K vývoji českého meteorologického názvosloví

K vývoji českého meteorologického názvosloví

(Příspěvek ze semináře České meteorologické společnosti, který se konal ve Svratce ve dnech 23. až 25. 9. 2013)

Příprava nového vydání českého meteorologického slovníku, která probíhá v současné době, zvýšila zájem o meteorologické názvosloví. Terminologických otázek se týká i tento příspěvek, který začneme zeširoka.

Když nomen omen neplatí, čili když pojmenování není příznačné

Psal se rok 1520, kdy Fernão Magalhães (1480–1521), portugalský kapitán a mořeplavec ve španělských službách, vplouval se svými loděmi do každého zálivu a fjordu ohňové Země ve snaze nalézt cestu na západ (obr. 1). Po strastiplném hledání nakonec proplul průlivem později po něm nazvaném, a spatřil před sebou volné moře.

„Sahalo kam až stačil zrak a Magalhães nepochyboval, že je to Jižní moře Balboovo. Ale překřtil je. Po celé tři měsíce, co po něm pluli, neměli ani jedinou bouři, a proto je nazval >>Tichým oceánem<<. Už mnoho námořníků, kteří se po onom oceánu plavili po něm, mu tento název zazlívalo. Nechápu, jak jej mohl tak nazvat, řekl později slavný anglický pirát Francis Drake (1543–1596). Neviděl jsem v životě horší moře a dal bych mu jméno >>Zuřivý oceán<<, kdyby bylo po mém!“

Těmito slovy F. Běhounek (1941) popsal známý lapsus v zeměpisném názvosloví: nejméně klidný ze všech čtyř oceánů naší planety se jmenuje Tichý oceán. Přitom pozdější a jistě výstižnější název Le Grand Océan, česky Velký oceán, který mu dali Francouzi v 18. století, se neujal (Lutterer et al. 1976).

Zůstaňme ještě u mořeplavců. Když na Nový rok 1502 portugalští námořníci objevili na pobřeží dnešní Brazílie překrásnou zátoku, dali jí jméno Rio de Janeiro, v portugalské výslovnosti „riju dy ženejru“, česky „lednová řeka“. Mylně se totiž domnívali, že jde o ústí velké řeky. Teprve později zjistili, že žádná řeka do zálivu neústí. Přesto i město, které na onom místě založili, se jmenuje Rio de Janeiro a nikoho netrápí, že jeho název z věcného hlediska nesedí.

Do třetice. Spor, zda slovo velryba, staročesky velryb, bylo převzato z německého slova Walfrisch, nebo ne, ponechme etymologům (Vážný 1958). Stačí, že víme, že velryba není velká ryba, nýbrž savec z řádu kytovců, a že také zoologové se s podivným názvem vodního zvířete smířili.

Něco ze souše a nám proto bližší. V tramvajích na plošinách je nápis Místo pro invalidní vozík. Přitom zmíněné, mu vozíku nic není, je v pořádku a zdráv, zatímco invalidní je osoba, která v něm sedí. Nikdo se nad nápisem nepozastavuje, anebo o takovém člověku nevím. A že zeměkoule není koule, vědí už páťáci, ti chytřejší.

Nepřiléhavé názvy v meteorologii

I v meteorologii máme podobné případy, že se pojmenování nekryjí s jejich obsahem. Polární fronta se nenachází nad pólem a podobně jako polární vzduch pobývá většinou v mírných zeměpisných šířkách. Vysvětlení je historické. Když za 1. světové války meteorologové v norském Bergenu objevili teplotní rozhraní, které se všelijak vlnilo a někam postupovalo, všechen vzduch, který ležel na jeho severní straně, tedy směrem k pólu, nazvali vzduchem polárním a vzduch na jeho jižní straně vzduchem tropickým. A když koncem 20. let minulého století objevili další a ještě severněji ležící frontu, než je fronta polární, nepodlehli názvoslovné panice, nazvali novou frontu arktickou a polární frontu nechali polární frontou a polární vzduch vzduchem polárním. Přestože dnes někdy nahrazujeme výraz polární vzduch výstižnějším označením vzduch mírných šířek, pro polární frontu jsme lepší výraz nenašli.

Meteorologickým pacifistům se koneckonců nemusí líbit ani výraz fronta, který vyvolává představu válečné vřavy, ale příslušníci norské školy, kteří atmosférické fronty objevili a pojmenovali, dobře věděli, co činí. Pásy diskontinuity v troposféře jim připomínaly fronty, na nichž se střetávaly nepřátelské armády.

Můžeme pokračovat. Slovo kouřmo, pocházející z nářečí užívaného na Českomoravské vysočině, kde znamená mlhu, nemá jakožto hydrometeor s kouřem nic společného. Turbulence v bezoblačném prostoru může také vznikat v oblačnosti, stačí, aby se vyskytovala ve výšce nad 6 000 m nad zemí. Zastaralým názvem se mohou zdát i vzduchové hmoty, optická hmota atmosféry a jiné.

Měnit, opravovat či nahrazovat vžité názvy jinými, možná vhodnějšími názvy se však nevyplácí. Vzpomeňme na novátorství V. Stružky, který se ve své knize Meteorologické přístroje a měření v přírodě z roku 1956 snažil zavést názvy maximový teploměr, minimový teploměr a extrémový teploměr. Maximový teploměr podle něho bývá také nesprávně označován jako teploměr >maximální<, ač v tomto případě nejde o >největší< teploměr. Podobně se nesprávně používá označení >minimální< teploměr místo minimový a >extrémní< místo extrémový (Stružka 1956). Stejných označení Stružka použil i v celostátní vysokoškolské učebnici Inženýrská meteorologie a klimatologie (Smolík, Stružka 1959).

Odezva na jeho překvapivý návrh byla okamžitá. E. Veselý (1957) zareagoval v tomto časopise slovy: „Snaha zavádět názvy maximový, minimový a extrémní teploměr místo správných názvů maximální, minimální (viz Příruční slovník jazyka českého, ČSAV) a extrémový je nesprávné. Úplně chybné je odůvodnění tím, že v tomto případě nejde o >největší< teploměr ap. Jde totiž o teploměr, který udává největší teplotu. Proto je odborný název maximální teploměr jedině správný, podobně jako je správný název ultrafialový dávkoměr, který také není ultrafialový, ale měřívalo se jím ultrafialové záření. Ostatně teploměrem se neměří teplo, nýbrž teplota. Nikomu však nenapadne nahrazovat opravdu nesprávný, avšak dávno vžitý název teploměr správným, ale nepoužívaným názvem teplotoměr.“

A pokračoval: „Slunoměrem se neměří nějaký >slun<, jak by mohl usuzovat člověk neznalý dobře češtiny, podle analogie tlak – tlakoměr, déšť – dešťoměr, nýbrž se registruje sluneční svit. Přesto nikoho nenapadne snažit se vnucovat odborníkům nějaký nový název, např. sluncopis, který by odpovídal cizímu názvu heliograf. Ani solární konstanta není ve skutečnosti konstanta a přece se tak jmenuje. Meteorologie pak není nauka o meteorech, nýbrž o počasí. Takových příkladů by se dalo uvést mnoho i z jiných oborů. Každý autor jakéhokoli oboru se ovšem musí bezvýhradně přizpůsobit názvosloví autoritativní odborné literatury“ (Veselý 1957).

Mha není nic jiného než zhouštnutí vodní páry

Odborná terminologie se neustále proměňuje, protože některé pojmy zastarávají a přestávají se používat, jiné naopak vznikají s utvářením nových a rozvojem starších vědních odvětví a směrů. V naší současné meteorologii používáme více než 4 000 pojmů různého původu a stáří.

Obsah slovního koše tvoří slova domácí a slova cizí. Cizí slova mají většinou základ v řečtině či latině a používají se mezinárodně, např. adiabata, anticyklona, emise, radiosonda, stratosféra nebo turbulence. Některá se nám podařilo pěkně přeložit do češtiny, a přesto z více důvodů používáme vedle českého termínu také termín cizí, např. advekce – příliv, cyklona – tlaková níže, glaciál – ledová doba, nebo již zmíněný heliograf – slunoměr. V jiných případech dáváme přednost cizímu slovu, např. preferujeme teplotní inverzi před zvratem teploty, permafrost před dlouhodobě či trvale zmrzlou půdou a stratocumulus před slohokupou.

U oblaků ještě setrvejme. Při sestavování Meteorologického slovníku výkladového a terminologického (Sobíšek et al. 1993) se čeští a slovenští autoři hesel shodli na tom, že v obou jazycích slovo mrak je neodborné označení pro oblak. Přitom slovenský ekvivalent českého slova zataženo je zamračené. Trochu to připomíná jinou terminologickou zajímavost: slovensky nemocný se řekne chorý, ale dům nemocných slovensky není chornica, ale nemocnica.

Leckde se můžeme setkat s básnickým výrazem oblaka, ačkoliv nemá podporu v jednotném čísle, neboť slovo oblako neexistuje. Oblaka používá např. ve svých knihách P. Dvořák (2010): „kupovitá oblaka těsně souvisejí s konvekcí... „ a jiné, zatímco ve veledíle českého romantika K. H. Máchy oblaka marně hledáme. V Máji se oblaků týkají pojmy zataženo, zatažená obloha, zapadající mračno, z meteorologických pojmů se dále uvádí vichr po jezeru, mlha na horách, padající rosa, lehké větry a bouře z hluboka (Mácha 1983).

Příkladem převodu cizího slova do češtiny, který nenašel vyslyšení, je sama meteorologie. V době obrozenecké byly pro ni navrženy názvy oparozpyt (J. S. Presl, 1821), povětroznalství (J. Jungmann, 1831), povětrosloví (J. Smetana, 1842), povětroznanství (V. Šafařík, 1850) a vzduchosloví (J. Palacký, 1863), jak je poctivě sepsal J. Munzar (1989). Vůči snahám vlastenců počeštit cizí název se zachovali naši meteorologové stejně nevděčně jako fyzici, kteří nepřijali či opustili název silozpyt a chemici název lučba. Zcela na okraj uvádím, že fyzikou ještě v 19. století se rozuměla nauka o přirození, což už taky neplatí (obr. 2).

Používáme však také termíny vzniklé překladem z němčiny (Trichtereffekt – nálevkový efekt), ruštiny (mussonnyj ugol – monzunový úhel), polštiny (tromba – vír), angličtiny jet stream – tryskové proudění), mnohá však vůbec nepřekládáme, jako fén, smog, aquaplaining, místní a regionální názvy větru (samum – jedovatý vítr), dále pojmy, které navrhli známí autoři, jako peplopauza (K. Schneider-Carius), topoklima (C. W. Thornthwaite) apod. J. Jungmann obohatil češtinu slovem vzduch, které převzal z ruštiny a nahradil jim staročeské slovo povětřie. Jiný osud měl výraz mluno. Také pochází z ruštiny, ze slova molnija, odkud je přejal J. S. Presl ve významu elektřina. Neujalo se, a není to škoda. Na škodu by mohlo být, kdyby současný tlak angličtiny vystrnadil z našeho oboru vžité české termíny podle předlohy „dříve obchod, nyní market".

Meteorologickou slovní zásobu tvoří vedle slov staročeských a obrozeneckých slova běžné mluvy, která neodborník ani nepovažuje za odborné termíny. Příkladem je mlha, původně a lidově mha, kterou Slovník jazyka českého P. Váši a F. Trávníčka (1937) charakterizuje jako zhuštěné vodní páry. S výrazem mha se setkáváme nejen u B. Němcové, J. V. Sládka, J. Vrchlického a dalších literátů, ale také ve spisu J. Palackého nazvaném Vzduchosloví... (Palacký 1863).

Palacký píše: „Mha není nic jiného než zhouštnutí vodní páry. Mhy postávají buď klesáním teploty vzduchu, ustuzením, buď výparem vodním povrchu země, buď smícháním se teplejšího a studenějšího proudu ve vzduchu... mha neliší se od mračna leda výškou a mha je mračno u země, jak mračno mha ve výšce.“

Jak vidno, popis jevu je téměř dokonalý. Přesto se meteorologové kdysi dohodli, že za mlhu budou považovat jen atmosférický vodní aerosol, který zmenšuje vodorovnou viditelnost (dohlednost) byť třeba jen v jednom směru pod 1 km. Řidší, slabší >mlha< je již kouřmo. Čili běžný, všeobecný význam slova mlha byl v meteorologii zúžen. Normálním lidem je to jedno.

Jiný příklad zúženého významu. Výraz húlava pocházející z moravského nářečí a mající původně více významů, byl rovněž přijat za meteorologický odborný termín. Ve smyslu anglického squall však už není jen náhlým zesílením (nárazovitého) větru, nýbrž náhlým zvětšením větru o rychlosti aspoň 16 kt na hodnotu 22 kt nebo větší, které trvá alespoň jednu minutu. Takovou definici přijala Světová meteorologická organizace v roce 1962.

Technická praxe, v tomto případě letectví, vyžaduje přesné vymezení pojmů. Proto také tryskové proudění, pojaté původně jako velmi silný vítr ve výšce, je dnes definováno nejen rychlostí větru v jeho ose, ale i velikostí horizontálního a vertikálního střihu větru po jeho stranách.

Co se nám Čechům podařilo, jsou názvy přístrojů, jako je tlakoměr, srážkoměr, vlhkoměr apod., u samozápisných přístrojů už to tak dobře nešlo, takže používáme názvy barograf', ombrograf, hygrograf. Co se nám naopak hodně nepodařilo, jsou líder blesku a gust fronta. Líbí se mi pokus nahradit downburst českým propad (studeného) vzduchu, ale nevím, co s pojmy macroburst a microburst. České provenience jsou výrazy baltské jaro, které použil v 30. letech minulého století F. Koláček a ideální srážka, kterou navrhl B. Hrudička. Pravděpodobně slovenský nebo československý vynález je arktický den, který se objevil při zpracování Atlasu podnebí ČSR v 50. letech (asi návrh Š. Petroviče).

Zlí jazykové říkají, že cílem každého ješitného meteorologa je vymyslet nějaký zbytečný index, vzorec nebo nějaký neskutečný či nefunkční přístroj, který by byl po něm nazván, aby tak vstoupil do síně slávy a byl na věky tradován v učebnicích meteorologie. U nás tento zlozvyk nebyl příliš rozšířen. Nerad bych ublížil již zmíněnému V. Stružkovi, ale např. Stružkův registrační mekapion pro viditelné záření neviděl ani přístrojový odborník B. Sobíšek, a byl na něj hodně zvědavý.

Slovníky a normy

Obsah termínů upřesňují návody pro pozorovatele, předpisy, hlavně letecké, kódy, výkladové slovníky, encyklopedie a učebnice. Tím jsme se dostali k slovníkové činnosti. Nelze pominout, že naši přední meteorologové se zapojili do tvorby českých slovníků již v období mezi světovými válkami. Jejich hesla nacházíme v Technickém slovníku naučném V. Teysslera a V. Kotyšky (1921–1939) i jinde.

První pokus o sestavení samostatného českého meteorologického hesláře učinil brněnský meteorolog B. Hrudička (obr. 3) v díle Meteorologické názvosloví (obr. 4). V úvodu napsal: „Podávám přehled českých názvů z meteorologie a klimatologie, upravený podle dnešních potřeb. Chci tím přispěti k žádoucímu ustálení českého názvosloví pro meteorologii a klimatologii a upraviti podklad k další práci v tomto směru. Vzorem byl mi Elektrotechnický slovník, ČSN-ESČ 94, Praha 1932“ (Hrudička 1941).

Jakou další práci měl Hrudička na mysli, zda výkladový slovník, se už nedovíme. Rukopis předložil do tisku 17. července 1941, a 27. listopadu téhož roku jej v bytě zatklo gestapo. Z Mauthausenu se domů již nevrátil. Heslář obsahuje 1 100 položek termínů v naprosté většině dosud užívaných, z dnes zapomenutých uvádím střížahu, vzdušinu a spřeženou níži (Resonanztief). Těm, kterým slovo střížaha nic neříká, napovězme, že se jedná o zákal, a pro jistotu se ještě obraťme na F. Studničku (1872) s jeho knížkou o povětrnosti: „Zaznamenáváme-li mlhy, musíme míti na zřeteli tak zvanou střížahu, suchou takřka mlhu, kteráž v létě někdy se objevuje a k mlze počítati se nesmí; zdá se, že tu hlavní úlohu hraje prach, kouř a. t. p., které povstávají při rozsáhlém pálení slatin a rašelinišť a větrem k nám se přenášejí.“

Snahu o sestavení meteorologického výkladového slovníku lze klást již do doby založení Československé meteorologické společnosti (ČMeS) při ČSAV tedy na konec 50. let 20. století, kdy byla při ní založena odborná skupina pro českou a slovenskou terminologii. Obrysy slovníku se však začaly rýsovat až poté, co se terminologická práce přenesla na půdu Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně v roce 1966. Po roce 1971, kdy aktivita vojáků skončila, práce stagnovaly až do roku 1979, kdy jsem převzal podkladové materiály terminologické komise v bláhové naději, že se mi podaří slovník dokončit během dvou tří let. Nakonec za tu dobu jsme byli s J. Munzarem schopni navrhnout jen nový podstatně rozšířený heslář.

Teprve jmenování redakční rady Meteorologického slovníku výkladového a terminologického, v čele s pozdějším předsedou ČMeS B. Sobíškem, a vydavatelská garance V. Richtera, ředitele ČHMÚ, se staly zárukou úspěšného dokončení díla, jehož zpracování trvalo 8 let. Obsahuje přes 4 000 hesel, která připravilo 37 autorů, z nichž 7 se vydání díla nedožilo. Redakční rada se slovníkem zabývala na 57 zasedáních.

Slovník je dávno rozebrán, a autorský kolektiv D. Řezáčové připravuje jeho druhé přepracované a rozšířené vydání. Jak autorům, tak budoucím uživatelům slovníku přeji, aby spatřil světlo světa co nejdříve a nezůstal jen v počítačové podobě, neboť slovník má být kniha. Snad jednou, až nakladatelství Academia dojde střelivo, vystřelí připravovaný slovník. Náš slovník má do jisté míry normativní funkci, protože meteorologickou názvoslovnou normu nemáme. A mohli jsme ji mít, moc nechybělo.

Ve 2. polovině 80. let 20. století pravděpodobně z tehdejší Komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj vyšel příkaz zpracovat názvoslovné normy všech oborů praktických činností, což ve svém rezortu měla zajistit také národní ministerstva lesního a vodního hospodářství. České ministerstvo mělo za úkol zrevidovat již existující normu Názvosloví hydrologie a připravit její nové vydání, řešitelem byl pražský Hydroprojekt, a slovenské ministerstvo zpracovat normu Názvoslovie meteorológie, jímž řešitelem byl bratislavský Hydroconsult a zpracovatelem Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ). Hydroconsult nakonec požadoval vytvoření dvou oddělených, ale navazujících oborových norem Názvoslovie meteorológie a Názvoslovie klimatológie. Rozsah každé normy neměl přesáhnout 500 hesel.

Ředitel SHMÚ pověřil vedením autorského kolektivu meteorologické normy mne a klimatologické normy M. Tekušovou. Po třech oponentních řízeních byla meteorologická norma schválena a doporučena do tisku, na rozdíl od ještě nedokončené normy klimatologické. A protože podmínkou Hydroconsultu bylo současné vydání obou norem, z nichž jedna dokončena nebyla, a přišel rok 1989, situace se změnila a o normy již nikdo nestál. Pozor, ironie: kdyby paní Tekušová pracovala rychleji, byly normy vytištěny dříve než Meteorologický slovník, na jehož rukopisu byly založeny, z něhož čerpaly; že vyřešit otázky autorských práv bylo na právním oddělení Ministerstva lesného a vodného hospodárstva SR.

Dalekáť cesta má! Marné volání!!!

Na závěr několik slov ke zprávám o počasí ve veřejnoprávní České televizi. l tam jde o terminologii. Meteorologičtí odborníci to nemají lehké, když počet výrazů je omezený, často se opakují, a přitom má být zpravodajství pestré a mluvit k divákům. Už jsem si zvykl na slova mrak, podmračeno, projasnění, která nejsou ve slovníku a používá je T. Míková, i na docela slunečno, a dokonce milé se mi zdá vyjádření A. Zárybnické, že teploty se budou pohybovat v okolí tolika a tolika stupňů nebo v těsné blízkosti nuly (P. Karas).

S čím se však nemohu smířit, je užíváni pluráIu teploty vzduchu namísto singuláru teplota vzduchu. Stavovou veličinou je teplota a meteorologickým prvkem teplota vzduchu, a ta nabývá různých hodnot v různém čase a místě. Obava, že český národ teplotu v jednotném čísle ve zpravodajství nezvládne či nepřijme, je zbytečná. Slováci ani Rakušané nejsou nadanější než Češi, a teplota v jednotném čísle jim nečiní problém. Také tlak nebo vlhkost vzduchu používáme v jednotném čísle, zpráva nezní tlaky vzduchu dnes o 16. hodině. Námitka, že srážky jsou v množném čísle, neobstojí, protože je chápeme jako soubor elementárních vodních částic.

Můj protest proti teplotnímu plurálu je zatím marný, ale nevzdávám se. Pokud by se mi přece jen podařilo prosadit teplotu vzduchu v jednotném čísle, přispělo by to k mému pocitu, že jsem nežil nadarmo.

Literatura

BĚHOUNEK, F., 1941. Mořeplavci a objevitelé. 1. vyd. Praha: nakl. Jaroslav Tožička. 184 s.

DVOŘÁK, P, 2010. Letecká meteorologie. 2. vyd. Cheb: Svět křídel. 482 s.

VESELÝ E., 1957. Maximální nebo maximový? Meteorologické Zprávy, roč. 10, č. 4. s. 112.

HRUDIČKA, B., 1941. Meteorologické názvosloví. Práce Moravské přírodovědecké společnosti, sv. XIII, spis 10. Brno. 17 s.

LUTTERER, I., KROPÁČEK, L., HUŇÁČEK, V., 1976. Původ zeměpisných jmen. 1. vyd. Praha: Mladá fronta. 304 s.

MÁCHA, K. H., 1983. Máj. 194. vyd. Praha: Československý spisovatel. 64 s.

MICHALKO, P., 1819. Fizyka aneb Učení o přirození (nature). 1. vyd. Budín.

MUNZAR, J. a kol., 1989. Meteorologie skoro detektivní. Praha: Mladá fronta. 248 s.

PALACKÝ J., 1863. Vzduchosloví čili pojednání o vzduchu, teple a úkazech povětrnosti, s ohledem na rolnictví. Praha: Nákladem Slovanského knihkupectví. 136 s.

SMOLÍK, L., STRUŽKA, v., 1959. Inženýrská meteorologie a klimatologie. 1. vyd. Praha. Státní nakladatelství technické literatury. 300 s. + příl.

STRUŽKA, V., 1956. Meteorologické přístroje a měření v přírodě. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 520 s. + příl.

SOBÍŠEK, B. a kol., 1993. Meteorologický slovník výkladový a terminologický. Praha: Academia a MŽP. ISBN 80-85368-45-5.

STUDNIČKA, F. J., 1872. o povětrnosti. Praha: Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých. 168 s. + příl.

TEYSSLER, V., KOTYŠKA, V., 1921–1939. Technický slovník naučný.

VÁŠA, P., TRÁVNÍČEK, F., 1937. Slovník jazyka českého. Praha: Fr. Borový. 1749 s.

VÁŽNÝ V., 1958. Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem. Naše řeč. roč. 41. č. 9–10.

Obr. 1 Plavba Magalhãesovy výpravy Ohňovou Zemí z Atlanského do Tichého oceánu (Běhounek)

Obr. 2 Titulní strana spisu Pavla Michalka Fizyka enb Učení o přirození (nature) k prospěchu jak celého národu, tak zvláště lidu obecného a pěkného umění žádostivého sepsaná, z roku 1819

Obr. 3 Docent RNDr. Bohuslav Hrudička (1904–1942)

Obr. 4 Titulní strana Hrudičkova hesláře Meteorologické názvosloví z roku 1941

Karel Krška, MZ 2014/1, ročník 67, str. 27–30