50. VÝROČÍ ZALOŽENÍ HLAVNÍHO LETECKÉHO POVĚTRNOSTNÍHO ÚSTŘEDÍ

50. VÝROČÍ ZALOŽENÍ HLAVNÍHO LETECKÉHO POVĚTRNOSTNÍHO ÚSTŘEDÍ

Před padesáti lety, dne 23. září 1953, byl na základě rozkazu Ministra obrany vytvořen ústřední orgán vojenské povětrnostní služby (VPS) pod názvem Hlavní letecké povětrnostní ústředí (HLPÚ). Už samotný název napovídá, že ústředí bylo vytvořeno pro povětrnostní zabezpečení letectva tehdejší Československé lidové armády (ČSLA), které v tomto období procházelo významnými kvalitativními změnami.

Tyto změny si nutně vyžadovaly i změny v organizaci a řízení povětrnostního zabezpečení, které do té doby prováděla skupina vojenských meteorologů začleněná do Hydrometeorologického ústavu v Praze. V důsledku nových potřeb vojenského letectva vzniká tedy HLPÚ s celou řadou úkolů, které se mohou stručně shrnout do jediné věty : „Provádění nepřetržitého povětrnostního zabezpečení letecké činnosti v období její přípravy i v průběhu vlastního leteckého provozu“.

HLPÚ jako nejvyšší provozní pracoviště VPS, později vojenské hydrometeorologické služby (VHMS), prošlo za dobu existence dlouhou a složitou cestou formování svého postavení i úkolů. Měnila se podřízenost, organizační struktura, lidé i technika. S rozšiřováním působnosti neustále rostly nároky na odbornou připravenost jeho příslušníků. Změnil se několikrát název i místa působení, byť se vždy nacházelo v posádce Praha. Bez ohledu na všechny změny, kterými HLPÚ pod různými názvy za dobu své existence prošlo, bylo to právě ústředí, které se nejen rozhodujícím způsobem podílelo na vývoji vojenské meteorologie, ale také se spolupodílelo na rozvoji meteorologie jako takové v rámci celé naší společnosti. Připomeňme si alespoň některé z klíčových momentů z historie ústředí, které významným způsobem ovlivnily jeho vývoj a rozhodovaly i o dalším směřování celé VHMS.

Svoji činnost zahájilo HLPÚ 1. 1. 1954 ve skromných podmínkách v jediné velké místnosti, která byla umístěna v Praze na Náměstí republiky v nejvyšším patře domu, stojícího vedle dnešního obchodního domu Kotva. HLPÚ bylo tvořeno jen synoptickým pracovištěm, jehož součástí byla kreslírna a pracoviště radistek. Pracovalo se ve třísměnném provozu klasickou synoptickou metodou „norské školy“ za řízení prvního náčelníka Jaroslava Červeného, který v této funkci působil až do roku 1956.

V roce 1956, ve kterém do funkce náčelníka HLPÚ nastoupil Rostislav Hroza, byla zřízena první vojenská meteorologická radiotechnická stanice, předchůdce radiosondážní stanice, která byla umístěna v Praze-Satalicích.

V roce 1957 se HLPÚ stěhuje do Žižkových kasáren v Praze-Karlíně a v následujícím roce se rozšiřuje o přístrojové oddělení, od roku 1964 známé pod názvem Technické oddělení.

V letech 1959 až 1961 přicházejí na HLPÚ první absolventi Vojenské technické akademie (VTA) Brno, kteří přinesli do práce ústředí mnoho nového, především v oblasti předpovědních metod.

Po odchodu R. Hrozy na VTA v roce 1961 řídil krátce HLPÚ z pověření Jozef Belica a to do doby, než byl v roce 1962 do funkce náčelníka ustanoven Ivan Panenka. V důsledku rozšiřování působnosti ústředí dochází k významné reorganizaci a v roce 1964 je HLPÚ přejmenováno na Hlavní povětrnostní ústředí (HPÚ). V tomto období se dále rozvíjejí předpovědní metody, první pokusy o objektivní analýzu a numerickou předpověď se datují do roku 1966. V souvislosti s tím o rok později vznikají nová oddělení, a to Oddělení výzkumu a klimatických charakteristik a Oddělení dlouhodobých předpovědí. Za zmínku ještě stojí i to, že v těchto létech má HLPÚ svoji vlastní povětrnostní stanici v Jincích.

Vlivem změn na politické scéně v republice koncem šedesátých let je z funkce náčelníka HPÚ v roce 1969 odvolán I. Panenka a na podzim téhož roku na jeho místo přichází Alois Tichý. V průběhu sedmdesátých let nastává kvalitativní skok v oblasti synoptické meteorologie, neboť základem pro předpovědi počasí se stávají numerické prognózy pohybového pole troposféry. Rozvíjí se a zkvalitňuje oblast zpracování podkladů pro tvorbu předpovědí. Do tohoto období lze zahrnout i začátky využívání snímků z družic a radiolokačních průzkumů a také automatizace. V roce 1973 bylo zahájeno využívání samočinného počítače Minsk-32 pro automatizovaný zákres map a v roce 1979 je vybudován k tomuto účelu vlastní nezávislý výpočetní systém ADT 4300.

V osmdesátých letech pokračuje další rozvoj automatizace, který vrcholí zavedením prvních PC v roce 1988 do běžného využívání. Nelze opomenout ani změny v oblasti technické, v roce 1985 přebírá na technickém oddělení nově vytvořená provozní skupina odpovědnost za provoz, údržbu a opravy faksimilových a rádiových prostředků HPÚ a postupně v celé VHMS.

Koncem roku 1988 odchází A. Tichý do důchodu a na jeho místo nastupuje František Babák. V roce 1991 se mění název ústředí na Povětrnostní ústředí Praha (PÚP), a to vzhledem k přípravě na vytvoření samostatného centra pro Slovensko v rámci federativního uspořádání státu. Tento název přežívá jen krátce, s rozpadem Československa se dnem 1. 1. 1993 PÚP přejmenovává na Povětrnostní ústředí (PÚ).

Devadesátá léta jsou charakterizovaná dalším velkým technickým rozvojem. Z faksimilového, rádiového a dálnopisného provozu se plně přechází na počítačové systémy, letecké meteorologické stanice dostávají novou měřicí techniku od finské firmy Vaisala, s níž byl první kontrakt prostřednictvím Omnipolu sepsán v roce 1992. V následujícím roce proběhla akreditace metrologické laboratoře, která se stala součástí vojenské meteorologické služby. V roce 1994 dochází ke stěhování, kdy se PÚ přemisťuje z Karlína do Kasáren 17. listopadu v Praze-Ruzyni.

V polovině devadesátých let je již zřejmé, že se ČR stane součástí NATO. PÚ ještě před vlastním vstupem navazuje úzké součinnostní kontakty s povětrnostními službami armád NATO, jako první byla v roce 1996 zahájena spolupráce s Úřadem pro vojenskou geofyziku při Bundeswehru SRN.

Koncem roku 1997 odchází F. Babák do důchodu a na jeho místo přichází František Gregar. Ještě v průběhu uvedeného roku je zahájen vývoj a posléze i výroba mobilní hydrometeorologické stanice Oblak, která se vojenské veřejnosti poprvé prezentovala na leteckém dni CIAF v roce 2000. Zároveň byla dokončena rekonstrukce a modernizace Povětrnostní radiosondážní stanice v Sokolnicích u Brna. Významným mezníkem v dlouhodobé oboustranně prospěšné spolupráci mezi ústředím a ČHMÚ se stává v závěru devadesátých let realizace společné výstavby automatického meteorologického radiolokátoru ECC v Brdech na kótě Praha, jehož rutinní provoz byl zahájen rovněž v roce 2000.

Dalším a zároveň posledním náčelníkem ústředí se stává koncem roku 2000 Jiří Šrámek. V rámci reformy AČR dochází k zásadní reorganizaci i u VHMS a dnem 30. 6. 2003 ztrácí PÚ jako vojenský útvar svoji samostatnost a následujícím dnem je pod názvem Odbor hydrometeorologického zabezpečení (OHMZ) včleněn do organizační struktury nově vzniklého Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHÚř).

Příslušníci OHMZ a s nimi celá VHMS AČR si 50. výročí založení HLPÚ připomněli na slavnostním shromáždění konaném dne 23. 9. 2003 ve večerních hodinách v příjemném prostředí pražských Petřínských teras, které uvedl pověřený náčelník OHMZ VGHÚř Jaromír Duda. Vedle současných příslušníků OHMZ a zástupců jednotlivých stupňů VHMS se shromáždění zúčastnila celá řada bývalých příslušníků ústředí a VHMS, včetně prvního náčelníka HLPÚ Jaroslava Červeného, zástupců nadřízených složek MO, GŠ a VGHÚř, vojenských útvarů a zařízení na čele se zástupcem náčelníka GŠ AČR Emilem Pupišem, představitelů několika vojenských hydrometeorologických služeb armád členských států NATO, vedených Wolfgangem Brettschneiderem, a samozřejmě také řídící pracovníci řady součinnostních civilních organizací, institucí, společností a firem v popředí s ředitelem ČHMÚ Ivanem Obrusníkem. Ve svém vystoupení připomenul J. Duda stručně historii ústředí a následně i současnost jeho nástupce, nově koncipovaného OHMZ, a vyjádřil přesvědčení, že VHMS, tedy i OHMZ, budou mít i nadále v nové struktuře reformou procházející AČR své pevné místo. Na závěr pak poděkoval všem přítomným za jejich podíl na úspěších ústředí a předal řadě bývalých i současných příslušníků čestná uznání.

Ještě před tímto shromážděním proběhla přímo na OHMZ reprezentativní ukázka pro vybrané hosty, v jejíž první části se přítomní seznámili s organizační strukturou a hlavními úkoly tohoto vrcholného orgánu VHMS. Při prohlídce pracovišť OHMZ se účastníci seznámili i s mobilní hydrometeorologickou stanicí OBLAK. Na závěr obdrželi přítomní z rukou zástupce náčelníka GŠ E. Pupiše čestná uznání náčelníka OHMZ a pamětní listy vydané k této příležitosti. Do programu zahraničních hostů byla navíc zařazena prohlídka Prahy a jejího okolí v předcházejícím dni. Všechny uvedené akce důstojně připomenuly nejen bohatou historii ústředí, ale i dobře prezentovaly současný nástupnický OHMZ.

Slavnostním shromážděním se uzavřela další a zároveň poslední kapitola v padesátileté existenci ústředí, ať už existovalo pod názvem HLPÚ, HPÚ, PÚP či PÚ. Ústředí sice k 30. 6. 2003 přestalo existovat jako vojenský útvar, avšak jeho nástupce OHMZ nadále zůstává nejvyšším provozním orgánem VHMS s nezměněnou působností při plnění svého základního úkolu, který spočívá v organizování a řízení jednotného a nepřetržitého hydrometeorologického zabezpečení AČR a naplňování závazků v této oblasti v rámci NATO. Současný kolektiv OHMZ VGHÚř je natolik odborně zdatný, aby byl tyto úkoly v následujícím složitém období reformy AČR schopen plně zvládat.

František Gregar - Ivan Viktori, MZ 2003/6, ročník 56, str. 189-190