografiemi, a to zejména pobořeného Karlova mostu v roce 1890. Další archivní materiály i o jiných povodních byly prezentovány na grafických listech, tiskových či písemných dokumentech. Vzhledem k uváděným značným proměnám povodí Vltavy včetně intravilánu Prahy (změny v korytě řeky, výstavba jezů a mlýnů, usazování písků a štěrků, navážky aj.) je možné porovnávat výšky velkých vod v uplynulých stoletích jen s určitou přibližností. Některé texty s povodňovou tematikou, např. kramářské písně, říkanky a básničky, příjemně odlehčily odborný ráz výstavy, což platilo i pro několik drobných uměleckých předmětů v další vitríně majících dobový vztah k povodním v Praze.

Do čtvrté části již patřily dosti podrobné informace o Vltavské kaskádě, nadepsané výstižně Mýty a skutečnost ochrany Prahy. Zde bylo zdůrazňováno, že i několik velkých přehrad (Lipno, Orlík a Slapy) nemůže ochránit hlavní město před stoletými povodněmi. Ochranné (retenční) objemy těchto nádrží jsou totiž za normálních podmínek poměrně malé, což názorně ukázala simulace vlivu této kaskády na průběh povodňové vlny v roce 1890. Právě tento případ slouží jako model pro povodňovou ochranu Prahy a jejích obyvatel a je počítačově detailně propracován, jak bylo názorně předváděno na monitoru s animací stoupání a opětného klesání hladiny Vltavy v zastavěných částech Prahy. Na tomtéž monitoru bylo pak také možno vidět animaci leteckých snímků, ukazujících rozsah záplav kolem Vltavy v úseku zhruba od Zbraslavi po Klecany.

Je nutno se ještě zmínit o důležitém kladném vlivu vltavské kaskády na povodňový režim ovlivňováním tvorby ledových jevů (vypouštěním relativně teplé vody v zimě a omezováním chodu ledů s nebezpečím vzniku ledových zácp). Toto nebezpečí hrozí nyní prakticky jen z Berounky. V souvislosti s tím bylo zveřejněno několik fotografií za březnové povodně v roce 1940, největší ve 20. století, po velmi tuhé zimě.

V posledních sto letech existovala celá řada plánů na protipovodňovou ochranu hlavního města, avšak vždy zřejmě chyběly finanční prostředky. Teprve katastrofální povodně v roce 1997 na Moravě daly pro tuto ochranu dostatečný impulz. Rozsáhlé práce se rozplánovaly na několik etap, z nichž první byla již skončena, např. ochrana Starého Města, a poslední by měla být dokončena během asi tří let. U jednoho panelu bylo možno si zalistovat v zavěšené brožurce s názvem Stoletá voda, kterou vydala Městská část Praha 1, obsahující návod, jak si počínat v případě povodně v této části Prahy. Uvádí se v ní také stručná historie pražských povodní od autora tohoto příspěvku. Stavbu protipovodňových mobilních stěn v Praze i v českých zemích pak ukazoval další instalovaný monitor. Z větších trojrozměrných exponátů tam bylo možno spatřit naskládané desítky speciálních pískových pytlů v podobě ochranného valu a část mobilní protipovodňové stěny. Každý návštěvník se mohl vyjádřit také v anketě vyplněním připravených dotazníků k problematice poměrně složité bariérové ochrany levého břehu Vltavy, tj. zejména Malé Strany a Kampy.

Výstavě vévodil na zadní stěně sálu velký obraz vzedmuté řeky Vltavy s bouřlivým rozvlněním, vytvořené počítačem, s Karlovým mostem a architektonickými památkami na nábřeží Starého Města. Úryvek básně na tomto obraze od Karla Šiktance nás pak nutil k zamyšlení o věčném toku Vltavy a času v protikladu k pomíjivosti lidského života.

Samozřejmě že se na výstavě objevilo i několik malých nesrovnalostí v podobě přehozených nápisů k obrázkům, chybně uvedených dat historických povodní, např. povodeň v roce 1501 nebyla v červenci, ale v srpnu, apod. Jejich počet je však vzhledem k rozsahu výstavy zanedbatelný.

Na závěr je nutno konstatovat, že se výstava jakožto ryze nezisková akce stala pro všechny výborně spolupracující instituce s erudovanými odborníky jedinečnou příležitostí k prezentaci znalostí a výsledků s praktickým významem ve vzájemném propojení. Vždyť zamezit včas povodňovým škodám na základě spolehlivých hydrometeorologických předpovědí velkých povodní a včasných protipovodňových opatření znamená jen v Praze zachránit řádově miliardové hodnoty.

Vilibald Kakos, MZ 2002/2, ročník 55, str. 62-63