POZNÁMKY K DÉJINÁM ČESKÉ METEOROLOGIE OD R. 1550 DO R. 1650

POZNÁMKY K DĚJINÁM ČESKÉ METEOROLOGIE OD R. 1550 DO R. 1650

1. ÚVOD

V 2. polovině 16. století pokračoval kvalitativní i kvantitativní růst spotřeby základních druhů zboží. Zejména se zvýšila poptávka po potravi­nách. Obecně byla podmíněna růstem evropské populace, zesílenou migrací z venkova do měst a pokračujícím civilizačním procesem zvyšujícím životní nároky každého jedince.

Závažným faktorem mohla též být zhoršená vyživovací situace v některých středomořských zemích vlivem změněných politických a hospodář­ských poměrů. Nejhůře byla postižena Itálie, kte­rá jednak ztratila významné zásobovací zdroje v Černomoří, jednak byla vážně poškozena pře­sunem center obchodního dění ze Středozemního moře na pobřeží Atlantiku. Je jistě charakteristic­ké, že v 2. polovině 16. století stahuje benátská aristokracie své podíly z námořního obchodu a investuje je do zemědělského podnikání v „terra firma", v hornoitalských državách Benátek.

Podrobněji jsme se zmínili o tom, že právě v Itálii byly zákonitě položeny základy k vědecké meteorologii. Snaha o zvýšení zemědělské pro­dukce totiž nepřímo přispěla ke konstrukci pří­strojů kvantitativně sledujících působení počasí na zemědělské podnikání (teploty v skladovacích prostorech, množství spadlých srážek, působení atmosférického tlaku na práci pump a čerpadel atd. Galileo Galilei (1564—1642), profesor univer­sity v tehdy benátské Padově, neupozornil na sebe významným astronomickým objevem, ale kon­strukcí přístroje na zavlažování polí. „Síla jed­noho koně stačí", psal Galilei přímo dóžeti, „aby tento- stroj ustavičně rozstřikoval dvacet věder nasáté vody". Signorie měla zájem pouze o apli­kované přírodní vědy. Není divu. Benátky tehdy čítaly na 200 000 obyvatel, a proto bylo zásobová­ní města tvrdým oříškem. Tím horší, že hlavní dodavatelé obilí byli Turci, zapřísáhlí nepřátelé republiky, a ti spojovali dodávky obilí s nesty­datým politickým vydíráním.

Tento' stav vedl k tomu, že se všude stále více prosazovala snaha o zvýšení zemědělské produkce a tím též o zvýšení peněžního příjmu. Vyšší ren­tabilita feudálního velkostatku se prosazovala v 2. polovině 16. století též u nás. Chytří správci a regenti, přes odpor svých pánů, zarytě lpějících na starých formách, stavěli rybníky, ovčíny i pivo­vary, prováděli zavodňovací a odvodňovací práce a pouštěli se do obchodu. Většina těchto podnikání musela přihlížet k počasí a jeho rozmarům. Uká­zalo se, že je velmi praktické zapisovat počasí a porovnávat jeho průběh s minulými roky. Po­stupně vznikala meteorologie odlišná od Aristo­telovy přednášené na universitách, ale rozhodně užitečnější.

Zemědělská výroba byl jen rub jedné mince. Rozvoj peněžních vztahů a všeobecný růst spo­třebních požadavků se projevoval ve zvýšení pro­dukce též v řemeslné výrobě. Ta se již nemohla spokojit se starými vzory, ale musila počítat se zvýšenou náročností spotřebitele i s konkurencí. Stále důrazněji se prosazovalo rozšiřování výroby, zavádění nových výrobních metod, používání no­vých surovin atd. To se však neobešlo bez potíží. Mistři, regenti, lodní kapitáni, podnikatelé, se setkávali při plnění svých záměrů s problémy, které se vymykaly vžitým technickým tradicím. Nepomáhaly ani zkušenosti, poněvadž to byly vesměs věci nové, ještě nevyzkoušené. Požádali o pomoc profesionální vědce. Kladli jim otázky a žádali odpovědi.

A tady nastal konec „staré" vědy. Aristoteles a jeho vykladači odpovědi neznali. Rozklad sta­rého aristotelovského peripatetického systému byl vynucen změnami produkčních sil. Počaly se pro­sazovat „nové vědy", jak je ohlašoval Galilei v Itálii a jak se počaly, ovšem v skromnější míře, objevovat i u nás. Byly důsledkem nového přístupu ke zkoumání přírodních a technických procesů, který s sebou nesl vývoj produkčních prostředků. Exaktní zkoumání přírodních zákonitostí nezaují­malo v aristotelovské metodice žádné místo, po­něvadž se měření a vážení nepovažovaly za pod­statné pro porozumění jevu [4].

Oficiální věda, zastoupená hlavně univerzitami a podporovaná církevní vrchností, se bránila ná­poru nových sil. Nicméně oficiální vědci byli za­tlačováni amatéry. Ti řešili dané problémy pragmaticko-empiricky, bez vědecké systematiky, jejich práce někdy mívaly i slabou teoretickou úroveň, ale hned uspokojovaly společenskou potřebu a in­spirovaly rodící se teoretiky „nové školy".

Tento příznivý trend u nás zvrátila bělohorská katastrofa, která násilím zatlačila slibný vědecký rozvoj do žaláře aristotelovsko-scholastických spe­kulací. Příkladem toho je dílo Jana Marca Marci z Kronlandu (1595—1667), které svými kořeny tkví ještě v předbělohorské době. Zůstalo však osamo­ceným torzem, spjatým s minulostí, ale bez ná­vaznosti na současnost a budoucnost. Teprve po stu letech se objevují první náznaky nového vě­deckého snažení v exaktních přírodních vědách. Při hodnocení nelze též přehlédnout naprostou devastaci Cech v době třicetileté války.

2. ARISTOTELOVA „METEOROLOGIE"

Je nutno předeslat, že názory na povětrnostní děje se v Středomoří podstatně lišily od středo­evropského posuzování.

Je známo, že dodnes mají v románských jazy­cích termíny pro čas, časové období a počasí, resp. nepohodu, stejný kořen. Např. franština má stále stejný výraz „temps" pro čas i počasí.

Tato identita v terminologii vznikla ve Středo­moří, kde ve starých dobách býval rok dělen po­dle střídání počasí v hlavních ročních sezónách. V zimě převládalo špatné počasí (dešťové období), zatímco léta bývala suchá a horká.

V pragermánských a praslovanských jazycích však pojem počasí nesplýval s jednotvárností, ale naopak s vanutím, větrem a vůbec s pohybem (pragermánský termín wedhro a Wetter, u nás vítr a povětří). Takové hodnocení však plně od­povídalo trvalému střídání počasí, jeho nestálosti a aperiodické proměnlivosti v pásmu západního driftu.

Domníváme se, že toto hledisko musíme též uplatňovat při posuzování vlivu Aristotelovy „Me­teorologie" na vývoj této vědy ve střední Evropě a tedy též u nás.

Aristoteles shrnul a vykládal poznatky a zku­šenosti získané z klimaticky odlišných oblastí, hlavně ze Středomoří, Černomoří a z Blízkého východu. Tak např. při výkladu o rose a jino­vatce se podrobně zmínil o zvláštnostech tvorby rosy na černomořském pobřeží a porovnával je s charakteristickými znaky tvorby rosy na Pontu. Tyto končiny však byly nejen českému studento­vi, ale i profesorovi v 16. a 17. stol. prakticky ne­dostupné a neznámé. Naopak země studentovi a učiteli blízké a známější, např. sousední země, ležely jen na okraji nebo vůbec mimo okruh Aristotelova světa. Tím nijak nemíníme snižovat Aristotelovy zásluhy o zachování poznatků vy­spělé řecké mediteránní meteorologie v dobách středověkého úpadku. Konečně jejich kritika a doplnění galileovskou školou daly později popud k vzniku vědecké meteorologie, již osvobozené od pověr a neplodných spekulací.

Nevýhodou celého učebního systému potom bylo, že Aristotelovy přírodovědecké spisy, nejen „Me­teorologie", byly pouze čteny a nikoliv vykládány. „Meteorologii" mohl klidně „přednášet" třebas profesor rétoriky. Specializace ještě neexistovala a ani nebyla potřebná. Tadeáš Hájek z Hájku (1525—1600) ohlásil v r. 1556 přednášky z geome­trie, ale zároveň připojil oznámení, že by též rád četl Aristotelovu knihu „De mundo", elegans epitome, jak se vyjádřil, o vegetaci, o vzduchu, me­teorech, o Zemi a jejích částech.

Hájek si to mohl konečně dovolit. Třebaže byl profesionálním lékařem, studoval ve Vídni mate­matiku (byl jediným posluchačem Ondřeje Perlachia) a zabýval se jí i za pobytu v Bologni. Také hranice mezi matematikou a medicínou nebyla tak ostrá. Obě disciplíny spojovala astrologie. Byly však křiklavější případy.

Aristoteles pod pojmem meteora rozuměl všech­ny pevné a kapalné částice pohybující se v atmo­sféře, ať již to byly meteory ze světového prostoru nebo hydrometeory v našem moderním chápání.

V tomto rozsahu byly „Aristotelis Stagyrici Meteo­rům libri quattuor" přednášeny na pražské uni­versitě. První kniha pojednávala o čištění hvězd (meteory), druhá se zabývala teorií blesku a hromu a probírala fyziku moře, v třetí se hovořilo o me­teorologické optice, v čtvrté o hmotných vlastnos­tech meteorů podle Aristotelova výměru [1].

„Knihy o meteorech" jsou poměrně náročná lektura. Nicméně se zdá, že „čtení" bývala na pražské univerzitě, alespoň v poslední třetině 16. stol. dosti oblíbena. Tak v r. 1577 Marek Bydžovský z Florentina ohlásil na toto téma týdenní dvouhodinové lectiones. Podobný rozpis nalezl Z. Winter [8] i pro leta 1581, 1597 (četl M. Chorinnus) a čtení z „Meteorologie" jsou uvedena i na programu univerzitních přednášek na r. 1600. Po­sluchači se, mimo jiné, dozvěděli „... co je pří­činou sněžení nebo deště či mlhy valící se v mra­cích nebeských; odkud padá užitečná rosa aneb ztuhlá jinovatka, aneb jak krupobití hrozné úrod­ným polím škodí" (Marek Bydžovský v úvodu k „Tabulae causae efficientis et naturalis meteo­rům etc.¹) z r. 1582).

Aristotelovský charakter asi též měly dispu­tace s meteorologickou tematikou. Těchto „učených hádání" se měli povinně zúčastňovat mistři a ba­kaláři. Tak např. v prosinci 1593 ohlásil takové „hádání" rektor svato vojtěšské školy Cáhota. V dis­putaci hájil definici „Rosa jest pára jemná a vlhká, pošlá z nejnižší oblasti vzduchu" a připojil hned kvestii „Nad rosu je jinovatka studenější?". Cáhota se snad vážněji zajímal o meteorologii.

V létě 1600 opět řešil kvestii „Když jsou tři oblasti vzduchu, zda oblaky se vznášejí pouze v středním díle?". V jedné disputaci z r. 1577 se dokonce zkoumalo „Kteří lidé mají delší životy, ti co bydlí v teplých krajinách, či ti, kteří ve studených?".

Nezdá se, že by tyto disputace nějak přispěly k vývoji české meteorologie. Byly na hony vzdá­leny praxi a společenské potřebě. V březnu r. 1600 disputoval Jan Hanecius Německobrodský o bles­ku. Řešil definici, zda-li je blesk „meteorům mixtum" a připojil podivuhodnou kvestii „Bleskový kámen zda v oblacích či spíše kdes okolo země se rodí?" Toto neutrální téma si zvolil Hanecius v době, kdy ve veřejnosti probíhala disputace se závažnou kvestií „Zvonit proti bouřkám a krupo­bití nebo nezvonit?". Tak např. v r. 1601 obořila se církevní vrchnost v Poličce na kněze Eliáše, „aby zvonění proti mračnům aneb když by jaká pokuta neb znamení hněvu Božího na nebi spatří-no bylo, nebránil". Eliáš snad prohlásil, jak o čtr­náct let později Daniel Basilius z Deutschenbergu, že zvonění proti mračnům jest „anilis superstitio" (stařecky pošetilé). Možná, že také uvedl, že do­držováním, této pověry byla zabita nebo zraněna řada zvoníků, pulsantů. Asi protestoval marně. Zvonění proti mračnům zakázal s konečnou plat­ností císař Josef II., téměř o 200 let později.

Slušelo se, aby M. Hanecius zaujal ve své disputaci stanovisko' k ožehavé otázce a přispěl k jejímu vyřešení. Hanecia to ani nenapadlo, ale raději hledal v Aristotelovi a komentářích „bles­kový kámen", který nikoho nezajímal. Je to ty­pický příklad přístupu tehdejší vědy k praxi.

3. ARISTOTELOVSKO-SCHOLASTICKÁ METODA

Celou obtížnou problematiku české meteorolo­gie v 16. a 17. stol. nejlépe poznáme, uvedeme-li si konkrétní meteorologický jev a pokusíme se jeho výklad aristotelovsko-spekulativní metodou. K demonstraci si zvolme Cahotovu definici z pro­since 1593 „Rosa jest pára jemná a vlhká, pošlá z nejnižší oblasti vzduchu" a jeho kvestii „Nad rosu je jinovatka studenější?".

Aristoteles učí, tak asi zahájil Cáhota disputaci, že zemská vlhkost je vynášena do výše teplem a ochlazováním je opět stahována k zemskému povrchu. Vypařováním vody vzniká pára, zhuště­ním vzduchu ve vodu oblak. Někdy se ovšem sta­ne, že vlhkost vypařená přes den, nemůže stoupat vzhůru, poněvadž nemá dostatečné teplo a je nočním ochlazením přeměněna ve vyloučenou vodu. Takto vzniká rosa i jinovatka. Jinovatka je pouze speciálním případem rosy; pára zmrzne dříve, než se promění ve vodu. Proto také vzniká v zimě v severnějších krajinách. Rosa vzniká pře­měnou páry ve vodu, není-li sluneční záření tak silné, aby vystupující páru udrželo suchou, anebo nepanuje-li takový chlad, kterým by pára hned zmrzla, jelikož prostředí nebo roční doba jsou příliš teplé. Rosa se tady vytváří za jasného po­časí, v krajích s bohatším slunečním zářením, v opačných podmínkách než vzniká jinovatka.

Nejzajímavější byla však pasáž, kde Aristoteles Cáhota tvrdili, že pára je teplejší než voda, po­něvadž ještě obsahuje teplo, které ji vynáší vzhůru a že je proto zapotřebí více chladu, aby zamrzla. Obojí podmiňuje jasné a klidné počasí. Není-li totiž jasná obloha, nemůže vlhkost stoupat a vane-li vítr, nedojde k přeměně skupenství. Že pára nestoupá příliš vysoko, lze prokázat tím, že na vysokých horách vůbec nedochází k tvorbě jinovatky. Pára stoupá z vlhkých nížin nahoru a teplo v ní obsažené tedy nese jisté břímě, které může vynést jen po jistou, nepříliš vysokou hra­nici. Po jejím dosažení pára opět klesá k zemské­mu povrchu. Ve výšinách také panuje silný vítr, který již sám o sobě brání každému spojení. Tak soudil o vzniku rosy a jinovatky Aristoteles [1, 4].

Vysvětlení vzniku obou hydrometeorů je směsí reálných pozorování a spekulativních úvah bez experimentálního ověření. Najdeme tu i leccos zajímavého. Prosvítá tu, ovšem zcela nejasně, jakási představa o latentním teplu, reálné je po­zorování vzniku rosy za jasné oblohy, o působení větru atd. Aristotelovské nazírání se nicméně udrželo až do počátku minulého století, kdy anglický lékař Ch. W. Wells (1757-1817) řadou vtipně uspořádaných experimentů položil základy k moderní teorii o vzniku rosy (r. 1815).

Tím však nechceme tvrdit, že by Aristotelovy vývody nenarazily na odpor posluchačů. Kdyby byl přítomen Kepler, asi by požádal o přesnější výklad otázky, kde vůbec vzniká pára i teplo, které ji vynáší do výše. „Humor subterraneus", argumentoval by Kepler, „et calore subterraneo ab anima Terrae concitato resolutus in vaporem expiransque in frigidum aerem continuo in for­man aquae revertitur. . ,²) [3] Novoplatonik Kepler soudil, že déšť i rosa vznikají z podzemních výparů, zahřívaných žárem z vnitra Země. Toto teplo roztahuje „materii" páry, čímž se tato stává lehčí než prochlazený těžší vzduch.

Keplerův názor na původ hydrometeorů a vůbec na koloběh vody zdál se být nelogickým již jeho současníkům. Tak např. Fabricius, objevitel slu­nečních skvrn, namítal [3], že je jistě mnohem přirozenější hledat původ vodních par ve velkých nahromaděních vod, obzvláště pak na moři, než v písčitém, kamenitém a tvrdém vnitru hor a zdůraznil, že se páry vůbec v daleko větší míře vytvářejí nad vodou než nad zemí, což konečně mohl téměř denně pozorovat na mořském pobřeží. David Fabricius tehdy ještě bydlil v Resterhave u Aurichu (vých. Frýzsko).

Kepler v dopise, datovaném v Praze dne 2. 12. 1602, se ptal Fabricia, jak chce tedy vysvětlit vznik tak mnohých řek v hornatých krajinách a existenci jezer vysoko v horách. Dále uvedl, že všechny mlhy, které pozoroval na řekách, jako např. na Vltavě, jsou velmi brzo rozehnány, jsou nestálé, prchavé, vždyť nezjistil žádnou déle trva­jící refrakci. Fabricius znal místní poměry, po­něvadž v květnu. 1601 navštívil Prahu. Nejhlavnější argument si nechal Kepler nakonec: Tycho de Brahe zjistil, že Hven, který přece leží upro­střed Sundu, měl jasnější počasí, než bývá v Ce­chách. Korespondence mezi oběma učenci se vlek­la přes rok.

Jiného charakteru byla Keplerova vědecká po­lemika s londýnským lékařem Robertem Fluddem (1574-1637). Ten tvrdil, že „materie" deště i rosy je čerpána ze vzduchu. Kdyby tomu tak nebylo, uvažoval Angličan, brzy by musily zmizet všechny mořské vody, jelikož by se spotřebovaly na déšť.

Nebudeme se podrobněji zabývat těmito otáz­kami i když prokazují známou Myrbachovu spi­rálu vývoje vědeckého poznání [5], neboť mají jen nastínit některé aktuální problémy tehdejší meteo­rologie, týkající se i meteorologie české. Uvážíme-li totiž, že též slavná keplerovská novoročenka na r. 1611 „Střena seu de nive sexangula" se zabývá podobnou problematikou a že v Praze zřejmě pů­sobili odborníci zajímající se o fáze molekulární přeměny vody ještě před Keplerovým pražským pobytem — Cahova disputace mohla být vážnější, než si myslíme — potom zájem geniálního astro­noma o koloběh vody v přírodě, o vznik hydro­meteorů nebyl náhodný, ale ovlivněn jistou, dosud přesně nezjištěnou pražskou badatelskou školou [6].

Literatura:

[1] Aristoteles:  Meteorologia,   graece  et   latine, ed. Ideler, Leipzig 1834.

[2] Hrudička Boh.: Meteorologie u nás v XVI. stol., Příroda XXIII (1930), č. 9, str. 342-345.

[3] Joannis Kepleri astronomi Opera omnia, ed. Ch. Frisch, I—VIII, Frakofurti a. M. et Erlangae 1858 sequ.

[4] Krieger Wilibald S. J.: Tractatus Meteorologicus in 4 lib. Aristotelis, Viennae 1720.

[5] Myrbach—Rheinfeld   Otto:   Sterne,   Wettwer u. Menschen, Wien 1948.

[6] Pejml K.: Johann Kepler (1571-1030) a česká meteorologie v jeho době. MZ XXIV (1971), č. 5-6, str. 133-134.

[7] Vetter Q.: Tadeáš Hájek z Hájku, Říše hvězd VI (1925), č. 6, str. 169-185.

[8] Winter: O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje 1889.

¹) „Tabulky účinku a působení a povahy meteorů".

²) „Podzemní vlhkost a podzemní teplo životem Země vzniklé, přecházející do par a vysrážené ve studeném vzduchu, se vrací na Zem ve srážkách."

³) „10., 11., 12. května studené deště a vítr v horách, nezdravé povětří při jasné obloze. Stále je nutno báti se mrazů."

⁴) „... Srpen, září, říjen zdají se přáti vínu, pokud zůstává na výhoncích, a také obilí."

⁵) („ ... má službu meteoroskopa a je v ní pečlivý. Mimo to nic nedělá."

Karel Pejml, MZ 1978/2, ročník 31, str. 40-45