STRATEGIE OCHRANY KLIMATICKÉHO SYSTÉMU ZEMĚ V ČESKÉ REPUBLICE PO TŘETÍ KONFERENCI V KJÓTU

STRATEGIE OCHRANY KLIMATICKÉHO SYSTÉMU ZEMĚ V ČESKÉ REPUBLICE PO TŘETÍ KONFERENCI V KJÓTU

ÚVOD

Základním zdrojem energie pro atmosférické děje je sluneční záření. Část dlouhovlnného záření, vyzařovaného systémem Země - atmosféra zpět do atmosféry, je pohlcována tzv. skleníkovými plyny přirozeného původu (vodní pára, oxid uhličitý CO₂, ozon O₃, metan CH₄ a oxid dusný N₂O). Celkově je pohlcováno přibližně 85 % dlouhovlnného záření. Přirozený skleníkový efekt udržuje teplotu planety na hodnotě přibližně o 33 °C vyšší, než by jí příslušelo podle Stefan-Boltzmanova zákona. Kdyby nebylo zemské atmosféry a skleníkových plynů přirozeného původu, potom by se průměrná teplota nejspodnějších vrstev troposféry, přilehlých k zemskému povrchu, pohybovala kolem - 18 °C. A právě tento efekt zabezpečuje pro současný život planety příznivou průměrnou teplotu kolem 15 °C.

Nárůst koncentrací skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, PFCs, HFCs, SF6) v důsledku intenzivní lidské činnosti v posledních několika desetiletích vede ke snížení množství vyzařovaného dlouhovlnného záření a následnému ohřevu spodních vrstev atmosféry. To je základní princip vzniku skleníkového efektu antropogenního původu, který může vést ke globálním změnám klimatu se všemi následnými dopady na celou řadu sektorů lidské činnosti (vodní hospodářství, zemědělství, lesnictví aj.). S antropogenními vlivy je rovněž spjat nárůst množství atmosférického aerosolu v troposféře, jehož hlavními zdroji jsou oxidační procesy SO₂. Přítomnost aerosolu v atmosféře je zdrojem odrazu, rozptylu a absorpce přímého slunečního záření a působí rovněž jako zdroj kondenzačních jader, důležitých pro vznik a vývoj oblačnosti, která naopak přítok slunečního záření k zemskému povrchu snižuje. Proto zvýšený nárůst koncentrací atmosférických aerosolů výsledný globální ohřev snižuje.

RÁMCOVÁ ÚMLUVA OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

Ochrana stávajícího klimatu planety je jedním z nejvýznamnějších úkolů, který v současné době před lidskou populací stojí. V roce 1988 Světová meteorologická organizace ve spolupráci s Programem životního prostředí OSN (EUNP) založila Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC), který dostupné odborné podklady postupně analyzoval a odhadl i míru reálného rizika. Výsledkem činnosti IPCC byly formulace skutečně seriózních vědeckých podkladů, potřebných pro další rozhodování. Výsledky současných výzkumů [1, 2] mj. ukazují, že

• atmosférické koncentrace skleníkových plynů a aerosolů antropogenního původu stále narůstají,
• klima planety se postupně mění a změny nelze vyloučit ani v budoucnosti,
• bez přijetí zcela specifických opatření na postupné snižování emisí skleníkových plynů nelze vyloučit ke konci příštího století nárůst teploty přibližně o 2 °C,
• hladiny světových oceánů by mohly vzrůst v tomtéž časovém horizontu asi o 50 cm,
• dopady možné klimatické změny lze očekávat výraznější v rozvojových státech, kde jsou navíc i nižší adaptační možnosti.

Tato rizika byla hlavním důvodem, proč v roce 1990 rozhodlo Valné shromáždění OSN o nutnosti přípravy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, která byla přijata v roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru a ke které Česká republika přistoupila v roce 1993. Rámcová úmluva je založena na čtyřech základních principech:

• principu mezigenerační spravedlnosti, tj. nutnosti chránit klimatický systém pro blaho nejen současné, ale i příštích generací,
• principu společné, ale diferenciované odpovědnosti, tj. nutnosti, aby prioritně začaly redukovat emise ty státy, které současný stav zapříčinily,
• principu potřeby chránit zejména ty části planety, které jsou více náchylné k negativním dopadům na změnu klimatického systému,
• principu tzv. předběžné opatrnosti, tj. nutnosti neodkládat řešení problému, a to ani vtom případě, že doposud nelze některé důsledky změny klimatu vědecky zcela podložit.

Úmluva ukládá smluvním státům formulovat, realizovat, publikovat a pravidelně doplňovat národní programy, obsahující opatření ke zmírňování důsledků změny klimatu. Jde o opatření na omezování emisí skleníkových plynů a zvýšení úrovně jejich propadů (absorpce plynů v důsledku změn ve využívání krajiny) a adaptační opatření, zvyšující schopnost přizpůsobení sektorů lidské činnosti, kterých se předpokládaná změna klimatu dotkne nejvíce (lesnictví, zemědělství a vodní hospodářství). Ukládá rovněž státům tzv. Dodatku I (tj. hospodářsky vyspělé státy a státy, jejichž ekonomiky jsou na přechodu k tržnímu hospodářství), aby jako první přijaly odpovídající opatření na snížení svých emisí. Míru redukce, ani způsoby jejího dosažení však Úmluva nespecifikuje. První konference smluvních stran v Berlíně v roce 1995 rozhodla, že je třeba do konce roku 1997 připravit Protokol k Úmluvě, který by byl zároveň i dokumentem právního charakteru.

TŘETÍ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN A JEJÍ VÝSLEDKY

V prosinci 1997 byl na Třetí konferenci přijat k úmluvě Protokol [3], který ukládá státům tzv. Dodatku I, aby jednotlivě nebo společně snížily emise skleníkových plynů nejméně o 5 % do prvního kontrolního období let 2008-2012 v porovnání se stavem v roce 1990. Doporučený rozpis kvantitativních redukčních cílů pro jednotlivé státy je uveden v následujícím přehledu: Z něho vyplývá, že by Česká republika měla do konce prvního kontrolního období (2008-2012) snížit celkové emise o 8 % v porovnání s úrovní v roce 1990. Redukce se týká emisí oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF6), vyjádřených ve formě tzv. agregovaných bilancí emisí CO₂, tj. hodnoty emisí, která pomocí faktorů globálních radiačních účinností plynů hodnotí jejich rozdílný vliv na celkovou změnu klimatického systému Země. Do výsledné bilanční hodnoty budou započítány i velikosti propadů emisí v důsledku změn ve využívání krajiny.

Ke splnění redukčních cílů je zapotřebí prioritně využívat přístupy a opatření, které vyplývají z reálného národního redukčního potenciálu. Protokol rovněž připouští, aby byla jako nadstavba využívána též opatření ve formě realizace společných mezinárodních projektů na snižování emisí. Jejich principem je možnost, aby redukční aktivity byly směrovány do těch států, v nichž jsou související náklady na snížení emisí nižší za podmínky, že společný projekt bude schválen příslušnými partnerskými státy (pravidla pro verifikaci a kontrolu příslušných projektů budou vypracována dodatečně). Existuje i možnost obchodování s emisemi mezi státy, které Protokol přijmou.

Pokud smluvní stát sníží do prvního kontrolního období výsledné emise o větší množství, než je mu Protokolem uloženo, může využít zvýšené redukce k plnění předepsaného cíle v následném kontrolním období, příp. je bude moci v rámci pravidel o obchodování s emisemi prodat. Pravidla takových obchodů budou připravena dodatečně a měla by zejména zajišťovat transparentnost a věrohodnost prováděných transakcí. Protokol deklaruje základní mechanismy, které je třeba ke splnění redukčních cílů ve svých národních strategiích aplikovat. Ty spočívají zejména v aplikaci účinných přístupů, zaměřených na zvyšování energetické účinnosti, podporu programů využívání obnovitelných zdrojů energie, odstraňování tržních, daňových a celních bariér, odstraňování finančních dotací zdrojů energie využívajících fosilní paliva, podpora inovačních procesů v sektoru dopravy, podpora programů na modernizaci odpadového hospodářství, ochranu půdních a lesních fondů aj.

Přijetí Protokolu ve stávajícím znění lze přes řadu výhrad považovat za maximum, kterého bylo možno v současné době dosáhnout. Jeho výsledná podoba je ve složitém spektru různých názorů a zejména politických a hospodářských tlaků mezi rozvinutými a rozvojovými státy velice kompromisním řešením. Z hlediska velikosti rizika změny globálního klimatického systému a dalšího vývoje emisí skleníkových plynů v celosvětovém měřítku nejsou výsledné hodnoty redukcí ani zdaleka dostatečné. Na konferenci se bohužel nepodařilo prosadit, aby svůj díl odpovědnosti za následný vývoj Země přijaly rovněž státy rozvojové, které striktně odmítly i požadavek na přijetí některých mírných závazků v budoucnu na bázi dobrovolnosti. Tento výsledek je o to nebezpečnější, že k první kontrole plnění Protokolu může prakticky dojít až v roce 2015, tj. za 17 let. Zatímco nyní emitují vyspělé státy přibližně tři čtvrtiny výsledného množství veškerých skleníkových plynů, ve druhé dekádě příštího tisíciletí bude poměr zásadně jiný. Při současném trendu ekonomického a populačního vývoje a existující skladbě surovinových zásob budou emise skleníkových plynů v zemích, jako je Čína, Indie, většina států jihovýchodní Asie, Brazílie, Argentina, Mexiko aj. již převažovat nad úhrnem emisí v průmyslově vyspělých státech. Za posledních 10 let vzrostly celkové emise v těchto státech o více než 100 %, zatímco v průmyslově rozvinutých státech v průměru pouze o několik jednotek procent. Ještě drastičtější rozdíly lze zjistit při sledování trendů např. za posledních 20 let.

SOUČASNÁ EMISNÍ SITUACE V ČR A PERSPEKTIVY JEJÍHO DALŠÍHO VÝVOJE

Emise skleníkových plynů v ČR poklesly v období 1990-1994 o24 %, v roce 1995 se stabilizovaly a v roce 1996 již vykazují meziroční nárůst 2,4 % [4]. Příčinou výsledného snížení o 22 % k roku 1996 je kromě poklesu ekonomické aktivity i řada investic do moderních technologií s vyšší energetickou účinností.

V roce 1996 byly na základě tehdejších ekonomických předpokladů (např. meziroční nárůst HDP o4-5 %) vypracovány dva scénáře vývoje emisí, z nichž základní scénář (bez přijetí specifických redukčních opatření) vedl k postupnému nárůstu emisí do roku 2010 na úroveň hodnoty v referenčním roce 1990 a optimistický scénář (úplné uplatnění veškerého dostupného potenciálu opatření) ve stejném časovém horizontu redukoval emise o necelých 20 %. Tyto scénáře byly podkladem pro jednání delegace ČR na Třetí konferenci v Kjótu.

V závěru roku 1997 byly uvedené scénáře upraveny s ohledem na stávající ekonomický vývoj, přičemž

• scénář „vysokého růstu“ (současná ekonomická stagnace přejde v nejbližších letech ve střední ekonomický růst, který bude postupně zesilovat), vede k výsledné redukci o10 % a
• scénář „nízkého růstu“ (útlum ekonomiky bude ještě pokračovat a posléze přejde ve střední ekonomický růst) vede k redukci o více než 15 %, v obou případech k roku 2010 v porovnání s úrovní roku 1990.

Korigované scénáře odsouvají růstovou část emisní křivky o několik let. Jde o důsledek zpomalení stávajícího ekonomického vývoje, neboť projekce emisí závisí na rychlosti technických a ekonomických změn na straně spotřeby energie, na objemu investičních prostředků věnovaných na obměnu technologií a na celkovém vývoji HDP. Základní i korigované scénáře vývoje emisí skleníkových plynů naznačují, že by ČR neměla mít se splněním redukčního cíle Protokolu v prvním kontrolním období problémy. Je však třeba si uvědomit, že značný podíl dosažené redukce připadá na celkový pokles ekonomiky v období počátku transformačního procesu v letech 1990-1993 a restrukturalizaci národního hospodářství. Trend nárůstu emisí v posledním roce není sice alarmující, nicméně je třeba již nyní realizovat postupná stabilizující a redukční opatření. Vedou k tomu zejména následující důvody:

• při předpokládaném vývoji procesu Rámcové úmluvy lze očekávat, že pro druhé kontrolní období (zřejmě 2013-2017) bude stanoven vyšší redukční cíl,
• pokud bude ČR schopna s rezervou splnit redukční cíl pro období 2008-2012, bude možno získaný rozdíl v bilanci převést do následujícího kontrolního období, případně jej v rámci pravidel o obchodování s emisemi prodat za tržní cenu těm státům, které nebudou schopny cíl splnit,
• výše nákladů na omezování emisí poroste s časem, a proto je optimální využít období transformačního procesu naší ekonomiky a probíhající modernizace průmyslu k tomu, aby byla odpovídající opatření realizována pokud možno co nejdříve, a tudíž s nižšími náklady,
• s ohledem na postupné začleňování ČR do mezinárodních struktur (NATO, Evropské unie) je nutné, aby problematika ochrany globálního klimatického systému Země byla zahrnuta mezi státní prioritní rozvojové cíle,
• je zapotřebí zaměřit se na snižování energetické náročnosti tvorby hrubého domácího produktu, která je v současnosti nejméně dvojnásobná v porovnání s průměrem států Evropské unie.

Z těchto důvodů je nutné, aby se výsledky Třetí konference smluvních stran promítly do základních strategických dokumentů přijímaných na úrovni vlády ČR. Z věcné podstaty a obsahu úmluvy vyplývá, že nejde pouze o problematiku rezortu životního prostředí, ale navrhované strategické postupy je třeba posoudit společně zejména s rezorty ministerstva průmyslu a obchodu, dopravy a spojů, zemědělství a financí.

HLAVNÍ SMĚRY ŘEŠENÍ V ČR

Na podporu plnění závazků ČR vyplývajících z Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu připravuje ministerstvo životního prostředí dokument Strategie ochrany klimatu v ČR, jehož klíčové body je zapotřebí zahrnout do aktualizovaných rezortních politik zvláště v oblasti životního prostředí, energetiky, dopravy, hospodářství a zemědělství. Hlavní strategické směry snižování emisí a zmírňování následků změn klimatu musí být vyvážené a vzájemně provázané. Je třeba, aby respektovaly jak ekonomické potřeby a možnosti státu, tak i obyvatelstva. Lze je spatřovat v následujících hlavních oblastech:

• úspory energie (dlouhodobě nejvýznamnější zdroj redukcí emisí)
• využití ekonomicky návratných obnovitelných zdrojů energie,
• opatření v odpadovém hospodářství (likvidace a třídění odpadu na úrovni producenta),
• legislativní a fiskální opatření,
• adaptace aktivitních sektorů (ochrana proti riziku možné změny).

OPATŘENÍ V SEKTORU VÝROBY A SPOTŘEBY ENERGIE

Podíl energetického sektoru v ČR (včetně průmyslové výroby, dopravy a komerční sféry) na celkové agregované bilanci emisí skleníkových plynů činí v současné době asi 84 %. Je proto nesporné, že hlavní pozornost je třeba věnovat opatřením z oblasti energetických úspor, která přinutí, přesvědčí či jinak zainteresují výrobce, prodejce a spotřebitele energie k úsporám. Lze je rozdělit na opatření, která informují výrobce a uživatele o způsobech dosažení energetických úspor, limitují výběr energetických zařízení a spotřebičů, popř. ovlivňují spotřebitelské chování a vyžadují změny ve struktuře cen energií. Existuje řada dalších možností (restrukturalizace průmyslu, opatření v oblasti životního prostředí se změnou klimatu přímo nesouvisejících, opatření v sektoru dopravy aj.), které se na energetických úsporách projeví. Realizace navrhovaných opatření pozitivně ovlivní celkový technologický vývoj energetického sektoru a zejména chování koncových uživatelů energie a jejich rozhodování.

Základním zdrojem úspor je snížení míry poptávky po energii a její konečné spotřeby. Kromě důsledků zavedení uhlíkové daně úspory ovlivní:

• reforma trhu s energiemi, která zvýší úroveň konečných cen energie odstraněním dotací a podpoří její účinnější využívání,
• informační a technická osvěta, zvyšující povědomí obyvatelstva o možnostech využívání účinnějších a energeticky úspornějších zařízení,
• povinné provádění energetických auditů zejména objektů ve vlastnictví státu či s jeho majoritním podílem a všech právních subjektů, požadujících jakékoliv státní dotace,
• změny v úvěrové politice pro malé a střední podnikatele, týkající se zavádění energeticky účinnějších výrobních technologií,
• zřízení fondu energetických úspor pro zateplování stávajících objektů,
• zavedení energetických standardů pro tepelné izolace a systémy vytápění nových a rekonstruovaných objektů, energeticky náročnější domácí spotřebiče (tepelná a chladící zařízení, tepelná zařízení na přípravu stravy, pračky, sušičky, domácí elektromotory aj.) a osvětlovací systémy,
• rozšíření specializované poradenské činnosti v souvislosti se zaváděním energetických standardů.

V oblasti výroby energie lze dosáhnout snížení objemu emisí skleníkových plynů:

• plným odstraněním dotací výroby energie (zejména z fosilních paliv) a současným vytvořením nové tarifní politiky pro energie, která by respektovala náklady na jejich výrobu a distribuci a zároveň zabezpečovala výrobcům přiměřený zisk, umožňující instalace nových technologií,
• povinností prokázat, že kombinovaná výroba tepla a elektřiny při stavbě nových a rekonstrukci starých zdrojů není rentabilní ve všech případech, kdy není zaváděna,
• podporou rozvoje plynofikace měst a obcí se zřetelem na optimální využívání plynu v kombinované výrobě elektřiny a tepla a na současné využívání místních druhotných zdrojů energie pro zásobování kombinovanou výrobou tepla,
• podporou zejména obnovitelných zdrojů energie, event. jaderné energetiky (za předpokladu minimalizace negativních dopadů produkce jaderných odpadů), využíváním paliv neobsahujících uhlík a úpravou státních dotací a garancí na úvěry,
• zavedením energetické a uhlíkové daně (pouze za předpokladu harmonizace s EU), což urychlí proces postupného odstavování technicky nevyhovujících zdrojů, zajistí snížení nerentabilních výrobních nákladů a podpoří proces přechodu na ušlechtilejší paliva,
• zpracováním energetických auditů na straně výrobců energie, které prokáží příp. nerentabilitu výroby,
• dobrovolnými dohodami s výrobci energie o zvyšování energetické účinnosti zdrojů.

OPATŘENÍ V SEKTORU DOPRAVY

V posledních několika letech vykazují emise z dopravy meziroční nárůst v rozpětí 6-10 %, přičemž trend nárůstu je stále stoupající. Lze předpokládat, že do konce prvního kontrolního období se tato hodnota přiblíží evropskému průměru (více než 20 % celkových emisí skleníkových plynů). Proto je třeba s předstihem připravit odpovídající opatření, zaměřená na

• podpůrné programy pro rozvoj městské hromadné dopravy a podporu železniční nákladní dopravy před silniční, včetně možnosti zahrnutí výdajů na časové jízdenky MHD do daňových nákladových položek,
• další podporu rozvoje kombinované dopravy na podporu podnikatelských subjektů při zachování současného daňového zvýhodnění a rozšířením dotací ze státního rozpočtu při realizaci konkrétních projektů (překladiště, logistická centra apod.),
• snižování průměrné spotřeby pohonných hmot (standardy pro nová vozidla, cílené programy zaměřené na snižování stáří provozovaných vozidel, úpravy spotřebních daní na pohonné hmoty),
• navrhování moderních dopravních systémů a jejich řízení (zavádění integrovaných dopravních systémů, výstavba systémů vysokokapacitních komunikací vně městské zástavby společně s výstavbou kapacitních záchytných parkovišť, využívání poplatkové agendy jako účinného nástroje efektivního provozu aj.),
• dodržování optimálních provozních režimů (např. rychlostní limity, způsoby řízení, omezování chodu motorů naprázdno),
• podporu programů vývoje alternativních pohonných hmot (zemní plyn, bioplyn, elektrický pohon).

ADAPTAČNÍ OPATŘENÍ

Adaptační opatření je třeba přijímat průběžně a zvyšovat tak schopnost přizpůsobení těch sektorů hospodářských činností, které mohou být změnou klimatu nejvíce postiženy. Zejména opatření přijímaná v zemědělství mají vliv i na snižování emisí (CH4 a N2O). Nabízejí se následující možnosti:

• zvyšování úrovně přirozené obnovy lesních ploch,
• úprava druhové skladby lesa,
• podpora zvyšování úrodnosti půd hnojivy přirozeného původu a zajištění optimální úrovně používání minerálních hnojiv,
• výběr optimálních struktur zemědělských plodin a jejich odrůd s ohledem na možné riziko změny klimatu a vývoj nových technologií zpracování půdy a pěstebních postupů,
• optimální hospodaření s vodními zdroji.

Vzhledem k tomu, že v současné době jsou regionální dopady změny klimatu zatíženy řadou „nejistot“, je zapotřebí ve spolupráci s vědecko-výzkumnou základnou problematiku adaptací průběžně sledovat a klást důraz na monitorování změn.

SPOLEČNÁ MEZINÁRODNÍ OPATŘENÍ

Společně přijímaná opatření na mezinárodní úrovni (joint implementation) jsou účinnou doplňkovou nadstavbou národního redukčního potenciálu snižování emisí. Jejich podstatou je realizace redukčních aktivit v těch zemích, v nichž jsou náklady na odpovídající snížení emisí nižší, přičemž partnerské země předem příslušný projekt (JI) prověří a vzájemně se dohodnou i na podílech na investičních nákladech a následných profitech ze sníženého množství emisí. Každá taková dohoda musí být podepsána v souladu s obecnými pravidly, která pro kontrolu a verifikaci projektů budou dodatečně vypracována sekretariátem Rámcové úmluvy.

Mezi navrhované projekty JI je třeba zařazovat pouze takové, které mají prokazatelné dopady na snížení emisí skleníkových plynů a měly by z nich být naopak vyloučeny ty, které jsou motivovány pouze naplňováním emisních limitů a dalších podmínek provozování stacionárních zdrojů znečištění ovzduší ve smyslu zákona o ovzduší a návazných právních norem. Nerespektování tohoto kroku při schvalování projektů může negativně ovlivnit schopnosti ČR svým závazkům v budoucnu dostát. Do podmínek pro schvalování projektů JI zahrnout i informační povinnost realizátorů projektů, aby mohla být zajištěna jejich veřejná kontrola.

ZÁVĚR

K zajištění plnění závazků ČR vyplývajících z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu po Třetí konferenci smluvních stran je zapotřebí

a) zahrnout klíčové body strategie ochrany klimatického systému do aktualizovaných rezortních politik, zejména v oblasti životního prostředí, energetiky, dopravy a spojů, hospodářství a zemědělství,

b) obnovit činnost mezirezortní komise k problematice změny klimatu, modifikovat její pravomoci a doplnit ji o zástupce nevládních neziskových organizací a hospodářské komory,

c) vytvořit v rámci ministerstva životního prostředí specializovaný útvar, který by důsledně a koncentrovaně sledoval mezinárodní projekty na společně přijímaná opatření (JI) a který by byl zároveň vybaven odpovídajícími pravomocemi pro jednání s věcně dotčenými rezorty,

d) pravidelně pokračovat a nadále zpřesňovat bilancování současného stavu a vývoje emisí skleníkových plynů v ČR v rámci stávajících projektů Programu péče o životní prostředí a nově formulovat projekt v oblasti vědy a výzkumu, jehož obsahem by bylo ve spolupráci s programy OSN systematicky sledovat velikost rizika regionálních změn klimatu na území ČR.

V současné době je nesporné, že zanedbání téměř jakéhokoliv z těchto bodů by negativně neovlivnilo momentální schopnosti České republiky plnit přijatý Kjótský protokol. Vzhledem k redukci výroby po roce 1990 jsme si vytvořili tak velikou „emisní rezervu“, že z ní lze profitovat ještě řadu let. Toto jednání by se však následně vymstilo ve druhé dekádě příštího století. Proto je zapotřebí, aby vláda ČR o podpisu Protokolu rozhodla co nejdříve a připojila se tak ke společnému přístupu Evropské unie, která Protokol podepsala již v závěru dubna t.r. Tímto aktem bude vláda deklarovat jednoznačný záměr podílet se na společných aktivitách v duchu Rámcové úmluvy. Následně je nutné, aby byl na úrovni vlády přijat i výše zmíněný strategický dokument a tak odstartován celý proces snižování emisí skleníkových plynů do atmosféry na národní úrovni.

Bez ohledu na to, je-li Kjótský protokol skutečně dostatečným politickým a technickým nástrojem ke snížení rizika globální změny klimatického systému Země, je třeba se ztotožnit s výrokem bývalého předsedy a zakladatele IPCC švédského profesora B. Bolina, který po jednání v Kjótu prohlásil, že „...každá, byť nepatrná dohodnutá redukce je pro klimatický systém přínosem...“. Vrátit totiž současnou úroveň koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň hodnot předindustriálních lze pouze za předpokladu globální emisní redukce o nejméně 50 %, což je v současném světě naprosto nerealistické.

Literatura

[1] Houghton, J.T. et al. (ed.).: Climate Change 1995. The Science of Climate Change, IPCC 1995.

[2] Kyoto Protocol to the United Nations Framework Convention on Climate Change. Dokument FCCC/CP/1997/L.7/ /Add.1, United Nations, 1997.

[3] Fott, P- Pretel, J. - Bláha, J. - Neužil, V.: Inventura emisí skleníkových plynů v ČR za rok 1996. Závěrečná zpráva projektu „Globální změna klimatu III“, PPŽP 310/1/1997. Praha, MŽP ČR, ČHMÚ 1997.

[4] Druhé národní sdělení České republiky o plnění závazků Rámcové úmluvy. Praha, MŽP 1997.

[5] National Strategy for Joint Implementation in the Czech Republic. Study of the World Bank. Praha, MŽP 1998.

[6] Pretel, J.: Strategie ochrany klimatu v České republice. Materiál MŽP ČR pro jednání vlády ČR. Praha, MŽP 1998. (nepublikováno).

Lektor RNDr. B. Sobíšek, DrSc., rukopis odevzdán v květnu 1998.

Jan Pretel, MZ 1998/4, ročník 51, str. 113-117