You are here

Celostátní meteorologické konference

IV. CELOŠTÁTNA METEOROLOGICKÁ KONFERENCIA

V BRATISLAVĚ V DŇOCH 13. AŽ 15. NOVEMBRA 1957

V dňoch 13. až 15. XI. 1957 zišlo sa vyše 100 vědeckých pracovnikov zo všetkých odborov, ktoré užšie s meteorológiou spolupracujú na IV. celoštátnu meteorologickú konferenciu, ktorá bola zadržaná v Bratislavě.

Po oficiálnom otvorení riaditelom Hydrometeorologického ústa­vu J. Zítkom a preslovmi rezortných funkcionárov, úvodom odzneli dva informačně referáty, ktoré podali zprávu o stave a vývoji meteorologickej služby od poslednej konferencie v ro­ce 1954. Dr. Št. Petrovič v svojom referáte za klimatológiu vyzdvihol, že klimatický atlas Československa je už v tlačí. A. Dřevikovský za synbptickú v leteckú poveternostnú službu ukázal na stav všeobecnej předpovědi počasia a na potřeby leteckej poveternostnej služby, ktoré sú pri dnešnom vývoji leteckej dopravy zvlášť naliehavé.

Odborné jednania na konferencii sa jednak sústredili do pléna, kde sa predniesli referáty, ktoré na seba sústredili širší záujem, jednak sa dělili do dvoch pracovných skupin, a to:

  • do skupiny všeobecnej a aplikovanej klimatologie a
  • do skupiny synoptickej a leteckej meteorologie.

V pléne sa na prvom mieste prejědnal návrh na novů organizáciu všetkých sietí pozorujúcich pre meteorológiu a klimatoló­giu všeobecná i užitú (Dr. Ing. Hrubeš a V. Briedoň). Návrh vychádza z názoru, že terajšia sieť vznikla živelné, viac z inicia­tivy záujemcov pre pozorovania, že sa v nej dobré neuplatňuje potřeba meteorologického a klimatického prieskumu podia kli­matických a synoptických oblastí. Návrh je ideový, jeho realizácia si vyžiada značnejšie finančně prostriedky, preto sa ešte raz preskúša v komisii odborníkov, kde sa tiež navrhne postup přechodu z terajšej siete stanic na novů.

Celé odpoludnie prvého dňa sa věnovalo otázkám rádioaktivity ovzdušia a zrážok. Bpli to referáty: 1. Metodika merania rádioak­tivity ovzdušia pri biometeorologickom a hygienickom prieskume krajiny (Dr. V. Stružka), 2. Merania rádioaktivity zrážok a ovzdu­šia v MGR (Dr. J. Podzimek a Horák), 3. Vzťah medzi radio­aktivitou ovzdušia a zrážok (Dr. J. Podzimek), 4. Zásady sledovania rádioaktivity v okolí atomového reaktoru (Dr. M. Hašek). Referáty ukázali na naše pracovně metody v meraní rádioaktivity, ukázalo sa na niektoré potřeby, najma na zjednotenie práce v sledovaní rádioaktivity.

Druhý deň jednania začal referátmi věnovanými predpovediam. Dr. Zd. Gregor hovořil o použití dynamickej klimatolo­gie pre předpověď počasia v regionálnom měřítku. Podstatnou časťou referátu bol popis oblastí, na ktoré bolo rozdělené územie Čiech a Moravy a popis metódy, pomocou ktorej sa k tomuto rozdeleniu přišlo. Vo vnútri týchto oblastí sú pri typických poveternostných situáciách poměrné malé rozdiely v priebehu po­časia. Regionálně predpovede sa budú vydávat' pre každú z týchto oblastí zvlášť. V referáte D. L. Křivského a M. Kopeckého sa vyzdvihli sekulárně změny v našich klimatických radách, pouká­zalo sa na potřebu študovat' dlhodobé klimatické výkyvy, zabezpečiť ich zachováním dlhodobých klimatických stanic. Dr. J. Brádka v referáte: Předpověď počasia na 3 až 5 dni poukázal na trvanie prirodzených synoptických situácií, ktoré sa v našej oblasti uplatňujú a na možnosti, ako ich použiť k středné dlhým predpovediam počasia. Dr. J. Jílek v zprávě „Dlhodobá před­pověď" sa zmienil o dělení roká na ročně obdobia z hladiska výskytu typickej cirkulácie, zdůraznil potřebu zhodnotenia dlho­dobých prognóz, navrhol, aby sa pre hodnotenie teplot a zrážok užili nějaké konvenčně intervaly, ktoré by umožnili klasifikáciu uplynulých období na normálně, teplé, studené, suché a vlhké s příslušným odstupňováním. Po referátoch s tematikou před­povědí počasia sa prejednali v pléne ešte referáty s prevádzkovým zameraním. Dr. St. Petrovič v zprávě „Porovnanie priemerov u klimatických prvkov z troj a štvortermínových pozorovaní" ukázal, že priemery teplot, vlhkosti, v tlaku vzduchu, počítané podia pozorovaní v klimatických termínoch (07, 14, 21 hodin) a v synoptických termínoch (01, 07, 13 a 19 hodin) podia vyhodnotenia zo samopisných prístrojov, sú prakticky zhodné, že zavedenie nočného pozorovania a synoptických termínov pre klimatickú prax je možné bez dalších ťažkosti,- ale že nepřineste nič nové ani pre popis denného ani ročného chodu u klimatic­kých prvkov. J. Hrdá referovala o použití dierkoštítkových strojov v meteorologii, ukázala na možnosti lepšieho využitia tých­to strojov pre rýchlejšie spracovanie materiálu.

Druhý deň popoludní pokračovalo jednanie v pracovných sku­pinách. V skupině všeobecnej a aplikovanej klimatologie boli na programe vzťahy medzi počasím a rastlinnou výrobou. M. Kacvinský ukázal na malú tesnosť korelácie medzi priemermi teplot a úhrnov zrážok a výnosmi. K. Pejml referoval o mikroklima­tických meraniach v poraste zemiakov a o ich praktickej aplikácii pre předpověď zemiakových chorob a výskyt škodcov. M. Kurpelová v zprávě o lokálně fenologických meraniach v okolí Hurbanova vysvětlila metodiku merania a ukázala na niektoré zaujímavosti v závislosti vývoja rastlín na počasí, najma na příklade omeškávania rastu jačmeňa za priaznivým vplyvom počasia, ktoré omeškávanie sa prejavuje asi o 5 dní. Ing. J. Hrbek na základe vyhodnotenia záznamov zo samopisných prístrojov ukázal na možnosti využitia kombajnovej žatvy, pri určitých stupňoch vlhkosti.

K tematike z lekárskej klimatológie prehovoril B. Bohm a Dr. B. Petr. Prvý predniesol výsledok zhodnotenia meraní schladzovacej veličiny katateplomerom, spracoval merania v čes­kých krajoch, ukázal na možnost' použitia katateplomerov pre bioklimatickú charakteristiku, druhý analyzoval schladzovanie z lekárskeho hladiska. O súvislosti rýchlych zmien u niektorých prvkov meteorologických a výskytom niektorých chorob preho­voril Ing. V. Picko. Súvislosti zhodnotil statisticky.

Ďalšou samostatnou tematikou bolo využitie klimatológie pre priestorové plánovanie. Prof. Dr. A. Gregor rozviedol možnosti bodovacieho vyhodnotenia krajiny v priestorovom klimatickom plánovaní. Akademik ČSAZV Dr. Ing. V. Novák ukázal na vý­sledky priestorového prieskumu pomocou putovných meteorolo­gických stanic na okolí Luhačovic a Ing. B. Kešner hovořil o po­třebě klimatických mapových podkladov pre živočišnú výrobu.

Práca skupiny synoptickej a leteckej meteorologie začala prejednávaním dvoch referátov o možnostiach praktického využitia početných a grafických predpovedných metód. Referáty před­nesli V. Kopáček a kandidát vied O. Zikmunda. Referáty i roz­prava vyzněli v tom zmysle, že v súčasnej situácii našej služby praktické užitie nie je možné, že je však třeba sledovať vývoj v tomto odbore a zaoberať sa ním sústavne, ako i vlastným výskumom na príslušnom pracovišti ČSAV.

Skupina dalších referátov sa zaoberala problémami leteckej meteorologie. A. Dřevikovský poukázal na súčasný stav znalostí v odbore meteorologického zabezpečovania reaktívnych lietadiel. Ukázal, že metodika meteorologických předpovědí pre tento účel je doteraz v počiatkoch a je třeba hodné intenzívnej práce, aby sa vyriešili hlavné otázky problému. Dr. J. Förchtgott prehovoril o nutnosti výskumu vlnového prúdenia v horských oblastiach a navrhol spósob zjednania podmienok pre základné merania. Zna­lost vlastností tohoto prúdenia má velký význam pre bezpečnost leteckej dopravy. Dr. A. Papež referoval o využití dohladnosti v letectve a možnostiach merania tohoto meteorologického prvku a vyjadrovania příslušných údajov v leteckých meteorologických informáciách. Referát Dr. O. Kostku informoval o výsledkoch srovnávacích meraní rádiosond, převedených z iniciativy Světo­věj meteorologickej organizácie minulého roku vo Švajčiarsku. Presnosť aerologických meraní nie je doteraz uspokojivá a je po­třeba ďalej pracovat na zlepšení a zjednotnení radiosondážných prístrojov.

V závěre jednania boli povedané ešte dva referáty z odboru dynamickej meteorologie. Kandidát vied V. Vítek teoreticky odů­vodnil existenciu ageostrofických zložek větra v jet-streamu a N. Věková ukázala niektoré výsledky výpočtu vertikálnych rýchlostí. Výpočty previedla tromi různými metodami.

V závěre konferencie ako výsledok o potřebách a vývoji mete­orologie bolo sformulovaných celkom 17 doporučení týkajúcích sa:

  1. reorganizácie staničných sietl Hydrometeorologického ústavu,
  2. meteorologických pozorovaní, ktoré by sa mali robiť na Milešovke,
  3. pozorovacích termínov klimatických stanic,
  4. meraní vlhkosti v půdě,
  5. meraní schladzovania,
  6. nového vydania „Návodu pre pozorovanie na meteorolo­gických staniciach",
  7. spracovavania pozorovacieho materiálu na diernych štítkoch,
  8. spůsob použivania „normálnych" klimatických hodnot pre informačně účely,
  9. vypracovania máp klimatických oblastí pre výstavbu v živočišnej výrobě,
  10. publikácie „Atlasu podnebia ČSR",
  11. merania priezračnosti vzduchu,
  12. zavedení meteorologických pozorovaní meteorologickým lietadlom,
  13. stánovenia chýb pri meraní rádiosondami,
  14. objektívnych metód predpovedania počasia,
  15. štúdia metód klimatologických předpovědí,
  16. merania rádioaktivity vzduchu a zrážok,
  17. zriadenia meteorologického múzea.

Vo volnej rozpravě v závěre konferencie navrhol člen korespon­dent SAV Prof. Dr. M. Konček, aby sa urobilo všetko pre vytvorenie meteorologického múzea a aby sa už teraz sústredovali staršie přístroje a unikáme pomůcky, ktoré vývoj meteorológie u nás charakterizujú.

Úspěšný priebeh konferencie za Ústrednú správu vodného hospodárstva, ktorému podlieha meteorologická služba, zhod­notil Ing. Čech.

Jednanie zakončil za správu Hydrometeorologického ústavu vedúci služby na Slovensku J. Danč.

Št. Petrovič a A. Dřevikovský, MZ 1957/6, ročník 10, str. 156-157


 

III. CELOSTÁTNÍ HYDROMETEOROLOGICKÁ KONFERENCE

V září 1954 probíhala v Praze III celostátní hydrometeorologická konference. Na konferenci bylo předneseno 28 meteorologic­kých a 22 hydrologických referátů. Zvláště významné byly referáty, vztahující se k rozvoji zemědělské výroby. Všechny referáty byly doprovázeny bohatou diskusí, ze které vyplynula důležitá usnesení pro další činnost československé hydrometeorologické služby. Obsahy referátů následují.

Mezi nekonečnou řadou faktorů vnějšího prostředí, které ovlivňují činnost člověka, měly, mají a stále budou mít jeden z největších vlivů změny počasí a podnebí. Proto s neustále rostoucí snahou poznat zákonitosti vývoje a prů­běhu přírodních jevů je dnes na celém světě věnováno i mnoho pozornosti fysice atmosféry a její praktické aplikaci na zlepšení podmínek života.

V tomto velikém zápolení se živly, jejichž energie a moc je téměř nepředstavitelná, nestojí samozřejmě stranou ani česko­slovenští vědci. Veliké úkoly vytyčené perspektivou socialis­tického budování si vyžádaly, aby meteorologové svolali v říjnu 1952 celostátní konferenci, během které zástupci nej-různějších oborů našeho hospodářského života formulovali své četné požadavky na meteorologickou službu.

O rok později byla svolána konference druhá, jež byla však již převážně zaměřena na metody práce. V podstatě šlo o hle­dání nových cest, které by umožnily dané úkoly zvládnout co nejrychleji, nejkvalitněji a nejhospodárněji. Vzhledem k tomu se na této konferenci sešli jen meteorologové a pracov­níci těch složek, kde bezprostředně používají meteorologických podkladů.

Obě zmíněné konference, jež lze bez nadsázky považovat za zdařilé a zájmu celku prospěšné, byly pořádány v nové pěkné budově našeho odboru klimatologie Slovenska v Brati­slavě. Slovenští přátelé byli skutečně pozornými hostiteli.

Po zhodnocení dosavadních pracovních výsledků a uváženi nově přibyvších úkolů bylo rozhodnuto svolat letošního roku konferenci třetí; ta se konala ve dnech 20. až 25. září 1954 v Praze a vstoupila do dějin naší služby jako III. celostátní hydrometeorologická konference. Změna názvu byla vyvolána tím, že ústav rozšířil náplň činnosti a přijal do svého organizačního svazku složky, obhospodařující území republiky po stránce hydrologické.

Třebaže k zasedání byl vybrán prostorný sál Národního klubu Na Příkopě, byl počet zájemců tak veliký, že mnohým z nich musela být účast na konferenci s politováním odepřena.

Konference byla rozdělena na dvě části, meteorologickou a hydrologickou. Celkem bylo předneseno 50 odborných refe­rátů, z toho 28 meteorologických. Jednotlivci přednášeli po­jednání, která většinou souvisela s přidělenými pracovními úkoly. Tak se jako y nastaveném zrcadle ukázalo, jak hluboko a do kolika různých národohospodářských oborů meteorologie a hydrologie zasahují.

Konference měla velký význam. Potvrdila to přítomnost resortního ministra a předsedy Ústřední správy vodního hospodářství, kteří se o konkrétní otázky živé zajímali. Názory těchto dvou odpovědných veřejných činitelů na naši službu i jimi vytyčené zásadní úkoly jsou uveřejněny v dalším.

Konferenci zahájil ředitel Hydrometeorologického ústavu s. Zítek. Uvítal přítomné a pak ve výstižném projevu informoval, jak se plněná usnesení minulých konferencí odrážela v činnosti ústavu.

S. Zítek oznámil, že I. a II. meteorologická konference do­poručila 72 usnesení, a to z klimatologie, bioklimatologie, mikroklimatologie, dále z meteorologie zemědělské, synoptické, letecké a lázeňské, z fenologie a z oboru meteorologických přístrojů. Z celkového počtu těchto usnesení bylo splněno 62, zbývajících 10 bylo z provozních nebo z materiálních důvodů prozatím odloženo.

Tato aktivní bilance nezvratně dokazuje, že usnesení kon­ference jsou pro ústav závazná a že jsou také respektována. Plenům konference je považováno za vrcholný vědecký orgán, který usměrňuje činnost ústavu jak po stránce pro­vozní, tak i po stránce pracovní metodiky. Tato forma kolektivní kritiky nejen že pomáhá při řízení ústavu, ale odstraňuje též duplicitu práce na jiných místech a přispívá k rozšiřování všeobecných vědomostí.

Při revisi minulých usnesení je nutné ještě zdůraznit, že plnění všech pracovních úkolů vyžaduje vytváření správných materiálních, personálních i organisačních předpokladů, a že všechny předkládané požadavky musí být zásadně uplatňo­vány pod zorným úhlem možností a únosnosti s celostátního hlediska.

Dále se s. Zítek zmínil o událostech, které ovlivní průběh letošní konference. Byly to určité organisační záležitosti vnitroústavní a zejména významná událost v našem celém národohospodářském životě — X. sjezd KSČ. Je na nás všech, abychom co nejvíce přispěli k nejzávažnějšímu danému úkolu, ke zvýšení efektivní výroby našeho zemědělství. V tomto směru musíme vést vědecké řešení problémů a methodik výzkumné práce.

Bude naší snahou, aby v duchu marxleninské ideologie měla konference nejvyšší vědeckou úroveň a aby její výsledky posloužily praktickému životu.

Závěrem s. Zítek poděkoval předsedovi Ústřední správy vodního hospodářství za pochopení, s jakým uspořádání konference doporučil, a ministrovi lesů a dřevařského prů­myslu, který k uskutečnění konference dal svůj souhlas.

Pak byla konference zahájena.

Jako první vystoupil ministr lesů a dřevařského průmyslu s. Marek Smida. Z jeho projevu uvádíme výtah, sestavený podle stenografického záznamu:

Úvodem s. ministr přál III. celostátní hydrometeorologické konferenci zdar a vyslovil přesvědčení, že sněmování při­spěje k řešení vážných úkolů, týkajících se budování socialismu.

Tyto úkoly nejsou lehké. Všeobecně musíme odstranit disproporce v hospodářství, zvýšit zemědělskou výrobu, roz­šířit báňské a energetické základny. Máme-li zabezpečit vý­živu národa a navíc vytvořit předpoklady pro další snižování cen, musíme podstatně zvýšit produktivitu práce a racionalizovat výrobu. Tak ku příkladu rostlinnou výrobu musíme zvýšit o 20 %, živočišnou dokonce o 40 % oproti r. 1953.

Je třeba bedlivě uvažovat o tom, jak všechny tyto úkoly souvisí s vlastními úkoly hydrometeorologické služby, jejíž vědecké i praktické pracovníky strana a vláda vysoce hodnotí. Je správné, že většina referátů pro konferenci připravených se týká našeho hospodářského a zvláště zemědělského života.

S. ministr je přesvědčen, že všechny hydrologické i meteoro­logické úkoly budou zdárně vyřešeny. K tomu účelu je ovšem třeba hledat způsoby, které by vedly ke zkvalitnění naší práce. Abychom využili zákonitostí přírody ve prospěch nás všech, musíme mít na paměti, že „vše souvisí se vším", a postupovat skutečně dialekticky.

Je nutno sledovat a poznávat klimatické, meteorologické i hydrologické podmínky, je nutno sledovat jejich změny. Vyžaduje to naše zemědělství, které by potřebovalo hlavně zlepšené předpovědi pro jednotlivé kraje a pro nástupy rostlin­ných fází; vyžaduje to péče o zdraví a osvěžení člověka, který má pro naši společnost největší význam; vyžaduje to energetika a její nově budovaná veliká vodní díla; vyžaduje to konečně i ochrana před náhlými a ničivými přírodními jevy, jako jsou povodně.

Při všech těchto otázkách je spojitost vědy s praxí spojitostí bezprostřední a prolínající se. S. ministr poukazuje na slova s. Novotného, která byla pronesena na X. sjezdu KSČ: „Bude-li naše věda spojena s praxí socialistické výstavby, dokážeme-li hovořit o kritice a sebekritice, osvojíme-li si naši vědeckou theorii marx-leninismu a budeme-li čerpat z vědy sovětské, není pochyb o tom, že naše věda dosáhne dalších pronika­vějších úspěchů v naší práci pro blaho lidu."

Z těchto slov musí být vyvozeny závěry. Musíme všichni pomáhat řešit naléhavé problémy naší socialistické výstavby a přispět k tomu, aby život našich lidí byl stále šťastnější.

Snažíme-li se dostat při budování socialismu podle sovět­ského vzoru k vyšším pracovním formám, musíme stejně postupovat i v meteorologii a v hydrologii. Obě tyto naše služby mají dnes již svou tradici. Je třeba, aby naši mladí vědečtí i praktičtí pracovníci čerpali i ze zkušeností pracovníků starších, aby tyto zkušenosti přebírali a vhodně je uplatňovali v praktickém životě.

S. ministr děkuje všem pracovníkům hydrometeorologické služby za jejich zajímavou a odpovědnou práci a přeje jim mnoho úspěchů. Strana a vláda přispějí svou péčí i nadále.

Na řeč soudruha ministra navázal náměstek ministra a předseda ÚSVH, s. Ing. Dr Č. Štoll:

Vážení přátelé, soudružky a soudruzi!

Používám prvé této příležitosti k účasti na celostátní konferenci československých pracovníků v oboru hydro-meteorologie a klimatologie, abych v úvodu konference řekl několik slov za Ústřední správu vodního hospodářství.

Předně pokládám za správné, abych zde konstatoval, že Hydrometeorologický ústav, který je pořadatelem této konfe­rence, prošel v minulém roce významnou organisační promě­nou. Rozšířil se o složku s ní příbuznou, o hydrologii, hydrogra­fii, která na meteorologii logicky navazuje. Ústav se přetvořil z původního ústavu meteorologického na ústav hydrometeoro­logický. Stal se tak v náplni své činnosti úplnější a zaujal místo významného orgánu Ústřední správy vodního hospo­dářství.

Došlo tu pro ústav k vytvoření nejen lepších předpokladů pro obohacení jeho činnosti, ale zejména došlo k většímu jeho sblížení s budovatelskou prací naší republiky. V rámci Ústřední správy vodního hospodářství se ústav napojí svojí službou na velké úkoly, které jsou našemu vodnímu hospo­dářství všemi hospodářskými odvětvími ukládány. Jde nyní o to, aby pracovníci obou složek, které nový ústav vytvořily, se také svými styčnými místy pracovně co nejtěsněji vzájemně propojili. Je nutné, aby se pracovníci ústavu co nejdříve seznámili s náplní činnosti Ústřední správy vodního hospodář­ství, aby se sžili s jejími úkoly a aby učinili z ústavu hydro­meteorologického další z nepostradatelných pilířů úspěšné práce naší Ústřední správy vodního hospodářství.

Bohatost programu vaší konference svědčí o pestrém vašem uplatnění se a o široké problematice, ve které můžete pracovat. Každý referát již podle svého názvu naznačuje představy možnostech cenného díla, zejména bude-li vždy obsahovat jasné závěry, které pomohou v praxi. Je povinností ústavu dbát toho, aby výsledky duchovní práce jeho pracovníků mohly být vždy také plně prakticky využívány — lépe řečeno, aby náměty a problémy vždy vycházely z aktuálních podnětů soudobého života a z jeho úkolů. Je třeba se vystříhat akademického diskutování »v otázkách, které nesouvisí s da­nými hospodářskými úkoly a s potřebami republiky. Proto pracovníci v oboru hydrometeorologie mají být dobře se­známeni s úkoly našeho hospodářství, naší výstavby, s problé­my, které nás tíží, aby mohli účinně pomáhat k jejich zvládání.

Mám za to, že všech 28 referátů z oboru meteorologie a klimatologie a 22 referátů z oboru hydrologie, které jsou na programu konference, budou nejen zajímavé, ale že se mohou i velmi užitečně projevit. Rád bych, pokud mi čas dovolí, je všechny vyslechl.

Pokládám za svoji povinnost též sdělit, že na několika referátech má Ústřední správa vodního hospodářství mimo­řádný zájem, zejména na jejich závěrech. O velikých úkolech pro naše zemědělství se tu zmiňoval s. ministr Smida. Vy­plývají z usnesení X. sjezdu strany. Jistě pracovnici oboru hydrometeorologie budou míti příležitost a přispějí svým žádoucím podílem.

Ústřední správa vodního hospodářství má dále vysoký zájem o ty referáty, které se zabývají anebo které se dotýkají dnešní naší problematiky výstavby rybníků, otázek o jejich účinku klimatotvorném a o jejich vodohospodářské užiteč­nosti. Dále Ústřední správu vodního hospodářství nesmírně zajímá otázka lesa jako činitele ovlivňujícího klima a vodní bilanci a vůbec působícího na vodohospodářské poměry. Přál bych si, abyste došli k jednoznačným a jasným závěrům, o něž bychom se mohli opírat ve své vodohospodářské a zejména pak v investiční politice.

V poslední řadě let prošla naše republika citelnými obdobími sucha, která se projevila prokazatelnými hospodářskými škodami v zemědělství, v průmyslu i v zásobování obyvatel­stva vodou. Rozšířil se široký zájem o příčinách sucha a ze­jména o to, jak v budoucnu tomuto nebezpečí čelit. Naše vodní hospodářství nese v prvé řadě břímě tohoto úkolu.

Volá se po výstavbě rybníků, které se mají projevit vedle prospěchu zvýšeného rybochovu i příznivým účinkem vodo­hospodářským. Při schvalování investičních úkolů na tyto akce se stává, že dokumentace zdůvodňující hospodářskou výhodnost a rentabilnost investice není po průkazné stránce ekonomické postačující. Tehdy se argumentovává dalšími prospěšnými účinky uvažovaného rybníka, jež však bývají sporné, opírají se o nejednotné a vědecky neprokázané názory, o domněnky. Není třeba podtrhávat velikou odpovědnost investora, tj. Ústřední správy vodního hospodářství, za realisaci akcí, do nichž se mají vkládat veliké investiční obnosy,plynoucí z národního důchodu našeho lidu a které by potomneměly přinášet onen blahodárný užitek s jakým se počítalo, ba které by se později projevily jako vůbec nerentabilní a ztrátové.

Otázce vodohospodářského významu lesa je nutno věnovat rovněž velikou pozornost. I zde se názory různí. Je třeba vyjasnit, do jaké míry les příznivě ovlivňuje vyrovnávání odtoků z povodí, jak a kdy působí retardačně, jak se projevuje ve vodní bilanci jeho vlastní spotřeba vody, jaké jsou limity příznivých a nepříznivých účinků, za kterých podmínek mohou anebo nemohou nastat, jak příznivý vliv lesa oceňovat atd.

Též boj proti plaveninám je v popředí našich úkolů, je jedním z nejobtížnějších, s jakým se při výstavbě některých velkých vodních děl u nás setkáváme. Na poli vědeckého výzkumu a theoretického řešení těchto problémů u nás jsme ve zpoždění — úkoly výstavby však na sebe nedávají čekat.

Toto jsou dnes čtyři velmi naléhavé zájmy našeho vodního hospodářství a proto jsem si je dovolil ve svém úvodu pod­trhnout, aby konference a naši povolaní vědečtí pracovníci a odborníci jim věnovali náležitou pozornost.

Chci ještě dodat, že dnes máme širokou možnost vědecké spolupráce se všemi státy lidově demokratickými a zejména se Sovětským svazem. Nezapomínejme na ni a používejme ji všude, kde jde o otázky vysokého národohospodářského vý­znamu a kdy je nám známo, že v rámci vědeckotechnické spolupráce by se dalo řešení uspíšit a když domácí spolupráce a možnosti nestačí.

Tolik jsem pokládal za potřebné před započetím vašeho jed­nání za Ústřední správu vodního hospodářství ještě sdělit.

Vážení soudruzi, končím svá úvodní slova s přáním dobrého průběhu vaší konferenci a jejího plného zdaru.

Po těchto dvou projevech se ujal řízení odborné meteorolo­gické části konference dr. Petrovič. Informoval plenům zběžně o programu a sdělil, že připravené referáty, z nichž některé jsou výtahem širších studií, lze dělit na informativní a podnětné. Požádal, aby byly posuzovány s pocitem odpo­vědnosti a aby — zvláště u referátů podnětných — bylo při­hlédnuto k formám práce. Poté udělil slovo prvnímu referen­tovi.

Abychom naši odborné veřejnosti umožnili získat představu o průběhu konference dříve, než vlastní referáty budou sou­borně vydány tiskem, předkládáme rozšířené výtahy.

 

Prof. Dr M. Konček, člen korespondent SAV:

Kritéria pre vymedzenie prirodzených klimatických oblastí.

Na II. celostátní meteorologické konferenci bylo usneseno pokusně vymezit přirozené klimatické oblasti v naší republice. Úkolem byla pověřena komise, složená ze zástupců Slovenské a Karlovy university a Hydrometeorologického ústavu. Činnost koordinoval Dr. Petrovič.

Problém, řešený komplexně, byl obtížný. Výsledky, zná­zorněné na mapách, naznačují určitá kritéria. Těch bylo předběžně přijato pět. Jsou to: letní dny, teplotní sumy, srážky ve vegetačním období, sluneční svit ve vegetačním období a Končekův index zavlažení. Jiné zkoušené methody nebyly uznány za dosti výstižné.

Počet letních dnů: na podkladě map dlouhodobých průměrů (1926 —1950) se navrhuje volit isočáru počtu letních dnů jako hranici, určující oblast teplomilných rostlin. Při tom území ČSR se s hlediska tepelného rozděluje na tři oblasti: teplou (60 letních dnů a více), střední a chladnou.

Teplotní suma vegetačního období (dni s průměrnou teplotou 5 °C a větší): údaj 3200 °C a více se dosti shoduje s isočárou 60 letních dnů a více. Charakteru pastvinářského hospodářství se zdá odpovídat isočára 800 až 750 °C, která tvoří hranici teplotní sumy chladné oblasti; zbývající oblast je přechodná.

Sluneční svit: k vymezení použito Livathinosova způsobu. Nejslunnější je oblast podunajská (až 1600 hod. za veget. období), dále jižní Morava (kolem 1400 hod.) a konečně střední Čechy (1350-1400 hod.).

Srážky ve vegetačním období od dubna do června ukazují, že suché oblasti mají celkem stejnou letní hodnotu; jižní Slovensko je však pro vyšší teplotu a silnější ventilaci sušší.

Sněhová pokrývka neposkytuje dosti výrazného kritéria. Naznačuje jen dva extrémy: krajiny ohrožené holomrazy a krajiny ohrožené sněhovou plísní.

Navržený Končekův index zavlažení vyjadřuje relativní zásobu vláhy. Je stanoven na základě množství srážek, prů­měrné teploty a rychlosti větru. Číselné hodnoty vzorce i mapy podle něj nakreslené odpovídají v hlavních rysech Thornthwaitoyu indexu vlhka (Im). Končekův vzorec, určený pro celé vegetační období, lze s obměnou použít i k vyjádření závlahových poměrů třech nejteplejších letních měsíců. Nová methoda umožňuje rychlý výpočet a použití běžného klimatic­kého materiálu. Navíc se porovnáním hodnot celého vege­tačního období s vlastním létem získá přehled o vystupňo­vání letní suchosti.

 

Prof. Dr. Ing. V. Novák (Vysoká škola zemědělská v Brně):

Hydrologický rok ve vztahu k vegetační době a půdotvorným procesům.

Určité charakteristiky klimatického roku se vyjadřují souhrnem klimatických údajů, které nebývají seskupeny sou­hlasně s rokem kalendářním. Z těchto souhrnů se zde s hle­diska srážkových poměrů uvažují: hydrologický rok, vegetační období a vegetační rok.

Běžné manipulace s ročními srážkovými kvanty bývají pochybené. Bylo by třeba hodnotit jednotlivé části roku ve spojitosti s příslušnými výdajovými a příjmovými hodnotami, z nichž nejvýznamnějšími jsou ovzdušné srážky a evapotranspirace. v

„Hydrologický rok" má význam pro: a) zásobování půdy vodou (hlavně ze sněhových srážek); b) omezení ztrát vody v období Vegetačního klidu. Počátek hydrologického roku se má krýt s obdobím zásobování půdy vodou. Obecná charakte­ristika hydrologického roku nemůže samozřejmě platit pro různé nadmořské výšky; přece by však hydrologický rok, počítaný hyní od 1. listopadu do 31. října, měl začínat již 1. října. Měsíc říjen, kdy evapotranspirace poklesá na nízké hodnoty, se totiž stává již i v nižších nadmořských výškách zásobovacím obdobím. Přispívají k tomu časté mlhy a pře­háňky a dále vydatná kondensace páry v půdě.

Pojem „vegetační doba" je rozlišován podle toho, zda je použit ve smyslu rostlinářském nebo všeobecně zemědělském. První pojetí nelze však vztahovat ke všem druhům rostlin.

U rostlin jednoletých se oba pojmy prakticky kryjí a lze je označit jako vegetační dobu „biologickou", kterou uvádíme v soulad s klimatickým rokem. U rostlin víceletých se vege­tační období počítá od zevních znaků probuzení života do vyzrání dřeva. Avšak s fysiologického hlediska vegetační doba souhlasí — zanedbáme-li zimní vegetační klid — s obdo­bím asimilace. Měli bychom tedy hovořit o „vegetačním roku", který se však nekryje s rokem kalendářním.

V pojmu vegetační rok se respektuje i utajený život rostlin. Proti tomu pojem vegetačního období je charakterisován jen vnějšími projevy života.

Pro rostlinná společenstva a hospodářské účely se zavádějí určité statické délky vegetačního období, jako období „obilnářské" a pod. Hledají se při tom různé vztahy mezi vývojem rostlin a průběhem povětrnosti. Berou-li se v úvahu ovzdušné srážky, pak tento postup je při posuzování vodní bilance ne­oprávněný. Aplikace šablonovitých meteorologických charak­teristik na biologické poměry je často jen statistickou ozdobou.

Vývoj jednoletých rostlin je mnohdy, zvláště pak v našich zeměpisných poměrech s nestejnoměrně rozdělenými sráž­kami, závislý více na půdní vláze než na srážkách. Platí to zejména pro plný vegetační rozvoj a pro hluboko kořenící rostliny.

Nelze proto vodní bilanci rostlin posuzovat jen se zřetelem k srážkovým poměrům vegetačních měsíců a nepřihlížet k předvegetačnímu zásobovacímu údobí vlhkostnímu od října do března. V této úvaze nemá být zapomenuto ani na výpar.

Při bilancování srážek jednotlivých let má význam počítat s obdobím vegetačního roku, který by zahrnoval jak zásobovací údobí vlhkostní, tak i údobí ztrátové po biologické stránce. Jeho počátek by se kryl s nově navrhovaným počátkem hydrologického roku (1. řijna).

Kromě vegetace je v úzké souvislosti s klimatickými a povětrnostními poměry též vývoj a život půdy. Půdotvorný proces i dynamika úzce souvisí s průběhem roku hydrologic­kého, respektive vegetačního. V klimatickém faktoru půdotvorném mají důležitou úlohu poměry srážkové, které jsou nejdůležitějším činitelem pro oběh a vyluhování vody v půdě. Pro hloubkové zasakování srážkové vody jsou důležitější srážkové poměry chladnější části roku. Proplach půdy je závislý na nasycení kapilární vodou. Nasycení půdy na vodní kapilární kapacitu je nejčastější po zásobení půdy zimní vláhou, což u nás platí ve výškách až do 800 m. Poměry oběhu vodního v půdě nejsou jednotné a závisí velkou měrou na půdním druhu.

 

Prof. Dr Ing. J. Dokládal (Vysoká škola stavitelství v Brně):

Příspěvek k poznání vlivu rybníků na podnebí u nás s hlediska zemědělského.

Neúrodná léta vyvolala zvýšený zájem o mnohá opatření, kterými by se mělo čelit suchým obdobím zvláště v krajích, trpících často nedostatkem srážek. V souboru těchto opatření, odpovídajících celkovému travopolnímu systému Viljamse, je také plánováno založení a obnova rybníků, od kterých se očekávají zlepšené klimatické a mikroklimatické poměry v okolní krajině. Počítá se zejména se zvýšením vlhkosti vzduchu a tím i s omezením transpirace v dobách, kdy rostlina nemá dostatek vláhy v půdě.

Plochy těchto rybníků se mají u nás velikými náklady rozšířit o desetitisíce hektarů. Přitom základní výrobní pro­středek — půda — které nemáme nadbytek, má byt odňata výrobě zemědělské a předána hospodářství rybničnému v domnění, že zmíněné veliké investice se nám po předpoklá­daném zlepšení klimatu vrátí ve zvýšených výnosech země­dělských.

Je zřejmé, že zásahy takového dosahu mohou být činěny jen na podkladě důkladných šetření, která by ověřila, zda zamýšleného cíle lze skutečně dosáhnout. Když z povolanějších stran se o tato šetření nejevil zájem, věnoval se autor problému sám, neboť měl stále na mysli vyšší hledisko národohospodář­ské. Výsledky byly uveřejněny v pojednání „Klimatické rybníky a zemědělství", které bylo vydáno pro potřebu rozhodujících činitelů.

V širokém rámci tohoto problému muselo být ovšem také vyšetřeno, zda se vliv rybníků na klimatické poměry a výrobu zemědělskou projeví v oblastech, kde rybníky mají být založeny. To bylo možno zjistit jen srovnáním. K takovému účelu se ukázala velmi vhodnou Jihočeská rybničná rovina. V této oblasti jsou dány ke studiu zkoumaných poměrů všechny předpoklady v míře a kombinaci, jakých nedosáhneme v žádné naší suché oblasti ani po případném založení rybníků a větrolamů.

Šetření a porovnání výnosů se suchou oblastí jižní Moravy však ukázala, že v třeboňské rovině nebyl vliv vodních ploch na hlavní klimatické faktory takový, aby se příznivě projevil v naturálních výnosech tamní zemědělské výroby. Tento poznatek jen potvrzoval výsledky šetření, konaných jinou složkou (Ústavem zemědělství a lesnictví na Vysoké škole technické v Brně) ve všech obdobích Jihočeské rybničně roviny kolem r. 1947. Tehdy převážná část jihočeských obcí odpověděla, že v tomto mimořádně suchém roce se vliv rybníků na naturální výnosy zemědělských plodin nijak neprojevil.

Později byl sledován stav hlavních klimatických faktorů v této oblasti v období 1946—1952, které v sobě zahrnuje léta suchá i normální, a srovnáván se stavem klimatických faktorů na jižní Moravě. Bylo zjištěno, že stav těchto faktorů, ovlivněných na jedné straně vodními plochami, se nijak výrazně od sebe neodlišoval. Šetření v tomto směru ještě pokračuje. Na podkladě všech dosavadních studií se přichází k závěru, že zakládáním rybníků nemůžeme očekávat změnu klimatic­kých poměrů v našich suchých oblastech do té míry, která by se měla znatelně projevit ve zvýšené výrobě zemědělské. (J. D.)

 

Prof. Dr Ladislav Smolík (Ústav vodohospodářské klimato­logie ČVÚT v Praze):

Poznámky k mikroovzduší rybníků.

Funkce rybníků v místním mikroovzduší není stále ještě dostatečně vysvětlena. Z popudu našich vodohospodářů byla proto provedena některá měření. Uvádějí se data, vztahující se k rybníku v Jičíněvsi a získáná za vzařovacího (případně radiačního) typu počasí. Pozorování a měření se konala u rybníka na čtyřech bodech a sledovaly se hlavně: a) teplota a relativní vlhkost vzduchu a dále teplota povrchu vody i okolní půdy; b) místní větry; c) prašnost; d) obsah CO2. Teplota a relativní vlhkost se zjišťovaly běžnými způsoby a přístroji, z nichž potřebné byly stíněny a ventilovány. Směry nejslabších místních větrů určovaly páry salmiaku z dýmavky vlastní konstrukce. Směr pohybu par salmiaku byl sledován každou minutu. Prašnost zjišťovaly cukrové filtry proháněné aspiro­vaným vzduchem. K zjištěni obsahu CO2 se použilo metody Pettenhoferovy s Liebigovou předlohou. Výsledky šetření:

  1. ráno a navečer je hladina rybníku teplejší než povrch blízkého terénu, odpoledne je hladina rybníku chladnější (oba případy se současně týkají příslušného mikroovzduší);
  2. ráno a navečer směřuje vítr v 67 % zaznamenaných případů k rybníku, odpoledne v 61 % od rybníku do bezvodé krajiny;
  3. větry, směřující k rybníku, jsou o něco prašnější než větry opačného směru;
  4. větry, směřující ráno a večer od rybníka, obsahují méně CO2, než větry opačného směru.

 

Ing. V. Krečmer (Výzkumný ústav lesního hospodářství, Zbraslav-Stmady):

Klimatická funkce lesů (se zřetelem k otázkám vodohospo­dářským).

Otázka vlivu lesa na podnebí, zvláště pak na srážky, je velice složitá a stále ještě dosti nejasná. V neobyčejně početné literatuře najdeme veliké množství nejrůznějších názorů. Jen málokteré z nich jsou však založeny na faktech vědecky získaných a ověřitelných; přes to jsou stále tradovány a uvá­děny jako důkazy pro i proti.

Historii vědecky formulovaných názorů lze začít od údobí francouzské revoluce. V šedesátých letech minulého století se již konají první soustavná lesnicko-meteorologická pozorování, jimiž začíná další období vývoje otázky vztahů les — klima. To svým významem zasahuje až do dneška. Vyvinuly se pozorovací metody: metoda srovnávacích stanic, metoda vy­užití normální staniční sítě, metoda speciální sítě lesních stanic; dále se využilo velkých změn lesnatosti a theorie vodního koloběhu.

Metoda srovnávacích stanic nemůže přinést dokladů o vlivu lesa na podnebí a srážky. Prakticky stejně neúspěšná je i me­toda využití normální staniční sítě. Úspěch v poznání míst­ního vlivu lesů na srážky měla jedině metoda speciální sítě stanic (Schubert).

Dlouho zrála myšlenka, že lesy transpirací obohacují atmo­sféru vodními parami více než jiný druh pokryvu povrchu zemského. Tuto myšlenku prvně formuloval Kasatkin a později převzal Vysockij. Podnítil ji Vojejkov svým názorem o významu malého koloběhu vláhy nad pevninou pro zásobo­vání vodou vnitřní části kontinentů. Metodice výzkumu vztahů mezi lesem a podnebím se otevřelo nové pole; nebylo již daleko ke snaze ovlivňovat podnebí cílevědomými zásahy člověka.

První světovou válkou bylo ukončeno klasické období lesnické meteorologie, které následující době zanechalo několik kladných výsledků: byla to zmíněná theorie o vlivu lesů na koloběh vody a stanovení místního vlivu lesa na srážky.

Po první světové válce se vyhranily dvě střediska lesnické meteorologie: jedno v Sovětském svazu a druhé ve střední Evropě. Ve druhém středisku přestává být vztah lesa k pod­nebí výzkumným problémem. Podstatné oživení projevuje teprve literatura současná. Vyvolaly to zvýšené nároky na zásobování vodou a dále exploatace lesů za druhé světové války a po ní.

V Sovětském svazu, kde plánované hospodářství dává věd­cům perspektivu pro jejich práci a kde nutnost úpravy podnebného a vodního režimu vyplývá z požadavku vyšších zemědělských výnosů, jsou dány k řešení problému „les — podnebí" největší předpoklady.

Kasatkinova theorie měla v SSSR dlouhou dobu výsadní postavení. Třebaže ji meteorologové a klimatologové již vy­vrátili, udržela se mezi lesníky, zemědělci a z části i vodo­hospodáři až dodnes. Její hlavní dnešní obhájce Cinzerling zavedl staronový pojem „ohraničeného areálu koloběhu vody" a opět předpokládá, že převážná většina srážek nad pevninou pochází z vodních par pevninského výparu. Číslo udávající kolikrát musí vodní pára přinášená od moří prodělat koloběh nad pevninou (t. zv. koeficient obratu vláhy) činí pro území evropské části SSSR podle Cinzerlinga v ročním průměru 2,3. Přívrženci Kasatkinovy theorie a Cinzerlingových názorů vypočítávají toto číslo jednoduše pomocí rozdílu mezi průměrnou roční odtokovou výškou a průměrnými roč­ními srážkami (roční odtok se podle nich rovná množství vody, přinesenému parami od moří).

Témuž koloběhu by byla ovšem podrobena i vláha z do­plňkové závlahy. Transpirace lesů nabývá v tomto světle vskutku velikého významu.

Propočty vlivu lesů na srážky podle uvedené theorie vod­ního koloběhu byly dosti časté, ale všechny jsou zatíženy závažnou chybou: zanedbávají odnos vodních par z uvažova­ného území, t. zv. atmosférický odtok. Čím menší území je ovšem uvažováno, tím jsou výsledky skreslenější.

Vysvětlení otázky, zda se lesy účastní tvorby srážek na rozlehlých územích (dálkový vliv lesa), je podmíněno vyřeše­ním těchto problémů: kolikrát projde vláha nad určitým územím malým koloběhem, jak se zvětší množství vláhy v koloběhu vlivem lesů, a kopečně zda se doplňková vodní pára může srazit a spadnout k zemi jako srážky. Sovětští meteorologové zodpověděli otázku první (koeficient obratu) a druhou (doplňková závlaha), částečně i třetí (možnost kondensace a srážek).

Koeficient obratu pro evropskou část SSSR byl stanoven na 1,13 až 1,14. Z výpočtů vyplývá, že změnám v režimu výparu nelze přičítat tak velký význam v tvorbě srážek, jaký jim byl přičítán doposud. Význam stoupá s velikostí uvažované plochy, pro malá území je zanedbatelný.

Odhad množství vláhy, která se dostane vlivem lesů (zemědělsko-lesnických melioračních opatření) do ovzduší navíc, je obtížnější. Podle sovětských meteorologů se obsah vláhy v atmosféře zvýší v době, během níž vzduch proudí nad oblastí meliorací podle Plánu přeměny přírody, asi o 2 %. Efekt v tvorbě srážek bude pak záviset na průměrné relativní vlhkosti vzduchu. Je-li tato dostatečná, pak zvýšení obsahu vláhy může vést ke zvýšení srážek asi o 20 mm; při průměrné relativní vlhkosti pod 50 % se srážky prakticky nezmění.

Již zmíněný místní vliv lesů byl vysvětlován vzestupem proudícího vzduchu na okraji lesů a zvýšenou turbulencí nad jejich drsným povrchem. Praktické výzkumy sovětské, pro­váděné pomocí rozsáhlé aparatury nad systémem vzrostlých lesních ochranných pásů, potvrdily dosavadní theoretické vývody a poskytly určitá čísla. Znalost kvantitativních změn srážek byla nedávno rozšířena prací Kalinina, jehož výsledky v podstatě souhlasí s dřívějšími měřeními Schuberta.

Souhrnem lze asi říci:

V tomto referátu byla probrána historie výzkumů, zhodno­ceny jednotlivé metody a kriticky podány názory nové.

Mechanismus vlivu lesů na srážky spočívá ve vlivu na celý soubor klimatických a hydrologických činitelů. Považujeme-li lesy za významnějšího dodavatele vlhkosti než jiné druhy zemského povrchu nebo změníme-li režim výparu, projeví se to v režimu srážek tehdy, jde-li o území plošné výměry řádově milionů km2. Na malých plochách nelze očekávat upotřebitelné zvýšení srážek — dálkový vliv lesů se neprojeví.

Místně ovlivňují lesy množství srážek nuceným výstupem vzduchu a zvyšováním dynamické turbulence. Účinek může být poněkud zvýšen za určitých okolností zvětšenou poměrnou labilností vlhkého vzduchu a konvergencí vzdušného proudění.

Je možné s velkou pravděpodobností říci, že naše lesy ne­mají význam pro vznik dodatečných srážek nad územím státu. Lze připustit určité zvyšování srážek vlivem zvětšené drsnosti zemského povrchu, kterou lesy působí. Důsledné a účinné zalesnění v celých krajích (lesní pásy) by patrně mělo za násle­dek několikaprocentní zvýšení úhrnu srážek, avšak toto zvýšení by samo o sobě nezmenšilo nebezpečí sucha pro zemědělskou výrobu.

Popřením vlivu lesů na srážky se ani v nej menším nesnižuje jejich ohromný význam vodohospodářský, půdoochranný a mikroklimatický, který mají lesy vedle své funkce producenta dříví. Tyto účinky by také měly být u nás intensivně zkoumány.

 

M. Kurpelová (Hydrometeorologický ústav):

Fenologický príspevok k vymedzeniu prirodzených klimatic­kých oblastí na Slovensku.

Přirozené klimatické oblasti mohou být mezi jiným vy­mezeny také pomocí fenologických hodnot z rostlinného života. Tak je vyjádřen nejen souhrnný účinek klimatu, ale zachycen i vliv půdy, členitost terénu a pod.

K vykreslení územních rozdílů podle fenologických poměrů bylo použito poznatku, že roční vývojový rytmus rostlin v nížinných oblastech Slovenska není jednotný. Vycházelo se z vegetačního údobí, omezeného počátkem jarních prací a setím ozimého žita. Za dělicí bod tohoto celkového údobí se vzal počátek žní zmíněné obiloviny.

Charakteristiku fenologický jednotných oblastí určují odchylky průměrných hodnot od jejich společného průměru. Roční vývojový rytmus u jednotlivých stanic se vyjadřuje graficky.

Tak byly zjištěny tři základní vývojové typy, určované rozdílným průběhem vývoje. První typ (oblast I) s nejdelším vegetačním obdobím zabírá jz nížinnou oblast. Druhý typ (oblast II) s vegetačním obdobím znatelně kratším vytváří východní nížinná oblast a Jihoslovenské kotliny. Do třetího, vegetačně nejméně příznivého typu, patří celá severní polo­vina území (oblast III).

Územní hranice vyjmenovaných ohlastí se uvádějí na mapě. Použitím pentád se hlavní vývojové typy roztřiďují na menší územní celky s poměrné shodnými fenologickými poměry v jarním a letním období. Fáze počátku setí ozimého žita zachycuje i vývojové poměry v podzimním období.

Každá malá územní jednotka je tedy charakterisována třemi členy: vývojovým typem, podtypem a okrskem. Do vymezených oblastí nebyly pojaty velké komplexy horských lesů.

• Podaná klasifikace umožnila rozdělit celé území Slovenska podle fenologických poměrů. Z jednotlivých vývojových typů se v uvedeném vyzdvihly případy skutečně typické. Třebaže práce byla pouze klimatografickým podkladem, jistě také poskytuje souhrnnou a užitečnou představu pro zemědělskou praxi.

 

Dr E. Trefná (Hydrometeorologický ústav) a Ing. F. Mareček (Výzkumný ústav pro rostlinnou výrobu, Ruzyně u Prahy):

Meteorologie pomocníkem při pěstování skleníkových rostlin.

Zvýšená zemědělská produkce klade větší požadavky i na naši zelinářskou výrobu. Za tím účelem bude zapotřebí postavit další rychlírny zeleniny. Dosud se u nás používá skleníků převážně hangárového typu. Stavby jsou velmi ná­kladné, takže musí být využity co nejhospodárněji.

Proto se zkoumá jejich mikroklimatické prostředí. Ke stu­diu skleníkového mikroklimatu dala popud ČSAZV. Pokus byl umístěn v hangárových sklenících ČSS v Jenči (okres Kladno). Pozorování začalo v listopadu loňského roku. Hlav­ním úkolem meteorologů je nalézt optimální mikroklimatické podmínky pro každý druh pěstované zeleniny a poskytnout podklady k zlepšení dosavadních i připravovaných staveb­ních konstrukcí. Při pokusu se vystřídalo několik kultur růz­ných druhů zeleniny. Tato práce pojednává o výsledcích po­zorování tří sklizní salátu ze zimního, předjarního a jarního období. Průběh pozorovaných meteorologických prvků je vy­jádřen grafy, které jsou doplněny křivkou změn denní spotře­by paliva, a dále fenologickými záznamy o vývojových fázích salátu.

Pozorování umožnila vysvětlit některé dosavadní agrotech­nické neúspěchy a potvrdila názor zahradníků, že dlouhá vegetační doba salátové kultury v zimním období je způsobena poměrně nízkou teplotou vzduchu a malým kolísáním vlhkosti vzduchu zvláště v období po výsadbě. Ze tří uvažovaných sklizní salátů se jeví nejpříznivější sadba jarní. Dále se zpraco­vávají výsledky měření rozložení teplot v rychlíme. Již dnes je zřejmé, že za účelem zkrácení vegetační doby bude nutno lépe umístit topná tělesa a utěsnit větráky v objektu v Jenči. Ve výzkumech, jejichž dosavadní výsledky se hned pře­nášejí do vlastní zelinářské praxe, se pokračuje. Budou ověřo­vány i nároky jiných druhů zeleniny na prostředí.

 

K. Pejml (Hydrometeorologický ústav):

O používání empirických vzorců v předpovědi nočních mrazů.

Metody předpovědí nočních mrazů lze zhruba dělit do tří hlavních skupin. Jsou to:

a) Metody, jako třeba metoda Faustova a Kammermannova, používající na podkladě místních pozorování empiricky odvozených vzorců. Předpokladem těchto metod jsou jasné bezvětrné noci a zvláštní konstanty (index ohrožení mrazem), vypočtené za delší časové období pro každé místo zvlášť.

b) Komplexní metody, ku př. metoda Sinjavskébo, kde odhad nočních mrazů se opírá o sledování několika meteorolo­gických prvků ovlivňujících vyzařování. Nezávisle ke zmíněné metodě je připojena předpověď relativní vlhkosti ve 21,00 h, což jest pro odhad možnosti nočního mrazu účelně.

c) Metody, předpovídající složky tepelné bilance. Tento druh metod, založených na matematicko-fysikálním sledování celého procesu vyzařování, má význam pro budoucnost; v současné době se však vzhledem ke své složitosti zatím do praxe nezavádí.

Proto je nutné se spokojit s poměrně méně dokonalými metodami skupiny a) a b), a to i když neberou v úvahu všechny činitele podmiňující mráz, takže nejsou zcela přesné a vyžadují proti skutečně naměřené hodnotě několikastupňo­vou toleranci. Je sice snaha tyto nedostatky vyrovnat zavá­děním representativních konstant, avšak při takovém postupu se pouze hledají statistické souvislosti, které mohou velmi málo odpovídat skutečným poměrům v jednotlivých místech.

V rámci zkoumání použitelnosti jednotlivých vzorců při předpovědi nočních mrazů byla prošetřena pomocí pozorova­cího materiálu naší observatoře řada metod pro jasné bezvětrné noce. Určitou nevýhodou byla poměrně krátká pozorovací řada a poněkud i poloha stanice.

K ověření přesnosti zkoumaných metod   byly výsledky, považovány za dobré tehdy, jestliže rozdíl mezi skutečnou a naměřenou hodnotou činil méně než ±1,5 °C, a za uspo­kojivé tehdy, jestliže rozdíl nepřesahoval ± 3 °C.

Při posuzování Kammermannovy metody se dospělo k ná­zoru, že konstanta 4 až 4,5 °C je nízká, a dále že výhodnější je odečítat přístroje ne jak doporučováno ve 14,00 hod., ale hlavně v 21,00 hod.; druhý termín dával při přesnosti 1,5 %podstatně lepši výsledky. S přesností ± 3 % pracovala před­pověď poměrné velmi dobře při obou čteních, ale i tu bylo pozdější čtení (v 21,00 hod.) výhodnější. Nevyžaduje-li se příliš velké přesnosti, pak Kammermannovu metodu lze skutečně doporučit. Podmínkou je však pečlivý výpočet konstant.

Při posuzování metody rosného bodu se přístroje podle Kesslerova doporučení odečítaly večer. Byly zjištěny výhody takového čtení, avšak pravidelný průběh denního chodu rosného bodu nebyl shledán. Dosažené výsledky byly méně přesné než výsledky metody Kammermannovy. Použití me­tody rosného bodu hy snad vyhovovalo pro nížiny, ale v pahorkatém terénu nebude tato metoda asi příliš vyhovující.

Sinjavského metoda představuje zajímavý pokus o kom­plexní řešení. Odhad nočního mrazu při pokusném sledování vycházel, avšak poněkud rozdílné byly odhady týkající se oblačnosti a větru.

Z uvedeného přehledu můžeme dojít k závěru, že i s dosa­vadními poměrně nedokonalými metodami lze sestavovat dobré předpovědi nočního mrazu, avšak že je zapotřebí správně vypočítat konstanty a navíc vždy přihlížet k mikro­klimatickým charakteristikám.

 

Prof. Dr A. Gregor (Ustav pro meteorologii a klimatologii Karlovy university):

Klimogramy v bioklimatologii.

Klimogramy graficky znázorňují průměr základních meteoro­logických prvků po měsících z delšího časového období v uza­vřených obrazcích. Geograficky názorné jsou klimogramy Landsbergovy. Hrudička svými metaklimogramy a Nosek svými hythergrafy, které uvádějí vztah mezi teplotou a sráž­kami, volili postup poněkud odlišný, avšak vhodný pro kli­matologii zemědělskou.

S hlediska použitelnosti v lékařství můžeme klimogramy rozdělit na obecné a speciální. Do první skupiny lze zařadit již zmíněné hythergrafy, jež by daly vhodný obrazec také pro srovnání míst s různou nadmořskou výškou u nás. Do druhé skupiny patří podle Hillova vzorce sestavené isofrigidy Domovy, vyjadřující stupně zchlazování. Tento klimogram upravil Gregor pomocí zvláštní stupnice tak, aby bylo možno přímo číst stupeň tepelné pohody venku v různých ročních dobách na různých místech. Stupnice byla později ještě poněkud změněna Petrovičem. Nepříliš odlišného zobrazení použil také Stružka. K znázornění tepelné pohody uzavřených prostorů se používá klimogramů, založených na podobných principech jako klimogramy již uvedené. Píší o nich Čubukova Schmidt.

Zajímavá je práce německého lékaře Beckera, který zavedl „bioklimogram", graficky znázorňující průběh počasí den po dni v určitém místě v závislosti na vývoji povětrnostních dějů. Požadavek je prý dán citlivostí vegetativní nervové soustavy na podstatné zdroje vzruchů, vyvolávané za určitých situací celou řadou povětrnostních případů.

Pomocí klimografů Becker zjišťuje, jak povětrnostní sy­noptické děje působí na pozorovanou osobu. Klinický rozbor povětrnostních bioklimogramů ukázal, že stovky z několika tisíc vyšetřovaných osob zřetelně reagovaly na průchody front. Fronty, zvláště studené, působí obtíže, takže je žádoucí jejich kalendářní registrace. Lékař by měl mít možnost získat od meteorologa zprávy o předvídaných a skutečných meteorologických dějích. U nás by se mohl získat základ pro tento druh klimogramů podle Beckera z pozorování observa­toře Praha Karlov. Znázornění by nemuselo být tak složité jako Beckerovo, zato však přesnější ve stupnicích. K tomu by přistoupil pravidelný rozbor situaci za účasti synoptika.

 

MUDr B. Petr (Hygienicko-lékařská fakulta Karlovy uni­versity):

Pokusy o stanovení tepelné pohody lidského organismu v zá­vislosti na meteorologických činitelích.

Lidský organismus je vystavován vlivům nejrůznějších příznivých či nepříznivých činitelů vnějšího prostředí. Mezi základní, přímo působící činitele patří svým složením a pro­měnami také ovzduší.

Velkého vlivu ovzduší na člověka lze často využít k účelům léčebně-preventivním i k vlastní léčbě. Značnou pomoc při hodnocení významu některých povětrnostních činitelů pro člověka poskytlo pavlovské učení o nervové soustavě.

Je známo, že subjektivní teplotní pocity, jež jsou způso­bovány změnou teploty kůže, vždy nesouhlasí s teplotou okol­ního vzduchu. Na přiměřené podráždění kožních čidel reaguje nervová soustava svým thermoregulačním ústředím, které je citlivé na výkyvy teploty krve. Teplotu pomáhá upravovat také ústředí vasomotorické. Tělesná thermoregulace je v pod­statě chemická (tvorba tepla) a fysikální (výdej a příjem tepla).

Zpravidla se nacházíme v prostředí chladnějším než naše tělo. Teplo z těla nebo k tělu je převáděno souvislou, několik milimetrů silnou vrstvou vzduchu. Za klidového stavu pro­středí je vrstva silnější, za proudění pak zeslábne, takže výdej tepla se zvýší.

Při určování závislosti tepelné pohody na meteorologických činitelích se vycházelo z předpokladu, že optimální tepelné pohody dosáhneme, budou-li tvorba a výdej tepla v organismu v rovnováze při minimu thermoregulačních zásahů. K měření velikosti zchlazování byla sestrojena řada přístrojů, v nichž prvenství má katateploměr Hillův. Používá se též přístrojů registračních. Žádný fysikální přístroj nelze ovšem spolehlivě porovnávat s živým organismem, proto zjištěné údaje mají určité nedostatky.

Při srovnávání velikosti zchlazování s tepelnými pocity se někdy také používá různých stupnic. Ty však nejsou v souladu a jejich autoři neuvádějí, jaké z potřebných údajů byly brány v úvahu. K správnému vyjádření subjektivních teplotních pocitů je zapotřebí sestavit celou řadu nových stupnic.

V souvislosti s tímto požadavkem byla pokusně stanovena tepelná pohoda lidského organismu při různých meteorologic­kých podmínkách. Pokusy jsou zatím v počátcích. Zajímavé a s Oparinovými experimenty souhlasné jsou důkazy, že důležitým signálním činitelem vnějšího prostředí je i vítr. Psychický vliv rázu počasí na naši tepelnou pohodu byl potvrzen zkoumáním slunečního svitu.

Celá otázka zdaleka ještě není uzavřena. Údajů meteoro­logických stanic o zchlazování můžeme v lékařství používat sice dále, ale musíme je patřičně opravovat. Připravované teplotní pocitové tabulky mají svou určitou formu již dnes. V pokusech se pokračuje a přibírají se další složky, které mají vliv na subjektivní pocity.

 

MUDr Š. Švorcová:

Onemocnění horních cest dýchacích v souvislosti s náhlými přechody front.

Meteorotropismus je popisován často a to zvláště u nemocí, které se projevují různými záchvaty, a dále u t. zv. nemocí z nachlazení. U nás není výzkum vztahů mezi počasím a chorobami, který může mít značný význam hlavně v prevenci, doposud plně rozvinut.

Za spolupráce odborné kliniky a s použitím záznamů meteorologické observatoře se proto začala v hradeckém kraji studovat souvislost mezi vznikem některých chorob z nachla­zení a možným vlivem povětrnostních prvků.

Ve zmíněném kraji se vyskytuje značný počet chorob hor­ních cest dýchacích, chorob ušních a dále šíření t. zv. chřipko­vých katarů. Tyto choroby mají pravděpodobně také vztah ke klimatickým zvláštnostem severovýchodních Čech, jež se vyznačují rozkyvy teplot a znečištěním ovzduší; v podstatě je však nutno se zaměřit na důsledky přechodů front.

Jak známo, vyvolávají fronty u sensibilisovaných osob určité reakce. Nestačí-li se organismus přizpůsobit změněným podmínkám, pak dochází ke stavům pathologickým. Mechanis­mus snížení odolnosti organismu proti infekcím při nachlazení není doposud přesně znám. Podle některých názorů účinkem chladu na povrch těla se mezi jiným také odkrví sliznice horních cest dýchacích, čímž vzniknou vhodné podmínky k rozmnožení případných škodlivých zárodků.

Vliv přechodu front byl studován u osmi druhů onemocnění akutních i u komplikací. Aby se vyloučil možný sezónní výskyt těchto chorob, které se nejčastěji objevují v lednu a únoru, uvádí se příkladem sedm vícedenních údobí z letoš­ního května. Porovnání počtu případů onemocnění ve dnech s frontálními přechody a těsně po nich vždy ukázalo značný vzrůst onemocnění proti předešlým dnům bez front. Zvláště výrazný je vliv přechodu studené fronty a současné zvýšení případů akutních rým a hnisavých zánětu středoušních.

Sdělené výsledky jsou pouze dílčí, ve výzkumu se pokračuje. Kromě jiného zbývá také vyšetřit, do jaké míry se jednotlivé meteorologické prvky na vzniku onemocněni podílejí.

 

Dr K. Kacvinská (Hydrometeorologický ústav):

Zhodnotenie aktinometrických meraní v Hurbanove za rok 1939-1953.

Sluneční záření je pramenem života na zemi. Je proto nutné registrovat, kolik této energie dostává plošná jednotka ně­jakého místa na zemi.

Ze slovenských aktinometrických stanic má nejdelší pozo­rovací řadu Hurbanovo (47°52'N; 18°12'E; 120 m n. m.), které vzhledem ke své poloze může representovat celou slo­venskou část Podunajské nížiny. Okolní ovzduší stanice je poměrně velmi čisté.

Na stanici se používá bimetalického aktinometru Michelson-Marten, a to od 1939 do března 1942 přístroj MM 335 a po­zději až do nynější doby MM 625. Intensita záření různých částí slunečního spektra se zjišťovala pomocí Schottových filtrů. Všechna měření se prováděla upravenou metodou Martenovou, každá série se dvakrát opakovala.

Jednotlivým měřením, která však nebyla plánovitá, byla na závadu samozřejmě oblačnost. Úplné přerušení vůbec si vy­nutily neurovnané poměry v údobí konce války. Po kritickém zhodnocení materiálu zbylo 493 dní se 1725 záznamy.

Závislost intensit záření na výšce slunce byla pro roky 1939 — 1944 určena podle Schutteova monogramu, pro zbý­vající léta se vypočítala pomocí vzorce sférické trigonometrie. Naměřené intensity záření byly graficky nebo početně redu­kovány na výšku slunce po 5° pro každý měsíc a jednotlivé roční období. Intensity naměřené pomocí žlutého nebo červe­ného filtru byly redukovány zvláštním grafickým způsobem.

Z tabulek lze vidět některé zjištěné hodnoty:

Intensita přímého slunečního záření při kolmém dopadu paprsků má výrazný denní a roční chod. Při stejné výšce slunce je intensita největší v zimě a nejmenší v letních měsí­cích; příčinou toho je větší obsah vodních par v ovzduší v letní době. Roční chod intensity slunečního záření podle poledních záznamů má největší hodnoty průměrně v jarním období a dosahuje maxima v květnu, tedy nikoli v červnu — při nejvyšším stavu slunečním. To se vysvětluje tím, že v červnu je absolutní vlhkost vzduchu u nás daleko větší než v květnu.

Rozložením intensity přímého slunečního záření se dostanou hodnoty, z kterých lze pro praktické účely vypočítat ozáření libovolné roviny. Vynásobením intensit slunečního záření pro jednotlivé hodiny sinem výšky slunce nad obzorem se do­staly hodnoty, z kterých bylo možno vypočítat ozáření vodo­rovné plochy jako za jasné oblohy. Maximální denní součet přímého slunečního záření je v souladu se změnou výšky slunce nad obzorem v měsíci červnu, minimum připadá na prosinec. Závěrem lze říci, že Hurbanovo a tudíž Podunajská nížina je na sluneční záření velmi bohatá (Hurbanovo má přes 2000 hodin slunečního svitu za rok) a že předem vypo­čítané hodnoty záření užitou metodou se v podstatě mnoho nelišily od hodnot skutečně naměřených aktinometrem,

 

Dr V. Stružka (Ústav hygieny, Praha):

Některé otázky dnešní biometeorologie.

Stálá meteorologická staniční síť se neustále vyvíjí, takže dnes může vyhovět téměř všem základním požadavkům lidské práce. V poslední době zvětšující se snaha co nejdoko­naleji poznat životní prostředí rostlinstva i živočišstva posta­vila před meteorologii mnoho nových úkolů.

Klimatologové reagovali na nové požadavky zavedením řady opatření, mezi jiným také nových pracovních method. Jednou z nich je dostatečně známé Gregorovo bodování počasí. Původní určení tohoto bodovacího systému pro turisti­ku bylo rozšířeno také na získávání podkladů v klimatologických studiích. Způsob našel značného uplatnění a to i v za­hraničí.

Konečně je Gregorovo bodování užitečné v biometeorologii. Různé menší úpravy, používané třeba při posuzování volby místa k léčení určité choroby nebo výsadbě zemědělské kultury, mohou někdy tuto metodu ještě upřesnit, případně zvýšit její „citlivost".

Jedním číslem bodovacího systému můžeme vyjádřit i jiné závislosti, jako jsou třeba průběh počasí a nemocnost obyva­telstva. Jiným, již odlehlejším použitím je bodování odchylek jednotlivých prvků od klimatických normálů.

Zdůrazňuje se, že po úspěšném využití a zlepšení pracovních metod by se měla věnovat zvýšená pozornost také měření slunečního záření; bylo by vhodné rozšířit síť aktinometrických stanic a síť heliografickou.

 

S. Kozumplík (Hydrometeorologický ústav):

Součtová metoda pro klimatická a agrometeorologická měření — návrh na jednotné zavedení.

Běžná termínová pozorování meteorologická se obvykle zpracovávají vytvářením aritmetických průměrů. Ve výsled­cích se často odráží subjektivní vliv pozorovatele a navíc se projevují mezery, vyvolané dočasným přerušením měření. Také registrační materiál ze stanic nelze plně využít pro ne­dostatek personálu, nutného k vyhodnocování záznamů (úkaz mezinárodní).

Všeobecně roste význam úhrnů hodnot prvků. Tyto se běžně získávají součtem průměrných hodnot, což neodpovídá sku­tečnosti. Tento návrh se vyrovnává s problematikou tak, že doporučuje zavedení součtové měřicí metody. Pro budoucí aparaturu bylo by výhodné, kdyby suma měřené veličiny narůstala s časem po kvantech, při čemž kvantum by zna­menalo neproměnné množství měřené veličiny. Měřená kvanta by zaznamenávala elmagnetická dekadická počitadla (tak, jak se děje na příklad záznam telefonních hovorů). Stav počitadla byl by odečítán v pozorovacím termínu; z rozdílů dvou po sobě následujících odečtů počitadla získala by se termínová suma měřené veličiny. Tímto způsobem bylo by tedy možno získat sumu termínovou, denní, desetidenní, měsíční, roční atd.

Pro speciální účely, kde nutno znát průběh hodnoty prvků v závislosti na čase podrobněji, bylo by možno volit termíny kratší; navrhuje se však též připojení zoubkového chronografu, jehož záznam lze rychle vyčíslit a kde možno též pohodlně sledovat proměnlivost intensity.

K řešení záznamů byla by zavedena metoda impulsní — s proměnnou hustotou impulsů v časové jednotce — jelikož sc při ní nekladou nároky na spojovací cestu mezi místem měření a místem záznamu. V podstatě jde o elektrickou metodu kondensátorovou. Měrné čidlo ovládá nabíjecí proud kondensátoru, který se nabíjí na konstantní množství elektric­ké, úměrné kvantu měřené veličiny. Po dosažení konstantního kvanta se kondensátor v okamžiku vybije. Vybitím konden­sátoru vznikne elektrický proudový impuls, který je zazname­nán počitadlem nebo chronografem. Jelikož vybíjecí čas kon­densátoru je zanedbatelný, je určující složkou nabíjecí čas kondensátoru; tento čas je proměnný, úměrný měřené veli­čině tak, že se nabíjí kondensátor na konstantní kvantum proměnným proudem, v důsledku čehož je i čas proměnný.

Aparatura by sestávala z částí vysílací, přijímací (tato by byla umístěna v každém případě v místnosti), spojovací cesty a napájecího zdroje. K napájecímu zdroji bylo by možno připojit libovolný počet přijimačů s vysilači, a to podle počtu měřených meteorologických prvků. Nutno zdůraznit, že jde v podstatě o integraci okamžitých hodnot měřené veličiny každého prvku, jehož množství stále narůstá, a že tedy termínové (případně i mezitermínové) odečty sé dějí jen proto, aby se získal přehled o sumě v kratším časovém intervalu.

Pro speciální účely (rostlinné biologie atd.) se navrhuje závedení sum °C efektivních a deficitních. Suma °C efektiv­ních je s klimatického hlediska nad 0 °C, s jiného, na příklad v biologii rostlinné, některá plus hladina. Deficitní suma je pod touto zavedenou hladinou. Nulovou hladinu bylo by mož­no nastavit libovolně. Poměrně snadno dala by se aparatura upravit i pro účely mikroklimatického průzkumu. Zavedení navržené aparatury do staniční sítě by si vyžádalo jen spe­ciální vložky do měsíčního výkazu, na kterou by pozorovatel zaznamenával stav počitadel v termínech pozorování.

Výhodou navržené metody a v hrubých rysech naznačené aparatury (detailní řešení má být předloženo později) by bylo, že s poměrně malým příkonem by bylo možné provádět nepřetržitě záznam tak, aby kvanta měřené veličiny rostla do sumy s časem plynule bez přerušení. Jeví se tedy dokonce i možnost řešit touto cestou automaty. Celým návrhem odstranila by se konečně problematika registračních přístrojů v síti, totiž pracné vyčíslování záznamů — sumy se tvoří dodatečně výpočtem. Zavedením realisovaného návrhu do praxe získal by se tedy nutný materiál bez dalšího rozšiřování stavů personálních. (S. K.)

 

Ing. S. Krhounek (Hydrometeorologický ústav):

Srovnání výsledků měření promrzání půdy s výsledky měření půdními teploměry.

Různé složky rozvíjejícího se národního hospodářství kladou stále četnější dotazy na hloubku promrznutí půdy v zimním období. Ani dosavadní způsob měření, ani ojediněle prováděné výkopy nemohly podat v širším rozsahu požadované informace. Použití hloubkových půdních teploměrů pak vyžaduje po­měrně značný náklad.

Jednoduchý a dostupný přístroj k měření hloubky pro­mrzlé půdy byl vloni sestrojen v Hydrometeorologickém ústavu podle návodu Danilina a pokusně zaveden na čtyřech stanicích. Konstrukce přístroje — nazvaného mrazoměr — je jednoduchá: základ tvoří gumová hadička, upevněná na záklopce bránici přístupu vzduchu. Hadička je chráněna obalem, u nás vyráběným z umělé hmoty vinidur. Obal je souhlasně s hadičkou označen stupnicí.

Mrazoměr, jehož délka je dána předpokládanou hloubkou promrznutí, se umisťuje v půdě do předem vyvrtaného otvoru. Po vytažení záklopky a hadičky se hmatem zjišťuje výška promrzlého vodního sloupce, jež má odpovídat hloubce promrznuté půdy.

Při porovnávání použitelných výsledků měření bylo zjištěno, že mrazoměr naší konstrukce i měření jim prováděná trpí určitými závadami, které brání dosažení žádoucí přesnosti. Navrhují se proto hlavně tyto úpravy: vyrobit mrazoměr, jehož hadička by měla tenčí stěnu a ochranný obal menší světlost; stupnici dělit po 1 cm; vyrobit pokusně mrazoměr s tenkostěnným obalem měděným; při pokusných měřeních instalovat mrazoměry v různých nadmořských výškách; při zavedení mrazoměrů volit místa v různých druzích půdy.

 

J. Brablec (Hydrometeorologický ústav):

Předpověď všeobecného počátku žní ozimého žita v r. 1954.

Theorie stadijního vývoje rostlin učí, že ze všech činitelů vnějšího prostředí je teplota činitelem nejdůležitějším. Na tomto podkladě byl s použitím pozorovacího materiálu z feno­logických a klimatických stanic pokusně předpověděn počátek žní ozimého žita.

Při předběžném šetření bylo shledáno, že doba počátku žní zmíněné obiloviny je přímo závislá na úhrnech teplot, počítaných od jarního trvalejšího přechodu průměrné denní teploty přes 3 °C. Ukázalo se také, že k dozrání potřebný úhrn teplot je s přibývající nadmořskou výškou menší. Úhr­ny teplot u nás v jednotlivých letech poněkud kolísají a to většinou vlivem abnormálních změn poměrů teplotních a vláhových, projevujících se v době po mléčné zralosti obi­loviny.

Jsou-li známy všeobecné úhrny teplot potřebné k uzrání, lze s pomocí dlouhodobé prognosy počasí odhadnout datum, kdy v jednotlivém případě bude potřebný úhrn dosažen. K realisaci předpovědi musí být stanoveno jednotné výchozí datum (na př. 10. května), k němuž počítané úhrny teplot představují určitý stav vývoje rostlin.

Při sestavování prognosy se s použitím teplotního faktoru přešlo na hospodárnou fenologicko-klimatickou metodu. Při té se nejdříve zjistí úhrny teplot, potřebné pro uzrání ozimého žita, a dále letní měsíční normály teplot pro jednotlivé stanice. Nejsou-li po ruce tyto údaje, lze v obou případech použít údajů odvozených a graficky upravených podle nadmořských výšek. S přesností dodané dlouhodobé předpovědi, která však může být nahrazena, stoupá i přesnost předpovědi začátku doby žní.

Předpověď žni se určuje podle vzorce, který obsahuje: úhrn teplot, potřebný k uzrání; úhrn teplot k výchozímu datu; předpokládaný úhrn teplot do 30. června a konečně průměrnou měsíční teplotu měsíce dozrání. V praxi lze vzorec zjednodušit zavedením normálu úhrnu teplot. Výsledek výpočtu označí, za kolik dní po 30. červnu začnou žně.

Na uvedených předpokladech byla letos začátkem června uveřejněna první pokusná předpověď žní ozimého žita. Ne­pravidelný průběh počasí na jaře nedával velkou naději na úspěch. Navíc se dostavily, jak známo, abnormálně vysoké srážky a chladné dny v červenci, které také počátek žni o několik dní opozdily. Třebaže předpověď žní byla pro jed­notlivá místa správná, nelze ještě výsledné informace považo­vat za určení „všeobecného počátku žní" a v řešení úkolu je nutno pokračovat.

 

J. Brablec (Hydrometeorologický ústav):

Poznámky z komplexní kombajnové sklizně v Býkvi u Mělníka.

Požadavky na mechanisaci sklizně jsou neustále zvyšovány. Při tomto přerodu našeho hospodářství nesmí zůstat stranou ani meteorologická služba.

Po sklizni obilovin kombajny, kdy se současně mlátí, je zrno později dosušováno. MSS-Praha požádal náš ústav o spolupráci při hledání vlivu počasí na jakost práce vysoce mechanisovaného polního mlatu v Býkvi (okres Mělník). Měly být sledovány některé z hlavních prvků počasí a dále podávána místní předpověď.

Práce, která byla v podstatě výzkumnickou, byla velice zajímavá. Zjištěné výsledky se ještě zpracovávají, ale již dnes lze uvést alespoň následující:

Nerušená činnost kombajnů je závislá nejen na fysikálním stavu půdy, ale také na vlhkosti porostu obilí, která je většinou vyvolána vlhkostí vzduchu. Hledáním vztahu mezi touto vlhkostí a tvořením se rosy bylo zjištěno, že rosa se za dosta­tečné zásoby půdní vláhy tvoří navečer tehdy, jestliže rela­tivní vlhkost v budce se zvýší nad 60 °/0. Klesnutím vlhkosti pod tuto hranici ráno rosa opět zmizí. Zdá se tedy, že výskyt uvedené relativní vlhkosti lze podmínečně považovat za výstražné znamení nástupu obtížné sklizně (ucpávání strojů a pod.). Zpracování denního chodu vlhkostních poměrů v období sklizně obilovin může mít velký význam pro pláno­vání sklizně obilními kombajny i pro organisaci použití sklizňových strojů vůbec. Za vlhkého počasí bylo by jistě vhodné uvažovat o sklizni kombinované.

Zrno, sklizené kombajnem, nesmí mít před předáním do skladu vlhkost větší než asi 15 %. Z několika způsobů sušení zrna bude zde pojednáno o dvou způsobech v Býkvi použitých: o sušení horkým vzduchem a o sušení na slunci.

Při sušení horkým vzduchem v mlátičce a v komorové sušičce nebyl hned sledován teplotní režim. Namátkou bylo zjištěno, že zrno vychází velmi teplé, takže by se mohla narušit klíčivost. Bylo proto prosazeno měřit nejen teplotu sušícího vzduchu, ale i teplotu zrna. Celý režim byl sledován a řízen pomocí sestrojených grafů. Dále bylo zjištěno, že vyhřáté zrno může pozbýt ještě až 1 % vlhkosti ochlazením v silném proudu vzduchu trierky.

Zkoumáním sušení zrna na slunci se ukázalo, že povrchová vrstva zrna se často ohřívá více než je přípustno. Musí se proto prohazovat v závislosti na teplotě a vlhkosti asi násle­dovně: z rána v intervalech 2 hod., k poledni 1 y2 hod., časně-odpoledne po 1 hod.; s přibývajícím dnem lze intervaly opět prodlužovat. Doporučuje se také zvětšit povrchovou plochu rozprostřeného zrna vytvořením mělkých brázdiček směrem sever—jih. ,

Práce meteorologické služby v zemědělské praxi byla přijata se zájmem a snad i s povděkem. Závěrem se naznačují úkoly, jejichž splnění by bylo prospěšné:

  1. vydávat ve žňovém období předpovědi počasí s vyhlíd­kou na 2—3 dny;
  2. prostudovat vliv časné podmítky na zachování vláhy v půdě;
  3. neprodleně zpracovat vlhkostní poměry v době žní aspoň pro representativní stanice.

 

Dr J. Podzimek (Geofysikální ústav ČSAV, Hradec Králové):

Fysika oblaků a její současný stav.

Fysiku oblaků lze rozdělit na mikrofysiku, zabývající se hlavně tvořením a strukturou oblaků, a na vývojově starší makrofysiku, jež si všímá oblaků jako celku.

Základní otázkou mikrofysiky oblaků je jejich vznik, který je nerozlučně spjat s kondensačními jádry. Ta svým chemickým složením i geometrickým tvarem umožňují kondensaci vodní páry i při nedostatečné nasyceném vzduchu. Nejúčinnějšími jsou jádra, složená z látek hygroskopických.

Se složením kondensačních jader souvisí i otázka jejich původu. Základní domněnky j$ou dvě: a) jádra vznikají roz­střikováním a odpařováním mořské vody; b) jádra vznikají, převážně jako produkty spalování, nad pevninou.

Velký význam pro osvětlení vzniku kondensačních jader mají poměrně obtížné analysy dešťové vody; úspěšné výsledky umožnila analytická metoda polarografická. Analysy však přinesou všeobecný užitek teprve tehdy, až budou zpracovány vzorky z velkých ploch.

Růst kapiček je ovlivňován kondensaci vodní páry a koagulací. Zkondensování vodní páry na jádře je výsledkem několika pochodů. Má-li kapka vůbec narůstat, musí být přivedena do takového prostředí, ve kterém se přemůže její přirozená schopnost se vypařovat. Působí-li na nejmenší kapičky hygroskopické látky nebo elektrický náboj, mohou tyto kapičky narůstat i při relativní vlhkosti nižší než 100 %.

Při růstu zárodku kapičky odnímá kondensační jádro svému okolí vodní páru; tím se koncentrace jímavé látky zmenšuje a napětí vodní páry nad povrchem zvětšujícího se kapkovitého zárodku stoupá. Po překročení kritické velikosti, dosažené se zvětšujícím se přesycením, roste kapka vzhledem k svému již dostatečně velkému poloměru dále sama, a to i když pak přesycení zůstává konstantní.

Problém koagulace kapek je velmi důležitým pro řešení otázek vzniku srážek přirozených i umělých. Koagulace může být způsobena různou rychlostí pádu kapek, dále pohybem v turbulentním proudu a také jinými vlivy.

Z theoretických úvah lze odvodit, že průměrná velikost ka­pek je tím větší, čím je pomalejší ochlazování, čím je vyšší počáteční teplota a čím nižší je tlak. S tím úzce souvisí vzhled a hlavně obrysy oblaků.

Úloha tuhé fáze v oblacích a narůstání ledových krystalků byly naznačeny již Bergeronem. Findeisen vysvětloval vznik krystalků v oblacích oživením hypothesy o sublimačních jádrech. Tím současně objasňoval výskyt přechlazených mlh a smíšených oblaků. Avšak při rozsáhlých nedávných šetřeních nebyla sublimační jádra v předpokládané formě zjištěna.

Připouští se, že krystalky mohou za určitých podmínek vznikat na ledových jádrech, t. j. na takových jádrech kon­densačních, která za nízkých teplot podporují mrznutí vody. Ledová jádra by měla být výstižněji nazývána ledovými zárodky. Kondensační jádra, vhodná pro tyto zárodky, jsou většinou nerozpustné částice, jako produkty spalování a dřevitý prach. Jsou-li jádra tvořena z látek rozpustných ve vodě, pak se mohou stát ledovými zárodky až při velmi níz­kých teplotách. Různým měřením v přirozených i umělých podmínkách byly zjištěny až tři různé druhy kondensačních jader, jež působí jako ledové zárodky vždy při určité teplotě, případně rychlosti výstupného proudu.

Vyskytují-li se vedle sebe přechlazené vodní kapky a ledové krystalky, pak krystalky počnou vzhledem k menšímu napětí vodní páry narůstat rychleji než kapky. Tím dojde ke klesání a dalšímu narůstání větších ledových částic. Průchodem oblastí s přechlazenou vodou vzniká krupice a případným opětovným stoupáním a klesáním dochází k tvoření krup.

Srážky, a to i vydatné, mohou však padat také z oblaků, v nichž nejsou ledové krystalky, nebo jejichž vrchol ani ne­dosáhl nulové isothermy. Takový druh srážek lze ku příkladu vysvětlit řetězovou reakcí podporovaným narůstáním srážek.

Zajímavé je studium ledových krystalů. Na jejich růst a tvar působí přesycení vzduchu vodní parou vzhledem k ledu i jiné faktory. Fysikální vysvětlení byla potvrzena pozorová­ním. Krystaly lze dělit podle tvaru nebo podle místa výskytu v atmosféře. Tvary krystalů ucelených jsou různě formované destičky, sloupky a jehličky; tvary krystalů rozvětvených jsou hvězdičky případně ještě obalené ledovými krystalky a tvořící se jen při větším přesycení vzduchu. Během pádu narůstají ledové krystaly hlavně koagulací, méně již kondensaci nebo sublimací. Krystaly jsou důležité pro vznik deště v oblacích kupovitých i slohovitých.

Značný význam v mikrofysice oblaků mají umělé srážky a kondensační pruhy za letadly.

Umělými srážkami lze nazvat srážky vědomě vyvolané za nepřirozených fysikálních podmínek; dále sem lze též zahrnout zvyšování intensity srážek, jejich prostorové přemisťování a konečně přeměnu jejich vývoje (zamezení tvoření se krup, rozpouštění mlhy...).

Technika pokusné infikace oblaku spočívá bud v sypání suchého ledu, jež vede k náhlému snížení teploty a tudíž ke krystalizaci oblačných kapiček, nebo v rozprašování vodní tříště, vyvolávající narůstání oblačných kapek prostřednic­tvím již zmíněné řetězové reakce. Byly používány i jiné metody a různé chemické sloučeniny. Na základě mnoha pokusů byly k infikaci za nejvhodnější označeny oblaky s vysokým verti­kálním vývojem.

Podle četných zpráv, z nichž nej důvěryhodnější je zpráva Světové meteorologické organisace, lze dojít k závěru, že dosavadní výsledky všech akcí na tvoření umělých srážek možno s vědeckého hlediska označit za neurčité, neboť zatím nebyla dokázána ani jistota úspěchu, ani úplný neúspěch, a že na tomto poli je nutno dále pracovat.

Kondensační pruhy za letadly mají nejen význam vojenský, ale i velkou důležitost pro studium tvoření oblaků ve vyšších hladinách troposféry. První druh kondensačních pruhů, ne­majících dlouhého trvání, vzniká, jestliže letadlo v blízkosti země prolétává vrstvami, nasycenými vodní parou. Další druh pruhů se vytváří ve velkých výškách. Mají charakter obdobný s řaso vitým oblakem, ale podstata tvoření není ještě vysvětlena; určitý význam se přisuzuje výfukovým plynům. Byly již pokusně předpovídány podmínky, za kterých by se tyto pruhy mohly tvořit a také se uvažuje, zda jejich tvoření lze zabránit nebo zda je alespoň možné učinit je méně patr­nými.

Závěrem podaného přehledu současných výzkumů a jejich výsledků se zdůrazňuje, že znalost struktury a zákonitosti vývoje oblaků má značný národohospodářský význam a že je proto nutno přispět k řešení alespoň těch nej důležitějších úkolů.

 

J. Vrána (Hydrometeorologický ústav):

Synoptická situace a provoz na letišti v Ruzyni.

Bezpečná letecká doprava znamená dopravu plánovanou. Z mnoha rozhodujících činitelů, které se při takovém plánování berou v úvahu, je vliv počasí činitelem nejkolísavějším.

Určité povětrnostní situace probíhají nad určitými místy v charakteristických obměnách, jež potvrzují jistou zákoni­tost vývoje počasí. Zpracování této zákonitosti s hlediska letecké aktivity usnadňuje prognostikovi analogicky posoudit vývoj počasí v budoucnu. Protože při sestavování prognosy je nutno dbát nejvíce na prvky leteckému provozu nepříznivé, byl pro letiště Praha-Ruzyně proveden rozbor synoptických situací, které tyto nepříznivé prvky nejčastěji přinášejí. Zmíněné třídění bylo pomocí Brádkovy typisace vypracováno podle osmileté pozorovací řady; byly vybrány ty prvky, které leteckých provoz omezovaly nebo zcela znemožňovaly. Z výsledků šetření uvádíme:

Vážnější nepříznivé situace začínají být po delší letní přestávce vyvolávány v září, kdy se vyskytují ranní radiační mlhy. V říjnu se navíc objevují mlhy frontální, nejčastěji před nebo po teplé frontě. V listopadu se počet dní stupňuje a za určitých situací vydrží mlha již po celý den.

V prosinci se k malé dohlednosti přidává i nízká oblačnost, letadla hlásí námrazu. V lednu, únoru a březnu se střídají mlhové situace s takovými, jež přinášejí frontální sněžení; nebezpečí námrazy trvá. Zvlášť obtížné letové podmínky jsou při přistávání. Navíc je zatížen technický pozemní personál, obsluhující letadla před startem.

V dubnu se jako občasná překážka vyskytuje mlha, která se v květnu, hlavně po nočních srážkách, přechodně zvětšuje. Ve zbývajících měsících jsou povětrnostní podmínky celkem příznivé, pouze na tratích se letadla střetávají s bouřkami.

Provoz ruzyňského letiště je všeobecně omezován za tako­vých situací, kdy v nižších hladinách dochází k advekcím teplého vzduchu. Letiště je také poměrně citlivé na východní vítr, který často vyvolává mlhu i za celkem příznivých situací. Původcem je pravděpodobně pražské průmyslové kouřmo, obsahující zvýšený počet kondensačních jader, a dále vlhké šárecké údolí.

Je zřejmé, že v synoptické službě individuálně získané zkušenosti se posuzují a později využívají celým kolektivem. Aby tyto zkušenosti byly skutečně hodnotné a časově neustále na výši, je zapotřebí:

a) v rámci dynamické klimatologie soustavně rozebírat povětrnostní situace;

b) doplnit typisaci situací podružnějších;

c) provádět výzkumné lety za složitých povětrnostních podmínek;

d) měřit četnost výskytu kondensačních jader při různém proudění

 

Dr Z. Korejs (Hydrometeorologický ústav):

Horizontální mapy vertikální stability.

Zachytit do dvojrozměrných map výsledky trojrozměrných měření pilotovacích i radiosondážních je obtížné, ale pro synoptiku potřebné. Umožnilo by se tím srovnávat hodnoty, zjištěné na různých stanicích a v různých hmotách a tlako­vých útvarech. Začalo se proto v tomto směru zkoumat.

Nejdříve byla uvedena v život myšlenka srovnávat údaje skutečné relativní topografie 1000 — 500 mb s údaji, odpovída­jícími vlhkoadiabatickému zvrstvení teploty, při čemž zá­kladem by byla teplota v hladině 500 mb. Sledováním vlhké adiabaty byly pomocí Stůvegrammu hrubým výpočtem graficky určeny teploty pro vybrané hladiny. Dosažené vý­sledky nebyly zvláště úspěšné; přízemní synoptická mapa byla pouze interpretována jiným způsobem.

Byly proto sestaveny mapy změn shora uvedených hodnot po 12 hod. termínech, z nichž byly pomocí synoptické methody sledovány dráhy jednotlivých středů lability a stability. Extrapolací se usuzovalo na vývoj v blízké budoucnosti. Kratší dobu byly pravidelně zakreslovány mapy 24 hod. změn, avšak podkladové zprávy byly značně nehomogenní a často chybné. Přesto bylo s pomocí těchto mapek možné sledovat pohyb malého hřebenu vysokého tlaku a využít jeho přímého prognostického významu pro naše území.

Při důkladném zpracování jednoho vybraného případu byly korigovány hodnoty relativní topografie 1000 — 500 mb a dále teploty v 500 mb. Změny byly počítány vždy za 12 hod., chybějící údaje byly interpolovány z mapy. Předpokládalo se, že změny teploty jsou advektivní a že teplotní pole je homo­genní. Extrapolace drah na základě dosavadního pohybu a poslední mapy hladiny 500 mb byla reálná. Předpokládané a skutečné polohy středů tlakových útvarů i jejich dráhy se shodovaly; ve zkoumaném případě bylo možno předpovědět zvětšující se sklon k bouřkám. Tím byla potvrzena další pou­žitelnost zmíněných mapek pro zlepšení prognosy kupovité oblačnosti a bouřkových situací.

 

Dr J. Förchtgott (Hydrometeorologický ústav):

Návrh metody pro výzkum vlnových deformací vzdušných proudů a turbulence v ovzduší.

Pro synoptické účely i pro letecký provoz je zapotřebí získat hlubší znalosti z mechaniky turbulence ovzduší. Z toho důvodu se v horských oblastech celého světa pozoruje vlnové proudění. Při srovnávání dosažitelných výsledků se ukazuje, že předpoklady různých theoretiků nejsou dosti reálné.

Na příklad velmi často se prohlašuje za bezvýznamný výskyt rotujících oblačných válců (rotorů) v turbulentní vrstvě za překážkou, ačkoli rotory jsou základním znakem nejvýraznějšího typu stacionární vlny. Správnou představu o struktuře a velikosti jednotlivých typů vln v okolí hor nelze získat pouze theoretickými výpočty, ale skutečným proměřením celého proudového pole.

Vlny v okolí hor lze dělit na několik typů. Jsou to: vlna za překážkou — interní deformace homogenního vzdušného prou­du, vyvolaná přímým působením překážky; vlna nad překáž­kou — deformace povrchu diskontinuity, vyvolaná nepřímým působením překážky; složená vlna — vyvolaná současným působením obou již zmíněných typů; volná vlna — deformace povrchu diskontinuity, projevující se nezávisle na povrchu země.

Uvedené typy vlnové deformace vzdušného proudu se často prozrazují vlnovou oblačností, která však mívá, a to hlavně ve vyšších hladinách, zcela totožný vzhled. V takových pří­padech pomůže pilotovi jen variometr a znalost charakteru turbulence. Z nedostatku této znalosti byly a jsou způsobo­vány mnohé „nevysvětlitelné" letecké nehody.

Prostor vlny je rozdělen velikostí a smyslem vertikální složky proudění na čtyři pásma. Nucené kmitání vzdušných částic ve vlnovém proudu způsobuje v pásmech největšího výkyvu adiabatické změny teploty. Měřením teplot v různých hladinách pásem je možné stanovit velikost amplitudy vln a její změnu s výškou.

K měření se obvykle používá radiosond, avšak výhodnější, zvláště k měření vlny za překážkou, je větroň; jeho provoz není nákladný a dosažené výsledky měření jsou spolehlivé. Měřit s větroněm lze v pravidelných intervalech časových nebo výškových. Pozorované údaje se zapisují do zvláštního formuláře, který je upraven tak, aby měření pilota co nejméně zatížilo.

Všeobecným zavedením formuláře se pozorování vlnového proudění sjednotí a navíc se v rozsáhlém měřítku využijí sportovní plachtové lety jako zdroj cenných vědeckých informací.

 

Dr Z. Gregor (Hydrometeorologický ústav):

Výsledky měření výškového větru v Popradě.

Pro prognosy i vlastní letecký provoz jsou důležitá t. zv. pilotovací měření směru a rychlosti výškového větru. Při tom je však nutno vědět, jak dalece je měření určitých stanic, ovlivňovaných okolním terénem, representativní. Z toho dů­vodu se na stanici naměřený vítr srovnává s ideálním větrem gradientovým.

Tak byla porovnána měření ze stanice Poprad (700 m n. m.). Šlo o určení vlivu značně vysokých a blízkých horských pásem. Bylo použito map topografie tří isobarických ploch. Zpracovaly se případy za tři měsíce roku 1954, případy ne­určité se vyloučily. Zkoumaný termín ranní odpovídá 04,00 h, termín odpolední 16,00 h.

V první zpracované hladině, 1000 m n. m. podle barického pole přízemní mapy, je průměrná ranní odchylka větru 61° pro směr a 1,7 m/sec pro rychlost. V odpoledním termínu je průměrná odchylka 45° a 21 m/sec. U obou termínů se při rychlosti nejvíce projevuje brzdící účinek hor.

Ve druhé zpracované hladině, t. j. v hladině 850 mb, jež odpovídá výšce 1500 m n. m., je průměrná ranní odchylka 29° pro směr a 2,0 m/sec pro rychlost. V odpoledním termínu je průměr 31° a 28 m/sec.

Ve třetí zpracované hladině, t. j. v hladině 700 mb., jež odpovídá výšce 3000 m n. m., je průměrná ranní odchylka 13° pro směr a 1,4 m/sec pro rychlost. V odpoledním termínu je průměr 18° a 1,2 m/sec. V této hladině je průměrná odchylka obou složek větru nejmenší. Odpolední odchylka směru je zvětšena vlivem thermické turbulence.

Podrobnější fysikální vysvětlení vlivů, omezujících representativnost výškových měření větrů v Popradě, vyžaduje zpracování delších pozorovacích řad a většího množství měření.

 

Prof. Dr Ing. V. Novák a Ing. V. Havlíček (Vysoká škola zemědělská v Brně):

Potřeba unifikace metod klimatického prostorového průzkumu.

Klimatický průzkum se stává hlavní oporou architektů a hygieniků při plánovacích a regulačních akcích. Je v podstatě budován na klimatických hodnotách, shromážděných u Hydro­meteorologického ústavu. Na průzkumu se podílejí i různé složky jiné. Tu se však naráží na nejednotnost úpravy průz­kumu. V klimatické charakteristice přišly u nás doposud v úvahu metody Gregora, Stružky, Mrkose a Hlaváče.

Metoda Gregorova je základem všech metod dalších. Jde v ní o zpracování klimatických údajů ve formě vhodné pro osidlovací účely a dále v klasifikaci místních poměrů bioklimatických. Používá se plánů 1: 10 000, na nichž se jednotlivé plochy označují bio klimatickými bonitami 1 až 5. Základem jsou pozorování místní stanice.

Protože meteorologické stanice ve městech bývají často různým způsobem ovlivněny, doporučuje Stružka výběr stanic bez místních vlivů, při čemž bere příslušný zřetel k nadmoř­ským výškám. Podle Stružky postačuje provádět pozorování jen za určitých povětrnostních situací. Inversním polohám je přisuzován význam hlavně s hlediska zemědělského, ne však při výstavbě obytných středisek.

Mrkos se opírá o znaky a tvar terénu a připouští použití map speciálních. Vhodné svahy jsou vyznačeny barevně. Některé důležité bioklimatické prvky jsou však přehlíženy, značení je někdy nejasné. Optimální a pessimální polohy ne­jsou podepřeny náležitými klimatickými hodnotami.

Metoda Hlaváčova používá map v měřítku 1:200000 a rozděluje území na oblasti, ve kterých podle potřeby uvádí navíc hodnoty z místních meteorologických stanic. Počítá s nadmořskou výškou a zabývá se také vlivem klimatu na výnos zemědělských plodin.

Metoda, použitá Novákem a Havlíčkem pro klimatografii jihlavského kraje, se opírá o zkušenosti Gregorovy a Stružkovy a je navíc doplněna určitým statistickým a klimatickým materiálem. Zpracování fenologických a bioklimatických hodnot bylo zaměřeno hlavně na zemědělskou výrobu, při­pojen byl i přehled melioračních návrhů. Doplňkem je soubor map v měřítku 1: 5000, charakterisujících klima čtyř měst. Na rozdíl od Gregora se jednotlivé plochy neklasifikují klimaticko-bonitními stupni. Ve značkách a barvách jsou některé odchylky od běžného klimatografického mapování.

Vzhledem k významu klimatického prostorového průzkumu je žádoucí vypracovat jednotný metodický postup včetně značkování a předat jej všem zainteresovaným složkám.

 

Dr J. Píchá (Hydrometeorologický ústav):

Změna klimatu ve střední Evropě za posledních 175 let.

Podkladem k této úvaze byla dlouholetá měření teplot na hvězdárně v Klementinu v Praze. Byla věnována přede­vším pozornost charakteristice zim za uvažované období. Při zpracování materiálu bylo použito Hellmannova kritéria, jež charakterisuje zimu pomocí součtů všech denních průměrů pod nulou v období 151 dnů mezi 1. listopadem a posledním březnem.

Podle tohoto hlediska byla tedy nejdrsnější zima vůbec v roce 1829/30. V této zimě bylo 96 dnů, tedy více než tři měsíce, kdy celodenní průměry byly pod nulou, a z toho 21 dnů bylo s teplotami^ — 10 °C. Nejnižší denní průměr byl — 21,1 °C a absolutní minima — 27,5 °C. Nejteplejší zima se vyskytla v roce 1793/94, kdy celkový součet záporných průměrů činí jen 8 °C. V této zimě bylo jen pět dnů se zápor­nými denními průměry, a z toho tři v prosinci a dva bled­nu. Nejnižší denní průměr byl pouze — 2,7 °C, za to však by­lo 22 dnů s průměrnými teplotami vyššími než + 6 °C.

Aby byla získána názorná představa o dlouholetém prů­běhu zim, byla sestrojena křivka pomocí jedenáctiletých a pětadvacetiletých klouzavých průměrů. Hodnoty vztažené na dlouhodobý průměr (175 let) vymezují na křivce období teplá a studená. První období teplých zim začíná kolem roku 1791 a trvá do roku 1825. Druhé sahá od roku 1899 do roku 1937. Převážná většina devatenáctého století byla studená s vrcholem kolem roku 1850. Ve dvacátém století bylo za­znamenáno jen pět drsných zim a to zima v roce 1928/29, 39/40, 40/41, 41/42 a 46/47. Zvětšený počet extrémních zim připadl na konec první poloviny dvacátého století, a připustíme-li analogický průběh sekulárního chodu zim v budouc­nosti jako v minulosti, zdá se, že období teplých zim skončilo a že máme před sebou pravděpodobně dlouhé období s pod­normálními zimními teplotami.

Výskyt extrémních zim byl zkoumán také ve vztahu ke sluneční činnosti; výsledek potvrdil dnes již všeobecně známý fakt, že drsné zimy se vyskytují zvláště v dobách kolem maxim a minim slunečních skvrn.             ( J. p.)

 

Dr F. Rein (Ústav pro meteorologii a klimatologii Karlovy university):

Vliv terénu na počet srážkových dní.

Terén působí na množství srážek hlavně dvěma způsoby. Je to jednak celkový vzrůst srážek s rostoucí nadmořskou výškou, dále návětrná či závětrná poloha uvažovaného místa vzhledem k převládajícímu současnému proudění v atmo­sféře.

Tato práce se snaží dokázat, jak a nakolik se analogické vlivy projevují i v počtu dní se srážkami. K tomu byl vybrán srážkoměrný materiál z území Čech, týkající se srážek nej­méně 1,0 mm a 10,0 mm za období 1901 až 1930.

Pro zjištění závislosti mezi nadmořskou výškou a počtem srážkových dní bylo použito grafické korelační metody Šalamonovy. Ta byla zjednodušena tak, že se uvedly hranice pásů, obsahujících kolem střední přímky 50 °/0 a 75 °/0 hodnot zachycených v grafu.

Oblasti s projevujícím se vlivem návětří a závětří na počet srážkových dní byly získány následovně: z klimatografických tabulek byl pro každou stanici vypočten počet dní se srážkami nejméně 1,0 a 10,0 mm pro zimní a letní čtvrtletí; pak byl stanoven průměrný počet srážkových dní a odchylka od něho. Oblasti, v nichž se počet srážkových dní abnormálně lišil od střední hodnoty, jsou považovány za oblasti, v nichž působí terénní vlivy. Tyto oblasti jsou zakresleny do map.

Grafické znázornění ukazuje, že počtu srážkových dní při­bývá s nadmořskou výškou lineárně jako srážek. Při studiu vzrůstu srážek s nadmořskou výškou byly však nalezeny dvě oblasti, v nichž platily závislosti různé.

Celkově se ukazuje, že v zimním čtvrtletí se vyznačují kladnou anomálií počtu dní se srážkami aspoň 1,0 mm i 10,0 mm vesměs oblasti, ležící na návětrné straně hor a pahorkatin vzhledem k převládajícímu západnímu proudění. V letním čtvrtletí je značná část srážek původu konvektivního, avšak i takové srážky jsou ovlivňovány vynucenými vertikálními pohyby vzduchových hmot. Kladná anomálie se projevuje v oblastech téhož charakteru jako v předchozím případě, záporná jednak v závětrných oblastech, jednak v nížinách.

Z uvedeného vyplývá, že počet srážkových dní podléhá terénním vlivům podobně jako srážkové úhrny; výšková závislost není sice tak jasná jako u množství srážek, zato vlivy návětří a závětří jsou velmi zřetelné.

 

V. Briedoň:

O výške snehovej pokrývky na Hornej Oravě.

O výšce sněhové pokrývky rozhoduje několik činitelů, z nichž podstatnými jsou různé meteorologické prvky. Zvlášť důležitým je vítr, který přemisťuje masy sněhu jak při sněžení, tak ze sněhu již ležícího.

Pro rozbor výšky sněhové pokrývky na Horní Oravě byla použita měření za období 1921 —1951 a to z osmi vhodně rozmístěných stanic. Zastoupeny jsou všechny charakteristické polohy s průměrnou výškou od 600 do 950 m mer.

Chod v jednotlivých zimních obdobích na vybraných stanicích potvrzuje pravidlo o přibývání výšky sněhové pokrývky s rostoucí nadmořskou výškou. V průběhu uvažova­ných 30 let se nejbohatěji projevila zima 1923/1924, kdy všechny oravské stanice zaznamenaly maximální sumy výšky pokrývky, pohybující se zhruba mezi 5 — 11 tisíci cm. Za nej-chudší na sníh lze považovat zimu 1932/1933, kdy se sumy výšky pohybovaly mezi 700 —1400 cm.

Z různých srovnání vyplývá, že sněhovou pokrývku — zvláště ve vyšších polohách — lze v našich krajinách považovat za nejproměnlivější klimatický prvek. Nápadné rozdíly v su­mách výšky sněhové pokrývky v jednotlivých zimních obdo­bích mezi nejvýše a nejníže položenou pozorovací stanicí nelze odůvodnit jen rozdílem v nadmořské výšce, ale též v rozdílnosti zeměpisných poloh obou stanic.

Mnohaletý průměr výšky sněhové pokrývky se charakterisuje buď jako „průměrná výška sněhu" (Korhonen) nebo jako „průměrná výška sněhové pokrývky". Sovětští klimatologové používají ještě jiné charakteristiky, která je velmi vý­stižná, ale vyžaduje značných statistických výpočtů. V této práci se proto použilo methody Korhonenovy, doplněné hod­notami pravděpodobného výskytu v jednotlivých měsících. Tato pravděpodobnost byla získána tak, že průměrný počet dní se sněhovou pokrývkou o výšce 1 cm a větší byl vyjádřen v procentech všech dní příslušných měsíců a celého zimního období. Případy nahodilého výskytu sněhové pokrývky mimo průměrné období sněhového krytu jsou vyjádřeny numericky. V některých poklesech průměrné výšky sněhové pokrývky se odráží projev známých klimatických singularit, které by si vyžádaly zvláštního studia.

Řady případů názorně udávají roční chod sněhové pokrývky v různých stanicích celé Horní Oravy. Porovnáním map ploš­ného rozdělení průměrné maximální výšky sněhové pokrývky se ukazuje, že oravská kotlina patří mezi nejbohatší oblasti na sníh v celé Evropě.

 

Ing. J. Martinec:

Automatické měření hustoty sněhu radioaktivními isotopy.

Údaje o vodní hodnotě sněhové vrstvy jsou důležitým pod­kladem k řešení mnoha hydrologických problémů. Dosavadní metody měření poskytují jen kusé informace. Zlepšení v tomto směru umožnilo zpřístupnění umělých radioaktivních isotopů, s jejichž pomocí lze získat požadované údaje samočinně kdy­koli během sezony a to i na delší vzdálenost.

Využívá se k tomu elektromagnetického kmitání o velmi vysokém kmitočtu, známého jako paprsky gamma. Tyto paprsky mohou pronikat i silnějšími vrstvami různých látek, při čemž určitá část záření je látkou pohlcována. Lineární absorpční koeficient je pro danou látku, dokud tato nepřejde do jiného skupenství, konstantní. Dělíme-li zmíněný koeficient příslušnou hustotou látky, dostaneme hmotový koeficient absorpce, který je konstantní i bez ohledu na skupenství. Toho lze s výhodou použít při měření vrstvy sněhu, kde na­měřený úbytek intensity záření gamma je přímo funkcí vodního ekvivalentu této vrstvy v okamžiku měření. K do­sažení přesného výsledku musí být záření monochromatické, paprsky musí být na měřicím přístroji dobře usměrněny a od naměřené intensity záření nutno odečít t. zv. kosmické pozadí.

Vhodnou látkou k měření sněhové vrstvy je umělý radio­aktivní kobalt, který kromě jiného vyzařuje dvojí paprsky gamma. Hodí se k danému účelu, protože jeho paprsky mají dostatečnou energii, aby podávaly pro vodu prakticky po­užitelný koeficient absorpce; kromě toho je jeho poločas přiměřeně dlouhý. Vrstva 10 cm vody pohltí téměř polovinu záření.

Vodní hodnotu vrstvy sněhu zjistíme tak, že pod vrstvu umístíme zdroj záření gamma a nad vrstvu vhodný detektor, kterým měříme intensity záření. V cizině bylo této metody úspěšně použito tak, že dvě částice radioaktivního kobaltu byly vloženy do olověného obalu a umístěny v úrovni terénu. Štěrbina obalu propouštěla úzký kužel paprsků směrem vzhůru proti Geiger-Müllerově trubici, upevněné asi o 4,5 m výše. Případná změna charakteristiky této trubice byla kompensována pomocí standardního záření beta.

Kalibrační pokusy byly prováděny se sněhem různé hustoty. Doba měření odpovídala 2 — 10 minutám, pravděpodobná chyba mediánů z opakovaných měření až do vodní hodnoty vrstvy 70 cm nepřesahovala 1,5 %.

Popsaná metoda se prakticky osvědčila. Ve spojem s radiokomunačním zařízením a po uplatnění příslušných zdravotně-bezpečnostních opatření by bylo možno takto měřit vodní hodnotu sněhu i na místech v zimě nepřístupných. Uvažuje se o uplatnění též při jiných problémech, jako třeba při měření pohybu hrubých splavenin v řekách.

 

Prof. Dr M. Konček, člen korespondent SAV:

Úlohy klimatologie v rámci geografických vied v ČSR.

Pohled do dějin klimatologie potvrzuje, že tato vědecká disciplina se vyvíjela zvláště v druhé polovici minulého století jako součást fysického zeměpisu. Někteří vynikající zeměpisci té doby, jako třeba Vojejkov, položili vlastně svými klimatologickými pracemi základy pro vývoj meteorologie. Dnes meteorologie tvoří hlavní vědní disciplínu a klimatologii je třeba považovat jen za tu její část, která zjištěné poznatky vztahuje na delší dobu a různé prostory.

Na druhé straně klimatologie je stále pevným mostem mezi meteorologií a rozvíjejícím se zeměpisem, a lze ji dokonce beze sporu považovat za jednu z geografických disciplín. Ještě do nedávná zeměpisci zasahovali do otázek klimatologie, aniž by měli hlubší školení. Výsledkem takových zásahů byly většinou jen převzaté popisy klimatických poměrů, po­strádající správného vysvětlení.

Dnešní klimatologie je vybudována na souhrnných poznat­cích moderní meteorologie. Každý geograf, který se chce věnovat klimatickým otázkám, musí proto ovládat základy meteorologie včetně potřebných matematicko-fysikálních vědomostí. Nejlepším dokladem tohoto názoru je rozdělení studia na geografických fakultách Sovětského svazu, kde klimatologie s meteorologií jsou jedním z oborů specialisace pro geografy.

Snaha upravit obdobným způsobem přednášky pro naše geografy se objevila již asi před pěti léty, kdy byl kladen důraz na osvojení si cirkulačního mechanismu atmosféry a dále na základní metody statistického zpracování klimatologického materiálu. Praxe ukázala, že v rámci souborného studia fysického zeměpisu není dostatek času k výchově odborných klimatologů. Protože se však na Slovensku vy­skytla potřeba těchto specialistů a současně hydrologů, bylo navrženo zřídit na Geologicko-geografické fakultě Slovenské university samostatné studium klimatologie a hydrologie. Tato studijní větev byla schválena a letošním rokem uvedena v život. Je překvapující, že v českých zemích byly požadavky na potřebu provozních klimatologů a hydrologů minimální, a že ani Hydrometeorologický ústav neprojevil zájem o roz­šíření svých odborných klimatologických kádrů s vysoko­školským vzděláním.

Absolventi nového studijního směru Slovenské university budou mít kromě všeobecného vzdělání geografického znalosti také v těch oborech, pro které dosavadní výuka dosud ne­poskytovala žádných předpokladů. Je zřejmé, že v budouc­nosti se pole praktické působnosti nových absolventů univer­sity k všeobecnému prospěchu podstatně rozšíří.

 

Pojednání o hydrologické části konference a závěrečné usnesení budou uveřejněny v jednom z příštích čísel.

Hu., MZ 1954/6, ročník 7, str. 141-152


 

III. CELOSTÁTNÍ HYDROMETEOROLOGICKÁ KONFERENCE

(Průběh jednání v hydrologické sekci a závěr konference.)

Odpoledne ve středu dne 22. září 1954 zahájila pořad referátů sekce hydrologická. Vedoucí Ing. Lorenz v úvodu upozornil na význačnost referátů, které měly být předneseny, požádal účast­níky konference, aby jim věnovali pozornost a diskusní pří­spěvky zaměřili k jasným závěrům tak, aby se mohly pojmout do konkrétních usnesení.

Referáty seznamovaly všestranně s úkoly hydrologie, jak je řeší v zájmu praktického použití pro vodní hospodářství, a to nejen v oboru vod povrchových a podzemních, nýbrž též v oboru plavenin unášených vodou a splavenin sunutých po dně; se­znamovaly, v jaké míře působí les na zvyšování podzemních vod jednak přímým zadržováním zejména zimních srážek, jednak nepřímo zabraňováním erose. Zabývaly se řešením pra­covních metod, hodnocením používaných měrných zařízení a seznamovaly s dosavadními výsledky výzkumu.

K zevrubnější informaci se uvádějí výtahy jednotlivých referátů.

 

Doc. Ing. Dr Jan Novotný, nositel Řádu práce:

Hydrologie vědeckým základem vodního hospodářství.

Voda jako pouhá látka je součástí každé živé hmoty a ne­zbytnou podmínkou života; jako surová hmota v přírodě je hospodářským statkem, který slouží při výrobě a distribuci skutečných hospodářských statků v zemědělství a průmyslu. Lidskou snahu, usilující o co největší zajištění užitku vodstva jakož i ochrany před škodami jím způsobovanými, nazýváme vodním hospodářstvím. Vědeckou oporou vodního hospodářství je obecná hydrologie, přírodní věda o vodstvu.

Vodní hospodářství neboli hospodaření s vodami je lidská činnost, směřující k cíli, aby člověk záměrně využitkoval vod­stvo pro vlastní přímou potřebu a aby zároveň se bránil proti škodlivým účinkům jím způsobovaným. Řídí se zásadou hos­podárnosti za účelem dosažení největšího výtěžku při nejmenší námaze se současným zřetelem na stránku technickou a racio­nální. Zákonem nabídky a poptávky zajišťuje obecné blaho. Princip dělby práce zajišťuje účelnou organisaci a schopným vedením. Vodní zákonodárství upravuje účelný postup ve vod­ním hospodářství po stránce právní a správní, bezpečnostní, dohlédací a trestní, finanční a mezinárodní. Stát jako vlastník vodohospodářských hodnot řídí i správnou vodohospodářskou politiku.

Hydrologie — vědecký základ vodního hospodářství — je obecná věda o hydrosféře zemské, tedy věda o oběhu vody na zeměkouli. Vyšetřuje funkcionální závislost vody v přírodě na poměrech pevné půdy, na stavu ovzduší a ústrojenstva. Jako přírodní věda musí obsáhnouti předmět vědeckého zkoumání dokonale po všech stránkách, a soustavně v organisačním členění, což vše předpokládá soubor metodik a pracovních způsobů, poznatků a zákonů různých přírodních věd a nauk, používání zákonů fysiky, chemie a fysiologie, matematiky a matematické statistiky.

Rozeznáváme: 1. hydrologii moří, 2. hydrologii pevniny zemské, která má dvě složky: hydrologu povrchu zemského a hydrologii pozemních vod. Pomocnou naukou je hydrometrie.

Hydrologie je vědou zkušebnou, empirickou, pokusnou. Pozoruje a měří jevy v přírodě, z výsledků odvozuje poznatky, vztahy, analogie a zákony způsobem induktivním. Podle známé minulosti činí závěry na budoucnost. Poněvadž obraz minu­losti je nehotový, jsou hydrologické číslice jen hrubě relativní bez záruky. Proto také odpověď se strany hydrologie na nej-optimálnější řešení vodohospodářských úkolů nemůže býti jednoznačně určitá a konečně není vzhledem na jiné závažné zájmy technicko-hospodářské, bezpečnostní, finanční, zdravot­nické a jiné jedině rozhodující.

Do původně pouhého vodopisu vniká později dynamika toků, studují se zákony pohybu podzemních vod, výpar, vsakování, spotřeba vody rostlinstvem. Vydávají se předpovědi.

Z důvodu veřejného prospěchu a zájmu stal se výzkum vod­stva jedním z hlavních úkolů států. Relgrand ve Francii již v letech 1846 — 1852 zařizuje státní vodopisnou službu pro Seinu. V ostatních zemích, mezi něž patří i Čechy, ponejvíce až po roku 1874—1875. V Čechách v roce 1875 založena hydro­grafická komise pro království České, v níž sekci hydrometrickou řídil profesor pražské techniky, švýcarský Němec Andreas Rudolf Harlacher, sekci ombrometrickou profesor matematiky na pražské universitě Dr Fr. J. Studnička. Profesor Harlacher zdokonalil hydrometrickou vrtuli, začal bilancovat průtoky v tocích a je ideovým původcem předpovědní služby o vodních stavech na Labi pro Ústí n. L., Děčín a dále až do Saska, kterou 1891 zavedl jeho nástupce Ing. Richter.

V roce 1889 přešla činnost obou sekcí do hydrografického oddělení technické kanceláře Zemědělské rady a po zřízení Hydrografické ústřední kanceláře ve Vídni v roce 1893 bylo v roce 1896 hydrografické oddělení zemské v Praze přičleněno k pražskému místodržitelství.

V Československé republice byl zřízen státní ústav hydrolo­gický jako řídící instituce a hydrografická oddělení u zemských politických správ jako orgány výkonné. Po osvobození v roce 1945 se Slovensko vybavilo ještě vlastním samostatným hydro-logickým ústavem vedle výkonného oddělení. Po reorganisaci lidové správy 1. února 1949 přešla hydrografická oddělení v Praze, v Brně a v Ostravě s nadkrajovou působností k tech­nickým referátům KNV. Dnem 1. února 1951 vznikl Výzkumný ústav vodohospodářský s přidruženou hydrologickou skupinou a od 1. července 1952 bylo uvedeno v činnost Vodohospodářské rozvojové středisko v Praze s pobočkami v Brně a v Ostravě a s oblastní institucí v Bratislavě, ke kterým přecházejí hydro­grafická oddělení jako samostatné skupiny.

Konečná fáze je spojení služby hydrologické se Státním ústavem meteorologickým v nově zřizovaném Ústavu hydro­meteorologickém, který je podle vládního nařízení ze dne 27. listopadu 1953 č. 96 ústředním ústavem pro obor meteorolo­gie, klimatologie a hydrologie.

Intensivní rozvoj vodního hospodářství a poměrně vysoký stupeň jeho bezpečné opory hydrologie u nás jsou výsledkem práce vodních inženýrů. I když se klade do popředí hospodářská činnost, je vždy doprovázena činností duševní. Poznání objek­tivní skutečnosti vychází z praxe, jde přes bezprostřední smyslové vnímání k abstraktnímu myšlení ve vědě a odtud se zase vrací zpět k praxi. Poněvadž vodní hospodářství posky­tuje reálný obraz spojitosti přírody a hmotné a duševní stránky lidského života, je spolu s hydrologií velmi citlivým ukazatelem našeho pokroku na cestě k blahobytu.

 

Ing. Hubert Angelini:

Vyhodnotenie povrchových vod pre vodohospodářské účele.

Podmínkou správného plánování ve vodním hospodářství je spolehlivá znalost našeho vodstva a jeho časových a prostoro­vých změn, jak se projevují v jeho oběhu ve způsobe srážek, povrchového i podzemního odtoku. Základem k tomu jsou vý­sledky měření srážek, průtoků a vodních stavů ve vhodných říčních profilech. Vodní stavy jsou jen prostředkem k zjišťování průtoků, které se vyjadřují množstvím za časovou jednotku. Průtok v určitém profilu vodního toku dělený plochou přísluš­ného povodí je specifickou hodnotou, význačnou pro hydro­logický charakter povodí.

Soustavné zpracování průtoků není práce jednoduchá. Prů­toky na tocích si musí vzájemně odpovídat a být též v souladu s příslušnými srážkami a všemi ztrátami, které jejich odtok ovlivnily. Výsledky statistického zpracování stanovených prů­toků za dlouhá období jsou základem pro poznání vodních režimů jednotlivých toků a podkladem pro řešení vodohospo­dářských úkolů. Při hodnocení hydrologického materiálu je třeba vždy se přesvědčiti o jeho homogenitě a případné odchylky při­měřeně uvážit.

Aby poznatky o průtocích byly representativní, t. j. dávaly přijatelnou bezpečnost pro řešení vodohospodářských úkolů, je žádoucí, aby se vztahovaly na období co nej delší.

Pomůckou pro přeměnu přímo odečítaných vodních stavů na průtoky je měrná křivka průtoků. Je to grafický nebo číselný vztah mezi výškou hladiny vodní — vodním stavem — a pří­slušným průtokem. Tento vztah s ohledem na změnu průtoč­ného profilu vymíláním dna, nebo jeho zvyšováním nánosy, umělým vzdouváním hladin vodních, ledovými zácpami, za­růstáním břehů, dna, není stálý. Proto je třeba dostatečným hydrometrováním platnost měrné křivky kontrolovat, příčiny odchylek zjišťovat a přiměřeně je pro úpravu měrné křivky hodnotit.

Vedle změn průtočného profilu, spádu hladin následkem zpět­ného vzdutí nad pohyblivými jezy, ústím velkých přítoků, nad ledovými barierami, zarostlým korytem, se uplatňují též odchylky průtoků od měrné křivky za nepermanentního po­hybu vody při přívalech, a to na větvi stoupající do větších, na klesající do menších hodnot.

Tyto všechny odchylky a změny podmiňují velký počet hydrometrických zjišťování průtoků za různých vodních stavů. Tato měření třeba uskutečňovat velmi rychle a pokud možno současně v různých profilech, což naráží na nedostatek odborně školených kádrů, příslušného měrného vybavení a zejména dopravních prostředků.

Podmínkou spolehlivého vyčíslení průtoků je dostatečně časté odečítání vodních stavů, což je nejlépe zajišťováno limnigrafy. Pro průtoky v době zamrzlých hladin nebo zarostlých koryt třeba zjistit přímými měřeními příslušné odchylky od používaných měrných křivek a křivky vhodně upravovat.

Hydrologická data, žádaná pro toky bez přímo zjišťovaných poznatků, se stanovují podle srážek a odtokových součinitelů, jak odpovídají charakteristickým vlastnostem povodí. Při tom se používá analogií a různých empirických vzorců. Poznatky z dostatečně husté sítě míst s přímo zjišťovanými poznatky jsou při tom podkladem pro konstrukci isolinií specifických průtoků, podle nichž se potřebné hodnoty snadno stanoví.

Je tedy hlavním úkolem služby hydrologické řádně vyhod­notit všechen nashromážděný pozorovací a měrný hydrolo­gický materiál a novými poznatky jej stále doplňovat a tak zajišťovat potřebné hydrologické podklady pro vodohospo­dářskou výstavbu při budování socialismu v našem státě.

 

Docent Ing. Dr Alois Bratránek:

Možnosti předpovědí průtoků a jejich praktické využiti pro vltavské nádrže.

Budované vltavské nádrže s jejich dlouhými vzdutími budou míti za následek zkracování postupových dob povodní a tím znesnadnění předpovědí, sestavovaných doposud na podkladě průtoků z horních stanic. Proto se naskytuje otázka, zda je možno předpovídat ze srážek alespoň objem zvýšeného průtoku.

V referátě bylo probráno stručně předpovídání průtoků pomocí srážek a jeho kombinace s předpověďmi z vodočetných stanic. Použit byl srážkoměrný materiál z patnáctiletí 1923 až 1938 ze čtyř stanic rozdělených v povodí Vltavy nad Slapy, a to pouze z ročního období od 1. dubna do 31. října.

Poměr mezi odtokem a srážkou byl vyjádřen lineárními rov­nicemi odděleně pro jednotlivé měsíce od dubna do října, po­něvadž odtoky v jarních a pak podzimních měsících byly po­měrně větší než v měsících letních. Ubývání odtoků směrem k letním měsícům je nejlépe vidět na isoliniích, vyjadřujících různé srážky pro stejné odtoky v jednotlivých měsících v roce.

Při kontrolním přezkušování použitelnosti předpovědí na známých povodních bylo třeba si vypomáhat předpověďmi podle průtoků z horních vodoměrných stanic.

Podle srážek bude možno předpovídat jen tehdy, kdy podle předchozího nasycení půdy nebo při novém vydatnějším dešti je očekávatelné větší procento odtoku. Ale i tehdy příchod vrcholu povodně bude třeba odhadnout z horních vodočetných stanic. Takové případy v letních měsících v červnu, červenci a srpnu nastávají průměrně jednou za dva roky.

Při řádně zorganisované prognosní službě z vodoměrných stanic lze očekávat poněkud přesnější výsledky.

Postupové doby povodní jejich průchodem nádržemi se zkra­cují, a to u povodně padesátileté asi na jednu polovinu doby povodně jednoleté. Postupové doby až po Slapy jsou u povodně jednoleté u Vltavy 53, u Malše 40, u Lužnice 62 a u Otavy 41 hodin.

Na základě těchto poznatků lze v rozmezí povodní padesátile­tých až jednoletých stanovit pro Slapy předpovědi z vhodně volených stanic na dobu 10 až 20 hodin, případně ze stanic výše položených na dobu 15 až 30 hodin, ovšem za předpo­kladu, že stanice budou vybaveny limnigrafy a přímými telefon­ními linkami do předpovídajícího ústředí. V druhém případě však přítok z nekontrolovaného území vzrůstá na 70%.

Tyto postupové doby se však podstatně zkrátí postupem nebo šířením povodňové vlny v nádržním prostoru a změní deformací následkem vyplňování retenčního prostoru. Postup vlny nádržními prostory lze řešit vzorcem Forchheimerovým, podle něhož postupová rychlost se rovná střední průtočné rychlosti zvětšené o hodnotu závislou na hloubce nádrže.

Deformace povodňové vlny nastává pouze tehdy, když je k disposici volný nádržní prostor. Jestliže nádržní prostor schází nebo nestačí k pojmutí části povodně do jejího vrcholení, pak od okamžiku, kdy se prostor naplní, třeba počítat s vypouš­těním celého přítoku do nádrže. V těchto případech je třeba odhadovat přítok do nádrže aspoň bezprostředně na konci vzdutí.

Zkracování postupových dob budou míti po vybudování vltavských nádrží za následek zkrácení předpovědních dob a zrychlení povodňových vrcholů. Tyto účinky se do jisté míry sníží po střetnutí s povodněmi ze Sázavy a Berounky.

Dalšími pracemi třeba výzkumy podrobněji rozvinout a návrh předpovědní služby přiměřeně připravit.

 

RNDr J. Gabriel:

Údolní nádrže a jejich hygienický význam.

Autor úvodem upozorňuje, že naděje na vyřešení otázek týkajících se využívání vody v údolních nádržích i pro osobní potřebu lidí je jedině v široce založeném komplexním výzkumu, mezi jiným též s hlediska biologického, chemického a bakterio­logického.

Dále poukazuje na jedinou možnost, jak se vyrovnati v bu­doucnosti se zásobováním vodou pitnou a užitkovou v ČSR, a to využitím vod povrchových. Jejich úprava při dnešní jakosti běžnou vodárenskou technikou pro osobní potřebu lidí je prakticky těžko myslitelná a proto je třeba dáti tento slo­žitý úkol k vyřešení přímo přírodě a využít těch dějů a přiro­zených pochodů samočisticích, které probíhají v tekoucích vodách v tom okamžiku, jakmile proudící vody počnou v ná­drži stagnovat.

Podle dosavadních výsledků z výzkumu změn jakosti vod povrchových v údolních nádržích, dochází okamžitě po stagnaci těchto vod ke změně v jejich mikroskopickém oživení a tím také ke změně některých jejich ostatních vlastností (pH, obsah Fe, Mn atd.), důležitých s hlediska dalšího využití.

Proti změnám příznivým, jako je zvýšení čirosti, zlepšení barvy, vysrážení unášených látek do sedimentu, vyrovnání tepelných ročních extrémů, likvidace znečišťujících látek do toku přiváděných, je celá řada změn nepříznivých, kterých, jak se zdá, v poslední době přibývá. Jsou to podvázání, zpoma­lení až úplné zničení pochodů samočisticích, částečná až celková eutrofisace, přesmyk z příznivých pochodů aerobních do ne­příznivých pochodů anaerobních, rozbujení železitých, manganitých nebo sirných bakterií atd., jež vedou k úplnému vy­loučení vody pro účely vodárenské, často i pro potřebu prů­myslovou. Celý rozsah a primerní jejich příčiny nejsou známé ani v zahraničí. -

Autor shrnuje tyto závady do devíti kategorií: I. Zabahnění nádrže. II. Pachové a chuťové znehodnocení vody. III. Zarůs­tání pobřežních mělkých partií. IV. Zvyšování obsahu mine­rálních látek. V. Mechanické znečišťování. VI. Tepelná nevy­rovnanost. VII. Nadměrný odpař. VIII. Provozní závady ve vodárenské úpravě vody. IX. Zdravotní závady.

Všechny tyto změny jsou velmi citlivé i na faktory vnější, meteorologické, půdní, geografické, sídlištní atd. Proto třeba výzkum provádět komplexně za přibrání příslušných vědních oborů. Musí býti vyvinuta snaha docílit přirozených pochodů samočisticích, probíhajících po stagnaci za záměrného biolo­gického řízení obdobně, jako se odehrávají při průchodu atmo­sférických vod půdou.

Proto je třeba, aby již připravované projekty údolních nádrží uvažovaly nové poznatky o těchto pochodech a kalkulovaly nejen kvantitu, ale i kvalitu vody, což po prostudování všech podmínek je dnes již možné.

Zásobování vodou — pro jakýkoliv účel — se stále zvětšova­nými nároky se stává v našem státě prvořadným celostátním problémem. Proto navrhované údolní nádrže třeba budovat tak, aby plnily co nejvíce funkcí, tedy i perspektivní využití vody pro osobní potřebu lidí.

 

Ing. A. Čerkašin:

Klasifikace moravských řek podlé variability průtoků.

Studie se zabývá v prvé řadě průměrným ročním průtokem moravských řek, zpracovaným metodou matematické statis­tiky. Úvodem jest vysvětlena podstata zákonitosti výskytu dané nahodilé hodnoty, zvonovitá křivka, obyčejně zvaná Gaussova, též de Vriesova. Na ose úseček v soustavě pravo­úhlých souřadnic jsou vyneseny velikosti nahodilého jevu, po­řadnice představují pravděpodobnost jeho výskytu. Od těchto symetrických křivek přechází autor k výkladu pojmů a pod­staty asymetrických křivek výskytu. Podle zkušeností se pro výskyty hydrologických hodnot nejvíce hodí theoretická binomální křivka výskytu III. typu, vyčíslená Pearsonem. Z řady pozorování vodočetných stanic v povodí řeky Moravy za dobu od roku 1926 do r. 1952 byl vyčíslen průměrný roční průtok a byla sestrojena mapa isolinií průměrného ročního specifického odtoku pro celé povodí. V dalších statích autor vysvětluje, že tato mapa v rukou neodborníka však není ta­kovou pomůckou, která by dávala jednoznačně spolehlivé vý­sledky a toto stanovisko prokazuje na základě matematické statistiky. Dále upozorňuje, že pro naše území, kde jest nutno se zabývati i malými povodími o velikosti několika km2, jest nutno prováděti určité redukce směrem nahoru či dolů, podle charakteru úvodí. Malá povodí ztrácejí často charakter zcela určité zákonitosti velkého toku. Nedostatečně hustá síť pozoro­vacích vodočetných stanic ztěžuje situaci, zrovna tak jako krátké řady pozorování v jižních oblastech Moravy. Další součástí studie jest mapa isolinií koeficientu variace. Koefi­cient variace charakterisuje proměnlivost členů dané řady pozorování a jejich rozptyl vzhledem k průměrné hodnotě průtoku. V tomto případě velikost koeficientu variace vyjadřuje charakter faktoru, který má vliv na odtoky příslušného toku. Koeficient variace citelně vzrůstá s rostoucí vzdáleností od prameniště. Podobně jako u mapy průměrných ročních speci­fických odtoků se i v této mapě isolinií variačního faktoru určí těžiště plochy povodí, pro níž tento faktor hledáme a čára, probíhající tímto těžištěm, udává hledanou hodnotu. Zde jest však třeba ještě větší opatrnosti a zkušenosti, na což autor zvláště upozorňuje. Chyba, učiněná v odhadu koeficientu va­riace se projeví nejnepříznivěji v hodnotách, na nichž nejvíce záleží. Odhadneme-li koeficient variace výše, než je jeho pravá hodnota, dostaneme nízké průtoky velké zabezpečenosti a vy­soké průtoky malé zabezpečenosti a naopak. Autor dokumen­tuje tento fakt výpočty, které jsou tabelárně sestaveny. Stupeň asymetrie vyšetřoval autor podle empirických křivek překro­čení, jejichž průběh při 27leté řadě pozorování jest již dost zřetelně vyznačen, neboť při této řadě by výpočet zmíněného koeficientu asymetrie byl velmi nepřesný. Hodnota chyby by klesla na 10 % pouze při řadě pozorování dlouhé 600 let. Fosterem navrhovanou hodnotu koeficientu asymetrie, která by se rovnala dvojnásobku koeficientu variace, nebylo možno pro moravské toky užiti. Od konstrukce mapy isolinií koe­ficientu asymetrie autor upustil; vyznačil pouze na svých ma­pách úseky toků se stejnými koeficienty asymetrie, aniž by tyto čáry vzájemně spojil. Ke studii jest připojeno tabelární sestavení klasifikace moravských toků v jednotlivých letech za období 1926 —1952 s hlediska proměnlivosti průměrného ročního průtoku. Podle stupně zabezpečenosti průměrného prů­toku toho kterého roku třídí autor tyto jednotlivé roky do pěti kategorií: od mimořádně vodného přes vodný, normální a suchý až na mimořádně suchý. Závěrem jest zdůrazněna potřeba spolehlivých podkladů, které lze získati jen odborným měřením profilů a průtoků, neboť celý tok žije, jest v pohybu a nikdy jej nelze pokládati za definitivně proměřený.

 

Ing. Jan Lorenz:

Zásady řešení ochranných prostorů vodních nádrží v říčním komplexu.

Při řešení účinků ochranných prostorů vodních nádrží v říčním komplexu je třeba uvažovat skutečná rozvodnění ve všech částech povodí. Soudit na úměrná rozvodnění pro celé povodí podle rozvodnění v konečném profilu a z toho odvozovat nějaké zjednodušující řešení je nesprávné. Nestejnoměrná sou­časná rozvodnění v dílčích povodích znesnadňují předpovědi pro konečný profil, jakož i využiti daný ochranný prostor zcela k zadržení právě nejvyššího povodňového vrcholu o stejném objemu.

Jedině správný postup při řešení účinku nádrží je, začít v ná­držích nejhořejších, řídit se vypouštěcím řádem platným pro tu kterou nádrž a tak snížené průtoky provést postupně až k nejspodnějším nádržím. I když žádná budoucí povodeň nebude zcela shodná s přešetřenými, budou takto stanovené výsledky směrodatnější pro posouzení budoucích poměrů, než výsledky dosažené řešením povodní předpokládaných, nesku­tečných.

Účinek umělého snížení povodňového přívalu následkem zádrže v ochranném nádržním prostoru se zmenšuje s rostoucí vzdáleností od nádrže menším zplošťováním nižší, ale delší povodňové vlny snížené než vyšší, ale kratší vlny nesnížené, a hlavně účinkem příspěvku z větších pobočních přítoků.

K přijatelnému výsledku dojdeme jen vyřešením deformace povodňových vln nesnížených a vln nádržemi snížených.

Deformace povodňové vlny v řečišti se zátopami nastává sice z těchže příčin, jako deformace v nádrži, t. j. zadržováním části přítoku ve stoupající větvi a postupným odtékáním za­držené vody ve větvi klesající, ale jsou přitom různé odchylky. Tak není a) jednoznačný vztah mezi velikostí průtoku ve vý­stupním profilu a plněním zatopených prostorů, b) hladiny v příčných profilech nejsou vodorovné, c) rozlévání vody ze břehu a tudíž i plnění zátopných prostorů nastává v různých úsecích při různých výškách hladiny, d) postupové rychlosti různých fází přívalových vln jsou různé.

Deformace přívalových vln i přes uvedené rozdíly lze řešit obdobně jako v nádržích za použití deformačního způsobu Ekdahlova v grafické úpravě Visentiniho, když se přijatelnost výsledného řešení přezkouší podle příspěvku z mezilehlého povodí vyšetřované tratě, který se dostane odečtením časově přiřazeného deformovaného průtoku vstupního profilu od ne­deformovaného průtoku v profilu výstupním. Případná úprava měrné deformační křivky za účelem dosažení přijatelnějšího výsledku bude možná vždy jen v mezích přijatelných a rozumně odůvodnitelných předpokladů.

Snaha docílit nějaký přehnaný soulad není na místě s ohledem na nutné odchylky, vyplývající z používání jednoznačné měrné křivky průtoků pro stoupání i klesání povodně Stejné pod­klady pro deformaci nesnížené i snížené povodně zmenšují však částečně účinek těchto úchylek od skutečnosti.

Tento postup umožňuje stanovit očekávatelné průtoky pří­valových vln po vyloučení záplav ohrázováním řečiště.

Vzhledem k významu spolehlivého řešení deformace příva­lových vln se doporučuje modelovým znázorněním jednodu­chých případů si ujasnit celý průtokový proces a tak aspoň částečně odpozorovat to, co v přírodě je velmi nesnadno sledovatelné.

 

Prof. Ing. Dr Otto Dub:

Intenzita erózie a jej stanovenie hydrologickými metodami.

Z exogenních sil působí na povrch zemský především voda, a to chemicky jako rozpustidlo, mechanicky pak rozrušováním a přemísťováním uvolněných součástek. Odnos, splach, denudace, erose příčná i podélná se uplatňují hlavně tam, kde je dostatek vody, značný spád, nechráněná a nestrukturní půda. Co do účinku erosi obdobná deflace je způsobována větrem.

Vegetačním krytem povrchu zemského se zpomalují erosivní pochody a tato erose se podle A. M. Pánkova označuje jako „normální". Stav normální erose vytvořený přírodou se změnil působením člověka, který různými zásahy napomáhal nebo zabraňoval pohybu vody po povrchu zemském nebo v půdě, působení větru na povrch zemský a ovlivňoval složení půdy. Jsou to netoliko nahrazování lesů poli, nýbrž i jehličnatými monokulturami. Tím se erosivní pochody — původně pří­rodní dění — stávají odvislými od historicko-sociálního vývoje lidské společnosti. Dokazuje to zemědělství starého Egypta, Indie a státu Choresm, kde krajiny po zničení zavodňovacích úprav a opatření proti deflaci postupně upadaly, až pří­padně vznikly pouště.

Vliv společenských řádů jasně prokazuje neutěšený stav zemědělství v USA a vzkvétající stav zemědělství v SSSR, kde zavodňováním erodovaných a degradovaných ploch, větrolamy a ochrannými pásy byly získány miliony ha půdy pro země­dělství. Ale i v našich zemích se projevuje dědictví kapitalismu: vodohospodářsky neúčinné smrkové monokultury a nesprávnou agrotechnikou přivoděná nevhodná struktura orné půdy, což podporuje jak denudaci, tak deflaci, přibývání pevných sou­částek ve vodě rozptýlených i po dně sunutých, znehodnoco­vání vody pro průmyslové účely, zvyšování nákladu na udržo­vání toků, vodních staveb atd.

Množství splavenin je ukazatelem intensity erosní činnosti v povodí. Z něho dosti spolehlivě určitelné je kvantitativně daleko převládající množství jemných plavenin ve vodě roz­ptýlených. Množství plavenin a tedy i intensita erose jsou od­vislé na množství odtékající vody, na sklonitosti území a na vlastnostech půdy.

B. V. Poljakov stanovil z výsledků měření na menších tocích a na zkušebních erosních polích příslušné součinitele a zpracoval tak mapu plošného rozdělení intensit erose v evropské části SSSR. Autor referátu chce se pokusit o řešení na podkladě práce tekoucí vody a k tomu použít mapy isolinií specifických výkonů pro jednotlivá povodí Slovenska; tato mapa je již pro energetické zjištění hotová. Poljakov zjistil na více místech povodí Volhy průměrnou výšku smyté zeminy ročně 1000 [X (jeden mm == 1000 jx). Podle množství splavenin v Kujbyševě dochází k průměru jen 10 jx, což dokazuje nesprávnost ztotož­ňovat množství splavenin ve velké řece s erosivní činností v jejím povodí. Proto třeba omezit výzkum jen na malá povodí, ovšem na podkladě nepřetržitého registrování množství pla­venin za použití fotoelektrického přístroje. Podle informací, získaných v hydrografickém oddělení v Krakově, jsou výsledky takového výzkumu spolehlivé, manipulace s přístrojem rychlá, jednoduchá a laciná, což právě umožňuje rozšíření počtu míst, kde by se výzkum mohl provádět.

V závěru se zdůrazňuje význam boje s erosí pro zvýšení blahobytu lidstva, pro nějž hydrologie tvoří předpoklady jak způsoby kvantitativního hodnocení intensity erose, tak zobra­zováním jejího plošného rozšíření.

 

Ing. Dr Zdeněk Válek:

Podíl lesnatosti a erose na vodnosti pramenných vývěrů.

Výzkum komplexní bilance vodní, konaný od roku 1928 v lesnatém povodí Kychové a v bezlesém a erodovaném povodí Zděchovky, umožňuje vyhodnotit podíl lesnatosti a vlivu erosivních rýh na vodnost toků v pramenných oblastech. Obě povodí jsou zbližně stejně veliká. Jejich geologická stavba je obdobná. Lesnaté však leží ve větších nadmořských výškách. Je z 93 % kryto smíšeným lesem s větším dílem jehličnatých stromů. V bezlesém je 45 % polí, 40 % neudržovaných pastvin, 5 % lesů, zbytek v obou povodích jsou cesty, vodní toky a sta­vební plochy. Střední sklon území lesnatého je 30 %, bezlesého 27 %, spád hlavního toku 7 % a 3,8 %. Stejně prohloubená koryta Kychové i bezlesého Rovenského potoka a erosivně prohloubené koryto Zděchovky nad soutokem s Rovenským potokem umožňují sledovat vliv lesnatosti i různě zaříznutých koryt na povrchové odtoky. Třeba přitom přiměřeně uvážit, že vetší sklonitost zalesněného povodí Kychové podmiňuje rychlejší odtok povrchových vod.

V 25tiletém průměru odteklo ze zalesněného povodí — přes to, že srážky jsou v něm o více než 100 mm větší — o něco méně než z povodí bezlesého. V roce 1953 povrchově nejvíce odteklo z povodí Zděchovky, ač tam srážky byly nejmenší, a nejméně z povodí Rovenského potoka. Uváží-li se však v po­vodí Kychovky čerpaná voda, pak povrchový odtok s čerpanou vodou byl větší než odtok ze Zděchovky.

Velmi význačně se jevil vliv lesa ve změnách vydatností koncem roku 1953 a v lednu a únoru 1954, které postupně kle­saly, a v konečných hodnotách dne 23. února 1953, kdy od­tékalo z lesnaté Kychové 34 m3/km2, z Rovenského potoka 0,6 m3/km2 a z rýhy na Zděchovce nad soutokem 3,4 m3/km2, při čemž lesnatější Kychová vydávala ještě v únoru 1954 vodo­vodním řádem 266 m3 denně, kdežto v povodí bezlesé Zdě­chovky veliká část studní pozbyla vody.

Při deštích ze dne 4.-7. května 1954, které zastihly v povodí ještě zbytky sněhu a v povodí lesnaté Kychové měly úhrn 40,9 mm, a v povodí Zděchovky 36,— mm, dostavil se vrcholový průtok v povodí Kychovky 0,179 m3/s/km2 za 6,30 hod., na Rovenském potoce 0,085 m3/s/km2 za 5,40 hod. a na erodované Zděchovce 0,562 m3/s/km2 za 4,40 hod. po začátku kritického deště. Nízký odtok na Rovenském potoce vyplýval hlavně z účinku retense na obdělaných polích.

Podle dosavadních poznatků lesnatost Kychové má za ná­sledek větší zadržování srážek zimních a částečně i letních, což je k prospěchu vzniku podzemních vod. Povrchové odtoky a zejména vzrůst rozvodnění jsou podstatně mírnější. Též výpar v půdě zadržených vod je menší, což vše umožnilo značný odběr podzemních vod ještě v únoru 1954, kdy povrchový odtok v bezlesé oblasti zanikal.

Hluboce zaříznutá rýha na Zděchovce umožňuje odtok z hlubších půdních vrstev, než je tomu v povodí zalesněném i bezlesém, ale neerodovaném a zvyšuje celoročně vodnost toků, ovšem na úkor podzemní vody.

Obdobný vývoj vodnosti vzhledem k lesnatosti a pokročilosti erose v údolní brázdě lze pozorovati i na jiných bezkydských vodotečích.

Závěrem vychází poznatek, že vhodné lesní hospodářství v pramenných oblastech je důležitým vodohospodářským ústrojím, zadržujícím srážkové vody, podporujícím tvorbu vod podzemních, upevňujícím půdní povrch a zabraňujícím vodní erosi.

 

RNDr Ludmila Zajíčková-Kytbcová:

Výpar z vodních hladin v Čechách a na Moravě.

Referát popisuje postup práce za účelem sestavení mapy o rozložení výparu z vodních ploch v Čechách a na Moravě, která má být pomůckou pro hydrologickou praxi. K disposici byly hodnoty získané z měření výparu jednak Wildovými va­hami, jednak Ronovým výparoměrem a konečně výparoměrem Picheho, které neodpovídají počtem ani rozmístěním složitému terénu. Byly srovnány výsledky měření na jednotlivých pří­strojích ve vztahu s hodnotami jiných meteorologických prvků. Z výsledku srovnávání a propočítávání vztahů vyplývá předně, že hodnoty výparu možno nejlépe vztahovat k hodnotám sytostního doplňku a za druhé, že nejvhodnějším přístrojem, z něhož naměřené hodnoty lze srovnávat s hodnotami různých meteorologických prvků, je Rónův výparoměr, který nejlépe vyhovuje přírodním podmínkám. Autorka to odůvodňuje tím, že jedině při použití výparoměrných dat Ronova výparoměru lze pro vztahy s hodnotami meteorologických prvků používati trojitých korelací.

Po sestavení mapy (1 : 500 000) byl použit vztah mezi den­ními hodnotami výparu, teploty vzduchu a sytostního doplňku z jedné výparoměrné stanice a výsledky aplikovány na 216 meteorologických stanic v Čechách a na Moravě z dvanácti­letého průměru 1941 — 1952. Pomůckou pro stanovení průběhu isolinií výparů byly mapy isobyet a isotherm s ohledem na hypsografické rozdíly. Na mapě se projevuje vysoký výpar z vody v poměru k výparu půdnímu. Hodnoty isolinií jsou v roz­mezí od 300 mm do 800 mm, nejnižší výpar lze předpokládat asi 200 mm, nejvyšší asi 850 mm. Isolinie byly sestrojeny po 100 mm, jen v nejnižších polohách byla interpolována isolinie 750 mm. Téměř všechny isolinie postupují paralelně s isohypsami, odchylky jsou jedině v zaříznutých údolích (vlhkost) a v oblastech silně zalesněných (rovněž snížení výparu).

V závěru upozorňuje autorka, že cílem této mapy je ujasnit různé výšky výparu na jednotlivých tocích, rybnících nebo vodních nádržích, bez ohledu na hydrologickou bilanci, která by představovala výpar v jednotlivých povodích. Mapa podává jen generelní přehled o výšce výparu z vodních ploch.

 

Ing. Ludovít Fabian:

Důležitost vodního katastru podzemních vod a pramenů v pláno­vaném hospodářství.

V úvodu uvádí autor historický přehled vývoje nazírám na původ podzemních vod. Od původního názoru, že podzemní voda se tvoří kondensaci vodních par ve vnitru země, se přešlo takřka všeobecně k modernímu názoru, že převážná většina podzemních vod má svůj původ ve vodě srážkové. Srážková voda se částečně opět vypařuje, část jí odtéká povrchovými toky a část prosakuje pod povrch země jako voda podzemní. Důležitou v posledním případě je propustnost a akumulační schopnost zeminy nebo horniny. Pokud voda prosakuje pro­pustnou vrstvou, je její směr převážně svislý, po dosažení ne­propustné vrstvy pokračuje její pohyb více méně vodorovně. Na této cestě přibírá různé minerální látky, které se v ní roz­pouštějí a které působí na kvalitu vody a ovlivňují tak její po­užití. Voda je až na málo výjimek všude. Otázka je jen v jaké hloubce, v jakém množství a v jaké kvalitě. Pro volbu místa pro určitou investici jsou tato kritéria rozhodující. Aby nedošlo v budoucnosti k národohospodářským ztrátám pro neznalost poměrů podzemních vod, navrhuje autor vypracování katastru podzemních vod a pramenů, jakožto souhrn, poznatků a vý­sledků pozorování v široké soustavě pozorovacích stanic a ob­jektů. Takový katastr by pak byl důležitou pomůckou pro pohotové určení údajů potřebných k objasnění poměrů pod­zemních vod v uvažovaném území. Autor dále uvádí svůj názor, jak by měla vypadat soustava pozorovacích stanic a metoda pozorování. Z toho pak vyvozuje naléhavost katastru podzem­ních vod a pramenů a prakticky uvádí příklady národohospo­dářského prospěchu, který by tento katastr přinesl. V závěru cituje platné právní předpisy o podzemních vodách a doporučuje, aby byla všem příslušným místům uložena zákonem povinnost hlásiti všechny změny a nové poznatky důležité pro katastr podzemních vod a pramenů.

 

RNDr Václav Zajíček:

Aktuelní technické problémy z geohydrologie řešené na podkladě geomorfologických poznatků.

V úvodu autor uvádí pomocné vědy, které pomáhají řešit geohydrologické úkoly v těch případech, kde již nevystačíme s hydrologickými poznatky, daty a pracovními metodami. Vedle geologie, meteorologie, chemie, biologie a pedologie se v novější době uplatňují i aplikovaná geofysika a hydrotech­nické pokusnictví. Autor upozorňuje na dosud nedoceněnou úlohu geomorfologie při řešení úloh z oboru podzemních vod. Na třech příkladech ukazuje uplatnění geomorfologických po­znatků v problematice podzemních vod.

Při projektování velkých vodních staveb projektant po­třebuje aspoň orientační údaje o množství podzemních vod v tom kterém úseku, údaje o jejich rychlosti a proudění a to v době, kdy geologický průzkum je v počátcích a je k disposici jen málo údajů. V této době se může nejlépe uplatnit geomorfo­logie. Terciemi orogenese vytvořila v Evropě pohoří, vznikly i nové pánve. Řeky musí protékat celou kaskádou pánví. Čin­nost řeky v pánvích a na přechodech mezi pánvemi je rozdílná a proto i skladba území je odlišná, přitom však pro jistý úsek charakteristická. Geomorfologické poznatky nám proto umož­ňují rozlišit úseky a území všeobecně velkých propustností, středních propustností a pak oblast s poměrně málo propust­nými usazeninami^ takže máme možnost charakteristiky in-filtračních poměrů ve větších územních celcích. Spolu s pod­klady hydrologickými a geologickými je možno charakterisovati tak režim podzemních vod a početně vyjádřit změny, jež způsobí stavební zásah.

Na geomorfologickém průzkumu údolní brázdy řeky Sá­zavy mezi Ledčí n. S. a Světlou n. S. ukazuje autor, jak geo­morfologické poznatky spolu s geologickým průzkumem uka­zují možnosti získání pitné vody z náplavů Sázavy a z povodí jejích přítoků nad Světlou n. S. a dávají směr, kterým se mají zaměřit průzkumné práce na zajištění vhodných zdrojů.

3. Práce zaměřené k záchraně Skalnatého plesa v Tatrách dávají autorovi příležitost, aby ukázal, jak se uplatňují geo­morfologické poznatky při projektování ochranných opatření proti ničivé činnosti podzemních vod. Na základě podrobného rozboru morfologie jezerního dna a bočních svahů a z poznatků o vzájemném působení rušivých sil dochází k závěru, že sta­dium, v němž působily síly, které vytvořily jezero a později, které udržovaly jeho existenci, je překonáváno stadiem, v němž rušivá činnost povrchové a hlavně podzemní vody nabývá vrchu nad výtvorem glaciální činnosti. Z poznání příčiny pak je možno volit způsob jak zasáhnout proti tomuto vývoji i jak volit technický postup průzkumných a zabezpečovacích prací. Tak umožňuje geomorfologická analysa organický zásah do režimu podzemních vod.

 

Ing. M. Gylokay:

Režim podzemní vody na Žitném ostrově.

V úvodu popisuje autor hydrologické poměry na Žitném ostrově a ochranný a odvodňovací systém na jeho území. Území se děli na 9 oblastí, z nichž 1. až 3. jsou odvodňovány do Dunaje a ostatní mimo oblast 9. do Malého Dunaje. V oblasti 9. odvodňováni- není zapotřebí. Celý systém odvodňovacích kanálů a přečerpacích stanic má udržeti hladinu podzemní vody nejméně 1 m pod terénem. Žitný ostrov je tvořen z říč­ních štěrků a písků, jejichž zrnitosti ubývá směrem po toku Dunaje. Mocnost náplavů dosahuje 16 — 17 m pod Bratislavou a odhaduje se na více než 100 m u Šamorína. Žitným ostrovem probíhá souvislá hladina podzemní vody. Podzemní voda se doplňuje hlavně ze dvou zdrojů, a to jednak infiltrací z Dunaje, jednak ze srážek. Zásoba podzemní vody se odhaduje zhruba na 6 miliard m3. Směr hlavního proudu podzemní vody je od západu k východu. Při vysokých vodních stavech v řekách voda prosakuje do území, je zachycena odvodňovacími kanály a přečerpávána do Dunaje. Při nízkých vodních stavech se pod­zemní voda z území stahuje do řek a odvodňovacích kanálů. V kanálech jsou stavidla, kterými se reguluje výška vodní hladiny. Normální doplňování zásob podzemní vody ze srážek je v zimních měsících (X až IV). V této době hladina podzemní vody stoupá. Ve vegetačním období spotřebuje rostlinstvo celou srážkovou vodu a ještě čerpá ze zásob, takže hladina pod­zemní vody klesá. Tento pravidelný zjev se vyskytuje ovšem jen tam, kde hladina podzemní vody není ovlivněna hladinami řek. Jinak vliv řeky může převládat nad pravidelným ročním kolísáním. Vyšší vodní hladina vody v řece tlačí vodu propust­nými vrstvami pod hrázemi do území ostrova. Rychlost verti­kálního i horizontálního pohybu podzemních vod se zmenšuje se vzdáleností místa od řeky a zvětšuje se zvětšováním mocnosti propustných vrstev.

V roce 1948 na 39 km dlouhém úseku bylo měřeno množství prosakujících vod podél dunajské hráze a činilo 300 l/sec/km. Při Váhodunaji 200 l/sec/km. Toto množství representuje jen ono množství infiltrované vody, které vycházelo nad terén. Při letošní velké vodě byly získány cenné poznatky, které však nejsou ještě zpracovány. Je však možno již říci, že při nej-vyšších vodních stavech jsou tyto hodnoty dva až trojnásobné. Dosavadní výzkum také potvrzuje, že prosakující voda z řeky vymílá jemné součásti zvláště podél hrází, takže obvyklé tvrzení, že jemné náplavy utěsňují koryto řeky, se u Dunaje neosvědčuje. Z toho plyne také závěr, že doporučované těsnění těchto vrstev jemným materiálem by bylo neúčinné a je proto nutno k injektovanému materiálu přidávat spojovací materiál.

Vedle stálé zásoby podzemní vody na Žitném ostrově, od­hadované na 6 miliard m3, existuje zde ještě proměnlivá zásoba a to jednak ze srážek, které činí asi 150 milionů m3 a ze stálé infiltrace z Dunaje, která činí na 1 km toku asi 1,05 m8/sec při velkých vodách a 0,6 m3/sec při malé vodě. Při letošní velké vodě byly hodnoty o mnoho vyšší. Problém odstranění škodlivého účinku prosakujících vod na Žitném ostrově je stále aktuální tím spíše, že plánované vodní dílo na Dunaji bude míti značný vliv na budoucí režim podzemní vody i na Žitném ostrově.

 

Ing. Anselm Malíšek: Výzkum hrubých splavenin.

Zvětraliny hornin jsou splachovány za dešťových přívalů do toků a v nich se pohybují podle unášecí síly, vyjadřované obvykle rovnicí Du Boysovou, v níž jako rozhodující činitelé jsou hloubka vody a spád hladiny. Je však rozdíl mezi velikostí unášecí síly, potřebné k udržení již se pohybujících spla­venin, a síly, která je potřebná k překonání setrvačné síly valounů v klidu, jež se udává asi o 30 °/0 větší. Za transportu splavenin se uplatňuje obrus, jehož velikost podle Sterriberga je závislá na délce uražené dráhy a vlastnostech splavenin.

Pohyb splavenin je s ohledem na jejich různorodost složitý proces. Vyjadřuje se empirickými vzorci, jejichž vhodná upotřebitelnost závisí na spolehlivosti různých použitých souči­nitelů, což je podmínka s ohledem na složitost procesu a růz­nost směrodatných činitelů nesnadno splnitelná.

Pohyb splavenin je trvalý nebo přerušovaný, uplatňující se pohybem štěrkových lavic po překročení kritické meze uná­šecí síly, která je s to rozrušiti hrubozrnný, dobře ulehlý po­vrch štěrkové lavice.

Výzkumný ústav vodohospodářský v Praze se zabýval vý­zkumem pohybu hrubých splavenin hlavně na Bečvě a Odře, kde byly zaměřeny štěrkové lavice a zjištěna jejich zrnitost. Do dna byly zapuštěny lapače štěrku a na štěrkové lavice po­loženy barevně označené valouny, aby tak byly zjištěny po­znatky o pohybu štěrku. Práce byly však narušovány jednak těžením štěrku, jednak krádeží lapačů. Dosavadní poznatky poukazují na pomalý postup štěrkových lavic. V Teplicích n. B. je stanoven ročně průtok 10.000 m3 hrubého štěrku. Uplat­ňuje se hlavně za povodní, kdy na příklad za dvouhodinového přívalu činil 500 m3 štěrku proti průměru několika kubických metrů.

Dosavadní výsledky z měření spádu příčných profilů a změn štěrkovišť a zadrženého materiálu, zhodnocené ve vztahu k měrné křivce říčního profilu umožní posoudit nejen množství unášených splavenin, nýbrž i rozsah platnosti empirických vzorců a součinitelů pro naše poměry.

 

Ing. Szolgay —Ing. Náther:

Niektoré poznatky z výskumu splavenin na Dunaji.

Výzkum splavenin na Dunaji vstoupil do stadia řešení me­todiky výzkumu a přezkušování vhodnosti používaných pří­strojů, které při dosavadní konstrukci jednak narušují přiro­zený pohyb splavenin, jednak zadržují i část splavenin ze dna. S ohledem na pulsaci je důležitá doba měření. Sporné otázky třeba objasnit případně i laboratorně a tím umožnit též zhod­nocení dosavadních výsledků, jehož konečným cílem je vyřešení problému štěrkonosnosti na Dunaji.

Z užívaných štěrkových lapáků byly zkoušeny dva, a to síťový, obdobný Ehrenbergerovu a Nesperovu, a plnostěnný přístroj maďarské hydrografické služby. Při zahájení výzkumu byl použit tento druhý lapák, při letošních pracích současně též síťový lapák švýcarský, jehož účinnost je již laboratorně přezkoušena; porovnávací měření mohou sloužit k zpřesňo­vání dosavadních výsledků.

Horní plocha lapáku ve formě sinusovky má zabránit naru­šování přirozeného proudění. Zvýšení zadní části lapáku má umožnit oddělení splavenin z vody. Dvířka ve vstupním i vý-tokovém otvoru zabraňují vyplavování zadrženého materiálu.

Lapák při měření nemá narušovat průtok splavenin po dně, což se nejvíce projevuje při jeho dosedání na dno a při jeho zvedání. S ohledem na pulsaci měl by se lapák ponechávat co nejdéle na dně; to by však předpokládalo veliký, těžko zvladatelný lapák, aby se předcházelo jeho předčasnému na­plnění. Proto se koná více po sobě následujících odběrů o trvání asi dvou minut, při kterých podle zkoušek se zadržená množství blíží konstantní hodnotě. Touto dobou se též snižuje vliv vět­šího nasávaného množství štěrku, které nastane při otevírání předních dvířek lapáku. Náhradou síťových dvířek za plno-stěnné se snížilo počáteční, nasáváním zvyšované množství splavenin, což umožňuje zkracovat dobu měření asi na jednu minutu a současně i větší počet měření nutných s ohledem na pulsaci.

Nesymetrické a nepravidelné rozdělení průtoku splavenin v příčném profilu vyžaduje měření ve více svislicích. Výzkumný ústav vodohospodářský v Bratislavě postupně přecházel na větší, prakticky uskutečnitelný počet odběrů ve 12 až 7 svis­licích.

Zpracování výsledku je grafické. Nejprve se stanoví průměry odebraných splavenin pro každou svislici a spojnice koneč­ných bodů pořadnic vynesených v místě svislic a vyjadřu­jících svými délkami velikost průměrného odběru omezuje s osou úseček a s koncovými pořadnicemi plochu, která před­stavuje vteřinový průtok splavenin pro celý příčný profil.

Na Dunaji se dosud nepodařilo odvodit funkcionální vztah mezi průtokem vody a splavenin, ač celoprofilová měření při různých vodních stavech dávají korelační vztahy.

S ohledem na šířku příčných profilů na Dunaji nelze počítat, že by měření splavenin v jedné svislici stačilo pro hodnocení průtoku splavenin v celém profilu. Třeba pamatovat na uplat­ňující se posuny štěrkového pásma a granulometrické přesku­pování materiálu.

Výsledky podrobnějšího studia podélné pulsace průtoku splavenin dlouho trvajícími měřeními v jedné svislici a zpraco­vané pod vedením Ing. Pantelopuse byly uveřejněny jako me­todické připomínky k měřením v přírodě.

Statistickým rozborem se dospělo k uzávěru, že je třeba se omezit jen na měření dlouhodobá (přes 13 hodin) v jedné svislici a měření krátkodobá (asi jednohodinová), opakovaná v intervalech několika hodin v určitém počtu jiných bodů profilu. K lepšímu rozmístění svislic by bylo třeba znát též pohyb splavenin v příčném směru. To platí pro průtoky na Dunaji do 1200 m3/s. Pro větší průtoky budou doby asi kratší a doporučuje se sledovat též změny granulometrie v závislosti na čase.

Z toho tedy vyplývá nutnost při malých průtocích z mnoho­násobit odběry ve svislici. S ohledem na praktické obtíže při provádění, dále na autorem nepřesné formulování způsobu vyhodnocení navrhovaných měření, na nynější stav měrného zařízení a na kapacitu pracovníků nelze se na tento metodický návrh soustředit a zbývá jen se pokusit o úpravu metodiky měření v rámci daných možností.

Aby byl vyjasněn vliv příčného vyrovnávání na délku doby měření ve svislici, která je směrodatná v zájmu stanovení spo­lehlivého průměru průtoku splavenin, budou provedena sou­časná dlouhodobá měření ve více svislicích.

Závěrem lze soudit, že jak metodický, tak technický vývoj měření splavenin přechází od řešení širších, rámcových otázek k problému detailů, což podmiňuje co nejpřesnější vystihnutí techniky odběru, dlouhé matematicko-statistické analysy a la­boratorní cejchovací zkoušky. Po dohotovení odposloucháva­cího přístroje bude lze kombinací dlouhodobých svislicových měření se současnou registrací odposlouchávání zpřesnit a zdo­konalit konečnou metodiku splavenin na Dunaji.

 

Ing. Dušan Almer:

Zkušenosti z merania plavenin na Slovensku.

Úvodem se upozorňuje na význam velikého množství vod­ními toky unášených jemných plavenin, které při zmenšení rychlosti se usazují v nádržích a v přívodných kanálech a tím zmenšují jejich průtočný profil nebo průtočnou kapacitu. V ta­bulkách se uvádí pro některé světové toky množství transpono­vaných splavenin v t/km2, případně roční zmenšování nádrž-ních prostorů v procentech jejich objemu. Veliké škody vznikají též rozhlodáváním turbinových lopatek.

Pohybu plavenin je věnována v celém světě a hlavně v SSSR veliká pozornost. Referát nás obeznamuje se způsobem a me­todikou přímých pozorování v přírodě a s výsledky výzkumu během 3 let na Slovensku. Používají tam modifikovaný přístroj Poljakův, umožňující brát vzorky bodově i integračně. Při celoprofilovém měření dává integrační způsob dostatečně přesné výsledky jak po stránce kvantitativní, tak i kvalitativní, zejména pokud jde o granulometrii. Na doklad toho uvádí výsledky podle obou způsobů odběru, a to jak slovenské, tak maďarské. Svislicové odběry jsou součástí celoprofilových odběrů, které se konají několikrát do roka. Dva až třikrát v týdnu se berou vzorky z jedné svislice, přesně v profilu fixované. Vztah zakalení v této svislici k zakalení v celém pro­filu umožňuje zhodnocovat množství unášených plavenin v ce­lém profilu.

Další zpracování odebraných vzorků se děje metodou dvoji­tého výparku podle Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, a to dvou vzorků, jak se ustálí po 24hodinovém usazo­vání. Jeden vzorek se bere ze dna, druhý z povrchu. Poněvadž pro některá speciální měření je třeba používat i dále zpracování vzorků pomocí filtrace, odvodili si vztah mezi výsledky obou způsobů.

S ohledem na význam stavu půdy na povrchu zemském pro zakalení vody sestrojili měrné křivky pro jednotlivé měsíce v roce. Značný rozdíl v křivkách pro zimní a letní měsíce je zřetelný hlavně u velikých průtoků.

Referát je doložen tabulkou ročních průtoků vody i plavenin na Dunaji, Laborci a Uhu za roky 1951, 1952 a 1953, a dálepříslušnými hodnotami za povodní. Výsledky srovnáni pří­slušných hodnot dokazují, že jsou to povodňové průtoky letní, kdy plaveniny hlavně jsou vodou unášeny.

Další pozorování přinese další poznatky a umožní i prohlou­bení výzkumu zvláště o granulometrii pohybujícího se materiálu a jeho chemický a petrografický rozbor.

 

Ing. Ivo Brachtl:

Účinok plaveninového režimu na přívodně kanály na Váhu.

Menší průtočné rychlosti vody v přívodních kanálech vážských vodních děl než jsou rychlosti v řece podmiňují zanášení kanálu plaveninami. Podle měření obsahu plavenin z let 1933 až 1936 se vyskytuje nejvíce plavenin při jarních a letních po­vodních a nejméně v zimě. Je to doloženo tabulkou obsahu plavenin pro jednotlivé měsíce průměrného roku ze zmíněného období. Celoroční průměr z tohoto období byl 135 mg/l, ma­ximální 2,15 g/l za vrcholení povodně dne 19. července 1934.

V dalším přehledu jsou uvedeny obsahy plavenin na různých místech Váhu podle měření v květnu 1953, z něhož je jasně zjistitelný pokles zakalení v přívodných kanálech v trati Kočkovce—Dubnice, způsobený usazováním plavenin.

Výsledky stanovené ze sondování nánosů v přívodných ka­nálech v letech 1940 — 1944 a pak v roce 1952 po srovnání s vodnostmi jednotlivých roků ukazují na to, že množství nánosů nelze posuzovat podle průtokových poměrů v tom kterém roce, nýbrž že je to jev, který závisí na mnoha jiných činitelích a který bude třeba řešit komplexněji.

K znázornění vlivu různé rychlosti proudící vody na usazo­vání různě zrnitého kalu byl stanoven podíl usazenin zrna většího než 0,11 mm po celé délce kanálu Kočkovce — Ladce. Kdežto v části usazovací na počátku kanálu a v části rozší­řené nad hydrocentrálou je frakce 0,11 mm a jemnější zastou­pena, schází v užší mezilehlé trati s větší průtočnou rychlostí. Zrnitost plavenin vodou unášených na počátku kanálu proti zrnitosti plavenin na jeho konci se vyznačuje menším obsahem jemnějších a hrubších frakcí a poměrně velikým zastoupením frakcí středních.

Zanášení přívodného kanálu má za následek přenášení stále hrubších plavenin přes turbíny, což způsobuje jejich obrušování, ztráty na spádu a tím i na výrobě elektrické energie. Z těchto poznatků vyplývá význam ujasnění problému usazo­vání kalů v hydroenergetickýcb kanálech a potřeba zvážit jeho hospodářské důsledky.

 

Ing. Dr Miroslav Čermák:

Překročení průtoků („n" denní vody) na moravských řekách.

V roce 1950 bylo dokončeno vyčíslování průtoků v povodí Moravy a Odry za 251eté období 1926—1950. Toto období svým charakterem se blíží dlouholetému průměru a liší se od něho asi o 3 až 5 %. Jest v něm zahrnut rok mimořádně suchý (1934) i mimořádné vodný rok 1941.

Vodnost toku charakterisují především roční průměrný odtok a pak zejména křivky překročení průtoků.

Křivky překročení průtoků za období 1926—1950 v povodí řeky Moravy byly vypočteny pro 25 vodoměrných stanic. Byly vyčísleny průtoky ze stanic i za kratší dobu než 25 let a bylo zjištěno, že odchylka 151etébo období 1926 — 1940 od průměrného období 1926 — 1950 je asi 5 %.

Vyčíslené průtoky nelze pokládat za přirozené, protože odtok v povodí Moravy, Labe i horní Odry je ovlivněn vodními díly. Vodní hospodářství, jakož i hydrologie musí však s touto sku­tečností, t. j. částečně ovlivněnými průtoky, počítat.

Vypočtené křivky překročení průtoků byly mezi sebou po­rovnány a bylo zjištěno, že všechny čáry překročení průtoků můžeme sevřít obalovými čarami, jež mají nejmenší rozptyl pro vodu asi 70—80denní. Rožky v pro překročení stejné doby je značně velký (pro l0denní vodu 375 %).

Z vynesených čar je zřejmo, že čím je tok vyrovnanější — tím menší sklon má křivka k vodorovné (Svitava) a čím méně je vyrovnaný průtok, tím je křivka překročení strmější Oslava, (Jihlava).

Pro praktické použití snažil jsem se odvodit obecněji platnou závislost hodnot průměrné křivky překročení průtoků na roč­ním průměrném průtoku.

Proto vytknul jsem 5 základních druhů toků, pro něž jsem stanovil poměr mezi „n" denní vodou a ročním průměrným průtokem:

Toky s velmi. vyrovnanými průtoky vody, jako na př. Svitava.

Toky povodí Dyje (kromě Svitavy).

Toky horního povodí Moravy až po ústí Bečvy.

Morava pod ústím Bečvy.

Východomoravské toky — většinou z flyšových útvarů.

Zjištěná procenta „n" denních vod z ročního průměrného průtoku mohou býti aplikována zase jen na dlouhodobé prů­měry a nikoliv na jednotlivé roky.

Již dříve jsme prokázali, že období 15 let obyčejně už v praxi postačí pro charakteristiku křivky překročení průtoků a odvodíme-li si vztah průtoku určitého překročení dlouholetého prů­měru k ročnímu průměru průtoku za toto kratší období, lze pro praxi s dostačující přesností stanovit křivky překročení průtoků pro dlouhé období, jestliže máme zjištěn dlouhodobý roční průměr průtoků.

Známe-li dlouhodobé překročení průtoků ve vodoměrných stanicích, lze pomocí nich stanovit křivky překročení i pro jiná místa a toky, kde nejsou přímá pozorování odtoku, jestliže dovedeme pro toto místo stanovit dlouhodobý roční průměrný průtok.

Kromě křivky průměrného překročení průtoků pro dlouho­leté období potřebuje praxe znát i křivku minimálních překro­čení průtoků.

Určení těchto křivek není už tak snadné. Tyto křivky byly zjišťovány jako nejnižší obalové čáry všech křivek překročení průtoků ze všech roků pozorování stanic.

Protože v období let 1926 — 1950 se vyskytly téměř v celém povodí Moravy mimořádné suché roky 1933 a 1934, které podle matematické statistiky a počtu pravděpodobnosti se vysky­tují méně než jedenkrát za 95 let, bylo možno obalové křivky sestavit pro všechny stanice, které pozorují po roku 1926.

Čáry, vyjadřující percentuální podíl minimální ,,n" denní vody na ročním průměru, mají značný rozptyl.

Pro cbarakterisování jednotlivých toků odvodil jsem prů­měrné čáry minimálního překročení průtoků pro Svitavu, po­vodí Dyje, toky horní Moravy, pro dolní tok Moravy a pro toky severovýchodního povodí Moravy. Odchylky vypočtených prů­toků v uvedených stanicích od pravých hodnot jsou malé a pro praxi zanedbatelné. Bude však třeba tato čísla zpřesňovat podle výsledků dalších pozorování.

Výsledek uvedené práce ukazuje, jakým způsobem si musí hydrologická služba pomáhat, aby mohla vyhovět četným po­žadavkům projekčních složek. Je výbornou a nesmírně cennou pomůckou při vypracovávaní celostátního vodohospodářského plánu a výborně pomáhá při bilancování nové potřeby vody.

Je třeba ještě hodně práce s upřesňováním učiněných po­znatků zejména proto, že po vybudování dalších přehrad vzniknou na našich řekách nové odtokové poměry.

 

Ing. Mária Dmitrieva:

Typická čára průtoků.

Referát Ing. Dmitrievy úvodem zdůrazňuje důležitost hydro-logických stanovisek při řešení vodohospodářských otázek. Je proto významným úkolem hydrologa podati přehled o vodnosti toku a to jak o charakteristických změnách průtoků, tak i o jeho toku a to jak o charakteristických změnách průtoků, tak i o jejich časovém rozdělení.

Prozatím je možné souditi na budoucí režim toků jen na zá­kladě poznání z minulosti a za předpokladu opakování více či méně obdobných jevů v určitém časovém úseku. Celkový hydrologický ráz vyšetřovaného údobí lze znázornit, kromě jednoduchého a přehledného grafikonu denních průměrů, tzv. typickou čarou průtoků. Je to hydrologický obraz, který v podstatě vyjadřuje číselně a graficky typické rozdělení cha­rakteristických průtoků s vyznačením krajních časových i výš­kových mezí a možností výskytu ledových jevů a zámraz.

Metodika sestrojení typické čáry průtoků se zakládá na tom, že ze všech charakteristických bodů průtoků se vypracují průměry jak co do jejich velikosti, tak i co do času. Jimi pro­chází čára průtoků a krajní časové meze i meze velikostí cha­rakteristických průtoků jsou vyznačeny ve tvaru kříže. Tento způsob umožňuje dosáhnouti přehledného rozdělení odtoku v roce, zejména pro povodí méně rozlehlá v jednotné fysicko-geografické poloze. Podává určitou odtokovou zákonitost, která je důležitá nejen jako theoretický základ pro studium závislosti hydrologických a klimatických poměrů, ale i pro praktické použití při vodohospodářském projektování.

Typická čára průtoků se osvědčuje v SSSR, kde velké ruské řeky mají jarní povodně a letní nebo zimní minima. Slovenské toky jsou však odlišného režimu. Jejich rozkolísanost se pro­jevuje v množství i čase a sestrojení typické čáry je složitější, při čemž její charakter má častější odchylky v jednotlivých letech. Autorka v závěru poznamenává, že tento nedostatek nesnižuje ostatní výhody a praktické použití typické čáry průtoků.

 

Dr L. Drobilová—Dr E. Šímo:

Podíl podzemních vod v celkové bilanci odtoku Váhu v období 1931-1940.

Průtok řeky je součtem odtoku vod povrchových a podzem­ních. Povrchový odtok, i když na našich tocích převládá, v obdobích letních minim se pravidelně zmenšuje nebo mimo­řádně ustává a pak jediným zdrojem vodnosti toku jsou vývěry podzemní vody. Podzemní odtok se děje v porovnám s povrchovým odtokem pomaleji a proto v celkovém ročním odtoku vystupuje jako regulující faktor. Referát řeší úlohu podílu podzemních vod v celkovém odtoku Váhu v období 1931 — 1940 metodou grafického vyhodnocení této části prů­toků pomocí analysy čar průtoků. Nedostatkem této metody jest, že není založena na výzkumu odtoku podzemních vod do řeky, ale pomáhá si.theoretickými úvahami, které zjednodušují skutečné vztahy. Referát se zmiňuje o grafických metodách některých autorů, z nichž největší pozornost věnuje metodě B. I. Kudelina. Při řešení své úlohy použili autoři tří způsobů řešení. Podíl podzemních vod na celkovém průtoku vydělili na čáře průtoků jednak aplikací Kudelinovy metody, jednak použili metody oddělující podzemní a povrchový odtok čarou spojující delší období nízkých průtoků a konečně oddělili uve­dené složky průtoku čarou spojující níže položené body na čáře průtoků. Výsledky byly doplněny ještě výpočtem podílu pod­zemních vod na celkovém odtoku podle minimálních ročních průtoků a podle hodnoty absolutního minima. Jako ukázka rozdílu hodnot při rozdílném geologickém složení povodí a i pro ověření platnosti postupu byla úloha řešena též na Kysuci a Rajčance. Srovnáním metod a hodnocením výsledků docházejí autoři k závěru, že metoda B. I. Kudelina se pro Váh méně hodí než metoda čáry spojující období déle trvajících nízkých průtoků. Je to tím, že povodí Váhu je složitější než povodí nížinných toků, pro které Kudelin své metody použil a proto též podmínky vývoje podzemního přítoku do řeky jsou v růz­ných místech různé a režim odtoku z vodonosných vrstev a opačně nesouvisí s odtokem ve Váhu tak jednoznačně. Proto řešení podle Kudelinovy metody je velmi složité, při čemž vý­sledky získané oběma metodami se liší v ročním úhrnu jen  o několik procent. V měsíčních úhrnech jsou rozdíly větší. Třetí popsaná metoda dává vyšší hodnoty. Tvar čar pod­zemního odtoku ve srovnání s čarami celkového odtoku v celku i v jednotlivých profilech vede autory referátu k uzávěru, že větší část podzemních vod napájejících Váh pochází z vodonos­ných horizontů nemajících hydraulického spojení s řekou. Z téhož srovnání vyvozují autoři předpoklad, že v povodí mezi Trenčínem a Trnovcem n. V. se v jarních měsících pod­zemní voda akumuluje, kdežto v letních měsících přispívá ke zvýšení vodnosti řeky. V závěru se zabývá referát rozdělením odtoku podzemních vod na část pocházející ze srážek a na část pocházející z břehového vyrovnávání odtoku. S použitím vý­počtů doc. Dr Bratránka docházejí k závěru, že podzemní vody z říčních náplavů tvoří jen malou část sezónním výkyvům podléhajícího přítoku podzemních vod do řeky, vyčleněného u jednotlivých čar průtoků nad minimálním průtokem v roce. Autoři pokládají výsledky získané použitou metodou za dosud nej správnější, i když připouštějí některé nedostatky. Přesné výsledky může však dát jen široce založený výzkum hydro­logických poměrů a soustavné pozorování.

 

Ing. Dr Frant. Slepička:

Význam vodnosti toků při výzkumu podzemních vod.

Referát řeší případ, kdy hydrologie ve formě rozboru hydro­logických faktorů a jejich číselných údajů v daném prostoru umožňuje vymezení a ocenění dílčích oblastí hydrologický aktivních nebo pasivních. Správnost metodického postupu dokládá autor některými výsledky z výzkumu, který prováděl na území listu speciální mapy Mladá Boleslav do roku 1953. Po stručné informaci o hydrogeologických poměrech české křídy dovozuje autor, že výsledky rozboru hydrologických údajů v určité oblasti ukazují na vliv geologické stavby území na režim podzemních vod a mohou opačně býti ukazatelem geologických a tektonických poměrů.

Z význačných hodnot hydrologických faktorů charakteris­tických pro vodní poměry v povodí povrchových toků studo­vaného území, seřazených pro větší přehlednost v tabelárním uspořádání, usuzuje autor na poměrnou účast příronu pod­zemní vody na vodnost toku. Menší odtokový součinitel při stejných srážkách je ukazatelem větší infiltrace.

Podrobný rozbor minimálních průtoků a porovnání speci­fických odtoků ukazuje nápadný rozdíl mezi charakterem toků východní části území (Klenice, Kněžmostka, Mrlina) s velmi nízkými minimálními specifickými odtoky a jeho západní a severní částí (Žehrovka, Strenice, Bělá), kde minimální speci­fické odtoky jsou nepoměrně větší. Průběh čar překročení množství, konstruovaných jednak pro množství v procentech středního ročního odtoku, jednak pro množství vzhledem ke specifickým odtokům v l/sec/km2, opět výrazně odlišuje obě skupiny. První skupina toků velmi kolísavých vodnosti ukazuje na povodí hydrologický nepříznivé, budované jemnými faciemi písčitoslínitými až slínitými, nepropustnými a tudíž s obzory chudými na podzemní vody, druhá skupina s vyrovnanějším celoročním průtokem ukazuje na povodí budované zřejmě písčitějšími faciemi křídových hornin a tedy příznivé pro rychlou infiltraci, takže déšť se neprojeví tak význačně v oka­mžitých průtocích. Akumulovaná srážková voda pak ve formě příronů podzemní vody přispívá k vysokému procentu průměr­ného odtoku. Tuto okolnost potvrzuje i nepoměrně větší výskyt zjevných vývěrů podzemní vody v tomto území.

Tak se rozborem celkových srážkových, vývěrových a odto­kových poměrů dají nejen vymeziti jednotlivé hydrologický aktivní a pasivní oblasti a určit pásma zastřených vývěrů a povrchových zón, kde dochází k únikům a ztrátám vody, ale dá se takto i hydrologický postihnout charakter geologické stavby a petrograficko-mechanického vývoje hornin souvrství, budujících uvažované dílčí oblasti. Takovým prohloubením práce lze získat poznatky, které mohou přispěti ještě k přesněj­šímu oceňování zájmových území s hlediska výskytu a zásob. podzemních vod.

 

Dr Juraj Pacl:

Režim íadov na riekách a nutnost jeho sústavného pozorovania v hydrologickej službě jednotnými metodami.

Tuhá zima se slabou sněhovou pokrývkou 1953 — 54 se ukon­čila na Slovensku význačnými odchody ledu, jež na Váhu strhly 3 dřevěné mosty a 2 lávky, poškodily 7 dřevěných mostů, vytvořily nová říční koryta, zanesly pole štěrkem, poškodily těsnění přívodních kanálů a způsobily mnohé jiné škody.

Úkazy zamrzání toků závisí na jejich zaměpisné poloze. Hydrologie o zámrzích — kryologie — vedle statistického shro­mažďování údajů o zámrzích přešla již k vysvětlování vzniku jednotlivých druhů zámrzů zejména v SSSR, v severských státech a v alpských zemích. Naše hydrologie však v této věci zaostává. K odstranění těchto nedostatků navrhuje autor svolat ještě před zimním obdobím 1954—1955 poradu hydrologů-kryologů s odborníky ve vodních dílech, která by vyře­šila odborné názvosloví o ledových úkazech, dala směrnice pro zpřesnění a rozšíření kryologického výzkumu, dala podnět k soustavnému měření průtoků při zamrzlých hladinách, usměr­nila výzkum zámrzů, narušujících provoz ve vodních dílech a vydala pokyny pro zpracování dosavadního nashromáždě­ného materiálu o zámrzech jednotnými metodami.

Jako příklad uvádí stručnou charakteristiku režimů ledů na Dunaji a upozorňuje na význam těchto poznatků pro vodní díla.

Režim zámrzů na Dunaji je závislý na třech činitelích: na klimatických poměrech podunajské doliny, na morfologii koryta a na ledových poměrech v rakouském úseku Dunaje. Kašovitá tříšť přinášená z horního toku začíná tvořit v česko­slovenském úseku již celé hustší kry, které se postupně zvětšují a hromadí až zamrzají v ledovou pokrývku, jíž přibývá směrem proti proudu. Naproti tomu odchod ledu začíná nejdříve na horním Dunaji a zaviňuje v naší trati časté ledové zácpy.

Pozorovací materiál ze 70ročního období dokazuje, že v prů­měru přibližně teprve každý 15. rok je bez ledu a že trvání ledových úkazů směrem po toku se prodlužuje. Částečný ne­souhlas mezi extrémy teplot vzduchu a úkazy zámrzů je odů­vodněn závislostí zámrzů na režimu ledů na horním Dunaji a dále tím, že jak tvoření ledu, tak i jeho uvolňování nastává vždy teprve po několikadenním ledovém počasí, případně oteplení.

Dosavadní nejdelší období se zámrzy může býti překročeno zejména po umělých zásazích do přirozeného režimu Dunaje.

Jarní odchod ledů, doprovázený ledovými zácpami, způsobuje katastrofální ledové povodně. Bývá těžší, když řeka zamrzla při nízkých průtocích silnými dlouhotrvajícími mrazy a když na to v zimě napadlo mnoho sněhu, který na jaře rychle roztál. Pak voda teče po zamrzlém toku, rozlévá se ze břehů, odtrhává led od břehů a tlačí před sebou jeho ohromné masy. Ledové zácpy se tvoří většinou v brodových tratích.

Pokud jde o vodní díla, upozorňuje autor na nepříznivé ná­sledky kolísání hladin v přívodních kanálech vodních děl, kde při poklesu hladiny se led láme, do spár vniká voda, rychle zamrzá a takto zesílený led vytrhává břehové opevnění a těsnění kanálu.

Uvedené skutečnosti dostatečně odůvodňují, aby navrho­vaná porada byla uskutečněna co nejdříve.

 

Dr Juraj Pacl

Meranie prietokov chemickým spósobom.

Meranie prietokov pomocou chemických roztokov je zaužívanou hydrometrickou metodou už od roku 1910. V posledných rokoch mohutný rozmach chémie umožnil hydrológom využit' mnohé jej poznatky pre hydrometrické práce.

Chemický spósob merania prietoku sa zakládá na tom, že v profile, v ktorom chceme zistiť prietok, injektujeme do toku určité množstvo roztoku o známej koncentrácii a předpoklá­dáme, že v důsledku turbulencie tečúcej vody sa nám injektovaný roztok rovnoměrné zmieša s vodou příslušného toku, číže jeho koncentrácia sa zriedí dla toho, kolko vody korytom přetéká.

Pri praktickom prevádzaní sa však vyskytnu různé podmienky, ktoré určujú presnosť takého to meranie:

  • Injektovaný roztok sa musí dostatočne premiešať.
  • Použitú chemikáliu máme určiť aj pri velkom zriedení, aby sme s úspechom mohli merať prietoky cca do 3 — 5 m3/sec.
  • Doba injektovania nemá byť příliš krátká, avšak zasa nie příliš dlhá.

Meranie prietokov chemickým spůsobom je velmi přesné, ak splníme uvedené podmienky. Týmto spůsobom je možné zmerať prietoky na takých tokoch a pri podmienkach, ktoré znižujú presnosť merania hydrometrickým. krídlom, ako napr. pri zisťovaní prietoku pod radovou pokrývkou.

Dia doterajších skúseností sa ukázalo, že presnosť merania závisí od injektovaného množstva. O niečo zložitejšia je volta chemikálie. Dia posledných pokusov hydrologického laboratória v Grenoblů sa odporúčalo použiť roztok dvojchromanu sodného, ktorý ešte zistíme aj pri zriedení 2 — 1 mg/l. Túto sol používal s úspechom citovaný autor.

Koítcom zimy 1954 sme previedli rad meraní prietokov na bystřinách Vysokých Tatier. Na injektovanie sme používali přístroj zakládáj úci sa na principe Mariotteho nádoby, čím bol zaručený konštantný prietok roztoku — 27 cm3/sec. Meralo sa roztokom dvojchromanu sodného a dusitanu sodného. Doba injektovania sa skúšala pri dobe 10 a 5 minút za rovnoměr­ného prietoku 27 cm3/sec. Hodnoty získané chemickým meraním neodchylujú sa od hodnot získaných hydrometrickým meraním. Odchýlka přesnosti obnáša = 5 %.

Mieru zriedenia sme určovali kolorimetrom. Po ustálení používanej chemikálie stačí urobiť vhodnú kolorimetrickú stup-nicu a jfarbenie vzorkov, ěiže koncentráciu příslušného roztoku si určíme priamo v teréne.

Zhrnúc výsledky a skúseností z našich prác, můžeme povedať, že chemický spůsob merania prietoku je u nás použitelný aj potřebný a to ponajprv pri zisťovaní prietokov na vysokohor­ských bystřinách. Otázka vyššieho finančného nákladu padá, ak potřebujeme určiť prietok bystřiny a meranie krídlom je nepreveditelné.

Nie je vylúčené, že v spolupráci s chemickými odborníkmi sa nám podaří nájsť ešte vhodnejšie chemické látky, ktoré budú nielen lacnejšie, ale velmi přesné a jednoducho určo-vatelné v malých množstvách.

 

Hydrologické sekce skončila svoje jednání večer dne 24. září 1954.

 

V závěru konference dne 25. září 1954 dopoledne bylo na programu nejprve schválení usnesení, jež se na základě rozhod­nutí konference konalo en bloc.

Návrhy na usnesení z části meteorologicko-klimatické před­nesl vedoucí sekce Dr Petrovič. Každé jednotlivé usnesení bylo odůvodněno, jeho znění buď ponecháno, nebo po krátké diskusi upraveno.

Jednomyslně konferencí schválená a přijatá usnesení z části meteorologicko-klimatické jsou tato:

  • Pro zhodnocení významu rybníků a vodních ploch se doporučuje, aby tato otázka byla ujasněna shrnutím dosavadních znalostí u nás i v cizině, a to jednak s hle­diska jejich vlivu na klima a mikroklima, a jednak s hle­diska ekonomického.
  • Pro vypracování zprávy se ustavuje komise složená z těchto odborníků: Daně, prof. Ing. Dr Dokládal, prof. Ing. Dr Dub, Dr Jílek, prof. Dr Konček, Ing. Dr Minář a prof. Dr Smolík. Komisi svolá po dohodě s jejími členy Hydrometeorologický ústav. Komise provede zhodnocení po etapách; první informační zpráva podá do konce listopadu 1954.
  • Konference doporučuje studovat vliv rybníků, resp. vodních ploch na klima a mikroklima. Úloha dlouho­dobá. Při studiu tohoto problému požádá Hydrometeoro­logický ústav o spolupráci výzkumníky, kteří v tomto oboru pracují v Československé akademii zemědělských věd a v meteorologických, resp. klimatologických ústa­vech vysokých škol.
  • Konference považuje za vyřešenou otázku vlivu lesa na množství vertikálních srážek, a proto nedoporučuje tento problém dále studovat, poněvadž srážkotvorná funkce lesa je v našich poměrech zanedbatelná. Doporučuje však všem zainteresovaným orgánům a ústavům pro­hloubit výzkum vodního a mikroklimatického režimu lesních porostů, jenž má základní význam pro ochra­nu vody, půdy a místního podnebí pro zvelebení na­šich prořídlých lesů a pro zvyšování sklizní v zemědělství.
  • Konference s uznáním vzala na vědomí zprávu komise o doposud stanovených kritériích pro vymezení přiro­zených klimatických oblastí, a doporučuje, aby se na tomto úkolu dále pracovalo. Zároveň doporučuje, aby použitím Končekova vzorce pro zavlažení, který se zdá býti jedním ze spolehlivých a citlivých a při tom jedno­duchých kritérií při vymezení suchých oblastí, bylo roz­šířeno i na jiné úkoly, při nichž je nutné sledovat kom­plexní vliv teploty, srážek a Síly větru.
  • Konference doporučuje, aby se pro Čechy a Moravu vy­pracovala fenologická mapa podle metody M. Kurpelové jako příspěvek k vymezení přirozených klimatických oblastí.
  • Konference doporučuje při speciálních studiích zeměděl­ských uvažovat srážky ve vztahu k vegetaci s přihléd­nutím k zásobám vláhy v půdě za chladnější část roku. Úhrnné srážky v této souvislosti vyhodnocovat za t. zv. vegetační rok, který začíná 1. října a končí 30. září.
  • Konference doporučuje, aby Komise pro meteorologii a klimatologii při Československé akademii věd se ujala úkolu utvořit pracovní skupinu odborníků, která by pře­zkoumala dosavadní metody provádění a zpracování prostorového průzkumu klimatického a mikroklimatic­kého, a aby pak navrhla jednotný postup a doporučila jej jak ústavům a institucím, které takové průzkumy provádějí, tak institucím a orgánům, které je vyžadují nebo nařizují.
  • Konference doporučuje vytvořit stálou pracovní skupinu pracovníků v bioklimatologii, a to z Ústavů hygieny v Praze a v Bratislavě, z Výzkumných ústavů lázeňských v Praze a v Mariánských Lázních, z lékařských fakult, z Vojenské lékařské akademie, z Hydrometeorologického ústavu a za účasti bioklimatické komise Československé akademie věd. Tato pracovní skupina odborníků by na společných pracovních schůzkách prodiskutovala a určila metodiku práce a zhodnotila způsoby práce na všech pracovištích. Výsledky by se přednesly na některé z příš­tích meteorologických konferencí. Iniciátorem pro jed­nání této pracovní skupiny bude Ustav hygieny v Praze.
  • Konference považuje za velmi důležitý úkol studovat fysiku a mikrofysiku oblaků a doporučuje, aby Československá akademie věd tomuto problému věnovala zvláštní pozornost, zejména v souvislosti s kondensaci.

Na to se projednávala usnesení z části hydrologické, která předčítal vedoucí sekce Ing. Lorenz. I tato usnesení byla odů­vodněna, prodiskutována, zejména pokud mají zajistit spolu­práci jednotlivých ústavů a institucí, případně příslušně upra­vena nebo shrnuta a pak jednomyslně konferencí schválena v tomto znění:

  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodohos­podářský v Praze ve spolupráci se zainteresovanými in­stitucemi prováděl výzkum vodního režimu v kulturách zemědělských a v lesních porostech, lišících se typologicky nebo hospodářsky.
  • Dále pak doporučuje provádět výzkum vlivu biologických opatření na zemědělských a lesních půdách (travopolní soustava, nové zalesnění, úpravy porostních skladeb) na vodní režim.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodo­hospodářský v Praze požádal ministerstvo lesů a dřevař­ského průmyslu, aby oblasti povodí Kychové a Zděchovky v Beskydech byly prohlášeny za přírodní výzkumnou laboratoř.
  • Konference doporučuje, aby Hydrometeorologický ústav a Výzkumný ústav vodohospodářský při řešení ochran­ných nádržních prostorů vyčerpaly všechny zjistitelné poznatky o povodňových režimech a braly je za základ řešení.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodohos­podářský v Praze dále studoval možnosti předpovědí průtoků pro vltavské nádrže a výsledky sdělí pro prak­tické použití.
  • Konference doporučuje, aby Ústav hygieny v zájmu zdraví našeho lidu dále sledoval otázku jakosti vody v údolních nádržích po stránce hygienické, a aby Ústřední správa vodního hospodářství zajistila, že každý projekt údolní nádrže bude opřen o výsledky komplexního vý­zkumu celého povodí a zejména také o prognosu jakosti vody v budoucí nádrži.
  • Konference doporučuje, aby Slovenská akademie věd vypracovala výběr typických čar průtoků pro naše toky.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodohos­podářský v Praze vydal mapu isolinií průměrných roč­ních specifických průtoků pro celé území ČSB.
  • Konference doporučuje, aby Hydrometeorologický ústav — odbor Hydrologie Slovenska — pokračoval ve výzkumu metody pro zjišťování průtoku chemickým způsobem, a aby výsledky předložil na některé z příštích konferencí.
  • Konference doporučuje, aby Hydrometeorologický ústav svolal v listopadu 1954 poradu o ledových úkazech na tocích, na které se vypracuje návrh směrnic pro jejich soustavné pozorování, měření a zpracování výsledků, a návrh názvosloví.
  • Konference doporučuje, aby Hydrometeorologický ústav zajistil přiměřené doplnění hydrometrických přístrojů buď dovozem z ciziny, nebo zavedením domácí výroby.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodohos­podářský v Bratislavě zřídil výzkumnou výparoměrnou stanici s přiměřeně velikou vodní plochou, aby zjistil vztahy výsledků k výsledkům naměřeným jinými výparoměry a tak umožnil zhodnocení dosavadního výparoměrného materiálu.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodo­hospodářský v Bratislavě vyzkoušel použitelnost foto-elektrického přístroje na měření stupně zakalení vody pro výzkum plavenin — za předpokladu, že se mu podaří tento přístroj opatřit — a v případě dosažení kladných výsledků, aby v zájmu urychlení výzkumu erose zavedl přístroj do praxe.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodo­hospodářský v Bratislavě svolal co nejdříve pracovní poradu odborníků, která projedná jednotné metody a použitelnost nejvhodnějších přístrojů k výzkumu pla­venin a splavenin.
  • Doporučuje se, aby se porada zabývala také otázkou do­plňování zásob bahna v obtočném rameni u Piešťan.
  • Konference doporučuje, aby Hydrometeorologický ústav a Výzkumné ústavy vodohospodářské v Praze a v Bra­tislavě společně a za spolupráce s Ústředním ústavem geologickým, Kabinetem pro geomorfologii Československé akademii věd a Zeměpisným ústavem Slovenské akademie věd vypracovaly návrh soustavy pozorovacích stanic pro výzkum podzemních vod v 'hospodářsky důležitých oblastech výběrem z oblastí, jež souborně vymezí Ústřední ústav geologický podle plánu hospodářské potřeby a pořadí naléhavosti, který bude stanoven Státním vodohospo­dářským plánem.
  • Konference doporučuje, aby Výzkumný ústav vodohos­podářský v Bratislavě zhodnotil poznatky o režimu pod­zemních vod na Žitném ostrově, zejména za povodně v červenci t. r., pro projekt plánovaného dunajského vodního díla.
  • Konference doporučuje, aby Slovenská akademie věd dále sledovala podíl podzemních vod v celkové odtokové bilanci v malých povodích.

* * *

Po schválení návrhů usnesení požádal ředitel HMÚ význač­ného pracovníka v oboru meteorologie a klimatologie Doc. Dr AI. Gregora o zhodnocení průběhu meteorologicko-klima­tické části konference.

Doc. Dr Alois Gregor hodnotil úroveň jak referátů, tak ži­vých a přiléhavých diskusí, zdařile usměrňovaných vedoucím meteorologicko-klimatické sekce Dr Petrovičem, podstatně výše, než u předešlých dvou konferencí. Bylo to též zásluhou mladých pracovníků, na př. Ing. Krečmera a Dr Petra, kteří dokazují, že naše mladá vědecká generace kráčí po správné a zdravé cestě. Do jisté míry postrádal větší odezvu k problematice v hledání kriterií na vymezení přirozených klimatických oblastí, jež souvisí s pomocí našemu zemědělství. Připomenul někdejší úmluvu o spolupráci mezi ministerstvy národní obrany a školství a doporučil sjednání dohody o spolupráci mezi ministerstvy lesů a školství a Československou akademií věd. Kladl veliký význam na uveřejnění některých referátů, na př. soudr. Brablece, soudr. Vrány a jiných i mimo rámec Sborníku konference s poukazem, že propagováním výsledků naší práce umožňujeme jejich vhodné použití při budování socialismu. Vysoce hodnotil význam účasti člena vlády a resortního ministra a jím vyslo­veného uznání strany a vlády o práci ústavu při zahájení kon­ference. Poukázal na význam příslibu, jehož se mu dostalo od soudr. ministra při improvisované audienci, že bude pod­porovat snahu, aby se zástupci HMÚ dostali do SSSR.

Závěrem vyslovil přání své a všech účastníků konference, aby nestoři naší meteorologie zavítali opět na příští konferenci.

Ředitel HMÚ poděkoval Doc. Dr Gregorovi za pronesené hodnocení a požádal ředitele VÚH Ing. Dr Jelena o zhodnocení průběhu části hydrologické.

Ing. Dr V. Jelen hodnotil konferenci po stránce organisační i obsahové, při čemž použil přísnějšího měřítka než jeho před­chůdce. Vyslovil názor, že nebylo možno s úspěchem projednat tolik referátů v tak krátce vymezené době. Lépe by bylo vě­novat každé sekci celý týden, při čemž by jednání mohla pro­bíhat současně. Doporučoval věnovat volbě referátů větší peč­livost a při jejich zařazení do pořadu jednání se držet zásady: „Méně by bylo více." O vedení diskusí v sekci hydrologické se nevyslovil tak pochvalně, jako jeho předchůdce, poněvadž snaha o dodržování vymezené doby případně zkracovala dis­kuse. Pro budoucnost doporučoval rozmnožení referátů, aby mohly být předem prostudovány. Velmi pochvalně se vyslovil

mladých odchovancích prof. Ing. Dr Duba, v nichž vyrůstá jeho škola hydrologů. Pro budoucí konferenci nabídl přednáš­kový sál VÚV, kde je též možnost promítat obrázky a diagramy, což na konferenci bylo postrádáno.

Ředitel HMÚ poděkoval za upřímná slova o průběhu kon­ference, která všechny účastníky sblížila v jednu rodinu. Po­žádal Ing. Mil. Novotného o závěrečný projev.

Ing. Mil. Novotný zdůraznil zásadní význam konference, spočívající v přehlídce a hodnocení vykonané práce a ve vyty­čení dalších úkolů. Podle hodnocení odborníků splnila konfe­rence požadavek vytčený ředitelem ústavu v úvodním projevu. Měla průběh vysoce odborný, zaměřený na vědecké propraco­vání problémů a metodik ve výzkumných pracích. Sám je však názoru, že by bylo lépe omezit se na referáty podnětné, které mají charakter tvůrčí a problémy z nich vyplývající sledovat

na jiných pracovištích meteorologických a hydrologických. Naproti tomu problémy vyplývající z referátů informativních stačí řešit pouze na půdě ústavu. Tím nemíní přebírat Akademii nebo jiné vědecké organisaci řešení základních otázek, na které je však možno na konferenci upozornit. Podtrhl význam zá­věru o zemědělské meteorologii a fenologii.

Zdůraznil, že z osobního a odborného seznámení se meteoro­logů a hydrologů vzejde další zlepšení spolupráce této organisačně spojené rodiny. Sjezd měl zásluhou dobré přípravy vzorný průběh. Meteorologové a hydrologové svou prací vý­značně přispívají lidstvu v jeho snaze využívat počasí a vody ve svůj prospěch. Jejich práce zaujímá významné místo v plnění základního ekonomického zákona socialismu o zabezpečení ma­ximálního uspokojování materiálních a kulturních potřeb společnosti na základě socialistické výroby a za pomocí vědy a techniky.

Oba vědní obory u nás postupují ve svých výzkumných pracech přísně dialekticky a tak směřují k přetváření přírody ve prospěch národa. Referáty i diskuse na konferenci přednesené jasně ukázaly, že naši meteorologové i hydrologové se v naprosté většině podílejí na uskutečňování programu naší strany a vlády, na budování socialismu v naší zemi a tak dali jasnou odpověď hlasům ze západní ciziny, propagujícím objektivismus, nadstranickost vědy.

Závěrem vyslovil přání, aby vše dobré a správné, co bylo na konferenci vysloveno, se cílevědomě uskutečnilo. Poděkoval všem hostům, zástupcům vědeckých ústavů i příslušníkům HMU za snahu o zdar konference, za práci i pozornost při jed­náních a zakončil jménem HMU III. hydrometeorologickou konferenci s přáním na shledanou na příští konferenci.

Ing. Jan Lorenz, MZ 1955/1, ročník 8, str. 1-11


 

II. celostátní meteorologická konference

Státní meteorologický ústav uspořádal se svolením vlády II. celostátní meteorologickou konferenci. Konala se v Bra­tislavě, ve dnech 21. až 26. října 1953. Na rozdíl od I. me­teorologické konference, která se sešla loňského roku rovněž v Bratislavě, a která se zabývala hlavně thematikou me­teorologických prací v ČSR, byla letošní II. meteorologická konference zaměřena v podstatě na metody práce. Toto za­měření nutně vyplynulo jak z konference prvé, tak i z množ­ství úkolů, které byly naší meteorologii vytýčeny mimo kon­ferenci, šlo tedy nyní vlastně o to, jak mají meteorologové všechny nové úkoly, před které je staví budování socialismu, zvládnout, zvládnout je rychle a s výsledky co možná nej-kvalitnějšími; šlo o výměnu zkušeností s dosavadními pra­covními metodami, o hledání nových cest a nových vzorů. Proto také složení konference bylo podstatně jiné. Zatím co se I. celostátní meteorologické konference zúčastnili kromě meteorologů v značném počtu zástupci nejrůznějších oborů hospodářského života, aby formulovali své požadavky na meteorologické služby, sešli se na letošní konferenci jen naši meteorologové — teoretici i praktici — vědečtí a vý­zkumní pracovníci z těch oborů a institucí, kde se zpracovávali meteorologické podklady; .byly tu zastoupeny Československá akademie věd, Československá akademie zemědělských věd, vysoké školy všech druhů, pracovníci Státního meteorolo­gického ústavu a řady dalších ústavů, úřadů a institucí.

Na II. celostátní meteorologické konferenci bylo přednese­no 51 základních referátů a téměř ke všem byla velmi bohatá a plodná diskuse. Není možno v tomto krátkém informač­ním článku se zabývat jednotlivými referáty a tím méně roz­sáhlou diskusí. Není ani možno probrat výsledky konference formulované v závěrečném Usnesení. Proto se jen stručně zmíníme o některých výsledcích z jednotlivých oborů meteoro­logie.

V synoptické a letecké meteorologii se klade důraz na syste­matické zaměřování atmosférických poruch, zlepšování dosavadních zaměřovačích metod, zlepšení aparatury a syste­matické zpracovávání výsledků. V analyse a prognose se má kromě advektivně dynamické metody zkoušet i metoda početní předpovědi barického pole, kromě dlouhodobé před­povědi má se zkoušet i předpověď na 3 až 5 dnů. Má se stu­dovat vliv sluneční činnosti na atmosférické makroprocesy. Konference také doporučila zlepšení zpravodajství o počasí V čs. rozhlase.

V oboru všeobecné klimatologie, bioklimatologie a lázeňské klimatologie se ukázala nutnost provést vymezení přiroze­ných klimatických oblastí, byly konkretisovány práce na klimatografii ČŠR a doporučeno věnovat pozornost měření ozonu v atmosféře metodou, která byla na konferenci prodisku­tována.

V oboru zemědělské meteorologie a fenologie byly vytyčeny směrnice pro studium rosy a studium noč­ních mrazů v době vegetace. Novou cestou se má dá­le rozvíjet průzkum mikroklimatických poměrů ve sklenících; mají být zlepšena pozorování fenologická.

V obora meteorologických pozorovacích metod a meteorologických přístrojů bylo rozhodnuto o zkou­šení metod měření vlhkosti v půdě, měření hloubky promrzání půdy, o měření polarisace difusního světla oblohy, o měření malých rychlostí proudění vzdu­chu, o měření srážek totalisátory a srážkoměry s Treťjakovovou ochranou a o měření vodní hodnoty sně­hové pokrývky. V příslušných usneseních se pamatu­je i na zlepšení kvality meteorologických pozorování staniční sítě opatřeními jednak technickými, jednak vydáním přesných návodů.

V oboru popularisace, propagace a publikace byly naznačeny cesty, jak meteorologii popularisovat a propagovat a jak zlepšit publikační činnost v meteo­rologii.

Všechna usnesení II. celostátní meteorologické konference jsou věcná, jasná a jednoznačná. Konference provedla i ne­zbytnou dělbu práce tím, že přímo určila, kdo který úkol má plnit.

Naše meteorologie získala konferencí další významné předpoklady k rychlejšímu tempu vývoje. Bude na všech pracovnících tohoto oboru na všech pracovištích, aby nejen důsledně plnili usnesení konference, ale aby svědomitě a uvědoměle plnili všechny svoje úkoly, aby svou práci stále zlepšovali. Jen tak splní konference svůj účel, jen tak se dostaneme kupředu.                                                    

A. V., MZ 1953/6, ročník 6, str. 160