K 300. výročí prvního návodu k pozorování počasí

K třistaletému výročí prvního návodu k pozorování počasí

V druhé polovině 17. století jsou sice již vynalezeny všechny základní přístroje k měření základních prvků počasí a jejich změn, ale současně s tím se dospívá k poznání, že k detailněj­šímu pochopení atmosférických procesů je nutné vedle užití přesných, cejchovaných, navzájem srovnatelných přístrojů i pozorování podle sjednané dohody.

Prvenství ve zkoušení přístrojů a v pozorování počasí má Akademie pokusu (Accademia del Cimento), založená roku 1657 ve Florencii, ale nedochoval se nám žádný návod k pozorování. Rovněž tak se zdá, že Ferdinand II. Toskánský nevydal vlastní instrukce pro první měření teploty, ke kterým dal podnět a jež prováděl jeho sekretář P. Luigi Antinori S. J.

Návod k pozorování vznikl v okruhu Královské Společnosti (Royal Society) v Londýně. Členové této vědecké společnosti stejně jako jejich florentinští kolegové věnovali velkou pozornost experimentům, současně však i rozesílání a soustřeďování dotaz­níků a instrukcí ke sběru zpráv, což přispívalo nejen k vysvětlení různých problémů, ale bylo i pobídkou k další činnosti. Již v první sérii sešitů „Philosophical Transactions" - publikace vydávané Královskou Společností od roku 1666 - vyšla práce „Directions for Seamen bound for long Voyages" (Směrnice pro námořníky, kteří plují na daleké cesty) od anglického fyzika R. Hooke-a (1635-1703). Tato příručka (Phil. Trans., Nr. 8, 1666) obsahovala též část meteorologickou a první popis kyvadlového anemometru. Vzhledem k tomu, že se meteorologií zabýval větší počet členů Královské Společnosti, je možné, že se na této publikaci podílelo více autorů.

Skutečný první návod k pozorování počasí vyšel v roce 1667 v práci Thomase Sprata „A History of the Royal Society of London for the Improving of Natural Knowledge (Dějiny lon­dýnské Královské Společnosti pro zlepšení znalostí o přírodě), v Londýně. Návod k pozorování je na str. 173—179 s názvem: „A Method for making a History of the Weather" (Metoda, jak určit průběh počasí) a jeho autorem je R. Hooke. Návod je shrnut v osmi oddílech, doplněn vysvětlivkami a příkladem vy­plněného formuláře pro pozorování. Pro úsporu místa uvedu jen několik zajímavostí z obsahu:

1. Především je požadováno, aby změny směru větru byly pozorovány co nejčastěji.
2. Teploměr k měření teploty vzduchu má mít uzavřenou nádobku s teploměrnou látkou. Jako spodní bod pro dělení teploměru je již užit bod tání ledu.
3. V oddíle o měření vlhkosti je mimo jiné poznámka, že jako hygroskopické těleso je možno použít místo zrnka planého ovsa též šešule plané vikve.
4. O měření tlaku vzduchu se jedná pozoruhodně krátce.
5. V pojednání o pozorování počasí bez přístrojů stojí za povšimnutí pokus o stanovení nomenklatury pro oblaky.
6. Z připojené tabulky plyne, že teploměr byl odečítán na osminu stupně a tlakoměr na šestnáctinu palce, tj. přibližně 1,6 mm.

Během uplynulých tří století doznaly návody k meteorolo­gickým pozorováním nepochybně velkých změn. Ponechme nyní stranou tento historický vývoj a obraťme v závěru pozornost k problému, který se bude zdát poněkud paradoxní: co vlastně rozumíme pojmem „pozorování počasí". Diskusí na toto téma se totiž zabýval M. P. Woodall ve svém příspěvku v Bull. Amer. Met. Soc., 47 (1966), č. 2, str. 111–113. Autor předpokládá, že základním problémem v pozorování počasí je to, že chybí slovní definice, co to je „pozorování počasí". V meteorologickém vý­kladovém slovníku („Glossary of Meteorology", Boston, 1959, str. 624) se stručně uvádí, že pozorování počasí je obecně určení jednoho nebo více meteorologických prvků, které popisují stav atmosféry buď na zemském povrchu, nebo nad ním. Woodall navrhuje formulovat pojem „pozorování počasí" takto: „Zá­kladní pozorování počasí je souhrn parametrů počasí, integro­vaný v určitém časovém a prostorovém intervalu takovým způ­sobem, že rozdíly mezi hodnotami určených prvků pozorování a hodnotou prvků v krátkém intervalu poté (řekněme 10 minut), rovněž integrovaných v úzkém rozmezí času a prostoru, jsou minimální."

Jan Munzar, MZ 1967/2, ročník 20, str. 63