MANNHEIMSKÁ SPOLEČNOST METEOROLOGICKÁ (1780-1799)

MANNHEIMSKÁ SPOLEČNOST METEOROLOGICKÁ (1780–1799)

Za velikého rozmachu, jehož dosáhly přírodní a exaktní vědy koncem 16. a počátkem 17. století nejprve v Itálii a postupně i v jiných zemích, vzrostl i zájem o studium povětrnosti a ihned poté, když byl sestrojen teploměr a tlako­měr konala se pravidelná pozorování změn meteorologických prvků; nebyla však organisována, konala se v různých den­ních dobách a přístroji vzájemně velmi odlišnými. Zejména nebylo nejmenšího souhlasu teploměrných stupnic. Za teploměrnou kapalinu se užívalo s počátku, od r. 1631, vody, později lihu nebo oleje a od r. 1712 rtuti (Fahrenheit). Mate­matik a meteorolog van Swinden uvádí ve svém spise „Dissertation sur la comparaison des Thermometres" (Amsterodam 1778) celkem 60 různých dělení a podává zároveň tabulku, v níž je porovnáno vzájemně 27 nej obvyklejších stupnic teploměru (1). Za této velké různosti teploměrných stupnic nebyl vůbec možný souhlas měření. Nedostatek porovnatel­ných pozorování pro větší území se pociťoval již v polovině 18. století a již tehdy bylo vysloveno přání, aby byly zlepšeny přístroje a aby byl rozmnožen počet stanic.

Prvý popud k zřízení pozorovací soustavy, jež by objímala celý povrch zemský, dal vynikající meteorolog Lambert svým pojednáním „Exposé de quelques observations quon pourrait faire répandre du jour sur la météorologie" (2). Navrhl za meteorologické stanice ta místa mimo Evropu, v nichž jsou evropské kolonie nebo misionářské stanice a domníval se, že anglický národ by mohl učiniti počátek v organizování této soustavy a že pak by za ním následo­valy jiné národy a soustavu zdokonalily; tento plán se měl oznámit novinami a pozorovatelům se měly rozdat návody k pozorování. Vykonaná měření se měla sestavit v tabulku, v níž by se užilo k označení jednotlivých meteorologických úkazů symbolů, tak aby bylo možno na prvý pohled poznati současný a postupný stav povětrnosti a z něho odvoditi zákony, jež jsou základem pochodů v ovzduší.

Lambertovi náleží tedy zásluha, že svým spisem dal prvý popud k přetvoření a rozšíření meteorologických měření. Na jeho myšlenkách budoval profesor Boeckmann (3) v Karlsruhe, jenž navrhl plán pozorovací soustavy, objímající větší území. Jemu se podařilo pohnouti Badenského markraběte Karla Fridricha, že založil r. 1778 ústav, nazvaný „Badische Witterungsanstalt".

Soustava, zřízená Boeckmannem, objímala 16 míst v Badensku a 50 míst v různých krajích Německa; všechna vy­zbrojil přístroji ústřední ústav a za to měly stanice posílat svá měření k zpracování řediteli povětrnostního ústavu, prof. Boeckmannovi. Vše zůstalo však pouze v počátcích a došlé pozorovací deníky byly, jak se zdá, pečlivě uschovány v ústředním ústavě; aspoň vyšel pouze pro rok 1779 jeden svazek, „Karlsruher meteorologischen Ephemeriden". Nepo­dařilo se tedy Boeckmannovi zpracovat a vydat tiskem po­zorovací deníky podle jednotného plánu; zasloužil se však o to, že myšlenky, vyslovené Lambertem, italským meteoro­logem, profesorem Toaldem a jinými po prvé uvedl v skutek.

Neporovnatelně většího úspěchu dosáhly snahy kurfirsta Karla Theodora Falckého, jenž se živě zajímal o přírodní vědy a jenž spoluprací svého dvorního kaplana P. Hemmera (4) založil v Mannheimu meteorologickou společnost, jejíž činnost tvoří jedno z nej skvělejších období dějin meteoro­logických měření nejen Německa, nýbrž vůbec celé Země. Této společnosti, v jejímž čele byl Hemmer, důkladně vzdě­laný i energický ředitel, se podařilo dokonale zřídit pozoro­vací soustavu, objímající vskutku celou Zemi a zpracovat podle jednotného plánu deníky pozorovatelů. Mannheimská meteorologická společnost se stala vzorem podobných za­řízen, a jejím založením se počalo nové období dějin meteoro­logie.

Mannheimská"" nebo Falcká meteorologická společnost (Societas meteorologica Palatina) byla přiřazena dne 15. září Í780 jako „meteorologická třída" k Akademii věd, existující v Mannheimu od r. 1763. Akademie se skládala zprvu pouze z třídy historické a fysikální; každá třída měla předsedu a kromě jich byl ustanoven společný stálý tajemník. Řádnými členy byli ponejvíce kurfirstští úředníci, zahraniční byli voleni příslušnými korporacemi a volbu potvrzoval kurfirst.

Mezi předměty bádání měla Akademie přihlížeti přede­vším k zemi Falcké a k dynastii. Členové měli úlohu, zpracovati pojednání, jež pak byla vydávána v „Aktech" s názvem „Historia et Commentationes Academiae Electoralis scientiarum et elegantiorum literarum Theodoro-Palatinae". Oby­čejné schůze bývaly v kurtirstském zámku. Na jaře a na podzim mívala Akademie prázdniny po šest týdnů, po nichž se konalo velké slavnostní shromáždění; jemu býval přítomen i kurfirst, na jaře, aby vyslechl řeči, pronesené o zesnulých členech, na podzim, aby udělil cenu 50 dukátů za vypsanou úlohu. Pojednání měla byt sepsána především německy, neboť, jak je uvedeno v předmluvě prvého svazku Act, je Akademie společností německou; mohla však být sepsána i latinsky neno i francouzsky. Mnohé práce, uložené v Aktech, zejména pojednání o starších rýnských dějinách, a o starofranckých župních poměrech, mají, podle posudku odbor­níků, trvalou cenu; mezi pracemi z přírodních věd jsou nejcennější pojednáni Hémmerova a snad dalších dvou členů, většina ostatních je dnes bez významu.

Kurfirst se prohlásil r. 1770 protektorem Akademie a ta dala razit na památku této události pamětní minci.

K vydržování Akademie dostával pokladník v měsíčních splátkách částku 0000 zlatých. Kromě toho dostávala Aka­demie od r. 1774 z kurfirstova kabinetního fondu po několik let po 9000 zlatých s poznámkou, že tato jistina se má bez­pečné uložit a k nutným výdajům že se má používat pouze úroků. Tímto reservním fondem měla být Akademie za­bezpečena podle přání kurfirstova pro všechnu dobu proti nepředvídatelným případům; obdržela i několik privilegií, mezi jinými i privilegium k tisku.

Kurfirst se velmi zajímal o Akademii a měl velké porozumění pro práce jejích členu. Sám studoval na universitách v Ho­landsku a proto mohl v době dvorské povrchnosti svého období platit jistě za učence. Zajímal se o básnictví, umění výtvarné a hudbu, kterou sám rád provozoval. Docházel velmi často do fysikálního kabinetu Akademie, aby se díval na pokusy nebo aby přihlížel zkoušení nových přístrojů. Na svém letním zániku ve Schwetzingách dal si zříditi Hemmerem vlastní fysikální kabinet, aby mohl sám konati po­kusy (5). Velmi často dal svolat všechny hosty, prodlévající na jeho dvoře, a vykládal jim přírodní zákony na podkladě pokusů. Hemmerovým pojednáním o bleskosvodech byl při­veden k tomu, že dal zřídit bleskosvody na všech zámcích a prachárnách Falce; počátek byl učiněn zámkem ve Schwetzingách 17. července 1776. Postupné byly potom blesko­svody zbudovány i na četných domech soukromých a když r. 1778 bylo spojeno Bavorsko s Falci personální unií, byly zavedeny i tu.

Kurfirst zachoval své Mannheimské Akademii i když pře­sídlil do Mnichova, aspoň v prvých letech, živý zájem, a po­něvadž se vždy snažil, pěstovat především ta odvětví pří­rodních věd, jež mohla přispívat k zvýšení blahobytu jeho země, zajímal se zvláště o nauku o povětrnosti, jež právě byla pěstována zvýšenou měrou. Zdá se, že se počal zajímati o meteorologii hlavně vlivem spisu Toaldova, „Witterungs-lehre fůr den Feldbau etc." v německém překladu Steudelově, vydaném v Berlíně 1777; neboť již v Mannheimu se zabýval horlivě i studiem povětrnostních úkazů. Snad i přání, pro­nesená Boeckmannem, přispěla k založení Palatinské meteo­rologické společnosti.

Oznámení, že byla založena Společnost, bylo adresováno dnem 15. září 1780 ministrem von Viereggem z Mnichova Akademii.

Praví se v něm: Ty vědy, jež mají přímý vliv na život lidský a jeho každodenní zaměstnání, zasluhují zvláštního zřetele, pozornosti a péče; proto je důležité, aby se v naší době pomýšlelo na jejich povznesení a zdokonalování. Proto uznal kurfirst nauku o povětrnosti hodnou jeho ochrany a již učinil přípravy, aby na četných důležitých místech jeho zemí, i v jiných končinách Evropy a ostatních dílů světa se konala v budoucnu podle možnosti současná denní pozorování pří­stroji, zhotovenými na jeho účet a aby byla sebrána pospolu.

K dokonalému dosažení tohoto cíle se rozhodl kurfirst poskytnouti tomuto dílu nutnou samostatnost, současně však rozšiřuje svou Akademii. Proto zřizuje při Akademii nové oddělení s názvem „třídy meteorologické", při čemž však nemá být rozmnožen počet řádných členů, stanovený v její první schůzi a dosud existující. Avšak předseda Akademie má zvlášť určiti nejméně třem dosavadním členům, řádným nebo mimořádným, práce, náležející v nový obor tak, aby byli připuštěni k schůzím Akademie, vyžaduje-li toho jejich zaměstnání nebo jestliže předložili práci.

Jejich zaměstnáním pak bude, aby na „místech nejvýš hodných pozornosti" vyhledali pilné pozorovatele a s nimi se spojili, aby pomýšleli na nové pozorovací přístroje, aby ná­vrhy přezkoušeli, přístroje již známé zlepšovali, nové pro­zkoumali, aby udržovali korespondenci se všemi díly světa, aby rozhodovali o navržených otázkách, aby předkládali po­zorovatelům nové návrhy, aby sbírali vykonaná pozorování a aby je překládali do latiny k rozšíření díla, aby je provázeli poznámkami, vyplývajícími z porovnání různých pozorování, aby je každého roku dávali tisknout a vůbec aby činně pů­sobili na všem, co náleží k objasnění úkolů vědy, dosud tak málo zpracované a k dosažení tohoto vysokého cíle. K tomu konci bude jim přidělen samostatný tajemník, schopný pomáhat jim ve všech těchto pracích a jemu bude vymě­řeno Akademií služné, přiměřené jeho zaměstnání.

Pozorovatelé, činní v různých končinách Země, mají se počítat k řádným členům meteorologické třídy Akademie; každému z nich se má poslat tlakoměr, teploměr a kde toho pozorovatel žádá a kde to připouští místo i okolnosti, také deklinační jehla, jež bude zhotovena co nejpřesněji; to vše kurfistovým nákladem.

K dosažení nutné stejnoměrnosti pozorování má být vy­tištěno „Připomenutí pozorovatelům" (Monitum ad observatores), navržené duchovním radou Hemmerem, i jeho „Tabula meteorologica"; každému pozorovateli má být poslán prvého tisku jeden výtisk, druhého však dostatečný počet, potřebný k zapisování pozorování. Pro větší bezpečnost a usnadnění zásilek i rozsáhlé korespondence, nutné k tomuto podniku, rozkázal kurfirst svým oddělením zahraničních věcí všem svým vyslancům, převzíti všechny zásilky toho druhu i do­pisy, je odevzdat a zúčtovat. Toto kurfirstovo nařízení sdělil Akademii ministr, dvorní soudce, čestný president Aka­demie věd, svobodný pán v. Oberndorff (6).

Z obsahu přípisu je zřejmé, že úkoly, uložené nové Společ­nosti, byly velmi vysoké. Je možno říci ihned, že Společnost je splnila čestně.

Ve veřejné schůzi Akademie dne 21. října 1780 přednášel Hemmer, jako tajemník meteorologické společnosti, o prospě­chu meteorologie. Řekl, jestliže některá věda dovede poskytnouti kromě požitku, jaký dává její pěstování, ještě užitek, může to být pouze meteorologie. Upozornil na veliký vliv, jaký má vzduch, nás obklopující, na lidské i zvířecí tělo i na rostlinstvo a zdůraznil velkou důležitost studia meteorologie pro zemědělství. Poukázal pak na překážky, jež bývaly v cestě pokrokům meteorologie a vytkl, že byly vyvolávány hlavně nedostatečnými přístroji; ukázal, že pozorování, vykonaná v různých částech světa není možno porovnávati pospolu a že proto jich nebude možno upotřebit dotud, dokud nebudou konána přístroji souhlasnými. Souhlas pozoro­vání je možný pouze tehdy, jestliže všechny přístroje jsou zhotoveny pod dozorem jednoho a téhož odborníka a budou-li rozeslána do všech končin světa. Tento požadavek je důležitý, avšak jeho splnění je velmi nákladné. Hemmer nakonec rozvinul myšlenky, obsažené v „Monitu" a skončil přáním, aby členové nové Společnosti pracovali nadšeně na započatém díle.

Společnost se obrátila oběžníkem z 19. února 1781 k třiceti vynikajícím učeným společnostem, jejichž členy byli učenci, kteří se již zabývali meteorologickým měřením, a proto znali jak užívati přístrojů; z téhož důvodu se snažila získat také jednotlivé učence za pozorovatele. Oběžník byl zaslán uče­ným společnostem v těchto městech: Berlin, Bologna, Gottingen, Kopenhagen, Stockholm, Lvov, Londýn, Madrid, Montpellier, Paříž, Petrohrad, La Rochelle (Rupella), Turin, Lissabon; byl zaslán i universitám, gymnasiím a jesuitským kolejím v těchto městech: Ofen (Buda), Dublin, Dusseldorf, Edinburg, Franeker, Ženeva, Münster, Praha, Sagan, Vídeň.

Všechny odpovědi zněly souhlasně a pozorovací soustava, organizovaná Mannheimskou Společností, byla uvítána jako požadavek, dávno pociťovaný. Příznivý výsledek výzvy byl vyvolán vynikající vědeckou pověstí, jaké se Mannheimská

Akademie těšila v celé Evropě a vynikajícím organizačním talentem sekretáře Hemmera. Pouze z Vídně, Dublina, Edinburgu a Londýna nedošla žádná odpověď; důvod toho není udán. Ve spisech Společnosti a nic nebylo nalezeno novodobými autory v archivních dokumentech, čím by se vysvětlila tato skutečnost. (7).

Odpověď university v Praze zni takto:

„Pražská universita přeje přeslavné kurfirstské Palatinské Akademii věd štěstí!"

„S radostí jsme se dozvěděli, že Meteorologická společnost byla založena od nejjasnějšího knížete kurfiřta Palatinského s nejlepším zajisté úmyslem, neboť ne tak doufáme, jako spíše přesvědčeni jsme, že od této slavné Společnosti zname­nitý prospěch vzejde; nechť jen, což s Vámi si přejeme nej-horoucněji, pozorováním meteorologickým, jež má být všude zavedeno, chtějí ustavičně věnovat svou práci ti, kdož ji věnovati mohou. Nám zajisté tím milejší bude, státi se spo­lečníky a účastníky Vaší práce a svou pomocí přispět nějak k rozmnožení veřejného dobra, čím nesnesitelnějším se musí zdáti všem nestranným posuzovatelům věcí zanedbávání a nedostatek péče o nejužitečnější pozorování."

„Vážíme si také velmi Vaší obzvláštní blahovůle, s kterou jste ve velmi laskavém dopise, nám adresovaném (jejž jsme však neobdrželi před 30. dubnem), naší universitě velko­myslně nabídli meteorologické přístroje s magnetickou jehlou, kteréžto velmi rádi a s projevem vděčnosti tak přijmeme, že se zároveň úzkostlivě budeme starati, aby při těch, jimž ona pozorování budeme svěřovati, nikdy nic nebylo postrá­dáno co do nejvyšší pečlivosti a vytrvalosti v pozorování. Buďte zdrávi!"

Dáno v Praze v Čechách dne 3. května 1781.
Karel Jindřich Seibt, představený  a  direktor theoretické a praktické filosofie, rovněž i studia všeobecných a literárních dějin i gymnasií, Jan Tessánek, cis. král. představený a direktor filosofické fakulty, pokud jde o fysiku a matematiku, vyšší matematiky profesor veřejný a řádný, a rovněž čestný člen slavné Lipské společnosti věd, František Gloser, tajemník studijní komise (8).

Společnost rozeslala oběžník i vynikajícím učencům a žá­dala je o jejich pozorování; byli to: Toaldo, profesor meteo­rologie na universitě v Padově, P. Cottc v Paříži, Landriani v Miláně a S. Jacques de Silvabelle v Marseille. Některým učeným korporacím a jednotlivým učencům nebyl zaslán oběžník akademickými senáty, nýbrž těmi členy, kteří se s nimi znali. Tak se obrátil tajný státní rada a ředitel kur­firstské Akademie Gcorg von Stengel, jenž kromě Hemmera se velmi zasloužil o založení a organizování Společnosti, k svému příteli, generál, prefektu řádu Kapucínů v Římě, aby dosáhl zřízení stanice na hoře sv. Gottharda. Již dne 20. ledna 1781 obdržel zprávu, že pozorování bylo svěřeno jednomu členu řádu v tamním hospici, vynikajícímu fysi­kovi. Prostřednictvím kurfirstského vyslance u dvora papež­ského získala Společnost pozorovatele v opatovi Callandrellim, profesoru matematiky a fysiky na ústavě Collegium Roma­nům.

V Bavorsku získala Společnost působením kurfirst. rady Stephana von Stengela tyto stanice: opatství St. Emmeran y Řezně, na universitě v Ingolstadte, v Augustiniánském klášteře v Mnichově, na hoře Hohenspeissenberg, v opatství St. Zeno, v místě Andechs (Mons Sanctus Andex) a v Tegernsee. Když byly zřízeny v těchto místech stanice, od­cestoval do nich Hemmer, aby naučil pozorovatele užívati přístrojů. Prostřednictvím barona von Dahlberga dostávala Společnost pozorování i z Erfurtu a Wůrzburgu.

Kromě toho obdržela Společnost od četných jiných akade­mií i soukromých učenců tolik žádostí o přístroje, že nemohla všem vyhověti; dokonce musela odříci vévodovi Arnoštu Ludvíkovi z Góty, jenž v Gótě zřídil hvězdárnu velmi doko­nalou a jenž žádal k meteorologickým pozorováním ve svých zemích 12 tlakoměrů, 12 teploměrů a 2 magnetky. Byla od­mítnuta i nabídka markraběte Christiana Fridricha z Ansbachu, že by zasílal meteorologická pozorování, jež dal konatve svých zemích, Mannheimské společnosti k otištění v jejích spisech. Hemmer však prohlásil, že později bude snad možno zříditi v Ansbachu, velmi výhodně položeném k meteorol. pozorování, stanici.

Očekávání Mannheimské Společnosti, že obdrží stanici v Madridu se nesplnilo, neboť přístroje tam zaslané po Rýně přes Amsterodam do Bilbaa se cestou ztratily. Na iberském poloostrově byla by sice Společnost mohla získat stanici v Barceloně, avšak odmítla žádost tamní Akademie o přístroje, poněvadž na Středozemním moři stanici již měla.

Společnost poslala do všech míst, z nichž chtěla míti pozoro­vání, potřebné přístroje, návod k pozorování (Monitum ad observatores) a tiskopisy k zapisování měření. Všechny pří­stroje zhotovil vedením Hemmerovým tehdy vynikající ital­ský mechanik Artaria. Hemmer je popsal velmi podrobně v pojednání, jež je v I. svazku Ephemerid a vydal popis i sa­mostatně (9). Pozorovatelé obdrželi zdarma nádobkový tlako­měr, dva teploměry, brkový vlhkoměr de Lucův a deklinační jehlu Branderovu (10).

Tlakoměr s nápisem „Carolus Theodorus Elector Palatinus Musagetes 1780" měl stupnici rozdělenou v pařížské palce a nonius a redukční teploměr zapuštěný do prkénka tlako­měru (podle Réaumura nebo správněji de Luca). Vnitřní průměr rourky tlakoměru byl 2 pař. čárky, průměr nádobky 17 čárek. Měření barometrická byla redukována na teplotu -f- 10° podle tabulkv, sestavené kanovníkem Schlogelem na hoře Hohenspeissenbergu (1781–1787). Schlogel tu před­pokládal hodnotu koeficientu roztažnosti rtuti 1/4712.

Oba teploměry (podle Réaumura) byly k měření teploty ve stínu a na Slunci (thermometrum internum et externum); rourka měla délku 11 pař. palců a válcovitá nádobka měla průměr 5 čárek. Hemmer ustanovil bod varu při tlaku 27 pař. palců, poněvadž tento tlak bvvá nejčastěji; nulový bod stanovil v tajícím ledu; abv jej určil přesně, opakoval měření v osmi různých dnech. Dělení bylo na prkénku z vyschlého dřeva ořechového a probíhalo od –17° do + 80°.

Velké starosti působily Společnosti a především Hemmerovi nedostatečné vlhkoměry, a Hemmer sám se vynasnažil sestrojiti přístroj, jenž by vyhovoval co možno nejlépe. Podrobný popis svých pokusů podal v I. svazku Ephemerid z r. 1781. Poněvadž mu nevyhověl žádný z dosavadních pří­strojů a patrně i vlhkoměr jeho vlastní konstrukce, navrhl Akademii věd r. 1781, aby vypsala cenu na zlepšení vlhko­měru starého nebo na sestrojení nového. Mezi jedenácti odpověďmi nebyla sice žádná, jíž by Akademie byla mohla přiřknout plnou cenu; byly však mezi nimi dvě, jež vyni­kaly nad všechny ostatní a to jedna od Toalda a druhá od Chiminella; těm oběma bylo uděleno po polovině vypsané ceny, po 25 dukátech.

Branderova deklinační jehla měla délku 8 palců a byla podepřena jemným ocelovým hrotem. Byla v obdélníkové skřínce z mahagonového dřeva se skleněným víkem. Skřínka byla na podložce a dala se otáčeti kolem osy; k změření otočení bylo na podložce dělení v stupně a na skřínce byl vernier. Na dně skřínky byla vyznačena čára; měl-li být po­zorován stav jehly, otáčelo se skřínkou tak dlouho, až osa jehly souhlasila s touto čarou a pak se odečti úhel. Vernierem bylo možno odečísti hodnoty od 3 k 3 minutám.

Společnost si také přála, aby pozorovatelé měli elektro­metr k zjišťování elektřiny ovzduší, měřič směru větru (ane­mometr), dešťoměr (hyetometr) a přístroj k zjišťování míry výparu (evaporatorium nebo atmidometr). Tyto přístroje nemohla však Společnost dodat; pozorovatelé měli si je opatřit sami; nedostává-li se anemometru, postačí pozorovati směr větru podle větrné korouhve.

K označování směru a síly větru se užívalo počátečních písmen jejich názvů a stupnice, nula (bezvětří) až 4 (orkán); číslicí 1 se označoval slabý pohyb vzduchu, za něhož se sotva pohybují listy stromů, číslicemi 2 a 3 větry, jež pohybují ratolestmi nebo větvemi a číslicí 4 orkán, vyvracející stromy z kořenů. Tuto stupnici navrhl anglický fysik Jurin (1684 až 1750), president ústavu College of Physicians v Londýně. (11).

Pozorovatelé měli uloženo za povinnost dodržovat pozoro­vací okamžiky v 7,2 a 9 hodin. Byly dodržovány všude se zcela málo výjimkami.

Barva, tvar a velikost oblaků se měla označovati počáteč­ními písmeny latinského názvu. Pro hydrometeory a jiné úkazy i také pro význačné body polohy Slunce a Měsíce, byly zavedeny samostatné značky (viz reprodukovanou tabulku) (12). Význačný stupeň síly hydrometeoru se vyzna­čoval hvězdičkou, připojenou k značce; dále se mělo zapisovat, kdy hydrometeor se vyskytl a kdy zmizel, zejména také úkaz polární záře, prudké bouřky s příslušným stavem tlako­měru, teploměru a vlhkoměru, jakož i hodnota magnetické deklinace. Mnozí pozorovatelé nemohli si zvyknout na tyto symboly a činili poznámky slovy. Proto byl Hemmer nucen zvlášť je žádat v Efemeridách, aby užívali značek, jež vy­jadřují popis zjevu stručněji a přehledněji.

Tyto meteorologické symboly, jež vymyslil Hemmer, byly skutečně praktické proti jiným soustavám, buď velmi slo­žitým, nebo takovým, jež nevystihovaly meteorologickou si­tuaci pro malý počet svých symbolů. Prvá soustava mannheimských značek je v II. svazku Efemerid, jež obsahuje in­strukce a měření roku 1781 (vydán 1783). V dalších svazcích bylo připojeno několik málo značek a od r. 1789 až do posled­ního (1792) byl otiskován před vlastními hodnotami měření přehledný soupis všech značek. Symboly, jichž se užívalo od počátku jsou zde reprodukovány podle tabulky ve spise G. Helmanna, Beitráge zur Geschichte der Meteorologie, II. Bd., Berlin, 1917.

Všechna měření a pozorování jednoho a téhož dne se měla zapisovat pro dokonalý přehled do měsíční tabulky, obsahu­jící ještě sloupec pro zvláštní poznámky. Tabulka např. pro Mannheim obsahuje 14 sloupců, takto nadepsaných: 1. Dies. — 2. Barometrům. — 3. Thermometrum internum. — 4. Thermometrum externum I. — 5. Thermometrum exter-num II. — 6. Hygrometrum. — 7. Declinatio magnetica. — 8. Ventus. — 9. Piuvia. — 10. Evaporatio. — 11. Rhenus (výška vody na vodoměru v Rýně). — 12. Luna. — 13. Coeli facies. — 14. Meteora.

Velká důležitost se přičítala meteorologickým úkazům, od­povídajícím podle tehdejší domnénky tazím Luny. Každá tabulka obsahovala proto sloupec, do něhož se zapisovaly fáze. Platnost této hypothesy, zavedené Newtonem a hájené Cottem, Lambertem a jinými význačnými současnými učenci, byla rozšířena na všechny planety Toaldem.

Společnosti byly velmi vítány kromě měření meteorolo­gických i poznámky phánologické a nosologické (o nemocech), zejména z phanologie zprávy o rozkvétání a zrání plodů nej-důležitějších kulturních rostlin, o výsledku senosečí, žní a sklizně ovoce, jak po stránce kvality tak i kvantity, i údaje o nemocech rostlin a o škodách, jež na nich způsobil hmyz. Konečně byly vítány zprávy o příchodu a odletu stěhovavých ptáků, kupř. čápa, vlaštovky, slavíka, kukačky. Aby se získala tato phanologická (a nosologická) pozorování aspoň z Falce, nařídil k Hemmerovu návrhu příslušný ministr, že městští a úřední lékaři, hajní a obyvatelé, jakož i jiní kurfirstští zaměstnanci, schopní takových pozorování, mají konat pozorování phanologická a zápisky zasílati koncem každého roku Mannheimské Společnosti. Kromě toho se vyžadovaly i statistické tabulky o stavu obyvatelstva.

Společnost si sice velmi přála, aby pozorovatelé užívali k svým poznámkám jazyka latinského, avšak nezná-li někdo této řeči, je mu volno užiti němčiny, francouzštiny nebo italštiny; jen je třeba, aby zápisy byly čitelné.

Jednou z nejobtížnějších úloh bylo zasílání choulostivých přístrojů pozorovatelům. Do hlavních evropských stanic do­vezli je zvláštní poslové; poněvadž však mnohý z nich ne­nakládal bednou opatrně, došly některé přístroje poškozené nebo zničené.

Ústřední stanici v Mannheimu, jež byla spojena s fysikálním kabinetem Akademie, dal kurfirst vybaviti nejlepšími přístroji; na ní pozoroval sám Hemmer; aby mohl každý úkaz ihned pozorovat, bydlil přímo u fysikálního kabinetu; za­městnával se živě zlepšením meteorologických přístrojů a byl prvým německým meteorologem, jenž na své stanici pozoroval po několik let chod barometrografu, sestrojeného v Paříži r. 1780 Changeuxem (13). Zápisy tohoto přístroje jsou otištěny v Efemeridách (z let 1785 — 1788) ve výtahu. Z předmluvy k 7. svazku Efemerid (1787) je zřejmé, že barometrograf byl postaven i v Mnichově; jeho záznamy nebyly však uveřejněny. Hemmer zamýšlel spolu s baronem von Stengelem přístroj podstatně zdokonalit, avšak k tomu nedošlo, neboť zemřel 3. května 1790.

Pozorovací soustava Mannheimské společnosti meteorologické objímala, seřazeno podle zemí, tyto stanice:

• Německo (14 stanic):   Andechs, Berlin, Dússeldorf, Erfurt, Gottingen, Hohenspeissenberg, Ingolstadt, Mannheim, Munchen, Regensburg, Sagan, Tegernsee, Wiirzburg, St. Zeno.
• Rakousko-Uhersko (2): Ofen, Praha.
• Švýcarsko (2):                Genf, St. Gotthard.
• Itálie (4):                         Bologna, Chioggia, Padua, Roma.
• Francie (3):                     Dijon, Marseille, LaKochelle.
• Belgie a Holandsko (4): Brussel, Delft, Haag, Middelburg.
• Rusko (3):                      Moskva, Psychminsk na Urale, Petrohrad.
• Skandinávie (4):              Edsberga a Spydberg v Norsku, Kopcnhagen, Stockholm ve Švédsku.
• Mimo Evropu (3):    Godthaab v Grónsku, Bradford a Cambridge v Severní Americe.

Pozorovací síť Společnosti se rozkládala tedy od Uralu až do Sever. Ameriky a z Grónska až k Středozemnímu moři. Přáním kurfirstovým i Hemmerovým bylo, obepnouti jí celou Zemi. Naděje, zřídit stanici v Batavii se však nesplnila; ani se nepodařilo, umístit pomocí Moravských bratří více stanic na Labradoru, v Grónsku a na Islandě.

Měření z 39 stanic, docházející do ústřední stanice v Mann­heimu, byla publikována Hemmerem za spolupráce astronoma Koniga s názvem „Ephemerides Societatis Meteorologicae Palatmae" in extenso. Vlaimennii ex olhcina iN.ovae Socie­tatis iypographicae. Prostant apud C. Fr. Schwan, Bioliopoiam auheum.) K úhradě tisku Hťemerid vydával kurfirst ročně asi 170 marek; zbytek se uhradil subskripcí. B. 1787 bylo nutno zmenšit rozsah publikací, poněvadž se jich málo prodávalo; to však přestalo r. 1789.

Kromě meteorologických tabulek obsahují Efemeridy také větší pojednání o jednotlivých meteorologických problémech. U každé stanice je při otisku prvých měření podrobný popis její polohy. Po tabulkách měření následují pravidelné u všech stanic pozorování phaeologická a nosologická, zvláštní po­známky z meteorologického deníku a měsíční přehledy, jež v některých svazcích jsou obsaženy v souhrnu astronoma C. Kóniga, „Compendium Observationuin".

Efemeridy obsahují ve 12 mohutných kvartových svazcích neocenitelný materiál, jenž je pro další dobu téměř jediným pramenem údajů k meteorologickému bádání. H. W. Brandes poukázal ve svých prvých synoptických pracích k němu. J. Schon a později Kámtz odvodili z něho klimatologické průměrné hodnoty; Alexander v. Humboldt mohl užít, když r. 1817 tvořil srovnávací nauku o povětrnosti, kromě svých vlastních pozorování a maléno množství měření nejnovějších jen ta, jež jsou obsažena v Kfemeridáclf. Dove vyslovil ještě r. 1839 přání, aby některá vědecká společnost vyčerpala z Efemerid materiál zde nahromaděný.

Obsah jednotlivých ročníků Efemerid je tento:

I. Monitum ad observatores Societatis Meteorologicae Palatinae a Sereniss. Elect. recens instituae. Manheimii mens. Octobris 1780. — Obsahuje instrukce pozorovatelům.

1. Historia et observationes anni 1781. Accedit deseriptio in­strumentářům meteorologicorum, tam eorum quae Societas per Europam distribuit, quam quibus praeter haec Manhei­mii utitur. Manheimii 1/83. Stran 424. — Tento svazek obsahuje dějiny vzniku Společnosti, text oběžníku, zasla­ného různým vědeckým Společnostem i jednotlivcům i odpovědi k němu, jakož i Hemmerovu řeč k otevření Společnosti. Byl připsán kurfirstovi Karlu Theodoru. Jsou tu meteorologická měření 16 stanic, mezi nimi i měření ředitele Pražské hvězdárny, Antonína Strnada, s úvodem, obsahujícím popis, jak byly umístěny pří­stroje na hvězdárně. Měření Strnadova sahají od 1. srpna do 31. prosince 1781. Kromě pravidelných den­ních měření jsou tu v oddíle „Appendix" tabelární přehledy pražských měření magnetické deklinace, po­větrnostních srážek a vypařování (14).
2. Observationes anni 1782. Manheimii 1784. Stran 578. Obsahuje měření z 28 stanic, mezi nimi i z Prahy. Kromě těch je tu pojednání:

1. Excerpta ex Dissertatione: Athmosphaeraepressio varia observationes baroscopicis propriis et alienis quaesita a Coelestino Steiglehner. Ingolstadii 1783. — Steig-lehner porovnal denní kolísání barom. tlaku pro Londýn, Řezno a Petrohrad za dobu od 1. XII. 1775 do 9. I. 1776 a znázornil je křivkami v tabulce; upo­zornil na to, že barom. minimum postupuje obvykle od západu k východu.
2. Hodinová měření (6a—10p) magnetické deklinace v Haa­gu od G. van der Weyde v době od 23. VII. do 31. XII. 1782.

1. Observationes anni 1783. Manheimii 1785. Stran 805. Kromě měření z 32 stanic, Prahu v to počítajíc, obsahuje tento svazek tyto větší práce:

1. Hemmer, Vaporis anni 1783 succinta Historia. V Mann­heimu a v sousedních místech byla pozorována dne 16. července 1783 hustá mlha, trvající až do 16. října; podle zjištění vlhkoměrem byla suchá a rostliny na­byly jejím vlivem zvadlého vzhledu. Hemmer praví, že se dověděl od věrohodných svědků, že tento výpar šířil v některých krajinách sirový zápach. V době od 27. VI. do 2l. VII. byla navštívena Falce ničivými bouřkami.

V období této „mlhavé periody" byly pozorovány velmi intensivní úkazy soumrakové; obloha měla barvu železa žhoucího červeně. Hemmer praví, že ti, jimž nebyly známy zákony optiky, byli velmi postra­šeni. Také sděluje, že tyto soumrakové zjevy se při­pisovaly sopečným výbuchům, nechce však souhlasit s tímto názorem.

1. C. Koenig: Observationes circa vaporem aestivum á. 1783 in objectis coelestibus faetae. — Západy Slunce dne 27. a 30. srpna byly velmi nápadné, poněvadž Slunce bylo zahaleno šedou mlhou. Avšak bylo možno pozorovat sluneční desku, jež měla v těch dnech barvu nejprve žlutou, jež později přešla v krvavě červenou.
2. Joh. Jac. Planer: Observalio oscillationis mercurii in tubo Torricelliano Erfordiae. — Planer pozoroval chod mannheimského tlakoměru každé 4 hodiny (2,6,10 am i 2,6,10 pm) a pozorování svá doplnil pozorováními pátera Arnošta v kartusiánském klášteře v Erfurtě, konanými během celé noci. Porovnáním údajů obojího druhu seznal, že rozdíly tlakoměrných stavů při stou­pání rtuti jsou v poledne menší než ráno a večer, větší však, když rtuť klesá. V pojednání upozorňuje, že klesáni rtuti v poledne a stoupání ráno a večer bylo pozorováno již dříve v Peru, na Mysu Dobré Naděje a v Nordhausen; připisuje toto kolísání vlivu Měsíce, „elektrické hmotě" a proudění vzduchu a uka­zuje, že tlak stoupá za větru východního a severního a klesá za větru jižního a západního.
3. Herculanus Schwaiger: Descriptio Atmidometri (Eva-poralorii) nostri et methodi quam in eo vbservundo adhi-bemus. — Tento výparoměr tvořila krychlová nádoba o délce hrany 3 pař. palců; do ní se nalilo každého dne 23 bavorských lotů dešťové vody a přístroj byl pak postaven do nádoby, naplněné prstí a vystaven vol­nému vzduchu tak, že vítr i sluneční paprsky mohly volně působit na povrch vody, připravené k vypařo­vání. Po 24 hodinách byl celý přístroj zvážen citlivými vahami a ze ztráty váhy byla zjištěna váha vypařené vody. Pršelo-li v době pokusu, byla dešťová voda započtena do výparu. Vynálezcem tohoto atmido-metm byl profesor Moscati v Miláně; podal jeho popis v dopise Saussurovi.
4. Senebier: Dissertatio de vapore Genevae observatae du-rante a. 1783.— Autor se domnívá, že tak podivný výpar nebyl nikdy pozorován přírodozpytci minulých dob a že rok 1783 je proto meteorologům zvlášť pa­mátný. Výpar byl pozorován po prvé 16. května a ani autor ani jiní pozorovatelé z okolí Ženevy nepozoro­vali, že by šířil zápach. Byl pozorován i v Chamounix, v Bernu a jinde, v Alpách, v Juře a v Lombardsku. Měřením vlhkoměrem Saussurovým bylo zjištěno pou­ze 57.2—68.9%. S. podal v pojednání i zprávu o živých soumrakových úkazech, pozorovaných venkovany.
5. Maret: Dissertatio de nebula in mensium Junii Juliique a. 1783 decursu Divione observata. — Autor podal zprávu, že 14. července v 10 h dopoledne se dostavila v Dijoně neobyčejná mlha, šířící kyselou příchuť a sirný zápach; byla tak suchá, že jejím vlivem zvadly rostliny. O jejím složení, o níž se mu dostalo zkoušek z jiných krajin, konal eudiometrické pokusy, jež však nevedly k užitelnému výsledku. Také líčí ve své práci živá svítání a soumrak.
6. Van Swinden: Observationes intentissimi frigoris Dec. 1783. — Autor podává minima teploty v udané době pro 10 nizozemských míst.
7. Van Swinden: Observationes nebulám quae mense Junio 1783 apparuit spectantes. — Mlha se objevila ve Franeker dne 16. června a trvala až do podzimu. Slunce se jevilo skrze ni červené a bylo možno pozoro­vat je pouhým okem. Měření vlhkoměrem de Lucovým dalo 31.5 až 58.6% vlhkosti; Mlha čpěla sírou a ztěžovala mnohým lidem dýchání. Autor se domnívá, že tuto mlhu a průvodní úkazy je třeba připsati zemětřesení v Kalábrii a sopečným výbuchům na Islandě. Ve své práci podal i Brugmannovo líčení o této mlze, v němž tento praví, že 24. června byl vzduch naplněn sirnými parami; v Groningách, Ostfriesland, Drenthe a v Oberyssel byly páry tak silné, že kovové předměty, ležící na vzduchu, byly naleptány.

Van S. sebral zprávy o mlze i z jiných krajin. Z Neůfchatel se dověděl, že právě potištěné tkaniny, vystavené mlze, se změnily více nebo méně. Barva červená se změnila nejprve v oranžovou, a když látka byla potom vyprána v obyčejné vodě, zfialověla; černá barva téměř zmizela a fialová pozbyla své ži­vosti. Látky, jež ležely na vlhkých místech, utrpěly nejvíce, ty pak, jež nebyly zasaženy ani deštěm ani rosou, nejevily žádné změny; na mnohých kusech byly květy dokonce změněny pouze z poloviny. Poněvadž pak podle zkušenosti takovým vlivem pů­sobí na látky velmi zředěná kyselina sírová, je třeba předpokládati, že ve vzduchu byly její páry. Autor také připojuje, že v téže době bylo pocítěno země­třesení v Kalábrii.

9. Holmuis: De incendio terrae in Islandia. — H. podává zprávu o katastrofálních výbuších sopek na Islandě v létě r. 1783. Od 1. června bylo pociťováno v různých končinách ostrova zemětřesení; současně soptily ně­které sopky; nejživěji byla činná Hekla, jež vybuchla 8. června tak prudce, že pro množství popele a pra­chu ve vzduchu nebylo možno ani v poledne čisti ani psáti bez umělého osvětlení. Dne 11. června, kdy byl výbuch zvlášť silný, bylo vidět obrovský ohnivý sloup, vzdálený 30—40 mil a bylo slyšet mocný hukot. Téhož dne byl silný liják, jehož voda se smísila s napadlým popelem a tak povstal proud bláta, jenž způsobil veliká zpustošení. Na počátku výbuchu měly řeky, zejména Skaptar, mnoho vody; avšak 11. června vyschla úplně během 24 hodin a dne příštího byla zjištěna rokle, skrze kterou její voda tekla již čtyři míle daleko mezi vysokými skala­mi, obklopená ohnivým mořem lávy, jež se zvolna tak zvětšovalo, že vystoupilo z břehů a rozlilo se v okolí. To trvaly nepřetržitě až do 12. srpna; dne 16. srpna ustal sice proud lávy, avšak výbuchy a zemětřesení trvalo až do listopadu. Láva pokryla plochu nejméně 60 čtverec, mil; v rovině měla tloušťku asi 30—40 m, v korytě řeky Skaptar 150 — 200 m.

I dvě velké řeky, jakož i osm menších vyschlo úplně. Výbuch zaplavil lávou úplně 17 vesnic a město Bulám a zahynulo více než 9000 lidí. Dne 23. srpna povstala, podle zprávy námořníků, blíže Islandu pod­mořským výbuchem ostrovní sopka, jež vybuchovala až do února 1784. V téže době nastal prý výbuch i blízko Grónska.

O soumrakových úkazech roku 1783 jsou, kromě v líčení zde uvedeném, ještě jednotlivé poznámky z jiných krajin. Tak sdělil Beguelin z Berlína, že od 17. do 29. června bylo zahaleno Slunce hustou mlhou a obloha byla při východu i západu Slunce krvavé rudá; nejsilnější byl zjev od 22. do 24. a dne 26. a 28. června.

Podobné úkazy byly pozorovány v Budíně (Ofen) od 23. června do konce měsíce. V Tegernsee vycházelo i zapadalo Slunce dne 18. června krvavě rudé; to trvalo do 19. července.

Pozorovatel na hospici sv. Gottharda sdělil, že od severu táhla k jihovýchodu neobyčejná mlha, jíž ne­mohlo proniknout sluneční světlo. Popsal také inten­sivní zjevy při svítání a soumraku, jež trvaly do 2. srpna. Mlha zmizela po dešti.

V  Kodani pozorovali mlhu již dne 24. května; byla tak hustá, že bylo možno hledět na Slunce pouhým okem; jevila se nejčastěji žlutá, někdy červe­ná. Mlha i rudé zbarvení oblohy ranní i večerní trvalo do 26. září.

V  La Rochelle panovala mlha od 6. června až do prosince a současně byly spatřeny překrásné sou­mrakové úkazy. Stejná zpráva došla z Říma.

Toaldo připisoval vznik „suché mlhy", vzniklé na počátku léta v Padově, katastrofálnímu zemětřesení, jež postihlo Kalábrii v únoru 1783 a jež trvalo do konce roku. Popsal také krásné žhoucí soumrakové úkazy. Z Benátek obdržel zprávu, že mlha tam zjištěná, byla, podle vlhkoměru, suchá; bvly v ní částečně nerostné látky, obsahující síru, částečně látky železité. V sebraném prachu byla zjištěna velká část, která byla přitahována magnetem. V létě 1783 se vybily v sev. Itálii četné, velmi prudké bouřky; při některých bylo napočteno více než 100 blesků.

Ze zpráv různých stanic je zřejmé, že soumrakové zjevy roku 1783 pravděpodobně souvisely se sopeč­nými výbuchy na Islandě tak, jak podle dnešního názoru, téměř všeobecného, souvisely podobné úka­zy v r. 1883 s výbuchem sopky Krakatoa na ostrově Jávě. Němečtí meteorologové Kamtz, Brandes aj. připisovali mlhu z roku 1783 požáru rašelinišť v severozápad Německu a Holandsku a vykládali ji jako„suchou mlhu". Nápadný úkaz „suché mlhy" s prů­vodními úkazy pozoroval také astronom Ant. Strnad na Pražské hvězdárně. Nenapsal o ní sice samo­statný článek, avšak z pravidelných denních pozo­rování, otištěných v tomto svazku, je patrné, že tyto úkazy sledoval pravidelně od 16. června do konce měsíce a znovu od 3. do 22. července. Slunce za­padalo rudě 22., 28., 29. června, 23. a 24. se jevilo vůbec rudé tak jako 8. července. Měsíc spatřil rudý nebo zarudlý 8., 9„ 10., 11. a 14. července. V do­datku k denním pozorováním, nazvaném „Annotationes ad Observationes Pragenses" popsal spatřené úkazy podrobněji. (15).

Dva dodatky se samostatným stránkováním obsahu­jí měsíční a roční přehledy meteorologických hodnot, zpracované astronomem C. Konigem s názvem: Observationes meteorologicae anni 1782 in compen-dium redactae. Totéž pro rok 1783.

1. Observationes a. 1784. Manheimii 1786. Stran 820. Kromě měření 33 stanic. Prahu v to počítajíc, obsahuje svazek tyto větší práce:
2. Chiminello: De diurna nocturnaque oscillationi baro-metri. — Autor stanovil hodiny obratu, tj. extrémy denního chodu tlakoměru ze svých pozorování, jež konal r. 1778, 1779 a 1780 v Padově, skoro tak přesně, jak je zjistili mnozí pozorovatelé již dříve v končinách mezi obratníky.' Zjistil, že hodiny obratu závisí na ročních obdobích a že extrémní hodnoty jsou v době zimní blíže k hodině polední než v létě. Ch. pozoroval kolísání tlakoměru však pouze ve dne; pro noční hodiny doplnil pozorování interpolací.
3. Strnad: Observationes meteorologicae unius mensis lunaris synodici faetae Pragae Bohemorum (1785 Ju­lii). — Měření tlaku vzduchu, teploty a vlhkosti vzduchu v jednotlivých hodinách dne i noci v době od 1. července do 6. srpna s poznámkami o stavu nebes a o deštích. Připojen je graf, nadepsaný: Projectio ascensus et descensus mercurii in Barometro per mensem Lunarem Synodicum singulis horis diurnis noclurnisquc observati Pragae Bohemorum Mense Ju­lia 1785.

Dodatek Koajgův, přehled meteorolog, měření za r. 1784.

1. Observationes a. 1785. Manheimii 1787. Stran 777. Měření 28 stanic s Prahou. Větší práce je tu jediná: Hemmer: De státu et variotionibus mercurii in tubo Toricclliano observationes ope barographi Changeuxani institutae (květen—prosinec). — Barometrograf, se­strojený Changeuxem v Paříži, obdržel Hemmer prostřednictvím svého přítele, přírodozpytce Delora z Paříže; tlakoměr k němu příslušný dal zhotovit v Mannheimu. Nejdůležitější částí přístroje byl ozu­bený mosazný terč, jenž se otočil hodinovým strojem jednou v 7 dnech; v jeho středu byl ciferník hodin; na něm byl připevněn ještě druhý terč, na němž bylo vedeno 36 soustředných kružnic uvnitř prstence o šířce 3 palců. Od 12 k 12 těmto kružnicím byla čísla 27, 28, 29, příslušná stavům tlakoměru; terč byl dále roz­dělen v pole 168 poloměry podle 168 hodin týdne. Názvy dnů byly uvnitř, čísla hodin vně. Tento dělený terč, když měl být připevněn na ozubeném terči, byl vyříznut tou měrou v prsten, že do něho zapadal ciferník.

V otevřeném koleni byla na rtuti jako plovák skleněná lahvička, na jejímž krčku byla upevněna mo­sazná tyčinka, procházející vedením, takže se ne­mohla pošinouti stranou. Na konci nesla mosaznou rouru, postavenou šikmo, obsahující pisátko, jež bylo před děleným terčem. Aby pisátko netlačilo trvale na terč a třením takto vzniklým, nepřekáželo hodino­vému stroji a rtuti v pohybech, bylo tisknuto k terči mosazným kladívkem, jež bylo vypouštěno každé čtyři minuty hodinovým strojem, takže po každé po­vstal bod. Po uplynutí týdne byl terč sňat a nahrazen novým. „Jsou-li body zřetelné", praví Hemmer, „je možno odečísti koncem každého roku stav tlako­měru pro každý libovolný okamžik."

Hemmer připisoval denní kolísání tlaku vzduchu vlivu Slunce a ovzduší; jak zvedá Slunce vody mořské a působí mořské slapy, tak se musí jevit jeho vliv i na ovzduší.

Dodatek Konigův, přehled měsíčních a ročních hodnot meteorologických pro rok 1785.

VII. Observationes a. 1786. Manheimii 1788. Stran 763. Měření 28 stanic s Prahou. Větší práce:

1. Hemmer: De státu et variotionibus mercurii in tubo Toricelliano observationes ope barometrographi Chan­geuxani institutae.
2. V. Chiminello: Observationes hygrometricae in subli-mioribus et depressioribus atmosphaerae stratis pe-ractae die 30. Augusti 1784.
3. Chiminello: Defectus aestus maris novilunii ab aestu plenilunii ex ohservationibus Fossae Claudiae con-clusus.

Dodatek Konigův pro rok 1786.

VIII.  Observationes a. 1787. Manheimii 1789.  Stran 492.

Měření 28 stanic s Prahou. Odlišně od úpravy všech předešlých svazků, jsou v tomto svazku podrobně uvedena pouze pozorování „Ventus, Coeli facies a Meteora". Všechna ostatní, denní průměrné hodnoty tlaku, teploty, vlhkosti jakož i měsíční a roční pře­hledy jsou obsaženy v druhé části, nadepsané kom­pendium elaborátům a E. Koenig". — Kromě toho obsahuje svazek práci: Observationes barometrographicae Manheimii. Větších pojednáni tu není.

IX.   Observationes a. 1788. Manheimii 1790. Stran 508. Měření 26 stanic, bez Prahy. Prvá část obsahuje měření téhož rozsahu jako sv. VIII., s výjimkou 6 stanic, jejichž měření jsou otištěna in extenso. V druhé části jsou průměrné hodnoty, vypracované Koenigem, jako ve sv. VIII. Kromě toho jsou zde tyto práce:

1. Observationes barometrographicae (Mannheim).
2. Seignette: Annotationes in hiemem a. 1788 — 89.
3. Observationes phaenomenorum quorundam faetae in insulis afrieanis Franciae et Borboni a Brunel.
4. Epitome observationes meteorologicarum factarum in urbe asiatica Punah, auctore de Malavois.

X. Observationes a. 1789. Manheimii 1793. Stran 352. Měření 21 stanic s Prahou. Tento svazek vyšel současně se sv. XI., takže obvyklá předmluva se vztahuje k obě­ma. Měření jsou opět in extenso tak jako v letech 1781–86, avšak ze čtyř stanic, mezi nimiž je i Praha,
jsou tu pouze měsíční přehledy od C. Koniga. Kromě toho obsahuje svazek tyto menší práce:

1. Toaldo: Tabula caloris medii pro piuribus Italiae locis (průměrná teplota některých míst Itálie).
2. Chiminello: Tabula caloris perpetua (t. j. denní chod teploty 1788-89).

XI. Observationes a. 1790. Manheimii 1793. Stran 318. Měření 18 stanic s Prahou. Rozsah pozorování je jako ve sv. X. Pro stanice Andechs, Bologna, Marseille jsou tu pouze měsíční přehledy; vedle nich jsou roční přehledy ze všech stanic.

XII. Observationes a. 1791. Manheimii 1794. Stran 359. Měření 19 st. s Prahou. Obsah jako ve svazku X. a XI. Měsíční přehledy pouze ze stanice Andechs, z ostat­ních měření in extenso; roční přehledy ze všech stanic.

XIII.  Observationes a. 1792. Manheimii 1795. Stran 428. Měření 16 st. bez Prahy. — Pozorování všech 16 stanic opět in extenso; roční přehledy také ze všech stanic. Přídavek se samostatným stránkováním obsahuje meteorolog, měření ze Stockholmu.

Přehlédneme-li, kolik stanic dodalo ročně svá mě­ření, nabudeme tohoto obrazu: z r. 1781 (16 stanic), 1782 (28), 1783 (32), 1784 (33), 1785 (28), 1786 (28), 1787 (28), 1788 (26), 1789 (21), 1790 (18), 1791 (19), 1792 (16).

Ve všech 12 letech dodalo měření 7 stanic: Andechs, Hohenspeissenberg, Mannheim, München, Sagan, Ofen, St. Gotthard; v11 letech: Regensburg, Padua, Roma, Marseille;

v 10 letech: Praha, Chioggia, Brussel, Petrohrad, Stockholm; v 9 letech: Tegernsee, Bologna, La Rochelle, Moskva; v 8 letech: Berlin, Erfurt, Würzburg, Genf; v 7 letech: Middelburg, Kopenhagen; v 6 letech: Cambridge (USA); ve 4 letech; Gdttingen, Spydberg;

v 3 letech: Diisseldorf, Haag: ve 2 letech: Ingolstadt, Dijon, Delft, Psychininsk; za 1 rok: St. Zeno, Edsbcrga, Gothaab, Brad-ford.

Svazky Efemerid, redigované Hemmerem až do jeho úmrtí r. 1790, obsahují, jak bylo již uvedeno, kromě měření, ještě větší pojednání o různých meteorologických problémech. Po Hemmerově úmrtí byl pověřen úřadem tajemníka Společ­nosti zdravotní rada Güthe, jenž již dříve se účastnil lékař­ských meteorologických pozorování v Mannheimu. Doporučil ho Společnosti ředitel G. von Stengel. Zdá se však, že Güthe na svůj úkol nestačil, aspoň množství materiálu v posledních svazcích je menší a velká pojednání, jež byla za Hemmera ozdobou Efemerid, odpadla; teprve roku 1795 vyšel svazek měření z r. 1792.

Po úmrtí Hemmerově zmizel život i z fysikální třídy Aka­demie věd. Největší počet členů byli staří akademikové, kteří považovali svá místa spíše za sinekuru. Již dlouho nedostala Akademie přírůstek nových členů; ale i kurfirst pozbyl zájmu na Akademii i na meteorologických pracích. Dal sděliti dne 1. února 1794 Akademii svým ministrem, že za nepříznivé finanční situace se musí zastavit všechny výdaje, jež nejsou nutné a že proto udržení Akademie se může za tohoto stavu věcí snadno postrádati.

Ředitel von Stengel dokázal kurfirstovi dopisem, že výdaje Akademie převyšují sice její příjmy o 4000 zlatých, že však její další existence bude zajištěna i ve válečných dobách jistinami, uloženými ve Falci na levém břehu Rýna, nebudou-li se udělovati ceny, nebudou-li honorována pojednání a bude-li tisk spisů a Efemerid odložen na příznivější dobu.

Za takového stavu Akademie vypukla francouzská revo­luce. Za obležení Mannheimu r. 1795 byla uschována knihovna a spisy v podzemních místnostech; členové Akademie se roz­ptýlili a část zámku, v níž bývaly schůze a kde byl fysikální kabinet, padla za oběť plamenům. Před obléháním byly fyzikální přístroje na rozkaz kurfirstův zabaleny a měly být bezpečně uschovány v jiném místě. Tento rozkaz však nebyl splněn a mnoho přístrojů zašlo požárem zámku.

Odstoupení levého břehu Rýna Francii uvedlo Akademii v těžké starosti, poněvadž na tom území byla uložena nej­větší část jejích jistin. Akademie sice vznesla u francouzské správy námitky proti zabavení svého majetku, a tato pro­hlásila, že fondy pro vědecké účely nebudou dotčeny; avšak přes to Akademie více neobživla. Kurfirst Karel Theodor zemřel v Mnichově dne 16. února 1799 ve věku 75 let.

Poznámky.

Jean Rey (1631) užíval teploměru plněného vodou. Teploměr rtuťový sestrojil 1712 Fahrenheit; r. 1714 zvolil základními body tepelný stav salmiaku smíšeného s ledem a ledovou vodou a teplotu lidského těla. Desetin­nou stupnici zavedl Celsius r. 1736; teplotu vroucí vody označil číslem 0, teplotu mrznoucí vody číslem 100; Christin vyměnil r. 1743 oba názvy, takže od něho po­chází stupnice dnes užívaná.

Nouveaux Mémoires de 1'Ácadémie royale des Sciences et Belles-Lettres Berlin, 1771, s. 60—65. J. L. Bocckmann: Wiinsche und Aussichten zur Erwcite-rung und Vervollkommung der Witterungslehre. Karlsruhe, 1778.

Johanu Jacob Hemmer, nar. 1733 v Horbachu ve Falci jako syn prostých venkovanů a nejmladší ze čtyř bratří. V poměrech velmi stísněných a pomocí přátel, jež si získal svým velkým nadáním, vystudoval v jesuitské ko­leji theologii, matematiku a přírodní vědy. Kurfirst Karel Theodor, byv upozorněn na Hemmera, jmenoval ho svým dvorním kaplanem. R. 1767 byl H. jmenován mimořádným a r. 1768 řádným členem Falcké Akademie. Na přání kurfirstovo zřídil fysikální kabinet r. 1776 a konal v něm četná vlastní zkoumání. Největší pověsti si získal z oboru elektřiny, zejména zavedením bleskosvodů. Později se věnoval zcela meteorologii a řízení Mannheimských Efemeiil věnoval všechny své síly. H. se velmi zasloužil i o pěstování čisté němčiny ve Falci.