Budoucnost výuky meteorologie na vysokých školách

Budoucnost výuky meteorologie na vysokých školách

Úvod

Tento příspěvek vznikl na základě referátu předneseného na semináři České meteorologické společnosti „Meteorologie ve vzdělávání a v médiích“, který se konal ve dnech 19. až 21. 9. 2011 na Červenohorském sedle. Jeho cílem rozhodně není podávat hotové recepty, ale je spíše zamýšlen jako podnět k diskusi, především mezi akademickou sférou a sférou praxe, a také mezi generačními skupinami (v sociologické literatuře, zaměřené na vzdělávání, běžně označováno jako kohorty) profesních meteorologů a klimatologů. Vychází ze skutečnosti, že v posledních desetiletích došlo k obrovskému posunu jak v samotné meteorologii jako vědním oboru i v jejím společenském uplatnění, tak v samé podstatě role vysokoškolského vzdělání ve společnosti. Pokud se jedná o meteorologii, nelze nevidět, že druhá polovina 20. století znamenala obrovskou explozi nových poznatků v oboru a možno říci doslova revoluci v metodologii a pozorovacích metodách. V praktických aplikacích došlo k podstatnému rozšíření pole působnosti a rychlé transformaci v komplexní interdisciplinární obor činností.

Ještě na počátku druhé poloviny 20. století bylo možno vysokoškolské vzdělání plně ztotožňovat se vzděláním společensky elitním, odpovídalo to příslušné etapě historického vývoje společnosti, podobně v dávnějších etapách tvořili vzdělanostní elitu např. ti, kdo prostě uměli číst a psát, v určitém pozdějším období ti, kdo měli gymnaziální maturitu atd. Ať se nám to líbí či nikoli, je dnes objektivním faktem na půdě celé západní civilizace, že vysokoškolské vzdělání se stalo natolik masovou záležitostí, že nutně jako celek muselo ztratit vzdělanostně elitní charakter. V přítomném čase je pak aktuální otázka, jaký sektor či část vysokoškolského vzdělání se jako elita nově vyprofiluje.

Nelze zastírat, že předkládaný příspěvek je spíše pohledem ze strany akademické sféry a jeho ambici představuje především naděje na kritickou odezvu a rozvinutí diskuse s oblastí praxe v širokém okruhu od meteorologického výzkumu po všechny sektory hydrometeorologických služeb, ochrany čistoty ovzduší atd.

Současné změny ve vysokoškolském vzdělávání obecně

Zřejmě nelze zpochybňovat, že naše vysokoškolské studium prošlo během posledních dvou desetiletí hlubokými změnami, jež podstatně mění jeho charakter i celkovou společenskou roli. Tyto změny mají mnohem hlubší dosah, než si zatím uvědomuje veřejnost.

Na prvním místě nutno zmínit obrovský nárůst masovosti. Dnes na vysoké školy vstupují takové počty studentů, které již odpovídají více než polovině věkové skupiny devatenáctiletých (tj. věkové skupiny podstatné části maturantů). Možno říci, že je to takřka šoková změna proti relativně nedávné minulosti, kdy proces vysokoškolského vzdělávání se týkal maximálně 10–15 % populace. Tehdy bylo ještě možno právem ztotožňovat vysokoškolské vzdělání obecně se vzděláním společensky elitním. To však dnes již naprosto možné není, neboť ho v příslušných věkových kohortách absolvuje nesrovnatelně větší počet občanů, než lze považovat za ještě únosné pro charakter společenské elity.

Druhým zásadním faktorem je tzv. strukturace studia, tj. jeho členění do tří základních stupňů:

• a) studium bakalářské (1. stupeň),
• b) studium magisterské (2. stupeň),
• c) studium doktorské (3. stupeň).

Toto členění odpovídá dnešnímu evropskému pojetí vysokoškolského v zdělávání, přičemž základní obecné charakteristiky studia v jednotlivých stupních možno uvést dle tzv. Dublinských deskriptorů, což pro informaci uvádíme v českém překladu v tab. 1. Dublinské deskriptory vznikly roku 2004 na základě iniciativy skupiny evropských států nazvané Joint Qualitative Initiative. Používají se v roli hlavní obecné kriteriální charakteristiky úrovní bakalářského, magisterského a doktorského studia v evropském vysokoškolském vzdělávacím prostoru EHE'A (European Higher Education Area), podrobněji viz [1–3].

Vyjdeme-li odtud, dostaneme ve vazbě na praktickou aplikaci přibližně toto:

Bakalářské studium by mělo poskytovat základní vysokoškolskou kvalifikaci pro výkon profese, přičemž pro praktické profese, zejména provozního charakteru, je chápáno jako vzdělání zcela dostatečné. Jeho standardní doba studia je zpravidla tříletá, ve výjimečně náročných oborech může být i čtyřletá.

Magisterské studium má již mít plně tvůrčí charakter, ve většině oboru to předpokládá alespoň kontakt s vědeckou prací. Pokud navazuje na předchozí bakalářský stupeň (tzv. navazující magisterské studium), je jeho standardní doba studia zpravidla dvouletá, může však být nejméně jednoletá a maximálně tříletá, což se však u nás aplikuje jen velmi omezeně, nejvíce v některých technických oborech (inženýrské studium) se standardní dobou studia 2,5 roku. Všeobecně se však uznává, že v některých tematických oblastech studia je členění na základní bakalářský stupeň a navazující magisterské studium těžko realizovatelné. V těchto případech se uskutečňují tzv. dlouhé (nestrukturované) magisterské studijní programy se standardní dobou studia většinou 5 let, u všeobecného lékařství 6 let. V rámci univerzitního studia nebyly takto u nás strukturovány především tyto studijní programy:

• všeobecné lékařství (6 let),
• zubní lékařství (5 let),
• právo (5 let),
• učitelské studium pro 1. stupeň základní školy (5 let),
• některé teologické obory směřující k přípravě na profesní duchovní službu (5 let).

Tab. 1 Dublinské deskriptory v českém překladu dle pracovních materiálů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT)

I když to zřejmě nebylo přímým vodítkem, je jistě zajímavé, že právě uvedené oblasti studia do značné míry odpovídají profesím, jež jsou ve společenském vědomí tradičně chápány jako celoživotní povolání a které bychom mohli stručně parafrázovat výčtem: lékař, právník, učitel, kněz.

Doktorské studium je pak v daném systému již jednoznačně zaměřeno k získání plné kvalifikace pro vědeckou práci a přímé erudice ve výzkumu.

Dovolme si nyní na základě právě uvedeného učinit několik poznámek k aktuální situaci V ČR. Jako zásadní rozpor nutno chápat především skutečnost, že při zmíněném nárůstu masovosti vysokoškolského studia společensky zdaleka nedošlo k dostatečnému akceptování bakalářského studia jako plnohodnotného svébytného typu vysokoškolského vzdělání poskytujícího vysokoškolskou kvalifikaci pro výkon řady profesí. V současné sobě více než 80 % našich absolventů bakalářského studia pokračuje v navazujícím magisterském studiu. To má evidentně zhoubné důsledky v rozřeďování kvality magisterského stupně, neboť objektivně není možné, aby při tak velkém počtu studentů měli prakticky všichni z nich předpoklady absolvovat toto studium v takové náročnosti, jaká by odpovídala jeho žádoucím (a např. zmíněný mi deskriptory daným) parametrům. Příčiny jsou složité, částečně spočívají v jisté konzervativnosti myšlení soudobé české společnosti, nepochybně jsou „velké rezervy“ i v tom, jak naše vysoké školy aplikují obsah bakalářského studia. Avšak nutno konstatovat, že stát zatím učinil velice málo pro uplatnění bakalářů v té velké části sféry zaměstnanosti, která patří přímo do jeho kompetence. Velmi aktuálním úkolem je proto směřovat ke stavu, v němž by alespoň polovina bakalářů nalézala přímé profesní uplatnění, zatímco ne více než polovina by vstupovala do navazujícího magisterského studia, u něhož by byl více zdůrazněn princip výběrovosti. Zásadním omylem, jenž je však bohužel naznačován v současných snahách a záměrech státní správy, by však bylo přesvědčení, že tohoto stavu bude dosaženo paušálně, tj. rovnoměrně ve všech studijních programech a oborech a na všech Vysokých školách. Je přirozené a nutné, aby byla respektována skutečnost, že vedle řadových bakalářských studií, koncipovaných přednostně s přímým zaměřením na profesní přípravu, budou existovat i excelentněji pojatá bakalářská studia orientovaná převážně ve směru přípravy k navazujícímu magisterskému studiu.

Formálně obdobné problémy, pochopitelně kvantitativně menšího rozsahu, se vyskytují i na přechodu mezi magisterským a doktorským studiem. Zde nutno důrazně dbát na přísnou výběrovost doktorského studia a důsledně pečovat o jeho vysokou náročnost vyplývající z přímé spojitosti s oblastí vědy a výzkumu. Touha psát si ke jménu doktorský titul je v české společnosti stále hypertrofovaná, ale bylo by jistě velkou škodou, kdyby byla fakticky uznávána jako legitimní motiv ovlivňující negativně úroveň doktorského studia.

Vraťme se nyní ještě jednou krátce k úvahám o vztahu vysokoškolského studia a vzdělanostní elitnosti a vytvořme si následující orientační schéma.

Polovina odpovídající věkové skupiny populace (cca v devatenácti letech) bude po ukončení svého sekundárního (středoškolského) vzdělání vstupovat do vzdělávání terciárního. Z toho většina půjde na vysoké školy, několik procent vstoupí do nižších cyklů terciárního vzdělávání, které se nyní uskutečňují na vyšších odborných školách VOŠ). Jen maximálně polovina z těch, kdo na vysokých školách dosáhnou bakalářského gradu, bude pokračovat v magisterském studiu, zatímco ostatní bakaláři bezprostředně vstoupí do profesní praxe. Dle jednoduchých počtů můžeme dovodit, že magisterské studium by se pak týkalo maximálně 20–25 % příslušné věkové skupiny populace. Použijeme-li pak hypotézu, že do doktorského studia se ustálí vstup opět nikoli více než na polovině absolventů magisterského studia, pak by se doktorské studium mohlo týkat maximálně 10–12 % věkově příslušné části populace. Formálně by se to snad po kvantitativní stránce ještě vešlo do možného rozsahu vzdělanostních elit. V tomto směru se relativně konsensuálně jeví situace v oblasti přírodovědného, lékařského a technického vysokoškolského studia, kde je doktorské studium vyhraněně orientováno na „tvrdou“ aktivní vědeckou práci, popř. na ročné technologie v oblasti vývoje konstrukcí, přístrojů atd. Rámcové ztotožnění doktorského studia se studiem elitním zde zřejmě bude vcelku přirozené a obecně přijatelné. Daleko složitější situace však existuje v řadě studijních oboru společenskovědních, humanitních a sociálních. Zde má elitnost zřejmě poněkud jiný, rozvolněnější obsah a vyžaduje jiná kritéria. I když je to velmi zajímavé téma, nebudeme se mu v tomto příspěvku dále věnovat, neboť meteorologie s klimatologií jednoznačně patří do oblasti přírodních věd.

Chceme-li uzavřít naše obecné poznámky k současnému vysokoškolskému studiu v ČR, musíme alespoň vzít na vědomí nejméně dva další problémové okruhy:

• nutnost široké škály forem navazujícího tzv. celoživotního vzdělávání CŽV),
• naléhavou potřebnost značného rozsahu profesní mobility absolventů vysokoškolského studia.

Oba takto naznačené požadavky jednoznačně vyplývají z obecné současné situace ve většině profesí, která tvrdě vyžaduje průběžnou inovaci znalostí a dovedností, přičemž je třeba počítat i s tím, že značná část vysoce kvalifikovaných pracovníků mění během svého profesního života (a to někdy i vícenásobně) z různých objektivních důvodů charakter svojí profese. Obojí přitom vyplývá z dynamiky současného společenského a technického vývoje. Vysoké školy musí reagovat rozvojem svých aktivit v oblasti různých kurzů a dalších forem vzdělávání určených již dříve graduovaným absolventům. Tato činnost se přirozeně nemůže obejít bez intenzivní spolupráce se zaměstnavateli, profesními organizacemi a obecně institucemi nejrůznější praxe. Pokud jde o počáteční vzdělávání v bakalářském, magisterském i doktorském stupni, je nezbytné dbát o to, aby bylo zaměřeno též na intenzivní rozvíjení schopností a kompetencí umožňujících absolventům efektivně doplňovat a rozšiřovat znalosti průběžným samostatným studiem. Musí též kromě dané užší profesní kvalifikace poskytovat i širší odborný rozhled jako nezbytnou podmínku pro dnes velice aktuální profesní mobilitu.

Co z právě uvedeného vyplývá pro perspektivní úvahy o výuce meteorologie na vysokých školách v ČR?

Pokusme se hledat na takto položenou otázku odpověď strukturovaně a zaměřme se nejprve na bakalářský stupeň studia v jeho výrazně profesně orientované variantě. V této souvislosti zřejmě nemůže být sporu o tom, že soudobá hydrometeorologická služba, tak jak je u nás provozována v ČHMÚ, potenciálně obsahuje dosti široký prostor pro uplatnění vhodně připravených bakalářů. Jedná se o prakticky celou materiální, informační a datovou základnu pro všechny odborné a provozní činnosti v meteorologii, klimatologii, hydrologii, ochraně čistoty ovzduší apod. i o rozsáhlou aplikačně provozní oblast činností, které jsou sice náročné na specifické odborné znalosti a dovednosti, ale mají spíše rutinní charakter bez přímé vazby na vědecký výzkum. Právě uvedené evidentně plně odpovídá předpokládanému charakteru absolventů profesně orientovaného bakalářského studia.

Lze jistě považovat za přinejmenším diskutabilní současnou oficiální představu, že cca polovina populace bude vstupovat (a již dnes v příslušné věkové skupině fakticky vstupuje) do vysokoškolského vzdělávání, ale jde zřejmě o nevratný objektivně probíhající společenský proces týkající se prakticky celé oblasti západní technicky zaměřené civilizace. Bylo by proto zavíráním očí před realitou, kdybychom se domnívali, že v celé tematicky rozsáhlé oblasti meteorologie a jí příbuzných oborů se do budoucna trvale obejdeme bez možnosti poskytovat základní vysokoškolskou kvalifikaci odborně profesního charakteru.

Na tomto místě je vhodné upozornit na skutečnost, že právní předpisy u nás v poměrně širokém rozsahu umožňují, aby do programů/oborů vysokoškolského studia byly ve spolupráci s vysokou školou přímo zapojovány i další (tedy „neškolské“) právnické osoby, které jsou pak pro daný studijní program/obor spolunositeli příslušné akreditace (§ 81 vysokoškolského zákona 111/1998 Sb. v platném znění). Za účelem uvedení názorné ilustrace vzpomeňme, ze ČHMÚ do první poloviny 90. let 20. století organizoval na své půdě kvalitní pomaturitní studium ve formě „Podnikové technické školy PTŠ)“. Toto studium mělo v tehdejší době poměrně vysokou odbornou úroveň, a kdyby takto existovalo dnes (e to ovšem klasicky povzdech typu „kdyby“), nebylo by problémem transformovat ho ve spolupráci s vysokou školou na plnohodnotné vysokoškolské studium profesně bakalářského typu. Jeho absolventi by byli vysokoškolsky kvalifikovaní a jejich studium by bylo přímo financováno státem prostřednictvím normativu na studenta. Jdeme-Ii takto k úvahám o ekonomickém zajištění studia prostřednictvím normativního financování ze státního rozpočtu, stává se však zásadní otázkou počet studentů a jejich co nejširší praktická uplatnitelnost. Ani zde by zdaleka nemusela být situace špatná, neboť kvalifikace uvažovaných absolventů by zřejmě byla dobře využitelná i v řadě odvětví národního hospodářství dotýkajících se meteorologické a klimatologické problematiky v širším smyslu slova (např. environmentalistická tematická oblast, hygienická služba, doprava, energetika, zemědělství, krizový management atd.).

Od bakalářského studia přejděme nyní na opačnou stranu spektra vysokoškolských studií, tj. ke studiu doktorskému (Ph.D.). Zde můžeme být v rámci tohoto příspěvku vcelku struční, neboť meteorologie s klimatologií představuje dnes standardní všeobecně uznávaný vědní obor s výraznými aktuálními potřebami a výzvami na poli tvrdého vědeckého výzkumu. Funkčnost doktorského studia je proto v uvedených oborech nesporná, a to zejména jako nutná podmínka efektivní přípravy budoucích vědeckých pracovníků. Kvalita tohoto studia musí nesporně být předmětem trvalé péče a starosti garantované úzkou spoluprací vysokých škol (event. Jejich součástí – fakult) se všemi institucemi podílejícími se v meteorologii a klimatologii na výzkumu a aplikacích jeho výsledků v praxi. Jde samozřejmě o ústavy AV ČR, ale i o prakticky zaměřené instituce typu ČHMÚ. Jako velmi pozitivní prvek zmiňme v této souvislosti přítomnou skutečnost, že na základě již zde zmíněného § 81 vysokoškolského zákona jsou k doktorskému studiu meteorologie a klimatologie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK) spoluakreditovány ÚFA AV ČR, Ústav termomechaniky (UT) AV ČR a ČHMÚ. Nepochybně jde o unikátní potenciál v základním i aplikovaném meteorologickém výzkumu, který však pochopitelně má stále nemalé rezervy, mj. v oblasti interdisciplinárních vztahů, vazeb a kooperací s dalšími vědními disciplínami.

Zajímavou a aktuální otázkou doktorského studia v meteorologii a klimatologii je jeho vstup, tj. především kritéria, formulující po kvantitativně obsahové, a zejména kvalitativní stránce předpoklady, které má (musí) splňovat uchazeč o toto studium. Jde i o to, jaké předchozí magisterské vzdělání je z hlediska svého obsahu pro tento účel optimální, vhodné, únosné, popř. již nevhodné. Zde se však dostáváme k samotné problematice magisterského studia, čemuž budeme věnovat další pasáž tohoto příspěvku. K doktorskému studiu si pouze ještě připomeňme, že i v meteorologii a klimatologii je zásadní si uvědomit skutečnost, že zatímco širší veřejnost u nás doktorát stále akceptuje především jako určitou prestižní ozdobu jména, ve skutečnosti jde o reálnou, kvalitativně vyšší kvalifikaci, které se dosahuje velmi náročným studiem výběrového charakteru.

Obraťme se však nyní již plně k magisterskému stupni studia. Pro studenty zaměřené na vědu bude toto studium mít roli náročné přípravy na pozdější doktorské studium, ale věnujme se mu zde spíše z hlediska jeho přímého výstupu. Ze soudobé praxe v meteorologii a klimatologii i z celého jejího historického vývoje je zřejmé, že kromě prakticky zaměřených bakalářů a vědecky orientovaných doktorů je zde značný prostor pro přímé uplatnění magistrů.

Jde především o pracovníky, kteří nejsou vědci v plném smyslu slova, ale s výzkumem, a to zejména s jeho výstupy, přicházejí do úzkého profesního kontaktu v aplikační sféře, obvykle s určitými zpětnými vazbami. Magisterské vzdělání evidentně vyžadují i funkční místa náročného organizačního a manažerského charakteru s výrazným tvůrčím nábojem vykonávané práce.

Přímou a bezprostřední cestou k získání magisterské profesní kvalifikace v meteorologii a klimatologii je dnes v ČR zejména navazující magisterské studium oboru Meteorologie a klimatologie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které zde navazuje na bakalářské studium obecné fyziky, aleje v principu otevřeno i bakalářům z jiných fakult a vysokých škol. Meteorologii lze však v kontextu soudobé hydrometeorologické služby chápat jako interdisciplinární obor, v němž se mohou přímo uplatnit i absolventi mnoha dalších směrů. V této souvislosti možno alespoň letmo připomenout např. odborníky na informační technologie v oblasti zpracování, přenosu a distribuce meteorologických, klimatologických a hydrologických dat, chemiky v tematické oblasti chemismu atmosféry a ochrany čistoty ovzduší, odborníky na problematiku šíření elektromagnetických vln nalézající uplatnění v distančních metodách pozorování, specialisty v oblasti energetiky, telekomunikací, dopravy, krizového managementu atd. pro řadu aplikací a kooperací s praxí. Výrazně klimaticko–meteorologicky jsou profilováni absolventi některých oborů studia geografie na přírodovědeckých fakultách, specifická profilace se uplatňuje v agrometeorologii na vysokých zemědělských školách, meteorologie a klimatologie se bohatě dotýká i studium environmentálních oborů, neboť atmosféra přirozeně patří k nejpodstatnějším součástem životního prostředí.

Absolventi právě zmíněných (a zřejmě i dalších) směrů magisterského studia se dnes uplatňují v tematicky komplexní oblasti hydrometeorologické služby zahrnující u nás i ochranu čistoty ovzduší. V takto širokém a vnitřně provázaném tematickém komplexu vystupuje do popředí význam a potřeba celoživotního vzdělávání, což se dnes velmi razantně projevuje v evropském i světovém měřítku, kde instituce meteorologických služeb se již namnoze nespoléhají na absolventy magisterského studia jako na školou přímo produkované meteorologické specialisty, ale samy organizují vlastní rozsáhlé programy rekvalifikačního, doplňujícího a inovačního celoživotního vzdělávání, které lze obrazně chápat i jako svého druhu kadluby přetavující absolventy mnoha oborů v meteorologické (klimatologické) odborníky.

S přihlédnutím ke všem právě zmíněným skutečnostem si položme otázku: Jak u nás dále?

Zřejmě se v souladu s trendy ve světě bude rozvíjet interdisciplinární charakter meteorologického vzdělávání orientující se na vícero cest, z nichž jsme se o typických právě zmínili. Vzhledem k naší osvědčené tradici však bude vhodné zachovat jako tematickou osu tohoto procesu vysokoškolského vzdělávání magisterský studijní směr zaměřující se na přímou profesní přípravu meteorologických a klimatologických specialistů na fyzikálním základě. Toto magisterské studium je zřejmě velmi vhodnou přípravou k doktorskému studiu v meteorologii a klimatologii. Obsahově se však pravděpodobně bude uplatňovat určitý postupně probíhající posun, zohledňující tři aktuálně velmi podstatné skutečnosti:

• Ekonomická situace vysokého školství bude v příštích letech velmi nepříznivá, možná až likvidační, pro studijní obory připravující jen malé počty úžeji specializovaných absolventů.
• V samotné meteorologii během posledních několika desítek let došlo k výraznému pokroku z hlediska poznání. Velmi mnohé z toho, co bylo ještě relativně nedávno pouze pasivně popisováno na základě zkušeností vyplývajících z meteorologické empirie, lze dnes teoreticky vysvětlit, řešit a aktivně modelovat na základě exaktních věd, zejména moderní hydrodynamiky a termodynamiky, se zahrnutím nelinearit a pravděpodobnostního charakteru příslušných fyzikálních procesů. Pro názornou ilustraci si např. uvědomme, jak nám dnes družicové snímky v uchvacující názornosti a přehlednosti ukazují řadu hydrodynamických jevů, které lze řešit, a mnohdy třeba i modelovat v prognostickém smyslu pomocí pokročilých teorií dynamiky proudění. Tyto teorie jsou velmi univerzální, neboť zachycují zákonitosti proudění, včetně např. modelování turbulence, v obrovské šíři prostorových měřítek, např. od rozměrů synoptických útvarů v atmosféře až třeba po proudění krve v cévách.
• Dnešní univerzitní vzdělávání ve fyzice se silně orientuje na mikrosvět subatomárních rozměrů (kvantová fyzika) nebo na makrosvět galaktických a intergalaktických rozměrů (relativistická fyzika). Přitom vzniká určitý deficit ve vzdělávání v disciplínách zaměřujících se na „střední“ pozemská prostorová měřítka, kam patří mechanika kontinua, pozemská hydrodynamika a termodynamika, statistická fyzika, podstatného významu dnes nabývá teorie nelinearních dynamických systémů a samozřejmě zde jde o znalosti metod fyzikálního a matematického modelování umožňujících aktivní přístup k řešení mnoha problémů.

Právě zmíněné tři skutečnosti zřejmě povedou k jistému posunu dnešního magisterského meteorologického studia poněkud více k obecnějšímu fyzikálnímu obsahu, vyplývajícímu z moderního fyzikálního pohledu na děje terestrických měřítek. Přitom se pochopitelně budou plně uplatňovat i užší meteorologická témata, jež poskytují bohatý materiál mj. pro magisterské diplomové práce. Nutno však i zde počítat s tím, že užší meteorologické specializace se bude stále více dosahovat až zapracováním v praxi a v různých způsobech formálního i neformálního celoživotního vzdělávání.

Závěr

Pokusme se nyní stručně sumarizovat to, co bylo právě zmíněno a formulovat konkrétní závěry, které však budou mít spíše podobu určitých otázek do diskuse:

• V oblasti bakalářského studia je třeba vážně položit jasnou otázku: Potřebujeme specializované profesně orientované bakalářské studium, které by připravovalo kádry zejména pro provoz v rámci hydrometeorologické služby? Pokud ano, jaký by konkrétně mělo mít obsah a jak ho organizačně a ekonomicky zajistit v kooperaci akademické sféry a praxe? Pokud ne, je třeba zvážit skutečnost, že zdrcující většina schopnějších maturantů bude již v nejbližší budoucnosti směřovat alespoň k absolvování bakalářského studia. Pak nutno uvažovat o tom, jaké bakaláře bude v budoucnu (místo nynějších středoškoláků) hydrometeorologická služba zaměstnávat a jaké budou podnikové programy jejich zapracování ve směru k získání profesní kvalifikace.
• V oblasti studia doktorského je pro meteorologii a klimatologii evidentní jeho potřebnost. Otázky proto směřují k tomu, jak efektivně zajistit jeho kvalitu a vědeckou úroveň, event. k tomu, jaký bude mít obsahový záběr ve vztahu k rozsáhlým interdisciplinárním vazbám současné meteorologie a klimatologie. Aktuální otázkou je i to, kolik absolventů doktorského studia meteorologie a klimatologie skutečně potřebujeme v tom smyslu, aby měli reálnou příležitost efektivně uplatnit získanou vědeckou erudici a doktorský titul jim nesloužil pouze jako ozdoba jména.
• U magisterského studia se jeví aktuálním úkolem vymezit podrobněji sféru působnosti jeho absolventů, tj. zvážit, na co již nestačí bakalář, ale není ještě třeba doktorské kvalifikace. Zřejmě budou přirozeně respektovány ve smyslu toho, co bylo zde uvedeno, různé „cesty“ ke kvalifikaci magistra v oblasti meteorologie a klimatologie. Bude však vhodné zachovat jakousi centrální cestu, zaměřující se přímo na vlastní fyzikální podstatu reálných dějů v zemské atmosféře. Průběžnou otázkou však zřejmě vždy bude konkrétní obsah této cesty Z hlediska detailů jejího rozsahu i obsahu v zrcadle vývoje poznání i praxe.
• Je třeba se zamýšlet nad perspektivami a podobami forem CŽV v meteorologii a klimatologii v časovém horizontu příštích alespoň 10–15 let, což zřejmě poskytne poněkud jiný obraz, než by vyplývalo z restriktivní personální politiky přítomného okamžiku.

Literatura:

[1] http://Bologna.msmt.cz/zakladni-pilire-ehea

[2] http://www.bologna.msmt.cz/?id=dublinske-deskryptory-prehled

[3] http://www.jointquality.nl/content/descriptors/Complet-setDublinDescript...

Lektor: doc. RNDr. Daniela Řezáčová, CSc.

Jan Bednář, MZ 2011/6, ročník 64, str. 188–192