Výročí 200 let meteorologických měření v Čechách

K DVOUSTÉMU VÝROČÍ PRVÝCH MĚŘENÍ METEOROLOGICKÝCH V ČECHÁCH

Povětrnostní zjevy a jejich změny zajímaly lidstvo jistě již od nejdávnějších dob; vždyť velká část lidské činnosti závisí na povětrnosti aspoň částečně, zdar polních plodin, hlavního pramene výživy člověkovy, pak zcela.

Nejstaršími tištěnými doklady toho zájmu jsou zprávy, obsa­žené v kalendářích, jež se vyskytují hojně již od počátku XVI. století; jsou to „pranostyky astro-meteorologické", také „vy­světlení čtyř ročních a všech dvanácti měsíců vlastnosti i počasí", hvězdářská rozjímání o proměnách počasí, zdraví a nemoce ourodách a neourodách", „pranostyky o způ­sobu povětří, o proměnách jednoho a každého měsíce" a p. Je třena litovat, že spis faráře Blažeje Borovského z Borovna (nar. 1570 v Německém Brodě), „Knižka o Powietřzi zemie cžeske", vydaný v Praze 1613, se nezachoval, podle Tobolkova Knihopisu českých a slovenských tisků, ani v jediném výtisku.

Kromě kalendářů, jež měly jen málo povětrnostních zpráv, vycházely různé „Selské pranostyky", často přetiskované. V Praze vyšla r. 1704 „Pranostyka sedlská aneb knížka o po­větří a správě" a podobné spisy vyšly i v jiných místech našich zemi.

Od r. 1700 se šířila po Německu a některých zemích sou­sedních různá vydání „Stoletého kalendáře", jejichž základem byly opisy spisu německého opata Mořice Knauera z Langheimu z r. 1654, „Partikularwitherung". Vyšlo jich v letech 1700 — 1883 dosud zjištěných 159; pokud až dosud víme, českých vydání vyšlo u nás dvanáct, německá pak dvě. Tak velký zájem byl o povětrnostní zjevy a zejména o jejich předpovědi do budoucna. (1)

Vycházely i příležitostné tisky o nápadných povětrnostních zjevech, zejména o katastrofálních povodních, „o strašlivém povětří", o prudkých bouřkách a jejich obětech, o neobvyklých úkazech meteorologické optiky, o nápadných duhách, o kolech kolem Slunce a Měsíce, o meteorech, o tuhých zimách a velkých vedrech aj. Zprávy současných pozorovatelů o takových zjevech nalézáme i v rukopisných dokumentech archivů měst, v pamět­ních knihách panství, klášterů, duchovních úřadů i v memo­rabiliích soukromníků, odkud snad jednou je vydá prozíravý badatel, aby z nich moderní věda odvodila závěry, k nimž je třeba množství meteorologického materiálu ze staletých období.

Na universitách XVIII. století se meteorologie nepřednášela jako samostatný předmět; byly tu pouze výklady z astronomie. Výjimku činily pouze university v Padově a Bologni, kde se přednášely obě vědy samostatně. V Padově vydal již tehdy profesor Giuseppe Toaldo učebnici meteorologie s užitím na orbu; její německý překlad, „Witterungslehre fůr den Feldbau", II. vyd. Berlín, 1784, měl náš osvícený Ant. Strnad ve své knihovně a v povětrnostním kalendáři, „Physikalischer Witterungskalender" (Prag, 1788) podal výtah meteorolo­gických zásad toho spisu.

Velmi důležitá byla činnost francouzského meteorologa Louise Cotteho (1740—1815), jenž konal meteorologická měření od r. 1756 a důkladnými studiemi se stal jedním ze zakladatelů moderní meteorologie. Zasloužil se o to, že prvý pojal výsledky meteorologických pozorování do učebnice meteorologie: je to „Traité de météorologie" (Paris, 1774), prvý spis toho druhu, jenž neučí nauce Aristotelově, nýbrž spočívá na výsledcích pozorování.

Také na universitě v Praze měla meteorologie místo jen podřízené. Až do tereziánské reformy r. 1752 se vyučovalo přírodním vědám podle zásad filosofie aristotelovské a scholas­tické; meteorologické výklady byly pouze příležitostné, ve fysice. Za josefínské reformy přibyl do programu universitních nauk, dotýkajících se meteorologie, fysikální zeměpis.

Tyto změny zasahovaly do vývoje u nás ovšem jen velmi zvolna. Ze seznamu spisů pražských jesuitů, připojeného k tomuto článku, seznáváme, že většina jich pojednávala stále ještě i v druhé polovině XVIII. st., pokud můžeme soudit podle názvů, o problémech fysiky a meteorologie na podkladě starobylých nauk.

Zájem o otázky meteorologie v tehdejší vědě tedy u nás byl tak, jako jinde. Avšak instrumentální studium, studium pravi­delné, se počlo v Praze teprve na počátku druhé poloviny XVIII. století, hned po zřízení Pražské hvězdárny.

Roku 1751 přestavěl jezuitský řád ve svém sídle, Klementinu, astronomickou věž, čnějící nad kolejí od r. 1722, aby lépe vy­hovovala potřebám praktické astronomie; až dosud to byla, podle svědectví současníků, věž spíše vyhlídková. Učinil tak na popud svého člena, P. Josefa Steplinga, jenž toužil, aby v Praze byla zřízena řádná hvězdárna, jaké byly i v jiných kolejích jezuitských. Na této hvězdárně vznikla nejstarší me­teorologická stanice v zemích bývalého Rakousko-Uherska, na níž se konala pravidelná meteorologická pozorování již od r. 1752. Původcem jejich byl právě Josef Stepling, astronom, matematik a fysik, pokrokový profesor university Karlovy, prvý ředitel Pražské hvězdárny. (2)

Vzpomínáme-li dnes, po dvou stoletích od prvého měření meteorologického v Praze této významné priority, kterou podle G. Hellmanna, známého znalce organisace meteorolo­gických pozorování v Evropě „získaly si Čechy tím, že jejich postaveni v říši bylo samostatnější a jejich vzdělání vyšší nežli v ostatních částech mocnářství", (3) vzpomínáme i jejího pů­vodce a připomeneme si i celou činnost tohoto ušlechtilého, pokrokového vědce k uctění jeho památky.

Steplingův žák a druhý nástupce v úřadě ředitele Pražské hvězdárny, vlastenec a národní buditel, Antonín Strnad, vzpo­mněl vděčně svého učitele ve veřejné přednášce „Inauguralrede vom Nutzen der Sternkunde", (Prag, 1783), těmito krás­nými slovy: „Tím méně musí vás (t. j. posluchače) překvapit, že jsem se ještě pod moudrým vedením našeho nezapomenu­telného Steplinga, ó, díky Tobě, nesmrtelný muži! po řadu let zcela věnoval studiu astronomie, a připomínaje si hrdě, že jsem byl žákem takového učitele, nástupcem takového před­chůdce, jsem se snažil každým dnem více se zdokonalovati."

Josef Stepling se narodil r. 1716 v Řezně, kde jeho otec byl sekretářem vyslanectví. V útlém věku, po úmrtí otcově, přesídlil s matkou, rodilou Češkou, do Prahy, kde se vzdělával u jesuitů. Roku 1733 byl přijat do řádu a poslán na další studia do Olomouce a do Kladska a později povolán zpět do Prahy, aby tu studoval matematiku, k níž byl nadán. Od r. 1743 studoval theologii a r. 1745 byl vysvěcen na kněze. Když měl r. 1748 přednášet mladším členům řádu Aristotelovu filosofii, odepřel tak učinit, poněvadž podle svých slov, „nechtěl jako poctivý člověk vnucovat jiným, co sám nenáviděl". Když byl r. 1752 zaveden na universitě nový studijní řád, byl Stepling jmenován ředitelem studií matematických a fysikálních a byl mu svěřen úkol, uspořádat studium, zejména filosofie a věd matematických podle nových zásad. Místo studia Aristo­tela a peripatetiků snažil se Stepling zavádět studium názorů Newtonových, Eulerových, Wolfových a jiných moderních učenců. V souvislosti s těmito reformami zřídila císařovna Marie Terezie na jeho popud r, 1752 na universitě fysikální kabinet. Úřad ředitele filosofických studií i universitní profe­sura byly mu ponechány i po zrušení jezuitského řádu r. 1773, kdy téměř všichni jeho členové se musili vzdát svých úřadů. Svou knihovnu, asi 600 vzácných děl, odkázál Stepling uni­versitní knihovně. Zemřel 11. července 1778. Na rozkaz Marie Terezie byl mu zřízen v barokovém sále universitní knihovny pomník, jenž je dnes ve dvoře Klementina.

Stepling si dopisoval s vynikajícími duchy své doby, přede­vším s filosofem a matematikem Kristiánem Wolfem v Halle (1679 — 1754), s P. Heinr. Hissem v Ingolstadtě, P. Kryšto­fem Mairem v Římě, s P. R. Boškovičem, s Leonh. Eulerem, s francouzským fysikem Nolletem v Paříži a jinými o různých otázkách tehdejší theologie, filosofie, fysiky, matematiky a astronomie. (4) Napsal řadu pojednání z těchto věd i z meteoro­logie. Z nich i z dopisů je patrno, že byl experimentátorem, že se nespokojil theorií, nýbrž že zkoumal přírodní zákony pokusy. Doklady těchto snah jsou obsaženy hlavně ve dvou sbírkách pojednání z r. 1759 a 1763, jež nazval „Miscellanea philosophica" (viz seznam na konci článku).

Zdá se, že náklonnost k pokusům žila v Steplingovi již od mládí. Aspoň F. M. Pelzel připomíná v jeho životopise, že ještě před vstoupením do řádu si koupil za peníze od matky různé pomůcky geometrické a přístroje fysikální. Také víme, ze zpráv o vzniku jezuitského musea „mate­matického" v Klementinu, že Stepling sám sestrojoval přístroje a že pobízel ty členy řádu, u nichž poznal schop­nosti k mechanickým konstrukcím, aby jich prakticky využívali. Přístroje jimi zhotovené pak se stávaly sou­částkami musea.

Mezi 111 dopisy Steplingovi a od něho, jež známe z vy­dání Korniova se dotýká meteorologie list z 5. června 1745, adresovaný G. J. Claudinovi (místo není udáno), v němž ho Stepling povzbuzuje, aby konal baroskopická pozorová­ní, k „určování výšek nad hladinou moře velice vhod­ných". Francouzský fysik Nollet pochválil v několika do­pisech Steplingovy pokusy o šíření tepla a o vaření, sdě­lil mu podrobnosti o prudkých mrazech v Paříži r. 1755 a o stavu jarní povětrnosti. S dopisem ze dne 7. dubna 1770 poslal P. Hubertus z Wiirzburgu Steplingovi svá meteoro­logická pozorování.

Fysikální pokusy, související s problémy meteorologie, jsou popsány₄v „Miscellaneich". Jsou to experimenty se „sloupcem rtuti v prostoru vzduchoprázdném, měření te­ploty vody ve Vltavě, stanovení bodu varu lihu a vody, barometrické měření výšek a stanovení teploty bodu varu na horách. Tu jsou i meteorologická měření z Prahy z r. 1756.

Stepling se zajímal i o užití přírodních věd v praktic­kém životě. Když se ustavila v Praze r. 1769 Společnost vlastenecko-hospodářská, založená k prospěchu orby, byl činným i v ní; dodal jí své názory o bleskosvodech a dal jí zcela původní stroj k dobývání pařezů. Byl i jedním z prvých členů Soukromé učené společnosti, později pře­tvořené v Královskou českou společnost nauk.

Počíná se úvahou, nazvanou „Discursus praeliminaris de utilitate observationum meteorologicorum", pojednávající o užitečnosti meteorologických pozorování. Autor tu uvádí důvody, proč tato pozorování vyvolávají jen málo účasti; je to jednak proto, že se nenahlíží jejich prospěšnost, a proto, že každodenní jich konání je namáhavé. Druhý důvod autor uznává, avšak domnívá se, že právě velký prospěch, jaký je možno od nich očekávat, by měl být po­bídkou, aby se konala. Nejde tu o prospěch, jenž by se dal získat přímo a hned, nýbrž prospěch, z něhož se budou těšit naši potomci; právě tak je tomu v astronomii, jež bez namáhavého nočního bdění předchůdců, kteří ze své práce měli také jen málo prospěchu, by nebyla dosáhla dnešní výše.

Stepling pak přechází k úvaze o významu meteorologic­kých pozorování a hledí povzbudit k jich konání tím, že poukazuje k jejich důležitosti; praví, že jimi lze zodpovědět různé důležité otázky, jako jaký je rozdíl nejvyšší a nejnižší teploty v různých zeměpisných šířkách, zdali všechno teplo, jež dostává Země, pochází ze Slunce, jaké rostliny je možno přesazovat z jejich vlasti do jiných končin a jak vyšetřit ze zjištěného barometrického tlaku výšku místa nad mořem.

Komu není známo, kolik deště a sněhu padne na Zemi prů­měrně ročně, ten nemůže říci nic ani o původu pramenů, neboť tyto otázky, tak jako jiné otázky fysiky, se nedají zodpovědět pouhým uvažováním; zde j e nutno tázat se Přírody a vynucovat její odpovědi pozorováním a pokusy. Kdo však zná množství srážek během roku na určitém místě a má zbudovat nádrž, dovede snadno vypočítat, jak velký prostor musí být, z něhož se má shromáždit voda, aby její množství postačilo žáda­nému účelu. Konečně vyslovuje přání, aby k meteorologickým pozorováním se připojovala i pozorování o nemocech a o stavu osení, aby se zjistil vliv změn ovzduší na fysický stav lidstva, zvířat a rostlinstva. Stepling připojil ovšem i poznámky o svých přístrojích.