Ohlédnutí za jedním z největších hydrometeorologických extrémů 19. století

Ohlédnutí za jedním z největších hydrometeorologických extrémů 19. století

V souvislosti s velkými povodněmi, které začátkem června 2013 zasáhly ČR, zejména povodí Labe, nás napadlo přispět k oživení povodňové paměti připomenutím extrému z roku 1813 vzhledem k jeho 200. výročí. V českých zemích bylo tehdy povodí Labe v Čechách postiženo sice jen okrajově, avšak v povodí Moravy a zejména Odry se jednalo o mimořádné přírodní katastrofy.

Výjimečnými srážkami a následnými povodněmi byly tehdy zasaženy rozsáhlé oblasti sousedních zemí střední Evropy, především dnešního Slovenska a Polska. Na historické povodně v srpnu a září 1813 na Slovensku a Východní Moravě již upozornila na stránkách Meteorologických Zpráv B. Horváthová (2001). Těžiště jejího poutavého článku s bohatými literárními odkazy (55 citací) se týká dokumentace této katastrofy na slovenském území. Nejvíce přírodní pohroma postihla povodí

Váhu, kde přišlo o život podle úředního sčítání 287 lidí (z toho jen v samotném Trenčíně si povodeň vyžádala 55 obětí). Své poznatky o povodňovém roce 1813 pak B. Horváthová prohloubila v jedné kapitole své průkopnické monografie o historických povodních na Slovensku (Horváthová 2003). Pokud se jedná o Slovensko, rovněž i P. Pekarová a kol. (2011) zdůraznili skutečnost, že povodeň v roce 1813 je v dějinách Váhu a Hronu od počátku 19. století největší známou katastrofou a v povodí Hornádu a Bodrogu patří k největším známým odtokovým extrémům. Snahou autorů této stručné zprávy je jak rozšířit údaje o katastrofě v roce 1813 v článku Horváthové (2001) pro povodí Moravy, tak doplnit méně známé informace z povodí Odry, příp. Visly.

O povodních v roce 1813 se zmiňuje více pramenů, ale často bez přesnější datace. Např. informaci z Kojetína, že se na řece Moravě vyskytla v tomto roce povodeň, není z tohoto důvodu možné využít. Z detailního šetření totiž vyplynulo, že v roce 1813 se na Moravě a ve Slezsku vyskytly minimálně tři povodně, a to v únoru, v květnu a v srpnu. Zmiňovanou katastrofu představovala ta poslední z nich.

Kdy se vlastně v jednotlivých regionech vyskytly příčinné srážky tohoto odtokového extrému? Z povodí řeky Moravy se podařilo doložit více údajů. Např. v archiváliích velkostatku Hranice existuje hlášení, podle něhož v důsledku přívalových dešťů ve dnech 21. až 29. srpna 1813 vystoupila Bečva i její přítoky z břehů a způsobila na tamním panství velké škody. Dále se píše, že se jednalo o největší vodu za posledních 34 let. V tomto dobovém dokumentu se jeví poněkud sporný nástup přívalových dešťů již 21. srpna, mohlo se ovšem jednat o datum nástupu srážek slabší intenzity, které teprve později nabyly charakter přívalů (srpen byl totiž celkově deštivý). Pamětní kniha z fondu Archivu města Lipníka obsahuje k roku 1813 záznam, že: „Bečva z augusti tak velká, že co žádnej nepamatoval, mnoho škody nadělala, neb mnoho set kop obilí pobrala…“ Z horní části povodí řeky Moravy, konkrétně z jejího levostranného přítoku Desné, je z roku 1813 doložena průtrž mračen s mimořádně velkou povodní. Byly poškozeny břehy a mohutný proud vody ničil všechny mosty a cesty, rval stromy i s kořeny a odnášel vybavení domů i domácí zvířata, v obci Rejhotice také celé domy. Událost není sice přesně datována, ale nepochybně se jednalo o stejnou katastrofu, která ve dnech 26. až 28. srpna 1813 postihla sousední Jesenicko, nalézající se však již v povodí Odry.

Ze střední Moravy, konkrétně Třebětic u Kroměříže, se dochovala zpráva, že déšť začal 24. srpna a pršelo až do 31. srpna 1813 ve dne v noci. Uvádí také, že bylo slyšet o velikých povodních v Uhrách na řece Váh, v Polsku a v Prusku. Překvapivě však chybí jakákoliv zmínka o povodni na řece Moravě, vzdálené od obce necelých 7 km na jihozápad. V povodí Moravy došlo totiž k velkým povodním především na levostranných přítocích této řeky, Desné a Bečvě, odvodňujících horské oblasti Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd. Profesor Kassián Halaška (1780–1847) ze svých meteorologických pozorování v Brně publikoval stručné hodnocení počasí v jednotlivých měsících let 1813–1814. Pokud se jedná o srpen 1813, uvádí mj. že: „2. srpna se obloha zatáhla a následovaly střídavě deště, bouřky a také nepříjemné větrné dny. Při takřka každodenních přeháňkách přišel 24. srpna krajinný déšť (Landregen), který byl následujícího dne přerušen vichřicí. Poté ale nepřetržitě pršelo 48 hodin a všechny nížiny se octly pod vodou. Velmi se ochladilo, a to až do 31. srpna, kdy se konečně objevilo slunce a učinilo konec tomuto smutnému pohledu.“ (Halaškovy denní záznamy se bohužel nedochovaly.)

Očitým svědkem nástupu vícedenních trvalých dešťů a následných povodní se nechtěně stal František Palacký, tehdy teprve patnáctiletý student, který se koncem prázdnin vydal pěšky z rodných Hodslavic u Nového Jičína do školy v Prešpurku. Na cestu vyšel 23. srpna 1813 a ve vlastním životopise píše, že: „počasí bylo nevlídné, deštivé, na Vláři strhna se příval náramný, promočil mne o samotě kráčejícího do niti“. Jestliže v povodí Váhu pršelo zřejmě již od 23. do 26. srpna, jde o dobrou časovou shodu. Když se pak dostal do Trenčína, málem přišel o život, neboť zde 26. 8. kulminovala hladina Váhu. Někteří badatelé proto označovali tento extrém na Váhu jako „Palackého povodeň“ (Horváthová 2001).

V povodí Odry, v jeho horní části na českém území, jsou konkrétní údaje o nástupu srážek z Jesenicka, Opavska i Ostravska. Podle jesenické farní kroniky: „V noci z 25. na 26. srpna spustil liják, který se v horách změnil na krupobití. Do rána se rozvodnily všechny potůčky a potoky. Odpoledne již sahala divoce hučící voda místy až do výše oken ... Lidé prožili strašlivou noc. Ráno 27. srpna se řeka Bělá začala uklidňovat, potok Staříč byl však stále nebezpečný a nepřetržitě pršelo... Teprve 28. srpna začala voda konečně klesat. Výsledky řádění povodně byly otřesné... Byly mj. problémy s pohřbíváním obětí, protože hřbitov byl dlouho zaplaven... Ničivé deště se opakovaly z 9. na 10. září, tak že 11. září se opět všechny toky vylily z břehů a voda zničila vše, co bylo po srpnové povodni opraveno. Do svých koryt se vodní toky vrátily druhý den“ (Polách, Gába 1998).

V Opavě podle staré kroniky (Kreuzinger 2002) pršelo téměř pět dní a pět nocí, řeka Opava zde kulminovala 26. a 27. srpna 1813. Kronika zmiňuje tři rybáře, kteří se s ohrožením svých životů odvážili na loďkách do zuřících vln a postupně zachránili s vypětím sil mnoho životů. Úpěnlivé volání povodní ohrožených o pomoc bylo slyšet ve dne v noci. Došlo zde logicky také ke značným materiálním škodám. Zcela nebo zčásti se tehdy v Opavě a jejích předměstích zřítilo 28 domů, větší škody utrpělo 42 budov. Navíc se ještě zhroutilo nebo bylo silně poškozeno dalších 51 obytných nebo hospodářských budov. Řeka kulminovala ve výšce 320 cm nad úrovní „obyčejných“ vodních stavů. Tato kulminace byla vyznačena povodňovou značkou, podle níž pak byly v Opavě posuzovány další velké povodně 19. století, které však uvedené výšky naštěstí nedosáhly.

Další zprávy o povodni jsou z území dnešní Ostravy. Na soutoku řek Opavy s Odrou v Nové Vsi a Svinově bylo údajně odneseno několik domků a zničena císařská silnice do Opavy. Když se v roce 1847 začal stavět přes Ostravici řetězový most z Moravské do Slezské Ostravy (na místě dnešního Sýkorova mostu), byla jeho výška stanovena podle do té doby nejvyššího známého vodního stavu řeky. Tím byla právě kulminace Ostravice v srpnu 1813. Most pak byl projektován a postaven s rezervou ještě o 30 cm výše. Odolal i katastrofální povodni v srpnu 1880, ale zřítil se o 6 let později, když po něm pochodovala vojenská jednotka.

V Polsku je tato povodeň pro svůj mimořádný rozsah považována za jednu z největších přírodních katastrof v historii země. V horní části povodí Odry pršelo prakticky bez přestání od 26. do 30. srpna 1813. Povodní pak bylo nejvíce postiženo území na horním a středním toku Odry. Došlo ke zničení náspů podél řeky, k mohutným přelivům a rozlivům vody a v důsledku toho k velkoplošným záplavám. Živel způsobil velké materiální ztráty a škody. Zničena byla města, řada menších sídel, mosty, zahynulo mnoho hospodářského zvířectva. Bylo zde rovněž velké množství lidských obětí. Na Odře již tehdy byla umístěna řada vodočtů (na horním toku např. Racibórz, Kožle, Krapkowice, Opole, Brzeg, Wroclaw), které kulminaci i celý průběh povodně zaznamenaly. V Racibórzi Odra kulminovaIa 26. a 27. srpna 1813 za stavu více než 700 cm, v Opole pak 28. srpna za stavu 604 cm (což byl zdejší rekord až do povodně v červenci 1997) a ve Wroclawi 31. srpna.

Z povodí Visly je nejvíce zpráv o povodni v srpnu 1813 z velkých měst, která se nacházejí přímo na této řece. Obzvlášť silně byl postižen Krakow. Pod vodou se ocitlo prakticky celé město, kromě malé části u hradu Wawel a hlavního náměstí, která se nachází na návrší. Rozsah zatopení Krakova je možné dodnes rozpoznat podle četných dochovaných povodňových značek připomínajících tuto událost. Visla v tomto městě kulminovala 26. srpna 1813 po mimořádných 72 hodin trvajících deštích. K velkým škodám došlo také ve Varšavě, kde byly zatopené níže položené části města.

V 19. století docházelo ve střední Evropě poměrně často k mimořádným povodním, které svou velikostí představovaly analogie povodňových katastrof z let 1997 a 2002. Jedná se o případy patřící do kategorie hydrometeorologických extrémů středoevropského měřítka, tedy takových, které postihují více zemí tohoto regionu současně. Povodeň z konce srpna 1813, od které v roce 2013 uplynulo rovných 200 let, k nim nepochybně patřila.

Literatura:

HORVÁTHOVÁ, B., 2001. Historické povodne v auguste a Septembri roku 1813 na Slovensku a východnej Morave. Prínos švédskeho vedca Górana Wahlenberga pre hydrológiu a klimatológiu Vysokých Tatier. Meteorologické Zprávy, roč. 54, č. 1. s. 16–23

HORVÁTHOVÁ, B., 2003. Povodeň to nie je len velká voda. Bratislava: Veda. 224 s.

PEKÁROVÁ, P. et al., 2011. Významné povodne na území Slovenska v minulosti. Acta Hydrologica Slovaca, roč. 12, č. 1. s. 65–73.

POLÁCH, D., GÁBA, Z. 1998. Historie povodní na šumperském a jesenickém okrese. Severní Morava, sv. 75, s. 3–29.

KREUZINGER, E., 2002. Opavská kronika staré a nové dobý. Původní vydání z roku 1862 z němčiny přeložil V. Plaček. Opava: Magistrát statutárního města Opavy. 155 s.

Jan Munzar a Stanislav Ondráček, MZ 2014/1, ročník 67, str. 31–32