You are here

Historie meteorologie

Zajímavé články z historie meteorologie a klimatologie:

10. výročí plného členství České republiky v organizaci EUMETSAT

Na letošní 12. květen 2020 připadá desáté výročí završení procesu vstupu České republiky do organizace EUMETSAT formou plného členství. Pojďme si při této příležitosti stručně připomenout nejen jednotlivé fáze postupného přibližování ČHMÚ a Česka k této organizaci, ale i historii samotné organizace EUMETSAT.
Mezinárodní organizace EUMETSAT (European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites, Evropská organizace pro využití meteorologických družic) formálně vznikla v roce 1986. Tomu ale předcházelo několik etap:
• v listopadu 1977 vypouští Evropská vesmírná agentura (ESA) první evropskou meteorologickou družici na geostacionární dráhu, družici Meteosat-1;
• v lednu 1981 přichází rozhodnutí o založení organizace EUMETSAT;
• v březnu 1984 vzniká EUMETSAT jako jedna ze sekcí uvnitř ESA;
• 19. 6. 1986 dochází k osamostatnění organizace EUMETSAT, která se tím stává mezinárodní organizací se stejným postavením jako ESA. V době vzniku má EUMETSAT celkem 17 členských států, prvním generálním ředitelem EUMETSATu se stává John Morgan.

Přibližně ve stejné době (koncem 80. let) začínají v ČHMÚ první pokusy s příjmem v té době ještě analogových snímků z družic Meteosat, zpracovávaných chemickou cestou na speciální fotografický papír (systém označovaný EUMETSATem jako WEFAX). Začátkem 90. let, s nástupem prvních osobních počítačů, dochází k postupnému přechodu na vizualizaci snímků z Meteosatů na monitorech počítačů – analogové snímky jsou digitalizovány přijímacími PC (takovéto systémy jsou označovány jako SDUS, Secondary Data User‘s Station) a vnitřní sítí, rodícím se intranetem ČHMÚ, jsou distribuovány na další interní pracoviště (Komořany, Ruzyň). Tyto snímky je také možné začít předávat i mimo pracoviště ČHMÚ, např. České televizi pro relace věnované předpovědi počasí, resp. je začít používat v téměř reálném čase pro televizní relace „Každá sudá – počasí“ na tehdejším kanálu ČT OK3, realizované z pracoviště ČHMÚ na Observatoři Libuš.
Právě rozšiřující se distribuce družicových snímků v téměř reálném čase vně eteorologických služeb je jedním z důvodů, proč si EUMETSAT začíná všímat toho, jak a kdo se snímky z jeho družic Meteosat v reálném čase nakládá. Začínají se proto formovat pravidla pro využití dat z družic Meteosat (resp. z nich odvozených produktů, především snímků), tato pravidla jsou pak základem budoucí Datové politiky (Data Policy) EUMETSATu. Zatímco využití snímků analogového původu ze systémů SDUS není nijak omezováno (včetně televizního vysílání), kvalitnější digitální data HRI (High Resolution Imagery) začínají podléhat přísnějším pravidlům.
Vzhledem k tomu, že tehdejší ČSFR v té době není členským státem EUMETSATu, jsou vztahy mezi EUMETSATem a ČSFR upraveny bilaterální smlouvou, podepsanou 11. února 1992 v Praze. Za ČSFR (resp. za ČHMÚ a SHMÚ) je tato smlouva podepsaná Dr. Ladislavem Sehnalem, tehdejším předsedou Čs. národního komitétu pro výzkum a využití kosmického prostoru. Smlouva exaktně omezuje využívání HRI dat, resp. z nich odvozených snímků z družic Meteosat pouze pro vnitřní potřeby ČHMÚ a SHMÚ a striktně stanoví, že jakákoliv redistribuce HRI dat a z nich odvozených produktů a snímků třetím stranám, mimo ČHMÚ a SHMÚ (s výjimkou národních subjektů, kterým je ČHMÚ povinen poskytovat informace a data ze zákona bezplatně), je zakázána.
ČHMÚ instaluje svůj nový družicový systém, který již umožňuje příjem digitálních HRI dat z družic Meteosat, tzv. systém PDUS, až v prosinci 1994 (Setvák a kol., 1996). Vzhledem k výše zmíněné smlouvě jsou data HRI využívána pouze interně, zatímco pro potřeby České televize a publikování snímků na internetu jsou i nadále využívány pouze snímky SDUS. Od září 1995 EUMETSAT zavádí kryptování HRI dat, pro jejich příjem jsou nutné tzv. dekryptovací jednotky MKU (Meteosat Key Unit), viz např. Setvák a kol. (2002). V návaznosti na tento krok je koncem roku 1995 podepsána nová smlouva mezi ČHMÚ a EUMETSATem, platná od začátku r. 1996, která mj. stanoví fixní poplatek za využívání HRI dat pro vnitřní potřeby (80 tisíc EUR ročně). Tato smlouva pak zůstala v platnosti až do začátku roku 2005, kdy se ČR stává spolupracujícím státem EUMETSATu. Doplňkem této smlouvy byly dílčí licenční smlouvy, zahrnující poplatky za využití snímků pro potřeby televizního vysílání a internetových prezentací, které stanovovaly roční poplatky odvozené od sledovanosti těchto médií. Princip poplatků odvozených od sledovanosti byl zrušen počínaje rokem 2019, kdy se přešlo k jednotnému poplatku za tyto služby.
Na zasedání Rady v červnu 1997 EUMETSAT schvaluje možnost těsnější spolupráce s doposud nečlenskými státy formou „spolupracujícího členství“ (co-operating member states), myšleného jako přechodná forma členství před plným členstvím.
Spolupracující státy platí výrazně nižší (byť postupně se zvyšující) členské poplatky, než kdyby vstoupily do EUMETSATu rovnou plným členstvím, zároveň ale zatím nemají možnost formálního zapojení se do řídících struktur EUMETSATu. Tato forma členství je cílena především na země bývalého východního bloku (střední Evropa, balkánské a pobaltské státy), přičemž do 5 let by spolupracující státy měly povýšit své členství na plné. Prvními spolupracujícími státy jsou postupně Slovensko, Maďarsko a Polsko (1999–2000), z nichž prvním novým plným členským státem se v roce 2006 stává Slovensko.
Česká republika začíná jednat s EUMETSATem o přistoupení formou spolupracujícího státu výrazně později, až v roce 2003, příslušná smlouva je pak podepsána (za českou stranu ministrem MŽP Liborem Ambrozkem, za EUMETSAT generálním ředitelem Tillmanem Mohrem) 31. května 2004 při zahájení mezinárodní družicové konference EUMETSATu v Praze. Spolupracujícím státem se pak ČR stává od začátku roku 2005. V té době je již na oběžné dráze plně funkčním Meteosat-8, první družice ze série Metosatů druhé generace (Meteosat Second Generation, MSG) – Setvák (2004), a ČHMÚ již má od prosince 2004 svůj nový systém pro příjem dat z družice MSG.
Jednání o změně členství ČR na plné začínají v Praze na MŽP 17. září 2008, následně probíhá schvalování vstupu ČR do EUMETSATu na mezirezortní úrovni, a konečně dne 22. června 2009 je na MŽP podepsána (za ČR ministrem MŽP Ladislavem Mikou, za EUMETSAT generálním ředitelem Larsem Prahmem) mezinárodní smlouva o vstupu ČR do EUMETSATu formou plného členství. Po schválení smlouvy parlamentem ČR je Listina o přistoupení ČR k EUMETSATu podepsána 14. dubna 2010 prezidentem ČR Václavem Klausem a plným členským státem EUMETSATu se ČR formálně stává 12. května 2010, po uložení Listiny u vlády Švýcarské konfederace, depozitáře Úmluvy o založení Evropské organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT). Je tedy zřejmé, že vstup ČR do EUMETSATu nebyl jednorázovým aktem, ale završením dlouhodobého procesu přibližování ČHMÚ, resp. ČR k této organizaci.
V současnosti se ČR, reprezentovaná ČHMÚ, již plně zapojuje do většiny aktivit EUMETSATu, jak administrativních, tak odborných. Z plného členství vyplývá nejen povinnost platit členské poplatky (hrazené vládou ČR prostřednictvím MŽP), ale i zapojení se do různých formálních skupin a orgánů EUMETSATu.
Vrcholným řídícím orgánem EUMETSATu je jeho Rada, která se schází pravidelně 2× ročně (mimořádně i vícekrát, dle potřeby) a která přijímá veškerá zásadní rozhodnutí EUMETSATu –týkající se odborných programů EUMETSATu, datové politiky, financí, smluv s různými mezinárodními či národními organizacemi o spolupráci, různých kontraktů, personální politiky, aj. Samotná Rada má několik podpůrných odborných skupin, které materiály pro Radu připravují – skupiny zaměřené na vědecko-technické záležitosti, provozní záležitosti, finance, datovou politiku, a celkovou vnější politiku EUMETSATu.
Kromě těchto administrativních aktivit jsou odborníci z ČHMÚ rovněž zapojeni do různých odborných programů EUMETSATu – např. do Konvektivní pracovní skupiny EUMETSATu (zaměřené na využití družicových dat pro nowcasting, monitorování a výzkum konvektivních bouří), či nejnověji do pracovních skupin orientovaných na přípravu přechodu na družice nových generací – Meteosat třetí generace (Meteosat Third Generation, MTG), a družic polárního systému druhé generace (EUMETSAT Polar System – Second Generation, EPS-SG, resp. Družice Metop-SG). Některé z operativních produktů, majících svůj původ na pracovišti družicového oddělení ČHMÚ v Praze – Libuši, jsou dnes díky aktivitám EUMETSATu používány celosvětově – např. standardizované barevně zvýrazněné IR snímky či tzv. sendvičové produkty. Tamtéž mají svůj prvně zdokumentovaný původ některé z dnes již všeobecně známých jevů, vyskytujících se nad konvektivními bouřemi – např. tzv. vlečky (nyní odborněji označované jako above-anvil cirrus plumes, AACP) nebo studené prstence (cold rings). ČHMÚ byl rovněž organizátorem mezinárodní konference EUMETSATu v r. 2004 v Praze či několika mezinárodních odborných nebo vzdělávacích workshopů EUMETSATu. Díky zapojení se do aktivit výše zmíněných pracovních či formálních skupin EUMETSATu zástupci ČHMÚ rovněž zásadním způsobem ovlivnili některá z klíčových rozhodnutí EUMETSATu – nejnověji např. předpokládaný způsob distribuce obrazových dat z MTG v režimu rapid scan.
V současnosti je patrně nejvíce pozornosti věnováno přípravám na nástup družic MTG, start první z nich (MTG-I1, po operativním zprovoznění budoucí Meteosat-12) je v současnosti plánován na konec roku 2021. Družice MTG nejenže přinesou další zkvalitnění poskytovaných obrazových dat díky přístroji Flexible Combined Imager (FCI – lepší geometrické rozlišení, nové spektrální kanály, a především zkrácený interval snímání), ale i zcela nové přístroje – přístroj Lightning Imager (LI, přístroj monitorující bleskovou aktivitu), Infrared Sounder (IRS, přístroj pro družicovou sondáž atmosféry z geostacionární dráhy) a Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Sounder (UVN, označovaný též jako Sentinel-4 – přístroj zaměřený na aerosoly a chemizmus atmosféry). Podrobněji se na družice MTG a jejich přístrojové vybavení zaměříme v některém
z budoucích čísel Meteorologických zpráv.
 

Literatura:
SETVÁK, M., HAMPL, P., HLAVATÝ, K., KYJOVSKÝ, Š., 1996. Systém příjmu, zpracování, distribuce a archivace dat z meteorologických družic v ČHMÚ. Meteorologické zprávy, roč. 49, č. 6, s. 174–181.
SETVÁK, M., HLAVATÝ, K., LAŠTOVIČKA, J., 2002. Meteorologické družice na počátku 21. století a jejich využití v České republice. Československý časopis pro fyziku, roč. 52, s. 240–249.
SETVÁK, M., 2004. MSG – Meteosat druhé generace. Meteorologické
zprávy, roč. 57, č. 1, s. 15–20.

Martin Setvák, MZ 2020/1


 

Vznik Československého státního ústavu meteorologického

Při zániku rakousko-uherské monarchie bylo nutné zřídit také v naší republice ústředí, které by převzalo v oblasti státu veškeré práce ústavů ve Vídni a Budapešti (Centrální ústav pro meteorologii a geodynamiku založený v roce 1851). Při řešení tohoto úkolu činila potíže otázka kompetenční. O klimatologii a prognózu mělo velký zájem zemědělství, na hydrologii a užité meteorologii v letectví veřejné práce a také vojenství. Po velkých diskusích byl zřízen Státní ústav meteorologický s přičleněným vojenským odborem, podřízený Ministerstvu školství a národní osvěty. Ministerstvo veřejných prací zřídilo Státní ústav hydrologický a Ministerstvo zemědělství Státní ústav bioklimatický. Pro obory seismika a zemský magnetismu, které byly v Rakousku-Uhersku přičleněny k meteorologickému ústředí, byl u nás zřízen Státní ústav pro geofyziku při Karlově univerzitě.

Služba hydrologická, spravující také síť srážkoměrných stanic, měla již za Rakouska-Uherska v jednotlivých korunních zemích svá střediska, tj. zemská oddělení hydrografická při místodržitelstvích, vybavená personálem. To jí jistě usnadnilo přechod k samostatné službě.

Počátky organizace civilní meteorologické služby se datují od 5. dubna 1919, kdy byl přidělen ministerstvem školství a národní osvěty státní hvězdárně v Praze a pověřen organizováním a výkonem státní služby meteorologické bývalý adjunkt Ústředního ústavu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni a docent meteorologie a klimatologie na české vysoké škole technické v Brně Phil. Dr. Rudolf Schneider, který měl více než 13leté zkušenosti na ústředním ústavu meteorologickém.

Ministr školství a národní osvěty, opíraje se o rozhodnutí ministerské rady ze dne 9. prosince 1919 č. 26.314 schválil vynesením ze dne 14. ledna 1920, č. 580 n. o., stanovy Československého státního ústavu meteorologického.

„Úkolem jeho jest shromažďovati a vědecky zpracovati pozorování meteorologická z celé oblasti státu československého, pěstovati a všemožně podporovati bádání meteorologická, účastniti se mezinárodních výzkumů v oboru meteorologie, činiti denně na vědeckém podkladě předpověď povětrnosti a vydávati úřední dobrozdání na dotazy úřadů a soukromníků.

Za tímto účelem převezme meteorologický ústav všechny dosavadní veřejné meteorologické observatoře a stanice, nebo zřídí podle potřeby nové.

Všechny stanice podléhají dozoru pražského ústředí, jehož úředník, pokud možno, jednou do roka navštíví každou stanici a prohlédne její zařízení. Stroje porouchané opraví se v domácí dílně, zařízené při pražském ústavu, a před odesláním na stanici srovnají se s jeho normálními přístroji. Podobně se zkoušejí všechny stroje nově zakoupené nebo vyrobené.

V ústavě soustřeďují se pozorování jednak na vlastních stanicích získaná, jednak s cizozemskými ústavy vyměněná. Všechna pozorování slouží především účelům prognosy. Předpověď povětrnosti budiž doložena vhodnou mapkou synoptickou, na které je vyznačen každodenní stav povětrnosti. Synoptické mapky, k nimž může být připojen i stručný výtah z pozorování telegrafických stanic, tisknou se v domácí litografii, zasílají se též soukromým předplatitelům, aby se mohly hojně rozšířiti, nepřevyšuje prodejní cena jejich příliš ceny výrobní.

Při meteorologickém ústavě bude odbor vojenský, který bude pečovati o výcvik vojenských elevů v meteorologii, o užití meteorologie pro účely čistě vojenské, po případě zprostředkuje styk zahraniční vojenské meteorologické služby s naší meteorologickou službou, týkající se zájmů čistě vojenských.

Směr vědeckého bádání se nijak neomezuje. Všichni zaměstnanci ústavu jsou povinni ve zbývajícím volném čase svojí spoluprací přispívati k řešení problému, jejž jim buď ředitel ústavu uloží, nebo který se souhlasem ředitelovým sami si vyvolí. Ústav bude uveřejňovati pravidelné zprávy o své činnosti, v kterých budou obsažena též podrobná pozorování a stručné přehledy vědeckých prací.

K práci vědecké pojí se též činnost popularisační, kterou bude nutno hlavně s počátku silně podporovati, aby také do širokých vrstev lidových vniklo správné poznání užitku vědecké meteorologie.

Na podporu vědeckého bádání bude v Praze vybudována observatoř vyhovující co možná všem požadavkům.

V čele meteorologického ústavu stojí ředitel, kterým se může státi jenom vědecky činný pracovník. Ten jest zodpovědný za činnost meteorologického ústavu, rozděluje práci všem pracovníkům v ústavě zaměstnaným, přijímá a rozděluje korespondenci, rediguje úřední publikace.“

Po schválení stanov byl Státní ústav meteorologický postaven před obtížný problém nalezení vhodných provizorních prostor pro meteorologickou službu. Zpočátku pracovalo až 12 osob v jednooknové kanceláři státní hvězdárny. Pomýšlelo se na adaptaci některých místností semináře v Klementinu nebo kláštera v Břevnově. Otázka provizorního ústavu byla vyřešena tím, že správce ústavu pro meteorologii a klimatologii při univerzitě Karlově, pan prof. Dr. Stanislav Hanzlík, propůjčil s nevšední ochotou státnímu ústavu polovici místností svého ústavu v II. patře budovy matematicko-přírodovědeckých ústavů v Praze II. U Karlova č. 3. Panu prof. Hanzlíkovi a profesorskému sboru přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity vděčí státní ústav meteorologický za to, že našel provizorní umístění tak účelné, že by se za daných okolností nenašlo lepší. Ku přesídlení z Klementina na Karlov došlo v polovici května 1920.

Pokud se týče personálu ústavu, byl přidělen Dr. Schneiderovi od 1. srpna 1919 jako zatimní asistent při hvězdárně pro meteorologickou službu Phil. C. Alois Gregor, suplent státního gymnasia ve Strážnici a 29. dubna 1920 byl jmenován asistentem státního ústavu meteorologického. Dalšími asistenty byli stanoveni Phil. Dr. Emanuel Hof (29. dubna 1920) a Phil. Dr. Gustav Swoboda (20. června 1920). Ředitelem ústavu byl jmenován dne 31. srpna 1920 jeho dosavadní správce docent Phil. Rudolf Schneider.“

Ze stanov Státního ústavu meteorologického je zřejmé, že i po 100 letech se úsek meteorologie a klimatologie ČHMÚ věnuje stejným činnostem, jako v dobách jeho založení (přibyly i mnohé další) mimo vojenské části a tvorby ročenek pozorování. Již od počátku ústav úzce spolupracoval přírodovědeckou fakultou univerzity Karlovy a velkou roli mělo Klementinum a observatoř v Praze na Karlově.

Přejeme ČHMÚ jako pokračovateli Státního ústavu meteorologického mnoho úspěchů ve své činnosti, aby dobře pečoval o tento obor a dále ho rozvíjel.

Zpracoval Pavel Lipina podle publikace Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918–1928

Pavel Lipina, IV ČMeS č. 102, 2019/2


 

DVE LETECKÁ OSMDESÁTILETÁ VÝROČÍ

První připomíná událost velmi významnou a velkolepou, druhé událost mnohem skromnější, avšak důležitou i z hlediska meteorologického.

První upomíná na slavnostní zahájení provozu na novém letišti Praha Ruzyně, které nahradilo civilní část dosavadního vojenského letiště Kbely. Provoz byl zahájen 5. dubna 1937, když v 9,30 hodin na novém letišti přistálo první letadlo České letecké společnosti na lince Piešťany - Zlín - Brno - Praha. Po víceetapové výstavbě letiště dosáhlo vysoké úrovně evropských mezinárodních letišť a stalo se důstojnou vstupní branou do naší republiky.

Druhé výročí se týká vydání skvělé publikace, která podstatně přispěla ke vzdělávání našich odborníků v letecké meteorologii a zkvalitnila meteorologické zabezpečování letecké dopravy.

Knihu s názvem Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká (Informační příručka pro letce a pro jejich spolupracovníky) vydal v roce 1937 Vojenský ústav vědecký v Praze. Napsal ji dr. Gustav Swoboda (1893-1956), tehdy rada Státního ústavu meteorologického v Praze, později první generální sekretář Světové meteorologické organizace, a jak uvádí v předmluvě, při jejím sepisování mu byly nápomocny téměř všechny osobnosti, které v té době v československé praktické meteorologii něco znamenaly. Swoboda v uvedeném ústavu řídil všeobecnou a leteckou povětrnostní službu a je právem pokládám za zakladatele naší letecké meteorologie. O tomto odvětví aplikované meteorologie informoval veřejnost, a zejména zájemce o létání ještě před vydáním knihy v různých českých a zahraničních časopisech, např. Letectví, Flugwesen, La Météorologie, Říše hvězd, a v profilové publikaci o poslání a činnostech Státního ústavu meteorologického v Praze (Státní ústav meteorologický 1928).

Podle autora kniha vzešla z prostředí civilní letecké meteorologické zabezpečovací služby a obsahuje rozšířenou látku přednášek, které měl autor v kurzu pro letecké navigátory (školení pro ně uspořádalo ministerstvo veřejných prací, do jehož kompetence spadaly dopravní záležitosti). Již při letmém zalistování v publikaci zjišťujeme, že její rozsah (254 stran) a obsah podstatně převyšují předmětnou látku pro frekventanty kurzu a že kniha má charakter vyspělé a náročné vysokoškolské učebnice ne nepodobné ve světě známějšímu dílu S. P. Chromova Úvod do synoptického rozboru počasí (Chromov 1937). To shodou okolností v překladu do češtiny od M. Končeka vyšlo rovněž v roce 1937 jako letecká meteorologie Swobodova. Oba spisy otevřely velké možnosti odborného vzdělávání jak studentů, tak meteorologů v praxi, což však bylo brzy utlumeno nacistickou okupací.
Po válce rozebranou Swobodovu knihu částečně nahradila příručka Letecká meteorologie M. Babikova, kterou volně do češtiny přeložili J. Červený a J. Jílek (Babikov 1952).

Kniha doktora Swobody má strukturu jako každá učebnice obecné meteorologie, to znamená, že obsahuje kapitoly o stavbě atmosféry, meteorologických prvcích a jejich pozorování, jejich denním a ročním chodu, jejich horizontálním a vertikálním rozdělení, výklad o počasí a podnebí a následuje synoptická meteorologie s tlakovými útvary, vzduchovými hmotami a atmosférickými frontami (Swoboda byl první Čechoslovák, který se seznámil s frontální analýzou, a to přímo v Norsku), ústící do předpovědní praxe. Cíl knihy však směřuje k leteckému využití, proto autor všechny jevy popisuje s ohledem na piloty a v leteckých souvislostech, což vidíme např. při probírání oblaků a bouřek, námrazových jevů na letadle, přepočtu tlaku vzduchu, turbulence a dalších nebezpečných meteorologických jevů včetně počasí na frontách. Charakterizuje povětrnostní poměry na 10 československých státních letištích na základě klimatologických dat i empirie a píše: Než se na některém místě začnou provádět pravidelné lety, je zapotřebí seznámit se s klimatickými vlastnostmi krajiny, aby podrobnější poloha letiště mohla být co možná přizpůsobena nejpříznivějším atmosférickým podmínkám. Avšak i později bude celkový letecký dopravní ruch na dotčeném místě v svém ročním kolísání záviset na všeobecných povětrnostních poměrech.

Průměrný počet dní s mlhou, s vichřicí, se sněhovou pokrývkou, někdy i teplotní podmínky atd. budou mít význam při rozřešení otázky, zda letecký dopravní ruch bude moci být udržován po celou zimu; také v ostatních ročních dobách nebude pravidelnost leteckého dopravního ruchu nezávislá na klimatických podmínkách. A poznamenává, že teprve před 15 lety byl program meteorologických pozorování rozšířen také na prvky, které jsou rozhodující pro provozování letecké dopravy, především na množství a výšku nízkých oblaků, na dohlednost, na nárazovitost větru, na stav půdy atd. Počet denních pozorování byl rozmnožen tak, že četné stanice pozorují dnes již po celý den a celou noc v tříhodinovém intervalu. Zajímavé jsou pasáže o aerologickém výzkumu atmosféry, tehdy ještě pomocí draků a balonů, ale už i radiosond a letadlových meteorografů, a o vertikální stabilitě ovzduší.

Speciální částí knihy je rozsáhlá závěrečná kapitola Organizace povětrnostní služby letecké, v níž Swoboda popsal vztah mezi všeobecnou povětrnostní službou a leteckou službou, podrobně uvedl kódy synoptických a aerologických pozorování a podal výklad o synoptických mapách. Zabýval se organizací letecké meteorologické služby v měřítku mezinárodním i národním, meteorologickými informacemi letcům před letem, za letu, i zprávami, které poskytuje pilot za letu nebo po přistání (briefing a debriefing): Letec vidí do jisté míry do zákulisí počasí a je s to systematickými pozorováními z letadla vyplňovati značnou část mezer v obrazu, který si tvoří meteorolog na základě přízemních pozorování. Zejména systematická pozorování vykonávaná letci dopravními, kteří prolétávají velkou část troposféry denně podle určitého časového rozvrhu a v rámci husté traťové sítě, mohla by podstatně přispívati k doplnění našich znalostí z oboru letecké meteorologie.

Swobodova jubilující kniha je obdivuhodným vědeckým a pedagogickým počinem, který musí zaujmout každého meteorologa, nejen zájemce o dějiny meteorologie. Byla napsána podle nejnovějších vědeckých poznatků své doby nadaným autorem, který ovládal meteorologii bergenské školy, měl dlouholetou praxi v předpovědní službě a intenzivně se věnoval organizaci všeobecné a letecké meteorologické služby v mezinárodním měřítku. Spis je pojetím a zčásti i obsahem nadále moderní a zčásti zastaralý, i současný čtenář v něm však najde mnohá poučení.

Zbývá dodat, že Swobodova kniha nebyla prvním leteckometeorologickým textem, který byl v tehdejším Československu vydán. Byl však dílem souborným, zásadním, nejrozsáhlejším a vhodným i k vysokoškolskému studiu.Jeho autor také jistou dobu leteckou meteorologii přednášel na pražské technice.

V roce 1930 vydal pro potřeby Ústřední pilotní školy materiály z letecké meteorologie důstojník Ing. agr. Jan Urban (Urban 1930) a o 6 roků později v Bratislavě ve slovenštině RNDr. Eduard Jarkovský (1907 až 1988). Autor byl Čech, který byl šéfem předpovědního ústředí letecké povětrnostní služby v Bratislavě a po zániku Československa se vrátil do Prahy a působil v tehdejším Ústředním meteorologickém ústavu pro Čechy a Moravu.

Literatura:

BABIKOV, M., 1952. Letecká meteorologie. 1. vyd. Praha: Velká vojenská knihovna, sv. 10, Naše vojsko. 204 s.

CHROMOV, S. P., 1937. Úvod do synoptického rozboru počasí. 1. vyd. Praha: Vojenský ústav vědecký, Vojenská technická knihovna, sv. IV. 492 s.

JARKOVSKÝ, E., 1936. Počasie a lietanie. (Úvod do základov leteckej meteorologie). 1. vyd. Bratislava: Akademické nakladatelstvo v Bratislave.

Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918-1928, 1928. 1. vyd. Praha: Státní ústav meteorologický, publ. řady C, sv. I. 91 s.

Karel Krška, MZ 2017/6, roč. 70, str.198-199


 

Jak meteorologie kráčela dějinami, zvláště českými

Tento text je přepisem zahajovacího projevu na semináři k 70. výročí časopisu a je dokladem specifického humoru autora.

1. ÚVOD

Je moc dobře, že slavíme jen kulatá meteorologická výročí končící nulou, jako např. 70 let Meteorologických zpráv. Kdybychom si připomínali i výročí mimo desítky, letos např. 374. výročí vynálezu tlakoměru, nebo 57. výročí vypuštění první meteorologické družice TIROS I, to by byly samé konference, semináře, chlastoplesy a opiáše, jak říkával zvěčnělý náměstek ředitele ČHMÚ dr. Marián Wolek, a k žádné pořádné práci bychom se nedostali. V meteorologii se toho totiž za posledních více než dvě tisíciletí hodně událo.

Na začátku mi dovolte stručné vysvětlení, proč z minulosti nepřejdu až do současnosti. Neuvedu například, že (prosím bez titulů) Radmila Brožková, rozená Brožková, se zasloužila o vývoj meteorologického prognózního modelu nebo že Daniela Řezáčová, rozená Lakomá, až příliš hluboko pronikla do bouřkového oblaku nebo že Petr Havránek, rozený Havránek, se přičinil o vybudování naší meteorologické radiolokační sítě. Toho všeho jsem byl svědkem a současníkem, takže kdybych připustil, že to patří do minulosti, připadal bych si moc starý. Pojďme k věci.

Mluvčí zdejší pozoruhodné instituce (ČHMÚ) před časem řekl novinářům, že už pračlověk měl starosti, jestli bude při lovu mamuta pršet, nebo jestli zapadne sněhem, nebo jestli mu v kožešině nebude moc horko. Nevím, odkud to pan dr. Petr Dvořák tak přesně ví, ale v žádném případě to ještě nebyla meteorologie.

2. NA POČÁTKU METEOROLOGIE BYLO SLOVO

To slovo bylo „meteora“. Přišel na něj řecký filozof, pedagog a matematik Platón (427 až 347), původním jménem Aristoklés, někdy ve 4. století př. Kr. (Je známo, že podobnou potřebu vymyslit nové slovo měl o hodně později Josef Čapek, a vytvořil slovo robot. Ale to sem nepatří.) Platón meteory rozuměl všechny částice a jevy nadzemské, tedy kromě meteorů v dnešním slova smyslu také nebeská tělesa, létavice, draky, kozy skákavé a jiné potvory ve vzduchu, možná i povětrné ženy, což však není doloženo, protože se o nich výslovně nezmínil. Platón je také autorem známého výroku, který se ovšem týkal jen starého Řecka: Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás, a to vám bude trestem za neochotu podílet se na politice.

Za zakladatele meteorologie i hydrologie považujeme Platónova žáka, a mimo jiné vychovatele Alexandra Makedonského, Aristotela ze Stageiry (384-322), který napsal slavné dílo „Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických)“. V nich shrnul a uspořádal veškeré tehdejší znalosti o fyzickogeografické sféře, a na mnoho věcí určitě přišel také sám. Z celkového rozsahu knih zabírá výklad o počasí a podnebí více než jednu třetinu. A tak se stalo, že meteorologie jako věda byla na světě.

Proces poznání nemá konce, takže i Aristotelés něco věděl správně, dobře, a v lecčems se mýlil, a káru vědy nechal táhnout následovníkům. Například z neznámých důvodů připisoval v přírodních dějích nesmyslný význam tzv. suchému vypařování. Suché páry podle něho byly příčinou větru, blesků a hromu, orkánu i zemětřesení. Byl to však starověk, a ten by nás ani nemusel moc trápit. Jenže!

Aristotelés jako největší filozofická a vědecká autorita antického světa přežíval místy v Evropě až hluboko do novověku; ještě v 18. století se na latinských školách omílaly jeho představy a názory a také na univerzitách v Praze a Olomouci se neustále četly pasáže z jeho Quattuor libri. Kdo se neopíral o Aristotela, jako by nebyl. Příkladem úmorného aristotelismu budiž rozsáhlý polemický spis profesora olomoucké univerzity Tadeáše Polanského (1713-1770) z roku 1747 pojednávající o bouřkách (obr. 1). Jmenuje se v českém překladu „Experimentálně fyzikální rozprava podle zásad Aristotelových a peripatetické školy O hromu a blesku, čili zablesknutí a o úderu blesku, proti názorům a domněnkám antiperipatetiků“ (Polanský 1747).

V uvedené knize s barokně košatým názvem věnované bouřkám ani jednou nenajdeme slovo elektřina, které dal světu již roku 1600 Angličan Gilbert. Příčinou bouřek jsou podle Polanského opět hořlavé sirné a sodné výpary zemského původu, umístěné v mraku. Spolu s Aristotelem a Senecou tvrdí, že blesk je exhalace zažehnutá uvnitř dutiny mraku, která se však kvůli řídkosti látky pouze zableskne uvnitř mraku, protože nemá sílu k roztržení jeho hustých boků. Za povšimnutí stojí také výklad, že orla nezasáhne úder blesku pouze proto, že v době, kdy se blíží bouře, velice prudce vylétne nad mraky, anebo rychle odletí do jiného kraje, který není bouří zasažen (Krška 1990). V polovině 18. století jsme byli v Čechách tam, kde bylo Řecko před 21 stoletími.

Moudrý český historik geografie F. X. Vilhum (1906-1964) napsal, že fyzika byla svírána těsným objetím aristotelské spekulace a autority, z níž ji s velkým rizikem vymanili slavní Galilei, Koperník, Kepler a jiní (Vilhum 1946). Skutečně zásluhou Galilea a jeho žáků se rozvinula experimentální fyzika a také začala pravidelná meteorologická pozorování ve smyslu zásady: měř všechno, co je měřitelné a neměřitelné učiň měřitelným. V roce 1657 vznikla ve Florencii slavná Accademia del Cimento (Akademie pokusu).

Rakousko neúspěšné války zcela vyčerpaly, zaostávalo ve všech směrech, v zemi panovaly neutěšené poměry hospodářské i politické, vysoké školy, místo aby připravovaly absolventy pro praktický život a technický rozvoj, se utápěly ve scholastice. Vládnoucí Marie Terezie (obr. 2) to nelibě pozorovala, až konečně jednoho dne se fakt pořádně naštvala a nařídila, že od teď se na univerzitách v její říši začnou přírodní vědy učit jinak, moderně, a technické obory budou postaveny na experimentální newtonovské fyzice. Od té chvíle to vypadalo nadějně i pro meteorologii. Za tereziánských reforem se v monarchii lámal chléb. Jenomže profesorům našich univerzit se do novot moc nechtělo, ani to neuměli, a tak se snažili panovnici ošidit třeba tím, že k názvům svých přednášek a publikací připojovali slova „experimentálně fyzikální“ a učili postaru, jak jsme viděli u T. Polanského (1747). Naštěstí takoví nebyli všichni.

2. DÍKY KLEMENTINU V PRAZE SVÍTÁ

Např. Josefu Steplingovi (1716-1778), profesoru Karlo- Ferdinandovy univerzity a řediteli pražské klementinské hvězdárny a přívrženci pokusů, kterému aristotelismus v přírodních vědách lezl krkem, přišlo nařízení panovnice velmi vhod, a jakmile byl jmenován ředitelem matematických a fyzikálních studií, začal je důsledně uplatňovat. Za jeho vedení byla v Klementinu v roce 1752 zahájena pravidelná meteorologická pozorování, na která se dosud komořanští meteorologové v televizi odvolávají, když se počasí více odchýlí od normálu. Profesor František Augustin (1846-1908) měl jistě na mysli Klementinum, když napsal:Vědecká nauka o vzduchu povstala vlastně teprve vynalezením nejdůležitějších přístrojů pozorovacích koncem 17. století a pravidelným jejich užíváním, což se dělo nejdříve při hvězdárnách ... V meteorologii mají cenu jenom pozorování, jež byla vykonána s přístroji dokonalými, odpovídajícími pokročilému stanovisku nynější techniky (Augustin 1885).

Za Steplingových pokračovatelů Antonína Strnada (1746-1799) a Martina Aloise Davida (1757-1836) Královská pražská hvězdárna prožívala zlatý věk. Zkvalitnila se meteorologická pozorování a v Čechách vznikla síť meteorologických stanic vedená hvězdárnou, která umožnila klimatologický výzkum. Byly také položeny základy české agrometeorologie a fenologie (Krška, Šamaj 2001).

A navíc: klementinská měření vstoupila na světovou scénu, když observatoř byla zapojena do celosvětové meteorologické sítě, vytvořené Falckou meteorologickou společností známou pod názvem „Societas Meteorologica Palatina“. Tato síť založená na jednotném způsobu měření, jednotné přístrojové technice a stejných pozorovacích termínech 7, 14 a 21 hodin místního času byla předchůdkyní současné Světové meteorologické organizace. Fungovala v letech 1780 až 1789. Zdá se, že hlavní nebo podstatný rozdíl mezi Societas Meteorologica Palatina a World Meteorological Organization spočívá v tom, že první uvedená sídlila v Mannheimu a druhá se usadila v Ženevě.

Když už jsem se zmínil o královně, nesprávně císařovně, Marii Terezii, zasloužilé matce (16 dětí) a Čechům maceše, je vhodné dodat, že s velkým zájmem ve svém vídeňském sídle sledovala pokusy s elektřinou, které před jejími zraky předváděl náš rodák Prokop Diviš, původně Divíšek (1698-1765). Ta koukala! Meteorologové znají Diviše hlavně jako konstruktéra „povětrnostní mašiny“, jejíž 400 hřebíků špicemi orientovanmi k nebi mělo z oblaků vysávat elektřinu tichým výbojem, a tím zabraňovat vzniku bouřky. Divišovo hromosvodné zařízení se hodně lišilo od dnešních tyčových hromosvodů, současné jsou podobné hromosvodu Franklinovu, avšak Divišovi patří v objevu hromosvodu světové prvenství v tom, že jeho stroj byl uzemněn. Řetězy.

3. JAK PRAHA DOPLATILA NA VÍDEŇ

Klementinská hvězdárna měla celkem štěstí na dobré ředitele, a jak nás učil soudruh Stalin: kádry rozhodují vše. Tím nejúspěšnějším kádrem byl Karl Kreil, profesor astronomie na pražské univerzitě a stoupenec zavádění technického pokroku v meteorologii. Jeho největším činem byl návrh na zřízení jednotné sítě meteorologických měření v celém rakouském mocnářství a vybudování řídicí instituce. A na něj slyšel císař František Josef I. My si mocnáře zásluhou mnohých, hlavně Jaroslava Haška a Josefa Lady, což však nebyli meteorologové, představujeme jako starého, poněkud senilního pána s bílými licousy, jako starého Procházku na mostě, který při návštěvě Prahy říká: to mě Čéši, že jste téši, apod.

Ale každý starý byl jednou mladý. Když František Josef (asi časně ráno, on vstával brzy) podepisoval 23. července 1851 ostře zaříznutým perem výnos zřízení Ústředního ústavu pro meteorologická a magnetická pozorování (Zentralanstalt für meteorologische und magnetische Beobachtungen) se sídlem ve Vídni, byl to mladý jinoch a fešák (nar. 18. 8. 1830): 26 dní mu chybělo do 21. roku jeho života (obr. 3). Významné je, že ústav, který začal fungovat o rok později, představoval první státní meteorologickou službu na světě, teprve pak se po Rakousku začali opičit Angličané, Belgičané, Francouzi a jiné národy.

A zase jenže. S Kreilem odešli z Prahy do Vídně další odborníci a Klementinum v Čechách přestalo řídit síť meteorologických stanic, která do té doby byla nejhustší v celém Rakousku. Úpadek byl způsoben tím, že vídeňský ústřední ústav začal zřizovat stanice v zemích, kde dosud žádné nebyly, např. v Dalmácii nebo Bukovině, a v Čechách je likvidoval, protože jich bylo relativně moc. Případ hodně připomíná fungování Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), kdy jsme měli přibrzdit, dokud nás nedožene Mongolsko a Vietnam.

Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, kdy se dosud jednotná říše rozdělila na Předlitavsko (Rakousko) a Zalitavsko (Uhersko), si Uhři v Budapešti v roce 1870 zřídili vlastní Zemský ústav pro meteorologii a zemský magnetismus (Országos Meteorológiai és Foldmágnességi Intézet). Podle stejného modelu se po vyhlášení československé federace v roce 1968 celostátní Hydrometeorologický ústav rozdělil od 1. ledna 1969 na dva národní hydrometeorologické ústavy, český a slovenský.

4. KOHO KDY PŘIJDE ČAS

V roce 1865 byla ve Vídni založena Rakouská meteorologická společnost, protože zájemců o počasí už bylo tolik, že stálo zato utvořit vlastní organizaci (Československá meteorologická společnost při ČSAV vznikla v Praze o 93 roků později, v roce 1958). A jedním ze zakladatelů rakouské společnosti byl Gregor Johann Mendel (1822-1884), který je dnes ve světě ceněn jako geniální biolog, zatímco za svého života byl v Rakousku uznáván hlavně jako meteorolog (obr. 4). Jeho přednášky a publikace o křížení hrachu, jestřábníku a včel i jím zformulované tři zákony dědičnosti se totiž v jeho době nesetkaly s žádným ohlasem. Zato jeho práce svědomitého meteorologického pozorovatele a zpracovatele získaných dat, a zejména výtečná průkopnická studie o trombě nad Brnem v roce 1870 (Mendel 1871 a znovu 1910) vyvolávaly zaslouženou pozornost (z 13 jeho publikovaných prací se 9 týká meteorologie!). Jeho měsíční klimatologické výkazy z pozorování, která konal v klášteře ve Starém Brně, patří bezesporu k nejcennějším archivním dokumentům ČHMÚ, které jsou uloženy na pobočce ČHMÚ v Brně.

Mendel si byl dobře vědom toho, že v genetice předešel svou dobu. Proto nedlouho před svou smrtí v roce 1884 napsal Meine Zeit wird kommen – můj čas přijde (Havlíček, Žalud, Krška 1998). Jeho názor však můžeme vztáhnout i na meteorologii: kolik má jen u nás následovníků v pronásledování a studiu tornád, o amerických lovcích ani nemluvě. Ale kdo jiný než Mendel tak podrobně a vědecky správně popsal průběh tohoto jevu z vlastního pozorování v době bez radarových snímků? Zájemci neznající němčinu se o tom mohou přesvědčit z anglické studie J. Munzara (Munzar 1998).

V 60. letech 19. století vyšly v Praze první česky psané meteorologické příručky, a to knížka Jana Kašpara Palac- kého (1830-1908, obr. 5), syna historika Františka Palackého (Palacký 1863) a o rok později (Studnička 1864) spis Františka Josefa Studničky (1836-1903). Vznikly nezávisle na sobě, autoři od sebe neopisovali a obě zdařilá dílka určili rolnickému lidu. Komu také jinému, měšťanům na počasí nikdy příliš nezáleželo, měli své deštníky a drožky.

V Palackého pojednání se např. dozvíme, že: mha není nic než zhoustnutí vodní páry, že mhy, mračna zastavují záření, a proto jsou mračné noci méně studené nežli jasné. A také, že: i podnebí je částka národního bohatství a blahobytu. Studnička byl přesvědčen, že tehdejší znalost atmosférických zákonů nestačí k vypracování předpovědi počasí ani na příští den, a také v pozdější práci se o prognosticích a novinářích, kteří jejich předpovědi rozšiřovali, vyjadřoval podobně neuctivě jako prezident Miloš Zeman: Hloupé tlachaniny, píše Studnička, jakými tak zvaní prorokové povětrnosti v některých novinách a kalendářích čas od času obveselují čtenáře na důkaz, že pitomost dosud nevymřela a dosud čítá dosti nerozvážných ctitelův (Studnička 1872).

5. O ČEM KORÝŠ NEMĚL TUŠENÍ

Od konce 19. století jsme měli prvního profesora meteorologie a klimatologie na české univerzitě v Praze Františka Augustina, který vybudoval první meteorologické vysokoškolské pracoviště, zřídil meteorologickou stanici na petřínské rozhledně a vědecky i publikačně se uplatnil v meteorologii i hydrologii. Jeho žák a nástupce profesor Stanislav Hanzlík (1878-1956) v letech 1908-1912 rozšířil znalosti norské školy o poznatky o prostorové stavbě cyklon a anticyklon, za což bývá považován za největšího českého meteorologa. Hanzlíkovy objevy profesor Alois Gregor (1892-1972) ocenil slovy: Splnil věštecká slova vylovená Mendělejevem, který přirovnal dřívější způsob výzkumu anticyklon a cyklon, konaný jen podle přízemních pozorování, k marné námaze kraba, který se nemůže odpoutat od mořského dna a nemůže se tedy dovědět, jak to vypadá nad ním v oceánu (obr. 6). Profesor Hanzlík první překonal tuto vědeckou krizi ve výzkumu barometrických útvarů (A. Gregor 1957).

Po ukončení 1. světové války na troskách Rakouska-Uherska vzniká Československo a z trosek státních meteorologických ústavů ve Vídni a Budapešti se na rozhraní let 1919 a 1920 utváří Československý státní ústav meteorologický. Z vídeňského ústavu se do Prahy vrací dr. Rudolf Schneider (1881-1955), který se stává ředitelem nového ústavu, jehož celý tehdejší personál tvoří ještě nedostudovaný Alois Gregor, dr. Emanuel Hof a dr. Gustav Swoboda. Pomalu přibývá spolupracovníků, Mikuláš Konček, Ferdinand Kocourek, Václav, Hlaváč, Emil Veselý, Vladimír Miklenda a další (Krška, Šamaj 2001). Úředníci jako tzv. státní hladi slouží poctivě vlasti za nízké platy a nikomu nevyhrožují na způsob „odejdeme, pomřete“, jak to nedávno učinili naši lékaři.

Dnes si podmínky jejich práce – myslím meteorologů - těžko dovedeme představit, jak říkáme my latiníci odkojení azbukou „Omne simile claudicat“, česky Každé přirovnání kulhá. Co to jen dalo námahy, než se podařilo získat z Vídně a Budapešti výkazy pozorování z klimatologických stanic na území mladého státu. Maďaři je předali až za několik let, protože se domnívali, že Československo vzniklo jakýmsi omylem a že nemůže mít dlouhého trvání. Aby se knihy a papíry zbytečně nestěhovaly k nám a zase zpět.

Nebo si představte inspekční cesty na převzaté vzdálené stanice, bez služebních automobilů, pořádného železničního spojení a žlutých autobusů Student Agency. Z Prahy třeba na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus. O jedné cestě vím, že dopadla velmi dobře. To, když Mikuláš Konček (1900-1980) se při cestě na střední Slovensko seznámil se slečnou Jolanou Zolnayvou, pojal ji za ženu a přivezl si ji do Prahy. Pozor: toto nebyla zbytečná informace. Uvedená dáma po celou dobu manželství významně ovlivňovala nejen manžela, ale i vývoj slovenské meteorologie. Jsem přesvědčen, že k dobrému.

Státní ústav meteorologický (SÚM) neměl vlastní prostory, z malé kanceláře v Klementinu jej vzal do podnájmu prof. Hanzlík na Ústav meteorologie a klimatologie Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Zdálo se, že tomu tak bude na věčné časy a nikdy jinak. Provizorium však trvalo jen 21 roků a skončilo za války v roce 1940, kdy byla tehdejšímu Ústřednímu meteorologickému ústavu pro Čechy a Moravu přidělena budova poštovní spořitelny na Smíchově v Holečkově ulici. Počátkem 60. let se pražskému ústavu podařilo získat část objektů zámku v Komořanech.

V SÚM vyrostlo několik velkých osobností československé vědy, jako např. pražský Němec, absolvent Německé univerzity v Praze, a přitom antifašista Gustav Swoboda (1893 až 1956), zakladatel československé předpovědní služby a autor první české knihy o letecké meteorologii (Swoboda 1937). Významně se zasloužil o vybudování Světové meteorologické organizace, jejímž prvním generálním sekretářem se stal v roce 1951. (Z našich meteorologů udělal největší kariéru, aniž byl ve straně.) Konvenci Světové meteorologické organizace podepsal za Československo z pověření prezidenta dr. Edvarda Beneše ve Washingtonu A. Gregor hned v roce 1947.

Meteorologie a klimatologie se však rozvíjela i mimo SÚM. Na Německé univerzitě v Praze působili profesoři Rudolf Spitaler a Leo Wenzel Pollak, v Geografickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně profesoři František Koláček a František Vitásek, docent Bohumil Hrudička, na Vysoké škole zemědělské v Brně rostla agrometeorologie zásluhou profesora Václava Nováka a podobně i ve Výzkumných ústavech zemědělských, známé jsou vědecké úspěchy Antonína Bečváře a dalších odborníků při výzkumu Tater.

Připomeňme dvě zajímavé meteorologické aktivity německé armády na našem území za 2. světové války, které už vypadly z naší paměti, pokud v ní vůbec byly. Na prvém místě činnost výzkumné skupiny německého fyzika a vysokého funkcionáře SS docenta Waltera Findeisena (1909-1945), která se v Praze v laboratořích Říšského ústavu povětrnostní služby zabývala procesy vytváření mlh a srážek (známá je Bergeronova a Findeisenova teorie vzniku srážek). Při výzkumu využívala i vojenského letectva. Na uvedenou experimentální práci v oboru fyziky oblaků a srážek v poválečném období navázal Ústav fyziky atmosféry ČSAV, zřízený v roce 1954.

Na druhém místě vybudování tzv. vzdělávací meteorologické stanice Zlaté návrší v Krkonoších. Šlo o výcvikové středisko, jež připravovalo arktické povětrnostní jednotky, které byly vysazovány v polární oblasti a severním Atlantiku za účelem meteorologického zabezpečování Luftwaffe, která útočila hlavně na americké konvoje s nákladem zbraní a potravin pro Sovětský svaz. Polární zkušební stanice Zlaté návrší, jak zněl název, byla původně zřízena pro aklimatizaci bílého sokola, který podle nacistických ideologů byl symbolem statečnosti a šlechetnosti, takže se měl usadit v Německu, ačkoliv byl zvyklý na podnebí Grónska (Flajšman 2012). I tak dokázali Němci blbnout.

6. ZÁVĚR

Závěr je o tom, jak meteorologie rostla do šířky, výšky i hloubky po 2. světové válce, kdy nastal dosud nebývalý rozvoj meteorologické služby i vědy ve světě. Pokračuje dosud a nemůže vynechat Česko. V poválečném, dá se říci v ranném poválečném období v naší meteorologii proběhly četné organizační změny, uvážené i překotné, jednou ze zásadních a rozumných bylo zřízení Hydrometeorologického ústavu, který vznikl 1. ledna 1954 sloučením dosavadního Státního meteorologického ústavu s hydrologickou a hydrografickou službou vodohospodářských rozvojových středisek a znovu začleněním povětrnostní předpovědní služby do kompetence HMÚ.

Uskutečnila se rozsáhlá investiční výstavba, skokově se vyvíjely meteorologické telekomunikace. Rozšířily se pozorovací sítě o nové stanice a observatoře. Vznikly nové obory meteorologie jako aerologie, radiolokační a družicová meteorologie, k meteorologii se přidružila problematika ochrany čistoty ovzduší, a to k vzájemnému prospěchu (obr. 7). V letech 1958-1969 Hydrometeorologický ústav vypravil do světa třídílné kolosální dílo „Atlas podnebí Československé republiky“ s příslušnými „Tabulkami“ a přidruženou „Soubornou studií“, ze slovenských spoluautorů nelze opomenout zvláště Štefana Petroviče (1906-2000).

Pro ústav však nesmíme nevidět další vědecké a výzkumné instituce a rezortní ústavy, které byly a jsou nositelem meteorologického pokroku, především již zmíněný Ústav fyziky atmosféry ČSAV, špičkové pracoviště širokého vědeckého zaměření. Velice se rozšířil aplikovaný výzkum, ukázalo se, v kolika oblastech národního hospodářství i běžného života může být meteorologie s klimatologií užitečná. Posílila vysokoškolská pracoviště, z nichž uvedu alespoň Meteorologický ústav Karlovy univerzity, kde pod vedením profesora Stanislava Brandejse (1918-1975) vznikla škola numerických (objektivních) předpovědí počasí. Na Slovensku rozšiřoval výuku profesor Mikuláš Konček. Rozsahem výuky i personálně si meteorologie pomohla jak na přírodovědeckých fakultách, tak na vysokých školách zemědělských, zčásti i na technikách.

V roce 1953 byla na Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého v Brně (název školy se následně měnil) zavedena specializace vojenská povětrnostní služba. Ta až doposud vychovala více odborníků pro práci v meteorologii než všechny naše civilní školy dohromady, a její absolventi se dobře uplatnili jak u vojsk, tak v civilním zaměstnání. Zeptejte se třeba Američanů, jaké služby jim prokazují čeští vojenští meteorologové na letišti v Kábulu!

A to už je současnost, takže nebudu pokračovat. Vzpomněl jsem si na jistého pana profesora (S. Hanzlík), který všechny své přednášky na univerzitě uzavíral slovy „čímž končím“. Čímž končím také já a děkuji Vám, že jste dočetli až sem.

Literatura:

AUGUSTIN, F., 1885. O potřebě zorganizovati meteorologická pozorování v Čechách. Praha: Atheneum, nákl. spisovatelovým. 20 s.

FLAJŠMAN, M., 2012. Z historie meteorologické stanice Zlaté návrší v Krkonoších, Meteorologické zprávy, roč. 65, č. 6, s. 184-188. ISSN 0026-1173.

GREGOR, A., 1957. Vzpomínka na univ. prof. PhDr. Stanislava Hanzlíka. Meteorologické zprávy, roč. 10, č. 1, s. 1-2. ISSN 0026-1173.

HANZÁK, J., HALÍK, L., MIKULOVÁ, M. Světem zvířat. V. díl (1. část) Bezobratlí. 2. vyd. Praha: Albatros, 327 s.

HAVLÍČEK, V., ŽALUD, Z., KRŠKA, K., 1998. Johann Gregor Mendel und seine meteorologische Tätigkeit. Wetter und Leben, Jhrg. 50, H. 1, s. 81-88.

KRŠKA, K., 1990. Peripatetický spis Tadeáše Polanského o blescích a hromech (K dějinám meteorologie na olomoucké univerzitě do poloviny 18. století). Zborník dejín fyziky, zv. 8, Vysoká vojenská technická škola v Liptovskom Mikuláši, s. 5-24.

KRŠKA, K., ŠAMAJ, F., 2001. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakl. Karolinum ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem. 568 s.

MENDEL, (J.), G., 1871, 1910. Die Windhose von 13. Oktober 18870. Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, Bd. 9, s. 229-246, Bd. 49, s. 54-71.

MUNZAR, J, 1998. Gregor Mendel and the tornado in Brno on 13th October 1870. Moravian geographical reports, No. 1/1998, Vol. 6, s. 53-60.

PALACKÝ, J., 1863. Vzduchosloví, čili pojednání o vzduchu, teple a úkazech povětrnosti, s ohledem na rolnictví. Praha, nákl. Slovanského knihkupectví (Jos. Nováka a J. R. Vilímka). 124 s.

POLANSKÝ, T., 1747. Dissertatio Physico-Experimentalis Juxta Principia Aristotelis, et scholae peripateticae De tonutrio, fulgure, seu coruscatione, ac fulmine, contra sensa, et opiniones Antiperipateticorum. Olomucii, F. A. Hirnle. 156 s.

STUDNIČKA, F. J., 1864. Meteorologie čili popis a výklad všech úkazů povětrných. Pro přátele přírody vůbec a pro venkovany zvláště. České Budějovice: nakl. F. Zdarssy. 91 s.

STUDNIČKA, F. J., 1872. O povětrnosti. Praha: Matice lidu, roč. 6, č. 6. 168 s.

SWOBODA, G., 1937. Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká. Praha: Vojenský ústav vědecký. 256 s.

VILHUM, F. X., 1040. Hydrografie na pražské universitě na počátku 18. století (Misterský disput P. H. M. Czechury O. Cis.: Mare philosophicum). Praha: Věstník Královské české společnosti nauk, roč. 1944. 160 s. + příl.

Lektoři (Reviewers): RNDr. Radim Tolasz, Ph.D., RNDr. Vilibald Kakos, CSc.

Karel Krška, MZ 2017/6, roč. 70, str. 178-186


 

Opomenutá výročí

Při oslavách 80. výročí založení Státního ústavu meteorologického v Praze, uspořádaných ČHMÚ v roce 1999 na několika úrovních, byla opomenuta řada dílčích výročí, jež měla zásadní vliv na další vývoj nejen ústavu, ale oboru meteorologie vůbec. Mám na mysli rok 1959, kdy do areálu zámku v Praze-Komořanech byla přemístěna synoptická a letecká služba (SaLS), a rok 1969, kdy v Praze na Libuši našla útočiště aerologie.

Vše vzniklo z rozhodnutí Státní letecké správy nedovolit další rozšiřování synoptické a letecké meteorologické služby v Praze na letišti v Ruzyni, včetně zákazu vypouštění radiosond v oblasti letiště kvůli bezpečnosti leteckého provozu. Bylo třeba hledat náhradní prostory. Ty se našly, bohužel, až na druhé straně Prahy - v Komořanech. Došlo k další závažné chybě, tentokrát ze strany vedení ČHMÚ: místo aby se komořanský zámeček kompletně restauroval a vešly se do něho obě „vypuzené“ složky, přemístila se aerologická stanice do nouzového provizoria (buněk) na Libuš. Kritika řadových pracovníků byla odbývána tvrzením, že podle územního plánu hlavního města Prahy nebude v prostoru libušského areálu nikdy vybudováno sídliště.

Těmito rozhodnutími se původně sjednocená synoptická a letecká služba (včetně aerologické stanice) rozpadla do tří samostatných subjektů. Synoptika utrpěla nejen tím, že byla rozdělena na všeobecnou a leteckou službu, ale hlavně, a to je třeba zdůraznit (i když dnes pouze z historického pohledu), rozpadem doposud jednotné metodiky předpovědi počasí.

Synoptický výzkum, nebo alespoň jeho zárodek, vznikl již na letišti (Brádka, Gregor, Brož, Hudeček, Kratochvíl) a na smíchovském ústředí se zabývali dlouhodobou předpovědí Jílek, Aron a Meduna.

Studentská praxe, stejně jako zácvik absolventů z Karlovy univerzity i brněnské Vojenské akademie i univerzity probíhaly velmi úspěšně v Ruzyni. Na tomto pracovišti byly též celkem pravidelně řešeny grafické výpočty předpovědí izobarické hladiny 500 hPa Fjortoftovou metodou (Zikmunda, Škoda).

Synoptická služba v Praze-Komořanech

Rozdělení služeb proběhlo ze 27. na 28. září 1959. Od této chvíle se datuje zdvojení všech podkladových materiálů, které trvá dodnes, i když jinými technickými prostředky.

Zprávy byly přijímány ze severní polokoule centrálně v Komořanech a odtud distribuovány jak na letiště, tak do Vojenského povětrnostního ústředí se sídlem v Praze-Karlíně a do Bratislavy. Zásluhou M. Novotného bylo z rozhodnutí Komise pro telekomunikace SMO vytvořeno později v Komořanech Regionální telekomunikační centrum (RTC), mající na starost sběr a distribuci meteorologických zpráv z okolních zemí, ale hlavně zajišťující přenos zpráv z Offenbachu do Světového centra v Moskvě a obráceně.

Samozřejmě, že technika příjmu a distribuce dat se vyvíjela od telegrafie přes dálnopisy, radiodálnopisy až k počítačovým systémům, které se pravidelně obměňovaly za finanční podpory SMO.

Podotýkám, že v této tematické oblasti se zabývám toliko „komořanskou“ problematikou, tedy obdobím před fúzí ústavu do Komořan. V námi uvažovaném období existovaly v Komořanech tři skupiny pracovišť: odborná - meteorologie, technická - telekomunikace, a konečně podpůrná. Ředitelství, klimatologie s fenologií, základní knihovna, redakce Meteorologických zpráv i dalších periodik, tiskárna a ekonomický úsek sídlily na Smíchově v Holečkově ulici, hydrologie pak v Nábřežní ulici v „domečku“.

Podpůrnou činnost zajišťovali v Komořanech dva pracovníci. J. Matoušek zabezpečoval všechny pomůcky pro obě odborné složky. Často se stěhoval z jednoho nevytápěného objektu do druhého. Při tom stačilo zvednout telefon a vyslovit přání a vše bylo okamžitě k dispozici, ať se jednalo o podkladové mapy, tužky nebo těžké role dálnopisného papíru. Druhou pilnou včeličkou byl p. Košler (bratr slavného dirigenta). Uspořádal detašovanou odbornou knihovnu, utřídil a zdokumentoval veškeré historické (od roku 1918) i současné mapové podklady, včetně dálnopisných synoptických zpráv (z rozhodnutí SMO je bylo nutné skladovat dva roky). Zasloužil se tak o později vzniklé vzorné archivní středisko v Brozanech.

Telekomunikační centrum

Jak se vyvíjela situace u spojařů? V prvních letech mělo toto oddělení v Komořanech dvě složky. Fonii, která zprostředkovávala přímý styk s profesionálními meteorologickými stanicemi a zabezpečovala faksimilové vysílání komořanských analýz a front uživatelům a samozřejmě i příjem mapových podkladů (v prvních letech z Offenbachu a později i z dalších center). Druhou složku tvořil dálnopisný a radiodálnopisný příjem přízemních a výškových pozorování ze severní polokoule a jejich distribuci do řady východoevropských meteorologických služeb.

Vedoucí spojů J. Kapucián si uvědomoval, že spojaři tvoří službu zajišťující meteorologům podklady pro jejich práci. Nejsem si ale jist, zda vedoucí Synoptické a letecké služby M. Novotný byl téhož názoru, zvláště poté, kdy se mu zdařilo vybudovat RTC. Situace se výrazně změnila odchodem vedoucího dálnopisného oddělení R. Hrdiny a příchodem J. Mášla. Mášl veškerou svoji energii věnoval organizaci a modernizaci jak prostředí pro své pracovníky, tak technického vybavení (Kapucián mu ponechal zcela volnou ruku). Uvědomoval si svým způsobem nezastupitelný význam telekomun¬kačního odboru pro činnost meteorologické služby. Obklopil se novými progresivními specialisty, které si sám na svoji odpovědnost vybral a mezi něž hlavně patřili M. Eckert a L. Keller. Přebudoval fonii a do jejího čela postavil M. Vedrala.

Bohužel, je také pravdou, že prováděl rozsáhlé úpravy celého křídla zámečku, rozšiřoval kancelářské prostory v novém křídle zámku, zrušil knihovnu a příruční archiv a v těchto prostorách vytvořil pracoviště pro digigrafy, zajišťující kreslení přízemních i výškových map a tzv. „oken“ (časová posloupnost hodinových pozorování profesionálních stanic seřazených od západu k východu). Již před tím zrušil společenskou zasedací místnost, do které byl instalován počítač RTC. K digigrafům později přičlenil i počítač RTC 1030, vyrobený v SSSR.

Po svém odchodu z ústavu do soukromé zahraniční firmy, což mělo podle mého názoru pro ústav nedozírné následky, pokračoval v jeho expanzivní politice na úkor meteorologie a výzkumu J. Turyna. Měl rozhodující slovo při výběrovém řízení na koupi přístrojů pro monitorování radioaktivity, instalovaných firmou Bertholt, a navíc zajistil prostory pro instalaci celého Integrovaného radiačního informačního systému.

Protože příspěvek je určen do rubriky Z pera pamětníků, dovolím si osobní poznámku. Když jsem se stal v roce 1990 náměstkem, vybral jsem si za poradce právě Jana Mášla. Udělal jsem velmi dobře, protože mně s nasazením jemu vlastním pomohl bojovat s organizací MON (Mezinárodní organizace novinářů) o vrácení peněz. V této firmě byl uložen obrovský kapitál na koupi počítačů pro profesionální stanice (METOBSERVER). Peníze patřící odboru meteorologie byly vráceny a od firmy Česká obchodní jsme zakoupili 56 počítačů řady ESCOM 286. Deset počítačů jsme museli přenechat odborům hydrologie a ochrany čistoty ovzduší z rozhodnutí ředitele ústavu.

Za celou dobu mého působení v ČHMÚ, až na jeden incident právě s J. Mášlem, jsem neměl žádné problémy se spojaři. Všechny požadavky, a nebylo jich málo, na příjem speciálních kódů ze zahraničí, zvláště z USA, byly vždy pohotově plněny. Jednalo se převážně o družicové informace typu SIRS, SATEM, SATOB, SARAD a zprávy GRID (kódované analýzy či prognózy v různých typech uzlových bodů a v různých integračních krocích). Bylo však vždy nutné požadavky pečlivě formulovat, znát příslušná záhlaví jednotlivých typů zpráv a svůj požadavek zdůvodnit. Do oddělení výzkumu byla dokonce instalována speciální tiskárna, do které se on line přenášely požadované informace z RTC.

S nástupem kódu GRIB, který nahradil analogový kód GRID, jsem ustoupil do pozadí a veškerou iniciativu převzal M. Janoušek.

Na závěr této kapitoly chci zcela upřímně říci, že expanze odboru telekomunikací do téměř všech prostorů zámečku vytěsnila hlavní činitele - prognostiky a výzkum - do pár místností. Poukazování na tuto nelogickou aktivitu vedlo např. k tomu, že se v některých místnostech bouraly příčky mezi jednotlivými kancelářemi. Závěrem však musím konstatovat, že činnost tohoto odboru byla vždy a je i nyní nesmírně důležitá, nikoli však nejdůležitější.

Synoptika a výzkum

Páteří synoptiky byli J. Brádka a Z. Gregor; doplňovali je R. Koubek, J. Vrána a Z. Korejs. Zbytek tvořila skupina mladých vedená M. Reinhartem. Oficiálně byl výzkum založen příchodem J. Jílka ze Smíchova. Synoptici pokračovali v tradičních postupech leteckých meteorologů, jen se zdálo, že jim chybí bezprostřední kontakt s počasím, který byl leteckým meteorologům vlastní.

Kresličky malovaly čtyřikrát denně dvoubarevnými pery přízemní synoptické mapy; později i po třech hodinách a dvakrát denně výškové mapy několika standardních izobarických hladin. Mapový podklad tvořily výseky od východního pobřeží USA po Ural Lambertovy projekce 1: 10 mil., která byla délkojevná na 30° a 60° s. z. š. Nepopírám, že tato projekce byla výhodnější pro analýzu povětrnostní mapy. Jednou denně kreslily přízemní a výškové mapy polokoulové. Tímto vzdávám všem bývalým kresličkám pod vedením J. Rybáře a později L. Anderlíka hold. Polokoulové mapy analyzovala a třídenní předpovědi vydávala trojice L. Koubek, J. Vrána a A. Otrubová.

Výzkum se skládal ze tří skupin: všeobecná cirkulace atmosféry (Brádka, Gregor, později S. Slabý a na krátko Z. Novák), dlouhodobá předpověď včetně studia advektivně- dynamické metody předpovědi počasí (Jílek, Meduna, Aron) a numerické předpovědní metody (M. Škoda, H. Vondráčková, V. Brožová, J. Machová a K. Svoboda). (Svoboda byl za II. světové války v Londýně určen do skupiny, která měla spáchat atentát na R. Heydricha - při posledním cvičném seskoku si zlomil ruku; později operoval v oblasti Beskyd). Po roce 1969 se do této skupiny začlenil J. Vocetka. S Katedrou meteorologie Matematicko-fyzikální fakulty UK jsme intenzivně spolupracovali. Pro mne však byla také nezapomenutelná spolupráce s Vojenským výzkumným ústavem 401 v Braníku (A. Bukva, M. Cícha a tragicky zesnulý F. Zeman).

M. Novotný (pravidelný návštěvník Brandejsových přednášek a seminářů) zajistil na ministerstvu milion korun ročně na výpočty numerických předpovědí u cizích organizací, protože jsme až dosud neměli kde počítat. První organizací, u níž jsme začali od 4. října 1966 provozně počítat objektivní analýzu a barotropní model a později i model baroklinní (dvouparametrický), byla Výpočetní laboratoř dopravy, vlastnící počítač URAL II a později LEO 360. Z této organizace k nám přešel J. Vocetka a na MFF UK M. Baťka.

Po třech letech provozních výpočtů usoudil Federální výbor pro investiční a technický rozvoj, že by bylo žádoucí poskytnout ČHMÚ finanční prostředky na koupi vlastního počítače. Počítač jsme obdrželi v roce 1973.

Druhou smlouvu jsme uzavřeli s výpočetním střediskem Státního ústavu důchodového zabezpečení, vlastnícím počítač LEO 326. Měli jsme již hotový komplexní program automatického zpracování aerologických dat, obsahující jak dešifraci, tak kontrolu a opravy zjištěných chyb. RTC najalo systém MARCONI DATA H6010 a 6011, přenášející vstupní a výsledná prognostická data rychlostí 1 200 Bd. (Ze současného pohledu jde o směšnou rychlost převyšující rychlost dálnopisů pouze dvěstěkrát.) V této době jsme měli hotový program víceparametrického modelu Sawyera a Bushbyho; s J. Vocetkou jsme společně počítali balanční rovnici (Monge-Amyerova soustava parciálních diferenciálních rovnic druhého řádu).

Po koupi počítače EC 1030 ze SSSR se začalo počítat v Komořanech a nastalo nejhorší období numerických předpovědních metod v ČHMÚ. Byli jsme trnem v oku nejen J. Červenému a A. Papežovi, kteří tvrdili, že tyto informace můžeme dostávat zdarma od jiných (právě vzniklých) Regionálních meteorologických center, ale také náměstkovi pro vědu a výzkum, preferujícímu hydrologii. Výpočty byly zastaveny. Zabývali jsme se i nadále modely na bázi základních rovnic, hlazením orografie (H. Vondráčková) a řadou dalších činností ve spolupráci s MFF UK. Tato kapitola dějin je již dobře popsána a není nutné se jí věnovat.

Zmíním se ještě krátce o drobných událostech a odborných problémech, charakterizujících svým způsobem činnost služby v dané oblasti.

Dlouhá léta se v Komořanech používala advektivně dynamická metoda. K tomu bylo nutné zakreslovat do map tloušťky relativní topografie 500-1 000 hPa a termální vítr vrstvy 850-500 hPa. Připravili jsme program pro výpočet termálního větru a příslušných tlouštek pro všechny aerologické stanice severní polokoule. Kresličkám tím odpadla namáhavá práce. V 80. letech minulého století jim veškerou práci s barevnými pery odebraly digigrafy. (Při návštěvě rakouské meteorologické služby na Hohe Warte ve Vídni v roce 1990 mě udivilo, že služba ještě stále využívala kresličky.)

Pro aerologické stanice Praha-Libuš, Poprad-Gánovce a Brno jsme počítali prognostické vertikální výstupy (profily) teploty, výšek, vlhkosti a větru. Údaje byly denně konfrontovány se skutečností. Navíc tyto profily byly počítány pro sedm vybraných směrů volených kolmo na nejčastější trasy front. Každý směr byl tvořen šesti až osmi uzlovými body. Směr byl volitelný synoptikem pro atypické přechody front. Synoptici tuto aktivitu odmítli, protože informace byly sice tištěny včetně výšky terénu, ale bylo je nutné analyzovat ručně.

Důležitou aktivitou byly výpočty prognostických trajektorií vzduchových částic vystupujících v jednotlivých časových integračních krocích z jaderných elektráren v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech. Zadáním zeměpisné šířky a délky bylo možné počítat trajektorie i pro případ havárie při automobilové přepravě toxických látek. Tento program pracoval úspěšně na inovovaném modelu (Baťka, Bubnová) až do roku 1999, kdy byl nahrazen francouzským modelem MEDEA (Kalibera).

Sami pracovníci synoptické služby vypracovali program pro numerický výpočet střednědobé předpovědi analogovou metodou (Otrubová, Vondráček). Brůžek se Seifertem se věnovali dlouhodobé předpovědi počasí taktéž analogovými metodami.

Abych byl zcela korektní, musím na závěr této kapitoly uvést dva incidenty, které jsem zavinil. Prvním z nich byl konflikt s J. Mášlem v souvislosti se vstupními daty. Při pravidelném vyhodnocování automatického zpracování dat se pravidelně neobjevovala stanice Praha-Libuš (indikativ 11 518). Samozřejmě jsem předpokládal, že chyba není na mé straně, ale na straně spojařů. Toto podezření jsem napsal na nástěnku. Po několika dnech mlčení se tamtéž objevila zpráva, že spojaři po několik dnů minimálně šestkrát za sebou vyslali do systému libušský TEMP s kódovým označením 11 520. Chyba byla na mé straně, protože jsem si nezjistil změnu indikativu stanice!

Druhý případ měl širší dopad a týkal se celé synoptiky. Prosadil jsem nový typ podkladové mapy, a sice polární stereografickou projekci 1: 15 mil. délkojevnou na 60° s. z. š. namísto dosud používaných Lambertových. Brádka proti mně argumentoval tím, že neumím vypočítat pro tuto mapu koeficienty zkreslení. Když se mi ho podařilo přesvědčit poukázáním na knihu Objektivní metody předpovědi v synoptické meteorologii (M. Škoda, O. Zikmunda, 1966), ve které je podrobné odvození tohoto složitého typu zkreslení, pochopil, a sám mi pomohl s vytvářením matrice pro novou mapu. Do její varianty pro výškové analýzy jsme umístili do každé stanice malou větrnou růžici k přesnějšímu zakreslování vektoru větru. Tuto variantu převzala řada povětrnostních služeb.

Observatoř Praha-Libuš

Jak jsem již uvedl, byla aerologická stanice přemístěna do areálu na Libuš. Vedoucím stanice byl původně O. Kostka a jeho zástupkyní D. Vítková. V roce 1960 odejel Kostka do Antarktidy, kde ještě v témž roce tragicky zahynul.

K stěhování stanice do naprosto provizorních podmínek (buňky) došlo v červnu 1967. Všechny problémy s tím spojené musela řešit D. Vítková s J. Benešem, P. Havránkem, P. Žárským a dalšími spolupracovníky. První aerologický radiolokátor METEORIT 1 dostala služba na jaře 1970. Druhý, modernější automatizovaný radiolokátor zaměřující sondy, byl METEORIT 2. Vydržel úspěšně pracovat až do roku 1992, kdy byl nahrazen systémem DigiCora od finské firmy Vaisala. Zabezpečoval plnou automatizaci aerologických měření včetně vyhodnocování výstupů, jejich kódování a odesílání zpráv TEMP a PILOT do centra RTC.

Budova observatoře byla dokončena v roce 1970. Radar ke sledování oblačnosti a srážek TESLA RM-2 byl instalován na ještě nedokončenou budovu v roce 1969. Operativní provoz tohoto ručně ovládaného zařízení byl zahájen v roce 1971 (J. Keder, od r. 1973 J. Strachota, P. Havránek).

Měření vertikálního profilu atmosférického ozonu bylo zahájeno v roce 1977 (v té době se ještě sondy z provenience NDR cejchovaly v Hradci Králové). Protože docházelo k poruchám při transportu sond, byla na Libuši vybudována cejchovací laboratoř pod vedením A. Benešové, která se ozonem zabývá dodnes.

Jak se dalo předpokládat, město nesplnilo svůj závazek a v okolí observatoře začala bouřlivá výstavba sídliště. V letech 1976-1978 proběhla výstavba šedesátimetrové věže na Libuši, na které byl instalován výkonnější sovětský radio¬lokátor MRL-2 a po desíti letech MRL-5, v té době ještě stále ručně ovládaný.

Snaha o měření radioaktivity jak při zemském povrchu, tak ve vertikále, se objevila krátce po černobylské katastrofě. Tyto aktivity spadaly do úseku Ochrany čistoty ovzduší. Protože však tento odbor nebyl aktivní, převzal spontánně odpovědnost úsek meteorologie. Za výrazné finanční podpory vlády SRN byla zahájena výstavba radiační monitorovací sítě včasného varování v roce 1993 - do rutinního provozu byla zavedena v roce 1995 firmou G. Bertholt. Celý automatizovaný systém funguje pod názvem IRIS (Integrovaný radiační informační systém). Celkem na 28 profesionálních meteorologických stanicích a observatořích je zajišťován plně automatizovaný přehled o radiační situaci našeho státu a příslušná data si mohou Němci a Rakušané (v případě zájmu) vyzvedávat přímo z tohoto systému.

Velkou zásluhu na tom má E. Červená, která vypracovala příslušný kód RAD, včetně dokonalých kontrol kvality měření, a společně s J. Vocetkou upravili systém METOBSERVER umístěný na každé stanici pro přenos jak běžných synoptických měření, tak příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (gama záření). Software příslušného PC přijímá hodnoty měřených ekvivalentů v desetiminutových intervalech z procesoru měřicí sondy. Každou hodinu v souladu s termíny synoptických pozorování sestavuje zprávu RAD a společně je s uvedenými hodnotami vysílá do RTC. Při mimořádně vysokých koncentracích nebo přímo haváriích obsahuje zpráva RAD všech šest desetiminutových měření. Kdyby došlo k trvalému zvýšení radioaktivity na kterékoli stanici, vysílá výstražnou zprávu WARRAD.

S měřením vertikálního profilu beta a gama záření ve volné atmosféře nebyly a dosud nejsou ve světě vůbec žádné zkušenosti. (Tyto sondy vypouštěla toliko finská služba krátce po černobylské havárii.) Přes tyto problémy bylo zcela správně v roce 1993 rozhodnuto - a to nikoli podle hesla „někdo s tím musí začít“ - objednat sondy od firmy Vaisala. Šlo o sondy RS80-15NR s radioaktivními čidly NSS 13. Od 5. srpna 1994 se každé první úterý v měsíci uskutečňuje příslušná sondáž. Měřicí čidla jsou založena na Geigerových a Muellorových trubicích. Tyto sondy, stejně jako ozonové, jsou vypouštěny společně s běžnou aerologickou sondou jedním balonem. Výsledky zpracovává a tiskne základní systém DigiCora.

Samostatný a přímo impozantní vývoj prodělal příjem informací o oblačnosti z meteorologických družic. První pokusy o příjem televizních snímků oblačnosti z družic s polární drahou letu byly učiněny Š. Kyjovským v roce 1969 v laboratoři v Holečkově ulici.

Instalací MALACHITU se spirálovou anténou byl položen základ pro příjem snímků oblačnosti z meteorologických družic ESSA a NIMBUS, včetně sovětského METEORITu. V letech 1971-1972 byl projekt rozšířen o příjem z družic NOAA-1 a NOAA-2, zahrnující snímání obrazu oblačnosti a zemského povrchu ve viditelném nebo infračerveném spektru a řady dalších spekter pomocí televizních kamer a radiometrů. Vlastní výpočty vertikálních profilů teploty vzduchu, obsahu vodní páry a ozonu byly stanovovány nepřímými statistickými metodami a poskytovány uživatelům formou již zmíněných zpráv typu SIRS a dalších.

V roce 1978 byly investovány velké peníze do digitalizace příjmu geostacionární meteorologické družice METEO- SAT, pohybující se po ekvatoriální kruhové dráze ve výši 36 tis. km a umožňující každou půlhodinu sledovat vývoj oblačnosti nad stejným rozsáhlým teritoriem kromě polárních oblastí. Předchůdkyněmi METEOSATu byly družice ATS, SMS, GOES. Pravděpodobně v roce 1995-1996 proběhla komplexní inovace celého přijímacího systému firmou McDonald (Kanada). Odbornou výzkumnou a distribuční činnost pořizovaných záznamů zajišťovala skupina M. Setvák, J. Kráčmar, Š. Kyjovský a další.

Analýzou a interpretací přijímaných informací kódovaných ve tvaru TOVS a ozonových informací TOMS se dlouhodobě zabývá K. Hlavatý. Komplexní praktické výsledky nejsou však stále ještě k dispozici. Bude nutné spoléhat na novou mladou krev, která se hojně hlásí na tato atraktivní pracoviště, jakými bezesporu jsou všechna oddělení observatoře v Praze-Libuši.

Na druhé straně je nutné po pravdě uvést, že téměř veškerá odborná kapacita byla soustředěna na automatizaci radiolokátoru MRL-5, dále na budování nových plně automatizovaných radarových center na Skalkách a vrchu Praha v Brdech, včetně slučování těchto nezávislých měření.

Již nevím, jak dalece pokročilo úsilí o tzv. velmi krátkodobou předpověď nebezpečných povětrnostních jevů (nowcasting). Jsem však přesvědčen, že by bylo užitečnější věnovat této problematice větší úsilí, než v našich krajích se pouze zřídka vyskytujícím tornádům a jim podobným jevům.

Závěrem chci s radostí konstatovat, že z běžné aerologické stanice na letišti v Praze-Ruzyni se stala v průběhu let mezinárodně prestižní observatoř s obrovským odborným, technickým a vědeckým potenciálem. Všem skládám, pokud se tak jako penzista mohu vyjádřit, hlubokou poklonu.

Očekávám, že i nadále budou zajišťovány výzkumné projekty pro všechny dominantní složky: synoptickou stanici, aerologická měření včetně ozonových, beta i gama záření, radarových pozorování a družicových měření.

Zároveň doufám, že moje subjektivně laděné vzpomínky podnítí a přimějí nejen k „historické“ odezvě, ale i k aktuálnímu upřesnění.

Miroslav Škoda, MZ 2002/1, ročník 55, str. 18-21


 

Z DĚJIN ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ METEOROLOGICKÉ SLUŽBY

I když v uplynulém roce jsme v Meteorologických zprávách ukončili po sedmi letech seriál Kapitoly z dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku, zůstala v něm do jisté míry stranou pozornosti historie vojenské meteorologie. Důvodem bylo, že autoři neměli v době zpracování dostatek věcných podkladů, protože faktografické informace se z této oblasti obtížněji shromažďují. Přesto se však podařilo v poměrně krátké době tato bílá místa odstranit, a proto můžeme v tomto čísle začít otiskovat malý seriál nazvaný Z dějin československé vojenské meteorologické služby. První část je věnována historii v předválečném Československu a za války, další pokračování pak budou věnována vývoji po 2. světové válce. Obsahovým pojetím i formou zpracování jde však o odlišné texty, protože autoři (Karel Krška - 1. část, Zdeněk Mrkvica, Miroslav Zeman - 2. část) pracovali nezávisle na sobě a poválečná historie byla popsána dříve. Ke zpracování poválečného období dostala redakce kritická stanoviska od bývalých vojenských meteorologů, kterým rukopis poskytla. I přes tyto výhrady, spočívající především v konstatování nevyváženosti článku, pokládáme zveřejnění za prospěšné. Zároveň toto téma nepovažujeme za uzavřené - v Meteorologických zprávách je možné publikovat příspěvky, které doplní faktografii tohoto úseku meteorologické služby.

Příspěvky věnované poválečnému období obsahují velké množství jmen a zkratek. Z rozsahových důvodů jsou úplná osobní jména publikována pouze při prvém výskytu, při opakování se u rodného jména uvádí jen iniciála. Seznam zkratek s vysvětlivkami bude uveden na závěr seriálu.

Redakce, MZ 2001/5, ročník 54, str. 156


 

I. VOJENSKÁ POVĚTRNOSTNÍ SLUŽBA DO ROKU 1945

1. ÚVOD

Počasí a podnebí výrazně zasahují do mnohých lidských činností. Také výsledky četných bitev a válek byly významně ovlivněny povětrnostními podmínkami, které napomohly k vítězství jedné bojující straně a přispěly k porážce druhé strany. Rozhodovaly o zvolené taktice boje, o nasazení lidí a techniky, délce války i o válečných útrapách a ztrátách. V bitvě tří císařů u Slavkova v roce 1805 Napoleon k překvapení protivníka obratně využil mlhy. Hitlerova vojska v tažení na východ se potýkala s krutými zimami a Spojenci s otevřením druhé fronty čekali na hodinu H, stanovenou meteorology. Jakmile byly do výzbroje armád zavedeny zbraně hromadného ničení, zejména jaderné, význam počasí a jeho předpovídání ještě vzrostl. Armády jsou si vědomy těchto skutečností, a proto prohlubují znalosti o počasí a podnebí, zkoumají účinky meteorologických vlivů na jednotlivé druhy zbraní a plnění bojových úkolů vojsk a provozují vlastní povětrnostní služby.

Vojenské meteorologické služby se začaly utvářet téměř současně se státními meteorologickými službami, tedy od poloviny 19. století. Za událost, která byla rozhodujícím podnětem k jejich urychlenému organizování, se považuje tzv. balaklavská katastrofa anglofrancouzských vojsk za krymské války v roce 1854, při níž vichřice spojencům potopila nebo poškodila válečné lodě v Černém moři a zničila i pozemní tábor. Ukázalo se, že vzhledem k dlouhé dráze postupu zkázonosného jevu a při využití telegrafu bylo možno loďstvo s dostatečným předstihem varovat [11].

2. PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA

Významným mezníkem v meteorologii se stala také 1. světová válka. Německo ještě před jejím vypuknutím jako první stát na světě zřídilo leteckou meteorologickou službu (1911), která měla zajišťovat především lety vzducholodí, které později byly použity i k válečným účelům (97 vzducholodí). Válka přerušila již probíhající mezinárodní výměnu povětrnostních zpráv, aby obě strany konfliktu vzájemně nemohly využívat z ní plynoucí výhody, např. Němci potřebné informace pro lety zeppelinů, nebo pro vlnové plynové útoky. Každý stát se snažil pro činnost svých vojsk získat co nejvíce podkladů vlastními prostředky. Potřeba meteorologického zabezpečování válečných operací se prokázala v plné míře, a to nejen u dělostřelectva, nýbrž i u nových druhů zbraní.

Zvláště chemické vojsko, nazývané tehdy „plynová služba“, vyžadovalo stálé, přesné a podrobné zprávy o směru, rychlosti a dalších charakteristikách větru, jeho předpověď, i znalost celkové povětrnostní situace, aby mohlo s úspěchem provádět plynové útoky, anebo naopak se včas zajistit před případným napadením nepřítelem. Kromě pěchoty se o počasí a jeho jednotlivé prvky zajímalo také dělostřelectvo (kvůli nastřelování potřebovalo zprávy o teplotě a tlaku vzduchu, o směru a rychlosti větru v různých výškách) a nejmladší z vojenských zbraní, letectvo, vyžadující hlavně údaje o větru v různých výškách nad zemí a znalost povětrnostní situace a její pravděpodobné změny. Proto válčící státy urychleně budovaly vojenské meteorologické služby, které ke konci války byly již výborně organizovány a opíraly se o hustou síť pozorování. Původně byla povětrnostní služba přičleněna k leteckým útvarům, později, protože ji potřebovaly i jiné zbraně, byla postavena na širší základ a osamostatněna.

Rakouská povětrnostní služba byla organizována podle německého vzoru. U jednotlivých armádních velitelství byly zřizovány „polní povětrnostní centrály“, ve stanovištích vyšších velitelství (divizí) a u leteckých a balonových formací „polní povětrnostní stanice“ a v blízkosti zákopů a v zákopech „zákopové povětrnostní pozorovací stanice“ a „zákopové pozorovací hlídky“.

Úkolem polních povětrnostních centrál, které měly vybavení jako meteorologické observatoře, bylo shromažďovat povětrnostní zprávy podřízených polních povětrnostních stanic a na základě jejich hlášení, vlastních pozorování a zpráv z ústředí v zápolí vydávat podle možnosti třikrát denně, nejméně však ráno a večer, předpovědi počasí a urychleně je telefonicky předávat povětrnostním stanicím pro potřebu všech zainteresovaných zbraní.

Polní povětrnostní stanice, vybavené jako meteorologické stanice I. řádu, kromě provádění vlastního pozorování a pilotáže shromažďovaly hlášení zákopových stanic a na základě všeobecných předpovědí získávaných z centrál vydávaly pro okruh své působnosti podrobné předpovědi počasí upřesňované podle místních poměrů.

Zákopové pozorovací stanice odesílaly jen hlášení o větru, oblačnosti a srážkách a stejně jako zákopové pozorovací hlídky byly vybaveny jen přístroji a pomůckami k měření charakteristik větru. O tom, jak velký význam vojáci přisuzovali větru, svědčí i to, že každá pilotovací centrála měla ve výstroji kromě oblačného zrcátka kompletní zařízení pro pilotování, a že v zázemí během války přibývalo „drakových stanic“, které na drátěných lanech vypouštěly meteorologické draky, nesoucí registrační přístroje [1].

Je jisté, že v armádní povětrnostní službě Rakousko- Uherska sloužili mnozí vojáci i z území pozdějšího Československa a že někteří z nich se meteorologií, např. jako pozorovatelé, zabývali i v novém státě. Doposud však o nich nemáme zprávy. Naopak je známo, že někteří Češi a Slováci působili v zahraničních armádách jako legionáři na straně vítězné Dohody. Vytvořili pro československou armádu a její povětrnostní složku vzor a tradici.

Z příslušníků legií je nejznámější Milan Rastislav Štefánik (1880-1919), slovenský astronom, politik a diplomat, generál francouzské armády a ministr vojenství v první vládě ČSR. Ještě v mírovém období (v letech 1910-1911) ve Francouzské Polynésii, kam byl vyslán institucemi Bureau des Longitudes a Bureau Central Météorologique, zorganizoval jednotnou meteorologickou službu a vybudoval meteorologické stanice, z nichž hlavní byla v Papeete na Tahiti, největším ostrově francouzských Společenských ostrovů. Jako pilot v roce 1915 zřídil ve Francii u leteckého útvaru meteorologickou stanici, která se stala zárodkem meteorologické služby ve francouzské armádě. Jeden čas sám prováděl meteorologická pozorování a zprávy a předpovědi počasí odesílal do štábu generála Ferdinanda Foche (1851-1929). Později se věnoval jiným činnostem [16].

Z dalších vojenských letců, kteří se zasloužili o meteorologii, připomínáme pražského rodáka pplk. dr. Bohdana Viplera (1886-1924), absolventa Přírodovědecké fakulty pražské univerzity. Za války sloužil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku číslo 28. Na ruské frontě byl v květnu 1915 u Kolomeje zajat a do československých vojsk vstoupil v srpnu 1917 v Borispolu. V Rusku byl meteorologem leteckého oddílu a jeho historikem. Zúčastnil se mnoha bojů a rozvědek proti nepřátelům osvobozeneckého hnutí. Byl vyznamenán československým válečným křížem a jinými oceněními. Podílel se na budování československé vojenské meteorologie a odborné znalosti uplatňoval také v zájmové komisi poradního sboru Vojenského leteckého ústavu studijního, jehož byl vědeckým pracovníkem. Zemřel velmi mladý následkem zákeřné choroby [17].

3. VOJENSKÁ METEOROLOGIE ZA 1. A 2. REPUBLIKY

Počátky československé vojenské meteorologie jsou spojeny s organizováním civilní státní meteorologické služby a s observatoří v Klementinu.

V den převratu 28. října 1918 existovaly na území nového státu jen dvě vojenské povětrnostní stanice, a to pilotovací stanice při Pražské hvězdárně v Klementinu, na níž byl vojenský personál, a vojenská povětrnostní stanice č. 43 v Hranicích na Moravě. Byly zřízeny vojenskou povětrnostní službou, organizovanou za války Ústředním ústavem pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni. Klementinská vojenská pilotovací stanice, kterou po převratu převzalo čs. vojsko, byla při zřizování čs. vojenského leteckého sboru v Praze k němu organizačně přičleněna a dostala oficiální název „Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně)“. Stala se kolébkou vojenské meteorologické služby ČSR. Měla za povinnost soustřeďovat šifrovaná hlášení ze všech meteorologických stanic ležících na československém území, tedy i ze stanic civilních, jejichž zprávy byly před převratem telegraficky odesílány ústředním meteorologickým ústavům ve Vídni a Budapešti [3]. Velitelem stanice byl praporčík ing. Jan Urban, původním vzděláním zemědělský inženýr [14]. Rozkazem velitelství leteckého sboru byla již v listopadu 1918 vojenská povětrnostní stanice v Hranicích přeložena do České Třebové kvůli zajištění přeletů přes Českomoravskou vysočinu, na níž zejména husté mlhy na podzim a také nárazovitý vítr činily letcům potíže.

Mladá československá vojenská meteorologie narážela na personální i materiální těžkosti. Např. někteří pozorovatelé německé a maďarské národnosti po vzniku republiky zachovávali pasivní rezistenci nebo zprávy o počasí místo do Prahy zasílali jako dříve vídeňskému nebo budapešťskému ústředí, neboť státoprávní změny nechtěli brát na vědomí. Proto nezbylo, než meteorologicky velmi důležitou stanici v Chebu, ležící v nejzápadnější části ČSR, v březnu 1919 obsadit vojenským personálem. V téže době se podobě stalo na žádost vojenského poradce Ministerstva pro Slovensko a z rozkazu Ministerstva národní obrany i ve Staré Ďale (nyní Hurbanovo), kde byla vojensky obsazena astrofyzikální a magnetická observatoř. Největší těžkosti při obsazování těchto stanic spočívaly v tom, že bylo velmi málo meteorologicky zacvičeného vojenského personálu.

Rychlejšímu rozvoji vojenské meteorologie bránil také naprostý nedostatek meteorologických přístrojů, k pilotování scházely balony, vodíkové láhve i vodík. Na začátku roku 1919 se vojenská meteorologická služba musela omezit jen na meteorologická pozorování vojenských a civilních stanic z čs. území. Jakmile však vojenská radiová stanice na Petříně začala pravidelně přijímat tzv. Meteory (šifrované meteorologické zprávy z Francie, Anglie a dalších zemí), bylo možno kreslit synoptické mapy (od března 1919). Petřínská radiostanice vysílala do mezinárodní výměny zprávy čs. vojenských stanic Praha, Cheb, Česká Třebová a Stará Ďala. Vojenské letecké útvary dostávaly denně povětrnostní zprávy a přehledy s leteckou předpovědí počasí.

Materiální situace vojenské meteorologické služby se zlepšila poté, co dostala podíl z likvidace bývalé rakouské povětrnostní služby (listopad 1919), který tvořily meteorologické přístroje a vybavení pro pilotáž.

Popsaný vývoj vojenské meteorologie se udál ještě předtím, než zahájil činnost Československý státní ústav meteorologický (SÚM), jehož stanovy Ministerstvo školství a národní osvěty schválilo 14. ledna 1920. Meziministerské porady o zřízení takové instituce se konaly od dubna 1919. Ve stanovách se uvádí, že „při meteorologickém ústavě bude odbor vojenský, který bude pečovati o výcvik vojenských elévů v meteorologii, o užití meteorologie pro účely čistě vojenské, popřípadě zprostředkuje styk zahraniční vojenské meteorologické služby s naší meteorologickou službou, týkající se zájmů čistě vojenských“ [14]. Kompetenčních záležitostí se týká odstavec: „Zprávy adresované vojenskému odboru odevzdávají se přímo tomuto odboru, který podává o došlých spisech denně zprávu řediteli. Podobně čistě vojenské věci (např. styky s vojenskými formacemi) může samostatně vyřizovati šéf vojenského odboru, jest však povinen včas podati o tom zprávu řediteli ústavu. Vojenským úřadům odpovídá šéf vojenského odboru“. Zástupci armády byli členy poradního komitétu tvořeného zástupci ministerstev, do jejich podřízenosti příslušely ústavy zabývající se meteorologickým pozorováním. Komitét měl řešit jejich součinnost a směry vědeckého bádání SÚM. „Při vojenském odboru zřídí se škola pro výcvik vojáků ve službě meteorologické. Pro ni i pro vojenské oddělení vypracuje osnovu v rámci tohoto plánu Ministerstvo národní obrany“ [14].

V roce 1920 byl při leteckém oddělení Ministerstva národní obrany zřízen zvláštní meteorologický referát, jemuž jako nejvyšší instanci podléhala po odborné stránce vojenská povětrnostní služba v ČSR. Referátu bylo vyhrazeno doplňování meteorologické výstroje, objednávání přístrojů, zřizování a obsazování stanic a celková organizace služby.

Když v květnu 1920 SÚM přesídlil z Pražské hvězdárny do budovy matematicko-přírodovědeckých ústavů Univerzity Karlovy v Praze II, U Karlova 3, přestěhoval se s ním i vojenský odbor. První vojenský kurs pro „výcvik vojenských pozorovatelů na meteorologických přístrojích“ proběhl v srpnu 1920 v malých prostorách odboru, pro další kursy již četnějšího personálu vojenská správa přidělila větší prostory v různých vojenských ubikacích, od března 1922 v nově postavených pavilonech v Praze-Karlíně. Náplní výcviku bylo meteorologické pozorování, pilotování, kreslení synoptických map, telefonické a radiotelegrafické přijímání a odesílání meteorologických zpráv. Praktický výcvik probíhal na meteorologické observatoři Praha-Karlov.

Na základě usnesení zájmové komise Poradního sboru pro výzkumy atmosférické, ustanovené v dubnu 1923, a po dohodě zainteresovaných ministerstev byla veškerá vojenská meteorologická služba soustředěna ve Vojenském leteckém ústavu studijním (VLÚS), dříve nazývaným Vojenský vzduchoplavecký studijní ústav (VVSÚ). Dne 1. srpna 1923 byla zřízena „Meteorologická sekce Vojenského leteckého ústavu studijní- ho“, která ve vojenských věcech byla podřízena velitelství ústavu, ve věcech odborných leteckému odboru Ministerstva národní obrany (meteorologickému referentu). Výkonná vojenská meteorologická služba, jež působila v rámci Meteorologické sekce, zůstala v místnostech SÚM.

Meteorologická sekce VLÚS, která fungovala zároveň jako velitelství vojenské letecké povětrnostní služby, měla tyto úkoly:

a) vycvičit pomocný meteorologický personál pro vojenskou službu;

b) provádět meteorologická a aerologická pozorování důležitá pro vojenské letectvo;

c) zpracovávat meteorologický materiál z leteckých povětrnostních stanic pro účely vojenské letecké povětrnostní služby;

d) vést evidenci všeho vojenského meteorologického materiálu a přístrojů;

e) doplňovat letecké vojenské povětrnostní stanice meteorologickými přístroji, starat se o jejich výměnu a přezkoušení;

f) zajistit všechny vojenské letecké povětrnostní stanice spotřebním materiálem nutným pro jejich plynulou činnost.

Jednání zájmové komise Poradního sboru VLÚS pro atmosférické výzkumy se zúčastňovali mimo jiné Rudolf Schneider (1881-1955), ředitel SÚM, Gustav Swoboda (1893-1956), vedoucí všeobecné a letecké povětrnostní služby SÚM, Stanislav Hanzlík (1878-1956), profesor Univerzity Karlovy, již zmíněný B. Vipler a kpt. inž. Karel Javůrek, zástupce vojenského odboru SÚM, pozdější přednosta Meteorologické sekce VLÚS. V tomto ústavu pracoval také meteorolog PhDr. Emanuel Hof (1896-1934), který se v leteckém výzkumu soustředil na otázky aerodynamiky.

Od roku 1921 byly postupně zřizovány nové vojenské povětrnostní stanice, a to na vojenských letištích ve Kbelích, Olomouci a Košicích. Stanice z České Třebové byla přestěhována do Ústí nad Orlicí. Meteorologická observatoř ve Staré Ďale byla odevzdána civilní správě a její vojenský personál přesídlil do Nitry, kde u 3. leteckého pluku byla zřízena hlavní letecká povětrnostní stanice. V roce 1922 zahájily činnost vojenské letecké povětrnostní stanice v Milovicích, Náchodě, ve Vajnorech u Bratislavy a Užhorodě a v roce 1923 byly založeny letecké povětrnostní stanice v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě a v Uherském Brodě [3].

Vývoj v pozorovací síti lze sledovat i v Ročenkách povětrnostní pozorovací sítě Státního meteorologického ústavu. V roce 1920 poprvé obsahují vojenskou povětrnostní stanici Cheb, v roce 1922 se už v nich objevují Kbely, Ústí nad Orlicí, Olomouc II, Nitra, Vajnory a Košice, 1923 Milovice a Užhorod, 1924 Náchod, Německý Brod a Uherský Brod, 1926 Prostějov, 1928 Polička, Uherské Hradiště (místo Uherského Brodu) a Piešťany. Od roku 1932 se tyto stanice v seznamu už neuvádějí jako vojenské povětrnostní stanice (asi z důvodů utajení), ale uvedena jsou jen jména jejich správců. Do rozbití ČSR už k větším změnám ve vojenské pozorovací síti nedošlo.

Z výčtu stanic je zřejmé, že byly zřizovány jednak na všech vojenských letištích, jednak v místech pro vojenské letectvo zvláště důležitých. Podle stavu v roce 1924 se rozlišovaly:

a) hlavní letecké povětrnostní stanice u jednotlivých leteckých pluků (Praha-Kbely, Olomouc, Nitra);

b) letecké povětrnostní stanice (Ústí nad Orlicí, Vajnory, Košice, Užhorod, Milovice, Náchod, Uherský Brod, Německý Brod);

c) letecká povětrnostní stanice leteckého učiliště v Chebu. Organizaci a odbornou podřízenost vojenské letecké povětrnostní služby v roce 1924 znázorňuje obr. 1.

Vybavení stanic odpovídalo jejich účelu. Hlavní letecké povětrnostní stanice byly kromě kompletního zařízení pro pozorování všech meteorologických prvků a registračních přístrojů vystrojeny pro pilotování. Pozorování prováděly od 7 do 21 hodin, pilotování se konalo dvakrát denně. Třikrát denně odesílaly kódované zprávy o počasí, vydávaly povětrnostní přehledy a předpovědi, sestavovaly měsíční a roční klimatické výkazy a kontrolovaly činnost podřízených stanic. Letecké povětrnostní stanice měly všechny přístroje potřebné k pozorování meteorologických prvků, které konaly pravidelně jako hlavní stanice, a pilotovaly jednou denně. Také třikrát denně odesílaly kódované zprávy o počasí a sestavovaly klimatické výkazy.

Pozorování vojenských stanic se dělo v souladu s činností SÚM. Sloužilo i civilní povětrnostní službě, veškeré letecké dopravě a zpravodajství bylo využíváno i v mezinárodním měřítku [3].

Vojenské letecké povětrnostní situace jako jediné stanice v ČSR prováděly denně pilotovací měření. O měření a jeho výsledcích v roce 1925 podal zprávu K. Javůrek [2]. K měření výškového větru se používaly tzv. papírové zkoušecí balonky naplněné vodíkem. Měření se provádělo, pokud spodní základna oblaků nebyla nižší než 500 m, a to již v časných ranních hodinách, aby údaje byly co nejdříve k dispozici létajícímu personálu. Výsledky sondáže získávaly kromě armády jak SÚM, tak civilní letecká doprava.

Všechny stanice v roce 1925 provedly celkem 4 904 měření výškového větru, tedy v průměru asi 13 denně. Výšky nejméně 1000 m dosáhlo 93 % balonků, a z nich výšky 2 000 m dosáhlo 70 % balonků, 3 000 m 43 %, 4 000 m 25 %, 5 000 m 13 % a 6 000 m 4 % balonků. Protože všechny pilotovací stanice měly malou nadmořskou výšku, vyvstala potřeba zřídit jednu nebo dvě stanice ve vyšších polohách, aby bylo možno vypouštět balonky i ve dnech, kdy v nižších nadmořských výškách byla mlha anebo nízká oblačnost a měření se proto neuskutečňovalo.

Pro zabezpečování vojenského i civilního létání hlavně na severním a východním Slovensku byly navrženo zřízení několika leteckých povětrnostních stanic, např. na Králově holi [7], v Matliarech ve Vysokých Tatrách [8] a Popradu [9]. Problémem zajištění letů horskými údolími pod Nízkými a Vysokými Tatrami se zabýval Vojenský letecký ústav studijní, a to za pomoci pilotovacích měření i terénního průzkumu, např. sledování poškození lesa silným větrem. Projekty ke zřizování nových vojenských meteorologických stanic pro VLÚS vypracovával Josef Mrkos (1882-1974).

Cenným dokumentem o čs. vojenské meteorologii z doby 1. republiky je vytištěný soubor přednášek kpt. Eduarda Podhrázského [13], který vydalo učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci, při němž fungovala hlavní dělostřelecká povětrnostní stanice (instrukční). Obsahuje kromě látky z obecné meteorologie kapitoly o organizaci armádní povětrnostní služby, o meteorologických podmínkách boje otravnými plyny, meteorologickém zabezpečení činnosti dělostřelectva apod. Z textu vyplývá, že v případě válečného konfliktu by povětrnostní zabezpečení čs. chemického vojska bylo organizováno podobně jako v rakouské armádě za 1. světové války.

Ve 2. republice, oficiálně zvané Česko-Slovensko, která existovala na okleštěném území, se zmenšila územní působnost i vojenské meteorologické služby. Na odstoupeném území zůstala povětrnostní stanice Cheb, jež připadla Německu, zatímco Košice a Užhorod zabrali Maďaři. Krátce před 2. světovou válkou vojenskou leteckou meteorologickou službu vedl Antonín Vesecký (1908-1978), který k ní nastoupil v roce 1937, kdy byla nově organizována na letišti ve Kbelích.

4. VOJENSKÁ METEOROLOGIE ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Vyhlášením samostatnosti Slovenska dne 14. 3. 1939 zanikla druhá republika a další vývoj na území rozbitého státu již probíhal odlišně v protektorátu Čechy a Morava a ve Slovenské republice.

V protektorátu byla čs. armáda rozpuštěna, a tím byla zlikvidována i čs. vojenská meteorologická služba. Někteří její příslušníci, např. A. Vesecký, Václav Čejka a Josef Jílek (1908-1978), přešli do nově zřízeného Ústředního meteorologického ústavu pro Čechy a Moravu (ÚMÚ), v němž byly soustředěny všechny složky meteorologické služby z ústavů

různých rezortů. Předpovědní služba však zcela přešla do německých rukou. V ÜMÜ byla činnost předpovědní služby zastavena až do konce války, i když zpočátku ještě formálně existovalo oddělení synoptické meteorologie, které vedl Eduard Jarkovský (1907-1988), který při vyhánění Čechů ze Slovenska odešel z Bratislavy. Oddělení se však zabývalo většinou jen klimatologií.

Z českých vojáků-meteorologů, kteří se v cizině proslavili v protifašistickém boji a které poválečná čs. vojenská meteorologie z politických důvodů opomíjela, připomínáme dvě velké osobnosti, K. Janouška a F. Ondrůje. Karel Janoušek (1893-1971), brigádní generál a v exilu generální inspektor čs. letectva ve Velké Británii, ukončil studium meteorologie na Univerzitě Karlově až za okupace českých zemí v roce 1939. Byl nejen prvním vojákem z povolání, který získal na této škole doktorát z meteorologie, ale i prvním vojákem, který promoval na této škole. Za války se však meteorologii nevěnoval. K významným účastníkům zahraničního odboje rovněž patří František Ondrůj (nar. 1897), bývalý zaměstnanec SÜM a pozdější hlavní meteorolog 311. perutě čs. letců v Británii [4].

Na Slovensku, které bylo formálně samostatným státem a za války stálo na straně Německa, byly ustaveny jako národní vojenské letectvo Slovenské vzdušné zbraně. Došlo k redislokaci letišť a budování nových vojenských povětrnostních stanic. Vzhledem k plánovanému přepadení Sovětského svazu nabyl slovenský prostor velkého významu. Německá fašistická armáda (Wehrmacht) si vynutila na slovenské vládě v západní části státu tzv. ochranou zónu (Schutzzone), do které patřila i letiště v Žilině a letecká střelnice v Malackách - Novém Dvoře. Slovenské vojenské letectvo bylo soustředěno na letišti v Piešťanech, kde byla v činnosti také letecká povětrnostní stanice.

V Bratislavě působil nově založený Štátny hydrologický a meteorologický ústav (1939) s vlastní povětrnostní službou na letišti Vajnory, avšak brzy prognózní službu vykonávali především příslušníci německých leteckých sil (Luftwaffe). Po příchodu německé mise do Vajnor (podle Š. Petroviče) přestali pracovníci ŠHaMÚ kreslit povětrnostní mapy a od roku 1941 na letišti pracovali pouze technici pověřeni soustřeďováním a předzpracováním meteorologických údajů [12]. Povětrnostní služba zabezpečovala jak lety Luftwaffe, tak Slovenských vzdušných zbraní (slovenští vojenští piloti jen na podzim 1941 uskutečnili více než 3 000 operačních letů a absolvovali asi 60 vzdušných soubojů). Zejména lety na východní frontu vedly v roce 1942 ke zřízení vojenských leteckých povětrnostních stanic v Telgártu (později nazývaném Švermovo) a v Medzilaborcích, které byly osazeny slovenskými vojáky. Prvním velitelem stanice v Telgártu byl jmenován Rudolf Kadlec, bývalý pozorovatel letecké povětrnostní stanice v Piešťanech, výběr ostatních pracovníků vojenských leteckých stanic se uskutečnil ze slovenských vojáků směřujících na východní frontu [6]. Zřízením stanice v Telgártě, v úzké a meteorologicky citlivé části východního Slovenska, se zčásti realizovala Mrkosova představa o nezbytném vybudování majákové signalizační stanice na Králově holi, která měla usnadňovat přelety ve směru západ-východ a opačně.

Slovenští meteorologové však nesloužili jen potřebám válečného Slovenska. Velitel povětrnostní složky armády na Slovensku, poručík letectva Eudovít Kukorelli (1914-1944), se brzy zapojil do boje proti fašismu a po propuštění z armády a věznění se za Slovenského národního povstání účinně podílel na akcích partyzánského svazku Čapajev; při jedné z nich zahynul. Odbojově činný byl také Róbert Intribus (1919-1996), původně meteorolog na letištích v Piešťanech a Žilině [15].

Literatura

[1] Javůrek, K.: Vojenská povětrnostní služba. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 2, s. 21-22.

[2] Javůrek, K.: Výsledky leteckých povětrnostních stanic ve výškovém měření větru v r. 1925. Zprávy o letectví pro všeobecnou informaci, 4, 1926, č. 6-7, s. 74-75.

[3] Javůrek, K.: Vývoj vojenské letecké povětrnostní služby a její nynější organisace v Čs. republice. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 10, s. 135-138

[4] Krška, K. - Škoda, M.: Čeští meteorologové v antifašistickém odboji. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 5, s. 150-156.

[5] Krška, K.: Z dejín meteorologického zabezpečovania letectva v Československu do roku 1945. In: III. konferencia Meteorologické zabezpečovanie letectva. Súčasné otázky československej leteckej meteorológie. Práce a štúdie 41, Bratislava 1989, s. 28-38.

[6] Makrovský, J. - Nedelka, M.: Vojenská letecká poveternostná stanica s číslom 18 (50 rokov od začiatku meteorologických pozorovaní v Telgárte). Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti při SAV, 3, 1992, č. 3, s. 34-40.

[7] Mrkos, J.: Projekt letecké meteorologické signalisační observatoře na Králově Holi (1943) v Malých Tatrách. Vojenský letecký ústav studijní, sv. 1, 1924. 11 s.

[8] Mrkos, J.: Projekt vojenské meteorologické stanice při plícním vojenském sanatoriu v Matliárech. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 3, s. 39.

[9] Mrkos, J.: Vojenská meteorologicko-letecká stanice v Popradě (Projekt). Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 6, s. 79.

[10] Mrkos, J.: Zajištění leteckých linek československých meteorologickou signalisací. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 1, s. 6-7.

[11] Nedelka, M.: Balaklavská víchrica - významný podnet k meteorologickým výstrahám. Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, 4, 1993, č. 2, s. 35-38.

[12] Nedelka, M.: Sedemdesiat rokov od prvopočiatkov leteckých meteorologických pozorovaní v Bratislave. Bratislava, SHMÚ 1992. 16 s.

[13] Podhrázský, E.: Meteorologie ve službách armády. 2. vyd. Olomouc, Učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci 1926. 68 s. + příl.

[14] Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918-1928. Praha, SÚM, publ. ř. C, sv. 1, 1928. 91 s.

[15] Šamaj, F.: Meteorológovia a hydrológovia v protifašistickom odboji na Slovensku. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 5, s. 157-158.

[16] Šamaj, F.: Na prahu dvadsiateho storočia. In: Krška, K. - Šamaj, F.: Kapitoly z dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Meteorol. Zpr. - Příloha, 50, 1997, s. 74-78.

[17] Za podplukovníkem dr. Viplerem. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 8-9, s. 109-110.

Karel Krška, MZ 2001/5, ročník 54, str. 156-160


 

ÚSTŘEDNÍ METEOROLOGICKÝ ÚSTAV VE VÍDNI A ČESKÉ ZEMĚ (Ke 150. výročí jeho založení.)

1. ÚVOD

V letošním roce uplynulo 150 let od založení Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni, který byl později přejmenován na Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku. I když působnost jubilujícího ústavu se v současnosti omezuje jen na území Rakouska, tedy sousedního státu, je uvedené výročí velmi významné i pro nás, protože patří do historie české meteorologie. Je tomu tak z více důvodů:

  • Na zakládání a budování ústředního ústavu ve Vídni se podstatnou měrou podíleli odborníci z Prahy;
  • České země byly ještě více než půlstoletí po jeho založení součástí habsburské monarchie, a po tu dobu vídeňský ústav usměrňoval vývoj naší meteorologie, pokud šlo o činnost pozorovacích sítí i zpracování naměřených údajů;
  • Ředitelé ústavu, kteří byli současně profesory vídeňské univerzity, vychovali první představitele české meteorologické vědy a praxe, a ti vyplnili citelnou mezeru, která v Čechách vznikla při zřízení ústavu následkem odchodu pražských specialistů do Vídně;
  • Po vzniku ČSR jako nástupnického státu Rakousko- Uherska československá meteorologická služba navázala na činnost ústředního ústavu ve Vídni (i Budapešti). Odborné i osobní kontakty mezi rakouskými a československými meteorology se v různé míře udržovaly i v pozdějším období.

V článku věnujeme pozornost především okolnostem utváření vídeňského ústavu a jeho důsledkům pro meteorologii v Čechách a dále osobnostem, které stály v jeho čele a jejichž vědecký význam daleko přesáhl hranice Rakouska. Uvádíme také přehled oslavných akcí spojených s jubileem ústředního ústavu.

2. ZALOŽENÍ ÚSTŘEDNÍHO ÚSTAVU

Konec 40. let 19. století se v rakouské monarchii stal v mnoha směrech přelomovým obdobím. Revoluce z let 1848-1849 byla sice poražena, avšak uvolnila cestu k rozvoji kapitalismu a modernizaci státu. Podpořila společenské přeměny, které vedly mimo jiné k lepšímu využití přírodních věd v technickém pokroku. Modernizoval se i státní systém, například dvorské úřady se přeměnily v oborová ministerstva. Vznikaly nové státní úřady a instituce, jako např. geologický nebo meteorologický ústav, byly učiněny i první kroky k organizaci hydrografické služby, když v roce 1850 výnosem ministerstva obchodu bylo nařízeno pozorovat vodní stavy na hlavních tocích a zprávy zasílat vyjmenovaným úřadům.

Popud k založení pravidelné organizace meteorologických pozorování na celém území tehdejšího Rakouska dala Císařská akademie věd, založená v roce 1847, která „pokládala za svůj nejdůležitější a nejvděčnější úkol spojiti rozptýlené a porůznu účinkující síly ku společnému účelu a zaříditi pozorovací systém se zvláštním centrálním ústavem magneticko-meteorologickým“ [1].

Pro vypracování návrhu na reorganizaci meteorologických pozorování a předložení jej akademii byla zřízena komise, kterou vedl řádný člen akademie věd Karl (Carl) Kreil (1798-1862), rodák z Riedu v Horních Rakousích, ředitel Pražské hvězdárny a profesor astronomie na pražské univerzitě. Akademie návrh schválila a 18. února 1850 prostřednictvím svého kuratoria předložila ministerstvu kultu a vyučování žádost, obsahující návrh na zřízení ústřední meteorologické stanice ve Vídni, a vysvětlení, kterých přístrojů pro tuto a další pozorovací stanice bude zapotřebí.

Císař František Josef I. rozhodnutím datovaném 23. července 1851 žádosti vyhověl a povolil zřízení Ústředního ústavu pro meteorologická a magnetická pozorování s jedním ředitelem, jedním adjunktem, dvěma asistenty a sluhou. Ředitelem byl jmenován K. Kreil, jemuž byla současně propůjčena hodnost řádného profesora fyziky vídeňské univerzity. Spojení funkcí ředitele ústředního ústavu a univerzitního profesora, které se udrželo až doposud, se osvědčuje, protože ústavu vtiskuje charakter vědecké instituce. Podle usnesení akademie, které tato instituce přijala brzy po zřízení ústavu, má stálé spojení ústředního ústavu s akademií zajišťovat, aby na práci ústavu bylo pohlíženo jako na činnost akademie [7].

(Rok zřízení centrálního ústavu se zapsal také negativně do rakouských dějin. Patenty z 31. prosince 1851 byla zrušena ústava a zavládl absolutismus a rovněž v prosinci téhož roku byl Karel Havlíček Borovský za novinářskou činnost internován do Brixenu.)

Zemský magnetismus se stal náplní činnosti ústředního ústavu díky Kreilovu vědeckému zaměření, jež rozvinul po příchodu na Pražskou hvězdárnu (1838), která nevyhovovala požadavkům moderního astronomického bádání. K jeho rozhodnutí soustředit se na meteorologická a magnetická pozorování a vybudovat při Pražské hvězdárně „novou magnetickou a meteorologickou observatoř“, přispěla také první mezinárodní meteorologická konference, která se konala v roce 1838 v Göttingen. Přestože Kreil významně přispěl k rozvoji pražských meteorologických pozorování a jeho spis „Klimatologie von Böhmen“ (vydán posmrtně v roce 1865) patřil ve své době k vrcholným dílům klimatologie, největší věhlas získal geomagnetickými měřeními na různých místech monarchie, takže byl považován především za geofyzika.

Centrálnímu ústavu magneticko-meteorologickému, jenž byl prvním ústavem svého druhu na světě, ředitel Kreil přisoudil dvojí úkol:

  • jako vzorový ústav provádět pozorování všech prvků meteorologie a zemského magnetismu a přispívat k podpoře a dalšímu rozvoji těchto oborů;
  • provozovat pozorovací sítě v celé monarchii, vybavovat je přístroji, kontrolovat jejich činnost, plnit funkci sběrného střediska napozorovaných údajů a zpřístupňovat je veřejnosti. Kreilem zpracované ročenky ústředního ústavu byly pro svou formu, obsah a uspořádání ceněny jako publikace hodné následování.

Úkoly, které si Kreil při zakládání ústavu předsevzal, se však ukázaly jako obtížně splnitelné z důvodů finančních, prostorových i personálních. Počáteční počet pracovníků byl k zvládnutí úkolů příliš malý, státní dotace nestačily ani na vybudování pozorovacích sítí, ani na výstavbu vlastní budovy (v roce 1852 se podařilo získat nezbytné prostory v novém nájemním domě). Státním financím způsobilo těžkou ránu zapletení se Rakouska do války krymské (1853-1855), a nebýt podpory ze strany akademie věd, pozorování by zcela zaniklo; na určitou dobu bylo nutno zastavit vydávání ročenek.

Lépe než Kreilovi se v budování ústavu dařilo jeho nástupci Karlu (Carl) Jelinkovi (1822-1876), přestože do jeho funkčního období se promítly ekonomické problémy vyplývající z prohrané války s Pruskem (1866). Brněnský rodák stejně jako Kreil přešel do Vídně z Prahy, kde působil jako adjunkt na hvězdárně v Klementinu a od roku 1852 jako profesor matematiky na pražské technice. Ředitelem ústředního ústavu byl jmenován v roce 1863. Byl nejen vynikajícím vědcem, nýbrž také výborným organizátorem, kterému se podařilo získat od ministerstva vyšší dotace na početní rozšíření personálu i na provozní účely. Pro ústav byla postavena nová budova na Hohe Warte, která byla uvedena do provozu v dubnu 1872.

V roce 1865 Jelinek založil po dvouleté přípravě rakouskou meteorologickou společnost, jejímž orgánem se stal „Zeitschrift der österreichischen Gesellschaft für Meteorologie“. Časopis brzy nabyl dobré odborné úrovně a velmi přispěl k mezinárodnímu jménu ústředního ústavu [10]. Jelinek je také zakladatelem rakouské povětrnostní služby opírající se o pravidelná telegrafická hlášení a posléze vydávající denní povětrnostní mapy. Jeho zásluhou se v roce 1873 konal ve Vídni první mezinárodní meteorologický kongres, který byl v podstatě zakládajícím aktem Mezinárodní meteorologické organizace.

Dalším pracovníkem, jenž opustil Prahu a odešel s Kreilem za lepšími pracovními a existenčními podmínkami do nově zřízeného vídeňského ústředního ústavu, byl Karl Fritsch (1812-1879), pražský rodák a dlouholetý Kreilův dobrovolný spolupracovník na klementinské hvězdárně Od roku 1862 byl zástupcem ředitele ústavu. Ještě za pobytu v Čechách vynikl jako fenolog, napsal desítky vědeckých prací, mezi nimi i spis o klimatu Prahy z roku 1850, založený na meteorologickém pozorování Pražské hvězdárny.

Skutečnost, že první ředitel Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus Kreil, jeho nástupce Jelinek a místoředitel Fritsch se vyškolili v meteorologii na Pražské hvězdárně, svědčí o vysoké vědecké úrovni tohoto pracoviště [6]. Mohla by nás naplňovat radostí nad úspěšností našich předchůdců, kdyby následně nevedla k úpadku meteorologie v samotných Čechách.

3. METEOROLOGIE V ČECHÁCH OD 2. POLOVINY 19. STOLETÍ

Význam ústředního ústavu a působení jeho vedoucích činitelů je třeba posuzovat ze dvou hledisek, která v roce 1885 vyjádřil v rozsáhlém rozboru František Augustin (1846-1908), první profesor meteorologie a klimatologie na pražské univerzitě. Napsal: „Založením centrálního ústavu meteorologického ve Vídni, opatřeného dostatečnými prostředky za tím účelem, aby spravoval všeobecnou rakouskou síť meteorologickou, nastala pozorování meteorologickému v Rakousku nová aera; na stanicích dosavadních, jakož i na stanicích nových počalo se pozorovati v celém mocnářství dle jediného plánu a přístroji porovnanými a vyzkoušenými, jak nemůže se jinak díti, mají-li se pozorování z rozličných míst nalézati v souhlasu. Meteorologie v Rakousku dodělala se tím znamenitého úspěchu; dosud byla meteorologická pozorování pěstována od astronomů při hvězdárnách v zájmech astronomie a od agronomů vzhledem k polnímu hospodářství. Zařízením samostatného ústavu, určeného výhradně jenom ku pěstování meteorologie, vybavila se tato z područí astronomie a agronomie i mohla si vytknouti sama své cíle bez ohledu na potřeby a zájmy cizí...Vídeňský ústav zasluhuje plného uznání, že pod správou dosavadních svých ředitelů Kreila 1851-1862, Jelinka 1863-1876 a Hannaod r. 1877 pracemi svými, založením spolku a časopisu meteorologického přispěl nemálo k rozvoji všeobecné meteorologie“[1].

Týž autor však na jiném místě téhož článku lituje Kreilova odchodu do Vídně, protože jeho nástupci na hvězdárně neměli jeho schopnosti ani zájem. V Čechách nebylo nikoho, kdo by se opravdu zabýval meteorologií a podněcoval smysl pro meteorologická pozorování. S úplným zdarem se nesetkaly ani pokusy Výboru pro přírodovědecký výzkum Čech v Praze či Přírodovědeckého spolku v Ústí nad Labem obnovit ve větší míře meteorologická pozorování poté, co po vzniku ústředního ústavu Vlastenecko-hospodářská společnost zastavila svou činnost a rozpustila meteorologickou síť, kterou převzala Vídeň.

Čechy postrádaly metodicko-organizační středisko meteorologického výzkumu, kterým se nemohla stát pro svou polohu ani Pražská hvězdárna, jejíž sláva pominula, jakmile se zpřísnily požadavky na umístění hlavní meteorologické stanice. „Meteorologické observatorium Pražské nemůže rozvinouti náležitou činnost, jsouc velice nepříznivě umístěno na dvoře Klementina ve středu města. Měření mnohých úkazů atmosférických uprostřed kotliny Pražské, často kouřem a dýmem naplněné, jest velice pochybné“ [1]. Proto se prof. Augustin dožadoval zřízení nové meteorologické stanice první třídy anebo alespoň oddělení dosavadní stanice od hvězdárny a její přeložení na příhodnější místo, nejlépe na některé výšině v pražském okolí v náležité vzdálenosti od města. Vídeňský centralismus však nebyl myšlenkám na zřízení nového zemského meteorologického centra nakloněn, zvláště když po založení samostatného meteorologického ústředního ústavu v Budapešti v roce 1870 ztratil značnou část pozorovací sítě (41 stanic).

Založení vídeňského ústředního ústavu mělo tedy pro Čechy nepříznivé následky nejen proto, že přišly o žádané meteorologické odborníky, nýbrž i proto, že vedlo ke značné redukci pozorovacích stanic, k úpadku Klementina, i ke ztrátě naděje, že se Praha opět stane střediskem alespoň zemského meteorologického a klimatologického výzkumu, kterým již byla v době Antonína Strnada (1746-1799) a P. Martina Aloise Davida (1757-1836). Čechy měly v meteorologii oproti jiným zemím mocnářství značný náskok, nejhustší síť stanic a kvalitní řady měření, zatímco jinde se pozorování teprve zaváděla. „Počet jejich byl větší nežli počet ostatních stanic z celého Rakouska, totiž 17 z 31. Dlouho však se Čechy netěšily této přednosti, za několik let sklesl počet stanic zasílajících z Čech pozorování svá do Vídně na polovici, ze 17 na 8, kdežto v jiných zemích rakouských stále vzrůstal a po osmiletém trvání rakouské sítě meteorologické byly Čechy v ní zastoupeny již jen desetinou stanic... Čechy, jindy z prvních v zemi, kde pěstována byla meteorologie a konána pozorování meteorologická, nacházejí se tedy nyní na rovni s Dalmacií a Bukovinou!“ [1]. Změny v síti, které prováděl ústřední ústav, směřovaly k tomu, aby stanice byly rozmístěny pokud možno rovnoměrně ve všech rakouských zemích. Augustin si byl vědom toho, že redukovaná síť v Čechách nemůže stačit k podrobnému klimatologické- mu výzkumu, který potřebovalo zemědělství a jiná odvětví: „Tím způsobem jako se dosud dělo, nedosáhlo by se nikdy úplné a důkladné známosti o podnebí Čech“.

Úpadek meteorologického pozorování v Čechách nezastavilo ani vybudování dvou rozsáhlých srážkoměrných sítí v 70. letech, a to meteorologické sekce hydrografické komise vedené Františkem Studničkou (1836-1903) a Českého lesnického spolku pod vedením Emanuela Purkyněho (1831-1882). Sítě byly založeny ke speciálním účelům a nemohly nahradit pozorování meteorologická. „Takovéto rozsáhlé dešťoměrné podniky nejsou ryze meteorologické; hojné měření deště má mnohem větší cenu pro hydrologa, inženýra a polního hospodáře, nežli pro meteorologa. Tomuto záleží především na výzkumu záhady zakrývající vznik a tvoření deště, a jelikož pouhým jeho měřením nelze dosáhnouti poznání tohoto úkazu i při nejhojnějším počtu stanic deštoměrných, jest nucen vyhledávati jiných prostředků k dosažení svého cíle“ [1].

Oprávněné stezky i předkládané návrhy Augustinovy se týkaly výhradně území Čech, tedy historického území Království českého, protože na Moravě a ve Slezsku byla situace jiná. Tam soustavná meteorologická pozorování začínala právě v polovině 18. století, tedy v době zřizování vídeňského ústavu, a nebyla tam Strnadova a Davidova tradice centrální zemské stanice. Přírodozpytný spolek v Brně od 60. let rozšiřoval síť meteorologických a srážkoměrných pozorování a jeho vybrané stanice byly začleňovány do rakouské sítě [4]. Také ta se postupně stabilizovala a zvláště po odčlenění sítě v Uhrách se zvětšil počet jejích stanic. V roce 1882 bylo v Rakousku 261 stanic I., II. a III. třídy, z toho však v Čechách jen 27, kdežto na Moravě jich bylo 29 a nejhustší síť mělo Slezsko.

Navrhoval-li prof. Augustin zřízení centrální meteorologické stanice I. třídy v blízkosti Prahy, považoval tento požadavek za předstupeň k založení v podstatě samostatného českého meteorologického ústavu, protože podle jeho návrhu „by v hlavním městě Čech byla zřízena a přiměřenými prostředky opatřena Centrální stanice meteorologická, jež by měla za účel zakládati a říditi stanice meteorologické, sbírati, sestavovati a uveřejňovati pozorování vykonaná, vydávati práce na základě jejich, pěstovati klimatologii Čech se zřetelem k lesnictví a polnímu hospodářství, jakož i rozšiřovati prognosy o povětrnosti“ [1]. Je samozřejmé, že rakouská vláda na zřízení takové „stanice“, která by ohrožovala jednotu celostátní sítě a meteorologické služby, neměla zájem. Podmínky na založení národního (státního) meteorologického ústavu se sídlem v Praze nastaly až po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1919.

4. KREILOVI NÁSLEDOVNÍCI VE FUNKCI ŘEDITELE VÍDEŇSKÉHO ÚSTAVU

Po Jelinkově smrti v roce 1876 byl za ředitele ústav vybrán Julius von Hann (1839-1921), všeobecně uznávaný všestranný meteorolog, jenž se zasloužil o výstavbu sítě přízemních pozorování, zřízení stanic výškových a přebudování ústavní knihovny do odborné knihovny první třídy. Výzkumnou a pedagogickou činností, k níž patří i tvorba učebnic, a podporou mladých badatelů, např. J. Perntera, W. Traberta, H. von Fickera i našeho S. Hanzlíka zásadní měrou přispěl ke vzniku rakouské, nebo též vídeňské meteorologické školy. Přes 50 let se podílel na vydávání odborného časopisu Zeitschrift für Meteorologie [5]. Protože administrativní práce, která přinášela jeho funkce, ho omezovaly ve vědecké práci, po dvaceti letech z funkce ředitele odstoupil (1897).

Jeho nástupcem se stal znamenitý badatel a dobrý organizátor Josef M. Pernter (1848-1908), jenž se rozhodl přizpůsobit ústav požadavkům doby jednak tím, že rozšířil pro narůstající činnosti pracovní prostory, jednak tím, že budoval předpovědní službu, která prognózy předávala všem poštovním úřadům, což zůstalo zachováno až do vysílání předpovědí rozhlasem. V Hollabrunnu zřídil pokusnou stanici pro střelbu proti krupobití. Významným magnetikem ústavu byl Josef Liznar (1852-1932), který v roce 1899 přešel jako profesor na vídeňskou Vysokou školu zemědělskou. Když v roce 1904 ústřední ústav převzal od akademie věd zemětřesnou službu, změnil název na Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku (Zentralanstalt für Meteorologie und Geodynamik), který používá dodnes. Seismickým měřením na observatoři a organizaci makroseismické hlásné služby na celém území tehdejšího Rakouska se věnoval Victor Conrad.

Po Pernterově smrti v roce 1908 byl ustanoven do funkce ředitele Wilhelm Trabert (1863-1921), který převzal dobře vedený ústav. Jeho vědecké zájmy směřovaly do široké oblasti kosmické fyziky. Přičinil se o postavení magnetické observatoře v Kremsmünsteru v roce 1911, a tím o obnovení geomagnetických registrací, které musely být ve Vídni ukončeny vzhledem k zavádění pouličních elektrických vedení. Zdravotní potíže do donutily odejít na odpočinek v roce 1915.

Další vývoj ústavu, který byl dramatický, poznamenala světová válka. Pracovníci odcházeli na frontu, povětrnostní oddělení ústavu se stalo meteorologickým ústředím vojenské správy a od září 1915 měla v ústavu sídlo polní povětrnostní služba, jejímž velitelem byl prof. Felix Maria Exner, který byl v roce 1917 jmenován ředitelem centrálního ústavu. Zánik poraženého Rakousko-Uherska přivodil ústavu působícím na území současného malého Rakouska ztrátu velké části pozorovacích sítí (např. počet stanic klimatologické služby se z 335 před začátkem války po jejím ukončení snížil na 87), a i když hlavní úkoly ústavu zůstaly zachovány, špatné hospodářské poměry vedly k četným omezením činnosti. Díky Exnerovu vědeckému postavení se podařilo získat podporu zahraničních dárců. Nenormální situace trvala do roku 1924. V roce 1927 byla zřízena samostatná letecká povětrnostní služba a podřízena spolkovému ministerstvu obchodu a dopravy, ústav se ve větší míře začal zabývat humánní bioklimatologií a rozšiřoval fenologická pozorování. Po Exnerově úmrtí v roce 1930 byl pověřen řízením ústavu Wilhelm Schmidt (1883-1936), profesor Vysoké školy zemědělské. S jeho příchodem je spjato zavádění mikroklimatických výzkumných metod do práce ústavu, výzkum městského klimatu včetně znečištění ovzduší (měřicí jízdy). V roce 1935 byla sloučena geomagnetická a seismická služba do jednoho geofyzikálního oddělení. I když na ústav doléhala světová hospodářská krize, podílel se na pracích dvou Mezinárodních polárních roků (1932/33) expedicí na ostrov Jan Mayen za účelem meteorologických a magnetických pozorování.

Poté, co horlivý a pracovně přetížený Schmidt podlehl záchvatu mrtvice (1936), byl z berlínské univerzity povolán zpět do Rakouska Heinrich von Ficker (1881-1957) a v roce 1937 jmenován ředitelem ústavu. Ve funkci jej zastihla 2. světová válka, během níž po začlenění Rakouska do Velkoněmecké říše byly rakouská klimatologická služba a povětrnostní služba sloučeny s Německou říšskou povětrnostní službou (Deutscher Reichwetterdienst) a vídeňský ústav jako výzkumné pracoviště podřízen říšskému ministerstvu výchovy. (O nějakém výzkumu však nemohlo být řečí, protože kromě ředitele a místoředitele byli všichni vědečtí pracovníci povoláni k branné moci.) Veškerý klimatologický materiál bylo odevzdán do Berlína a ke konci války po četných převáženích zničen požárem na nádraží Friedrichsroda. Zachována byla jen pozorování po roce 1936. Leteckými nálety a jinými válečnými událostmi byly zničeny meteorologické a geofyzikální přístroje a některé budovy observatoří.

Poválečné poměry v Rakousku okupovaném čtyřmi vítěznými velmocemi se rychle měnily: Od srpna 1946 ústav opět převzal všechny povětrnostní služby do té doby rozdělené do okupačních zón, avšak v roce 1950 byla spolkovým zákonem založena samostatná letecká povětrnostní služba. Po odchodu H. Fickera do důchodu v roce 1953 se stal ředitelem ústavu Ferdinand Steinhauser (19047-1991), povolaný současně na univerzitu jako profesor geofyziky, když již předtím působil na Vysoké škole zemědělské jako profesor meteorologie, klimatologie a fyziky. Funkce ředitele byl zproštěn v roce 1976. Byl členem Československé meteorologické společnosti.

F. Steinhauser navázal na provozní a výzkumné trendy ústavu z předválečného období, kladl však větší důraz na přizpůsobení se potřebám praxe a lepší využití napozorovaného materiálu. Novou činností se stalo monitorování znečištění ovzduší, které provádí oddělení aerochemie. Zavádění nové měřicí a výpočetní techniky bylo obdobné jako v čs. hydrometeorologické službě. Vzpruhou ústavu bylo jeho zapojení do několika velkých mezinárodních výzkumných projektů na poli meteorologie a geofyziky, které přispělo k lepšímu vybavení jeho pracovišť. K rozvoji činností napomohla výstavba velkoryse pojatého sídla ústavu (opět na Hohe Warte) předaného do užívání v letech 1967-1973 namísto stoleté původní budovy. Vývoj rakouského ústředního magneticko-meteorologického ústavu prof. F. Steinhauser podrobně vylíčil při příležitosti jeho 125letého trvání [7]. Rozhovor s jeho nástupcem, současným ředitelem ústavu, jeho synem, prof. Peterem Steinhauserem, o jeho práci v orgánech Světové meteorologické organizaci i v ústavu otiskly Meteorologické zprávy v roce 1994 [3].

5. OSLAVY VÝZNAMNÉHO JUBILEA VE VÍDNI

Oslavy 150. výročí založení Ústředního ústavu pro meteorologii a geodynamiku se budou konat ve Vídni ve dnech 2.-4. října 2001 společně s Německo-rakousko-švýcarským meteorologickým zasedáním, označovaným akronymem DACH - MT 2001. To vyjadřuje, že jde o společnou akci Německé meteorologické společnosti (DMG), Rakouské společnosti pro meteorologii (OGM) a Švýcarské společnosti pro meteorologii (SGM), která zapadá do cyklu Německých meteorologických zasedání (DMT), z nichž poslední se konalo v roce 1998 v Lipsku.

DACH - MT 2001 bude společnou platformou německy hovořících odborníků v meteorologii a příbuzných vědách. Očekává se, že podá široký přehled o dosavadních výzkumech fyzikálních a chemických procesů v atmosféře a vzájemných působení (interakcí) mezi atmosférou a pevným či tekutým povrchem Země.

Konference časově těsně předchází konání Evropské konference o aplikacích v meteorologii (ECAM), která se uskuteční společně s Prvním ročním zasedáním Evropské meteorologické společnosti (EMS) od 24. do 28. září 2001 v Budapešti. Termín DACH - MT 2001 byl zvolen tak, aby zájemci se mohli zúčastnit všech zasedání a aby malá vzdálenost Vídně a Budapešti usnadňovala i koordinaci akcí.

Odborná část oslav bude probíhat ve dvanácti tematických okruzích (sekcích):

1. Integrované systémy

Sodar, měřič profilů, radiolokátor, družicový navigační systém (GPS).

Dálkový výzkum pomocí družic. Asimilace dat a numerická analýza.

2. Předpověď počasí: synoptika - modely - „postprocesing“

Nowcasting. Předpovědi velmi krátkodobé, krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé a sezonní, „ensemblová“ předpověď.

3. Klimatologie

Diagnóza, variabilita a předpověď klimatu. Procesy vzájemného působení v globálním klimatickém systému.

4. Variabilita a trendy ve střední atmosféře. Pozorování a výsledky modelů

5. Numerika, propojené modely atmosféra-oceán v meteorologii a oceánografii

6. Vzájemné působení atmosféra - biosféra (včetně biometeorologie)

Zemědělská, lesnická a lékařská meteorologie. Procesy na zemských površích. Regionalizace vzájemných působení.

7. Fyzika prostředí a meteorologie prostředí

Fyzika prostředí. Meteorologie prostředí včetně řízení, plánování, zajištění kvality atd. Chemické procesy, doprava atd. Pachy a jejich šíření.

8. Oběhy vody

Hydrometeorologie. BALTEX.

9. Horská meteorologie a mezoměřítkový Alpský program (MAP)

„Suchá fáze“: jevy spojené s prouděním, fén, mezní vrstva atmosféry atd. „Vlhká fáze“: oběh vody.

10. Oceánografie: variabilita klimatu

Šelfová moře. Oceán.

11. Dějiny meteorologie

12. Tropická meteorologie a vzájemné působení tropy - vnětropické oblasti

 

Literatura

[1] Augustin, F.: O potřebě zorganisovati meteorologická pozorování v Čechách. Zvl. otisk z Athenaea, nákladem spisovatelovým. Praha 1885. 20 s.

[2] Hanzlík, S.: Rozvoj meteorologické organisace a meteoro-logických pozorování v ČSR. In: Sborník I. Sjezdu slovanských geografů a ethnografů v Praze 1924. Praha, Geografický ústav Karlovy university 1926, s. 71-74.

[3] Interview with President of RA-VI Professor Dr. Peter Steinhauser on the occasion of his visit to Prague. Meteorol. Zpr., 47, 1994, č. 6, s. 161-162.

[4] Krška, K. - Šamaj, F.: Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha, Karolinum 2001 [V tisku].

[5] Munzar, J. a kol.: Malý průvodce meteorologií. Praha, Mladá fronta 1989. 248 s.

[6] Seydl, O.: Meteorologie na Pražské hvězdárně a v Čechách v minulosti (1752-1839). In: Hanzlíkův sborník. K sedm-desátým narozeninám. Praha, Státní meteorologický ústav, publ. ř. C, sv VI, 1952, s.13-51.

[7] Steinhauser, F.: Die Geschichte der Zentralanstalt von ihrer Gründung bis zur Gegenwart. Almanach der Öster-reichischen Akademie der Wissenschaften, 127, 1977.

[8] Pejml. K.: Poznámky k vývoji české meteorologie od nej-starších dob do roku 1919. Dějiny vědy a techniky, 18, 1985, s. 234-245.

[9] Veselý, E.: Karel Kreil zemřel před sto lety. Meteorol. Zpr., 16, 1963, č. 1, s. 21.

[10] Veselý, E.: Sto let rakouské meteorologické společnosti. Meteorol. Zpr., 18, 1965, č. 6, s. 182-183.

Karel Krška, MZ 2001/4, ročník 54, str. 114-118


 

METEOROLOGICKÉ PUBLIKACE KRÁLOVSKÉHO ASTRONOMA ANTONÍNA STRNADA (1746-1799)

(Na okraj dvoustého výročí jeho úmrtí.)

1. ÚVOD

23. září 1999 uplynulo 200 let od úmrtí průkopníka české meteorologie Antonína Strnada, jehož význam byl podrobně­ji nastíněn na stránkách Meteorologických zpráv před třemi lety v souvislosti s 250. výročím jeho narození [6], Doplňkem byl příspěvek o Strnadově popularizaci názorů G. Toalda u nás [7], V tomto navazujícím článku bychom chtěli přede­vším připomenout jeho odkaz v podobě pozoruhodného sou­boru meteorologických publikací z let 1775-1795.

Obr. 1 Hřbitov v Chržíně, místo posledního odpočinku A. Strnada

Před blížícím se výročím Strnadova úmrtí jsme považo­vali za vhodné navštívit hřbitov u kostela sv. Klimenta v Chržíně (okr. Kladno), místa jeho posledního odpočinku. Přesné místo hrobu prof. Strnada je sice po stavebních úpra­vách hřbitova již obtížně identifikovatelné, potěšitelné však je, že na zdi kostela je dochovaná pamětní kovová deska s věr­nou kopií nápisu z původního náhrobku z pískovce, který dala zbudovat Strnadova manželka Kateřina (obr. 1, 2). Na desce, zhotovené z podnětu dr. F. Schustera z Krajinského muzea v Kralupech n. Vltavou a zasazené v roce 1935 [14], čteme:

„Odlehčení v nemoci hledaje věčné odpočinutí nalezl tuto 23. záře 1799 Pan Antonín Strnad, královský hvězdář a učitel na vysokých školách pražských, rozličných učených společ­ností oud, horlivý křesťan, laskavý manžel, otec pečlivý a pra­vý vlastenec, narozený v Náchodě 14. srpna 1746. Na důkaz lásky postavit dala manželka. " Český nápis je doplněn latin­ským dvojverším, připomínající Strnadovo povolání: „TE CAPIUNT LAETO VENIENTEM SIDERA VULTU, AST, QUAE TE GENUIT, PATRIA TERRA DOLET", tj. S radost­nou tváří přijímají hvězdy tvůj příchod, truchlí však rodná zem.

Obr. 2 Kopie náhrobní desky ze Strnadova pomníku

Letopočet na pomníku je jedním z dokladů, že A. Strnad se nenarodil v r. 1749. Připomínáme to opět proto, že tento omyl uvedly znovu Dějiny Karlovy univerzity [2] i nový Pražský uličník [5], v němž se píše: „Antonín Strnad (1749-1799), astronom a matematik, od roku 1781 ředitel hvězdárny v Klementinu, rektor pražské univerzity", tedy na­víc beze zmínky o jeho působení v meteorologii. S potěšením lze naopak konstatovat, že správný letopočet Strnadova naro­zení 1746 má již Encyklopedie Diderot [3]. Je třeba ovšem dodat, že na hřbitovním pomníku je nesprávné datum Strnadova narození: stěží se totiž mohl narodit o den později, než byl pokřtěn [6],

Nehynoucím pomníkem je bezesporu publikační odkaz profesora Strnada. Při sestavování jeho přehledu jsme vychá­zeli nejprve z několika dosavadních bibliografií, počínaje dobo­vým nekrologem [1] a pracemi F. Schustera [13, 14]. Základ­ními pak byly práce O. Seydla [9, 12] spolu s výčtem Strnado­vých spisů v Pejmlově knize vydané k 200. výročí meteorolo­gické observatoře v Klementinu [8]. Nejnověji se tomuto téma­tu věnovala M. Kouklová z Památníku národního písemnictví v souvislosti s druhým pokusem o rekonstrukci a zhodnocení dnes již rozptýleného unikátního souboru dobové literatury, kterou Strnad získal do své soukromé knihovny [4],

Protože zmíněné soupisy obsahují četné nepřesnosti, považovali jsme za nezbytné konfrontovat „de visu" všechny dostupné Strnadovy práce. Přesto se nepodařilo nahlédnout do všech jeho pojednání. Domníváme se však, že připojený nový seznam bude užitečným východiskem pro žádoucí obsa­hové zhodnocení díla A. Strnada.

2. STRNADOVY PUBLIKACE S METEOROLOGICKOU TEMATIKOU

  1. Witterungsbeobachtungen fiir das Jahr 1774. Abhandlun­gen einer Privatgesellschaft in Bohmen, I, Prag 1775, s. 389-394.
  2. Meteorologische Beobachtungen auf das Jahr 1775. Abh. Privatges. in Bohmen, II, 1776, s. 392-406.
  3. Meteorologische Beobachtungen auf das Jahr 1776. Abh. Privatges. in Bohmen. III, 1777, s. 406-418.
  4. Meteorologische Beobachtungen auf das Jahr 1777. Abh. Privatges. in Bohmen, IV, 1779, s. 349-354.
  5. Meteorologische Beobachtungen vom Jahre 1778-1781. Abh. Privatges. in Bohmen, V, 1782, s. 387-388, tb.
  6. Observationes Pragenses, a. 1781 (od 1. 8. do 31. 12.). In: Ephemerides Societatis meteorologicae Palatinae 1781, s. 327-337. Manheimii 1783.
  7. Auszug aus den meteorologischen Beobachtungen welche auf der Prager Sternwarte sind gemacht worden im Jahre 1782. Abh. Privatges. in Bohmen, VI, 1784, s. 393-106.
  8. Observationes Pragenses a. 1782. In: Eph. Soc. met. Palat. 1782, s. 285-305. Manhemii 1784.
  9. Prager Witterungsbeobachtungen fiir das Jahr 1783. In: Sammlung der vorziiglichsten Schriften aus der Thie-rarzney. Bd. II., ed. Joh. Knobloch, Prag 1786.
  10. Observationes Pragenses a. 1783. In: Eph. Soc. met. Palat. 1783, s. 371-416. Manheimii 1785.
  11. Meteorologische Beobachtungen von den Jahren 1783, 1784 nebst einem Entwurfe der beobachteten Barometer-bewegungen von 6 Uhr friih bis 10 Uhr abends i. J. 1785 Abh. d. bohm. Ges. der Wiss., I, 1785.
  12. Observationes Pragenses a. 1784. In: Eph. Soc. met. Palat. 1784, s. 630-682. Manheimii 1786.
  13. Observationes meteorol. unius mensis lunaris synodici factae Pragae Bohemorum [VII 1785]. In: Eph. Soc. met. Palat. 1784, s. 596-610. Manheimii 1786.
  14. Betrachtungen uber einige meteorologische Gegenstände, besonders uber die Ebbe und Fluth in der Luft, als auch uber die mehrmaligen täglichen Beobachtungen, wie auch der mittleren auf 1783-1784. Mit Tabellen. Abh. d. bohm. Ges. d. Wiss., I, 1785, s. 300-342.
  15. Observationes Pragenses a. 1785. In: Eph. Soc. met. Palat. 1785, s. 557-595. Manheimii 1787.
  16. Meteorologische Beobachtungen auf das Jahr 1785. Tafel zu den meteorologischen Beobachtungen der k. k. Stern­warte zu Prag 1785. Abh. d. bohm. Ges. d. Wiss., III, 1787, s. 233-256.
  17. Observationes Pragenses a. 1786. In: Eph. Soc. met. Palat. 1786, s. 549-568. Manheimii 1788.
  18. Etwas uber das Klima von Bohmen. In: Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmenm, ed. J. v. Riegger, II. Heft, Prag u. Leipzig 1787.
  19. Noch etwas uber das Klima in Bohmen. In: Materialien V. Heft, Leipzig u. Prag 1788.
  20. Etwas vom Klima in Bohmen. In: Materialien VIII. Heft, Leipzig u. Prag 1788.
  21. Observationes Pragenses a. 1787. In: Eph. Soc. met. Palat. 1787, s. 81-93. Manheimii 1789.
  22. Physikalischer Witterungskalender. Prag 1788, 152 s.
  23. Physikalischers Taschenbuch auf das Jahr 1789. Fiir Freunde der Oekonomie und Witterungskunde. Prag 1789, 183 s.
  24. Meteorologische Resultate der in Prag und einigen andern Orten in Bohmen gemachten Luftbeobachtungen und andern Erscheinungen [1786-1789], Neuere Abh. d. k. bohm. Ges. d. Wiss., I, 1790, s. 235-256.
  25. Chronologisches Verzeichnis der Naturbegebenheiten im Königreiche Bohmen vom Jahre Christi 633 bis 1700 ... Prag 1790, 235 s„ 2. vydání 1795.
  26. Kurze Beschreibung, Erklárung und Abbildung der am 17ten Maymonats 1790. erschienenen NebenSonnen. Prag 1790, 14 s. + 2 obr.
  27. Observationes Pragenses a. 1789. In: Eph. Soc. met. Palat. 1789, s. 343-344 [jen měsíční přehledy]. Manheimii 1793.
  28. Observationes Pragenses a. 1790. In: Eph. Soc. met. Palat. 1790, s. 144-170. Manheimii 1793.
  29. Beytrag zu der Geschichte des Winters im Christmonate 1788. In: Sammlung physikalischer Aufsatze, ed. J. Mayer, III, s. 39-88. Dresden 1793.
  30. Meteorologischer Beytrag auf das Jahr 1792. In: Neue Sammlung vermischter oekonomischen Schriften, ed. J. Riem, III, Dresden 1793.
  31. Betrachtung uber die Wetterableiter. In: Sammlung phys. Aufsatze, ed. J. Mayer, III, s. 89-114. Dresden 1793.
  32. Stoletý kalendář na způsob Krysstofa z Helwiku. V Praze 1793.
  33. Observationes Pragenses a. 1791. In: Eph. Soc. met. Palat. 1791, s. 67-91. Manheimii 1794.
  34. Ueber die mittlere Barometerhóhe von Prag. In: Samm­lung phys. Aufsatze, ed. J. Mayer, IV, s. 41-60 + 2 tb. Dresden 1794.
  35. Bestimmung des mittleren Grads von Warme von Prag. In: Sammlung phys. Aufsatze, ed. J. Mayer, IV, s. 61-68. Dresden 1794.
  36. Resultate der in Prag und einige Orten in Bohmen 1790, 1791,1792,1793 gemachten meteorologischen Beobach­tungen. Neuere Abh. d. k. bohm. Ges. d. Wiss., II, 1795, s. 249-253 + 5 tb.

3. ZÁVĚR

K přínosům uvedeného soupisu patří např. podrobné cita­ce Strnadových příspěvků do manheimských meteorologic­kých ročenek v letech 1781-1787 a 1789-1791. Nebo dopl­nění položky č. 29 o průběhu zimy v prosinci 1788, která chy­bí v bibliografii M. Kouklové [4], Shodou okolností se jedna­lo o rok, pro nějž chybí v uvedených ročenkách pozorování z Prahy. Přitom v tomto pojednání doplnil Strnad průběh extrémního prosincového počasí v evropském kontextu nejen údaji z Prahy, nýbrž i ze Žitenic a Telče. Meteorologická měření v Telěi, která pro něj prováděl telčský lékař Franz Alois Mack von Magg v roce 1788, jsou patrně nejstarší dochovaná přístrojová pozorování z Moravy.

Za pozornost stojí i vůbec první Strnadův článek o pozo­rováních v roce 1774 (obr. 3), protože rekonstruovaná seku­lární řada teplot v Praze začíná rokem 1775. Tehdy se ovšem sledovala teplota a tlak vzduchu jen dvakrát denně: jednak na podzim, v zimě a na jaře při východu slunce, v létě dvě hodiy po něm, jednak odpoledne ve 3 hodiny. Zajímavé rovněž je, že se jedná také o první a poslední práci v němčině s nezko­moleným příjmením, tj. Strnad místo pozdějšího Strnadt.

Celkově se ukazuje, že meteorologické příspěvky tvoří přinejmenším polovinu všech Strnadových - tedy i astrono­mických - publikací. Započteny nejsou hospodářské kalendá­ře, které vydával z pověření Vlastenecko-hospodářské spo­lečnosti země České.

Literatura

[1] Anton Strnad, k. Astronom. Abh. dd. kgl. bohm. Ges. Der Wiss., 1802-1804, s. 42-49.

[2] Beránek, K. et  al: Dějiny  univerzity  Karlovy II (1622-1802). Praha, Univerzita Karlova 1996, s. 132.

[3] Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl 4. 1. vyd. Praha, Nakladatelský dům OP 1998, s. 246.

[4] Kouklová, M.: Knihovna astronoma Antonína Strnada. Astronomický ústav ČSAV Ondřejov 1989. 312 s.

[5] Laštůvka, M. - Ledvinka, V. et al.: Pražský uličník II, s. 219. Praha, Libri 1988.

[6] Munzar, J.: Antonín Strnad (1746-1799), průkopník české meteorologie. Meteorol. Zpr., 49, 1996, ě. 6, s. 161-166.

[7] Munzar, J.: Giuseppe Toaldo (1719-1797) a jeho ohlas v díle Antonína Strnada. Meteorol. Zpr., 51, 1998, č. 3, s. 81-84.

[8] Pejml, K.: 200 let meteorologické observatoře v pražském Klementinu. Praha, Hydrometeorologický ústav 1975.78 s.

[9] Seydl, O.: Knihovna astronoma Antonína Strnada, ředitele pražské hvězdárny (1746-1799). Praha 1939. 78 s.

[10] Seydl, O.: Meteorologie v ročenkách astronoma Antonína Strnada. Meteorol. Zpr., 3, 1949, č. 1, s. 3-7.

[11] Seydl, O.: Meteorologické zprávy starých kronik. Meteorol. Zpr., 6, 1953, č. 2, s. 57-60.

[12] Seydl, O.: Meteorologie na pražské hvězdárně v Pra­ze-Klementinu (1752-1940). In: Sborník prací HMÚ ČSSR. 1. Praha 1963, s. 7-34.

[13] Schuster, E: Život a dílo astronoma Antonína Strnada. Říše hvězd, 12, 1931, č. 6, s. 97-107.

[14] Schuster, E: Krajinské museum v Kralupech n. Vit. památ­ce českého astronoma, univ. profesora dr. Antonína Strna­da, rodáka náchodského. Společnost krajinského musea v Kralupech nad Vltavou 1935. 13 s.

Rukopis odevzdán v listopadu 1999, lektor RNDr. K. Krška, CSc.

Jan Munzar - Vilibald Kakos, MZ 1999/6, ročník 52, str. 182-184


 

NEOPOMINUTELNÁ PUBLIKAČNÍ VÝROČÍ A POUČENÍ Z NICH

Rok 1997 představuje pro československou, resp. českou meteorologii a klimatologii, rok několika základních publikačních výročí spojených s léty 1907, 1937, 1947 a 1957.

Před devadesáti lety publikoval prof. S. Hanzlík ve Věstníku Královské české společnosti nauk svoji objevnou mezinárodně významnou studii O studených a teplých anticyklonách, ve které teoreticky zdůvodnil zatím nedefinovanou výškovou teplou anticyklonu.

V roce 1937 vydal Vojenský ústav vědecký v překladu M. Končeka základní synoptickou učebnici S. P. Chromova Úvod do synoptického rozboru počasí. Někomu se může zdát, že šedesát let je příliš dlouhá doba, ale je nutné si uvědomit, že na tuto Chromovovu publikaci navázal teprve v roce 1948 R. Scherhag Neue Methoden der Wetteranalyse und Wetter - prognose a až v roce 1956 publikuje S. Petterssen svoji věhlasnou knížku Weather analysis and forecasting.

V roce 1947 vychází v edici Příroda a lidé jako 46. svazek II. přepracované a značně rozšířené vydání knížky S. Hanzlíka Základy meteorologie a klimatologie (první vydání vyšlo v roce 1923).

Analogická situace je v oblasti objektivních předpovědních metod. Na světě první ucelenou studii na toto téma publikuje prof. S. Brandejs v roce 1957 pod názvem Úvod do početní předpovědi počasí v Geofyzikálním sborníku č. 61. V důsledku toho, že nešlo o samostatnou publikaci, ale součást uvedeného sborníku, nenašla, bohužel, odpovídající ohlas. Pro úplnost uveďme, že na tuto práci o deset let později navázala publikace M. Škody a O. Zikmundy Objektivní metody předpovědi v synoptické meteorologii, kterou vydalo v roce 1966 ČHMÚ. Knížka se stala vyhledávanou vysokoškolskou učebnicí a má dosud nejvyšší citační index.

V dalších letech vyšla řada významných publikací (Haltiner a Martin, Houghton atd.). Nemalou zásluhu na prudkém publikačním boomu má jak Světová meteorologická organizace, která vydala řadu monografií, tak Regionální centrum pro střednědobou předpověď (ECMWF) v Readingu. Přičteme-li k tomu stovky článků v odborných časopisech a výsledky numerických předpovědí termobarických polí, včetně meteorologických prvků v tzv. meteogramech vysílaných jak světovými, tak regionálními či specializovanými centry, mohli bychom předpokládat, že meteorolog-synoptik má dostatek odborných znalostí a věrohodných podkladů pro vlastní předpověď počasí. Vzniká tudíž logická otázka, proč se adekvátně nezlepšuje předpověď počasí, zvláště srážek.

Všechna subjektivní hodnocení modelů přijímaných telekomunikačním centrem v Praze-Komořanech naznačují, že zvláště LAM modely jsou velmi úspěšné a poskytují nejrozsáhlejší podkladové materiály pro rozhodování meteorologa. Toto tvrzení není v rozporu s následným konstatováním, že občas dochází v modelech jednotlivých služeb k výrazným neshodám, zvláště u předpovědi srážek. Soustředíme se pro jednoduchost na model ALADIN. Tento model, který je nám nejbližší, obsahuje všechny fyzikální parametrizace umožňující kvalifikovanou předpověď jevů měřítek 15-20 km. Z toho plyne, že předpověď je z fyzikálně-matematického hlediska zcela optimální a spolehlivá. Přesto se stává, že předpovědi, které se jeví na první pohled nevěrohodnými a meteorologem nejsou akceptovány, se splní. Totéž platí, bohužel, i obráceně. Předpověděná pole musí být podle našeho názoru doplněna o rozsáhlé výpočty diagnostických veličin zdůvodňujících či zpochybňujících předpověděná pole či přímo jednotlivé meteorologické prvky. Ideální, ale nesplnitelné, by bylo provádět tyto výpočty na nezávislých podkladových materiálech.

Kvalita předpovědí je definována nejen dokonalým matematickým řešením a parametrizacemi, ale hlavně kvalitou vstupních dat. Vstupní data netvoří jen termodynamická pole získaná objektivní analýzou z měření na síti přízemních a výškových stanic, ale též zvolená modelová orografie, od které se odvíjí výpočet vertikální souřadnice. Navíc jsou pro tuto modelovou plochu předpovídány jevy na „zemi“. Tyto chyby můžeme pojmenovat chybami systematickými a odstranit je pomocí postprocessingu, např. Kalmanovým filtrem. Další objektivní zdroj chyb vzniká neuvažováním snosu radiosond. Tento nedostatek bude odstraněn až zavedením čtyřdimenzionální objektivní analýzy, s kterou jsou již činěny pokusy např. v ECMWF.

Mohou nás výše citované základní publikace inspirovat v hledání nových nástrojů, které by potvrdily či naopak vyvrátily pochybnosti meteorologů při analýze přijatých numerických předpovědí? Z tohoto pohledu snad jedině Petterssen nebo nedávno vyšlá publikace Howarda B. Bluesteina Synoptic - Dynamic Meteorology in Midlatitudes, díl I a II, poskytující dostatek stimulů k řešení otázek frontogeneze a cyklogeneze.

Příště se zamyslíme nad některými aspekty Bluesteinovy knihy. Ve stávajících modelech jsou přechody front, resp. frontální rozhraní, nezachytitelné, a tudíž postihnout krátkodobě zvýrazněné jevy je současně nemožné. Synoptik nemá však k dispozici ani kolekci vypočtených diagnostických kritérií umožňujících alespoň analýzu okamžitého stavu fronty. Její projevy zná jen v diskrétních časových okamžicích pozorování na vybraných stanicích. Při předpovědi počasí se přidržuje jak svých zkušeností s tvary termodynamických polí, tak základních pravidel popisujících průběhy počasí na jednotlivých typech front, spíše však modelových front s učebnicovým průběhem počasí.

Současná technika však již umožňuje v kombinaci s do-statkem přízemních pozorování (máme na mysli všechna pozorování, nejen ta, která vstupují do světové či regionální výměny), konstruovat objektivní analýzy základních prvků a počítat diagnostické parametry vypovídající cosi o stavu vzduchových hmot, jejich schopnosti absorbovat při svém postupu další vlhkost nebo se transformovat či rozpadat.

Uveďme jako příklad nový interaktivní SW METPRO zakoupený ČHMÚ pro zpracování družicových, radarových a veškerých synoptických měření, včetně modelových termobarických polí. Tento SW umožní výpočty libovolných polí, jejich kombinace apod. Budeme se zabývat parametry, které budou pravděpodobně schopny z prognostických polí potvrdit nebo naopak vyvrátit předpověděné jevy, resp. nejevy.

Miroslav Škoda, MZ 1997/2, ročník 50, str. 62-63


 

NĚKOLIK POZNÁMEK K NEJSTARSÍM DENNÍM POZOROVÁNÍM POČASÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY V LETECH 1533-1545

Denní záznamy o počasí jsou jedním z nej významnějších zdrojů informací pro rekonstrukci klimatu v období před začátkem přístrojových pozorování. V mnoha případech významně doplňují a zpřesňují písemné zprávy o počasí z narativních pramenů. Nejinak je tomu i při rekonstrukci kli­matu v Českých zemích, kde denní záznamy počasí Jana z Kunovic z let 1533-1545, o nichž referuje Munzar [6] na stránkách tohoto časopisu, jsou unikátním materiálem.

Citovaná práce představuje doplnění předchozí práce [5], na rozdíl od ní autor opravuje zejména některé diskutabilní skutečnosti týkající se historie tohoto materiálu. V této sou­vislosti je však třeba upozornit na některé nepřesnosti, popř. jinou interpretaci uváděných skutečností.

Podle našich výzkumů [1] zkratka na předsádce Stoeflerových efemerid [8] „F: A. Z. Zierotain: baro" znamená Fridrich altus (starší) ze Žerotína, pán. Analogickými zkrat­kami byly totiž označovány knihy v knihovně, jejímž vlastní­kem byl Karel starší ze Žerotína [2]. Ten získal efemeridy patrně od svého strýce Fridricha ze Žerotína spolu s přerov­ským panstvím a knihovnou. Porovnání písma na předsádce s rukopisy Karla staršího ze Žerotína [9] ukazuje totiž na stej­nou ruku.

Od Fridricha ze Žerotína vede cesta k jeho matce Elišce z Kunovic (starší překlad slova Elisabeth také Alžběta), pro­vdané roku 1535 za Pavla ze Žerotína, jimž se Fridrich 23. srpna 1538 narodil (viz zápisky in [8]). Eliška z Kunovic jako dcera Jana z Kunovic získala efemeridy se zápisky patr­ně po otcově smrti po 9. dubnu 1545.

Fridrich ze Žerotína tedy není ani pisatelem úvodní sen­tence na předsádce, ani manželem Elišky, dcery Jana z Ku­novic, jak se uvádí v [6]. Podle [7] byl ženat třikrát, Eliška z Kunovic však mezi manželkami nefiguruje a z výše uvede­ných důvodů ani figurovat nemůže.

Z hlediska lokalizace pozorování se kloníme k Uherskému Ostrohu nebo Uherskému Brodu, který spolu s hradem získal Jan z Kunovic roku 1506 od českého krále Vladislava U. Jagellonského. Hrad ale opustil a v letech 1512-1520 si nechal ve městě vystavět v blízkosti dominikánského kláštera honos­ný dům [3]. Zdánlivé rozpory v místopisných informacích, kdy se autor několikrát vydal do Brodu a následně se vrátil „domů" [6], přičítáme spíše zjevné nesystematičnosti záznamů.

V práci [6] se objevuje několik dalších drobnějších ne­přesností. Poslední zápis Jana z Kunovic je z 9. dubna 1545 (nikoli 10. dubna). Zveřejněná pozorování z ledna 1541 se v přepočtu na gregoriánský kalendář netýkají 13. ledna až 14. února, ale 11. ledna - 10. února. Počet dnů n, který je tře­ba připočítat k datům podle juliánského kalendáře pro převod na gregoriánský, se totiž vypočítá podle vztahu [4]:

n = c-(c, /4)-2,

kde c je počet celých století od začátku letopočtu a c, je nejbližší předchozí celé stoleti dělitelné beze zbytku čtyřmi. Pro 16. století je tedy po dosazení c = 15 a c, = 12 do uvede­ného vzorce n rovno 10 dnům. S ohledem na problémy se čte­ním rukopisných záznamů se od [6] lišíme pro 6. únor 1539 (teplo, jasno, v noci vítr nikoli tání).

Protože období 1533-1545 je v českých zemích pokryto písemnými narativními prameny nedostatečně, a to ještě spíše v letním půlroce, jsou pozorování Jana z Kunovic důležitým materiálem pro charakterizování teplotního a srážkového cha­rakteru měsíců, k nimž se vztahují jeho pozorování (tab. 1). Tato interpretace doplňuje krátkou charakteristiku povětrnost­ních podmínek několika delších období uvedenou v [6].

Tab. 1 Interpretace teplotní a srážkové extremity měsíců podle denních záznamů počasí Jana z Kunovic na jihovýchodní Moravě v období 1533-1545. Vysvětlivky: teplotní extremita měsíce: T— teplý, P - průměrný, C - chladný, D - drsný; srážková extremita měsíce: V - vlhký, A - průměrný, S - suchý; x - neúplné denní záznamy neumožňující interpretaci extremity daného měsíce. Datace podle gregoriánského kalendáře.

Literatura

[1]   Brázdil, R. - Kotyza, O.: Denní pozorování počasí Jana z Kunovic na jihovýchodní Moravě v letech 1533-1545. Rukopis. Brno 1995.

[2]   Dudík, B.: Karfs von Žerotín bohmische Bibliothek in Breslau. Prag, Verlag der k. k. Gesellschaft der Wissenschaften 1877. 60 s.

[3] Hosák, L. - Zemek, M., eds.: Hrady, zámky a tvrze v Če­chách, na Moravě a ve Slezsku I. Jižní Morava. Praha, Svoboda 1981.367 s.

[4] Chrenov, L. S. - Golub, I. J.: Vremja i kalendář. Moskva, Nauka 1989. 125 s.

[5] Munzar, J,: The discovery of daily weather records in Moravia from 1533-1545 (An attempt of their authorization and localization). In: Brázdil, R., Kolář, M., eds.: Contemporary Climatology. Brno, 1994. s. 409-413.

[6] Munzar, J.: První systematická denní pozorování počasí na území České republiky z let 1533-1545. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 4, s. 105-108.

[7] Slavík, J.: Heslo „ze Žerotína". In: Ottů v slovník naučný. 27. díl. Praha, J. Otto 1908. s. 814-823.

[8] Stoefler, J.: Ephemeridum opus Ioannis Stoefleri Iustin-gensis mathematici a capite anni redemptoris Christi M.D.XXXII. in alios XX. proxime subsequentes, ad veterum imitationem accuratissimo calculo, elaborátům. Cum gratia et privilegio Caesareo. Tubingae per Huldenrichum, 1531. Morhart Ann. XXXI. Kal. Sept. Bibliotheka Universytecka, Wroclaw, nová sign. 394569 (stará sign. 4.M.620).

[9] Urbánková-Hrubá, L.: Kancelář Karla staršího z Žerotína (Diplomatická studie). Sbor. archivních prací, IV, 1954, s. 29-98.

Poděkování:

Poznatky prezentované v tomto příspěvku byly získány při řešení grantu 205/95/0509 finančně podporovaného GA ČR.

Rudolf Brázdil - Oldřich Kotyza, MZ 1996/3, ročník 49, str. 90-91


 

TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU A JEHO DENNÍ METEOROLOGICKÁ POZOROVÁNÍ V LETECH 1557-1558

1. ÚVOD

Písemné historické prameny o počasí a příbuzných jevech patří k důležitým zdrojům informací pro rekonstrukci klima­tu našeho tisíciletí. Oproti středověku, kde jsou údaje o pově­trnostních jevech spíše sporadické a časově nerovnoměrně zastoupené [3], roste výrazně jejich počet v 16. století [2]. Souvisí to s celkovým společensko-ekonomickým vývojem v tomto století [13], kdy nové racionální způsoby hospodaře­ní na šlechtických i církevních velkostatcích se opíraly o výsledky exaktních věd. Majitelé panství se snažili co nej­více využívat půdní fond, odvodňovali bažiny a budovali ryb­níky [21].

Rozšiřování nových vědeckých objevů zpřístupnil širší veřejnosti i vynález knihtisku roku 1450 a jeho obecné rozší­ření po roce 1500. Dochází k mocnému rozvoji kronikářství a analistiky, a to především zásluhou vzdělaných městských písařů, učitelů a farářů [34]. Významný byl i obrat v nazírání na meteorologii, což souviselo i s novými výsledky astrono­mie. To podnítilo mj. i zájem šlechticů, astronomů, lékařů aj. k zapisování počasí v jednotlivých dnech do tištěných kalen­dářů, hvězdářských tabulek či osobních deníků. Výsledky svých denních záznamů pozorovatelé srovnávali s oficiálně tištěnými astrometeorologickými předpověďmi i s průběhem počasí v minulých letech. Daleko hlubší byl zájem astrono­mů, kteří se snažili porovnat výsledky svých meteorologic­kých pozorování s oběhy planet a celkovým vývojem vesmí­ru. Rovněž jim denní pozorování počasí sloužilo k obhajobě jejich tištěných prognostik proti případné kritice uživatelů [27].

V českých zemích se oproti západní Evropě [19, 20] obje­vují první denní pozorování podstatně později. Bylo to patrně dáno vcelku pozdním založením univerzity Karlem IV. 7. dubna 1348 a stagnací v 15. století, způsobenou husitský­mi válkami. Obecně lze říci, že až koncem 15. a především v 1. polovině 16. století dochází k oživení hospodářství i vědy [29]. Teprve ze 16. století pocházejí z českých zemí první dosud známé denní záznamy o počasí. Prováděl je šlechtic Jan z Kunovic v období 1533-1545 na jihovýchodní Moravě [6,22,24]. V Čechách lze zatím za nejstarší považovat zápisy českobudějovického písaře Jana Petříka z Benešova ze zimy 1555/56 [5]. Denní záznamy o počasí si vedl i astronom Tadeáš Hájek z Hájku v letech 1557-1558 (viz dále). V letech 1588-1591 k nim ještě přistupuji pozorování nejvýznamnější-ho představitele proslulého moravského rodu, Karla staršího ze Žerotína [4], a v letech 1596-1598 a 1622 lékaře Matyáše Borbonia z Borbenheimu [11,28]. Obdobné zápisy o počasí v Čechách si v letech 1599-1601 zřejmě vedl i významný astronom Tycho Brahe. Počasí zaznamenával totiž již v letech 1582-1597 v Uranienburgu na Hvenu. Bohužel tato česká pozorování jsou nezvěstná [27].

2. OSOBNOST TADEÁŠE HÁJKA Z HÁJKU

Charakteristika životních osudů Tadeáše Hájka z Hájku (obr. 1) čerpá z prací [1,9,18,32,36,37]. Tento proslulý astro­nom, matematik a lékař, známý též pod jménem Hagecius nebo Tadeus Nemicus, se narodil v Praze nejpravděpodobně­ji v roce 1525. Jeho otec, pražský měšťan Šimon bakalář, byl zámožným a váženým úředníkem při Betlémské kapli a jako univerzitně vzdělaný muž zaručoval svému synu kvalitní vzdělání. Velkou zásluhu na Tadeášově výchově měla také jeho nevlastní matka, se kterou se po brzké smrti první man­želky Hájkův otec v roce 1530 oženil. Tadeáš Hájek prožil dětství a téměř celý život v domě „U Hájků" na Betlémském náměstí v Praze čp. 252.

Po absolvování některého z proslulých pražských ústavů studoval Hájek ve 2. polovině 40. let na pražském Vysokém učení (Karlově univerzitě). Roku 1548 odešel na vídeňskou univerzitu, kde studoval matematiku a lékařství. V roce 1550 po návratu do Prahy dosáhl bakalářské a roku 1552 mistrov­ské hodnosti. Po následujícím pobytu v zahraničí (zvláště v Itálii) se roku 1553 vrátil do pražského Karolina jako učitel matematiky na artistické fakultě.

V    této době vydal tiskem své první odborné knihy, mimi­ci a pranostyky (soupis viz např. [36]). Za své lékařské a hvěz­dářské zásluhy byl roku 1554 povýšen císařem Ferdinandem L do rytířského stavu s právem užívat erb a přídomek z Hájku [33]. Na univerzitě působil do roku 1557, kdy se oženil s Kateřinou ze Stránova a podle tehdejších univerzitních řádů musel své učitelské místo opustit. Studia lékařství ve Vídni mu umožnily založit lékařskou praxi, která se stala hlavním zdrojem jeho příjmů. Přitom nalezl i dostatek času pro geo­grafická, botanická a astronomická studia. Kolem roku 1558 se ujal překladu díla italského botanika P. O. Matthioliho. Český překlad herbáře, doplněného vlastními Hájkovými poznatky z botanického bádání i lékařské praxe, vyšel v Praze roku 1562 [1].

V letech 1556-1563 trianguloval okolí Prahy. Jeho mapa, v níž se zmiňuje humanista Matouš Kolín, však nezůstala zachována. Roku 1566 se Hájek zúčastnil jako hlavní polní lékař císařského tažení proti Turkům a obléhání Rábu [26]. Za své služby ještě roku 1566 či 1567 získal od císaře Maxmi­liána II. úřad dvorského fyzika a osobního lékaře.

Roku 1571 byl Hájek na zemském sněmu jmenován protomedikem Království českého a získal i dědičný šlechtický titul [25]. Do mezinárodních hvězdářských kruhů vstoupil pracemi o nové hvězdě, která se v listopadu 1572 objevila v souhvězdí Kasiopeja. Později vydal ještě několik astrono­mických spisů, většinou věnovaných kometám a supernovám [1,36]. Roku 1575 se na korunovaci Rudolfa II. v Řezně spřá­telil s dánským astronomem Týchonem Brahem. O dva roky později, kdy vydal svůj spis o nové kometě, mu zemřela žena Kateřina. Znovu se oženil roku 1583 se Zuzanou z Merklova. S první ženou měl tři syny, s druhou dceru.

V    této době byl již osobním lékařem Rudolfa H, světo­známým matematikem, fyzikem a astronomem. Není proto divu, že měl i značné zásluhy na zavedení nového gregoriánského kalendáře v českých zemích [10], který byl oficiálně přijat až po mnoha střetech s jeho odpůrci v roce 1584 (blíže viz [16]). Na základě pověření císaře Rudolfa II. mohly být všechny nově vytištěné kalendáře v Království českém od roku 1584 distribuovány teprve po Hájkově schválení.

Hájek, těšící se císařově důvěře, mu sám demonstroval ně­které jevy a procesy, obracel panovníkovu pozornost k mno­ha závažným problémům, kriticky vybíral badatele a staral se i o doplňování dvorské služby také odborníky z jiných oborů [13]. Z jeho podnětu přijel v únoru 1599 do Prahy Tycho Brahe a 1. ledna 1600 ze Štýrského Hradce i Johannes Kepler. Bohužel, než se stačila plně rozvinout vědecká spolupráce těchto tři osobností, Hájek 1. záři roku 1600 náhle umírá. O dva dny později byl Hájek, jedna z největších vědeckých osobností, kterou daly české země světu, pochován v Betlém­ské kapli. O jeho renomé svědčí fakt, že byl velmi ctěn i tako­vou osobností, jakou byl Galileo Galilei. Po Hájkovi byl také pojmenován jeden z kráterů na Měsíci.

3. PRAŽSKÝ EXEMPLÁŘ CARELLIHO EFEMERID A METEOROLOGICKÁ POZOROVÁNÍ TADEÁŠE HÁJKA Z HÁJKU

Hájek zapisoval svá pozorování počasí do astronomic­kých tabulek v tištěné knize efemerid na léta 1557-1575 od italského astronoma J. B. Carelliho [7] (obr. 2). O těchto zápi­sech se zmínil v podrobné studii již Kořán [17] a téměř doslovně z ní čerpal Munzar [23]. Protože Kořán [17] velmi obšírně charakterizoval tisk a z obsahového hlediska i Hájkovy poznámky, zabýváme se spisem jen ve stručnosti a doplňujeme některé skutečnosti, vyplývající z vlastního stu­dia pražského exempláře Carelliho Ephemerides.

Efemeridy J. B. Carelliho, vytištěné v Benátkách roku 1557, s Hájkovými poznámkami, jsou deponovány v Národní knihovně Praha (sign. 14 C 26). Hájkovo vlastnictví knihy prokazují iniciály T H na kožené vazbě a rovněž jemu adre­sované vložené listy i jeho vlastnoruční poznámky [17]. Poz­námky jsou psány tmavším inkoustem novogotickou polo-kurzívou s výraznými prvky novogotické kurzívy. Pro úspor­nost místa Hájek často latinské vpisky zkracoval, což znesnadňuje jejich čtení. Použitým jazykem je většinou lati­na, čeština se objevuje jen sporadicky.

Charakter zápisů je rozdílný. V úvodu spisu s Carelliho astronomickým výkladem jsou Hájkem přeškrtány či zatrže­ny celé pasáže a opatřeny jeho výkladem astronomických jevů. Text je po stranách, patrně pro přehlednost, oddělen Hájkovými margináliemi. Ve vlastních astronomických tabul­kách jsou Hájkovou rukou vpisovány poznámky téměř na všechna volná místa, podobně i záznamy letopisecké povahy na stranách, uvádějících vždy rok. První zápis byl učiněn

26. února 1557 (o zásnubách) a poslední 15. srpna 1570 (o zatmění Měsíce) (data podle juliánského kalendáře). Jeho poznámky lze podle charakteru rozdělit na astronomická pozorování, záznamy o rodinných událostech, o jeho one­mocněních, o seminářích, o počasí a na zprávy letopiseckého charakteru.

Hájkovo denní pozorování počasí je vesměs připisováno ke dnům v efemeridách, a to na okraji pravé stránkové fólie (obr. 3). Pokud byl zápis delší, tak jej Hájek vpisoval i na vol­né místo v řádku se dnem. První takovýto zápis učinil 31. čer­vence 1557 a denní záznamy dovedl až do 10. února 1558, kdy se objevuje první česká poznámka o počasí - „sníh a meteli­ce". Po 10. únoru 1558 nacházíme již jen čtyři zápisy o poča­sí, z toho dva o mrazech (psány latinsky) a dva o bouřkách (česky) (viz část 4).

Hájkovy poznámky se zřejmě vesměs týkají Prahy. Autor je přímo nelokalizuje, ovšem náš předpoklad vychází ze zápi­sů, které dokládají jeho pražskou přítomnost (semináře na Vysokém učení, rodinné události, letopisecké záznamy).

Tadeáš Hájek z Hájku použil pro vyjádření počasí 29 ter­mínů, většinou latinských. Jeho popis počasí charakterizuje: teplotní poměry (slova „frigus, frigidus [zima, chladno]; gelus [mráz] - magnus [silný, velký], paucus [skrovný, malý], adus-set [spálil]; tepidus [vlažno, teplo], remissio [obleva]"); sráž­ky („pluit [prší] - super [nad míru], valde [silně, mohutně], parvem [drobně], tonuit [slabě, povolně]; nix, sníh - resolut-que [roztával], pauca [malý, skrovný]"); oblačnost („serenus [jasno]; nubilo [mračna]"); meteory („Uirbidus [chmurno, kal-no]; metelice; hřímání veliké; hrom udeřil"); vítr („ventus [vítr] - magnus [silný, velký], duravit [vytrvalý], flatus [vál]").

Dále autor užívá termín „inconstans" pro nestálé počasí a „similis" pro počasí obdobné předchozímu dni.

Překlad některých latinských slov kolísá. Např. „frigus" znamená chladno či zimu, ale také mráz [31]. Protože ale Hájek užil pro mráz přesnější termín „gelus", je možné se při překladu slova „frigus" přiklonit ke chladnu či zimě. Hájkem použitá terminologie je proti uvedeným denním záznamům ze 16. století [4,6,11] velmi skromná na výrazy. Vyplývá to patr­ně z Hájkova exaktního zaměření, snažícího se pojmenovat stručně a přesně charakter počasí. Snad ho k tomu nutilo i málo místa na poznámky.

4. VERIFIKACE A INTERPRETACE HÁJKOVÝCH METEOROLOGICKÝCH ZÁZNAMŮ

Hájkovy denní záznamy počasí pokrývají v přepočtu na současný gregoriánský kalendář (k datu podle juliánského kalendáře se připočte 10 dnů) období srpna 1557 až února 1558. Nejfrekventovanější jsou záznamy v září 1557, kdy se týkají 86,7 % dnů v měsíci, nej sporadičtější jsou v únoru 1558, kdy pokrývají jen 24,1 % dnů. Meteorologická inter­pretace Hájkových denních záznamů počasí je schematicky znázorněna na obr. 4.

V českých narativních pramenech se zprávy o počasí k tomuto období neobjevují. Pouze Václav Břežan [26] uvádí, že kolem 4. ledna 1558 se objevili v jižních Čechách vlci, kte­ří dávili zvěř a dobytek. To by mohlo ukazovat na předchozí chladnější období, které podle Hájkových záznamů je proká­záno pro 4.-5., 15., 17.-22. prosince a 31. prosince - 6. led­na, ovšem pro polovinu dnů prosince roku 1557 denní zápisy chybí. Interpretace tohoto prosince jako chladnějšího měsíce se shoduje s jeho hodnocením v Německu a ve Švýcarsku [12, 30]. V lednu 1558 při chybějících záznamech v sedmi dnech je mráz dále udáván jen pro 11. a silný mráz pro 19. a 20. ledna. Polovinu dnů v měsíci však Hájek popisuje jako dny s oteplením nebo teplé, což může ukazovat na průměrný teplotní charakter měsíce stejně jako ve Švýcarsku [30], popř. snad i na spíše teplejší měsíc, jak byl určen jeho charakter v interpretaci pro Německo [12]. Záznamy z února 1558 pak ukazují na chladnější období mezi 13.-20. únorem, z čehož ale nelze usuzovat na charakter celého měsíce, navíc proti­chůdně interpretovaného pro Švýcarsko jako chladný [30] a pro Německo jako teplý [12].

Pokud jde o extremitu zbylých měsíců roku 1557 s Háj­kovými záznamy, jeví se srpen jako deštivější (11 dnů se sráž­kami v 19 dnech s pozorováními). Poněkud problematické jsou zápisy z první poloviny září, kde Hájek uvádí současně jasno (serenum) a déšť (pluit). Proto je počasí v těchto dnech interpretováno jako polojasné s přeháňkami. Převažující zá­znamy v září a v říjnu o jasném počasí (19.-22. října navíc uváděny teplé dny) ukazují na jejich teplý a suchý ráz. Tato teplotní interpretace je v souladu s Glaserem [12] pro Ně­mecko, zatímco Pfister [30] charakterizuje oba měsíce ve Švýcarsku jako průměrné. V listopadu 1557 se Hájkovy záz­namy vztahují ke čtvrtině jeho dnů, což neumožňuje interpre­taci charakteru měsíce, který byl v obou porovnávaných zemích charakterizován jako teplotně průměrný [12, 30].

Další Hájkovy vpisky do Carelliho efemerid se vztahují až k roku 1559. K 17. dubnu a 6. květnu uvádí, že mráz spálil vinnou révu. Ze zápisu ze 6. května, že „gelu mane adusset vites et altere die" (tj. ráno mráz spálil vinnou révu i druhý den), plyne stejný mráz také 7. května. Hájkovy záznamy jsou v souladu se zprávami z Prostějova [8], kde byly v dubnu a začátkem května jasné a teplé dny jako v létě a rozkvetly stromy. Velkým mrazem datovaným k11. květnu pak pomrzly stromy a vinice. Škody mrazem na vinicích a ovocných stromech zmiňuje na jaře také Marek Bydžovský [15].

25. července 1559 uvádí Hájek bouřku při západu slunce, kdy uhodilo na pražském Novém Městě do radnice a vznikl požár. Tuto událost zmiňuje také Marek Bydžovský [15], kte­rý hovoří o lijáku. Další Hájkova zpráva o bouřce je z 20. čer­vence 1562, kdy uhodil blesk do Daliborky a ještě na dvě dal­ší místa na Pražském hradu.

5. ZÁVĚR

Denní pozorování počasí Tadeáše Hájka z Hájku z obdo­bí srpna 1557 až února 1558 se řadí k dalším denním zázna­mům počasí z českých zemí, které přispívají k charakterizo­vání povětrnostních poměrů 16. století. I když v porovnání s dalšími záznamy [4, 6,11, 28] postihují jen kratší období, pokrývají na druhé straně časový úsek, v němž jiné zprávy o počasí z českých narativních pramenů chybí úplně. Jsou dobrým základem pro interpretaci teplotní a srážkové extre­mity tohoto období, která je v dobrém souladu s údaji pro Německo [12], popř. Švýcarsko [30].

Poděkování: Poznatky prezentované v tomto příspěvku byly zís­kány při řešení grantu 205/95/0509 finančně podporovaného GA ČR. Zvláštním díkem jsme zavázáni dr. Kamilu Boldanovi z Národní knihovny v Praze za poskytnutíxerokopií Carelliho efe­merid a cenné rady i připomínky. Uvedené instituci patří také poděkování za zhotovení fotografických předloh pro obr. 2-4.

Literatura

[1]   Bouška, J., ed.: Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600). Praha, Univerzita Karlova 1976. 39 s.

[2]   Brázdil, R. - Dobrovolný, P. - Kotyzja, O.: Climate fluctuations in the Czech Lands during the 16th century in the Central European context. In: Climate Dynamics and the Global Change Perspective. [V tisku.]

[3]   Brázdil, R. - Kotyza, O.: History of weather and climate in the Czech Lands I (Period 1000-1500). Zurcher Geographische Schriften, 62, Zurich 1995. 260 s.

[4]   Brázdil, R. - Kotyza, O.: Daily meteorological observations of Charles Senior of Žerotín in the years 1588-1591. Scripta Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., 25, Geographia, 1995 Brno, s. 7-39.

[5] Brázdil, R. - Kotyza, O.: Nejstarší denní záznamy poěasí v Čechách. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 6, s. 184-186.

[6] Brázdil, R. - Kotyza, O.: Denní pozorování počasí Jana z Kunovic na jihovýchodní Moravě v letech 1533-1545. [Rukopis].

[7] Carelli, J. B.: Ephemerides Io. Baptistae Carelli Placentini ad anno MDLVII. usque ad annum MDLXXV. Meridiano inclinatae urbis Venetiarum diligentissime supputatae. Canones eiusdem mira facilitate omnia Ephemeridibus opportuna declarantes; una cum isagogico tractatu Astro-logiae studiosis valde necessario. Cum Pont. Max. ae Ilustriis. Senatus Veneti, Gratia et Privilegio. Venetiis, Ex Officina Erasmiana, Vincentii Valgrisii, MDLVII, passim. Národní knihovna Praha, sign. 14 C 26.

[8] D'Elvert, C, ed.: Paměti Města Prostěgova. Denkwúrdig-keiten der Stadt Prossnitz (Aus der Orginal-Handschrift im Chaos Pessinianum). Quellen-Schriften zur Geschichte Mahrens und Ósterr.-Schlesiens. Mahrische und schlesi-sche Chroniken. 1. Theil. Brúnn, 1861, s. 345-352.

[9] Dvorský, E: Tadyáš Hájek z Hájku. Cas. Mus. Král. Čes., 65,1891, s. 229-247.

[10] Dvorský, E: Dobré zdání Tadyáše Hájka z Hájku o opravě a zavedení nového kalendáře papežem Řehořem. Čas. Mus. Král. Čes., 76,1902, s. 473-484.

[11] Dvořák, M., ed.: Dva deníky dra. Matiáše Borbonia z Bor­benheimu. Historický archiv č. 9. Praha, Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1896. 166 s.

[12] Glaser, R.: Thermal indices for Germany in the 16th centu­ry. [Rukopis].

[13] Janáček, J.: Rudolf II. a jeho doba. Praha, Svoboda 1987. 574 s.

[14] Kašpar, O.: Uvod do novověké paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 1. svazek - Textová část. Praha, SPN 1975. 283 s.

[15] Kolár, J.: Marek Bydžovský z Florentina, Svět za tri čes­kých králů. Výbor z kronikářských zápisů o letech 1526-1596. Praha, Svoboda 1987. 296 s.

[16] Kollmann, J.: Zavedení Gregoriánského kalendáře v čes­kých zemích. In: Sbor. archivních prací, 24, 1974, s. 3-41.

[17] Kořán, l: Kniha efemerid z bibliotéky Tadeáše Hájka z Hájku. Sbor. pro dějiny přírodních věd a techniky, 6,1961, s. 221-228.

[18] Láska, V: Heslo „Hájek z Hájku". In: Ottův slovník nauč­ný. Desátý díl Praha, J. Otto 1896, s. 754-755.

[19] Lawrence, E.N.: The earliest known journal of the weather. Weath., 27, 1972, č. 12, s. 494-501.

[20] Long, C: The oldest European weather diary? Weath., 29, 1974, č. 6, s. 233-237.

[21] Macek, J.: Věk Jagellonský v českých zemích (1471 -1526). Díl I. Hospodářská základna a královská moc. Praha, Aca­demia 1992. 342 s.

[22] Munzar, J.: The discovery of daily weather records in Mo-ravia from 1533-1545 (An attempt of their authorization and localization). In: Brázdil, R., Kolář, M., eds.: Contem-porary Climatology. Brno 1994, 409-413.

[23] Munzar, J.: Počátky systematických vizuálních pozorování počasí. In: Kapitoly z dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Meteorol. Zpr. - Příloha, 47, 1994, č. 6, s. 27-28.

[24] Munzar, J.: První systematická denní pozorování počasí na území České republiky z let 1533-1545. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 4, s. 105-108.

[25] Palacký, E: O pranostikách a kalendářích českých zvláště v XVI. století. Čas. Mus. Král. Čes., 3, 1829, s. 33-64.

[26] Pánek, /; ed.: Václav Břežan, Životy posledních Rožmber­ků. Praha, Svoboda 1985.912 s.

[27] Pejml, K.: Poznámky k vývoji ěeské meteorologie od nej-starších dob do roku 1919. Dějiny vědy a techniky, 18, 1985, s. 234-248.

[28] Pejml, J. - Munzar, J.: Matyáš Borbonius z Borbenheimu a jeho meteorologická pozorování z let 1596-1598, 1622. Meteorol. Zpr., 21, 1968, č. 3, s. 93-95.

[29] Petráň, J.: Nástin dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Praha, Univerzita Karlova 1983. 406 s.

[30] Pfister, C: Klimageschichte der Schweiz 1525-1860. Das Klima der Schweiz von 1525-1860 und seine Bedeutung in der Geschichte von Bevólkerung und Landwirtschaft. Band l, II. Bern, Stuttgart, Verlag Paul Haupt 1988.184 s. + doda­tek.

[31] Pražák, J. M. - Novotný, F. - Sedláček, J.: Latinsko-český slovník. A-K. Praha, SPN 1955. 743 s.

[32] Rybička, A.: Tadeáš Hájek, jinak Nemicus, z Hájku. Čas. Mus. Král. Čes., 61, 1887, s. 275-284.

[33] Sedláček, A.: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanův. Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko - historicko - jazykozpytná, Praha, 1915. 111 s.

[34] Smetana, J.: Vyprávěcí prameny dějepisné vzniklé v lito­měřickém kraji do roku 1835. Sbor. archivních prací, 22, 1972, s. 221-295.

[35] Tomek, V. V: Dějepis města Prahy. Díl XII. Praha, Nákla­dem Mus. Král. Čes. v kommissí u Františka Řivnáěe 1901. 473 s.

[36] Urbánková, E. - Horský, Z: Tadeáš Hájek z Hájku a jeho doba. Praha, Čs. astronomická společnost při ČSAV a Státní knihovna ČSR 1975. 63 s.

[37] Vetter, Q.: Tadeáš Hájek z Hájku (Ke ětyřsetletému výročí jeho narození). Říše hvězd, 6, 1925, s. 169-185.

Lektor RNDr. J. Munzar, CSc, rukopis odevzdán v lednu 1996.

Rudolf Brázdil - Oldřich Kotyza, MZ 1996/3,  ročník 49, str. 85-89


 

METEOROLOGICKÁ POZOROVÁNÍ KARLA ZE ŽEROTÍNA Z LET 1588–1589 A 1591

1. ÚVOD

K nejdůležitějším pramenům o počasí a podnebí v Evropě koncem 16. století bezesporu patří meteorologická pozorová­ní Tychona Brahe na ostrově Hven z let 1582-1597, jež se mj. stala podkladem pro rekonstrukci počasí a synoptických situ­ací v západní Evropě od května do října 1588, kterou proved­li K. S. Douglas, H. H. Lamb a C. Loader v souvislosti s roz­hodujícími námořními bitvami mezi španělskou a anglickou flotilou o nadvládu nad mořem [3].

Z téže doby však pochází i pozorování Davida Fabricia ze severozápadního Německa z let 1588-1613 a Leonharda III. Treutweina z Bavorska z období 1587-1593. Pro tradice čes­ké meteorologie jsou však významné i denní záznamy o poča­sí, které prováděl český lékař Matyáš Borbonius z Borben­heimu za svých studií v Basileji v letech 1596-1597 ajež švý­carské odborné veřejnosti zpřístupnil K. Pejml a J. Munzar in extenso [11]. Proto mohl těchto pozorování využít Ch. Pfister při rekonstrukci klimatu Švýcarska v letech 1525-1860. M. Borbonia přitom zařadil mezi vynikající „švýcarské" pozoro­vatele, neboť ze srovnání s paralelními pozorováními Renwarda Cysata z let 1570-1613 vyplynula jejich skutečná spolehlivost [12],

Matyáš Borbonius ve svých pozorováních pokračoval i po návratu do vlasti, a to od léta 1597 do prosince 1598, popř. v roce 1622 [10]. Od povětrnostních pozorování Jana z Ku­novic z let 1533-1545 [7] ho dělí půl století. Proto jsme si položili otázku, zda se z tohoto poměrně dlouhého mezidobí od prvních systematických pozorování počasí na území Čes­ké republiky nedochovaly ještě nějaké další významné meteo­rologické záznamy, které by přispěly k rekonstrukci počasí a podnebí u nás v 16. století. Naštěstí ano, a to dík Karlu ze Žerotína.

2. KAREL ZE ŽEROTlNA (1564-1636) A JEHO PŘINOS PRO METEOROLOGII

Karel ze Žerotína, moravský šlechtic bratrského vyznání a hlava moravských nekatolických stavů, se narodil 14. 9. 1564 v Brandýse nad Orlicí a zemřel 9. 10. 1636 v Přerově (obr. 1).

Jeho otec, Jan ze Žerotína, kladl velký důraz na vzdělání svého nástupce, a tak nelitoval značných nákladů s tím spoje­ných. Za vedení domácího učitele Karel nejprve studoval po čtyři roky v Brně a v Ivančicích a poté v zahraničí. Se svými vychovateli absolvoval studijní cestu přes akademii ve Štras­burku na univerzity v Basileji, Padově, Sieně, Ženevě, Orléansu, Heidelbergu, Leydenu a v Londýně. Protože byl bystrý a chápavý a vážil si dané příležitosti, lze říci, že když se na sklonku roku 1587 po takřka desetiletém pobytu za hra­nicemi - přerušeném jen v souvislosti s otcovým úmrtím -vracel do vlasti, stěží by v ní našel konkurenta v oblasti vzdě­lání a rozhledu. A od počátku roku 1588 si začíná psát deník, obsahující i cenné meteorologické informace. [3 až 5]

Dědictví po otci odevzdali Karlu ze Žerotína jeho poruč-níci 25. února 1588. Poté se odebral do Prahy, kde byl přijat na císařském dvoře Rudolfem n„ načež vykonal okružní ces­tu po německých městech. V květnu 1589 se oženil a v čer­vnu 1590 se narodila dcera Bohunka. Při očekávání dalšího dítěte postihl jeho choť v únoru 1591 bolestný potrat, po němž se již neuzdravila a v červenci téhož roku zemřela. Aby čás­tečně utěšil svůj  smutek po milované manželce a pocit prázd­noty, odjel na podzim 1591 do Normandie na pomoc fran­couzskému králi Jindřichu IV. pri obléhání Rouenu. Dceru přitom svěřil kmotře [8], Zde můžeme životopis Karla ze Žerotína přerušit a naznačit jeho vazbu na meteorologii. Dochovaná pozorování před­stavují celkem údaje za 524 dní, a to od 1. ledna 1588 do 15. dubna 1589 a od 14. dubna do 18. prosince 1591 [14, 15]. Protože autor záznamů hodně cestoval, jeho údaje se týkají řady lokalit na Moravě, v Čechách i v Německu. V prvním období se nejvíce pozorování vztahuje k Náměšti nad Oslavou (187 dnů), k Praze (63 dnů), k území Německa (88 dnů) a Rakouska (10 dnů). Jedná se přitom o prakticky nepřeruše­ná pozorování za bezmála 16 měsíců, neboť chybí jen údaje ze dvou dnů. Jestliže tedy Jan z Kunovic reprezentuje první česká systematická pozorování v intervalu 13 let, ale bez informací o počasí v teplém pololetí, je možné záznamy Karla ze Žerotína hodnotit jako první pozorování, vystihující „čes­ké" počasí v celoročním chodu.

Meteorologické pozorování z roku 1591 již není každo­denní a přibližně ze tří čtvrtin se týká Čech a Moravy s těžiš­těm v Náměšti nad Oslavou, zbytek pak Německa v souvis­losti s Zerotínovou plavbou po Labi k moři.

V souvislosti s vytříbeným klasickým vzděláním a zna­lostí cizích jazyků (latiny, řečtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny) se jedná o pozorování vedená latinsky (v letech 1588 a 1591) a česky (1589). V návaznosti na životopis se ukazuje, že přerušení pozorování koncem dubna 1589 souvi­selo s Zerotínovým sňatkem, na druhé straně výpadek v srp­nu 1591 s úmrtím jeho choti.

3. UKÁZKY POZOROVÁNÍ

Půl století, které přibližně dělí Jana z Kunovic a Karla ze Žerotína, i mimořádné vzdělání druhého autora, je vidět na větší podrobnosti povětrnostních pozorování, která jsou ovšem jen součástí šířeji koncipovaného deníku, jehož pod­statná část je věnována osobním zážitkům a společenskému dění. Uveďme příklad jak pozorování v latině, tak v češtině, aby bylo možné případné srovnání s Zerotínovým předchůd­cem.

Z latinských záznamů lze uvést v překladu např. první dekádu ledna 1588, kdy pobýval v Náměšti nad Oslavou: /. Po mírném nočním dešti ráno následovalo velmi jasné nebe (= počasí), když drsnější vítr rozháněl shromážděné mraky.

Ačkoliv v noci pršelo, bylo povětří opět nad obyčej jas­nější, vítr studenější. V noci i ráno padal sníh, odpoledne tál. Opět nám zazářilo jasné nebe, když vznikl velmi silný vítr. Nebe (počasí) věru temné, ale ne nepříjemné. Sněžilo, navečer se objevilo slunce. Nebe a země zachmuřené. Častý déšť. Dosud za této zimy nebyl žádný den stejně smutný a nepříjemný. Nebe (počasí) nestálé, někdy jasné, někdy zamračené. Nebe jasné, vítr o něco ostřejší i sušší. 10. Vítr, který začal včera, ještě nepřestal, nicméně zvětšil jas­nost nebe.

Z českých záznamů je zajímavá například druhá polovina ledna 1589, kdy se vydal z Náměště nad Oslavou do Prahy:

  • Nebyla přílišná zima, než (ale) bylo jasno.
  • Ráno veliká metelice, takže týměř tří kroků zdili nebylo viděti, než potom se čistě vyjasnilo.
  • Napadl sníh, čas ničemnej, vítr, metelice.
  • Čas (počasí) pošmournej a zimavej.
  • Ráno pršel sníh.
  • Čas nevesele] a studenej.
  • Čas pošmournej, zima, sníh.
  • Pršel sníh, zima i studenej vítr.
  • Studenej čas a obzvláštně v noci.
  • Čas pošmournej a studenej vítr.
     

Zdá se, že české záznamy jsou poněkud stručnější, což nemusí být pouze důsledek autorovy menší pozornosti pro atmosférické děje. Může to souviset i s brilantnějším vyjadřováním v latině -tehdejším světovém jazyku.

4. METEOROLOGICKÁ TERMINOLOGIE

Slovník Zerotínových pojmů v zázna­mech o počasí je dosti pestrý. Nejvíce si všímá oblačnosti a charakteru počasí, kde často používá expresivních pojmů, jako např.: počasí vlídné, velmi vlídné, velmi příjemné, ne nepříjemné, nepří­jemné, značně nepříjemné, smutné, smutné a nepříjemné, smutné a ničem­né, popř. velmi nevraživé a nepříjemné. U srážek je vedle deště udáván déšť se sněhem, sněžení, krupobití, jinovatka (jíní) a metelice. Déšť rozlišován např. jemný, prudký a hustý, ohromný, usta­vičný. Všímá si též mlhy, náledí a tání. Mráz je charakterizován jako ohromný, velmi tuhý, střední, větší než prostřed­ní, pronikavý, ostrý a pronikavý, popř. velmi velký.

Vítr je ponejvíce hodnocen jen z hledis­ka síly, směr větru je uváděn jen výjimečně. Rozlišuje se vítr silný, drsný, drsnější, velmi silný, ostrý, suchý, studený, popř. bezvětří. Směr větru je uváděn pouze 2. 3. 1588 (severák), dále 11. a 12. 12. 1588 a 2. 5. 1591 (jižní vítr).

5. VERIFIKACE POZOROVÁNI

Vzhledem k tomu, že se jedná o období krátce po zavede­ní gregoriánského kalendáře a Žerotín byl nekatolík, bylo nut­né nejprve prověřit datování. Ukazuje se, že byl užíván nový - gregoriánský kalendář, neboť v deníku nacházíme zmínku o nočním zatmění Měsíce 13. března 1588, jakož i dataci veli­konoční neděle na 17. dubna 1588 a 14. dubna 1591. [1] Zajímavý je i záznam o zemětřesení 9. května 1591, když po charakteristice počasí toho dne autor deníku poznamenává: „ Kolem sedmé ráno byl otřes půdy. I v okolních vesnicích to cítili - a domnívám se, že i v těch vzdálenějších." Tím je nově doplněna informace o jevu, který byl dosud tohoto dne dolo­žen v Brně, Jihlavě, Fulneku, popř. ve Slezsku. [13]

Pokud jde o verifikaci z hlediska průběhu počasí v čes­kých zemích, uveďme jediný příklad. Dějiny města Náchoda ve východních Čechách zmiňuji v květnu 1588 průtrž mračen a povodeň, která způsobila stržení dvou mostů na Poličku. Karel ze Žerotína, který se shodou okolností v této době v této oblasti pohyboval, uvádí (v překladu):

  1. května 1588: Nebe (počasí) jasné a ohromné horko.
  2. května 1588: Povětří takřka celý den jasné, ačkoliv navečer mraky, sehnané ohromným teplem, se rozvolnily ve velmi prudký a velmi hustý déšť... Do Hradce Králové jsem přijel při západu slunce za samého běsnění padajícího deště.

Shoda je velmi dobrá, jednalo se patrně o místní bouřku.

6. MĚSÍČNÍ CHARAKTERISTIKY POČASÍ

Hodnocení Žerotínových pozorování by nebylo úplné, kdybychom nezdůraznili, že kromě denních záznamů o poča­sí se jejich autor průkopnicky pokusil i o několik měsíčních charakteristik průběhu počasí (jakýchsi prapředchúdcú dneš­ních Měsíčních přehledů počasí [2, 6]. Považuji je za natolik pozoruhodné, že je v českém překladu uvedeme in extenso, a to pro měsíce leden až duben 1588 (Náměšť nad Oslavou), pro květen 1591 (Morava a částečně Čechy), popř. červenec 1591 (Náměšť nad Oslavou):

Leden 1588

Ráz celého tohoto měsíce vyjma několika málo dní byl vel­mi příjemný a jasný, takřka takový, jaký bývá v jarní nebo podzimní době. Slyším, že takové počasí a tak umírněné neby­lo v této zemi od mnoha let.

Únor 1588

Tento měsíc byl jak studenější, tak méně příjemný než předchozí. Častěji sněžilo, častěji vanuly velmi ostré větry, přece však mráz nebyl nesnesitelný, spíše mnohem mírnější, než bývá jindy; prospěl jistě nejen osení, které pro nezvyklé teplo minulého měsíce takřka uschlo, ale i k vyčištění povětří (od morové nákazy).

Březen 1588

Studenější počátek tohoto měsíce drsně uplatnil pozůstat­ky února a celé zimy. Vlídnější konec se pak zdál vonět jarní příjemností.

Duben 1588

Co říká o dubnu lidové přísloví, i tento měsíc dosvědčil svou nestálostí a rozmanitostí, že je pravda. Bylo totiž nutno snášet proměnlivé počasí, po jasnu následovaly deště, po deštích opět jasno. Zvláště však byl škodlivý drsnějšími větry, které vanuly tak­řka nepřetržitě, zčásti od severu, zčásti od jihu a učinily nám stav povětří nejistý a pochybný. Ba dokonce časté deště a ranní mrazy uškodily také nemálo plodům a zvláště pšenici, zejména na mís­tech neúrodnějších, které učinila bud příroda nebo nedbalost rolní­ků neplodnými.

Na stručném zhodnocení aprí­lového počasí před více než 400 lety je zajímavé zdůraznění meridi-onálního charakteru cirkulace. Ku­riózní však je, že lidová pranostika, kterou měl Karel ze Žerotína na mysli, se nám nedochovala. Byla však patrně velmi podobná charak­teristice dubnového počasí v Partli-ciově kalendáři z roku 1617: „Po­větří velmi nestálé, neveselé a větr­né, s častými plíštěmi a sněhy." [2] Vraťme se však k posledním dvěma měsícům:

Květen 1591

Tento měsíc byl velmi větrný. Nijak horký, snesitelný, mírný. Zpočátku velké sucho, ke konci časté a vydatné deště. Jíní vinicím neuškodilo. Deště zaplavily blízké louky, takže tento rok nebyly k užit­ku. Obilí se všude ukazovalo pěkné a nadějné, bohaté a husté klasy, ale je obava, aby v těch vytrvalých deštích neshnily. Vedra nebyla žádná - a pokud ano, pak jen taková, že je bylo možno snadno snést. Červenec 1591

Tento měsíc, který jindy bývá velmi nepříjemný pro příliš­ná vedra, byl v tomto roce téměř mrazivý kvůli nepřetržitým dešťům a větrům. Zpočátku bylo počasí příjemné, avšak nevy­drželo dlouho. A ačkoliv téměř bez ustání pršelo, země přece trpěla takovým podivným suchem, že pole mohla být orána jen s obtížemi. To bezpochyby vyplývalo z toho, že prudkost (ply­noucích) dešťů půdu jen lehce obmyla, než aby do ní pronik­la, a pokud do ní přece jen nějakým způsobem pronikla a poněkud ji zvlhčila, tak půda byla ihned vysušena prudkými poryvy větru. Veškerá úroda ovoce se zkazila - buď shnilo v důsledku častých a přílišných dešťů anebo kvůli chladu ani neuzrálo. Rovněž vinice utrpěly nemalé škody a třebaže se neobáváme toho, že by byl nedostatek úrody, myslíme si, že se jí nebude dostávat sladkosti a kvality, neboť slunce letos koná svou službu jen chabě. Mimo jiné tak usuzujeme i z toho, že hrozny později odkvetly a z té příčiny jistě i později uzrají. A navíc jistý druh révy, kterou v našem jazyce nazýváme Rivola a která má načervenalou barvu a dodává vínu výtečné sladkosti, zcela vyhynul. Hojnost obilí byla s Boží pomocí v celém kraji nesmírná, takže nám byl nahrazen nedostatek z loňského roku. Nejhojnější žně byly zvláště tam, kde jsou zušlechtěnější a úrodnější oblasti. Bůh se už přičiní o to, aby­chom těchto jeho darů použili k jeho slávě, nikoliv zneužili.

7. ZÁVĚR

Objevené povětrnostní záznamy Karla ze Žerotína před­stavují patrně první každodenní pozorování na našem území, zobrazující průběh povětrnosti v celoročním chodu; značnou měrou rozšiřují naše dosavadní znalosti o počasí a podnebí ve střední Evropě ve druhé polovině 16. století. Doplňují pro uvedené roky dosud nejrozsáhlejší rekonstrukci historického počasí pro severozápadní Čechy, kterou publikoval před 30 lety K. Pejml [9]. Ta zmiňuje pouze deštivé a špatné počasí o žních po mnoho týdnů v létě 1591, které je nyní potvrzeno i pro území Moravy.

Poděkování

Je milou povinností autora poděkovat PhDr. Vladimíru Voldánovi, PhDr. Vojtěchu Gajovi a PhDr. Luboru Kysučanovi za překlad latinských záznamů. Současně děkuje Grantové agen­tuře AV ČR za podporu projektu ě. A3086508, která umožni­la vznik tohoto článku.

Literatura:

[1] Friedrich, G.: Rukověť křesťanské chronologie. Praha, Filosofická fakulta university Karlovy 1934. 291 s.

[2] Munzar, J.: Medardova kápě aneb pranostiky očima meteo­rologa. Praha, Horizont 1985. 236 s.

[3] Munzar, J.: A contribution to the reconstruction of weather in Central Europe at the end of 16th century. In: Climatic change on a yearly to millenial basis, ed. N. A. Mórner-W. Karlén. Dordrecht, D. Reidel Publ. Comp. 1984, s. 339-342.

[4] Munzar, J.: The beginnings of regular meteorological obse­rvations in the Czech lands from the 16th to the 18th centu-ries. In: Climatic change in the historical and the instru-mental periods, ed. R. Brázdil. Brno, Masaryk University 1990, s. 153-155.

[5] Munzar, J.: Weather pattems in Czechoslovakia during the years 1588-1598. In: European climate reconstructed from documentary data: methods and results, ed. B. Frenzel. Stuttgart el al., G. Fischer Verlag 1992, s. 51-56.

[6] Munzar, J.: Počátky systematických vizuálních pozorování počasí. In: K. Krška - F. Samaj: Kapitoly z dějin meteoro­logie v českých zemích a na Slovensku. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 1, příloha s. 27-28.

[7] Munzar, J.: První systematická denní pozorování počasí na území České republiky z let 1533-1545. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 4, s. 105-108.

[8] Odložilík, O.: Karel starší ze Žerotína 1564-1636. Praha, Melantrich 1936. 190 s.

[9] Pejml, K.: Příspěvek ke kolísání klimatu v severočeské vinařské a chmelařské oblasti od roku 1500-1900. In: Sborník prací HMÚ CSSR, sv. 7, 1966, s. 23-78.

[10] Pejml, K. - Munzar, J.: Matyáš Borbonius z Borbenheimu a jeho meteorologická pozorování z let 1596-1598, 1622. Meteorol. Zpr., 21, 1968, s. 93-95.

[11] Pejml, K. - Munzar, J.: Das Wetter in Basel in den Jahren 1596-1597 nach dem Tagebuch des Mathias Borbonius von Borbenheim. Vierteljahresschrift der Naturforschenden Gesellschaft in Zürich, 113, 1968, No. 4, s. 407-416.

[12] Pfister, Ch.: Klimageschichte der Schweiz 1525-1860, Bd. I. Bern, Verlag Paul Haupt, 1985, s. 34-35.

[13] Remeš, M.: Zemětřesení na Moravě pozorovaná. Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově, roč. 5, za r. 1902.

[14] Zierotin, C: Diarium Caroli Liberi Baronis a Zierotin. Moravský zemský archiv Brno, fond G 78, č. 46 a fond G 12,11/114.

[15] Zierotin, K.: Ephemerides in annum Christi MDXCI. In: Rimay Jánoš Államitarai és levelezése, ed. A. Ipolyi. Budapest, Magyár tudományos akadémia kiadása 1887, s. 3-45.

Lektor doc. F. Samaj, DrSc., rukopis odevzdán v listopadu 1995.

Jan Munzar, MZ 1996/2, ročník 49, str. 58-61


 

NEJSTARŠÍ DENNÍ ZÁZNAMY POČASÍ V ČECHÁCH

Denní pozorování počasí jsou cenným pramenem pro historicko-klimatické rekonstrukce. Zatímco např. v Anglii jsou nejstarší deníky již z let 1269-1270 [11] či 1337-1344 [10], z českých zemí pochází takovéto dochované záznamy až ze 16. století. Na Moravě jsou nejstarší denní záznamy Jana z Kunovic z oblasti jihovýchodní Moravy, vztahující se pře­vážně k měsícům zimního půlroku období 1533-1545 [12].

V Čechách se Pejml [14] zmiňuje o denních záznamech poča­sí ze zimy 1556/57 od Jana Petříka z Benešova, která před­chází denním pozorováním Tadeáše Hájka z Hájku z let 1557-1558 [7].

Jan Petřík se narodil okolo roku 1499 v Benešově u Prahy. Studoval na univerzitě ve Vídni, kde dosáhl hodnosti bakalá­ře. Po návratu do Cech byl přijat na budějovickou školu a pů­sobil zde i jako písař. Roku 1530 odešel do Jindřichova Hrad­ce, kde se stal vychovatelem a učitelem dvou synů Adama z Hradce. Vedle pedagogického působení překládal v této do­bě ž latiny a němčiny mravoučná díla antických autorů a sou­časných humanistů. V roce 1536 po smrti městského písaře v Budějovicích (obr. 1) nastoupil na jeho místo, kde byl pově­řován zastupováním města na zemských sněmech a pri soud­ních jednáních. Díky úředním povinnostem písaře se již ne­mohl plně oddávat svým literárním zálibám. Založil však no­vě dvě pamětní knihy, do nichž přepisoval nejrůznější doklady, které mohly mít hospodářský nebo správní význam pro město. Za to. že v roce 1547 při vzpouře českých měst a šlechty proti účasti v tzv. šmalkaldské válce zachoval věr­nost císaři Ferdinandu I., byl jím následujícího roku povýšen do vladyckého stavu a byl mu udělen predikát „z Benešova". Po více než třicetiletém působení ve službách města zemřel někdy na rozhraní roků 1559-1560 115],

V Pamětní knize Českých Budějovic, nověji nazvané Gedenkbuch gefiihrt von Joh. Petrik, Stadtschreiber zu Budweis [2], kterou psal Jan Petřík v letech 1542-1559, je uveden i větší počet záznamů kronikářské povahy (obr. 2), v nichž se vedle letopiseckých zápisů o počasí [6,15] objevují i denní záznamy počasí ze zimy 1555/56 (nikoli o rok později, jak uvádí [14]). Jan Petřík z Benešova zde doslova uvádí (tran­skripce textu podle zásad pro vydávání novověkých pramenů - viz [4, 20]; v hranatých závorkách doplňky autorů; datace podle Juliánského kalendáře):

„Zima se neobyčejně počala, neb vždy teplo a mokro bylo, Že pro zlé cesty lidé sobě dříví ku potřebě voziti domův nemoh­li, žádné[h]o sněhu nebylo, krom ten tejden před s. pannou Kateřinou [asi 18.-24.11.] malý spadl, ale přes 4 dny neležel. A v pondělí [23.12.] a v úterý Štědrého dne [24.12.] i několik dní předtím tak teplo bylo jako na podzim, v noci na den Boží[ho] narozeni [24.725.12.] měsíc svítil přes půl noci, až lidé od jitřní [mše] šli, však nebe pošmurné, že žádné hvězdy viděti nebylo. V středu den Boží]h]o narozen í [25.12.] se jas­ný počal, však po poledni hned pošmurno bylo, k večeru pak takové mhly se zdvihly, že jedva [!] přes celý rynk viděti se mohlo. Ten celý tejden [25.-31.12.] žádné[h]o stálé[h]o času nebylo, než každý den se povětří měnilo, jednak jasno, jednak mračno, sníh, déšť, kroupy třikrát čtyřkrát přes den i v noci rovně[ž], jakoby dubna měsíce bylo, v který před Novým létem [31.12.] hned ráno přede dnem vítr se zdvihl s krupami, sně­hem a deštěm, a to tak téměř celý den trvalo: v noci pak na středu Nové[h]o léta [31.12.71.1.] okolo půlnoci tak hrozný vítr s krupami a deštěm se strhl, že šindely s krovův létaly a strach byl, aby někteří krovové se nebořili, po desáté pak hodině ve dvě čtvrti dvakráte pořád se hrozně zablesklo a vítr veliký se strhl, v tom náramně hrom udeřil, až se mnozí lidé lekali, ale asi v půl hodině ten se vítr zas uložil; na zámku Hloboké [!] hrom na jedné věži zapálil a na druhé zeď roztr­hl. V středu den Nové[h]o léta [J. 1.1556] ráno se vyjasnilo, ale hned se zas zamračilo, a tak se několikrát ten den promě­nilo, však bez větrův tak velikých, jako prve byly. Ve čtvrtek, pátek ani v sobotu [2.-4.1.] žádné[hjo času stálé]h]o nebylo, vždy vítr, sníh a déšť, v sobotu [4.1. ] ráno přede dnem, když lidé k městu na trh šli, vyšel veliký voheň ve vsi páně Rozmf berjka v Slavošovicích, v noci na neděli ]4.75.1. ] po půl noci opět strhl [sej vítr veliký s krupami, přede dnem se uti­šil, v neděli [5.1.] ráno drobet se vyjasnilo, asi za hodinu [a] poto[m] celý den nestálý, jednak se zamračilo, jednak vyjas­nilo s prškami sněhu.

It[e]m v pondělí den svatých Tri králův [6.1.] vítr se ulo­žil a zas se odteplilo: co okolo města krup a sněhu leželo, to sešlo, ačkoli po horách a zvlášť k Pašovu a Bavorům velicí sněhové leželi." [2, fol. I30a]

Přepočítáme-li Petříkovy záznamy podle Gregoriánského kalendáře (tj. je třeba připočítat 10 dnů), lze z jeho zprávy usuzovat na teplejší prosinec 1555 a teplou a srážkově bohat­ší první polovinou ledna 1556. Je tedy sporné hovořit o „ty­pické vánoční oblevě", jak to činí Pejml [14], když se Petrik navíc nezmiňuje o předchozím chladném počasí. Patrně šlodelší teplé období podmíněné přívodem teplejšího vzduchu z oblasti Atlantského oceánu, popř. ze západní části Středozemí.

Výjimečnost výskytu zimní bouřky s vichřicí v noci z 31. 12. na 1. 1., která způsobila četné škody, nezůstala nepo­všimnuta ani dalšími narativními prameny z jižních Čech [16, 22], ale i z Moravy [9]. Téže události se nepochybně týká bouřka datovaná k noci z 29. na 30. prosince z Polabí [19], stejně jako mylně datovaná bouřka se škodami k 1. lednu 1555 z Loun [8] a Benešova nad Ploučnicí [13]. Druhá Pet­říkem zmiňovaná vichřice ze 4. na 5. ledna je v Čechách také uváděna dalšími narativními prameny spolu s bouřkou, ale o jednu noc později [1,5, 17].

I když dochované kronikářské záznamy pochopitelně neu­možňují bližší rozbor a interpretaci, mohlo jít o rychlý postup studené či podružné studené fronty (analogií by mohl být např. orkán ze 17. ledna 1955 [3]; k typizaci studených front s výskytem silného větru v zimě viz také [21]) nebo o exi­stenci mezocyklony za studenou frontou, doprovázenou obvykle dešťovými či sněhovými přeháňkami a velmi silným větrem (analogií by mohla být vichřice z 23. 11. 1984 [18]).

Pozorování Jana Petříka z Benešova mezi 23. 12. 1555 a 6. 1. 1556 jsou tedy zatím nejstaršími dochovanými denní­mi záznamy počasí z Čech. Charakterizují období, které nebylo dalšími českými narativními prameny dobře pokryto, a umožňují díky své preciznosti dokonce zpřesnit dataci jimi uváděných jevů.

Poděkováni: Autoři příspěvku děkují pracovníkům Státního okresního archivu v Českých Budějovicích za laskavé poskyt­nutí kopie Petříkových záznamů. Studie byla vypracována s finanční podporou v rámci grantu GA ČR 205/95/0509.

Literatura

[1] Daniel Adam z Veleslavína: Kalendář Historický. To jest krátké poznamenání všech dnuov jednoho každého měsíce přes celý rok. K nim přidány jsou některé paměti hodné Historiae o rozličných příhodách a proměnách, jak národuov jiných a zemí v Světě, tak také a obzvláštně národu i Krá­lovství Českého z hodnověrných Kronik. S pilnosti schrá­no, vytištěno a vydáno prací a nákladem M. Daniele Adama z Veleslavína. Vytlačeno v Starém Městě Pražském. Leta posledního věku: MDXC (1590, 2. doplněné vydání).

[2] Gedenkbuch gefiihrt von Joh. Petrik, Stadtschreiber zu Budweis. Státní okresní archiv České Budějovice, fond AM České Budějovice, sign. D 100.

[3] Gregor, Z.: Rozbor povětrnostní situace, provázené orká-nem na území ČSR. ze dne 17. ledna 1955. Meteorol. Zpr., 8, 1955, č. 3, s. 80-82.

[4] Kašpar, O.: Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 1. svazek - Textová část. Praha, SPN 1979. 291 s.

[5] Kolár, J.: Marek Bydžovský z Florentina, Svět za tří čes­kých králů. Výbor z kronikářských zápisů o letech 1526-1596. Praha. Svoboda 1987. 296 s.

[6] Kopl, K: O způsobu časův roku 1555. Sbor. hist.. 3. 1885. s. 305-307.

[7]   Kořán, I.: Kniha efemerid z bibliotéky Tadeáše Hájka z Hájku. Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky. 6. 1961, s. 221-228.

[8]   Kovář, M.: Pavel Mikšovic ajeho kronika Lounská. Sborník historického kroužku, I, 1900, s. 1 18-125.

[9]   Kúhndel, J.: Levočské letopisy Pavla Zlypivo. Ročenka národopisného a průmyslového musea Prostějova na Hané. Prostějov 1926, s. 48-69.

[10] Lawrence, E.N.: The earliest known journal ofthe weather. Weather. 27. 1972. č. 12. s. 494-501.

[11] Long, C: The oldest European weather diary? Weather, 29. 1974, č. 6, s. 233-237.

[12] Munzar, J.: The discovery oťdaily weather records in Mo-ravia from 1533-1545 (An attempt of their authorization and localization). In: Brázdil, R., Kolář. M.. eds.: Contem-porary Climatology. Brno 1994, 409-413.

[13] Paudler, A., ed.: Pastor Schlegefs Chronik von Bcnsen. Bensen, Im Vertrage des Hcrausgebers 1887. 47 s.

[14] Pejml, K.: Poznámky k vývoji české meteorologie od nej-starších dob do roku 1919. Dějiny vědy a techniky, 18, 1985, č. 4, s. 234-248.

[15] Pletzer, K.: Českobudějovický písař Jan Petřík z Benešova. Jihočeský sbor. hist., 28. 1959. s. 17-24 a 40-47.

[16] Pletzer, K.: Tři drobné českobudějovické kroniky ze 16. sto­letí. Jihočeský sbor. hist., 34, 1964. s. 179-194.

[17] Rezek, A.: Poselkyně starých příběhů v českých. Sepsal Jan Beckovský. kněz řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Díl druhý (1526-1715). Sv. první (L. 1526-1607). Praha, Dědictví sw. Prokopa w Praze 1879. 444 s.

[18] Setvák, M., Strachota, J.: Vichřice dne 23. 11. 1984zpohle-du distančních metod měření. Meteorol. Zpr., 39, 1986, č. 1, s. 1-9.

[19] Smetana, J.: Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních písařů. Litoměřicko, 14, 1978, s. 119-142.

[20] Šebánek, J.: Základy pomocných věd historických i. Latin­ská paleografie. Praha, SPN 1966. 193 s.

[21] Štekl, .1.: Objektivnyj prognóz anomalnych uslovij pogody na territorii ČSR s ispolzovanijem čislennych prognozov polejdavlenija i temperatury. Studia geoph. geod., 27, 1983. s. 100-110.

[22] Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce 1/2. Jindřichův Hradec, Nákladem obce Hradecké 1927. 462 s.

Rudolf Brázdil - Oldřich Kotyza, MZ 1995/6, ročník 48, str. 184-186


 

ČEŠTÍ METEOROLOGOVÉ V ANTIFAŠISTICKÉM ODBOJI

I. ÚVOD

50. výročí skončení II. světové války přimělo nejen vítěz­né mocnosti, ale i většinu poražených států k oslavám. Vlastního zamyšlení bylo však pomálu, alespoň tak se nám to jevilo z našich médií.

Každá válka, zvláště však tato poslední, přinesla jak mili­ony obětí a nepředstavitelné utrpení, tak i bouřlivý rozvoj vědy a technologií, a to ve prospěch vítězství jedné či druhé strany. Jinak tomu nebylo ani v oblasti meteorologie. Uveďme alespoň masový rozvoj a uplatnění aerologických pozorování s pokusy o objektivizaci předpovědi počasí, zvláště pro letec­ké účely, využívání radaru apod. Na tomto rozvoji se však nepodílely okupované země se zavřenými vysokými školami, umučenými či zavřenými vysokoškolskými učiteli, jakož i živořícími meteorologickými službami pod dozorem oku­pantů.

Pri vzpomínce na aktivní bojovníky proti nacizmu z řad zaměstnanců Státního ústavu meteorologického (SÚM) a vysokých škol se pochopitelně nevyhneme vzpomínce na meteorology vystudovavší Německou univerzitu v Praze pod vedením profesora Spitalera, kteří, aby chránili sebe a své rodiny, odešli z Československa před nacisty do zahraničí, kde se výtečně uplatnili.

II. DOMÁCÍ ODBOJ

Kdo byli protagonisté aktivního odporu proti nacizmu z řad pracovníků SÚM? Při pátrání jsme vycházeli z pamět­ních desek umístěných v ČHMÚ a na letišti Praha-Ruzyně. Archiv zaměstnanců z první republiky neexistuje a navíc zaměstnanci byli rozptýleni evidenčně v několika minister­stvech: školství a národní osvěty, dopravy, zemědělství a veřejných prací. V letech 1939-1940 došlo k reorganizaci SÚM a jeho podřízení jedinému ministerstvu, a to minister­stvu veřejných prací. Prvním ministerským radou byl jmeno­ván ing. Ladislav Syrovátka, který byl v souvislosti s heydrichiádou popraven v Drážďanech 31. května 1943.

Dr. Vladimír Miklenda, dr. František Ondrůj, Jan Bína a Karel Kohout byli zaměstnanci SÚM, pracovali v různých odpovědných funkcích, byli placeni různými ministerstvy, ale měli společný cíl, společnou myšlenku, myšlenku boje proti okupantům, boje za osvobození Československa. Společným osudem, kromě pana Ondrúje, jim byla organizace Obrana národa, zpravodajská skupina řízená podplukovníkem Š. Adlerem.

Ústřední velení Obrany národy (ON) bylo organizováno okamžitě po vzniku Protektorátu. Na jaře téhož roku byla ustanovena speciální skupina organizující pro potřeby ON telefonní a telegrafní služby. Od května bylo udržováno spo­jení mezi Prahou a Brnem. Problémem bylo navázání spojení s cizinou. Vysílačky byly slabé. ON se obrátilo na ing. Schaferinga z Radiotelegrafického úřadu. Na přelomu čer-

věnce a srpna bylo navázáno spojení s Varšavou. Bohužel, po pádu Varšavy musel být přenesen opěrný bod do Bukurešti. Nadále však chyběl přímý kontakt s Paříží a Londýnem.

Vladimír Miklenda, spolupracující s Adlerovou skupinou od samého začátku, navštívil svého letištního přítele dr. Rauše a informoval se u něho o typech nejvhodnějších vlnových délek pro zřízení stanice a zároveň diskutoval problém vypátrání sta­nice nacisty. Raus jednak opravil vysílačku a navíc sestavil vzo­rovou vysílací a přijímací stanici včetně fotodokumentace umožňující stavbu analogických vysílaček. V říjnu bylo zahá­jeno spojení s Paříží a Londýnem. V noci na dlouhých vlnách a ve dne na krátkých vlnových délkách 36 a 40 m [1].

ON dále požadovala propojení ústředních velení s kraj­skými velitelstvími. V červenci byly hotovy tři vysílačky, kte­ré Miklenda ukryl v Petřínské ulici. Později byly s dalšími dvěma převezeny do krajských velitelství ON v Českých Bu­dějovicích, Mladé Boleslavi, Plzni, Lounech a Pardubicích. Dalším cílem bylo zajistit zemské velitelství Morava včetně spojení s krajskými velitelstvími v Olomouci a Ostravě. Oživování celého systému spojení bylo svěřeno telegrafistovi SÚM Janu Bínovi. Pravidelné spojení bylo navázáno začát­kem října, a to pomocí desetilampové vysílačky HRO, kterou Bína převážel z místa na místo po Praze a profesionálních meteorologických stanicích.

Skupina Miklenda, Bína a Rohn se pokoušela i o odpo­slech německé telefonní linky vedoucí naším územím. Zvláštní zájem byl soustředěn na linky Praha-Brno a telefon­ní kabel Berlín-Vídeň. Adler tuto aktivitu z bezpečnostních důvodů zrušil.

Další činností Miklendy a Kohouta byla výroba a distri­buce ilegálního tisku. V září 1939 se objevil nový časopis „RČS". Miklenda časopis tiskl, sešíval a distribuoval společ­ně s Kohoutem. Týdně rozváželi do severozápadních Čech a po Praze po tisíci kusech časopisu. Časopis měl mimořád­nou úroveň, o kterou se starali mimo jiné svými úvodníky J. Kopta a L Olbracht. Sám Miklenda dodával překlady zahra­ničních článků z oblasti ekonomiky Říše. Ideově byl časopis „RČS" shodný s časopisem „V boj" odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Oba časopisy shodně uvědo­movaly české obyvatelstvo o nutnosti nesmiřitelného postoje vůči okupantům.

Ilegální skupiny se prolínaly, jejich členové udržovali spontánní kontakty, často jednali živelně a hlavně většina z nich podceňovala protivníka. To se týkalo hlavně členů časopisu „V boj" (což je dokumentováno v procesním spise lidového soudu v Berlíně, na který se budeme v dalších odstavcích odvolávat).

Gestapo začalo zatýkat v řadách vydavatelské a distribuč­ní sítě „V boj" a odtud vedla stopa k časopisu „RČS", dr. Miklendovi a dalším. Pro ilustraci uveďme vzpomínku dr. Š. Petroviče (15], který nám napsal ze vzpomínek dr. Veseckého, „Že o předávání zpráv do Londýna telegrafistou Binou věděli prakticky všichni zaměstnanci SÚM." Dr. Koubek si zase vzpomněl na slova pana Jakše „na intensivní, mnohdy až směšnou služební horlivost Miklendy a Bíny zaměřenou na údržbu, opravu a laděni radiotelegrafických přístrojů, které převáželi po celé Praze, včetně stanic". Jakou úlohu sehrál při odhalení zaměstnanců SÚM dosazený ředitel dr. May, není známo.

Dr. Miklendu překvapilo gestapo v jeho kanceláři na MVP s pistolí a náboji v kabátě. Byl prvním zatčeným Adlerovy skupiny. V polovině prosince byla většina členů zatče­na. V kurýrní zprávě do Londýna ze dne 26. prosince 1939 sdělovaly zbytky spojovací služby ON „Naše radiospojenije přerušeno, dva telegrafisté zatčeni, snažíme se, aby bylo spo­jení co nejdříve obnoveno". Navázat spojení s Londýnem se podařilo až v dubnu 1940 (Hlas revoluce 19. 12. 1981).

Miklenda byl zatčen 30. 11., Adler 7. 12., Rohn 12. 12. a Bína s dalšími spolupracovníky 15. 12. 1939. Do vyšetřo­vací vazby ve vyšetřovacím vězení Berlín-Moabit byli převe­zeni všichni společně. Přelíčení probíhalo od 2. 12. 1941 před lidovým soudem v Berlíně. Z obžalovacího spisu je zjevná obžaloba ve dvou bodech:

  1. Adler, Miklenda, Bína, Rohn, Raus a další připravovali násilím nebo hrozbou násilí velezrádné odtržení Protektorátu od Říše...
  2. Miklenda až do zatčení úmyslně nevyhověl podle par. 2. odst. 3 nařízení o držení zbraní - jedna pistole a střelivo. Při zatýkání měl u sebe nabitou pistoli a 25 rezervních nábojů.

Lidový soud vynesl rozsudky smrti pro pplk. Š. Adlera. dr. V. Miklendu a mjr. Kadeřávka. Ostatní obžalovaní byli odsou­zeni k těžkým dlouholetým žalářům. Tresty smrti byly vyko­nány 7. 8. 1942 v Platzensee. Telegrafista Jan Bína byl umu­čen na Mírově 24. 10. 1944 a Karel Kohout v Bergen-Belsenu 23. 12. 1944.

Vladimír Miklenda se narodil 11. 11. 1904 v Moravském Písku jako syn železničního úředníka. Otec se jmenoval Ignác, matka Antonie rozená Běhavková. Po absolvování gymnázia vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a stal se asistentem profesora Posejpala.

V rámci reo.ganizace letecké povětrnostní služby vypsa­lo v roce 1931 MVP tři místa pro letecké meteorology. V úno­ru 1932 byl dr. Miklenda spolu s dr. Dvorným a dr. E. Jarkovským ustanoveni leteckými meteorology a přiděleni na státní letiště Praha s titulem „koncipista letecké služby v obo­ru vědecké služby". V kurzu uspořádaném SÚM. ale place­ném MVP, jim bylo poskytnuto odborné školení v letecké meteorologii. Po úspěšném vykonání zkoušek byli Miklenda a Dvorný definitivně přiděleni na letiště Praha a Jarkovský na letiště Bratislava. Miklenda a Jarkovský se kromě toho školi­li v Ústřední pilotní škole. Miklenda prodělal jak teoretický, tak praktický výcvik a získal pilotní diplom. Pro úplnost dodejme ze vzpomínek E. Jarkovského, že on dokončil vý­cvik v aeroklubu Bratislava 18. 12. 1934 byl zapsán do rejst­říku pilotů [5].

Letecká meteorologická služba v době 1. republiky vyža­dovala propagaci. Širší veřejnost, ale především letce, bylo třeba seznámit se zásadami a prostředky meteorologického zabezpečení letectva. Miklenda tak učinil v časopise Letectví v roce 1935 ve dvou článcích: Organizace naší civilní povětr­nostní služby letecké (č. 11 a 12).

Dr. Miklendajako aktivní pilot si byl dohře vědom význa­mu meteorologických pozorování, zvláště v oblasti Vysočiny. Traduje se, že byl nekompromisním pedantem důsledně kon­trolujícím pozorovatele. Ti totiž zneužívali (dle svědectví pamětníků) mimořádně placených zpráv typu MARIE/BO­ŽENA podávajících informace o zlepšení ěi zhoršení počasí. Kontroly prováděl tak. že zajížděl na celý den do blízkosti některé stanice, prováděl vlastní pozorování (a v době Pro­tektorátu s Bínou vysílali též zprávy do Varšavy. Paříže a Lon­dýna). Po návratu porovnával pozorovatelem vyslané zprávy s vlastními měřeními... Často docházelo k roztržkám.

Poslední bydliště dr. Vladimíra Miklendy bylo Praha-Ru­zyně. Letištní 42. Poslední hodnost vrchní komisař letecké služby SÚM MVP. a to podle záznamu v dotazníku, který vyplnila manželka dr. Běla Miklendová 12. 12. 1945 a který je uložen ve Vojenském historickém archivu.

Z procesního zápisu lidového soudu v Berlíně se dozví­dáme některé životopisné údaje o Janu Bínovi. Narodil se 17. července 1897 v Novosedlech. Po skončení základní školy odejel k příbuzným do USA, kde navštěvoval vyšší střední školu. V dohě první světové války vstoupil do francouzských legií a zúčastnil se bojů na západní frontě. Vstoupil do radio-oddílu a byl povýšen na rotmistra. Po odchodu z vojenské služby pracoval ve Státním ústavu meteorologickém jako radista. Před zatčením bydlel v Praze-Liboci, Kladenská 466.

III. ZAHRANIČNÍ ODBOJ

Na jméno dr. Františka Ondrůje, zaměstnance SÚM, nás upozornil F. Jánský v knize „Nebeští jezdci" notickou
... hlavní meteorolog 311. perutě RAF...".

V historickém vojenském archivu jsme zjistili následující podrobnosti. František Ondrůj se narodil 14. 12. 1897 v Prů­honicích. Později se s rodiči odstěhoval do Bzence a Kyjova na Moravě. Gymnázium vystudoval v Kyjově a Strážnici. Te­chniku studoval v Brně, Vídni a Praze, kde též v letech 1920-1924 studoval na Přírodovědecké fakultě UK. Od roku 1925 byl zaměstnán ve Státním ústavu meteorologickém v Praze 2, Ke Karlovu 3. a to nejprve ve funkci asistent a od roku 1931 ve funkci komisař vědeckých ústavů. Bližší odborná činnost není bohužel známa.

Zajímavé údaje nám poskytl Prvopis kvalifikačního listu, část I, vojenské zprávy z 2. srpna 1920. Např. jazykové vzdě­lání: anglicky, německy, francouzsky a španělsky - velmi do­bře. V kolonce zvláštní znalosti: zbožíznalství, zemědělství, psaní strojem, řízení motorového vozidla, pilotní průkaz a výborný telegrafista. Vojín Ondrůj zcestoval celou Evropu.

Věnujme se vojenskému vývoji dr. Ondrůje. Odveden byl k rakousko-uherskému vojsku 18. srpna 1918 a přidělen k 3. pěšímu pluku v Kroměříži. Od 1. 1. do 31. 7. 1920 byl fre­kventantem školy pro výchovu důstojníků zásobnictva v Praze. Na základě dobrého prospěchu byl jmenován 1. 8. 1920 podporučíkem v záloze, 1.1. 1926 poručíkem a koneč­ně 1. 1. 1931 nadporučíkem. 30.6. 1938 byl přeložen do sku­piny leteckých důstojníků v záloze leteckého zbrojnictva u druhého leteckého pluku (OV 31/1938, str. 225).

Dr. Ondrůj odešel do zahraničí 22. 8. 1939 a 23. 11. 1939 se prezentoval ve Francii ve výcvikovém táboře čs. vojsk v Agde. Dne 23. 1. 1940 byl přemístěn k letecké skupině a 14. 6. 1940 do doplňovacího střediska čs. letců v Bordeaux. 17.6. 1940 odletěl se skupinou št.kpt. Seckého do Anglie, kde byl 2. 8. 1940 přijat do RAF v hodnosti P/O (Pilot Officer = poručík). 27. 12. 1940 přešel na základnu Homington do meteorologického oddílu a byl povýšen do hodnosti F/O (Flight Officer = nadporučík). 7. 3. 1941 přešel do skupiny leteckých důstojníků v záloze a byl povýšen na F/Lt (Flight Lieutenant = kapitán) (dokument SDVN 4/41). 25.5. 1941 byl dr. Ondrůj přeřazen k 311. peruti čs. letců ve funkci hlavního meteorologa. V rámci své funkce odpovídal za kvalitu leto­vých předpovědí. V období 1. 2. 1943 - 6. 8. 1944 navštívil ve funkci inspektora střediska v Talbenny a Beaulieu. 21.8. 1944 byl přidělen k AIR MINISTRY UNIT.

Dne 19. 3. 1945 byla udělena dr. Ondrůjovi medaile za zásluhy I. stupně a 6. 3. 1946 dostal čs. vyznamenání za chrabrost. 15. 5. 1946 byl v Anglii demobilizován (vojenský list 2201). O jeho další poválečné činnosti nic neznáme.

Karel Janoušek se narodil 30. října 1893 v Přerově. Vojenskou kariéru zahájil za 1. světové války jako účastník bojů čs. legií v Rusku, jednak jako příslušník střeleckého plu­ku u Zborova, jednak jako pilot na Sibiři. Po vzniku ČSR se zasloužil o výstavbu našeho vojenského letectva. Absolvoval Vysokou školu válečnou v roce 1923 v Praze, kde později působil jako důstojník generálního štábu a v letech 1934-1938 jako zemský velitel letectva v Čechách. Byl zkušeným navi­gátorem i pilotem z chebského učiliště, s přístrojovou kvalifi­kací pilotoval i při nočních letech; za vojenskou spolupráci v letectví byl vyznamenán ve státech Malé Dohody [18]. Ve druhé polovině třicátých let vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK se zaměřením na meteorologii a další obory blíz­ké letectví. Pod vedením profesora S. Hanzlíka vypracoval dizertační práci Orografické vlivy Českomoravské vysočiny při přechodu teplých front.

Při obhajobě dizertační práce 23. června 1939, tedy v době, kdy v Praze už řádili okupanti, neohroženě nabádal ve svém proslovu Čechy k odporu proti uloupení čs. samostat­nosti (dle F. Fajtla). Nacisté mu jeho vlastenecké činy neza­pomněli. Zavraždili jeho manželku a švagra a další tri příbuz­né uvrhli do koncentráků [14].

V hodnosti brigádního generála zavčas odešel do exilu. Ve Francii až do jejího pádu vedl letecký odbor čs. vojenské sprá­vy a pak až do konce války velel generálnímu inspektorátu čs. letectva ve Velké Británii. Nesporně využíval všech znalostí o ovzdušném prostředí, v němž operovalo vojenské letectvo. Získal hodnost divizního generála a vícemaršála Royal Air Force.

Po válce byl promován na doktora přírodovědy a působil v generálním štábu v Praze a později jako inspektor protiletecké obrany. Dále jej stihl osud mnohých západních letců. Ihned po únoru 1948 byl z armády propuštěn a při vyprovo­kovaném pokusu o odchod do exilu zatčen. V červnu 1948 byl odsouzen na 19 let vězení, roku 1950 dokonce na doživotí. V roce 1960 byl amnestován, pracoval jako skladník, v roce 1968 byl rehabilitován. Zemřel po těžké operaci 27. října 1971 v Praze [6].

IV. MAUTHAUSENŠTÍ MUČEDNÍCI Z MASARY­KOVY UNIVERZITY V BRNĚ

Nacistické běsnění také krutě zasáhlo do života tří učitelů přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, profe­sorů Františka Koláčka a Františka Říkovského a docenta Bohuslava Hrudičky, kteří se významně zasloužili o rozvoj meteorologie a klimatologie u nás v meziválečném období. Prof. Koláček přes značnou roztěkanost v odborných zájmech se ke klimatologickým otázkám často vracel a dynamicko-klimatologickými studiemi se také uzavřela jeho publikační čin­nost. Celé meteorologii se věnoval doc. Hrudička, zatímco prof. Říkovský po krátké, avšak intenzivní práci v klimatolo­gii, se zabýval jinými vědními disciplínami.

Prof. Koláčkovi a jeho žákům a spolupracovníkům zne­možnilo pedagogické působení uzavření českých vysokých škol a jakoukoli odbornou či vědeckou práci jejich zatčení ke konci roku 1941. Všichni zemřeli mučednickou smrtí v kon­centračním táboře Mauthausenu v roce následujícím. Pro­fesor F. Vitásek [17], jejich kolega ze Zeměpisného ústavu, jenž sepsal obsažný nekrolog, neuvedl příčinu jejich perzeku­ce: je rozšířen názor, že podnětem k zatčení byla příprava mapových podkladů pro britský výsadek. Je však známo, že po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 došlo k masovému uvěznění českých občanů a k likvidaci osob z řad inteligence, ať již byli přímými účastníky protifašistického odboje, nebo byli známí vlasteneckým cítěním; jejich jména se však mohla objevit na seznamech likvidovaných osob i z jiných důvodů. O vlaste­neckých postojích brněnských učitelů, zejména prof. Ko­láčka, je dostatek důkazů.

Řádný profesor geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, zakladatel a ředitel jejího Zeměpisného ústavu PhDr. František Koláček se narodil 9. prosince 1881 v Brně, jako syn optika světového jména. Na Filozofické fakultě UK studoval zeměpis a dějepis. Základní směry jeho vědecké práce určili kartograf Karel Kořistka. geolog Jan Nepomuk Woldřich a meteorolog František Au­gustin. Pod vlivem Woldřichovým studoval problémy geofy­zikální (studie o zemětřeseních na území Československa byly jeho prací habilitační), zásluhou prof. Augustina patřila meteorologická témata v rozsáhlé Koláčkově publikační čin­nosti (více než 200 titulů) k zájmům nejzastoupenějším. Přičiněním prof. Koláčka zakotvila klimatologie v Brně na geografickém oboru, kde je pěstována dodnes.

Prof. Koláček se podílel na výuce klimatologie, kdy vypi­soval přednášky „Klimatologie", „Klimatické periody" a „Po­časí jako činitel geografický". Jeho badatelské zájmy se týkaly čtyř tematických okruhů: rozdělení srážek a hydrometeorologie, baltských vlivů na naše podnebí, proměnlivosti počasí a ut­váření podnebí a člověka jako klimalogenního činitele [10].

Studie o srážkách souvisely s jeho hydrologickými zájmy. Zabýval se vztahy mezi srážkami a odtokem vedoucími k povodňovým situacím, hledal vhodnou hranici k rozlišení suchých a vlhkých oblastí a studoval dynamiku v polích roč­ních srážek pomocí hyetopleionů a hyetoantipleionů. Několik publikací věnoval tzv. baltskému jaru, jímž rozuměl poměrně chladné jarní období ve střední Evropě po tuhých zimách, v nichž Baltské moře silně zamrzá a k jarnímu tání se spotře­bovává velké množství tepla. K vymezení dosahu baltského vlivu použil měsíčních teplotních normálů z období 1851 až 1900 a zpráv o baltském ledu. Pomocí vídeňských a vrati­slavských povětrnostních map později hledal synoptickou pří­činu baltského jara.

Nejrozsáhlejším meteorologickým spisem Koláčkovým je práce Počasí jako činitel geografický z roku 1938, později rozšířená navazujícími příspěvky. Pravděpodobně jen válečné události a tragický osud autora byly příčinou toho, že meto­dicky originální práce neměly přiměřený ohlas v zahraničí. Jejich cílem bylo zjistit, jak se zeměpisná poloha a reliéf kra­jiny uplatňují v proměnlivosti počasí, kterou Koláček zvolil za hlavní kritérium dynamicko-klimatologického členění Evro­py. Proměnlivost počasí vyjadřoval průměrným trváním vzdu­chových hmot na 37 průsečnicích poledníků a rovnoběžek v oblasti od Irska po Ural, a to pomocí denních povětrnostních map Breslau-Krietern.

Několik drobných prací Koláčkových, které pro svou aktuálnost vyvolaly pozornost až v nedávné době, se týkaly ovlivňování podnebí člověkem [11]. Pojednávají o změně tep­lotních a vlhkostních poměrů na jihovýchodní Moravě po podstatném omezení rybníkářství a o tepelném ostrově mezi Ostravou. Karvinou a Českým Těšínem zřetelně industriální-ho původu. Významná byla referentská činnost v časopise „Zeitschrift für Meteorologie", trvající řadu roků, recenzní ve Sborníku Československé společnosti zeměpisné a autorská při psaní kapitol o počasí a podnebí v některých učebnicích.

Profesor Koláček byl zatčen ve svém bytě 5. prosince 1941, tedy čtyři dny před dosažením šedesátky, po hrozném utrpení umučen v Mauthausenu 7. května 1942 [17].

Mimořádný bezplatný profesor zeměpisu RNDr. Fran­tišek Říkovský se narodil 26. prosince 1901 v Přerově. Na Masarykově univerzitě v Brně studoval zeměpis a přírodopis. V roce 1926 dosáhl jako první doktorátu přírodních věd z oboru geografie, a to na základě dizertační práce Srážkové a teplotně poměry na Moravě a v českém Slezsku a jejich vztah ke konfiguraci terénu. Klimatologickým problémům se však věnoval pouze na počátku své vědecké dráhy. Později přešel k tématům geomorfologickým, hydrologickým. histo­ricko-geografickým a sídelně geografickým. Při geomorfolo­gickém a hydrologickém výzkumu používal klimatologické metody, např. při řešení otázky změny bečevsko-oderského rozvodí v Moravské bráně. Jeho klimatologické studie se týkaly rozložení některých klimatických prvků na území Moravy a Slezska a kolísání klimatu [16).

Prof. Říkovský především zpracoval srážkové poměry moravsko-slezského regionu, když nahradil starší a kratší řady H. Schindlera průměry atmosférických srážek z období 1896-1920 na základě pozorování hydrologické služby. Poprvé vysvětlil vliv orografických podmínek, expozice, návětří a závětří a zvláště nadmořské výšky na množství srá­žek, přičemž zvýšenou pozornost věnoval nejdeštivějšímu místu - Lysé hoře a srážkové nejchudším oblastem v Dyjsko-svrateckém úvalu. S použitím ročenek přírodovědeckého spolku „Naturforschender Verein in Brunn", jehož meteoro­logická sekce organizovala klimatologický průzkum Moravy a Slezska, Říkovský podrobně popsal větrné poměry tohoto území: směr větru sledoval na 60 stanicích, rychlost větru na 186 stanicích. Jeho pracemi započal v Zeměpisném ústavu brněnské univerzity systematický a podrobný výzkum klima­tu Moravy a Slezska, jemuž se věnovali jak učitelé, tak stu­denti. Výsledkem byl ucelený obraz o podnebí území, jaký v meziválečném období jiné země Československa neměly.

Nejrozsáhlejší klimatologický spis prof. Říkovského po­jednal o kolísání podnebí, a to o proměnlivosti srážek ve vzta­hu k Briicknerově teorii, kterou podrobil kritice. Na srážko­vém materiálu z 19. století a z prvé poloviny 20. století z více než 100 stanic ze všech světadílů kromě Antarktidy autor pro­kázal, že Briicknerova teorie platí jen do té míry, že se na Zemi střídají období suchá a vlhká, že však Briicknerova typologie srážkových změn, představa o časovém souladu klimatických oscilací na celé souši a 351etá délka klimatických period neodpovídají skutečnosti.

Po násilném uzavření českých vysokých škol v roce 1939 F. Říkovský působil nejdříve na obchodní akademii v Brně, potom v Zemském archivu. Tam byl gestapem zatčen 11. pro­since 1941 a po internaci v Kounicových kolejích v Brně 3. února 1942 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu. Trpěl zhoubnou chorobou, nádorem na levé lopatce. Když se nádor rozrostl a lopatka vystoupila, byl jako práce neschopný 15. října 1942 usmrcen injekcí do srdce [17].

Pro meteorologii a klimatologii byla bezpochyby největší ztrátou předčasná smrt docenta RNDr. Bohuslava Hrudičky. Za 37 let svého života uveřejnil zhruba 100 prací z různých oblastí teoretické i aplikované meteorologie a klimatologie, z nichž některé byly průkopnické povahy a získaly meziná­rodní uznání. V technické klimatologii u nás nemá pokračo­vatele. Téměř polovinu prací napsal ještě před ukončením vysokoškolského studia doktorátem přírodovědy v roce 1936.

Docent Hrudička se narodil 19. listopadu 1904 v Třešti a vědecky a osvětové byl činný již za svého působení na měš­ťanské škole v Hrotovicích. Bylo mu 24 let, když ve Velkém Meziříčí vyšla jeho kniha Kapitoly z meteorologie (1928, 304 stran, více než 60 citací literatury), ze které se ve 30. letech připravovali studenti KU ke státní zkoušce z meteorologie u prof. S. Hanzlíka. Univerzitu vystudoval v Brně dálkovým způsobem, semestr pobyl na univerzitě ve Vídni, aby se seznámil s tamní meteorologickou školou. Po odchodu A. Gregora, tehdy docenta brněnské techniky, byl v roce 1938 jmenován honorovaným docentem na této vysoké škole a v roce následujícím habilitován na přírodovědecké fakultě v Brně pro meteorologii a klimatologii na základě prací o kon­tinentálně podnebí Československa. Profesor V. Conrad již v dobrozdání k jeho jmenování docentem vysoké školy tech­nické vyzdvihl jeho velké vzdělání, vysokou vědeckou pro­duktivitu a praktické zaměření jeho prací, které dosáhly mno­honásobného ocenění [14]. A. Gregor [2] v přehledu dějin československé meteorologie uvedl doc. Hrudičku mezi šesti osobnostmi, které obzvlášť přispěly k pokroku meteorologie v našem státě svým celoživotním dílem.

V ranném publikačním období se B. Hrudička soustředil na české dějiny meteorologie, jeho historicko-meteorologické spi­sy jsou cenným zdrojem informací při současném zpracování dějin naší meteorologie. V pozdějších letech se věnoval klima­tologii Moravy i celého státu, významné zastoupení mezi jeho studiemi mají práce o problémech oceanity a kontinentality a o ročním chodu teploty vzduchu a srážek. Kontinentalitu posuzoval podle režimu několika meteorologických prvků (ter­mická, ombrická, hygrická a barická kontinentalita) a charak­teristik, z nichž některé sám navrhl (např. dobu polovičních srá­žek neboli srážkový poločas). Závěry o kontinentalitě ČSR a Evropy opíral o rozsáhlé datové soubory z druhé poloviny 19. století. Jako první náš meteorolog si osvojil dynamickou meto­du studia klimatu a stal se jejím propagátorem. Předpokládáme, že již uvedené studie prof. Koláčka o genezi evropského kli­matu čerpaly z Hrudičkových impulzů.

B. Hrudička soustavně usiloval o uplatnění meteorologie v různých odvětvích národního hospodářství. Napsal cenné práce o meteorologii v elektrotechnice, stavebnictví, silniční dopravě, zeměměřičství, hornictví, pojišťovnictví (originálně řešený problém případů „vis maior" v meteorologii) i v obra­ně státu, uveřejněné z části v zahraničních časopisech. V cizi­ně měla největší ohlas jeho studie o námrazkových jevech, k jejichž systematickému sledování položil základy spolu s B. Waldem ze Západomoravských elektráren a o bouřkových jevech v elektrotechnické praxi [9]. Vynikající příručka Úvod do technické meteorologie z roku 1935 určená technikům pro­kázala Hrudičkovy nevšední aplikační schopnosti, které žel již nestačil uplatnit při výuce na brněnské technice. Tvořivě zasáhl také do meteorologického názvosloví ve snaze sestavit meteorologický slovník.

V plném rozvoji vědecké činnosti byl 27. listopadu 1941 zatčen gestapem ve svém bytě. po interno vání a výsleších v Brně v Kounicových kolejích 3. února 1942 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nucen k těžkým pra­cím v lomech a jiných podnicích tábora se nachladil, dostal zánět plic a zemřel 13. dubna 1942 na pleuropneumonii [17].

Jak již bylo řečeno, na fyzikálním oboru Přírodovědecké fakulty v Brně meteorologie jako vědní obor nebyla zastou­pena, a přesto i tam nalézáme mučedníka, který měl s meteo­rologií nemálo společného, profesora RNDr. Josefa Sahánka. Narodil se 18. února 1896 v Praze a od roku 1918 nastoupil jako asistent u profesora Vladimíra Nováka na fyzikálním ústavu České vysoké školy technické v Brně. Prof. Novák měl zájem na vybudování meteorologického pracoviště při svém ústavu, zřízení meteorologické stanice a laboratoře a výuce meteorologie pro několik technických oborů (na výuce se postupně podíleli R. Schneider. A. Gregor a B. Hrudička). Správcem meteorologické stanice byl svého času J. Sahánek. Když přešel na univerzitu na Ústav experimentální fyziky, přednášel „Meteorologická měření", i když odborně se me­teorologií nezabýval. Byl u nás průkopníkem v oboru elekt­rotechnických vln. Dne 10. prosince 1941 byl zatčen a 23. března 1942 zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu [8]. V osudném studijním roce 1939/1940 ohlásil na fyzice přednášku „Úvod do synoptické meteorologie" doc. Hru­dička.

V. EMIGRANTI PŘED NACIZMEM

Německý fašizmus a okupace Československa osudově zasáhla také do života dvou významných Pražanů nečeské národnosti, vysokoškolského učitele meteorologie L.W. Pollaka a vedoucího pracovníka Státního ústavu meteorolo­gického G. Swobody. Včasnou emigrací se vyhnuli nacistic­kému pronásledování a usilovnou prací v cizině, ve svobod­ném světě, dosáhli světové proslulosti.

Profesor PhDr. Leo Wenzel Pollak, který se narodil v Pra­ze 23. září 1888. studoval na Filozofické fakultě Německé univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde promoval v roce 1912. V roce 1922 se habilitoval, v roce 1927 se stal mimořádným a o dva roky později řádným profesorem geofyziky na uvede­né škole. Po odchodu prof. R. Spitalera do důchodu (1929) se stal přednostou Ústavu pro kosmickou fyziku Přírodovědecké fakulty Německé univerzity v Praze a současně ředitelem meteorologické observatoře na Milešovce, patřící univerzitě. Znamenitě se staral o její vybavení přístroji a vědecky zhod­notil mnohé výsledky meteorologických pozorování, která se na ní konala.

Programy studia ukazují, jak bohatá byla přednášková činnost prof. Pollaka. Vedle čisté geofyzikálních disciplín, zejména nauky o geomagnetizmu a seismologie, přednášel teoretickou (dynamickou) meteorologii (statiku, dynamiku, kinematiku atmosféry, teorii polární fronty), meteorologické přístroje, aerologii. předpovědní metody, obecnou a regionál­ní klimatologii, klimatologické zpracování dal. fyziku slu­nečního a nebeského záření, atmosférickou elektřinu a dějiny meteorologie. Výčet svědčí o neobvyklé šíři Pollakových vědomostí a jeho pedagogickém vytížení. O jeho žácích žel nemáme zprávy.

Za svého pobytu v ČSR se L. W. Pollak ve vědecké práci nejvíce soustředil na uplatnění vyšších statistických metod v klimatologii. Úzce spolupracoval se Státním ústavem statis­tickým v Praze, v němž. v roce 1927 aplikoval průkopnický způsob použití děrných štítků ke strojnímu zpracování mete­orologického materiálu. Metodu sám navrhl, stejně jako perforovací strojek, jenž pro svou jednoduchost a láci mohl být využíván přímo na meteorologických stanicích k děrování výsledků pozorování. Jak zaznamenal A. Gregor [2], i britská meteorologická dokumentace přiznává prof. Pollakovi světo­vé prvenství v užití děrnoštítkových lístků v klimatologii. , Ve statistickém ústavu byly na zkoušku pomocí děrných štítků vypočteny charakteristiky tlaku vzduchu v Evropě, a to na základě telegrafických povětrnostních zpráv 111 stanic z desetiletí 1904-1913. Pollakova publikace Charakteristiky frekvenčních křivek tlaku vzduchu a zobecněné izobary v Evropě (1927) vyšla v sérii ..Pražská studie geofysikální", kterou z jeho popudu zařadil do své ediční činnosti Státní ústav statistický. Vyšly v ní kromě jiného monografie V. Hlaváče Tepelné poměry hl. města Prahy (1937) a klimatolo­gické zpracování z Prahy-Karlova a Milešovky jako součásti zamyšlené klimatografie ČSR. Díky prof. Pollakovi česko­slovenská povětrnostní služba patřila k prvním službám na světě, které průběžně zpracovávají výsledky pozorování poča­sí. V ČSR tak bylo postupováno na 20 stanicích v létech 1928-1938 [8J.

Slibně se rozvíjející spolupráce předního meteorologa se statistiky u nás skončila, když L. W. Pollak těsně před okupa­cí z rasových důvodů opustil Československo. V cizině spolu s V. Conradem vydal spis Methods in climatology (1950), základní dílo o statistickém zpracování meteorologických údajů. Pollak emigroval do Dublinu (Baile Atha Cliath), kde zpočátku působil v Irské meteorologické službě a později jako profesor na Škole kosmické fyziky v Ústavu pro aplikovaný výzkum. Po vědecké stránce se věnoval převážně fyzice obla­ků a srážek. Spolu s P. J. Nolanem a svými žáky založil tzv. dublinskou školu studia kondenzačních jader, která zkoumali také pomocí fotoelektrického počítače vlastní konstrukce. Prof. Pollak zemřel 24. listopadu 1964 v Dublinu [3].

PhDr Gustav Swoboda se narodil v Praze 7. září 1893. Studoval rovněž na Německé univerzitě v Praze u prof. R. Spitalera. kde získal doktorát v roce 1920. Téhož roku nastou­pil do služeb Státního ústavu meteorologického v Praze, kde působil 18 let. Podílel se na jeho budování, zvláště organiza­ci československé všeobecné a letecké povětrnostní služby. Pro jeho odborný vývoj byla rozhodující stáž v Bergenu u prof. V. Bjerkncse v roce 1923. Jako první náš meteorolog prováděl na mapách frontální analýzu a v prognózní praxi prokázal prospěšnost norské metody při rozboru synoptických map. Studijní pobyt v Norsku mu zprostředkoval cesto­vatel, orientalista a kněz A. Musil jako odměnu za rozsáhlé zpracování barometrických výškových měření, která prof. Musil přivezl z Arábie. G. Swoboda z. norského pobytu vytě­žil i spis Wellen und Wirbel an einer qitasistalionáren Grenzflache uber Europa. (Vlny a víry na kvuzistacionárnt hraniční ploše nud Evropou), který napsal s T. Bergeronem. Práce z roku 1924 zavedla do meteorologie pojem atmosfé­rické fronty a stala sc klasickým dílem synoptické meteorolo­gie [12].

Rozvoj letectva v meziválečném období byl u nás prudší, než si dnes většinou představujeme. Úkolem dr. Swobody bylo při/působit meteorologii jeho potřebám, a to za pomoci mezinárodní spolupráce, přednáškami na technice, populari­zací na veřejnosti a prací v aeroklubech. Psal návody k letecko-meteorologickým pozorováním, informační příspěvky, analyzoval povětrnostní podmínky některých letů nad našim územím, např. vzducholodě „Italia" v roce 1928. Jeho klíčo­vou publikací je kniha Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká z roku 1937, jež vznikla z přednášek pro letec­ké navigátory. Patřila k prvním příručkám svého druhu, které byly napsány a pro své moderní pojetí posloužila jako učeb­nice i meteorologům.

Dr. Swobodovi se dostalo mezinárodního ocenění člen­stvím v komisích synoptické a aeronautické při Mezinárodní meteorologické organizaci, jejichž zasedání se zúčastnil v mnoha státech [3],

V Německu měl možnost sledovat nástup a průběh naciz­mu, o němž správně tušil, že překročí i německo-československé hranice. Varoval před ním své pražské kolegy, kteří se domnívali, že jde jen o německou záležitost. Jako Němec mohl předpokládat postup ve své kariéře za podpory okupan­tů, a přesto v roce 1938, v době blížící se německé okupace, z ČSR odešel a nastoupil na uvolněné místo sekretáře Mezinárodní meteorologické organizace sídlící v holandském De Biltu, po obsazení Holandska přestěhované do Lausanne ve Švýcarsku. Za války s prof. M. Končkem přeložil do něm­činy a rozšířil učebnici S. P. Chromová pod názvem Einflihrung in die synoptische Wetteranalyse (Úvod do synop­tického rozboru počasí), vydanou v letech 1940 a 1942.

Po válce, v níž byly mezinárodní svazky v meteorologii silně rozrušeny, nastala pro G. Swobodu vrcholná práce orga­nizační: příprava a realizace statutu meteorologického spole­čenství jako složky OSN. Na prvém kongresu nově vzniklé Světové meteorologické organizace v Paříži v roce 1951 byl pražský rodák zvolen jejím prvním generálním sekretářem: v čele vrcholných mezinárodních organizací stál celkem 17 let. Po opuštění SMO v roce 1955 přijal místo profesora na univerzitě v Istanbulu. Zemřel v Ženevě 4. září 1956.

VI. ZÁVĚR

Vodítkem ke zpracování historie domácího a zahraniční­ho odboje pracovníků SÚM byla hlavně jména uvedená na pamětních deskách umístěných v ČHMÚ v Komořanech a na letišti v Praze-Ruzyni. Jsme si vědomi toho, že seznam per­zekuovaných, mučených a popravených není úplný. Neznáme vůbec podíl na odboji z řad pracovníků profesionálních a dobrovolnických meteorologických stanic, kteří se jistě též aktiv­ně podíleli na odboji proti okupantům, byť třeba jen ukrývá­ním parašutistů. uprchlíků z koncentráků a nucených prací či účasti v květnovém povstání. Tímto článkem vzdáváme doda tečně hold všem našim spoluzaměstnancům, kteří neváhali položit životy za naše osvobození z nacistického jha.

Jsme si vědomi skutečnosti, že článek není vyvážený. Výčet odborné činnosti vysokoškolských učitelů brněnských vysokých škol dokumentuje jejich nezastupitelný odborný podíl na formulování meteorologických a klimatologických tradic v předválečném Československu. Jejich umučení a popravy v Mauthausenu představují nenahraditelnou ztrátu pro další rozvoj meteorologie a klimatologie v naší zemi.

Je naší morální povinností připomenout i fakt, že násil­ným uzavřením vysokých škol nebylo dopřáno dostudovat či zahájit studium řadě nadaných a výborných studentů - fandů meteorologie - kteří se mohli též v poválečných letech podí­let na rozvoji našeho oboru.

Považovali jsme za závažné uvést i jména pracovníků německé národnosti, kteří morálně odsoudili nacizmus tím, že z republiky raději emigrovali, než by sloužili nacistům.

Lileratura

[1] Gebltart, J. - Kuklík, J.: Příkaz dne. Zřiďte spojení! Hlas revoluce, 33, 1981, č. 47.

[2]   Gregor, A.: Stručný přehled historie naší meteorologie. Meteorol. Zpr., 18, 1965, č. 2, s. 30-33.

[3]   Gregor, A.: Za dr. Gustavem Swobodou. Meteorol. Zpr. 9, 1956, č. 4, s. 85.

[4]   Jánský E: Vzpomínky VI. Hlas revoluce, 39, 1987, č. 20, s. 6.

[5]   Jarkovský, E.: Písemné sdělení, 1986.

[6] Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století (ved. autorské­ho kolektivu M. Churáň). Praha, LIBRI 1994. 688 s.

[7] Keil, K.: Leo Wenzel Pollak † Meteorol. Rdsch.. 18, 1965, H. 4, s. 124.

[8] Košťál, R.: Vznik a vývoj pobočky JČMF v Brně. (K pade­sátiletému trvání). Brno 1967.

[9] Krška, K.: Bohuslav Hrudička jako průkopník užití meteo­rologie v elektrotechnice. Zborník dějin fyziky X, CESDEF '92, s. 17-28, Vysoká vojenská technická škola v Lipt. Mikuláši.

[10] Krška, K.: Meteorologie v díle profesora Dr. Františka Koláčka. (K stému výročí jeho narození). Meteorol. Zpr., 35, 1982. ě. 2, s. 62-63.

[11] Krška, K.: Počiatky meteorológie životného prostredia v Československu. In: Studia III, roč. II, ě. 3. s. 86-93. Slo­venská bioklimatologická spoloěnosť pri SAV, Bratislava 1987.

[12] Munzar, J. a kol.: Malý průvodce meteorologií. Praha, Mladá Fronta 1989. 248 s.

[13] Munzar, J.: Počátky využití výpočetní techniky v meteoro­logii. Seminář „Výpočetní technika v meteorologii a v dal­ších fyzikálních oborech". In: Sborník referátů, díl II, Valtice 1982, ČSMS při ČSAV. s. 115-120.

[14] Nosek, M.: Dílo doc. RNDr. Bohuslava Hrudičky. Folia Facultatis scientiarum naturalium Universitatis Purkynianae Brunensis, tomus XIV, 1973. Geographia 8, opus ll,s. 41-48.

[15] Petrovič, S.: Osobní sdělení, 1985.

[16] Vitásek, E: Vývoj moravské geografie. Praha. Academia 1973. 120s.

[17] Vitásek, E: Za prof. Fr. Koláčkem, Fr. Říkovským a doc. B. Hrudičkou. Sborník České společnosti zeměpisné. 50. 1946. č. 2-4, s. 33-50.

[18] Řikovský, V: Osudy a náhody X. Hlas revoluce, 39, 1987, č. 10, s. 6.

Karel Krška - Miroslav Skoda, MZ 1995/5, ročník 48, str. 150-156


 

Z DĚJIN METEOROLOGIE NA ČESKÉ TECHNI­CE V BRNĚ

Podle středoevropské tradice se meteorologie jako přírodní věda vždy teoreticky rozvíjela na univerzitách, které připravovaly i odborníky v této disciplině. I u nás v systému vzdělávání na vysokých školách technické­ho zaměření (včetně vysokých škol zemědělských) měla meteorologie postavení jen pomocného předmětu společného základu. Učitelé meteo­rologických předmětů, v podstatě základního kursu, bývali zpravidla absolventy těchto vysokých škol a meteorologii se zabývali v příslušných aplikacích. Na technikách v užším smyslu vzhledem k malému rozsahu výuky sloužila meteorologie k doplnění úvazků, její výuka byla svěřována učitelům relativné blízkých předmětů nebo byla zajišťována externě.

Mimořádně příznivé podmínky pro rozvoj meteorologie se rýsovaly již před 1. světovou válkou na české technice v Brně. Na léto škole postupně působily tři významné osobnosti naší meteorologie a perspektivní záměry projevující se již při výstavbě školy umožnily v poslechům čtyřicetiletí kvalitní přípravu vojenských meteorologů.

česká technika v Brně, založená v roce 1899 s názvem Císařská královská česká vysoká škola technická, měla předchůdce v Technickém učilišti založeném v roce 1850. Vývoj meteorologie na této škole souvisel s budo­váním Ústavu obecné a technické fyziky, který založil v roce 1900 světozná­mý optik prof. František Koláček, otec geografa a klimatologa téhož jména působícího na Masarykově univerzitě [2]. Hlavní zásluhu na tom, že meteo­rologie na české technice v Brně měla významnější postavení než na jiných našich technikách, měl však Koláčkův nástupce prof. Vladimír Novák (1869-1944).

Již v původních plánech výstavby nové školy se počítalo s meteorologickou stanicí, která měla být připojena k fyzikálnímu ústavu, navrhovanému jako samostatný pavilón. Když však vídeňské ministerstvo školství samostatný pavilón zamítlo a fyzikální ústav připojilo k strojnímu pavilónu, byl fyzikální ústav, s ohledem na budoucí meteorologické pracoviště, situován v nejvyšším patře. Byla zřízena meteorologická laboratoř a k observatoři patřila i plošina pro pozorování oblačnosti, atmosférické elektřiny atd. [9]. Observatoř založená v roce 1910 sloužila pedagogickým účelům pro docentům meteorologie a klimatologie a pro vědecké účely Státního ústavu meteorologického v Praze.

Novákovy snahy o vybudování kvalitního meteorologického pracoviště v Brně spadají zhruba do období, v němž v Praze prof. F. Augustin (1846-1908) zajišťoval důstojné místo pro meteorologii při stavbě budovy matematicko-fyzikálních ústavů na Karlově, patřících tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. Observatoře při obou vysokých školách (observatoř Karlovy univerzity splynula s observatoří Státního ústavu meteorologického) se po vzniku ČSR staly významnými body naší staniční sítě, protože kromě Prahy a Brna existovaly profesionální stanice (observatoře) jen na Mile­šovce a ve Staré Ďale (dnešním Hurbanovu) [10].

Při zařizování meteorologické stanice na brněnské technice byl prof. Nová­kovi velmi nápomocen R. Schneider (1881-1955), tehdejší asistent Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni. Schneider se stal v roce 1909 honorovaným a v roce 1912 soukromým docentem meteorologie a klimatologie na této škole. Pokud někoho překvapí název jeho habilitační práce "Ober die pulsatorischen Oszllationen des Erdbodens im Winter 1907 in Wien" (O pulzačních oscilacích půdy v zimě 1907 ve Vídni), připomínáme, že R. Schneider byl řadu let přednostou seismologického oddělení vídeňského ústavu, že vynikl v mikroseismice a že jeho zásluhou se na brněnské technice rozšířila činnost meteorologické observatoře o některá měření geofyzikální. Těsně před vznikem ČSR (1918) byl Schneider navržen na mimořádného profesora meteorologie a klimatologie, k jmenování však nedošlo. V Brně přednášel i krátce po převratu, když již týl ředitelem SÚM v Praze.

Rudolf Schneider v roce 1922 převedl svou docenturu na Univerzitu Karlovu a v Brně ho vystřídal dr. Alois Gregor (1892-1972), který od počátku vedl v SÚM staniční a klimatologické oddělení. Na české technice v Brně se habilitoval našim meteorologům známým spisem "Tepelné poměry Československa" [3], soukromým docentem byl jmenován v r. 1936. I když Gregor v celé své práci usiloval o praktické využití klimatologie, bezpochyby nejlepší odborné předpoklady pro působení na technice měl až jeho nástupce dr. Bohuslav Hrudička (1904-1942), systematicky se zabývající aplikaci meteorologie v technické praxi (ve stavebnictví, dopravě, vojenství, zeměměřičství, hornictví a zejména v elektrotechnice). Jeho učebnicová příručka "Úvod do technické meteorologie" [4] je u nás dosud ojedinělým dílem. Dokladem mezinárodního uznání jeho vědecké práce bylo i dobrozdání prof. V. Conrada pro podporu jeho habilitace na brněnské technice z roku 1938 [8].

Meteorologie na české technice v Brně se poprvé objevila mezi příro­dovědeckými předměty ve školním roce 1909/1910, a to v rozsahu 3 hodin přednášela 1 hodiny cvičení v jednom semestru. Šlo o základní kurs společné­ho základu, jehož zaměření ukazuje např. sylabus z pozdější doby sestavený A. Gregorem:

"Meteorologie a klimatologie. Přehled základních činitelů a zjevů povětrnostních a podnětných. Zvláštní prohloubení stati o srážkách (hydro­logie), barometrickém měřeni (geodézie) a atmosférické elektřině (elektro­technika). Cvičeni: Poznání přístrojů, metody zpracování klimatického, zásady prognózy povětrnostní (synoptické mapy)" [12]. Úvodní předmět byl nepra­videlně rozšiřován o výběrové přednášky z aerologie, letecké meteo­rologie, prognózních metod, ale i o užití meteorologie v urbanismu, vlivu počasí na technické práce apod.

Docentům meteorologie byla dotována velmi skromně. Meteorologická stanice nebyla dotována vůbec a udržovala se z malých příjmů, získávaných za různé informace a dobrozdání. Přitom podobně jako dnes, zprávy pro soudy, školy, úřady a armádu byly poskytovány bezplatně [9].

Z pracovníků observatoře je nejznámější dr. Josef Mašek, absolvent pražské fyziky, působící na stanici v letech 1912-1919. Byl nejen dobrým pozorovatelem; podrobně popsal vybavení stanice a zpracovával výsledky pozorování, které zčásti publikoval [6, 7]. Tento nadějný meteorolog se pravděpodobně vlivem válečných událostí svému obora zcela vzdálil a věnoval se sepisování pochybných spisů, v nichž "objevoval" prostředky proti lidským vášním a aplikoval fyzikální zákony na vývoj společnosti.

Registrace srážek na meteorologické observatoři české techniky v Brně, která jediná v českých zemích měla delší řadu a nebyla přerušována v zimním období, využili ke zpracování denního chodu srážek a k rozboru lijáků J. Večeřová a A. Gregor [11].

Uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 i násilná smrt doc. Hrudičky přerušily slibný vývoj meteorologie na české technice v Brně. Původní záměr prof. Nováka připravovat meteorologicky vzdělané inženýry se neuskutečnil v plném rozsahu ke škodě celé naší meteorologie i technické společnosti.

Jaký význam mohou mít meteorologové technického zaměření pro praktickou službu i technický vývoj, se ukázalo o několik desítek let později. V roce 1953 zahájila v prostorách bývalého meteorologického pracoviště české techniky v Brně na Veveří ulici činnost meteorologická skupina tehdejší Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého, připravující odborníky specializace inženýr-meteorolog [1]. Vychovala více odborníků v meteorologii než naše univerzity a její absolventi se dobře uplatnili i v civilní hydro­meteorologické službě, a to nejen v období tzv. normalizace, kdy po nuce­ném odchodu z armády posilnili hydrometeorologické ústavy.

Literatura:

[1] Čejka, V.: Deset let vojenské akademie v Brně. Meteorol. Zpr., 14, 1961, č. 6, s. 161-162.

[2] Franěk, O.: Dějiny České vysoké školy technické v Bmě. 1. díl (do r. 1945). Brno, VUT 1969.420 s.

[3] Gregor, A.: Tepelné poměry Československa. Praha, publ. SÚM, CII, 1929.57 s.

[4] Hrudička, B.: Úvod do technické meteorologie. Spisy Odboru českoslov. společnosti zeměpisné v Brně, C 5,1935.62 s.

[5] Krška, K:. Vývoj meteorologie na našich vysokých školách kromě vysokých škol zemědělských v období 1882 - 1939. In: Seminář "Výuka a výchova odborníků v meteorologii". Sborník referátů, ČSMS při ČSAV, Štiřín 14.-16.6.1988, s. 8-14.

[6] Mašek, J.: Proudy vzduchové v Brně roku 1914-1917. Zvl. otisk z Časopisu Mor. musea zemského, roč. 17-19,1919.

[7] Mašek, J.: První výroční zpráva meteorologické stanice české techniky v Brně za rok 1912. Příloha Časopisu Moravského zemského musea, 13, b.r., č. 2.

[8] Nosek, M:. Dílo doc. RNDr. Bohuslava Hrudičky. Folia Fac. sci. naL Universitatis Purkynianae Branensis, Geographia 8, tomus XIV, opus 11,1973, s. 41-48.

[9] Novák, V.: Vzpomínky a paměti (Životopis). Brno, vlastní náklad, 1939.520 s.

[10] Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918-1928. Praha, publ. SÚM, C1, 1928. 92 s.

[11] Večeřová, J. - Gregor, A.: Hodinové záznamy vzdušných srážek na meteorologické observatoři české techniky v Brně za léta 1912-1922. Práce Mor. přírodověd, společnosti, sv. VII, spis 9.44 s.

[12] Program a seznam osob České vysoké školy technické v Brně na školní rok 1928/29. Brno, ČVŠT 1928.

Karel Krška, MZ 1991/1, ročník 44, str. 25


 

200 LET OBJEVU INVERZE TEPLOTY – 100 LET „MRAZOSVODU"

Ze světových dějin meteorologie si letos připomí­náme, že před dvěma sty lety — roku 1778 — objevil švýcarský fyzik Maro-Auguste Pictet (1752—1825) na základě měření teploty vzduchu ve vertikálním pro­filu od zemského povrchu do výšky 25 m jev noční inverze teploty.

Před sto lety — 9. března 1878 — otiskl brněnský časopis „Rolník" (orgán c. k. moravsko-slezské spo­lečnosti pro zvelebení orby, přírodoznalství a zeměznalství) anonymní článek o ochraně sadů a vinic proti pozdním jarním mrazíkům. Obsahuje mj. jeden zaručeně kuriózní způsob boje proti mrazíkům, který jsem si po prvním přečtení dovolil nazvat „mrazosvod" jako analogii bleskosvodu.

„Proti zmrznutí květu jest mimo shora zmíněné vy­kuřování ještě více dobrých prostředků. Na jaře při­cházejí mrazem o květ nejvíce broskve, meruňky a slívy či švestky. Záleží-li nám na tom nebo onom vzácnějším druhu ovocném a chceme květ jeho uchrániti, řídme se podle staré zkušenosti. Upleteme ze slámy aneb z konopí silný provaz o dvou prame­nech, čili tak zvaný dvouspleták. Ten přivažme na nejvyšší vrchol pně stromu kvetoucího a vedme do nádoby neb nádržky s vodou na blízko stromu se na­lézající. Na konec provazu přivažme kámen, který by ho pod vodou držel. Takto se může ze dvou až čtyř stromů věsti mráz do jedné nádoby, kdež voda zmrzne, ale květ stromu je zachráněn.

Mnohému se arci prostředek ten zdá býti věcí po­divnou, avšak zkušenost nás přesvědčuje. Jednomu hospodáři vnikal mráz do sklepu a brambory mu často zmrzly. Když však na hromadu bramborů postavil džber s vodou, zmrzla voda, ale bramborům se nic nestalo."

Což o to, nápad to není špatný. Má to ale jeden háček: bylo by potřeba zařídit, aby škodlivé mrazíky tento „vynález" respektovaly.

Jak spolu obě tato výročí souvisí? Většina metod ochrany před škodlivými jarními mrazíky se týká mrazíků radiačních, kde je otázka výskytu noční in­verze teploty principiální záležitostí. S informacemi o ochraně vinic před mrazíky zakuřováním se mohli čeští zemědělci setkat např. již v polovině minulého století v popularizačních spisech Filipa Stanislava Kodyma. Od té doby dodneška bylo objeveno více seriózních metod boje proti mrazíkům. Zamyslíme-li se však nad touto problematikou ochrany hlouběji, pak se ukazuje, že v posledních letech o ní není u nás prakticky nic slyšet. Je to snad tím, že podobné škody se již nevyskytují, nebo se považují za pouhou zále­žitost pojištění?

Domnívám se, že v otázce aplikace známých metod ochrany vegetace před škodlivými jarními mrazíky se u nás skrývají ještě značné rezervy. Jde-li o to, aby se meteorologie stala významnou výrobní silou, je třeba zajistit, aby stávající úroveň meteorologických znalostí byla v zemědělské praxi plně využívána. Naskýtá se otázka, zda by třeba „Agrometservis" na jižní Moravě nemohl rozšířit svoji působnost mimo závlahy i na detailní předpovědi nebezpečí mrazíků v místně odlišných klimatických podmínkách; mra­zové škody se totiž především týkají vinařských ob­lastí. Při úvahách o snížení škod z mrazíků musíme mít totiž na paměti, že náhrada škody z pojištění u státní pojišťovny sice finančně odškodní konkrétní zemědělskou výrobní jednotku, ale principiálně tento problém neřeší. Nezajistí totiž potřebné zemědělské produkty pro výživu obyvatelstva v rámci programu naší společnosti na soběstačnost CSSR v základních potravinách.

Jan Munzar, MZ 1978/4, ročník 31, str. 127


 

METEOROLOGICKÉ ZPRÁVY STARÝCH KRONIK

Ve svém článku „Meteorologie v ročenkách astronoma Ant. Strnada", (Meteorologické zprávy, III, 1949), jsem se zmínil i o Strnadově spise „Chronologisches Verzeichniss der Natur -begebenheiten im Königreiche Böhmen", jenž obsahuje seznam pozoruhodných přírodních zjevů, pozorovaných v Čechách v letech 633 — 1700; učinil jsem tak proto, že ve spise je i přehled povětrnosti za r. 1771. Podrobný popis hlavní části spisu jsem tehdy nepodal. Podávám jej nyní v tomto článku spolu se zprávou o jiných podobných sbírkách zpráv o mimořádných přírodních zjevech, zjištěných v dobách starších i novějších.

Úplný název Strnadova spisu jest: „Chronologisches Ver­zeichniss der Naturbegebenheiten im Königreiche Böhmen vom Jahre Christi 633 bis 1700 mit einigen ökonomischen Aufsätzen samt der periodischen Witterund auf das Jahr 1790. Von Anton Strnadt, Profesor und königl. Astronom". Prag 1790. Spis obsahuje 259 stran formátu 13,5 X 22 cm. Zdá se, že byl hojně kupován, neboť r. 1796 vyšlo vydání druhé, zcela stejné jako prvé. Pozoruhodným přírodním zjevům je v něm věnováno 123 stran.

Poněvadž o Strnadově činnosti vědecké i buditelské jsem pojednal podrobně v článku, otištěném v časopise „Říše hvězd", XXVIII, 1946, uvádím zde pouze některá životní data Strnadova.

Antonín Strnad se narodil 13. srpna 1746 v Náchodě, stu­doval na gymnasiu v Hradci Králové a r. 1763 vstoupil do řádu jesuitského v koleji u sv. Klimenta na Starém městě v Praze. Později tu vyučoval gramatice a sám studoval mate­matiku, jsa žákem profesora Jana Tesánka. Po zrušení řádu r. 1773, poněvadž nebyl dosud vysvěcen, se vrátil do stavu světského a zabýval se dále matematikou i astronomií. R. 1774 se stal adjunktem Pražské hvězdárny, založené r. 1751 v Kle­mentinu jesuitským řádem a převzaté po jeho zrušení státem, r. 1778 universitním profesorem matematiky a fysikálního zeměpisu. Po úmrtí druhého ředitele hvězdárny P. Fr. Zena r. 1781, se stal jeho nástupcem. R. 1792 byl děkanem filo­sofické fakulty, r. 1795 rektorem university Karlovy. Zemřel 29. září 1799 v Sazené u Velvar. Dne 1. ledna 1775 započal na Pražské hvězdárně pravidelnou řadu denních měření me­teorologických, jež od toho dne až podnes nebyla nikdy pře­rušena. Od září 1940, kdy byla Pražská hvězdárna vypuzena Němci z Klementina, pokračuje v ní Státní ústav meteoro­logický v Praze. Je to jedna z nejdelších řad měření toho druhu na světě.

V předmluvě k spisu uvedl autor některé poznámky o své práci. Shromažďoval k ní látku již od r. 1786 a zmínil se o svém úmyslu, vydat takovou sbírku, v přednášce ve Společ­nosti nauk o pozoruhodných obdobích povětrnosti a zejména obdobích zim. K soupisu komet mu poskytl své výpisky Josef Dobrovský; poněvadž však Strnad zamýšlel vydat seznam i jiných přírodních zjevů, musel sbírat zprávy v listi­nách, rukopisech a spisech.

Ze známějších pramenů jsou to tyto: Kronika Kosmova a jeho pokračovatelů, kronika Václava Hájka z Libočan, rukopisná kronika Františka Pražského z dob Karla IV., kronika Beneše z Weitmühle, Lupáče z Hlaváčova spis Rerurrt Bohemicarum Ephemeris sive Kalendárium historicum (Pragae 1584), Partliciův Kalendárium perpetuum, Velesla­vínův Kalendář historický, Lubienitzkého Theatrum cometicum (Amsteledami 1667), Pótzschův spis Chronologische Geschichte der Wasserfluthen (Dresden 1786), spisy českého astronoma Lvovického ze Lvovic, a j. Údaje o kometách a zatměních kontroloval příslušnými tabulkami astronomickými. Velmi děkuje knihovníkům Strahovské knihovny za pomoc, kterou mu poskytli zapůjčením literatury.

Jazyk kronikářů nejčastěji ponechal beze změny a udá­losti uvedl tak, jak je nalezl v prameni. Některé nesnáze k porozumění mu působily starobylé výrazy, označující meteo­rologické zjevy; ponechal je v opise zpráv a tu a tam na­značil, co znamenají v jazyce vědeckém nebo co by mohly znamenati.

Osvětlil též poznámkami zprávy letopisců o mnohých po­chybných událostech, opravil je a tam, kde by bylo potřebí složitých výpočtů, si vyhradil pozdější zpracování. Domnívá se, že tímto spisem se stal českému obecenstvu užitečným a že mu prokázal důležitou službu tím, že naskytne-li se nyní podobný přírodní úkaz, jaké jsou uvedeny ve spise, může se snadno zjistit, zdali takový zjev byl již vůbec kdy pozorován a za jakých okolností, zda častěji nebo vzácněji, a že poučený pozorovatel nemusí žasnouti nad žádným podobným úkazem.

Soudí též, že sebral zprávy o mnohých přírodních úkazech, jež by snad mnohým krajanům zůstaly neznámé a jež by se potomstvu snad dokonce ztratily. Sbírku ukončil rokem 1700., aby měl dosti času k dokonalejšímu zpracování látky zbývají­cích devadesáti let; při tom bude míti i příležitost zázname-nati ty zjevy, jež mu zatím snad ušly.

Až sem sahá obsah části předmluvy, jež se týká pozoru­hodných úkazů. Svůj úmysl, vydat pokračování sbírky, ne­mohl Strnad splniti patrně pro práce jiné a pro nemoc, jež ho tísnila v posledních několika letech života. Zemřel za devět let po prvém vydání spisu.

Sbírka obsahuje zprávy o přírodních zjevech, pozorovaných v Čechách; tu a tam je připojena i zpráva o současné histo­ricky důležité události, zejména o takové, kterou ohlásila — podle tehdejší běžné víry — kometa, zatmění Slunce nebo Měsíce, polární záře, nápadné červánky nebo jiný nápadný zjev.

Je tu sebráno z více než z osmdesáti pramenů na 800 zá­znamů; podle rejstříku, který jsem vypracoval, je zde zachy­ceno 84 druhů přírodních úkazů; mnohé záznamy obsahují zprávy o několika zjevech. Jednotlivé zprávy jsou doloženy téměř vždy názvem pramene, z něhož bylo čerpáno, často i názvy pramenů několika.

Většina zpráv je obsahu meteorologického. Z nich se doví­dáme o osudech našich předků pod neúprosným a někdy krutým vlivem Přírody za tuhých zim a tropického parna, za zlověstného zjevu komet, zatmění Slunce a Měsíce, v do­bách neúrody, po obdobích dešťů dlouhotrvajících nebo po jarních mrazech, spalujících mladé polní rostliny, o zničené úrodě na polích, vinicích a v sadech, za bouří a bouřek s obětmi úderů blesku, v době vodních přívalů z tajícího sněhu a ledu nebo po průtržích mračen s krupobitím, ničícím vše v poli, v co člověk skládal své naděje; jsou tu zprávy o povodních, zaplavujících obydlí lidská, ničících mosty a utápějících lidské plémě, i o zemětřeseních a vichřicích, strhávajících střechy a krovy domů a pohřbívajících pod troskami vše živoucí. Čteme o krutých mrazech, pronikajících až na dno řek, o mlýnech, zamrzlých po týdny a neschopných dodávati lidem mouku na chléb i zprávy o nouzi o vodu v letech, kdy se objevovaly „hladové kameny" na Labi a „bradáč" na Vltavě. Jsou tu záznamy o letech neobyčejně hojné úrody a láce, nadbytku obilí, ovoce i vína, i zprávy o hladu, o moru, této metle lidstva starých dob (43 zpráv) a o jiných nemocech, o lidojedství z hladu (k roku 1318); dovídáme se o nápadném množství brouků, housenek, motýlů a kobylek, ničících bez­brannému člověku polní rostlinstvo.

Z meteorologické optiky jsou tu zprávy o nápadných čer­váncích, o duhách mimořádně skvělých nebo dvojitých, o Slunci neobvyklého zbarvení, bledém, pestrobarevném a krvavém, o měsíčních a slunečních dvorech.

Z astronomických zjevů zaujímají přední místo, jak bylo možno očekávati, komety (92 případů). Počtem následují za nimi zatmění Slunce (66), zatmění měsíčních je zachyceno 22. Jsou tu zprávy o meteorech a meteoritech (ohnivé koule, létající draci), o rojích létavic a 28 zpráv o polárních zářích.

Některé zprávy zní fantasticky, ať jde o polární záře, kon­junkce planet s Měsícem, nemluvíc o kometách a jejich domnělém vlivu na osudy lidstva.

Mnohé zprávy nejsou lokalisovány; zní tak, jakoby platily pro celé Čechy; jen málo jich se dotýká poměrů v zemích sousedních.

Pro léta 1603— 1612 jsou tu otištěny přehledy povětrnosti, jež Strnad sestavil z materiálu, který nalezl, podle své po­známky, na okraji stránek jednoho svého pramene. Byl to svazek astronomických tabulek, do něhož si připisoval ne­známý interesent, žijící v Čechách, téměř denně poznámky o panující povětrnosti.

Podobné sbírky pozoruhodných přírodních zjevů vydal u nás téměř o celé století později Dr Wenzel Katzerowský, bývalý profesor gymnasia v Litoměřicích.1) Narodil se v Rosenthalu u Liberce r. 1835, vystudoval na universitě v Praze matematiku a fysiku a byl profesorem v Žatci, Děčíně a ko­nečně od r. 1871 v Litoměřicích; tam byl později i městským archivářem. V řadě článků, otištěných v časopisech, se zabýval dějinami svého posledního působiště. Zemřel r. 1901.

Zájem profesora fysiky ho vedl k tomu, že již za svého pů­sobení v Žatci sebral zprávy tamních archivních pramenů o pozoruhodných přírodních zjevech a r. 1883 vydal svou první sbírku v publikaci (1.) „Meteorologische Aufzeichnungen aus Saaz". (Mittheilungen des Vereines fur Geschichte der Deutschen in Böhmen. XXI. Jahrg., Prag, 1883.)

V této malé práci je na devíti stránkách 84 záznamů z let 1537 — 1865. Pramenem starších zpráv byl opis kroniky ne­známého písaře; kromě toho vyčerpal autor protokoly měst­ské rady, pamětní knihu děkanství a zápisy různých měst­ských knih.

V Litoměřicích nalezl Katzerowský velké množství mate­riálu, z něhož mohl čerpati, jako městský archivář, podle libosti. Z něho vznikly tyto větší samostatné práce:

2. Die meteorologische Aufzeichnungen der Leitmeritzer Stadtschreiber aus den Jahren 1564 bis 1607. Ein Beitrag zur Meteorologie Böhmens. Prag, 1886. Obsahuje na 29 stránkách 300 zpráv o 58 různých druzích zjevů.

3. Die meteorologische Aufzeichnungen des Leitmeritzer Rathsverwandten Anton Gottfried Schmidt aus den Jahren 1500 bis 1761. Ein Beitrag zur Meteorologie Böhmens. Prag, 1887. Obsahuje na 29 stránkách 285 záznamů; v nich je obsa­ženo podle rejstříku 66 různých druhů zjevů.

4. a 5. V programech gymnasia svého působiště z r. 1895 a 1896 uveřejnil s titulem „Meteorologische Nachrichten aus den Archiven der Stadt Leitmeritz" dvě práce. Prvá obsahuje na 30 stránkách 435 zpráv z let 1454 — 1865, druhá na 30 strán­kách 349 zpráv z období 1866-1892.

Katzerowský byl patrně českého původu. Nehledíc k jeho křestnímu jménu „Václav" i k příjmení, jež obé nemusí být rozhodující známkou národní příslušnosti, je tu jiná okolnost. Znal jistě dobře česky, neboť zápisy, obsažené v práci (č. 2), vypsal, podle předmluvy, z velkého českého rukopisu v lito­měřickém archivu. Uvážíme-li, že zprávy z let 1564 —1607 jsou psány starou češtinou, že K. musel dovést přečíst písmo českého písaře, někdy jistě obtížné čitelné, že musel vhodné zprávy vybrat z množství zpráv jiného druhu a přeložit je do němčiny, docházíme k úsudku, že musel ovládat češtinu velmi dobře.

V předmluvě k této práci sdělil autor důvody vydání: vydal ji proto, aby se neznámý materiál archivu stal známým a také proto, aby se poskytl popud k uveřejnění podobných sbírek z archivů jiných měst tak, aby na jeho podkladě bylo možno- dovésti „k poněkud uspokojivému řešení mnohé otázky meteorologie, k jichž zodpovědění je potřebí pramen­ného materiálu, objímajícího několik století".

Pramenem druhé sbírky (č. 3) byla kronika litoměřického měšťana a radního, Ant. Bohumíra Schmidta, jenž žil v letech 1694—1762. Obsahuje, podle autorovy předmluvy, na 774 stranách německého textu zápisy nejdůležitějších událostí, týkajících se Litoměřic, od založení města až do r. 1760. Meteorologické údaje se vyskytují teprve od r. 1500 a sahají do 31. prosince 1760. Pokračování až k úmrtí kronikáře je v jiné knize memorabilií, jež byla v době Katzerowského majetkem archivu.

Záznamy od r. 1717 do 1761 jsou původní; zápisy starší, od r. 1590 do 1717 vybral Schmidt z jiných archivních pra­menů. K sepsání zpráv od r. 1500 do 1590 použil Schmidt českého rukopisu kroniky, jež v době Katzerowského již ne­byla v archivu. Použil ho však patrně — praví se v před­mluvě — pražský astronom Antonín Strnadt, když pracoval na svém spise „Chronologisches Verzeichniss der Naturbegebenheiten von 633 bis 1700". K roku 1531 jmenuje totiž Strnadt autorem rukopisu, z něhož čerpal zprávy, jakéhosi „Jana z Hradu".2) Jím však musel být — pokračuje před­mluva — Jan Weysar „z hrádku", jenž byl přijat r. 1566 za městského písaře a jenž zemřel r. 1575. — Domnívám se, že Strnadův spis byl Katzerowskému vzorem k vydáni jeho soupisů, nebo aspoň že ho k těmto pracím podnítil.

Prameny posledních dvou sbírek (č. 4 a 5) byly jednak zá­znamy archivní, jednak sbírky pozorování odborníků v meteo­rologii a zprávy místních novin, jimiž byly „Leitmeritzer Wochenblatt" a „Leitmeritzer Zeitung", jakož i spis Vine. Bertholda „Leitmeritz in der Vorzeit und Gegenwart".

Odborníky tu byli dva pozorovatelé na žitenické a litomě­řické stanici Společnosti vlastenecko-hospodářské, která byla založena r. 1769 na popud císařovny Marie Terezie k povzne­sení polního hospodářství. Jeden z nich byl velmi pilný spolu­pracovník ředitelů Pražské hvězdárny, Ant. Strnada a P. M. A. Davida, známý český kartograf, P. Frant. Jakub Jindřich Kreybich (1759 — 1833), děkan v Žitenicích u Litoměřic, v posledních letech svého života kanovník kapituly v Lito­měřicích; druhým byl P. Josef Hackel (1782 — 1869), profesor polního hospodářství na tamním theologickém ústavě, jenž převzal po úmrtí Kreybichově meteorologickou stanici.

Zprávy, obsažené ve všech uvedených publikacích, jsou obsahu podobného, jakého jsou zprávy sbírky Strnadovy; přihlížejí ovšem hlavně k městu Litoměřicím a mnohým obcím okolním, místní zájmy převládají. Proto mezi zprávami o úrodě je mnoho záznamů o révě vinné, o úrodě vína, o vino­braní, o škodách, vyvolaných na vzrůstu révy nepříznivou povětrnosti, o jakosti sklizně apod. Svědomitě je zaznamená­váno poškozování litoměřického mostu odcházejícím ledem a povodně na Labi.

Kromě sbírek pozoruhodných přírodních zjevů vydal Katze­rowský ještě tyto práce meteorologického obsahu:

6. Periodicitat der Uberschwemmungen. Mittheilungen des Vereins fur Geschichte der Deutschen in Böhmen. XXV. Bd. 1887. Separát má vročení „Prag, 1886".

7. Übersicht der Maxima und Minima der Temperatur von Schüttenitz und Leitmeritz (1887).

8. Maxima und Minima des Luftdruckes von Schüttenitz und Leitmeritz (1890).

9. Die Geschichte der Wasserversorgung in Leitmeritz (1885).

V Práci (6.) se zabýval autor otázkou, zkoumanou již dříve ěetnými badateli, zdali zvýšené činnosti sluneční odpovídá zvýšené množství atmosférických srážek. Zmiňuje se o po­jednání německého badatele, P. Reise z Mohuče z r. 1883, „Wassernoth und Wassermangel". Ten došel v bádání o množ­ství povětrnostních srážek a povodní v Porýní k výsledku, že se opakují v období 110 až 112 let a že maximum povodní souhlasí s maximy skvrn slunečních a polárních září. Perioda, zjištěná Reisem, je desetinásobkem periody slunečních skvrn, jež je, jak známo, 11, 1 roku.

V bádání o množství atmosférických srážek došli různí ba­datelé k výsledku, že množství jejich je větší v době maxima slunečních skvrn nežli v době minima. Podobný výsledek vychází i z údajů výšky hladiny vodní, měřené v řekách; v době maxima skvrn vzniká přebytek množství vody, od-plynulé řekami, nad průměrem.

Poněvadž ze starších dob nejsou žádná měření atmosfé­rických srážek a také měření výšky hladiny řek nesahá daleko do minulosti, pokusil se Katzerowský zodpověděti tuto otázku na historickém podkladě.

K tomu cíli uvedl ve svém pojednání kronikářské zprávy o povodních na Labi od r. 782 do 1886, vybrané hlavně z archiv­ních pramenů města Litoměřic; některé zprávy převzal ze Strnadova spisu „Chronologisches Verzeichniss". Tabulka, připojená k pojednání, obsahuje 94 dat povodní na Labi a Katzerowský z ní odvodil existenci malé periody povodní, 11,12 roku, jež souhlasí s hodnotou délky periody slunečních skvrn 11,11 let, odvozenou švýcarským astronomem Rudol­fem Wolfem.

Práce (7.) obsahuje měsíční maxima a minima teploty z let 1788-1796, 1800-1868 a 1873 — 1886 ve stupních teploměru Celsiova. Měření ze Žitenic u Litoměřic z období 1788 — 1796, 1800-1830 a z Litoměřic z let 1830-1832 jsou od P. Kreybicha (trávil poslední léta svého života v Litoměřicích), pozo­rování z období 1830—1868 od profesora Josefa Hackela; data z let 1873-1886 pocházejí z litoměřické stanice Ústředního ústavu meteorologického ve Vídni.

Práce (8.) obsahuje materiál meteorologických deníků P. Kreybicha. Údaje barometrického tlaku v původním ruko­pise jsou v staré míře francouzské, teplota je vyjádřena stupni teploměru Réaumurova. Aby bylo možno tato data porovnati s hodnotami pozorování na Pražské hvězdárně, uveřejněnými Karlem Fritschem v jeho spise „Grundzüge einer Meteoro­logie für den Horizont von Prag", Prag, 1850, ponechal je vydavatel v původním znění. Hodnoty z let 1788 — 1830 vztahují se k Žitenicím, hodnoty z let 1830 — 1832 k Lito­měřicím.

Měření ze Žitenic náležejí k nej starším meteorologickým měřením z Čech, neboť Kreybich započal již r. 1788 pozoro­vání meteorologická na popud ředitele Pražské hvězdárny, Ant. Strnada; s počátku měřil pouze teplotu, později také tlak a to tlakoměrem, jehož stupnice souhlasila s teploměrem Mannheimským a Pražským na Pražské hvězdárně. Nástup­ce Strnadův, P. Martin Alois David, uveřejnil r. 1825 a 1826 ve spisech, vydávaných Společností vlastenecko-hospodářskou kromě jiného materiálu také maxima a minima tlaku vzduchu ze Žitenic z let 1817 — 1821. Stalo se tak ve spisech „Nachricht von den Witterungsbeobachtungen, welche die kais. koen. Patriotisch-Oekonomische Gesellschaft in den Kreisen Böh­mens veranstaltet hat. Verfasst von Professor Aloys David, Vorsteher der k. Prager Sternwarte. Erste Lieferung vom Jahre 1817 — 1819. Prag, 1825. — Druhý svazek má týž nápis a do­datek: 2te Lieferung vom Jahre 1820 u. 1821. Prag, 1826.3) Poněvadž však tři prvé ročníky nebyly redukovány na jednotnou teplotu, redukoval Katzerowský jejich údaje i hodnoty ročníků ostatních, jež. až do jeho doby nebyly uveřejněny, na teplotu 0 stupňů. Hodnoty z roku 1792 nemohly být redukovány, poněvadž Kreybichův rukopis neobsahuje z té doby údaje teploty.

Původní materiál Kreybichův byl v době Katzerowského majetkem městské reálky v Litoměřicích. Mnoho materiálu tohoto velmi pilného pozorovatele je dodnes uschováno v ar­chivu Pražské hvězdárny.

Obě posléze uvedené práce byly uveřejněny v programech gymnasia v Litoměřicích z roku 1887 a 1890.

Obsah poslední (9.) práce Katzerowského nemohu podat, poněvadž se mi nepodařilo ji vypátrat v žádné ze známých knihoven. Její název znám pouze ze seznamu Katzerowského prací, jenž je obsažen v jeho nekrologu v časopise „Mittheilungen des Nordbohmischen Excursions-Clubs",' XXIV. Jahr-gang, 1901, str. 371/372, v němž však není uvedeno, kde prá­ce vyšla.

1) Na jeho činnost mne upozornil kustod městského musea v České Lípě, p. Josef Laurin.

2) Strnad tu praví (str. 70): „Johann z Hradu in dem leutmeritzer Manuseripte bemerkte...". Jde o zprávu z 1. května 1531 o výšce hladiny Labe pod mostem v Litoměřicích. Tento „litoměřický rukopis" cituje Strnad celkem na třiceti místech svého spisu, neuvádí však, jako i u jiných podobných svých pramenu, ani jeho přesnější název ani popis.

3) Viz mé pojednání „Soupis vědeckých prací P. M. A. Davida, ředitele Pražské hvězdárny a řádného člena Královské české společnosti nauk v Praze." (Věstník Král. české společnosti nauk, třída matem.-přírodověd., roč. 1952, č. III.)

Dr Otto Seydl, MZ 1953/2, ročník 6, str. 57-60


 

Další zajímavé články z historie meteorologie publikované zejména v Meteorologických zprávách v pdf formátu:

PřílohaVelikost
PDF icon Generál PhDr. M. R. Štefánik (1880-1919) spoluzakladatel Československa a iniciátor meteorologické služby.pdf184.68 KB
PDF icon K 200. výročí prvního návodu pro pozorování počasí v Čechách (2017)_Munzar_Ondráček.pdf425.74 KB
PDF icon Historie ochrany čistoty ovzduší (2017)_Macoun.pdf184.44 KB
PDF icon Kapitoly z historie poznávání hydrlogického cyklu (2017)_Daňhelka.pdf782.38 KB
PDF icon František Běhounek v Nobileho polární expedici vzduchilodí Italia v roce 1928_Kolomý (2005).pdf5.14 MB
PDF icon Benjamin Franklin a jeho přínos k nauce o elektřině_Kolomý (2002).pdf264.49 KB
PDF icon Z dějin Československé meteorologické služby. II. Vojenská povětrnostní služba po 2. světové válce (2001).pdf496.76 KB
PDF icon Meteorologické záznamy děkana Bartoloměje Michala Zelenky z Čech z let 1680–1704_Brázdil_Kotyza (2001).pdf574.93 KB
PDF icon Karel Václav Zenger a jeho symetrický bleskosvod_Kolomý (2000).pdf7.02 MB
PDF icon Meteorolog Josef Frejlach – sté výročí zmařených nadějí_Krška (1998).pdf320.39 KB
PDF icon Jan Strialius a jeho meteorologická pozorování z Čech a Německa z let 1558–1582_Munzar (1998).pdf3.64 MB
PDF icon Historické povodně v Čechách a na Moravě na příkladu roku 1598_Munzar (1998).pdf385.57 KB
PDF icon Prokop Diviš a počátky výzkumu atmosférické elektřiny_Kolomý (1998).pdf615.38 KB
PDF icon Počátky systematických pozorování počasí v Čechách do roku 1555_Munzar_Maťa (1997).pdf461.48 KB
PDF icon Z historie meteorologického zabezpečení civilního letectví v České republice_Z. Novák (1995).pdf3.35 MB
PDF icon Historické povodně v srpnu a v září 1813 na Slovesku a východní Moravě.pdf356.71 KB
PDF icon K dějinám meteorologie na staré olomoucké univerzitě_Krška (1990).pdf2.13 MB
PDF icon Meteorologická pozorování p. Tadeáše Štiky v Počaplech z let 1788–1789.pdf442.77 KB
PDF icon Poznámky k dějinám České meteorologie v období 1817–1851_Pejml.pdf (1976/1)783.7 KB
PDF icon Vichřice ve střední Evropě 29./30. ledna 1801, její škody a ohlasy_Munzar (2002).pdf202.08 KB
PDF icon MAGIA NATURALIS (Před 250 lety Prokop Diviš vztyčil uzemněný bleskosvod)_Kolomý (2004).pdf3.51 MB
PDF icon Johann Carl Rost (1619–1731) a jeho meteorologická pozorování v severních Čechách a v Norimberku (2003)_Munzar.pdf633.87 KB
PDF icon Nejstarší Moravská meteorologická měření v Telči od Františka Aliose Maga z Maggu z let 1771–1775.pdf476.09 KB
PDF icon Příspěvek ke znalosti kolísání klimatu v Čechách v 16. až 18. stol_Pejml_MZ 1974/3.pdf437.63 KB
PDF icon Tycho Brahe (1546–1601) jako meteorolog (2003)_Munzar_Pařez.pdf549.18 KB