POZNÁMKY K DĚJINÁM ČESKÉ METEOROLOGIE OD R. 1550 DO R. 1650
1. ÚVOD
V 2. polovině 16. století pokračoval kvalitativní i kvantitativní růst spotřeby základních druhů zboží. Zejména se zvýšila poptávka po potravinách. Obecně byla podmíněna růstem evropské populace, zesílenou migrací z venkova do měst a pokračujícím civilizačním procesem zvyšujícím životní nároky každého jedince.
Závažným faktorem mohla též být zhoršená vyživovací situace v některých středomořských zemích vlivem změněných politických a hospodářských poměrů. Nejhůře byla postižena Itálie, která jednak ztratila významné zásobovací zdroje v Černomoří, jednak byla vážně poškozena přesunem center obchodního dění ze Středozemního moře na pobřeží Atlantiku. Je jistě charakteristické, že v 2. polovině 16. století stahuje benátská aristokracie své podíly z námořního obchodu a investuje je do zemědělského podnikání v „terra firma", v hornoitalských državách Benátek.
Podrobněji jsme se zmínili o tom, že právě v Itálii byly zákonitě položeny základy k vědecké meteorologii. Snaha o zvýšení zemědělské produkce totiž nepřímo přispěla ke konstrukci přístrojů kvantitativně sledujících působení počasí na zemědělské podnikání (teploty v skladovacích prostorech, množství spadlých srážek, působení atmosférického tlaku na práci pump a čerpadel atd. Galileo Galilei (1564—1642), profesor university v tehdy benátské Padově, neupozornil na sebe významným astronomickým objevem, ale konstrukcí přístroje na zavlažování polí. „Síla jednoho koně stačí", psal Galilei přímo dóžeti, „aby tento- stroj ustavičně rozstřikoval dvacet věder nasáté vody". Signorie měla zájem pouze o aplikované přírodní vědy. Není divu. Benátky tehdy čítaly na 200 000 obyvatel, a proto bylo zásobování města tvrdým oříškem. Tím horší, že hlavní dodavatelé obilí byli Turci, zapřísáhlí nepřátelé republiky, a ti spojovali dodávky obilí s nestydatým politickým vydíráním.
Tento' stav vedl k tomu, že se všude stále více prosazovala snaha o zvýšení zemědělské produkce a tím též o zvýšení peněžního příjmu. Vyšší rentabilita feudálního velkostatku se prosazovala v 2. polovině 16. století též u nás. Chytří správci a regenti, přes odpor svých pánů, zarytě lpějících na starých formách, stavěli rybníky, ovčíny i pivovary, prováděli zavodňovací a odvodňovací práce a pouštěli se do obchodu. Většina těchto podnikání musela přihlížet k počasí a jeho rozmarům. Ukázalo se, že je velmi praktické zapisovat počasí a porovnávat jeho průběh s minulými roky. Postupně vznikala meteorologie odlišná od Aristotelovy přednášené na universitách, ale rozhodně užitečnější.
Zemědělská výroba byl jen rub jedné mince. Rozvoj peněžních vztahů a všeobecný růst spotřebních požadavků se projevoval ve zvýšení produkce též v řemeslné výrobě. Ta se již nemohla spokojit se starými vzory, ale musila počítat se zvýšenou náročností spotřebitele i s konkurencí. Stále důrazněji se prosazovalo rozšiřování výroby, zavádění nových výrobních metod, používání nových surovin atd. To se však neobešlo bez potíží. Mistři, regenti, lodní kapitáni, podnikatelé, se setkávali při plnění svých záměrů s problémy, které se vymykaly vžitým technickým tradicím. Nepomáhaly ani zkušenosti, poněvadž to byly vesměs věci nové, ještě nevyzkoušené. Požádali o pomoc profesionální vědce. Kladli jim otázky a žádali odpovědi.
A tady nastal konec „staré" vědy. Aristoteles a jeho vykladači odpovědi neznali. Rozklad starého aristotelovského peripatetického systému byl vynucen změnami produkčních sil. Počaly se prosazovat „nové vědy", jak je ohlašoval Galilei v Itálii a jak se počaly, ovšem v skromnější míře, objevovat i u nás. Byly důsledkem nového přístupu ke zkoumání přírodních a technických procesů, který s sebou nesl vývoj produkčních prostředků. Exaktní zkoumání přírodních zákonitostí nezaujímalo v aristotelovské metodice žádné místo, poněvadž se měření a vážení nepovažovaly za podstatné pro porozumění jevu [4].
Oficiální věda, zastoupená hlavně univerzitami a podporovaná církevní vrchností, se bránila náporu nových sil. Nicméně oficiální vědci byli zatlačováni amatéry. Ti řešili dané problémy pragmaticko-empiricky, bez vědecké systematiky, jejich práce někdy mívaly i slabou teoretickou úroveň, ale hned uspokojovaly společenskou potřebu a inspirovaly rodící se teoretiky „nové školy".
Tento příznivý trend u nás zvrátila bělohorská katastrofa, která násilím zatlačila slibný vědecký rozvoj do žaláře aristotelovsko-scholastických spekulací. Příkladem toho je dílo Jana Marca Marci z Kronlandu (1595—1667), které svými kořeny tkví ještě v předbělohorské době. Zůstalo však osamoceným torzem, spjatým s minulostí, ale bez návaznosti na současnost a budoucnost. Teprve po stu letech se objevují první náznaky nového vědeckého snažení v exaktních přírodních vědách. Při hodnocení nelze též přehlédnout naprostou devastaci Cech v době třicetileté války.
2. ARISTOTELOVA „METEOROLOGIE"
Je nutno předeslat, že názory na povětrnostní děje se v Středomoří podstatně lišily od středoevropského posuzování.
Je známo, že dodnes mají v románských jazycích termíny pro čas, časové období a počasí, resp. nepohodu, stejný kořen. Např. franština má stále stejný výraz „temps" pro čas i počasí.
Tato identita v terminologii vznikla ve Středomoří, kde ve starých dobách býval rok dělen podle střídání počasí v hlavních ročních sezónách. V zimě převládalo špatné počasí (dešťové období), zatímco léta bývala suchá a horká.
V pragermánských a praslovanských jazycích však pojem počasí nesplýval s jednotvárností, ale naopak s vanutím, větrem a vůbec s pohybem (pragermánský termín wedhro a Wetter, u nás vítr a povětří). Takové hodnocení však plně odpovídalo trvalému střídání počasí, jeho nestálosti a aperiodické proměnlivosti v pásmu západního driftu.
Domníváme se, že toto hledisko musíme též uplatňovat při posuzování vlivu Aristotelovy „Meteorologie" na vývoj této vědy ve střední Evropě a tedy též u nás.
Aristoteles shrnul a vykládal poznatky a zkušenosti získané z klimaticky odlišných oblastí, hlavně ze Středomoří, Černomoří a z Blízkého východu. Tak např. při výkladu o rose a jinovatce se podrobně zmínil o zvláštnostech tvorby rosy na černomořském pobřeží a porovnával je s charakteristickými znaky tvorby rosy na Pontu. Tyto končiny však byly nejen českému studentovi, ale i profesorovi v 16. a 17. stol. prakticky nedostupné a neznámé. Naopak země studentovi a učiteli blízké a známější, např. sousední země, ležely jen na okraji nebo vůbec mimo okruh Aristotelova světa. Tím nijak nemíníme snižovat Aristotelovy zásluhy o zachování poznatků vyspělé řecké mediteránní meteorologie v dobách středověkého úpadku. Konečně jejich kritika a doplnění galileovskou školou daly později popud k vzniku vědecké meteorologie, již osvobozené od pověr a neplodných spekulací.
Nevýhodou celého učebního systému potom bylo, že Aristotelovy přírodovědecké spisy, nejen „Meteorologie", byly pouze čteny a nikoliv vykládány. „Meteorologii" mohl klidně „přednášet" třebas profesor rétoriky. Specializace ještě neexistovala a ani nebyla potřebná. Tadeáš Hájek z Hájku (1525—1600) ohlásil v r. 1556 přednášky z geometrie, ale zároveň připojil oznámení, že by též rád četl Aristotelovu knihu „De mundo", elegans epitome, jak se vyjádřil, o vegetaci, o vzduchu, meteorech, o Zemi a jejích částech.
Hájek si to mohl konečně dovolit. Třebaže byl profesionálním lékařem, studoval ve Vídni matematiku (byl jediným posluchačem Ondřeje Perlachia) a zabýval se jí i za pobytu v Bologni. Také hranice mezi matematikou a medicínou nebyla tak ostrá. Obě disciplíny spojovala astrologie. Byly však křiklavější případy.
Aristoteles pod pojmem meteora rozuměl všechny pevné a kapalné částice pohybující se v atmosféře, ať již to byly meteory ze světového prostoru nebo hydrometeory v našem moderním chápání.
V tomto rozsahu byly „Aristotelis Stagyrici Meteorům libri quattuor" přednášeny na pražské universitě. První kniha pojednávala o čištění hvězd (meteory), druhá se zabývala teorií blesku a hromu a probírala fyziku moře, v třetí se hovořilo o meteorologické optice, v čtvrté o hmotných vlastnostech meteorů podle Aristotelova výměru [1].
„Knihy o meteorech" jsou poměrně náročná lektura. Nicméně se zdá, že „čtení" bývala na pražské univerzitě, alespoň v poslední třetině 16. stol. dosti oblíbena. Tak v r. 1577 Marek Bydžovský z Florentina ohlásil na toto téma týdenní dvouhodinové lectiones. Podobný rozpis nalezl Z. Winter [8] i pro leta 1581, 1597 (četl M. Chorinnus) a čtení z „Meteorologie" jsou uvedena i na programu univerzitních přednášek na r. 1600. Posluchači se, mimo jiné, dozvěděli „... co je příčinou sněžení nebo deště či mlhy valící se v mracích nebeských; odkud padá užitečná rosa aneb ztuhlá jinovatka, aneb jak krupobití hrozné úrodným polím škodí" (Marek Bydžovský v úvodu k „Tabulae causae efficientis et naturalis meteorům etc.1) z r. 1582).
Aristotelovský charakter asi též měly disputace s meteorologickou tematikou. Těchto „učených hádání" se měli povinně zúčastňovat mistři a bakaláři. Tak např. v prosinci 1593 ohlásil takové „hádání" rektor svato vojtěšské školy Cáhota. V disputaci hájil definici „Rosa jest pára jemná a vlhká, pošlá z nejnižší oblasti vzduchu" a připojil hned kvestii „Nad rosu je jinovatka studenější?". Cáhota se snad vážněji zajímal o meteorologii.
V létě 1600 opět řešil kvestii „Když jsou tři oblasti vzduchu, zda oblaky se vznášejí pouze v středním díle?". V jedné disputaci z r. 1577 se dokonce zkoumalo „Kteří lidé mají delší životy, ti co bydlí v teplých krajinách, či ti, kteří ve studených?".
Nezdá se, že by tyto disputace nějak přispěly k vývoji české meteorologie. Byly na hony vzdáleny praxi a společenské potřebě. V březnu r. 1600 disputoval Jan Hanecius Německobrodský o blesku. Řešil definici, zda-li je blesk „meteorům mixtum" a připojil podivuhodnou kvestii „Bleskový kámen zda v oblacích či spíše kdes okolo země se rodí?" Toto neutrální téma si zvolil Hanecius v době, kdy ve veřejnosti probíhala disputace se závažnou kvestií „Zvonit proti bouřkám a krupobití nebo nezvonit?". Tak např. v r. 1601 obořila se církevní vrchnost v Poličce na kněze Eliáše, „aby zvonění proti mračnům aneb když by jaká pokuta neb znamení hněvu Božího na nebi spatří-no bylo, nebránil". Eliáš snad prohlásil, jak o čtrnáct let později Daniel Basilius z Deutschenbergu, že zvonění proti mračnům jest „anilis superstitio" (stařecky pošetilé). Možná, že také uvedl, že dodržováním, této pověry byla zabita nebo zraněna řada zvoníků, pulsantů. Asi protestoval marně. Zvonění proti mračnům zakázal s konečnou platností císař Josef II., téměř o 200 let později.
Slušelo se, aby M. Hanecius zaujal ve své disputaci stanovisko' k ožehavé otázce a přispěl k jejímu vyřešení. Hanecia to ani nenapadlo, ale raději hledal v Aristotelovi a komentářích „bleskový kámen", který nikoho nezajímal. Je to typický příklad přístupu tehdejší vědy k praxi.
3. ARISTOTELOVSKO-SCHOLASTICKÁ METODA
Celou obtížnou problematiku české meteorologie v 16. a 17. stol. nejlépe poznáme, uvedeme-li si konkrétní meteorologický jev a pokusíme se jeho výklad aristotelovsko-spekulativní metodou. K demonstraci si zvolme Cahotovu definici z prosince 1593 „Rosa jest pára jemná a vlhká, pošlá z nejnižší oblasti vzduchu" a jeho kvestii „Nad rosu je jinovatka studenější?".
Aristoteles učí, tak asi zahájil Cáhota disputaci, že zemská vlhkost je vynášena do výše teplem a ochlazováním je opět stahována k zemskému povrchu. Vypařováním vody vzniká pára, zhuštěním vzduchu ve vodu oblak. Někdy se ovšem stane, že vlhkost vypařená přes den, nemůže stoupat vzhůru, poněvadž nemá dostatečné teplo a je nočním ochlazením přeměněna ve vyloučenou vodu. Takto vzniká rosa i jinovatka. Jinovatka je pouze speciálním případem rosy; pára zmrzne dříve, než se promění ve vodu. Proto také vzniká v zimě v severnějších krajinách. Rosa vzniká přeměnou páry ve vodu, není-li sluneční záření tak silné, aby vystupující páru udrželo suchou, anebo nepanuje-li takový chlad, kterým by pára hned zmrzla, jelikož prostředí nebo roční doba jsou příliš teplé. Rosa se tady vytváří za jasného počasí, v krajích s bohatším slunečním zářením, v opačných podmínkách než vzniká jinovatka.
Nejzajímavější byla však pasáž, kde Aristoteles Cáhota tvrdili, že pára je teplejší než voda, poněvadž ještě obsahuje teplo, které ji vynáší vzhůru a že je proto zapotřebí více chladu, aby zamrzla. Obojí podmiňuje jasné a klidné počasí. Není-li totiž jasná obloha, nemůže vlhkost stoupat a vane-li vítr, nedojde k přeměně skupenství. Že pára nestoupá příliš vysoko, lze prokázat tím, že na vysokých horách vůbec nedochází k tvorbě jinovatky. Pára stoupá z vlhkých nížin nahoru a teplo v ní obsažené tedy nese jisté břímě, které může vynést jen po jistou, nepříliš vysokou hranici. Po jejím dosažení pára opět klesá k zemskému povrchu. Ve výšinách také panuje silný vítr, který již sám o sobě brání každému spojení. Tak soudil o vzniku rosy a jinovatky Aristoteles [1, 4].
Vysvětlení vzniku obou hydrometeorů je směsí reálných pozorování a spekulativních úvah bez experimentálního ověření. Najdeme tu i leccos zajímavého. Prosvítá tu, ovšem zcela nejasně, jakási představa o latentním teplu, reálné je pozorování vzniku rosy za jasné oblohy, o působení větru atd. Aristotelovské nazírání se nicméně udrželo až do počátku minulého století, kdy anglický lékař Ch. W. Wells (1757-1817) řadou vtipně uspořádaných experimentů položil základy k moderní teorii o vzniku rosy (r. 1815).
Tím však nechceme tvrdit, že by Aristotelovy vývody nenarazily na odpor posluchačů. Kdyby byl přítomen Kepler, asi by požádal o přesnější výklad otázky, kde vůbec vzniká pára i teplo, které ji vynáší do výše. „Humor subterraneus", argumentoval by Kepler, „et calore subterraneo ab anima Terrae concitato resolutus in vaporem expiransque in frigidum aerem continuo in forman aquae revertitur. . ,2) [3] Novoplatonik Kepler soudil, že déšť i rosa vznikají z podzemních výparů, zahřívaných žárem z vnitra Země. Toto teplo roztahuje „materii" páry, čímž se tato stává lehčí než prochlazený těžší vzduch.
Keplerův názor na původ hydrometeorů a vůbec na koloběh vody zdál se být nelogickým již jeho současníkům. Tak např. Fabricius, objevitel slunečních skvrn, namítal [3], že je jistě mnohem přirozenější hledat původ vodních par ve velkých nahromaděních vod, obzvláště pak na moři, než v písčitém, kamenitém a tvrdém vnitru hor a zdůraznil, že se páry vůbec v daleko větší míře vytvářejí nad vodou než nad zemí, což konečně mohl téměř denně pozorovat na mořském pobřeží. David Fabricius tehdy ještě bydlil v Resterhave u Aurichu (vých. Frýzsko).
Kepler v dopise, datovaném v Praze dne 2. 12. 1602, se ptal Fabricia, jak chce tedy vysvětlit vznik tak mnohých řek v hornatých krajinách a existenci jezer vysoko v horách. Dále uvedl, že všechny mlhy, které pozoroval na řekách, jako např. na Vltavě, jsou velmi brzo rozehnány, jsou nestálé, prchavé, vždyť nezjistil žádnou déle trvající refrakci. Fabricius znal místní poměry, poněvadž v květnu. 1601 navštívil Prahu. Nejhlavnější argument si nechal Kepler nakonec: Tycho de Brahe zjistil, že Hven, který přece leží uprostřed Sundu, měl jasnější počasí, než bývá v Cechách. Korespondence mezi oběma učenci se vlekla přes rok.
Jiného charakteru byla Keplerova vědecká polemika s londýnským lékařem Robertem Fluddem (1574-1637). Ten tvrdil, že „materie" deště i rosy je čerpána ze vzduchu. Kdyby tomu tak nebylo, uvažoval Angličan, brzy by musily zmizet všechny mořské vody, jelikož by se spotřebovaly na déšť.
Nebudeme se podrobněji zabývat těmito otázkami i když prokazují známou Myrbachovu spirálu vývoje vědeckého poznání [5], neboť mají jen nastínit některé aktuální problémy tehdejší meteorologie, týkající se i meteorologie české. Uvážíme-li totiž, že též slavná keplerovská novoročenka na r. 1611 „Střena seu de nive sexangula" se zabývá podobnou problematikou a že v Praze zřejmě působili odborníci zajímající se o fáze molekulární přeměny vody ještě před Keplerovým pražským pobytem — Cahova disputace mohla být vážnější, než si myslíme — potom zájem geniálního astronoma o koloběh vody v přírodě, o vznik hydrometeorů nebyl náhodný, ale ovlivněn jistou, dosud přesně nezjištěnou pražskou badatelskou školou [6].
I když Keplerovy meteorologické názory byly silně ovlivněny Aristotelem, astrometeorologií, ale hlavně filosofickými představami pythagorejsko-platonské školy (příroda je oduševnělá), přece jen se dopracoval jistých poznatků, zejména v klimatologii, která mu byla jako astronomovi nejbližší. Náměty k svým zkoumáním zhusta čerpal z českého prostředí. Tak např. vypočetl, že v Praze v zimě je účinnou pouze 1/24 slunečního zářeni. Rozbor Keplerových meteorologických úvah a zkoumání přesahuje rámec tohoto příspěvků. Lze však konstatovat, že Keplerovo působení v Praze obohatilo meteorologii, a to nejen českou.
4. ASTROMETEOROLOGIE A PRVNÍ METEOROLOGICKÁ POZOROVÁNI
Jisté impulsy získala meteorologie prostřednictvím astrologie. Inkvizice dokonce i ve Španělsku připouštěla uplatnění astrologie v lékařství a při předpovídání počasí; tvrdě postihovala pouze astrologii judiciální. Díky tomuto shovívavému postoji byla astrometeorologie, jejíž základy sahají až do staré Babylónie, pěstována též ve středověku. V 2. pol. 16. a v 1. pol. 17. století se zabývala hlavně dlouhodobou předpovědí počasí z polohy a vzájemného postavení hvězd. Tak např. se soudilo, že konjunkce Marta a Slunce působí horké léto nebo oteplení v zimě. Sestavováním takových prognóz do kalendářů a různých minucí byli pověřováni vysokoškolští učitelé, matematici či astronomové. Vydávali je M. Sud ze Semanína, Jan Zahrádka, Tadeáš Hájek i Kepler (z titulu císařského matematika).
Typicky keplerovská předpověď počasí na rok 1602 podle zásad astrometeorologie je vložena do „De fundamentis atrologiae certioribus etc". Spisek, dedikovaný Petru Vokovi z Rožmberka, „ad cosmotheoriam spectnas", jak zdůrazňuje Kepler, má prognosim physicam v tezích LIl a LXII.
Vyhodnocení této skutečně dlouhodobé prognózy bylo by velmi zajímavé. Kepler např. udával pro „Die 10. 11. 12. (Maii) frigidae pluviae, et vělox in montanis, insalubris aer. At sereno coelo (velmi správný postřeh!) etiamnum pruina metui potěší..."3) Lounský záznam z r. 1602 uvádí: „T. 1. v neděli d. památný sv. Ducha v pondělí i outerý (26.-28. 5.) náramná zima byla, krupky každej den pršely, na horách pak sněhu dosti mnoho napadlo, až všechno bílé bylo." V tezi LXVI Kepler zhodnotil působení počasí v roce na zemědělskou výrobu. O révě usuzoval, že „ . .. Augustus, September, October vino videntur favere, quantum resiat in palmite, etiamque frumento. 4) Prognóza se nezdařila. Kvalita i výnosy byly jen průměrné, víno se draho prodávalo. Kepler asi podcenil vliv mrazíků — připisoval je quintilu Saturna a Marta — přestože polohy méně postižené mrazem dávaly dobré výnosy (Louny).
S dlouhodobou předpovědí míval Kepler mnoho starostí, málo radosti a hodně mrzutosti. A asi málo úspěchů, jako třebas v prognóze na r. 1604. Proto svědomitý Kepler vydal ročenku na r. 1605 „Sampt einer aussjuhrlichen verzeichnis, wie das Gewitter dieses verschienenen 1604 Jahres sich von tag zu tag alhie zu Prag angelassen und mit dem Himmel verglichen". V tomto dodatku se totiž Kepler pokusil zdůvodnit svá astrometeorologická tvrzení porovnáním s denním průběhem počasí v r. 1604.
Kepler pro svoji potřebu si zaznamenával denně průběh počasí. Asi nebyl výjimkou. V Praze nepochybně konali taková pozorování Tycho de Brahe, Hájek, všichni ti „výrobci" minucí (aby se mohli bránit proti kritice uživatelů), lékaři, astrologové a jiní. Konečně úprava tehdejších kalendářů přímo volala po meteorologických poznámkách, neboť obyčejně po pravé straně bývala vytištěna předpověď počasí pro ten den. Takový deník si např. vedl známý lékař Barbonius. Zachytil v něm denní průběh počasí v Praze a Teplicích v r. 1622. Denní průběh počasí často' býval zapisován na okrajích listů astrologických efemerid. Takové denní záznamy počasí z let 1602 až 1612 nalezl A. Strnad v Origanových eferneridách a publikoval je ve svém známém „Verzeichnis der Naturbegebenheiten im Königreiche Böhmen etc." [6].
Denní záznamy o průběhu počasí jsou nesmírně důležité pro studium kolísání klimatu zvláště v té době, která byla klimaticky, zdá se, pod vlivem zesílené sluneční činnosti (zvýšený počet polárních září, četné jevy meteorologické optiky) a jeví znaky cirkulačních anomálií (vpády kobylek, padání barevných srážek atd.). Tyto jevy budily velkou pozornost široké veřejnosti a hovořilo se nich i s kazatelen. Obecně byly spojovány se stále hrozivějšími příznaky blížící se katastrofy, která po třicet let hubila střední Evropu. Výklad jevů byl proto pověrčivý a často nábožensky motivovaný. Typickým příkladem takového nazírání je „Historie česká" Pavla Skály ze Zhoře.
Do této kategorie patří i řada náboženských spisků, ale s meteorologickou tematikou. Nejznámější z nich je Jana Stelcera Zeletavského „Kniha duchovní o velkých skutcích Pána Boha Všemohoucího, rozličnými historiemi, starými i novými ozdobená, v níž se obsahuje vysvětlení, mohou-li čarodějníci i čarodějnice sami od sebe kroupy, bouře, hromobití zbuditi a vyvěsti" (Praha 1588). Je to jakýsi cestopis po místech v Cechách, kde došlo k živelní pohromě nebo k jinému mimořádnému jevu, vyšperkovaný podle tehdejší módy strašidelnými historkami. Sem patří i nemalý počet dobových letáků o podivuhodných meteorologických úkazech a publikovaná kázání s meteorologickou tématikou, ale náboženským moralizujícím výkladem.
Nezávisle na těchto jeremiádách množily se v soukromých denících i městských. knihách zápisy o počasí. Psali je zemědělští podnikatelé i městští písaři. Zápisy byly sporadické a všímaly si zejména mimořádných jevů. Autoři byli praktici. Získali si jisté meteorologické poznatky, o nichž oficiální meteorologie neměla ještě ani potuchy. Tak např. rozlišovali již advekční a radiační mrazíky, měli představu o závislosti škod mrazem na nadmořské výšce, oceňovali vliv expozice atd. Poznatky byly ovšem získány empiricky a zůstávaly oficiálními odborníky nepovšimnuty.
Málo významné jsou však popisy měst, včetně jejich klimatu, ať již hovoříme o popisu Loun Martina Rakocia z Rakova (z r. 1558), nebo Fichtenbaumova popisu Ústí n. L. z r. 1594 nebo Jana Jaroměřského popisu Jičína z r. 1605. Autorů takových klasických veršovaných humanistických topografií je celá řada. Typická chvála zdravého povětří v těch popisech není než bodem rétorického předpisu pro standardizovanou monografii.
5. ZÁVĚR
Významným znakem vývoje české meteorologie v 2. polovině 16. století a v 1. polovině 17. století je tendence k soustavným pozorováním povětrnosti. Objevují se též první meteorologické přístroje. Prozatím víme jen o bechyňské větrné korouhvi. Vývoji napomáhala vědecká centra, která se nevytvořila jen v Praze, ale vznikala i ve venkovských městech (např. hasenburské v Budyni, rožmberské v Třeboni). Tento úspěšný vývoj byl diktován jednak rozvojem produkčních prostředků, jednak stoupající společenskou potřebou. Byl však násilně přerušen bělohorskou pohromou.
Dr. Zd. Horský z Astronomického ústavu ČSAV nás upozornil na zajímavou postavu z rudolfínského okruhu, na Jana Brunovského. Kepler ho nazývá Joannes Brunowsky. Byl zaměstnán u vicekancléře Rudolfa Coraduciho a snad se úředně zabýval jen pozorováním. Lze alespoň tak soudit z Keplerovy poznámky v dopise Maestlinovi z 5. 3. 1605. (. .. Joh. Brunowski, . .. est in servitio, ut sit meteoroscopus; et est diligentissimus in hoc praeteraeque nihil agit. 5)
Výraz „meteoroscopus" byl zřejmě odvozen z řeckých slov ..... Chápeme-li meteora v Aristotelově výměru, pak by byl Brunowský skutečně prvním profesionálním meteorologickém pozorovatelem u nás. Z dalších zmínek víme, že Brunovský byl Keplerovým asistentem při jeho pozorováních pospolu s Keplerovým faktorem Janem Schulerem. Jeho kvalifikace musela být vysoká, neboť Kepler v oficiální „Historia novi sideris6) etc." zdůraznil „ ... supradictus Joannes Brunowiskius Bohemus Meteoroscopiae unice deditus qui constellationum notitiam iam olim a naucleris in mari mediterraneo primus hausit indeque librorum usu et exercitatione in dies adauget... 7). Od Keplera to byla nezvykle vysoké ocenění a to tím spíše, že ještě v dopise Maestlinovi se zmiňuje o Brunovském jako o „cuidam Bohémo". To by však svědčilo spíše pro astronomii než pro meteorologii. Z výše uvedené Keplerovy poznámky bych soudil, že Brunovský byl zkušený kreslič map, v našem případě hvězdných. Je to ovšem jen domněnka. Podrobnosti by měl získat archívní průzkum. Rozhodně nelze vyloučit, že se Brunovský profesionálně zabýval též meteorologickými pozorováními. Astronomická pozorování nevylučovala meteorologická a to tím spíše, že často měla společného jmenovatele: astrologii. Tak tomu bylo i jinde. První soustavná pozorování počasí v Londýně (11. 1. 1668—31. 12. 1669) jsou obsažena v Gadburyho „Nauticum Astrologicum or the Astrological Seaman etc.".
Literatura:
[1] Aristoteles: Meteorologia, graece et latine, ed. Ideler, Leipzig 1834.
[2] Hrudička Boh.: Meteorologie u nás v XVI. stol., Příroda XXIII (1930), č. 9, str. 342-345.
[3] Joannis Kepleri astronomi Opera omnia, ed. Ch. Frisch, I—VIII, Frakofurti a. M. et Erlangae 1858 sequ.
[4] Krieger Wilibald S. J.: Tractatus Meteorologicus in 4 lib. Aristotelis, Viennae 1720.
[5] Myrbach—Rheinfeld Otto: Sterne, Wettwer u. Menschen, Wien 1948.
[6] Pejml K.: Johann Kepler (1571-1030) a česká meteorologie v jeho době. MZ XXIV (1971), č. 5-6, str. 133-134.
[7] Vetter Q.: Tadeáš Hájek z Hájku, Říše hvězd VI (1925), č. 6, str. 169-185.
[8] Winter: O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje 1889.
1) „Tabulky účinku a působení a povahy meteorů".
2) „Podzemní vlhkost a podzemní teplo životem Země vzniklé, přecházející do par a vysrážené ve studeném vzduchu, se vrací na Zem ve srážkách."
3) „10., 11., 12. května studené deště a vítr v horách, nezdravé povětří při jasné obloze. Stále je nutno báti se mrazů."
4) „... Srpen, září, říjen zdají se přáti vínu, pokud zůstává na výhoncích, a také obilí."
5) („ ... má službu meteoroskopa a je v ní pečlivý. Mimo to nic nedělá."
6) Historie nové hvězdy
7)„ ... Výše uvedený Čech Joannes Brunovskius, meteoroskopii jedinečně oddaný, který již kdysi jako první čerpal znalost o postavení hvězd od lodních patronů ve Středozemním moři a odtud ji denně rozmnožoval užíváním knih a cvičením ..."
Karel Pejml, MZ 1978/2, ročník 31, str. 40-45