Třicet let Státního ústavu geofyzikálního

Třicet let Státního ústavu geofyzikálního

V posledním měsíci loňského roku uplynulo již 30 let vzniku Státního ústavu geofysikálního v Praze. Není sice ještě doba dávno minulá, avšak těch 30 let může znamenati pro vývoj a budování vědeckého ústavu mnoho kladů i záporů a nebude proto jistě na škodu, připomeneme-li si alespoň stručně historii a činnost ústavu tomto údobí.

Státní ústav geofysikální je samostatný vědecký ústav podléhající přímo ministerstvu školství, věd a umění. Zalo­žen byl výnosem tehdejšího ministerstva školství a osvěty ze dne 29. prosince 1920. Největší zásluhy o zalo­žení ústavu měl jeho první ředitel, výtečný a všestranný geofysik univ. prof. Dr Václav Láska (1862—1943).

Účel založení a význam ústavu plyne z jeho četných úkolů, z nichž především jmenujeme: Organizování, provádění a zpracovávání soustavných geofysikálních měření celostátního významu, konstrukce a vydávání příslušných geofysikálních map, studium a sledování přirozených si­vých polí zemských (magnetické, tíhové, elektrické, seismické), badatelské práce v oboru geofysiky, geofysikální práce přidělené našemu státu v rámci mezinárodních úmluv, zřizování a vedení geofysikálních observatoří, řešení aktuálních problémů praktického významu, zejména aplikování metod užité geofysiky při vyhledávání nových surovinových základen, konstrukce geofysikálních přístrojů, školení a vychovávání geofysikálního orostu atd. Z tohoto neúplného výčtu vidíme, že závažných úkolů měl nově založený ústav opravdu hodně a každý by očekával, že byl jistě podle toho hned na počátku řádně po všech stránkách vybaven. Bohužel tomu tak nebylo. Od samého začátku ústav zápasil s nedostatkem přístrojů, místností i odborného a pomocného personálu. Nic nepomohlo, že v čele ústavu stál člověk takových kvalit, jako byl Láska, geofysik světového jména. Velmi často nenacházel pochopení pro své snahy na kompetentních místech a tak musel ústav svou činnost omezovat do rámce svých finančních, materiálních a personálních možností. Je třeba připomenout, že v těchto těžkých počátcích ústavu pracoval zde v letech 1922—1925 ještě druhý geofysik světového významu, geomagnetik univ. prof. Dr Josef Liznar (1852—1932).

Nedostatku odborných sil čelil Láska tím způsobem, že získával pro ústav externí vědecké spolupracovníky, kteří buď za jeho účasti, nebo s jeho radou provedli řešení řady speciálních problémů geofysikálních. Tyto práce najdeme otištěné většinou v ústavních Ročenkách.

O liknavosti a nezájmu nadřízených míst svědčí též také okolnost, že prozatímní statut samostatného Státního ústavu geofysikálního je teprve z dubna 1929 a v systemizaci je pamatováno na všechny úkoly ústavu pouze dvěma místy pro vědecké síly, a to v nejnižš í m platovém stupni. Je pochopitelné, že bylo těžké ob­sadit tato dvě místa, protože nebyla žádná naděje na postup a podařilo se to teprve v době hospodářské krise.

Nástupcem Láskovým po jeho odchodu na trvalý od­počinek se stal v roce 1933 jeho blízký spolupracovník univ. prof. Dr Bedřich Šalamon (* 1880), který stojí v čele ústavu dosud. V této době vyvíjí ústav svou hlavní činnost především v oboru seismiky a geomagnetismu. Je budována ústřední pražská seismická stanice, ke které byly přičleněny pobočná stanice v Chebu, Staré Ďale (nyní Hurbanovo) a Užhorodě, a místo zrušené geomagnetické observatoře v pražském Klementinu, neregistrující již od roku 1927, bylo započato se stavbou nové geomagnetické variační stanice v oboře v Průhonicích u Prahy. Rovněž přístrojový inventář ústavu v této době vzrůstá a s přijetím dalších dvou no­vých odborných sil v roce 1938 začínají v ústavu pří­pravné práce z oboru gravimetrie a geoelektřiny. Na za­čátku druhé světové války přicházejí do přejmenovaného „Geofysikálního ústavu" další vědecké a technické síly, které následkem okupace musely opustiti své předchozí zaměstnání. Avšak v únoru 1942 dochází k Němci naří­zené likvidaci ústavu a k rozdělení inventáře i personálu.

Státní ústav geofysikální byl zajisté jedním z prvních vědeckých ústavů, který ihned po revoluci zahájil opět svoji pravidelnou činnost, i když se značně omezeným počtem pracovních sil, neboť celá řada jich odešla zpět na svá původní pracoviště. V této době dochází rovněž k nezdravému rozdělení ústavu na dvě části, jednu v Praze II, Dittrichova 13, kde je umístěno ředitelství ústavu s ústřední kanceláří, knihovnou a oddělením geo­magnetickým a geoelektrickým, a druhou v Praze II, Ke Karlovu 3, s oddělením seismickým, gravimetrickým, la­boratořemi a dílnou. Starší pracovníci ústavu společně s několika mladými, novými silami pustili se plnou parou do práce. Je dobudována a uvedena do chodu geomagne­tická stanice v Průhonicích, nově organisována seismická služba, zřízeno a vybudováno gravimetrické a geoelektrické oddělení a připraven program nejdůležitějších prací. Uskutečňování tohoto programu vidíme v pro­vedeném novém úplném geomagnetickém mapování čes­kých zemí společně s Vojenským zeměpisným ústavem, v gravimetrických pracích v tíhové síti I. a II. řádu ve spolupráci se Státním zeměměřickým a kartografickým ústavem a v Bulletinech pražské seismické sta­nice. Kromě těchto základních úkolů celostátních je celá řada dalších badatelských problémů a praktických úkolů, které řešili anebo řeší vědečtí pracovníci ústavu. Tak geomagnetické oddělení spolupracovalo při hledání ne­rostných ložisek, v ústavní mechanické dílně jsou kon­struovány nové geofysikální přístroje (torsní seismograf Anderson-Wood, seismograf Golitzinův, mag­netometr), hledají se nové cesty a metody pro nejvhodnější zpracování a využití naměřených geofysikálních dat, spolupracuje se na studiu důlních otřesů, ohrožují­cích životy horníků a plnění 5LP studují se bludné elek­trické proudy atd. Dále je ještě vychováván nový vě­decký dorost a jsou školeny přidělené technické a po­mocné síly. I když nadřízené orgány jevily v poslední době mnohem více pochopení pro úkoly a cíle ústavu, přece jenom je nutno litovat, že někdy nedovedly plnou vahou hájit ústavní zájmy. Nebylo by např. jinak možné absurdum, že je v ČSR 5 gravimetrů a z toho ve Státním ústavu geofysikálním ani jeden, přestože měl býti ústav tímto přístrojem vybaven přednostně.

Právě v roce svého třicetiletí má Státní ústav geofysi­kální přejiti k Ústředí vědeckého výzkumu. Dosud není rozhodnuto, zda jako ústřední ústav, či jako oddělení, přičleněné k některému jinému ústřednímu ústavu. Bude to zajisté rozhodný krok v historii ústavu a celé čs. geo­fysiky a bude při něm třeba dobře zvážit důležitost a vědecký i národohospodářský význam geofysiky, aby pak nebylo pozdě poznáno, že byl chybným reorganizačním zásahem vývoj naší geofysiky zabrzděn a neznamenal snad krok zpět místo dopředu. My, kteří dnes v geofysice pracujeme, jsme přesvědčeni, že nejlepším řešením by byl řádně vybudovaný ústřední geofysikální ústav. Tak by zmizela dosavadní roztříštěnost geofysikálních pra­covníků, přístrojů i prací, což by přineslo největší užitek jak vědecké, tak i praktické geofysice a tím i socialistic­kému budování naší vlasti. Jsme dále přesvědčeni, že toto řešení bude konečným výsledkem současné reorganizace. Odpovídá to také názoru, který tlumočil předseda vlády A. Zápotocký v „Důvodové zprávě k zákonu o prv­ním pětiletém hospodářském plánu rozvoje Českosloven­ské republiky".

Jan Pícha, MZ 1950/3-4, ročník 4, str. 69-70