Rozhovor s R. Huthem (2009)

Vědečtí pracovníci jsou hodnoceni podle výsledků své práce, nikoli podle své přítomnosti na pracovišti

Rozhovor s ředitelem Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky, v. v. i., RNDr. Radanem Huthem, DrSc.

1. Pane řediteli, v letošním roce dovršil Váš ústav 45 let existence. Původní náplň výzkumné činnosti se týkala pouze meteorologie a klimatologie a až v 90. letech minulého století přibyly další oblasti. Můžete je uvést?

Ústav fyziky atmosféry vznikl oddělením tehdejší Laboratoře meteorologie od Geofyzikálního ústavu. V první polovině devadesátých let se náš ústav rozrostl o bývalé ionosférické oddělení Geofyzikálního ústavu, a tedy i o výzkum vyšších vrstev atmosféry, počínaje stratosférickým ozonem, přes ionosféru a magnetosféru až po meziplanetární prostor a kosmické plazma. Součástí tohoto výzkumu byla i výroba vlastních družic řady Magion; v současné době u nás stále probíhá vývoj přístrojů pro družicové experimenty. Na stanici Panská Ves (u Dubé v okrese Česká Lípa) máme zařízení na příjem družicových měření, která naši pracovníci zpracovávají a analyzují a výsledky využívají ve své vědecké práci. v současné době tedy výzkumná činnost UFA zahrnuje celou atmosféru od mezní vrstvy přes celou troposféru až po horní atmosféru a meziplanetární prostor, včetně výzkumu vlivů sluneční aktivity. Podíl problematiky, která zajímá čtenáře Meteorologických Zpráv, tedy meteorologie a klimatologie, na celkové činnosti ústavu je přibližně poloviční, a to jak co do počtu oddělení (tři oddělení, oddělení meteorologie, oddělení klimatologie a oddělení větrné energie se zabývají troposférou, zatímco oddělení aeronomie, oddělení horní atmosféry a oddělení kosmické fyziky se zabývají vyššími vrstvami atmosféry), tak co do počtu pracovníků. A zpět k začátku Vaší otázky – i já v letošním roce dovrším 45 let své existence; že jsem stejně starý jako ústav, který teď řídím, mě ale napadlo až teď.

2. V devadesátých letech minulého století také proběhla intenzivní restrukturalizace Akademie věd České republiky provázená restrikcí zhruba dvaceti ústavů i celkovým snížením počtu pracovníků. Ústav fyziky atmosféry svoji existenci nejen obhájil, ale dokonce mírně početně posílil. Jaká je současná struktura a zaměření ÚFA AV ČR a jeho pozice v Akademii věd ČR?

Je velkou zásluhou tehdejšího ředitele Ústavu fyziky atmosféry dr. Štekla, že pozice našeho ústavu během poměrně drastické redukce Akademie věd posílila. Počátkem devadesátých let patřil ÚFA mezi malé ústavy, a jako takový mohl mít problémy obhájit svou samostatnou existenci. Díky příchodu Ionosférického oddělení z Geofyzikálního ústavu se počet pracovníků téměř zdvojnásobil, což zajistilo poměrně hladký přechod ÚFA rozbouřenou dobou první poloviny devadesátých let. Rád bych zdůraznil, že UFA v tehdejších dobách nemusela rozdat jedinou výpověď, protože se požadované snížení počtu pracovníků podařilo uskutečnit odchodem některých pracovníků do důchodu, případně vzájemnou dohodou o rozvázání pracovního poměru. V současnosti patří ÚFA s necelou stovkou přepočtených pracovníků mezi středně velké ústavy. Tady bych ještě doplnil, že ústavy Akademie věd a jejich výzkumné záměry procházejí pravidelným hodnocením. Ústav fyziky atmosféry byl v posledním hodnocení, které proběhlo před čtyřmi lety, hodnocen nejlepší možnou známkou A. Z ústavů sekce věd o Zemi, kam ÚFA patří, byl takto hodnocen už jen Geofyzikální ústav; ostatní tři ústavy byly hodnoceny hůře. Na tomto výborném výsledku nemám žádné zásluhy, protože odráží práci celého ústavu a je výsledkem působení mého předchůdce ve funkci ředitele, dr. Laštovičky. Hodnocení výzkumných záměrů v polovině jejich trvání, které proběhlo v loňském roce, potvrdilo zařazení mezi nejlepší ústavy a ukázalo, že ÚFA nesešel z nastoupené cesty k vysoké vědecké kvalitě.

3. Od roku 2007 je ÚFA AV ČR veřejnou výzkumnou institucí (v. v. i.). Jak se tato změna projevila na fungování ústavu, v čem vidíte pozitiva a jaká jsou negativa?

Přechod do statutu v. v. i., jenž proběhl k 1. lednu 2007, byl vynucen zákonem a nebylo před ním úniku. V praktickém životě našeho ústavu se projevil minimálně; za zmínku stojí jen, že veřejné výzkumné instituce spravují svůj majetek a mohou s ním nakládat (což do roku 2006 bylo úkolem našeho zřizovatele, tedy Akademie věd). Jedinou z pohledu zaměstnanců podstatnou změnou je to, že v. v. i. se již neřídí platovými tabulkami pro státní organizace a že si mohou (a musí) vytvořit svá vlastní pravidla pro stanovení výše platů. To nám umožnilo přejít na určování platů vědeckých pracovníků podle jejich výkonnosti a odstranit závislost výše platů na věku, jak to bylo zakotveno v pravidlech platných pro příspěvkové organizace.

4. váš ústav spravuje i několik detašovaných observatoří' observatoře Milešovka a Kopisty jsou součástí sítě meteorologických stanic ČR. Pokládáte tento stav za vyhovující v souvislosti se zapojením obou observatoří do výzkumu?

Na úvod své odpovědi bych rád dodal, že ÚFA vlastní a provozuje i další observatoře: již zmíněnou družicovou a telemetrickou stanici Panská Ves, ionosférickou observatoř v Průhonicích a observatoř na Dlouhé Louce, Spravovanou oddělením pro větrnou energii. Zapojení stanic v Kopistech a na Milešovce do výzkumných aktivit se v posledních několika letech výrazně zvýšilo, hlavně díky aktivitě doc. Řezáčové a ing. Fišáka z oddělení meteorologie. Vedle běžných klimatických a synoptických měření jsou obě observatoře zapojeny do výzkumu zejména chemických vlastností oblačnosti a srážek. Tím se náš ústav vrací k aktivitám v atmosférické chemii, kterou opustil počátkem devadesátých let. Významné posílení výzkumné činnosti na našich observatořích přinese instalace radaru na Milešovce v nejbližších měsících, která bude impulzem pro další rozvoj v oboru fyziky oblaků a srážek.

5. Jedním z nejaktuálnějších témat současnosti, a to nejen na úrovni odborné, je globální změna klimatu. Jak se ÚFA AV ČR podílí na výzkumu tohoto složitého problému?

Globální změna klimatu je hlavním předmětem výzkumu oddělení klimatologie. Studujeme proměnlivost klimatu v období přístrojových pozorování a její možné změny v budoucnu, přičemž hlavní důraz klademe na extrémní jevy (horké vlny, studené vlny, sucho, extrémní srážky). Podílíme se na vývoji metod konstrukce scénářů klimatické změny v regionálním a lokálním měřítku – sem patří stochastický generátor počasí a statistický downscaling. Máme velmi úzkou spolupráci s pracovišti, která se zabývají výzkumem dopadů změny klimatu, zejména s Mendelovou zemědělskou univerzitou v Brně v oblasti dopadů na zemědělskou produkci a šíření zemědělských škůdců. Dále máme dlouholetou spolupráci s Hydrobiologickým ústavem, nyní součástí Biologického centra v Českých Budějovicích, na výzkumu dopadů klimatické změny na hydrologii a kvalitu pitné vody, s Ústavem systémové biologie a ekologie v oblasti dopadů na lesnictví a v analýze uhlíkového cyklu a se Státním zdravotním ústavem na výzkumu vlivu počasí a klimatu na lidské zdraví. Všechny tyto spolupráce byly a jsou podloženy mnoha společnými projekty v národním měřítku a účastí v mezinárodních projektech 6. rámcového programu EU (ENSEMBLES a CECILIA), v programu COST, v českoamerických projektech financovaných NATO i dvoustrannými projekty.

6. Předpokládáme, že existuje značná míra závislosti mezi příjmy z grantových zdrojů a rozpočtem ústavu. Můžete nám sdělit, o jaké proporce se jedná?

Příjmy z grantových projektů opravdu představují nezanedbatelnou část příjmů ústavu. Sečteme-li příspěvky od obou grantových agentur, české (GAČR) i akademické (GAAV), ministerských programů (granty máme hlavně od ministerstev školství, mládeže a tělovýchovy; životního prostředí; a zemědělství) a mezinárodních projektů, dostaneme se na přibližně třicet procent našeho rozpočtu. Pro pořádek musím podotknout, že i tak zvané institucionální peníze, jim1ž náš zřizovatel, Akademie věd, financuje chod ústavů, mají formu výzkumných záměrů, a tedy vlastně rovněž jakýchsi grantů. Na rozdíl od vysokých škol, pro něž výzkumné záměry představují skutečně granty, tedy přilepšení k rozpočtu, ústavy Akademie věd hradí z výzkumných záměrů svůj základní provoz (základní platy včetně technického a pomocného personálu, energie, telefony, nájmy atd.), a nemohou tedy bez nich existovat. A ještě jedno postesknutí: reforma výzkumu a vývoje, která letos vstoupila v platnost, fakticky zrušila Grantovou agenturu Akademie věd, která byla otevřenou grantovou agenturou přístupnou všem, tedy i mimoakademickým subjektům, bez rozdílu. Akademická grantová agentura již letos nepřijímá nové žádosti o granty, jen bude financovat již dříve přijaté projekty. To bude mít pravděpodobně za následek ještě větší přetlak Žádostí o granty, a tedy nižší úspěšnost u Grantové agentury ČR.

7. Jaké je zapojení ústavu do mezinárodní spolupráce? Jste spokojen s uplatněním pracovníků v mezinárodních projektech?

O zapojení do mezinárodních klimatologických projektů jsem již hovořil. Všechna oddělení ústavu jsou zapojena v nejrůznějších mezinárodních projektech, financovaných z mnoha zdrojů – mohu jmenovat např. rámcové programy EU, Evropskou kosmickou agenturu (ESA), program COST, či společné česko-francouzské, česko-americké a česko-ruské projekty. Výzkum horní atmosféry probíhal v široké mezinárodní spolupráci tradičně; meteorologii a klimatologii se podařilo počáteční ztrátu v tomto směru dohnat. Čili když to shrnu, se zapojením všech částí ústavu do mezinárodní spolupráce mohu být spokojen – byť jako ve všem je i zde prostor pro další zlepšování.

8. Předchozí otázka evokuje dotaz: Jak hodnotíte současný stav spolupráce s tuzemskými partnery, zejména s Českým hydrometeorologickým ústavem a s vysokými školami. Měla by se spolupráce v oblasti meteorologie a klimatologie prohloubit?

Spolupráci s tuzemskými partnery mohu obecně hodnotit jako dobrou. V různých oborech je okruh spolupracujících institucí jiný, v meteorologii a klimatologii jsou to vedle institucí zmíněných v souvislosti s výzkumem dopadů změn klimatu zejména Český hydrometeorologický ústav a Katedra meteorologie a ochrany prostředí MFF UK. S nimi jsme zapojení do řešení společných projektů tam spolupráce funguje hladce. Jisté problémy, zejména v klimatologickém výzkumu, kde jsou potřeba dlouhé řady pozorovaných údajů, nám působí omezené možnosti získání reálných dat z ČHMÚ. Na jednu stranu politiku ČHMÚ v tomto směru chápu, na druhou stranu je trochu smutné, že klimatická data z jiných, i odlehlých oblastí světa jsou pro nás dostupnější než klimatická data z vlastní země. Nicméně situace v této oblasti se v poslední době nepochybně lepší, přičemž dobrou a schůdnou cestu představují společné projekty s ČHMÚ. S Katedrou meteorologie na MFF UK a s Katedrou fyzické geografie a geoekologie PřF UK spolupracujeme na výuce na magisterském i doktorském stupni i na vedení diplomových a doktorských prací. Tyto dvě katedry jsou rovněž hlavním zdrojem našich nových pracovníků, přičemž v posledních letech, pravděpodobně díky našemu většímu pedagogickému zastoupení, zaznamenáváme silnější příliv mladých z přírodovědy.

9. Pokládáte základní výzkum za hlavní oblast meteorologického a klimatologického výzkumu nebo považujete za důležité i cílené a uživatelsky zaměřené výzkumné studie? Jak se ústavu daří v praktickém uplatňování výsledků výzkumné práce?

Pohled na to, co je základní a co už aplikovaný výzkum, se obor od oboru liší. Skutečný aplikovaný výzkum můžeme uskutečňovat tam, kde je zájem od budoucího uživatele, jimž ve většině případů je Český hydrometeorologický ústav. Podle mého názoru se nelze na ČHMÚ a ÚFA dívat jako na konkurenty (stále ještě zaznamenávám, že to tak občas pořád ještě někdo vidí); naopak, oba ústavy se mohou navzájem dobře doplňovat. Že vzájemná spolupráce na aplikovaných tématech funguje, ukazují společné projekty oddělení meteorologie s ČMÚ. Na druhou stranu musím zdůraznit, že ÚFA coby součást Akademie věd je výzkumnou institucí, a kdo nevykazuje vědecké výsledky (ať už v oblasti základního výzkumu nebo aplikované), ale věnuje se jen výrobě výzkumných zpráv pro uživatele či posudkům, nemá u nás co dělat. Za sebe říkám, že ve vlastním uplatňování výsledků výzkumné práce náš úkol nevidím.

10. Pokud souhlasíte s názorem, že průvodním jevem vědecké práce je popularizace ve sdělovacích prostředcích, jak se ÚFA s tímto úkolem vyrovnává?

Popularizace je důležitá. Zvlášť v dnešní době, kdy se k vědám o atmosféře vyslovují „odborníci" dočasně usídlení na Hradčanech, vzdělaní ve zcela jiných oborech. Na druhou stranu, k úspěšné popularizaci musí mít člověk dar, specifický talent: nelze někomu nařídit, tak ty teď budeš popularizovat. Ne každý obor si najde svého Jiřího Grygara. My ho zatím nemáme. Pracovníci ÚFA čas od času vystupují v televizi, rozhlase, dávají rozhovory do tištěných médií, píší do novin i vlastní články ale přiznejme si, zas tak moc v médiích vidět nejsme. Myslím si, že popularizace našich věd by mohla a měla být úkolem spíš České meteorologické společnosti nebo Národního klimatického programu; možná ještě víc, ve smyslu třeba proniknutí do lepších vysílacích časů, by mohli dělat naši „vyslanci“ v České televizi.

11. Na co kladete důraz při hodnocení pracovníků, jak je motivujete?

Kariérní řád Akademie věd stanoví, že vědečtí pracovníci musí každých pět let projít atestacemi, při nichž se hodnotí jejich vědecká výkonnost a navrhuje zařazení do kvalifikačních tříd. Od toho se pak přímo odvíjí výše jejich platu, již může díky předpisům platným pro veřejné výzkumné instituce určovat sám ústav. K produkci vědeckých výsledků, za něž je ústav jako celek hodnocen, tedy zejména (ale nejen) článků v odborných mezinárodních časopisech, navíc pracovníky motivuje systém odměn, kdy si každý dopředu může spočítat, kolik mu publikace v daném časopise „přinese“. Platí přitom přibližná úměra, že čím kvalitnější časopis (měřeno jeho impakt-faktorem), tím vyšší odměna. Obdobný systém platí např. i pro úspěšné vedení diplomových a dalších prací na vysokých školách. Úspěšným vedením se samozřejmě rozumí jejich obhájení. Dobré hodnocení ústavu, zmíněné dříve, snad ukazuje, že opatření přijímaná k motivaci pracovníků produkovat vědecké výsledky nesou své ovoce. I když, přiznejme si, i u nás máme pracovníky, jež ani poměrně velká finanční motivace nepřiměje k tomu, sednout si a nějaký odborný článek napsat. Snad nikoliv bezvýznamným příspěvkem vedení ústavu k tomu, aby vědečtí pracovníci mohli klidně a nerušeně bádat, je naše snaha co nejvíce uchránit “řadové“ pracovníky před rostoucími administrativními požadavky, výkazy, nařízeními, průvodními jevy přechodu na v. v. i. a tak dále; tedy – vedení ústavu se snaží ono dobře známé „padající lejno“ včas zastavit, vyřídit ho a neposílat dále mezi zaměstnance. Rád bych zmínil ještě jeden aspekt týkající se motivace pracovníků a podmiňující dlouhodobější perspektivu našeho ústavu. Tím je cosi těžko definovatelného, těžko uchopitelného; cosi, co na našem ústavu kultivujeme již přinejmenším od počátku devadesátých let díky péči předchozích ředitelů dr. Štekla a dr. Laštovičky a já se v tom snažím pokračovat: ono „cosi“ pro sebe pracovně nazývám „liberálním prostředím“. Tato liberálnost se projevuje třeba v tom, že lidé mají ve své práci značnou volnost (neznamená to ale, že by si každý dělal, co chtěl); řízení ústavu je decentralizované a vědeckou náplň své práce si určují jednotlivá oddělení sama – vedení ústavu nemá ambice jim do toho zasahovat; mladí mají možnost pracovat samostatně, sami si podávají granty – nejsou tedy pod přísnou kuratelou starších, zjednodušeně můžeme říci, že „mládi vpřed", ale ne za cenu předčasného „odstřelu“ vědeckých seniorů; vědečtí pracovníci jsou hodnoceni podle výsledků své práce, nikoliv podle své přítomnosti na pracovišti (opatření jako píchačky nepřicházejí v úvahu, neboť by postihla právě ty nejproduktivnější); chod ústavu se neřídí podle požadavků hospodářské správy, nýbrž naopak, hospodářská správa poskytuje servis vědeckým pracovníkům podle jejich potřeb. To všechno vypadá celkem samozřejmě, ale zdaleka samozřejmé to není ani na mnoha jiných ústavech Akademie věd. Jedním z průvodních jevů takto popsaného pracovního klimatu je skutečnost, že ÚFA mi velmi mladé vedení, vždyť z nejužšího vedení (ředitel, zástupce ředitele, vědecký tajemník) zatím nikdo nepřekročil 45 let. Tomu nepřiřazuji ani kladné ani záporné znaménko; co je však bezesporu třeba hodnotit kladně, je vysoká vědecká kvalita mnoha mladých pracovníků, která se mohla rozvinout právě díky oné liberálnosti. Vnějším projevem této kvality mladých je šest Wichterleho prémií udělených našim pracovníkům; připomínám, že Wichterleho prémie je ocenění udělované předsedou Akademie věd vynikajícím pracovníkům do 35 let (v několika prvních ročnících byl tento limit 40 let) doprovázené nezanedbatelnou finanční částkou. Vysoká kvalita našich mladých vynikne v souvislostech: ÚFA byl jedním z pouhých čtyř ústavů Akademie věd (z celkem více než padesáti), které měly své zastoupení mezi laureáty Wichterleho prémie ve všech jejích prvních šesti ročnících; rovněž při přepočtení počtu prémií na počty pracovníků se ÚFA umístil mezi prvními čtyřmi. Navíc z geovědních ústavů pochází sedm nositelů Wichterleho prémie, a z nich šest je od nás (zbývající jeden je z Geofyzikálního ústavu). Pro pořádek uvedu, Že Wichterleho prémii v ÚFA obdrželi Petr Hellinger a Pavel Trávníček z oddělení kosmické fyziky, Vladimír Truhlík z oddělení horní atmosféry, Petra Šauli z oddělení aeronomie, a Jan Kyselý a já z oddělení klimatologie. Tato chvála mladé a dnes už i střední generace vědeckých pracovníků mne vede ke zmínce o věkové struktuře našeho ústavu. Ta je hodně rovnoměrná: máme dostatek mladých pracovníků do třiceti let, většinou doktorandů, ale i pracovníků v důchodovém věku. Dlouhodobá perspektiva i přechod zkušeností ze starších na mladší jsou tak zajištěny. Za tento stav, který v mnoha akademických ústavech není žádnou samozřejmostí (mnohé ústavy bojují s nedostatkem buď mladých pracovníků, nebo s nedostatkem pracovníků ve středním, nejproduktivnějším věku), mohu opět poděkovat svým předchůdcům, kteří v dobách redukce Akademie věd nepřistoupili k neuváženým personálním opatřením a k vyřizování si osobních účtů s oponenty prostřednictvím výpovědí – což se jinde dělo, a s důsledky ve formě nevyvážené věkové struktury se tam potýkají dodnes a ještě dlouho se potýkat budou.

Zdeněk Horký, MZ 2009/2, ročník 62, str. 33–36