K třicetiletí Státního meteorologického ústavu

Budiž mi dovoleno vzpomenout zde hříčky náhody, kterou jsem si připomněl, když jsem počátkem května 1919 nastupoval službu na Klementinské hvězdárně. Z této hvězdárny byl roku 1850 povolán do Vídně její ředitel Karel Kreil se spolupracovníky Fritschem a Jelínkem. Bylo mu svěřeno vybudovat a později i řídit nově založený Ústřední ústav pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni. Kreil pozvedl totiž meteorologickou a magnetickou službu na Klementinské hvězdárně na tak vysokou úro­veň, že byla vzorem všem podobným institu­cím v Evropě. A po 69 letech se vrátil z ústa­vu Kreilem založeného jeden člen zpět do Prahy na Klementinskou hvězdárnu, aby organisoval meteorologickou službu v osvobo­zené vlasti.

Poněvadž na meteorologické službě má zájem více oborů státní správy (zemědělství, vodohospodářství, letectví aj.), není divu, že se vynořily při řešení její organisace také otázky kompetenční. Jejich řešení oddalovalo definitivní rozhodnutí o novém ústavu. K dohodě došlo ke konci roku 1919 a ministerstvo školství a národní osvěty, opírajíc se o rozhodnutí ministerské rady ze dne 9. prosince 1919, čís. 26.314 schválilo vynesením ze dne 14. ledna 1920, čís. 580 n. o. stanovy Čs. státního ústavu meteorologického²). Ústavu připadly úkoly všeobecné meteorologie a služba prognosní. Byl při něm zřízen vojenský odbor, jehož úko­lem bylo pečovat o výcvik vojenských elévů v meteorolo­gii a o užití meteorologie pro účely vojenské.

Ministerstvo veřejných prací zřídilo Státní ústav hydrologický, který měl přičleněnu srážkoměrnou síť. Minister­stvo zemědělství vybudovalo v rámci výzkumných ústavů Ústav pro agrometeorologii s vlastní sítí pozorovacích sta­nic. Z uvedeného je patrno, že meteorologická služba byla v první republice značně rozptýlena, což se často ukázalo být nevýhodné.

V době schválení stanov ústavu byla státní meteorolo­gická služba stále ještě umístěna na Státní hvězdárně v Klementinu. V jedné místnosti s jedním oknem nás „úřa­dovalo" někdy až dvanáct současně. Přijímaly se tam tele­fonicky z pošty depeše domácích stanic, radiotelegrafické zprávy přijaté na Petříně, kreslily synoptické mapy, revi­dovaly výkazy stanic, vyčíslovaly záznamy autografů Kle­mentinské observatoře, dával časový signál železnicím a jiným zájemcům atd. Na observatoři se konala kromě ob­vyklých meteorologických pozorování také třikrát denně relativní čtení magnetické deklinace a pilotování. Každé dva měsíce jsem prováděl absolutní měření magnetické deklinace v Seminářské zahradě na Petříně. Hvězdárna oznamovala také každé poledne přesný čas praporcem na věži Klementina.

Meteorologická observatoř při hvězdárně v Klementinu byla až do převratu příliš autonomní a její přístrojové vy­bavení nebylo na výši doby. Proto bylo potřebí zjistit opra­vy teploměrů a tlakoměru porovnáním s normálními pří­stroji universitního meteorologického ústavu. Observatoř byla doplněna registračním slunoměrem, asi 80 let starý barograf Kreilův vyřáděn a na plošině observatoře insta­lován nový srážkoměr. Dosavadní staré, srážkoměry při velkých lijácích přetékaly a v publikacích byla v takovém případě lakonická poznámka „ombrometr přetekl"!

Když byl na začátku roku 1920 Státní ústav meteorolo­gický uveden v život, nastal úkol hledat pro něj vhodné umístění. Byl to úkol nadmíru těžký Po první světové válce byl v Praze ještě větší nedostatek místností než po druhé světové válce. Tehdy bylo nutno umístit všechna nová ministerstva a množství ústředních úřadů a ústavů.

Původně se pomýšlelo na adaptaci několika místností semináře v Klementinu nebo kláštera v Břevnově, kam tehdy ještě nebylo spojení elektrickou drahou. Po delším hledání nalezl ústav vhodné provizorium. Děkoval za to porozumění prof. Dr. St. Hanzlíka a svolení universitních iřadů, které poskytly ústavu řadu místností v universit-iím meteorologickém ústavu v Praze II, U Karlova 3. Velká výhoda byla, že tam mohl ústav používat vhodně místěné observatoře, kterou doplnil novými přístroji, i Klementina na Karlov přesídlila meteorologická služba polovici května 1920.

Pokud se týče personálu meteorologické služby, byl jí přidělen od 1. srpna 1919 jako zatímní asistent při hvězdárně PhC Alois Gregor, tehdy suplent gymnasia ve Strážnici. Na jaře 1920 byl Dr. Gregor jmenován asistentem Státního ústavu meteorologického. Dalšími asistenty byli ustanoveni Dr. Emanuel Hof a Dr. Gustav Swoboda. Ředitelem ústavu jsem byl jmenován 31. srpna 1920. Jmenované první vědecké úředníky ústavu vidíme na připojeném obrázku. Roku 1920 byli ustanoveni též první úředníci techničtí a kancelářští, Jan Hrdý a Marie Elišáková. Stav personálu v r. 1928 je uveden na str. 76 dříve citované publikace ústavu řada C, Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918—1928. V této publikaci je také podrobně vylíčen a četnými obrazy a diagramy doložen rychlý vývoj ústavu a všech jeho oddělení. Tempo vývoje se nezpomalilo ani po roce 1928, naopak. Bylo tak rychlé, že někdy ani počet personálu, ani dotace nestačily se přizpůsobovat.

Důležitý úkol byl ústavu svěřen, když jej ministerstvo veřejných prací r. 1921 pověřilo organisací a prováděním zajišťovací meteorologické služby pro letecký provoz. Tuto službu také dotovalo a přidělovalo jí pomocný personál a později také několik odborných sil. Letecká služba povětrnostní, počítajíc v to přijímací a vysílací službu radiotelegrafickou, se rozrostla brzy do takových rozměrů, že ž ji nebylo možno umístit v provisorních místnostech stavu na Karlově. Proto přesídlila v listopadu 1929 do nově najatých místností na Král. Vinohradech v Lucemburské ulici č. 26. Tam zůstala až do února 1937, kdy přesídlila do účelně vybavených místností na Státním letišti v Ruzyni.

Není možno v tomto stručném přehledu líčit podrobněji rozvoj celé agendy ústavu po roce 1928. Dálo se tak v podrobných zprávách, které byly přednášeny na výročních chůzích Poradního komitétu čs. státních ústavů pro meteorologii a hydrologii.

Chci se jen stručně zmínit o projektech definitivního místění ústavu. Třeba měl ústav poměrně výhodné provisorní umístění, přece jsem nikdy nespouštěl s mysli otázku samostatné budovy ústavu. Postupoval jsem v té věci většinou společně s ředitelem Pražské hvězdárny prof. Dr. F. Nušlem. První projekt z doby brzy po převratu počítal s umístěním obou vědeckých ústavů na petřínských baštách. Ty však nebyly vojenskou správou uvolněny. Druhý projekt umístil ústavy v okolí Hanspaulky v Děj­ících. Nebyl však regulační komisí schválen. Později se uvažovalo o novostavbě na Barrandově.

Mezitím nastala neblahá doba okupace a s ní přestavba naší meteorologické služby podle říšského vzoru. Ústav dostal jméno Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu. Byl převeden z resortu ministerstva školství a osvěty do ministerstva veřejných prací. Po odborné stránce byl podřízen Luftamtu v Praze. Leteckou povětrnostní službu na letišti v Ruzyni převzalo německé letectvo. Na­proti tomu byla k ústavu připojena srážkoměrná služba ze Státního ústavu hydrologického a meteorologická služ­ba zemědělská se službou fenologickou. Bylo také nově zřízeno oddělení pro bioklimatologii a lázeňskou meteoro­logii.

Poněvadž dosavadní provisorní místnosti na Karlově pro sjednocenou službu nestačily, přidělilo ministerstvo veřej­ných prací ústavu budovu na Smíchově v Holečkově ul. č. 8. Dříve v ní byly umístěny úřadovny ředitelství pošt a telegrafů. Budova byla účelně adaptována a ústav tam přesídlil v červenci r. 1940. Konají se tam také některá speciální pozorování, kdežto jako hlavní observatoř slouží dále observatoř meteorologického ústavu Karlovy univer­sity na Karlově. Rovněž v Klementinu se udržují stále po­zorování základních meteorologických prvků.

Personál ústavu se v době okupace rozmnožil přidělením zaměstnanců z přičleněných služeb. Všechen tento perso­nál se dobře zapojil do rámce osvědčeného dosavadního personálu a prokázal ústavu cenné služby.

Sloučení srážkoměrné sítě a zemědělské i fenologické služby v jednom ústavu se osvědčilo. Je to patrno z toho, že při něm zůstalo, když se Státní meteorologický ústav dočkal zase samostatnosti.

V srpnu 1945 jsem odešel do výslužby po 26 letech spo­lupráce na ústavu. Nejsem tedy kompetentní, abych líčil jeho porevoluční zdárný vývoj. Sleduji jej však s upřím­ným zájmem a přeji ústavu, aby vždy udržel své čestné místo mezi meteorologickými ústavy ostatních států.

1) Sborník I. sjezdu slovanských geografů a etografů v Praze v roce 1924. Vydal geografický ústav Karlovy univerzity v Praze 1926. str. 71-73

2) Stanovy jsou otištěny také v publikaci: Státní ústav meteoro­logický v prvém desetiletí republiky 1918—1928. Vydal v řadě C svých publikací SÚM v Praze 1928.

Prof. Dr R. Schneider, MZ 1949/6, ročník 3, str. 89-91