IPCC 2007

Třetí část nové hodnotící zprávy IPCC 2007

Ve dnech 30. dubna – 4. května 2007 se konalo v Bangkoku 9. zasedání pracovní skupiny WG III Mezivládního panelu ke klimatické změně, které projednalo třetí část Čtvrté hodnotící zprávy IPCC Climate Change 2007: Mitigation of Climate Change. Pracovní verze Shrnutí pro politiky (SPM) je uveřejněna na http://www.ipcc.ch/SPM040507.pdf, pracovní verze textu celé zprávy na http://www.mnp.nl/ipcc/pages_media/AR4-chapters.html.

Během období 1910 až 2004 se světové emise skleníkových plynů zvýšily o 70 % (z toho od roku 1990 o 24 % na celkovou současnou úroveň 49 Gt CO_{2 ekv.}. Nárůst emisí v rozvojových státech se stále zrychluje a již dnes je jich emise převážily příspěvek ekonomicky vyspělých států a činí 54 %. Nejvýrazněji rostly emise z energetiky (navýšení o 145 % stavu v roce 1970) a dopravy (120 %). Za předpokladu, že v nejbližších letech nedojde k výraznému posunu stávajícího energetického mixu zvýší se do roku 2030 globální emise v závislosti na typu scénáře SRES o 25 až 90 % oproti stavu v roce 2000 a dvě třetiny až tři čtvrtiny tohoto nárůstu připadnou na vrub rozvojových států.

Výsledky zprávy naznačují, že při zohlednění reálné diskontní sazby existuje do roku 2030 přijatelný ekonomický potenciál snížení emisí. Podle „top-down“ modelů charakterizujících ekonomické vazby mezi jednotlivými sektory dosahuje celosvětový potenciál při nákladech do 20 USD/t CO_{2 ekv.} 14 Gt CO_{2 ekv.}. Což by umožnilo snížit očekávané emise v roce 2030 při středním scénáři SRES (A1B) přibližně o 20 %. Při nákladech do 50 USD/t CO_{2 ekv.} může snížení dosáhnout přibližně 25 %, při nákladech do 100 USD/t CO_{2 ekv.} asi 30 %.

Ve zprávě lze nalézt i základní odpověď na otázku, které sektory nabízejí pro dosažení úspor největší prostor, a i zde rozhoduje výše vynaložených nákladů. Jsou-li náklady nižší než 20 USD/t CO_{2 ekv.}, pak je největší redukční potenciál v opatřeních, směrovaných do obytné a komerční zástavby (snížení emisí o 13 %) a dále v energetice, dopravě a zemědělství (vždy kolem 4 %). Navýšíme-li modelové investiční náklady na 100 USD/t CO_{2 ekv.}, pak se redukční potenciál v obytné a komerční zástavbě zvýší na 14 %, v zemědělství na 10 %, průmyslu na 9 % a energetice na 8 %; nejnižší zůstává v odpadovém hospodářství (méně než 2 %) a dopravě (5 %). Mezi krátkodobá úsporná opatření v „nejnadějnějším“ sektoru (obytná a komerční zástavba) zpráva zařazuje např. účinné osvětlovací systémy, využíváni denního světla, provozování účinnějších elektrických spotřebičů, topných či chladicích systémů, zlepšení izolací, využívání pasivních či aktivních slunečních kolektorů, používání moderních chladících zařízeni a jejich pravidelnou údržbu. Ve střednědobém horizontuje třeba počítat navíc se zahrnutím energetických úspor již do procesu územního plánování a celkového designu navrhovaných objektů či zástavby.

Z hlediska dlouhodobých opatření je třeba vycházet z potřeby výraznějšího poklesu emisí po roce 2030, kdy by emise měly kulminovat. Redukční opatření je třeba zaměřit na rychlé rozšiřování portfolia moderních technologií, které jsou v současné době k dispozici a dále na nové technologie, u nichž lze předpokládat rychlé komerční rozšiřování. To vše ale předpokládá výrazné zvýšení podpory výzkumu, vývoje, propagace, nákupu a šíření nových technologií a odstraňování stávajících překážek.

Zajímavé poznatky lze odvodit z modelových výsledků, které se zabývají odhadem emisních úspor do roku 2030 ve využívání jednotlivých primárních energetických zdrojů. V ekonomicky vyspělých státech (se současnými redukčními závazky dle Kjótského protokolu) mohou při středním scénáři SRES A1B dosáhnout celkové emisní úspory přibližně 15% předpokládaného stavu v roce 2030, v rozvojových státech kolem 9 %. Na úsporách se ve vyspělých ekonomikách může nejvíce podílet další využívání jaderné energetiky (5,7 %), zavádění nových spalovacích technologií a záměna pevných paliv za plynná (2,1 %), vodní energie (1,9 %), větrná energie (1,5 %), atd.; v rozvojových státech je největší potenciál ve využívání biomasy (2 %), jádru (1,5 % a záměně paliv (1,3 %).

Pokud jde o náklady na snížení emisí, pak ve vyspělých ekonomikách má při nejnižších nákladech (do 20 USD/t CO_{2 ekv.}) opět nejvyšší potenciál jádro (28 % podílu na výsledném snížení), dále využívání plynu (24 %) a obnovitelných zdrojů energie (biomasa, vítr, slunce, geotermální energie, atd.) s 18 %. Obnovitelné zdroje a ukládání oxidu uhličitého do země získávají převahu až při zvýšení nákladů na 100 USD/t CO_{2 ekv.} .

Právě při diskusích o možnostech dosažení emisních úspor a výše orientačních nákladů se projevila odlišnost názoru zástupců USA a Kanady a delegace EU. Avšak ani v rámci EU nepanovala shoda a snahu o umírněné formulace v SPM ohledně možností jaderné energetiky ke konci jednání prosazovaly již téměř výhradně zástupci Rakouska a Německa...

Jan Pretel, MZ 2007/3, ročník 60, str. 76

Mezivládní panel ke klimatické změně (IPCC) – nová hodnotící zpráva z roku 2007

1. Úvod

XVIII. plenární zasedání Mezivládního panelu ke klimatické změně IPCC (Wembley, září 2001) rozhodlo o přípravě Čtvrté hodnotící zprávy IPCC (IPCC Fourth Assessment Report) s termínem jejího dokončení v roce 2007. Podobně jako v případě předcházející zprávy [1] budou i tentokráte výstupy obsaženy ve třech částech, z nichž každá bude shrnovat výsledky příslušné pracovní skupiny. Po dokončení všech tří částí bude ještě v závěru roku vydána syntetická část souhrnné zprávy (AR4 Synthesis Report).

Ve dnech 29. 1. až 1. 2. 2007 se konalo v Paříži X. plenární zasedání pracovní skupiny I, která se zabývá vědeckými aspekty klimatického systému a klimatické změny. Zasedání projednalo a schválilo zprávu této pracovní skupiny s názvem Climate Change 2007: The Physical Science Basis [2]. Struktura prací a členění zprávy byla dohodnuta na dvou přípravných expertních schůzkách (Marrákeš, duben 2003, Potsdam, září 2003). V letech 2004 až 2006 pracovní týmy analyzovaly nejaktuálnější publikované a řádně recenzované výsledky a postupně připravili tři pracovní verze závěrečného textu, který byl diskutován na čtyřech setkáních autorských týmů a následně prošel systémem externích oponentur podle pravidel IPCC.

Zpráva obsahuje celkem 11 samostatných kapitol s následujícími názvy, které z důvodu zachování přesnosti uvádíme v angličtině:

• Historical Overview of Climate Change Science
• Changes in Atmospheric Constituents and in Radiative Forcing
• Observations: Surface and Atmospheric Climate Change
• Observations: Changes in Snow, Ice and Frozen Ground
• Observations: Oceanic Climate Change and Sea Level
• Paleoclimate
• Couplings Between Changes in the Climate System and Biogeochemistry
• Climate Models and Their Evaluation
• Understanding and Attributing Climate Change
• Global Climate Projections
•  Regional Climate Projections

Během přípravy zprávy bylo rozhodnuto, aby v zájmu zpřesnění a vyšší výpovědní schopnosti výstupů byly zásadní závěry hodnoceny na úrovni expertních odhadů i z hlediska pravděpodobnosti jejich možného naplnění. Byla přijata terminologie, která je z důvodů přesnosti spolu s odpovídajícími anglickými termíny uvedena v tab. 1 a která je u vybraných jevů používána i v tomto příspěvku.

Příspěvek souhrnně popisuje základní závěry zprávy, a pokud je to možné, i rozdíly oproti předchozí zprávě IPCC z roku 2001 [1]. Zájemcům o podrobnější informace lze samozřejmě doporučit [2].

2. Antropogenní a přirozené vlivy

Nárůst emisí skleníkových plynů po roce 1750 (počátek industrializace) je primárně způsobován spalováním fosilních paliv, zemědělskou činností a změnami ve využívání krajiny. Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého (CO₂) jako nejvýznamnějšího antropogenního skleníkového plynu vzrostly z hodnot před rokem 1750 (kolem 280 ppm) na 379 ppm v roce 2005. Roční emise CO₂ se zvýšily z průměrné roční hodnoty 6,4 GtC v devadesátých letech minulého století na hodnoty kolem 7,2 GtC v letech 2000–2005. Koncentrace metanu (CH₄) se za stejné období zvýšily z přibližně 715 ppb na 1174 ppb V roce 2005 a u oxidu dusného (N₂O) z 270 ppb na 319 ppb. Trend nárůstu obou těchto plynů je od devadesátých let minulého století přibližně konstantní.

V mezidobí mezi třetí a čtvrtou Zprávou došlo k významnému zpřesnění odhadů vlivu jednotlivých látek na oteplování či ochlazování klimatického sytému. Celkový radiační vliv skleníkových plynů je dnes odhadován hodnotou +1,6 (s rozpětím od +0,6 do +2,4) W.m^–2, což je přibližně pětinásobný vliv v porovnání s účinkem změn sluneční činnosti. Kombinované působení tří hlavních skleníkových plynů (viz výše) dosahuje nyní +2,3 W.m^–2 a trend nárůstu je v posledních 200 letech velmi pravděpodobně nejvýraznější za posledních deset tisíc let a pouze za posledních deset let se vliv radiační účinnosti CO₂ zvýšil o 20 %. Antropogenní aerosoly způsobují ochlazování systému. Jejich souhrnná přímá účinnost je V průměru –0,5 W.m^–2 a nepřímá účinnost prostřednictvím vlivu oblačnosti –0,7 W.m^–2. Přestože kvalitnější in situ měření, doplňované satelitními i dalšími pozemními měřeními, výrazně přispěly ke zlepšení odhadů, je odhad vlivu aerosolů stále zatížen značnými nepřesnostmi. Průměrné radiační příspěvky troposférického ozonu (O₃) se pohybují kolem +0,35 W.m^–2 a skupiny halogenovaných uhlovodíků (HFC, PFC), včetně fluoridu sírového (SF₆) +0,34 W.m^–2. Radiační účinky změn albeda zemského povrchu jako následku dlouhodobých změn krajiny lze odhadovat v průměru –0,2 W.m^–2 a vliv depozice pevných aerosolových části na sněhové pokrývce +0,1 W.m^–2.

3. Pozorované změny klimatu

Od předchozí zprávy z roku 2001 došlo rovněž k výraznému zkvalitnění poznatků o prostorových a časových změnách, neboť se zvýšila kvalita, obsah i objem datových souborů, byly získány informace Z nových geografických oblastí, došlo k potlačení některých původních nejistot a byly rozšířeny a zkvalitněny měřicí postupy a metody. Oteplování Země je dnes již Zcela evidentní a nezpochybnitelné. Průměrné teploty vzduchu i oceánů stále vzrůstají, dochází k tání sněhu a ledu a zvyšují se hladiny moří a oceánů. Jedenáct z posledních dvanácti let je možno považovat z globálního hlediska za nejteplejší roky od poloviny 19. století, kdy se V širší míře začala uplatňovat teplotní měření. Aktualizovaný stoletý lineární trend (1906–2005) vykazuje nárůst teploty o 0,74 (0,56 až 0,92) °C, který je vyšší než podobný trend (1901–2000), uváděný v předchozí zprávě. V posledních padesáti letech vykazu.je průměrný trend oteplování hodnotu 0,13 °C za 10 let, což je hodnota přibližně dvojnásobná v porovnání s podobným trendem v posledních sto letech. Nárůst teplot vyvolaný zvýšenou urbanizací a rozvojem sídelních aglomerací je sice patrný, ale na zvýšení teplot se projevuje pouze lokálně a z globálního hlediska je jej možno stále považovat za zcela zanedbatelný.

Nové analýzy aerologických a satelitních měření ukazují, že trendy oteplování nízkých a středních vrstev troposféry odpovídají podobným trendům v přízemní Vrstvě a v blízkosti zemského povrchu a vykazují i podobnou konzistenci. Od osmdesátých let minulého století se zvýšil průměrný obsah vodní páry nad pevninou i oceánem a podobný nárůst je patrný i v horních vrstvách troposféry. Zvýšení vodního obsahu odpovídá dodatkovému množství vody, které může teplejší vzduch obsahovat.

Oceán absorbuje více než 80 % antropogenního tepla přidaného do klimatického systému, a proto se průměrná teplota jejich vrchních vrstev (do hloubky nejméně 3 000 metrů) rychle zvyšuje. Ohřev vody a její následná tepelná roztažnost přispívaly v období 1961–2003 ke zvýšení hladin světových moří a oceánů každým rokem v průměru o 0,42 mm, ale pouze v posledním desetiletí se tento nárůst urychlil až na 1,6 mm za rok. Pevninské ledovce a sněhová pokrývka vykazují úbytky na obou polokoulích a jsou dalším zdrojem nárůstu objemů vody v oceánech. Globální průměrná výška mořské hladiny rostla v letech 1961 až 2003 rychlostí 1,8 (1,3 až 2,3) mm za rok. Zatímco v letech 1993–2003 došlo ke zvýšení na zhruba 3,1 (2,4 až 3,8) mm.

Během posledního století se teplota arktických oblastí zvýšila přibližně na dvojnásobek, byť v jednotlivých desetiletých obdobích teplotní odchylky významně kolísají. Teplé období bylo zaznamenáno rovněž v letech 1925–1945, ale s výrazně odlišným prostorovým rozložením. Satelitní pozorování dokládají, že od roku 1978 se rozsah zaledněných ploch arktických moří snižuje každých deset let o 2,7 %, přičemž letní úbytek zaledněných ploch je výrazně vyšší (v průměru 7,4 % za deset let, s rozptylem hodnot 5,0 až 9,8 %. To společně s táním grónských a antarktických ledovců v posledních deseti letech přispělo k nárůstu hladin oceánů o dalších 0,41 mm za rok.

Při úvahách o zvyšování hladin moří a oceánů není zatím zcela zřejmé, jsou-li zjištěné hodnoty vyvolány převážně výkyvy hodnot v jednotlivých desetiletích nebo již jde o statisticky významný trend. Význačný je však rozdíl mezi výslednými hodnotami pro poslední dvě století, protože ve 20. století byl zaznamenán průměrný nárůst hladin o 11 (12–22) cm v porovnáním s údaji pro 19. století, od osmdesátých let minulého století se teploty věčně zmrzlé půdy v Arktidě zvýšily až o 3 °C a zároveň se na severní polokouli od počátku 20. století snížil její maximální rozsah o 7 % (kolísání rozsahu během roku).

l přes svoji značnou prostorovou i časovou proměnlivost se projevují změny i ve srážkových režimech. Významně např. vzrostly srážkové úhrny ve východních částech Severní i Jižní Ameriky, v severní Evropě a severní a centrální Asii, a naopak se snížily v oblasti Sahelu, ve Středomoří a v jižních částech Afriky a Asie. V ostatních oblastech zatím nebyly statisticky významné dlouhodobé trendy pozorovány. V posledních třiceti letech se v tropických a subtropických oblastech vyskytovala velmi intenzivní a dlouhotrvající sucha, zapříčiněná vysokými teplotami i významným poklesem srážkových úhrnů. Se suchy jsou spojovány i změny povrchové teploty oceánů, změny charakteru atmosférické cirkulace a ubývání sněhové pokrývky. Celkové oteplování vede na řadě míst ke zvyšování výparu a následně i ke zvyšování četnosti výskytu velmi silných a intenzivních srážek.

V posledních 50 letech se výrazně mění rozloženi extrémních teplot. Klesají počty chladných dnů a nocí, stejně jako počty mrazových dnů, a naopak narůstá počet teplých dnů a nocí a zvyšují se četnosti výskytu vln velmi vysokých teplot (heat waves, hot spells). Zatím není prokázána zřetelná tendence zvyšování počtu tropických cyklon. Satelitní pozorování sice od sedmdesátých let v souvislosti s pozorovaným oteplováním horních hladin oceánů v tropických oblastech naznačují globální trend nárůstu počtu intenzivnějších tropických cyklon, ale stále přetrvávají nejistoty spojené s kvalitou informací a dat, a to zejména z doby, kdy ještě nebyla k dispozici satelitní měření. V posledních dvaceti letech se významněji nemění denní teplotní amplitudy, neboť jak denní, tak i noční hodnoty se vcelku systematicky zvyšují. V antarktických oblastech se mírně zesiluje zalednění, ale změny vykazují značnou sezonní i regionální proměnlivost, která souvisí s horizontálně velmi nehomogenními změnami teploty na kontinentu. Rovněž zatím není dostatek průkazných materiálů k tomu, aby byly potvrzeny statisticky významné trendy změn velkoprostorové meridionální oceánické cirkulace a dalších jevů extrémního počasí (lokální tornáda, krupobití, blesky či písečné bouře).

4. Příčiny klimatické změny

Zpráva konstatuje a zároveň zdůvodňuje, proč je dnes již velmi pravděpodobné, že skleníkové plyny antropogenního původu jsou od poloviny 20. století hlavním původcem nárůstu průměrné globální teploty. Prokazatelnost vlivu člověka se postupně z globální úrovně přesunuje i do regionální úrovně a působí na změny charakteru atmosférické cirkulace a výskyt některých extrémních počasových jevů. Je pravděpodobné, že skleníkové plyny jsou samy o sobě příčinou ještě většího ohřevu atmosféry, neboť atmosférické aerosoly sopečného a antropogenního původu tento ohřev poněkud snižují na současné Zjištěné hodnoty. Zpráva rovněž konstatuje, že je velmi nepravděpodobné, že by byly změny v posledních padesáti letech vyvolávány pouze nevynucenou přirozenou proměnlivostí klimatu. S výjimkou Antarktidy se změny projevují již na všech kontinentech.

Problémy přetrvávají v hodnověrných simulacích změn a statistické prokazatelnosti pozorovaných změn v oblastech malých měřítek. Podobně nelze v malých oblastech zatím ani prokázat přímé vazby mezi nárůstem emisí skleníkových plynů a změnami teplotních charakteristik, popř. dalších klimatologických charakteristik. Antropogenní příčiny lze pravděpodobně spatřovat ve změnách atmosférické cirkulace, které ovlivňují dráhy řídících cyklon, trasy bouřkových oblaků, výskyt oblastí silných větrů či teplotních anomálií na obou polokoulích.

5. Projekce klimatické změny

Hlavní posun od předchozí zprávy spočívá ve větším množství provedených modelových simulací, které spolu s novými přístupy umožnily rozšířit základnu pro stanovení pravděpodobností očekávaného oteplení. K modelování změn byly používány poslední emisní scénáře SRES [3] pro období 2000–2100, přičemž jejich věrohodnost nebyla při provádění modelových simulací zpochybňována.

Pro příští dvě desetiletí soubor scénářů udává zvýšení teploty asi o 0,2 °C za 10 let oproti období 1980–1999. Pokud by došlo ke stabilizaci koncentrace skleníkových plynů na úrovni roku 2000, potom by se hodnota odhadu snížila na 0,1 °C za 10 let. Od první zprávy IPCC z roku 1990 se odhady trendu nárůstu teploty pro období 1990–2005 zvýšily o 0,15 až 0,3 °C za 10 let, což je hodnota srovnatelná s pozorovanou hodnotou 0,2 °C za 10 let pro toto období.

Pokračující nárůst emisí se současným nebo dokonce vyšším trendem by vedl k dalšímu nárůstu teploty, který by byl velmi pravděpodobně vyšší než nárůsty dosud pozorované. Globální nárůst do konce 21. století bude výrazně záviset na použitém scénáři. Pro šest použitých scénářů SRES budou hodnoty výsledného navýšení teploty ve °C oproti období 1980–1999 pravděpodobně takové, jak je uvedeno v tab. 2.

Obdobné nárůsty hladin oceánů pro použité scénáře se budou pohybovat v rozmezí od 19 do 58 cm, což jsou hodnoty naopak nepatrně nižší, než uváděla předchozí zpráva z roku 2001. Hlavní příčinou je, že v uplynulých letech došlo ke zpřesnění velikosti příspěvku tepelné roztažnosti objemů vody, která se na nárůstu bude i nadále podílet více než dvěma třetinami. I v budoucnu se bude projevovat prostorová nehomogenita uváděných odhadů (např. vyšší oteplení je třeba očekávat nad pevninou a ve vyšších zeměpisných šířkách Severní polokoule, nižší nad jižními oceány a Severním Atlantikem, apod.). Pokračující nárůst teploty povede ke snížení schopnost Zemského povrchu a oceánů pohlcovat C0₂ a jeho narůstající emise budou jeho koncentrace v atmosféře dále zvyšovat. Nárůst emisí povede též k nárůstu okyselování oceánů a jejich hodnoty pH se do konce 21. století sníží o 0,14–0,35 pH jednotek, zatímco dosavadní výsledný pokles pH Vody v oceánech činil od druhé poloviny 18. století pouze 0,1.

V důsledku navýšení teploty se bude podle všech scénářů na většině ploch snižovat výška i rozsah sněhové pokrývky a bude nadále pokračovat tání permafrostu, stejně jako pevninských, arktických a částečně i antarktických ledovců. Je velmi pravděpodobné, že se stále častěji budou vyskytovat období extrémně vysokých teplot či epizody přívalových srážek. Měla by postupně klesat četnost výskytu tropických cyklon, ale na druhé straně se předpokládá, že budou nabývat na svojí intenzitě. Oproti závěrům předchozí zprávy se významně zpřesnily odhady plošného rozložení srážek a je velmi pravděpodobné, že ve vyšších zeměpisných šířkách budou narůstat a v subtropických oblastech nad pevninami klesat. Je rovněž velmi pravděpodobné, Že bude pokračovat oslabování atlantické meridionální cirkulace, která by se mohla do konce 21. století snížit o jednu čtvrtinu. Je ale velmi nepravděpodobné, že by v průběhu tohoto století nastala její náhlá a nevratná změna: pro podrobnější stanovení dlouhodobých odhadů změn atlantické meridionální cirkulace zatím není dostatek podkladů.

6. Závěr

První díl nejnovější zprávy IPCC Mezivládního panelu o změně klimatu ve svém závěru uvádí, že změny a s nimi spojené zpětné vazby budou pokračovat ještě několik století po dosažení případné stabilizace stávající úrovně koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Aby bylo možno dosáhnout stabilizace koncentrací emisí skleníkových plynů např. na úrovni 450 ppm nebo 1000 ppm (rozptyl cílových hodnot scénářů SRES), bylo by nutné během 21. století snížit emise skleníkových plynů o 105 až 300 GtC. resp. 165 až 510 GtC. Všechny výstupy ze scénářů Se Zatím shodují na tom, že antropogenní emise během 21. století zcela určitě přispějí k nejvyššímu oteplení planety či nárůstu hladin oceánů, ke kterému Za poslední tisíciletí došlo.

Zřetelně nejvýznamnějším závěrem této zprávy je, že většina nárůstu průměrných globálních teplot je velmi pravděpodobně vyvolána zvýšenou koncentrací antropogenních skleníkových plynů. Takto formulované tvrzení staví spolehlivost výroku na úroveň vyšší než 90 % a posunuje ji oproti zprávě z roku 2001 kvantitativně výše (dříve 67 %). Přestože zvýšené koncentrace přímo souvisí s vlivem člověka, ani z upřesněné spolehlivosti výroku nelze dovozovat žádné kvantitativní stanovení podílu člověka na globálním oteplování a následně na klimatické změně. Je i nadále třeba se spokojit s tím, že podíl člověka existuje, že je velmi významný a že jej nelze podceňovat. Nepochybný vliv lidské činnosti se rozšiřuje i na další aspekty klimatu, včetně ohřevu oceánů, teplotních extrémů a charakteru atmosférické cirkulace.

Rizikům dopadů klimatické změny a možnostem snižováni rizik způsobených klimatickou změnou budou věnovány další dva díly Čtvrté hodnotící zprávy IPCC, o kterých budou čtenáři Meteorologických zpráv v průběhu tohoto roku ještě informováni.

Aktuální dodatek

Ve dnech 2. – 6. dubna 2007 proběhlo v Bruselu 8. plenární zasedání pracovní skupiny WG II IPCC. Projednalo druhou část Čtvrté hodnotící zprávy IPCC (AR4) Climate Change 2007: CIimate Change Impacts, Adaptation and Vulnerability s důrazem na obsah Shrnutí pro politiky, které obsahuje souhrn nejzásadnějších výsledků zprávy. Obsah shrnutí je uveden v pracovní verzi před závěrečnou editací na http://www.ipcc.ch/SPM6avr07.pdf, vlastní texty budou uveřejněny na http://www.ipcc.ch během několika měsíců.

Zpráva shrnuje zjištěné a zdokumentované dopady klimatické změny na stav fyzikálních a biologických systémů a v návaznosti na výsledky první části AR4 poskytuje i odhady jejich dalšího vývoje do konce 21. století. Změny se podle zprávy projevují v řadě přirozených ekosystémů, ovlivňují potravinový řetězec a Zejména celosvětovou vodní bilanci. Za předpokladu nárůstu teploty o více než 1,5–2,5 °C bude ovlivněno 20–30 % rostlinných a živočišných druhů a stovky miliónů obyvatel planety budou strádat nedostatkem vody. Ze zprávy vyplývá, že daleko více než dosud je potřeba se zabývat i problematikou adaptačních opatřeních, v našich podmínkách zaměřených zejména na sektory ovlivněné právě nedostatkem vody.

Literatura

[1] Climate Change 2001: The Scientific Basis, IPCC 2001, http://www.grida.no/climate/ipcc_tar/wg1/index.htm

[2] Climate Change 2001: The Physical Science Basis, IPCC 2007 (v tisku) http://www.ipcc.ch/SPM2feb07.pdf

[3] Emissions Scenarios, IPCC, 2000, http://www.ipcc.chlpub/sres-e.pdf

Tab.1 Přehled použité pravděpodobnostní terminologie

Tab. 2 Emisní scénáře SRES

Tab. 3 Projekce nárůstu globální teploty a hladin moří na konci 21. století v porovnání s obdobím 1980–1999

Lektor (Reviewer) RNDr. L. Metelka, Ph.D.

Jan Pretel, MZ 2007/2, ročník 60, str. 33–36