HISTORIE HYDROMETEOROLOGICKÉ SLUŽBY NA ÚZEMÍ NĚKDEJŠÍHO ČESKOSLOVENSKA

HISTORIE HYDROMETEOROLOGICKÉ SLUŽBY NA ÚZEMÍ NĚKDEJŠÍHO ČESKOSLOVENSKA

1. ÚVOD

V tomto roce uplyne 80 let od zřízení Československého státního ústavu meteorologického a Československého státní­ho ústavu hydrologického, a tím i od založení československé hydrometeorologické služby. Významné výročí je vhodnější spojovat s touto službou než s institucemi, které v současnos­ti na tradice bývalého ústavu navazují, tedy i s Českým hydro­meteorologickým ústavem a Slovenským hydrometeorologic­kým ústavem. Během oněch osmi desetiletí se totiž měnily jak názvy těchto ústavů, tak jejich činnosti i územní kompetence, odrážející politické uspořádání a hospodářské proměny na území bývalého Československa. Kontinuita hydrometeoro­logické služby po celé období je naopak zcela zjevná a nezpo­chybnitelná a navíc udržovaná i některými osobnostmi, které ji dlouhodobě reprezentovaly navzdory různým reorganiza­cím, které u nás nastaly.

2. METEOROLOGIE A HYDROLOGIE JAKO STÁTNÍ SLUŽBY

Tisíciletý vývoj v naší meteorologii směřoval od nahodi­lých vizuálních pozorování počasí až po vybudování pozoro­vacích sítí a shromažďování a zpracování napozorovaných údajů. Již Johannes Kepler (1571-1630) si byl vědom důleži­tosti soustavných meteorologických pozorování, když v Praze v roce 1605 napsal: ,Bude-li každý na svém místě pozorovat počasí a bude-li svá pozorování publikovat, přispěje k zname­nitému užitku ". V Čechách vznikla první síť meteorologických stanic zásluhou astronomů Antonína Strnada (1746-1799) a Martina Aloise Davida (1757-1836). Budováním sítí stanic pro praktické potřeby se později zabývaly různé přírodově­decké, hospodářské a vlastenecké spolky a komise.

Nový trend v organizaci meteorologické práce nastolilo císařské rozhodnutí z 23. července 1851 o zřízení Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetizmus (Central-Anstalt für Meteorologie und Erdmagnetismus) ve Vídni, jímž byla meteorologie povýšena ze zájmové činnosti na stát­ní službu. Prvním ředitelem ústavu se stal Karl Kreil (1798-1862).

Vznik meteorologické služby v Rakousku souvisel s upev­ňováním státní moci v době, kdy ze strany hospodářské sféry vzrůstaly požadavky na objektivní informace charakteru pod­kladových dat pro rozličné podnikatelské záměry. Ze stejného důvodu byl ve Vídni založen např. Císařsko-královský geolo­gický ústav v roce 1849, další z předchůdců státních služeb bu­doucí Československé republiky. Po rakousko-uherském vy­rovnání vznikl 12. července 1870 v Budapešti Zemský ústav pro meteorologii a zemský magnetizmus (Országos Meteorológiai és Foldmágnességi Intézet), který začal spravovat i sta­nice v tehdejších Horních Uhrách, čili na Slovensku. Prvním ředitelem budapešťského ústavu se stal Julius Schenzel, dru­hým Miklos Konkoly-Thege (1842-1916), budovatel observa­toře ve staré Ďale, dnešním Hurbanovu. Budapešťský ústav na rozdíl od vídeňského soustřeďoval i hydrologickou službu.

Rozšiřování výroby a stavební činnosti v 19. století zvyšo­valo nároky také na hydrotechnická opatření, vodní hospodář­ství, vodárenství a využití toků jako plavebních cest. Proto rakouské Ministerstvo obchodu výnosem z 20. listopadu 1850 nařídilo pozorování vodních stavů na hlavních tocích a zasílá­ní zpráv úřadům, další nařízení vydalo Ministerstvo vnitra 27. června 1876. V Čechách zemský sněm v roce 1875 zřídil Hydrografickou komisi pro Království české jakožto autonom­ní instituci vydržovanou z prostředků země. Její hydrologickou sekci vedl Andreas Rudolf Harlacher (1842-1890), ombrometrickou sekci František Josef Studnička (1836-1903). V jiných zemích většinou nesoustavně sledovaly vodní režim dobrovol­né spolky.

Po katastrofálních povodních, zejména na Dunaji v roce 1890, byla zřízena státní hydrografická služba. Ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvy orby, obchodu, financí, kultu a vyučování vydalo v prosinci 1894 její organizační sta­tut, který vypracoval Richard hrabě Bienerth (1863-1918). Prvním ředitelem C. k. rakouského ústředního úřadu pro hyd­rologickou službu (K. k.österreichisches Centralbureau für hydrographischen Dienst) byl Romuald von Iszkowski. Kro­mě Ústřední hydrografické kanceláře byla v zemích založena hydrografická oddělení, zabývající se v příslušných povodích i meteorologickým měřením. Rakouská služba se stala zákla­dem později československé hydrologické služby v ústředí i regionech, např. brněnská pobočka ČHMÚ navazuje na pů­sobení hydrografického oddělení Moravy.

3. STÁTNÍ ÚSTAV METEOROLOGICKÝ

Československá republika, vyhlášená 28. října 1918, po­třebovala pro svůj rozvoj provést výrazné změny ve státní správě a založit četné celostátní instituce, které by nahradily dosavadní analogické instituce řízené z Vídně nebo Buda­pešti. To se týkalo i československé meteorologické služby, která se ustavovala na rozhraní let 1919 a 1920.

Na základě rozhodnutí ministerské rady z 9. prosince 1919 výnosem z 14. ledna 1920 Ministerstvo školství a národ­ní osvěty schválilo stanovy Československého státního ústa­vu meteorologického, později používajícího jen názvu Státní ústav meteorologický (SÚM). Ústav pro svůj vědecký cha­rakter byl podřízen uvedenému ministerstvu školství a měl vojenský odbor, který se měl starat o přípravu odborníků v armádní povětrnostní službě. Prvním ředitelem ústavu byl jmenován Rudolf Schneider (1881-1955), který předtím za­stával místo vedoucího zemětřesné služby v Ústředním ústa­vu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni.

Stanovy SÚM předepisovaly podobné povinnosti, jaké mají současné hydrometeorologické ústavy: shromažďování a vědecké zpracování výsledků pozorování, vědecké bádání a účast na mezinárodním výzkumu, zřizování a provoz meteo­rologických stanic, zkoušení přístrojů, vydávání předpovědí počasí, součinnost s vojenskou meteorologií a dalšími orga­nizacemi podobného zaměření a popularizace vědy. Zdůraz­ňovaly vědeckou povahu činností ústavu: „Směr vědeckého bádání se nijak neomezuje. Všichni zaměstnanci ústavu jsou povinni ve zbývajícím volném čase svojí spoluprací přispíva­li k řešení problému, jejž jim bud ředitel ústavu uloží, nebo který se souhlasem ředitelovým sami si vyvolí... V čele ústa­vu stojí ředitel, kterým se může státi jenom vědecký činný pra­covník. "

Ústav měl od počátku problémy s umístěním. Začal pra­covat v jediné místnosti ve státní hvězdárně v Klementinu, záhy se však našlo přechodně vyhovující řešení, když prof. Stanislav Hanzlík (1878-1956), správce Ústavu pro meteoro­logii a klimatologii Karlovy univerzity, se svolením její Filozofické fakulty propůjčil SÚM většinu místností svého ústavu, sídlícího na Karlově. Dobře míněná snaha pomoci mladému ústavu, která umožnila jeho počáteční rozvoj, se později stala jeho brzdou, protože tzv. provizorní umístění trvalo 21 let. Až v roce 1940 ústav získal budovu bývalé poš­tovní spořitelny na Smíchově v Holečkově ulici. Mezitím v roce 1929 se všeobecná předpovědní a letecká povětrnostní služba přestěhovala do pronajatých místností na Vinohradech v Lucemburské ulici a odtud v roce 1937 na Státní letiště v Ruzyni a definitivní sídlo v roce 1959 v bývalém zámku v Komořanech u Prahy.

V SÚM v roce 1921 pracovalo jen 8 pragmatikálních za­městnanců, v roce 1928 měl 19 a v roce 1931 23 systemizovaných míst. Je obdivuhodné, že tak malý kolektiv byl scho­pen zorganizovat a řídit staniční síť na území sahajícím od Aše po Jasiňu s dobrovolnými pozorovateli různých národností, provádět posudkovou činnost, sestavovat ročenky, přistoupit ke zpracování klimatografie ČSR a především rozvinout pro­gnózní službu, která hlavně v letecké meteorologii dosáhla značných úspěchů. K čelným představitelům SÚM patřili klimatolog Alois Gregor (1892-1972), prognostici Gustav Swoboda (1893-1956), po 2. světové válce první generální sekretář Světové meteorologické organizace, a Mikuláš Konček (1900-1982) i odborník na meteorologické přístroje Ferdinand Kocourek (1898-1964). Z dalších známějších osobností uvádíme Václava Hlaváče (1899-1987), Emila Veselého (1903-1987) a letecké meteorology Vladimíra Miklendu (1904-1942), který se stal obětí nacistické perze­kuce, Zdeňka Dvorného (1906-1966) a Eduarda Jarkovského (1904-1988).

4. STÁTNÍ ÚSTAV HYDROLOGICKÝ

Podobně jako SÚM, který převzal od bývalých ústředních orgánů podunajské monarchie meteorologickou službu, služ­bu hydrologickou v novém státě zorganizoval Státní ústav hydrologický, podřízený Ministerstvu veřejných prací. Byl zří­zen na základě usnesení ministerské rady z 9. prosince 1919 a činnost zahájil 13. října 1920. Proto v tomto roce si připo­mínáme i 80. výročí československé hydrologické služby. Ředitelem ústavu, který také zpočátku používal v názvu slo­vo „Československý", se stal Jan Smetana (1883-1962).

Úkolem ústavu bylo poskytovat podklady pro využití našeho vodstva, čili pro vodní hospodářství, a k tomu sledo­vat a zkoumat srážkové, povrchové a podzemní vody. Srážkoměrná síť, kterou ústav spravoval, patřila k nejhustějším v Evropě (SÚM srážkoměrné stanice nevydržoval a údaje o srážkách přebíral od hydrologického partnera). Hydrolo­gové podstatně rozšířili měření výšky sněhové pokrývky a ze začátku také ve velkém rozsahu provozovali stanice teploměrné. Měření teploty vzduchu později jako duplicitní čin­nost postoupili SÚM. Vrcholným dílem ústavu, který v roce 1930 změnil název na Státní výzkumné ústavy hydrologický a hydrotechnický T. G. Masaryka, bylo vydání souborného dí­la „Vodopis Československé republiky".

Hydrologická služba se vyvíjela velkoryseji než meteoro­logická jak z hlediska růstu počtu pracovníků (v roce 1920 měl ústav 7 zaměstnanců, v roce 1935 již 54), tak výstavbou vlastních budov v Praze-Podbabě. Organizace služby byla složitější než služby meteorologické, protože praktická čin­nost byla prováděna podle povodí v hydrografických odděle­ních, které byly součástí zemských úřadů. Na Slovensku hyd­rologickou službu založil Oto Dub (1902-1979).

5. STÁTNÍ VÝZKUMNÉ ÚSTAVY BIOKLIMATOLOGICKÉ

Byly dalšími organizacemi, na něž navazuje dnešní hydrometeorologická služba. Vznikly jako součásti Svazu pro zemědělské a zemědělsko-průmyslové výzkumnictví, založe­ného rovněž brzy po vzniku ČSR (1919), resp. Svazu vý­zkumných ústavů zemědělských, a povětšinou se nazývaly Státní výzkumné ústavy pro púdoznalství a zemědělskou me­teorologii. Sídlily v Praze, Brně, Opavě, Bratislavě a Košicích a mimo jiné řídily sítě agrometeorologických stanic, které prováděly i obvyklá pozorování jako klimatologické stanice SÚM. Dále se zabývaly mikroklimatickým výzkumem v ze­mědělských a lesních porostech a publikovaly zemědělsko-meteorologické zprávy. Vybudovaly značně rozsáhlou celo­státní fenologickou službu, která patřila k prvním v Evropě a získala mezinárodní uznání. O její založení a rozvoj se nej­více zasloužili Josef Kopecký (1865-1935) a Václav Novák (1888-1967), organizátorem agrometeorologie na Slovensku byl František Kyntera (1897-1958).

Bioklimatologické činnosti se věnovala také pracoviště humánní klimatologie, která prováděla v rezortu zdravotnic­tví některá speciální měření v lázeňských oblastech za účelem vystižení léčebných vlastností místního podnebí. Středem zájmu byla zvláště tatranská oblast, v níž pracoval jako klimatolog státních lázní na Štrbském Plese Antonín Bečvář (1901-1965). Při největším československém sanatoriu pro nemocné tuberkulózou v Prosečnici nad Sázavou spravoval meteorologickou stanici Josef Mrkos (1882-1974).

6. SLUŽBY V DRUHÉ REPUBLICE

Do vývoje služeb v českých zemích nepříznivě zasáhl mni­chovský diktát (30. 9. 1938) a vzápětí na Slovensku a Pod­karpatské Rusi vídeňská arbitráž (2. 11. 1938). V jejich dů­sledku se značně zmenšil plošný rozsah území, v němž služby působily, protože druhá republika byla o více než 41 tisíc km² menší než republika první. Z odstoupeného pohraničního úze­mí musely být sousedním státům předány jak stanice, tak napozorovaný archivní materiál, který byl po válce do naší vlasti navrácen jen neúplný, protože mnohé výkazy byly ztra­ceny nebo zničeny.

Zánikem Česko-Slovenska (14. 3. 1939), jak se druhá re­publika nazývala, k němuž došlo vyhlášením Slovenského státu a po následujícím zřízení Protektorátu Čechy a Morava, se do nových státních útvarů rozdělily i meteorologické a hyd­rologické služby. Dále se vyvíjely odlišným způsobem a až do osvobození v roce 1945 mezi sebou neudržovaly žádné ofici­ální styky. Včleněním Podkarpatské Rusi do Maďarska a po válce do SSSR (Zakarpatská Ukrajina) byly od českosloven­ských hydrometeorologických sítí definitivně odděleny i tam­ní pozorovací objekty.

7. ÚSTŘEDNÍ METEOROLOGICKÝ ÚSTAV PRO ČECHY A MORAVU

Za německé okupace českých zemí došlo ke dvěma výji­mečným událostem v hydrometeorologické službě: všechny složky meteorologické služby byly sloučeny do jediné insti­tuce a nový ústav získal vlastní vhodnou budovu pro svou činnost v Holečkově ulici, o které jsme se již zmínili.

Na základě rozhodnutí protektorátní vlády z 21.9. a 7.12. 1939 byl zřízen Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu, který zahrnoval bývalý Státní ústav meteorologic­ký, srážkoměrné oddělení Státních výzkumných ústavů hydrologického a hydrotechnického, oddělení pro zemědělskou meteorologii a fenologii Státního ústavu bioklimatologického při zemědělských výzkumných ústavech v Praze a meteoro­logickou síť zemského výzkumného ústavu v Brně. Ústav byl jedinou organizací, která mohla provádět bioklimatologická a lázeňsko-meteorologická pozorování. Ředitelem ústavu, kte­rý podléhal Ministerstvu veřejných prací a v době vzniku měl 112 systemizovaných míst, byl jmenován dosavadní ředitel SÚM Rudolf Schneider.

Snahy o spojení nebo alespoň koordinaci činnosti příbuz­ných služeb, podřízených rezortům školství, veřejných prací, zemědělství, národní obrany a zdravotnictví, které si z pro­středků svých ministerstev pořizovaly vlastní sítě pozorova­cích stanic, se objevovaly již na začátku první republiky.

Tehdy součinnost v hydrometeorologii měla zajišťovat mezi-ministerská komise (poradní komité), složená z ředitelů ústa­vů a ministerských úředníků, scházející se k poradám a řešící celostátní otázky. Na veřejnosti ústavy vystupovaly pod spo­lečným názvem „Československé ústavy pro meteorologii a hydrologii", k integraci služeb však nedošlo.

Dobré předpoklady pro práci ústředního ústavu kazila vál­ka, během níž byly některé činnosti ústavu zastavovány a kle­sal počet jeho zaměstnanců nasazováním do oborů, které byly pro válku prioritní. Někteří zaměstnanci se aktivně zúčastnili protifašistického odboje, který se pro Vladimíra Miklendu (1904-1942), Jana Bínu (1897-1944) a Karla Kohouta (ti944) stal osudným. Z vědeckých spisů té doby zaujalo zpracování sekulární pražské teplotní řady Václavem Hlaváčem, které proslavilo pozorování v Klementinu.

8.  STÁTNY HYDROLOGICKÝ A METEOROLOGICKÝ ÚSTAV

Ve válečné Slovenské republice byl zákonem z 21. 11. 1939 zřízen Štátny hydrologický a meteorologický ústav (ŠHaMÚ) se sídlem v Bratislavě, kterému krátce (od května 1939) předcházela Správa slovenskej poveternostnej služby. Do nového ústavu, jehož organizace byla upravena v roce 1940 a který byl umístěn v Bratislavě v Trnavské ulici, byly začleněny všechny stanice již uváděných služeb, které po zániku ČSR zůstaly na území Slovenska, tedy SÚM, země­dělských výzkumných ústavů, hydrografického oddělení zemského úřadu a také Předpovědní ústředí povětrnostní letecké služby ve Vajnorech u Bratislavy. Ústav, v němž pra­covalo asi 40 zaměstnanců (včetně hydrologů), založil a vedl Mikuláš Konček, k rozvoji meteorologie přispěl Štefan Petrovič (nar. 1906).

ŠHaMÚ začal pravidelně vydávat předpovědi počasí ve sdělovacích prostředcích a meteorologicky zajišťovat letec­kou dopravu. Zřídil městskou observatoř v Bratislavě a uvedl do provozu vysokohorské observatoře na Lomnickém štítě a Skalnatém Plese. Významným počinem bylo vybudování sítě totalizátorů, které měly přispět k poznání vodní bilance v horských oblastech Slovenska. Pri přechodu fronty vyhoře­la budova ústavu a zničeny byly i zmíněné totalizátory.

Do funkce prvního poválečného přednosty ústavu nastou­pil Oto Dub. Koncem listopadu 1946 byl ŠHaMÚ rozdělen na Štátny hydrologický ústav, jehož přednostou se stal Oto Dub a na Štátny meteorologický ústav, jehož přednostou byl Mikuláš Konček. Oba ústavy měly rozdílné osudy. Když zákonem z 9. 1. 1951 byl zřízen Výzkumný ústav vodohospo­dářský v Praze s pobočkou v Bratislavě, byli do něj převede­ni všichni zaměstnanci hydrologického ústavu kromě pracov­níků provozu, kteří byli převedeni do vodohospodářských rozvojových středisek. Tím Štátny hydrologický ústav zanikl. Vývoj slovenského meteorologického ústavu směřoval ke spojení s analogickým ústavem v českých zemích.

9.  STÁTNÍ METEOROLOGICKÝ ÚSTAV

Na základě vládního nařízení z 11. 7. 1950 vznikl Státní meteorologický ústav (SMÚ) s celostátní působností, který vznikl sloučením Státního meteorologického ústavu v Praze, nástupce Ústředního meteorologického ústavu pro Čechy a Moravu a Štátneho meteorologického ústavu v Bratislavě, který se stal regionální institucí pro území Slovenska. Nadří­zeným rezortem bylo Ministerstvo dopravy, resp. Povereníctvo dopravy. Ředitelem ústavu byl jmenován Alois Gregor, slovenského Ján Dané (1903-1974). Ústavům se podařilo obnovit válkou zničené sítě stanic a pozorování na navrácených územích, podle požadavků různých složek národního hospodářství zřizovat nové stanice a dobře zorganizovat synoptickou a leteckou službu. V roce 1951 byla v Bratislavě dána do užívání nová budova na Kolibě, projektována již pod­le potřeb ústavu.