You are here

Výstava voda a vzduch kolem nás

Výstava voda a vzduch kolem nás

Praha, Clam-Gallasův palác, 17. 4. – 13. 5. 2012.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se nemýlím, v letošním roce neoslavuje Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) ani hydrometeorologická služba žádné význačné výročí. Unikátní výstavu prezentující historii a současnost měření a hodnocení atmosféry a hydrosféry, kterou autorsky připravil a realizoval ČHMÚ, lze však pokládat za jakési předběžné vykročení k významným následujícím výročím – šedesátiletí od vzniku Hydrometeorologického ústavu v roce 2014 a století od založení Státního ústavu meteorologického v roce 2019. Výstava skončila, ale její kompletní dokumentace na CD poskytuje široké možnosti dalšího mnohostranného využití.

Je příjemné konstatovat, ze ČHMÚ využil nabídky nevládní neziskové organizace Comenium, o. p. s. k uspořádání výstavy, která shrnujícím a vyváženým způsobem podala ve velice srozumitelné podobě přehled o vývoji a současné činnosti v oborech meteorologie a klimatologie, hydrologie a ochrany čistoty ovzduší, soustředěných v CHMÚ v integrované podobě. Pro širší veřejnost, která vnímá CHMÚ často pouze jako servisní organizaci pro předpověď počasí, bylo spektrum činnosti a rozsah poskytovaných služeb jistě značným překvapením.

Obsáhlou expozici realizovanou v šesti sálech Clam-Galassova paláce zahájil ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, který zdůraznil význam pozorování, měření a zpracování hydrometeorologických jevů, na základě jejichž vyhodnocování lze tvořit předpovědi „a je možné odhadovat budoucí vývoj, zaznamenávat mimořádné situace a hledat možnosti, jak předcházet následkům extrémních přírodních jevů, například při velkých povodních.“

Kurátor výstavy Radim Tolasz spolu s autorským týmem zvolili pojetí výstavy založené na samostatné prezentaci jednotlivých oborů, což odpovídá reálné věcné organizační autonomii, i když uspořádání odrážející provázané poskytování integrovaných služeb by umožnilo možná ještě zajímavější pohled, ovšem obory se vyvíjely do značné míry nezávisle a „společné výstavní ztvárnění“ by bylo nesnadné. Na obsahové koncepci je zřetelně patrná víceméně jednotně stanovená linie zpracování (historie oboru, pozorovací staniční sítě, aplikace' metody, prostředky, způsoby pozorování a měření, druhy předpovědí – jak se k nim dochází, varování a jiné výstupy, včetně publikací či mezinárodní spolupráce).

Autoři si byli vědomi, že jenom samotné panely s textovou a grafickou vizualizaci by byly při velkém počtu 58 instalovaných posterů málo poutavé jak pro laiky, tak i pro odborníky. Instalace celé řady přístrojů a interaktivních prvků (testy znalostí – správnou odpověď návštěvník našel na obrazovce počítače) výstavu odlehčila. Pro ilustraci uvedeme jenom některé z ukazovaných přístrojů:

  • manuální meteorologická stanice s meteorologickou budkou
  • automatická meteorologická stanice (adaptovaná na podmínky výstavního sálu – vrtule větroměru nikoli ve výšce 10 m, umělý osvit slunoměru, přívod vody)
  •  klasický mechanický limnigraf pro měření výšky hladiny vody
  • funkční model automatické vodoměrné stanice v hlásném profilu povodňové služby
  • přístroj na stanovení vyhodnocování koncentrací oxidu dusíku
  • analyzátor ozonu O3
  • mobilní vůz na měření čistoty ovzduší

Značná míra tolerance ponechaná editorům oborových prezentací se projevila úsměvným způsobem v historii: u meteorologie se začíná logicky nejstarší meteorologickou stanicí v rakouských zemích v pražském Klementinu (1775), hydrologie doputovala ke středověkým mlynářům (r. 1340 vzniklý cech přísežných mlynářů v Praze pečoval o vodní značky určující výšku vzdutí vody pro jednotlivé vodní mlýny) a touha po originalitě zavedla ochranu čistoty ovzduší až do starověku citátem Senecova výroku o špatném vzduchu v Římě r. 61 n. l. Touha po rekordech svedla také klimatology k úkroku: jako nejvyšší denní úhrn srážek je sugerována hodnota 312 mm naměřená na německé synoptické stanici Zinwald 350 m od Státní hranice ČR. Není to ale na našem území, protože klimatologická stanice Cínovec na českém území měřila jen do 30. 4. 1993.

Na expozici se v menší míře podílely několika panely i další organizace – Ústav fyziky atmosféry AV ČR, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., katedra meteorologie a ochrany prostředí Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a také Česká televize (meteorologický pořad Turbulence).

Každý výstavní den byli k dispozici odborní specialisté jako průvodci, uskutečnila se řada přednášek a v šesti termínech byl přístupný i mobilní vůz na měření čistoty ovzduší.

Jakou odezvu měla výstava u veřejnosti? Přes slušnou propagaci v médiích, zejména v Českém rozhlasu a České televizi, přišlo jenom 1 930 návštěvníků (nebo tolik?). S ohledem na množství vykonané práce to jistě bylo zklamání pro organizátory, ale odborné akce v soutěži s lákadly zábavy v současnosti prohrávají. Ostatně pracovníci Comenia označili návštěvnost, ve srovnání s jinými obdobnými výstavami, za nadprůměrnou.

Na závěr pár citaci z návštěvní knihy „Nádheru a práce“, „I pro mě jako naprostého laika, je to srozumitelné“, „Krásně udělaná výstava“, „Velmi zajímavá výstava, která by se mohla opakovat častěji. Přínosem jsou i dostupné podklady (CD), které jistě využiji při výuce na SŠ“. Konstatování jednoho zřejmě zasvěceného návštěvníka „Žasnu, jakou cestu urazila meteorologie“, bylo na výstavě přesvědčivě demonstrováno. A Českému hydrometeorologickému ústavu patří pocta.

Zdeněk Horký, MZ 2012/3, ročník 65, 92–94