You are here

Stručný přehled historie naší meteorologie

STRUČNÝ PŘEHLED HISTORIE NAŠÍ METEOROLOGIE

(Z úvodního projevu na meteorologické konferenci s mezinárodní účastí v Liblicích 13. října 1964, doplněného o literaturu a malé úpravy v textu.)

Předsednictvo konference mi svěřilo vděčný, ale časově náročný úkol: promluvit o „Historii našeho oboru". Byl jsem vyhlédnut pro tento projev patrně proto, že jsem byl s meteoro­logií ve styku už přes 50 let.

Je tomu již 212 let, kdy se začala poprvé meteorologie pěsto­vat v Praze v klementinské historické hvězdárně. Sice bylo zvykem v 18. století, že si hvězdárny ke svým vlastním pozoro­váním astronomickým připojovaly pozorování povětrnosti na doplnění. Hvězdárna pražská se tohoto úkolu ujala ze širšího hlediska od doby, kdy řádová hvězdárna byla zestátněna.

O průkopnících meteorologické práce bylo poměrně obšírně psáno v našem odborném tisku, takže budu stručný [1]. Jezuita P. Josef Stepling, universitní profesor a první ředitel státní hvězdárny (1716—1778) a dále královský astronom, a universitní profesor Antonín Strnad (1746—1799), druhý ředitel, oba zavedli meteorologii v pracích hvězdárny jako druhý obor [5]. Od Steplinga [4] jsou dochovány i ofotografovány meteorologické záznamy již od roku 1752 a jsou tedy z prvních v Evropě. Velmi se zasloužil Stepling o publikační a přednáško­vou činnost zdůrazňující význam studia povětrnosti v lidské praxi. Napsal celkem 21 pojednání z meteorologie.

Zásluhou Strnadovou je zejména fakt, že za jeho působení vznikla v Čechách první meteorologická síť v Rakousku. Bylo velmi moudré od Strnada, že se opřel o významnou vědeckou organizaci „Mannheimská společnost [3], tzv. Societas palatina", která vznikla pod patronací a za účinné finanční pomoci falckého kurfirsta Karla Feodora, zařídila výrobu meteorologických pří­strojů a jejich zkoušení, vytvořila prvou evropskou síť meteoro­logických stanic a zasloužila se o simultánní a homogenní pozo­rování. Tak učinila přítrž roztříštěnosti pozorování a zvedla úroveň jakosti přístrojů. Po Francouzské revoluci se tato důle­žitá organisace už neudržela.

Třetí ředitel hvězdárny kanovník Martin David [2] (1757 až 1836) prohloubil pozorovací činnost ve spolupráci s vlastenecko-hospodářskou českou Společností. Sám hojně cestoval, vozil s sebou přístroje, všude měřil a vedl o tom přesné protokoly. Některé meteorologické spisy Davidovy vyšly již v redakci rozprav Král. české společnosti nauk.

Snaha po největší dosažitelné přesnosti pozorování se proje­vuje i u vědeckého pracovníka a meteorologa hvězdárny, pozděj­šího universitního profesora Frant. Ignáce Halaschky (Halašky) (1780—1847), který např. ocejchoval pražský baro­metr podle barometrů astronoma a známého matematika Fridri­cha Wilhelma Bessela a Alexandra von Humboldta. To byl velmi závažný krok vědecký, který se dnes oceňuje. Šestý ředitel hvězdárny Karel Kreil přikročil již k sepsání Klimatologie von Böhmen. Zůstaly po něm v činnosti do desíti­letí registrační přístroje, sestrojené podle jeho návrhu, jejichž hodinové hodnoty jsem ještě já v r. 1919 v Klementinu vyčisloval.

Karel Kreil přešel r. 1862 do Vídně, kde se stal prvním ředitelem nově založeného centrálního meteorologického ústavu pro Rakousko. Spolu s ním přešli z Klementina do Vídně i Karel Fritsch, jenž u nás založil fenologii a Karel Jelinek. Jelínkovy přesně sestavené fyzikálně meteorologické tabulky používáme dodnes.

Nespornou výhodou preciznosti některých klementinských pozorování od dob Davidových uveřejňovaných v ročenkách hvězdárny bylo, že výjimečně nepřetržitou dlouhou řadu teplot od r. 1775 zhodnotil a její hodinové hodnoty uveřejnil r. 1937 úředník Státního ústavu meteorologického dr. Václav Hla­váč [7] s důsažným kritickým rozborem i obrazovými doklady o přístrojích a protokoly certifikátů použitých teploměrů. Tato monografie byla oceněna i v zahraničí jako vzorová a je velmi často citována. K hodnotnému zpracování tohoto díla velmi přispěl dr. Hlaváčovi ředitel státní hvězdárny československé dr. Otto Seydl; zemřel 751etý v r. 1959 a jeho životním dílem byla historie této slavné hvězdárny Tychonovy a Kepplerovy [6,8]. O archivní výzkumy dr. Seydla se opírala i tato stať.

Již před odchodem zmíněných tří astronomů - meteorologů do Vídně upadla organizační agilnost českých společnosti po politických změnách pohnutého roku 1848 a dříve vyspělá meteorologická síť stanic jen zvolna se konzolidovala pod říze­ním vídeňským.

Průkopnickou práci v ombrometrii v Čechách zaznamenává ve 2. polovině 19. století v Čechách úsilí Českého lesnického spolku vybudovat hustou síť srážkoměrnou. Ze 12 stanic v roce 1872 se síť do roku 1879 rozšířila na 861 (!) a stala se tak nejhustší ombrometrickou sítí na světě podle Hellmanna. Podnět k této akci dal Lesnickému spolku dr. Emanuel Purkyně (1831—1882), syn fyziologa Jana Evang. Purkyně, velmi pokro­kový přírodovědec, který svými názory o expozičním a místním klimatu o 50 let předstihl jiné odborníky (Vojejkova). Jeho správné ocenění vlivu lesa na klima narazilo na prudký odpor šlechtických majitelů lesa a Purkyňova činnost byla násilně potlačena, jak píše ing. Krečmer [11].

Srážkoměrné sítě stanic se po náhlé smrti dr. Purkyně ujal rektor Karlovy university a matematik Frant. Josef Stud­nička (1836—1903). Když stanice převzala Hydrografická služba zemská, bylo svěřeno jejich vedení profesorovi Studničkovi, který uveřejnil ve spisech Učené společnosti pojednání „Základové dešťopisu království českého". Na Moravě se později vytvořila a víc než 10 let pracovala síť srážkoměrných stanic v brněnské přírodovědecké společnosti.

V meteorologii dosáhl největšího pokroku v tom, aby byla připravena půda pro zřízení samostatného meteorologického ústavu dr. Frant. Augustin [9, 10], první profesor meteoro­logie a klimatologie na Karlově universitě (1846—1908). Učinil tak nejen svými spisy jako jsou velká „klimatografie Prahy za 80 let" nebo „Tepelné poměry sudetských zemí". Jeho význam pro rozvoj meteorologie spočíval v dobře rozvinutém přesvěd­čování o potřebě meteorologie [12]. Docílil zřízení reprezenta­tivně umístěné meteorologické stanice při rozhledně v Praze na Petříně, která bohužel po l0leté činnosti za jeho osobních finančních obětí za I. světové války zanikla. Zato však úspěšně zakotvila jím vybudovaná síť ombrometrických stanic města Prahy, která existuje již 60 let, a náležela k nejhustší městské síti mikroombrografické na světě. Prof. Augustina v tom vydatně podporovalo město Praha.

Budování přírodovědeckých ústavů Karlovy university na Karlově bylo mocnou pohnutkou profesoru Augustinovi k prosazování získat prostory pro meteorologický ústav a měst­skou observatoř. Tento záměr byl realizován, ale profesor Augustin se ho již nedočkal. Zemřel těsně před dokončením výstavby.

Veškerou organizační činnost soustředil prof. Augustin na vysvětlování [13], že nadešla doba k zřízení českého zemského meteorologického ústavu, neboť podmínky pro něj už dávno byly.

K tomuto kroku skutečně došlo 11 let po smrti Augustinově, a to ve význačnější míře při budování samostatného státu. To skutečně bylo urychleno věhlasem a opravdovostí úsilí prof. Augustina, jak mi sdělil biolog dnes už 91letý akademik Bohumil Němec, který tehdy jako poslanec Národního shromáždění také sám vahou své vědecké osobnosti tuto akci podpořil. V roce 1919 byl zřízen Státní ústav meteorologický se sídlem v Praze [16]. Rád bych tímto konstatováním projevil hluboký dík našich meteorologů akademiku Němcovi za jeho gesto před 45 lety.

Přejdu nyní k období, ve kterém jsem byl do meteorologie přímo zapojen po ukončeném studiu, a podám stručný přehled fakt na posouzení poměrů, kdy se u nás budovala novodobá meteorologie. Jak bylo prve vzpomenuto, Vídeň nám vzala tři význačné odborníky, kteří se stali zakladateli říšského meteoro­logického ústavu; nyní nám dala prvního ředitele ústavu česko­slovenského v osobě dr. Rudolfa Schneidera, docenta brněnské české techniky, který byl do r. 1919 úředníkem vídeň­ského ústavu [14].

První ředitel ústavu po více než 10leté praxi ve Vídni byl vhodnou osobností po organizační stránce pro nový ústav, který rychle vstoupil v činnost. V prvních třech letech začátků měl ředitel ku pomoci 4 meteorology. Byli to: dr. Gustav Swoboda, dr. Emanuel Hof, dr. Ferdinand Kocourek, dr. Alois Gregor.

Zkonsolidovala se síť pozorovacích stanic převzatých ze sítě rakouské a uherské na celém území, a již od 1. září 1919 bylo započato s prognózní službou pro denní tisk. Vydání první předpovědi pro veřejnost bylo svěřeno mně.

Byla vytvořena oddělení pro klimatickou službu, práce přístro­jové, službu synoptickou a od r. 1921 i leteckou. Byli jsme velmi zavázáni, že rostoucímu ústavu dal Augustinův nástupce na uni­versitě prof. dr. Stanislav Hanzlík ochotně k dispozici prostory universitního ústavu a sám se opravdu uskrovnil na minimum, staraje se o pedagogickou činnost. Netušili jsme, že tento stav potrvá 20 let, než se centrála ústavu přestěhovala do druhého nynějšího provizória nehledě k několikerému přemísťo­vání služby synoptické a letecké a k změnám příslušnosti k minis­terstvům.

Po tomto orientačním nastínění bych chtěl vyzvednout některá pozoruhodná fakta, která mají trvalou hodnotu, obohatila naši i evropskou meteorologii a mohla by být zapomenuta.

Jeden ze 4 odborníků činných od počátku v našem ústavu byl, jak jsem uvedl, Pražan německé národnosti dr. Gustav Swoboda, jemuž po vytvoření 3. oddělení ústavu bylo svěřeno vedení synoptické a později i letecké zabezpečovací služby povětrnostní. V prvních letech svého působení dostal dr. Swo­boda od ředitele úkol, aby provedl geodetické a kartografické zpracování četných barometrických výškových měření populár­ního cestovatele po Orientě, čestného šejka a profesora Karlovy university, kněze Aloise Musila. Byla to práce nesnadná, dlouhá a choulostivá. Dr. Swoboda ji provedl v přesčase i po nocleh s pílí a houževnatostí jemu vlastní. Profesor Musil se mu chtěl odvděčit tím, že mu nabídl, aby jej doprovázel na další cestě do Arábie jako vědecký spolupracovník. Dr. Swoboda poprosil prof. Musila, že by raději pro svůj růst spatřoval stáže v norské meteorologické službě u profesora Wilhelma Bjerknese, který byl tvůrcem nedávno vzniklé frontologické ana­lýzy meteorologických map. Profesor Musil rád dr. Swobodovi vyhověl a v několika dnech pro něho vymohl osobně u presidenta republiky několikaměsíční stipendium do Bergenu.

Tak se stalo, že dr. Swoboda v Bjerknesově ústavu získal nejen bezprostřední informace o nové synoptické analýze fron­tálních systémů, ale profesor Bjerknes jej seznámil s jiným externím pracovníkem, který tou dobou hospitoval v Bergenu, s dr. Bergeronem ze Stockholmu. Oba pak spolu vypra­covali dílo, které se stalo klasickým přínosem norské meteorolo­gické škole a má název: „Wellen und Wirbel an der quasistationären Grenzfläche uber Europa" z r. 1924. Tato práce byla podstatným obohacením frontologické nauky a krásným fyzi­kálním vysvětlením meteorologických dějů na frontách.

Analýza vzdušných hmot podle norské metody nebyla snadná. V některých státech stejně jako u nás se zdráhaly služby zavést ji do denní praxe. Mnozí i velmi seriózní odborníci ji považovali za meteorologickou uměleckou fantazii. Bylo nedostatkem, že nebyl napsán odborný návod z pedagogického hlediska. Odbor­níci Sovětského svazu tento nedostatek rovněž pociťovali, proto si vyžádali z Bergenu experta na instruktáž. Byl vyslán Tor Bergeron. Jemu byl v Moskvě přidělen mladý synoptik S. P. Chromov [20], nynější profesor Lomonosovovy university. Chromov nejenže se dobře zasvětil do nauky rozboru front, ale záhy v r. 1934 sepsal učebnici o analýze map. Byl to šťastný nápad asistenta SÚM dr. M. Končka, čin­ného tehdy v naší synoptické službě, že rychle přeložil Chromovovu učebnici do češtiny a za účinného zásahu ředitele prof. Schneidera byla vydána tiskem. Další krok byl učiněn ve prospěch širšího zpřístupnění učebnice, když dr. Swoboda spolu s dr. Končkem přeložili nyní učebnici z češtiny do němčiny. Přitom dr. Swoboda obsah přizpůsobil evropským povětrnostním pod­mínkám. Kniha vyšla u Springra ve Vídni r. 1940. Tímto pře­kladem dosáhla učebnice a norská metoda náležitého rozšíření a popularity v Evropě. Dr. Bergeron ji označil za nejlepší učeb­nici synoptické meteorologie.

Tehdejší tvrzeni o málo přesvědčivé vědecké podstatě analýzy front nebo její omezené platnosti vyvrací dnes snímky umělých družic „Tyros", když se přes identifikovanou územní oblast ofotografovanou družicí s oblačnosti položí přízemní analýza front a příslušných jevů přízemních. Frontové systémy kores­pondují s rozložením oblačnosti vzniklé na frontách.

Dr. Swoboda před II. světovou válkou naši službu opustil, přešel do sekretariátu Mezinárodní meteorologické organizace v De Biltu v Holandsku a po válce se stal prvním generálním sekretářem nově vytvořené Světové meteorologické organizace. Zemřel 63letý v Ženevě r. 1956 [16].

Období II. světové války znamenalo v naší meteorologii velké omezení, zůstala jen služba klimatologická a bylo zřízeno oddě­lení pro bioklimatologii. Když po skončení války odešel prof. dr. Schneider do výslužby, bylo vedení státní meteorologické služby svěřeno mně.

Klimatologická síť narušená válkou se opět scelovala, archiv z pohraničního území za války odvezený byl péčí sovětských expertů přivezen do ústavu a slavnostně odevzdán. Bohužel slovenskou službu postihlo materiální neštěstí, když požár ústavu za průchodu válečné fronty přes Bratislavu zničil archiv a část přístrojových rezerv.

Slovensko již za války dobudovalo observatoř na Lomnickém štítě, když za první republiky po dlouhých průtazích byla stavba zásadně schválena.

V Praze byla převzata horská meteorologická observatoř na Milešovce, jejíž význam už dříve založili profesoři R. Spitaler a L. W. Pollak. Observatoř byla zprvu přičleněna ke Karlově universitě, po vzniku Čs. akademie věd k akademii.

Zdokonalila se i synoptická a aerologická služba v Praze i na Slovensku a zpřesnila se formulace prognóz, začalo se s prognó­zami střednědobými. Upraven byl i styk s rozhlasem, později i s televizí. Stále však podle mého názoru a ve srovnání se zahra­ničím nejsou popularizační a informační možnosti meteorologie v rozhlase plně využity. Z toho pak mnohdy plyne i postoj veřejnosti ke škodě věci.

Pro historii celostátní meteorologie v této době je památná skutečnost, že po přípravných mezinárodních konferencích, jako odezva mohutného rozmachu technických možnosti, došlo k reorganizaci mezinárodní meteorologické služby. Byl svolán kongres ředitelů meteorologických ústavů v r. 1947 do Washing­tonu. Na dlouhém zasedání delegátů velké většiny států světa byly vypracovány nové stanovy nové meteorologické organizace světové jako součásti technických institucí OSN.

Akt podpisu této úmluvy ve Washingtonu dne 11. října 1947 v ministerstvu zahraničí USA, jímž jsme byli jako ředitelé meteorologických služeb pověřeni šéfy svých vlád, byl pro nás okamžikem vpravdě historickým.

Vedlo by daleko vypočítávat přehled odborných vědeckých prací československých meteorologů po II. světové válce a obecně jen konstatuji, že bylo urychleno vydáváni meteorologických ročenek v několika sériích, bylo započato v roce 1947 s vydává­ním Meteorologických zpráv, časopisu sice zprvu populárního, který se však záhy stal platformou pro vědecké stati vysoké úrovně zéjména mladých meteorologů a klimatologů. Tyto akce řídil resortní meteorologický ústav. Později od r. 1957 naskytla se další příležitost, aby ČSAV zahájila vydávání cizojazyčného časopisu „Acta geophysica et geodetica" za redakce meteorologa doc. Stanislava Brandejse.

Za nového ředitele meteorologické služby Josefa Zítka od r. 1951 byla provedena reorganizace meteorologické služby splynutím hydrografie s meteorologií v Hydrometeorologickém ústavu. Období tohoto ředitele bylo korunováno odborným úspěchem, když byl veřejnosti odevzdán po desítiletí připravo­vaný „Atlas podnebí ČSSR" v duchu základních stanov ústavu z r. 1919. Toto zdařilé dílo je typicky kolektivní a nemá obdoby v jiném oboru. Stavební materiál tvoři totiž zpravodajská práce tisíců pozorovatelů z celé republiky nejméně za 50 let. Toto dílo bylo nejvyššími orgány našeho státu odměněno státní cenou Klementa Gottwalda v r. 1960 jako dílo vědecké, obohacující praxi. K Atlasu vyšel v r. 1960 tabulkový katalog o 380 stranách velkého formátu všech číselných podkladů map. Význam Atlasu příznivě posoudili znalci u nás i v zahraničí.

Hovořil jsem převážně o meteorologii a klimatologii základní, která je soustředěna v resortním meteorologickém ústavu a má organizační návaznost na světovou meteorologickou agenturu. [17].

Po vytvoření československého státu vznikly vedle stolic meteorologie na universitách a kromě zmíněného Státního ústavu meteorologického ještě další aplikované obory. Byla to především hydrografie, která pokračovala od dob Studničkových a byla organizovaná podle povodí, od r. 1919 pak celostátně podřízena Státnímu hydrologickému ústavu, jehož prvním ředitelem byl profesor techniky dr. Jan Smetana, pozdější akademik. Podobně byla vytvořena státní instituce zemědělské meteorologie, dělená na zemské složky a prvním jejím reprezen­tantem byl profesor Vysoké školy zemědělské v Praze inž. K o pecký. Zvláštní osobitosti si získal Výzkumný ústav země­dělský v Brně za vedení profesora Václava Nováka, DrSc. nyní našeho nestora, jenž obzvlášť odborně pozvedl agrometeorologii, zejména její fenologickou složku na světovou úroveň. A až do dnešní doby ve věku 76 let prof. Novák stojí v čele našich bioklimatologů - nyní v rámci komise ČSAV [19]. Společně s agronomy a lesnickými bioklimatology i velkou skupinou lékařských bioklimatologů vede tuto aplikovanou a velmi agilní složku, která již v příštím roce uspořádá IV. celostátní shro­máždění bioklimatologů.

Dovolte mi však dotknout se ještě zásluh některých dalších představitelů naší vědy. Zmíním se stručně o osobnostech, které obzvlášť přispěly k pokroku meteorologie v našem státě svým celoživotním dílem.

Byl to především:

  1. Profesor Karlovy university dr. Stanislav Hanzlík DrSc. [15], který spisy na úseku dynamické meteorologie a v otáz­kách kolísání podnebí si dobyl světového jména. Z jeho školy vyšli prakticky všichni naši meteorologové střední generace a po celou dobu svého působení i na odpočinku byl jim otcovským rádcem, přísným kritikem i vzpruhou v jejich další práci. Zemřel v 78 letech v r. 1956.
  2. Profesor německé university v Praze dr. Leo Wenzel Pollak, jenž těsně před okupací opustil Československo a přešel do Dublinu v Irsku, se nejvíc soustředil na uplatňování vyšších statistických metod v meteorologii a klimatologii. Úzce spolupracoval se Státním úřadem statistickým a založil sérii publikací této instituce pod názvem: „Pražské studie geofy­zikální". V této sérii vyšla zmíněná již monografie dr. V. Hlaváče „Tepelné poměry Prahy". Prof. Pollak jako první na světě prosazoval a začal uskutečňovat zpracování pozorování děrnoštítkovými lístky. Je to konstatováno i v britské me­teorologické dokumentaci. Zahájil touto metodou vydávání klimatografie Československa. Edice zůstala torzem pro od­chod Pollakův do ciziny. Prof. Pollak zemřel v r. 1964.
  3. Ve vývoji čs. meteorologie má význačné místo profesor dr. Václav Láska (1862—1943). Náležel k málo tak všestran­ným přírodovědcům ovládajícím několik oborů, jako statistika, geofyzika, astronomie i meteorologie. Pomineme-li z našeho oboru jeho práce meteorologické za období, kdy pracoval na klementinské hvězdárně, pak jako profesor Karlovy univer­sity v meteorologii, stejně jako profesor Pollak, prosazoval Láska důsledně aplikace statistických metod nad metody průměrové, ale jako hluboce vzdělaný přírodovědec aplikoval statistiku z hlediska regionálních vlivů. Práce o „hyetologii Čech", „hyetografii krajů hornatých" vzbudily sice dosti diskusí se strany techniků, naopak však našim meteorologům byly inspirací pro práce další.
  4. Našim pracovníkům střední generace zvlášť na Moravě je nezapomenutelný docent brněnské techniky dr. Bohumil Hrudička, kterého v mladém věku 38 let stihl v r. 1942 osud vlastenců za války smrtí v Mauthausenu. Dr. Hrudička byl zprvu samouk, nadšený přírodovědec, učitel na měšťanské škole. Dálkově vystudoval universitu a byl pak neobyčejně literárně činný ve všech úsecích jak základní klimatologie i meteorologie, tak i v četných aplikacích. Svými spisy pronikl i do zahraničí. Jeho „Úvod do technické meteorologie" nebo „Vis maior v meteorologii", „Dynamická klimatologie" aj. jsou originální a svědčí o velkém, bohužel zmařeném nadání.
  5. Našemu místopředsedovi členu korespondentu SAV, profe­soru bratislavské university dr. Mik. Končekovi vděčí slovenská meteorologie za velmi mnoho, co bylo v této klimatologicky krásné zemi vykonáno a napsáno. Slovenští kole­gové mu to jistě připomenou v den jeho pětašedesátin.
  6. Na konferenci je předkládáno několik referátů z oboru teore­tické meteorologie zaměřené na zdokonalení objektivních metod analýzy a prognózy počasí, tedy nejmodernějšího úseku meteorologie. Ti všichni jsou žáky docenta Karlovy university dr. Stanislava Brandejse nynějšího vedoucího Me­teorologického ústavu matematicko-fyzikální fakulty. Profesor Hanzlík se o doc. Brandejsovi vyslovil už před 10 lety, že založil meteorologickou školu.

V  posledních letech osud neušetřil naši meteorologii od těžkých ztrát.

V srpnu 1960 v Antarktidě zahynul při neštěstí způsobeném požárem v uragánu náš aerolog dr. Oldřich Kostka, vědecký pracovník HMÚ, člen sovětské expedice. Jeho jménem byla označena hora v blízkosti stanice Mirnyj [18].

Od nedokončeného díla předčasně osud odvolal před pěti lety člena korespondenta ČSAV Lad. Smolíka, profesora Českého vysokého učení technického v Praze. Ve stejnou dobu odešel nadějný vědecký pracovník, prorektor Vysoké školy země­dělské v Praze, docent Pavel Uhlíř. On spolu s profesorem Smolíkem obohatili praktickou meteorologii v otázkách měřeni expozičního klimatu vyvíjením velmi potřebných přístrojů a zařízení pro terénní klimatologický výzkum.

Další bolestná ztráta postihla úmrtím dr. Oldřicha Satrapy Meteorologický ústav Karlovy university v létě 1964. Dr. Satrapa teprve 45letý podlehl nevyléčitelné chorobě krátce před habilitací z meteorologie na matematicko-fyzikální fakultě.

V době meteorologické konference v říjnu 1964 byl již těžce nemocen dr. Ferdinand Kocourek, o němž bylo promlu­veno v souvislosti s budováním naší meteorologie, a zemřel v 67 letech v listopadu 1964. Ztratili jsme předního specialistu v přístrojových záležitostech.

Dalším smutným případem byl plzeňský internista profe­sor lékařské fakulty MUDr. Karel Bobek, jenž na této kon­ferenci jako předseda bioklimatické skupiny přednesl zprávu o činnosti této skupiny. Náhle jako bleskem zasažen klesl dva měsíce po konferenci 13. prosince 1964 ve věku 55 let.

Ztráty všech uvedených želíme, svou prací se trvale zapsali do dějin našeho oboru.

Tak jako vznik samostatného státu československého po I. světové válce v r. 1918 se stal rozhodujícím mezníkem v rozvoji meteorologie v našich zemích, tak také po II. světové válce nastává v naší meteorologii nová vývojová etapa. Je charakterizována tím, že společenský a hospodářský rozvoj našeho státu dává i meteorologii 3 hlavní úkoly:

  • zabezpečovat potřeby národního hospodářství,
  • zajistit potřebný výzkum,
  • zajistit výchovu odborníků.

Tak dochází v poválečných letech k zásadní specializaci. Zajišťování prvního úkolu je povinností Hydrometeorologického ústavu, třetí úkol patří vysokým školám. Pokud jde o výzkum, prováděl se a provádí jak na pracovištích vysokých škol, tak v meteorologickém ústavu. Ovšem jen podle místních možností; do té doby však nebylo u nás instituce, která by se zabývala výzkumem soustavně.

Proto se v této nové etapě začínají u nás budovat vědecká pracoviště zaměřená zásadně jen na výzkumné práce.

Protože taková potřeba se palčivě pociťovala ve všech vědních oborech, byla vytvořena Československá akademie věd (ČSAV), a v ní, pokud jde o meteorologii, vznikaly postupně: oddělení fyziky atmosféry v rámci Geofyzikálního ústavu ČSAV, pak samostatné pracoviště Laboratoř meteorologie ČSAV a od roku 1963 Ústav fyziky atmosféry ČSAV, jehož ředitelem je dr. J. Podzimek CSc., hlavní sekretář ČSMS. Ústav má 3 odborná oddělení; pro studium všeobecné cirkulace atmosféry, pro studium mezní vrstvy atmosféry a pro fyziku oblaků a srážek; k ústavu je přičleněna horská observatoř na Milešovce.

Obdobně byla pro oblast Slovenska ustavena Slovenská aka­demie věd jako součást ČSAV a v ní bylo postupně budováno vědecké pracoviště pro meteorologický výzkum; z počátku to bylo oddělení klimatologie v rámci zeměpisného ústavu SAV a nakonec - od r. 1964 - samostatné pracoviště Laboratorium pro meteorologii a klimatologii SAV, jehož externím ředitelem je prof. dr. M. Konček. Laboratoř má dvě oddělení: pro fyziku atmosféry a pro horskou meteorologii; k laboratoři je přičleněna meteorologická observatoř na Skalnatém Plese.

Do dějin čs. meteorologie vstupuje nyní činnost Čs. me­teorologické společnosti, založené v r. 1958 jako odkaz přání profesora dr. St. Hanzlíka.

Společnost má významné poslání upravovat cestu pro další rozvoj na půdě osvěty. Má jednak sdružovat pracovníky z růz­ných pracovišť, aby si mohli vyměňovat zkušenosti, konzultovat pracovní postupy a ověřovat si pracovní výsledky, jednak sezna­movat pracovníky i širší veřejnost s pokroky v meteorologii a pro­pagovat tento obor.

Její významné místo je i v navazování styků s meteorologický­mi společnostmi sousedních států, k čemuž došlo právě u příleži­tosti této konference.

Literatura

[1] O. Seydl: Meteorologie na pražské hvězdárně a v Čechách v minulosti (1752-1839). Hanzlíkův Sborník SMÚ 1952, str. 13-51.

[2] O. Seydl: P. Martin Alois David k 200. výročí jeho naro­zenin 1757-1957. Met. Z. 1957, č. 6.

[3] O. Seydl: Mannheimská společnost meteorologická (1780 až 1796). Met. Z. 1954, č. 1.

[4] O. Seydl: K dvoustému výročí prvých měření meteorolo­gických v Čechách (Steppling). Met. Z. 1952, č. 6.

[5] O. Seydl: Meteorologická plošina při pražské hvězdárně v Klementinu (historické fotografie). Met. Z. 1954, č. 5.

[6] O. Seydl: Meteorologie na pražské hvězdárně v Praze v Klementinu (1752—1940). Sborník prací Hydromet. ústavu Čs. soc. republiky, sv. 1.

[7] V. Hlaváč: Pražské studie geofysikální VIII. Tepelné po­měry hl. města Prahy, část A, B. Československá statistika, str. 143, řada XII. Státní ústav statistický 1937..

[8] E. V.: Dr. Otto Seydl sedmdesátníkem. Met. Z. 1959, č. 1.

[9] A. Gregor: Padesáté výročí úmrtí budovatele české meteoro­logie (Fr. Augustina). Met. Z. 1948, č. 1.

[10] A. Gregor: Profesor Augustin (ke 40. výročí úmrtí). Met. Z. 1948, č. 6.

[11] V. Krečmer: Příspěvek k historii užité meteorologie. Met. Z. 1963, č. 1. (Význam dr. Emanuela Purkyně.)

[12] Dr. F. Augustin: O potřebě zorganisovati meteorologická pozorování v Čechách. Atheneum 1885, Praha.

[13] Dr. F. Augustin: O nutnosti pěstovati agrární meteorologii v Čechách. České listy hospodářské 1896, Praha, 11. a 12. Separáty v knihovně met. ústavu KU.

[14] A. Gregor: K sedmdesátinám prof. dr. R. Schneidera. Met. Z. 1952, č. 1.

[15] A. Gregor: Vzpomínka na univ. prof. PhDr. St. Hanzlíka, DrSc. (se soupisem literatury). Met. Z. 1957, č. 1.

[16] A. Gregor: Za dr. Gustavem Swobodou. Met. Z. 1956, č. 4.

[17] J. Zítek: 40 let čs. hydrometeorologické služby. Met. Z. 1960, č. 2.

[18] A. Dřevikovský: Oldřich Kostka. Met. Z. 1960, č. 5.

[19] Hrubeš, Krečmer: Prof. dr. inž. Novák pětasedmdesátníkem (se soupisem literatury). Met. Z. 1963, č. 3/4.

[20] M. Konček: Šedesátiny prof. dr. S. P. Chromová. Met. Z. 1964, č. 3.

Alois Gregor, MZ 1965/2, ročník 18, str. 30-33