František Běhounek

František Běhounek a Franz Spina

(K 80. výročí od tragické polární výpravy vzducholodí Italia)

Před dvěma lety jsme se v Meteorologických Zprávách zmínili o německém záznamu v městské kronice pod nadpisem „Nobile nad Moravskou Třebovou“ [9]. Týkal se přeletu slavné vzducholodi ltalia v dubnu 1928 nad městem, který pořídil tehdejší kronikář Rudolf Pechold (kronika, díl druhý, s. 22). Zmíněnou událost také široce komentoval článek v Schönhengster Zeitung (Hřebečské noviny) z 21. 4. 1928 pod nadpisem Italští letci nad Moravskou Třebovou (č. 16, s. 3), protože jedním ze dvou neitalských účastníků výpravy byl náš mladý vědec František Běhounek (1898–1973), žák Marie Curie-Sklodowské, pozdější významný český fyzik-radiolog.

Velmi málo je známo, že účast F. Běhounka na Nobileho expedici podpořil tehdejší ministr veřejných prací Franz Spina (1868–1938), snad nejznámější rodák z Městečka Trnávky u Moravské Třebové, uznávaný vědec, profesor slavistiky a české řeči a literatury na pražské německé univerzitě, významný prvorepublikový politik (v letech 1920–1925 místopředseda, v letech 1925–1936 předseda německé agrární strany), v letech 1920–1938 poslanec čsI. Národního shromáždění a v letech 1926–1938 ministr několika rezortů (1926–1929 veřejných prací, 1929–1935 veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, 1935–1938 ministr bez portfeje). Ve své politické práci prosazoval spolupráci a soužití Čechů a Němců v ČSR, což mu vyneslo značné útoky ze strany stoupenců Sudetoněmecké strany (SdP) Konráda Henleina. Za této situace v roce 1938 rezignoval jak na funkce ve straně, tak na úřad ministra i poslanecký mandát. Problémy měl i s nacionalisticky a fašisticky zaměřenými studenty na univerzitě. To vše výrazně přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a nakonec k předčasné smrti 17. 9. 1938. Pochován je ve svém rodišti v Městečku Trnávce. Jeho konec života bývá někdy přirovnáván ke smrti Karla Čapka, který byl také o několik měsíců později „uštván“ k smrti českými fašisty a krajními konzervativci [20].

Do kompetence ministra veřejných prací tehdy spadala i správa Státního radiologického ústavu, jehož byl Běhounek zaměstnancem. V publikaci František Běhounek, vzpomínky a archivní dokumenty [5], vydané u příležitosti vědecké konference jaderných oborů Nukleonika’ 98 konané v Praze ve dnech 9.–10. září 1998 a připomínající 100. výročí narození akademika Františka Běhounka, nalezneme na straně 64–65 kopii dopisu prezidia ministerstva veřejných prací ze dne 29. b5ezna 1928. Dopis se týká účasti RNDr. Františka Běhounka na Nobileho polární výpravě, adresován je Státnímu radiologickému ústavu y Praze a podepsán ministrem veřejných prací F. Spinou.

Ze zajímavého dopisu vyjímám: „V ministerské radě, která se konala 20. března 1928 se vláda republiky Československé usnesla takto: 1/. . .svoluje k tomu, aby vrchní komisař Státního radiologického ústavu RNDr. František Běhounek přijal pozvání generála Nobileho a zúčastnil se jako člen jeho nové polární expedice, 2/ zmocňuje Státní radiologický ústav, aby dal dr. Běhounkovi k dispozici potřebné vědecké přístroje, 3/ bere na vědomí, že z potřebného nákladu 25 000–30 000 Kč bude uhrazeno z prostředků ministerstva školství a národní osvěty 20 000Kč a zbytek pak z prostředků ministerstva veřejných prací. Ministerstvo veřejných prací zpravuje o tom tamní ústav s tím, aby zařídil vše potřebné“. Dále se v dopise uvádí: „částka 20 000 Kč byla ministerstvem školství a národní osvěty na adresu Státního radiologického ústavu již poukázána. Ministerstvo veřejných prací k témuž účelu poukazuje zároveň zatím částku 5 000 Kč“. V závěru dopisu se píše: „Ježto dr. Běhounek podle verbální nóty vyslanectví království Italského v Praze ještě před projednáním shora uvedené věci generálu Nobilemu účast na jeho polární výpravě přislíbil a zúčastňuje se jí více jako osoba soukromá, váže ministerstvo veřejných prací svůj souhlas k této účasti za souhlasu ministerstva financí na podmínku, že dr. Běhounek se zúčastní výpravy na vlastní nebezpečí, takže státní správě nevzniknou tím ani vůči němu, ani vůči osobám třetím žádné závazky a povinnosti z důvodů jakékoliv újmy tělesné nebo majetkové mimořádnou povahou výpravy, kromě těch, které by podle platných předpisů právních i jinak byla povinna nahradit. Na tuto výhradu budiž dr. Běhounek výslovně upozorněn a souhlas s ní budiž jím potvrzen. Ministerstvo veřejných prací uděluje dr. Běhounkovi k účasti na této expedici potřebnou dovolenou“.

Pro úplnost dodejme, že se F. Běhounek zúčastnil již první polární výpravy v roce 1926 vzducholodí Norge, kterou zorganizoval Roald Amundsen (1872–1928) spolu s americkým průmyslníkem a význačným finančním sponzorem Lincolnem Ellsworthem (1880–1951) a Umbertem Nobilem (1885–1978).

Vytrvalost, vědecké nadšení a úspěšnost fyzikálních měření, kterých Běhounek dosáhl při polarní výpravě v roce 1926, mu přinesly spolu s F. Malmgrenem (1894–1928), oficiální pozvání k účasti na druhé výpravě k severnímu pólu (zvací dopis datován 25. listopadu 1927 v Říme). Tuto výpravu organizoval již jako velitel sám Umberto Nobile se vzducholodí Italia, která byla konstrukčně podobná úspěšné vzducholodi Norge, avšak s několika podstatnými úpravami a zlepšeními. Účel nové expedice neviděl Nobile v propagandě tehdejšího italského fašistického režimu, jak bylo přáním B. Mussoliniho a jeho přívrženců, ale ve vědeckých měřeních, a proto do své výpravy přibral ještě AIda Pontremoliho (1896–1928), profesora fyziky na milánské univerzitě. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Nobile měl s obhájením Běhounkovy účasti určité potíže. Mussoliniho vláda nechtěla jeho účast povolit, byla totiž v málo přátelských vztazích s tehdejší československou vládou. V italském fašistickém tisku se psalo, že dva vědci na palubě vzducholodě stačí, Běhounek, že může bádat v Kings Bay. Je velkou zásluhou Nobileho, že nakonec Běhounkovu účast prosadil na úkor účasti dvou novinářů známých provládních deníků, když prohlásil: „Malmgren bude mít plné ruce práce s meteorologickou službou, na vědu mu nezbude čas. Naopak jednoho novináře je víc než dost.“ [2]. Bylo od Nobileho velmi odvážné, nevyhovět požadavkům fašistického tisku, který finančně přispěl na výpravu.

Vzducholoď Italia startovala ve čtvrt na dvě 15. dubna 1928 z milánského letiště. Za velmi dramatických okolností v důsledku nepříznivého počasí prolétala již nad naším územím [9, 12, 13, 14, 15] a po mezipřistáních v polském Stolpu (Slupsku) na pobřeží Baltského moře a v norském Vadsó přistála 6. května 1928 v Kings Bay na Špicberkách. Po několika výzkumných letech orientovaných na průzkum neznámých severních polárních oblastí, zamířila 23. května 1928 v brzkých ranních hodinách k severnímu pólu, kterého dosáhla po 19 hodinách za nijak zvlášť obtížného letu 24. května 1928 v 0.24 hodin. Během dvouhodinového krouživého letu kolem pólu nechal Nobile na něho shodit italskou vlajku a dubový kříž převázaný látkou V italských barvách, který mu osobně svěřil papež Pius XI. Zároveň radista výpravy zaslal do Říma papeži, králi a B. Mussolinimu zprávu o dosaženém úspěchu a vykonaném obřadu. Nobile původně předpokládal, že v pneumatickém koši s nafouknutým vorem postupně sestoupí na pól, nebo někam do jeho blízkosti, několik členů výpravy, kteří provedou kromě fyzikálních a meteorologických měření řadu oceánografických pozorování na ledové ploše, popř. na otevřeném moři s odebráním vzorků vody z různých hloubek a změří jejich teploty. Od zamýšleného sestupu na pól musel však Nobile v důsledku zhoršeného počasí ustoupit.

Dne 24. května 1928 ve 2.20 hodin vzducholoď opustila severní pól a v jižním kurzu zamířila na základnu v Kings Bay. Avšak při zpátečním letu se střetla se značně nepříznivým počasím, silný vichr ji i přes maximální výkon motorů unášel stále více na východ a silná námraza na kovové konstrukci zvětšila její hmotnost o několik tun, což způsobilo její rychlý pokles a nakonec i pád. Došlo k němu 25. května 1928 v 10.30 hodin na 81° 14’ severní šířky a 28° 14' východní délky, severovýchodně od tří malých ostrovů: Foynu, Brochu a Karla XII. a asi 100 km na sever od Severovýchodní země. Při prudkém nárazu vzducholodi na led došlo k odtr6ení velitelské kabiny od trupu. Na pohyblivé kře se najednou ocitlo 9 členů posádky, byl mezi nimi i náš F. Běhounek, jeden její člen pád nepřežil. Odlehčený trup vzducholodi se zbylými šesti členy se zvedl a zmizel neznámo kam. Zbytky vzducholodi, ani pozůstatky polárníků nebyly nikdy nalezeny.

Ihned po odmlce vysílací stanice vzducholodi se rozběhly záchranné práce, organizované především severskými zeměmi. Svým rozsahem překonaly všechny akce známé z dosavadní historie polárních katastrof, aniž bylo zprvu blíže známo místo, kde k havárii vůbec došlo. Jen italská vláda neprojevila větší aktivitu. K upřesnění místa katastrofy významně přispěla nepoškozená nouzová vysílačka trosečníků (ednolampový přístroj o výkonu 25 W s pracovním napětím 12 V dosahem přes 700 km, vysílající na přidělené vlně 33 m, nalezeny byly i napájecí akumulátory), jejíž vysílání zachytil 2. a 3. června 1928 mladý ruský učitel, nadšený radioamatér, Nikolaj Schmidt z vesnice Vozněsenskaja Vochma v archangelské oblasti. Nyní se rozběhly záchranné práce s maximální intenzitou. Na pomoc svému „soku“ vzlétl 18. června 1928 i „bílý orel z Norska“ Roald Amundsen na palubě francouzského hydroplánu Latham 47, ale bohužel jeho pokus skončil tragicky. Nakonec byli trosečníci zachráněni ruským ledoborcem Krasinem 12. července 1928, po 49 dnech jejich nedobrovolného pobytu v pusté a nehostinné krajině. Jen U. Nobile byl zachráněn dříve, 24. června 1928, švédským pilotem Einarem Lundborgem. Bohužel od dalších plánovaných záchranných leteckých akcí bylo nutno upustit vzhledem k blížícímu se létu a tajícímu ledovému poli. Uveďme, že záchranných akcí vyslaných z různých zemi na pomoc trosečníkům se zúčastnilo celkem asi 1 500 lidí na 16 lodích, na 21 letadlech a několik skupin i na saních. Nobileho expedice si vyžádala celkem 17 lidských životů, z toho 8 z řad členů polární výpravy a 9 z řad zachránců. Všem obětem tragické polární expedice včetně zahynuvším zachráncům byl v Tromsö, padesátitisícovém nejsevernějším univerzitním městě, odkud vzlétl Amundsen na pomoc trosečníkům, odhalen 28. července 1969 za účasti generála U. Nobileho monumentální pomník s vyjádřením velké úcty norského lidu svému hrdinovi při dobývání obou zemských pólů.

Z vědeckých účastníků přežil polární výpravu jen F. Běhounek. AIdo Pontremoli se nacházel mezi šesti členy uneseného zbytku vzducholodi, F. Malmgren nepřežil pokus o samostatný přechod skupinky tří účastníků na pevninu a zemřel 15. nebo 16. června 1928. Takže vědecké závěry z výpravy publikoval jen F. Běhounek. K jakým výsledkům dospěl?

Během dlouhého letu z Milána k severnímu pólu prověřoval tzv. „šířkový efekt kosmického záření“, tj. závislost jeho intenzity na zeměpisné, resp. magnetické šířce. Jak uvádí [4, 5] proti očekávání zjistil, že intenzita kosmického záření mezi 50. stupněm severní šířky a pólem se prakticky nemění. To odporovalo běžnému názoru, že zemské magnetické pole shrnuje nabité částice kosmického záření ke svým pólům a že tedy jeho intenzita ionizačně měřená bude větší v polárních oblastech než ve středních zeměpisných pásmech. Proto také výsledky uveřejněné autorem po návratu v několika zahraničních časopisech se setkaly s nedůvěrou (o několik let později byly potvrzeny experimentálně i teoreticky Lemaitrem a Vallertem) [4, 5]. F. Běhounek používal k měření asi čtyřlitrovou ionizační komoru (hliníkový válec s vnějším průměrem 185 mm a výšce 190 mm), v jejímž středu byl zabudován dvouvláknový elektrometr Wulfova-Kolhórsterova typu [19]. Přístroj i se zdrojem napětí měl hmotnost necelých devět kilogramů, byl velmi dobře zkonstruovaný, takže přečkal bez poškození náraz vzducholodi do polárního ledu. Byl nalezen v troskách velitelské kabiny a Běhounek mohl pokračovat v měřeních během čekání trosečníků na záchranu, dokonce po zajištění jeho vodotěsnosti i v patnáctimetrové hloubce pod hladinou polárního moře (v roce 1950 byl přístroj předán Národnímu technickému muzeu v Praze, bohužel nějaký italský sběratel suvenýrů hrubým násilím oddělil okulár odčítacího drobnohledu a přitom zničil jemný elektrometrický systém). Za pomoci dalších osvědčených elektrometrů Běhounek během celé cesty současně měřil hustotu iontů ve vzduchu a gradient elektrického pole v ovzduší. Rovněž měřil koncentraci radonu ve vzduchu tak, že na cínové fólie elektrostaticky vychytával krátkodobé produkty radonu a pomocí čítačů paprsků alfa stanovil jejich aktivitu. Tato měření ukázala (ač se dalo očekávat), že koncentrace radonu s výškou klesá a že hodnoty naměřené nad oceánem nebo arktickým ledem daleko od pevniny jsou nízké. Také prováděl meteorologická měření a pozorování. Výsledky svých měření z Nobileho výpravy Běhounek zveřejnil spolu s odkazy na práce F. Malmgrena a A. Pontremoliho v 25 stránkové publikaci otištěné v roce 1929 v časopise Terrestrial Magnetism and Atmospheric Electricity [1].

Osud posádky vzducholodi a záchrana Františka Běhounka se u nás staly takřka celonárodní záležitostí. V tomto směru velmi iniciativně vystupovala i Běhounkova sestra Anna, která jednala s ministerstvy zahraničí a národní obrany o různých možnostech pomoci. Organizovala finanční sbírky pro letecký průzkum ještě před rozhodným zásahem ruského ledoborce, dokonce se dostavila k uvítání trosečníků do Kings Bay (na Krasinu také dostihl F. Běhounka blahopřejný telegram paní Curieové) [2]. Návrat českého polárního badatele byl doprovázen velikými ovacemi, žádostmi o podpis, přednášku, či jen o osobní účast na různých schůzích či oslavách. O jeho popularitě svědčí i to, že dostával dopisy adresované „Dr. Běhounek, Prag“ [16]. Jeho osudem a statečností byl dojat i prezident republiky T. G. Masaryk. Prostřednictvím svého tajemníka nabídl Běhounkovi zakoupení vědeckého přístroje dle jeho vlastní volby (údajně prohlásil: „Může to stát cokoli, na peníze ať nehledí“) [19]. Běhounek nabídku přijal a v dopise z 22. prosince 1928 požádal o zakoupení registračního kvadrantového elektrometru pro Státní radiologický ústav k dalším výzkumům atmosférické elektřiny od londýnské firmy Cambridge Instrument Ltd. v inzerované ceně 100 liber. Uvedený elektrometr měl nahradit jeden z přístrojů, o který přišel při havárii vzducholodi. Zároveň požádal, aby mu bylo dovoleno označit přístroj jako „Dar pana prezidenta republiky československé“ [19].

Zatímco návrat Františka Běhounka byl oslavován, Umberto Nobile se dočkal pravého opaku od fašistické vlády Benita Mussoliniho. Koncem roku 1928 byla ustavena komise, aby prošetřila okolnosti katastrofy vzducholodi Italia. Výsledkem šetření bylo, Že Nobile byl obviněn ze ztroskotání ltalie, že řídil vzducholoď způsobem, který zapříčinil její zřícení, kterému se prý dalo zabránit. Dále byl odsouzen jako zbabělec za to, že „opustil“ své muže na ledové kře, když se nechal jako velitel celé výpravy zachránit Lundborgem jako první. Bylo mu doporučeno, aby si vzhledem k závěrům vyšetřovací komise zažádal o odchod z aktivní služby, s čímž nesouhlasil. Na své straně měl U. Nobile převážnou část italské veřejnosti, jakož i významné církevní kruhy včetně papeže Pia XI., který nazval Nobileho „Kižákem pólu“ [6]. Z mnohých evropských zemí byla Itálie kritizována za to, jakým způsobem prováděla vyšetřování polární expedice. Za Nobileho se postavily i tehdejší významné světové autority v oblasti polárních výzkumů. Einar Lundborg opakovaně při různých příležitostech Nobileho důrazně obhajoval. František Běhounek ve své beletristické knize věnované výpravě popsal Nobileho jako vůdce, který „odpočíval méně než ostatní. Jako příkladný velitel stál vždycky na svém místě ve velitelské kabině, dával neustále pozor na kormidelníky a na navigační práce a poskytoval posádce největší možný odpočinek, posílal důstojníky spát, zatímco on trpělivě bděl“ [2]. Nobile po svém odsouzení komisí, italským fašistickým tiskem a mnohými svými spolupracovníky odešel na dva roky do jakési polopenze. Přitom byl neustále pod dohledem fašistické tajné policie, cenzurován v přednáškové činnosti i v písemném projevu, omezován ve všem, co se pokoušel dělat, byla mu odebrána generálská hodnost. V roce 1931, po smrti své ženy (1930), která těžce nesla obviňování svého manžela, což také uspíšilo její konec, Nobile přijal pozvání ruské vlády, aby v Sovětském svazu působil jako poradce při konstrukci a stavbě vzducholodí. Po téměř pětiletém pobytu mimo ltálii mu bylo v roce 1936 dovoleno vrátit se do Říma a dostal svolení přednášet aeronautiku na univerzitě v Neapoli. Po třech letech, v roce 1939, obdržel pozvání do Spojených států amerických k přednáškám na Lewis Holy Name School of Aeronautics v Lockportu ve státě Illinois. Po čtyřletém pobytu v USA se v létě 1943 dobrovolně vrátil do Říma. Na konci války byla Nobilemu navrácena jeho hodnost a byl povýšen na generálmajora italského letectva. Ve volbách v roce 1946 byl zvolen do poslanecké sněmovny, a ani zde neušel různým útokům. Později se vzdal politické činnosti a věnoval se výhradně psaní, vědecké a pedagogické činnosti v Aeronautickém ústavu neapolské univerzity a na technice v Bari. S Františkem Běhounkem udržoval velmi přátelské vztahy, byli spolu v stálém písemném styku, Běhounek jej po válce třikrát navštívil v Římě. Oba byli také mezi čestnými hosty Balonklubu Praha, který 23. června 1968 uspořádal při příležitosti Mezinárodní výstavy poštovních známek na Letenské pláni vzlet volných balonů s posádkami a s poštou. Umberto Nobile se dožil přes četné životní útrapy, strádání a nepochopení úctyhodných 93 let, zemřel 30. července 1978.

Nejstarší pamětníci a čtenáři oblíbených Běhounkových dobrodružných, cestopisných a vědecko-populárních knih znají jejich autora především jako polárníka, prvního Čecha, který z výšky spatřil severní pól a který prožil velké dobrodružství a utrpení po neúspěšném letu vzducholodí Italia, ztvárněné v jeho první velmi úspěšné beletristické knize [2], přeložené takřka ihned do mnoha světových jazyků. Méně se již ví, že Běhounek byl především vědec, který dosáhl mezinárodního uznání svými pracemi z radiologie a teprve potom, že byl učitel, spisovatel a cestovatel. Na to by se nemělo ve sledu událostí, které doprovázely jeho život, zapomínat. Velká popularita, řetěz veřejných vystoupení a konečně i sepisování událostí ve formě beletrie, byly pro Běhounka druhotnou záležitostí, poplatnou zvýšenému zájmu široké veřejnosti, které badatel rád vyhověl. Velký význam měly jeho objevné práce, týkající se objasnění „jáchymovské hornické nemoci“ (příčiny vzniku rakoviny plic u horníků v uranových dolech) [7]. Věnoval se nejen otázkám souvisejícím úzce s onkologickou praxí, kde, jak s oblibou říkával „hlavním problémem je umístit správnou dávku záření na správné místo ve správném čase tak, aby byl zničen nádor a minimálně poškozena zdravá tkáň“ [17], ale i problematice jaderných oborů v celé šíři. Velkou Běhounkovou zásluhou bylo, že jim řízené kolektivy byly zapojeny do řešení nejzávažnějších otázek základního výzkumu v oboru dozimetrie ionizujícího záření. Založil školu osobní dozimetrie, která má dodnes ve světě vynikající jméno. Nakonec nelze opomenout ani jeho aktivního působení v různých státních a vědeckých komisích a institucích, účasti na mnoha mezinárodních konferencích, kam byl zván pro široký odborný přehled o světovém dění v jeho oboru [5, 8,11,16,17, 18].

Přehled literárních pramenů je uveden v MZ.

Rudolf Kolomý, MZ 2008/2, ročník 61, str. 60–63