Marián Wolek

Vzpomínka na Mariána Woleka

V srpnu letošního roku jsme si připomenuli desáté výročí velké povodně 2012. Lze právem říci, že patřila k největším v naší tisícileté historii. Náš ústav, který zajišťuje především předpovědní a výstražnou povodňovou službu, vyvinul maximální úsilí, aby dopady této povodně byly co nejmenší. Velkou zásluhu na tom měl i Marián Wolek. Mariána jsem poznal začátkem roku 1993, kdy jsem se stal ředitelem ČHMÚ a mým prvním krokem bylo nalezení nového náměstka pro meteorologii a klimatologii. Našel jsem ho na Slovensku, a tak Marián nastoupil 1. února 1993, a velice brzy se ukázalo, že to byla šťastná volba. Byl mým nejbližším spolupracovníkem a měl velkou zásluhu na konsolidaci úseku meteorologie a klimatologie ČHMÚ. Výrazné se zasloužil o modernizaci oboru a jeho velkou zásluhou je výstavba obou radarů, výstavba meteorologických stanic v Chebu a Liberci i založení komerčních činností v meteorologii, které bylo nutné rozvíjet poté, co se ČHMÚ stal příspěvkovou organizací. Společně jsme vyjednávali první smlouvy a Marián se osvědčil jako výborný a přitom tvrdý vyjednavač. Vzpomínám si např., že smlouvu s Českou televizí, která byla velmi důležitá a zároveň nesnadná, jsme uzavřeli až po šesti setkáních s tehdejším ředitelem ČT panem Ivo Mathé.

Prožil jsem s Mariánem více než devět let a během nich jsme toho spolu zažili hodně. Rád vzpomínám na naše společné jízdy autem, ať již u nás či na cestách do zahraničí. Někdy nás na hranicích stavěli kvůli jeho knírku, který vytvářel jeho téměř mafiánský vzhled. Při zahraničních kontaktech preferoval ruštinu, já angličtinu, a tak jsme se dobře doplňovali a získávali spoustu přátel V meteorologické komunitě. Vždy rád a výborně řídil. Protože byl silný kuřák, měl ve zvyku zapalovat si cigaretu během řízení vozu, což pro mne byly vždy velké nervy. S napětím jsem sledoval, jak si zapaluje, trnul jsem, abychom se nevybourali.

Nervy jsem měl napjaté zejména v posledním roce, kdy už byl nemocen a třásly se mu ruce. Ale nikdy jsme neměli nehodu. Měl smysl pro vtipy a někdy měl i zajímavé nápady. K nim patřilo například předvánoční vaření výborné polévky kapustnice pro mnoho spolupracovníků na oslavách na Libuši. Byl velmi dobrým kuchařem.

Mohl bych vzpomínat na řadu příhod z doby, kdy byl Marián mým náměstkem, ale vzhledem k tomu, že je to právě 10 let od povodně 2002 a také 10 let od Mariánova odchodu, připomenu jeho zásluhu na včasném vydání výstrah na druhou vlnu povodně. Po první vlně povodně, vzniklé ze srážek ve dnech 6. a 7. srpna 2002, která zasáhla především jižní a západní Čechy, nastalo určité uklidnění (3 dny téměř bez srážek) a převládaly názory, že povodeň prakticky končí. Ale byl to právě Marián Wolek, který si uvědomil, že může přijít druhá vlna intenzívních srážek opět do oblasti Čech, která by mohla mít katastrofální důsledky. Řekl mi již v pátek 9. 8. ráno, že přestože meteorologové ve svých předpovědích na nadcházející víkend nechtějí výrazněji formulovat nějaké větší ohroženi z přicházejících srážek, on cítí na základě svých zkušeností a meteorologického „čichu“, že se blíží povodňová katastrofa, a tento svůj názor sdělil ještě týž den (v pátek) některým novinám. Sdělovací prostředky jinak před nadcházejícím víkendem předpokládaly, že povodňovou vlnu na Vltavě, přicházející v té době z jihu a ze západu, zvládne Vltavská kaskáda. Na upozornění Mariána Woleka jsem reagoval tak, že jsme se v ústavu připravovali na to, že již o víkendu by mohla začít druhá vlna povodně. A tak se také stalo. Od té doby, kdykoliv si vzpomenu na povodeň 2002 a naši činnost v době této katastrofy, vždy si vzpomenu na Mariána Woleka, nejen jako výborného náměstka a přítele, ale též vynikajícího meteorologa.

Ivan Obrusník, ředitel ČHMÚ v letech 1993–2011, MZ 2012/4, ročník 65, str. 127–128

Tahoun Marián Wolek

Moje dnešní vzpomínka na Mariána Woleka je poněkud rozpačitá. Ano, byl pro mě „tahounem“ přerodu technologicky řízené meteorologie a klimatologie ve standardní řízení oborové. Jen my pamětníci víme, že v 80. letech minulého století byla meteorologie a klimatologie rozdělena do útvaru režimových informací (přibližně klimatologie), do útvaru staničních sítí (správa stanic všech typů) a do útvaru operativních informací (přibližně meteorologie). A Marián věnoval svou poslední etapu odborného života právě úspěšnému budování a stabilizaci meteorologie a klimatologie v ČHMÚ po roce 1990. Ano, byl pro mě vizionářským „nositelem“ nových technologií, které na konci minulého století překotně měnily náš dosavadní přístup k měření, pozorování a zpracování dat. Ano, je pro mě symbolem člověka, který nadřadil práci rodině, a přitom jsem ho nepovažoval za workoholika. Uměl i odpočívat a práci pustit z hlavy. Tak si budeme Mariána asi pamatovat všichni, kdož jsme měli to štěstí s ním blíže spolupracovat.

Já si však na Mariána vzpomenu vždy, když se dostanu k meteorologickým datům z meteorologické stanice Šerák. Ukončení měření na stanici Praděd v Hrubém Jeseníku jsme neprožívali s lehkým srdcem, ale chápali jsme důvody. Praděd je v databázi uložen jako klimatologická stanice od 1. listopadu 1946 do 31. srpna 1997 a poslední meteorologickou zprávu SYNOP vyslal 14. září 1997 ve 23 hodin UTC. UŽ v roce 1994 jsme s Mariánem začali hledat novou lokalitu pro tuto stanici. Projeli jsme Hrubý Jeseník několikrát křížem krážem a nejvhodnější se nám zdálo okolí Jiřího chaty na Šeráku. Při vyjednávání na Správě chráněné krajinné oblasti v Malé Morávce jsem měl možnost poznat Mariánovu buldočí povahu, šel diplomaticky, ale tvrdě za svým cílem. „Zelení“ však byli těžkým soupeřem a několik společných jednání přímo na místě ve mně zanechává dodnes nepříjemné pocity. Zkoumání flóry a fauny na subalpínských loukách kolem cesty mezi lanovkou a chatou ve výšce kolem 1325m n. m. se mohlo zdát směšné, ale bylo míněno zcela vážně.  Nedotknutelnost zavlečených klečových porostů byla pro mě, jako geografa, hodně na hraně trpělivosti. Marián si však v klidu pokuřoval a nakonec dosáhl svého. Kdyby se nevyskytly stavební nedostatky na již existujících stavbách v této lokalitě, které jsme naší aktivitou odkryli, tak by meteorologická stanice už dávno stála. Spuštění měření na Šeráku (1. ledna 2004) se už Marián nedočkal a já jsem hodně rozpačitý, že se nám za mnoho let nepodařilo vybudovat standardní profesionální stanici, která mohla být Mariánovým odkazem.

Mám však i vzpomínky s příjemnějším pokračováním. V roce 1998 jsme se s Lubošem Coufalem rozhodli vybudovat vlastní klimatologickou databázi a nahradit tak zastaralou a nám nevyhovující databázi CLICOM. Marián naši snahu podpořil (slovem i činem) a my jsem tak mohli v průběhu roku 2000 zahájit implementaci nové aplikace CLIDATA, která je dnes používána v téměř 30 zemích po celém světě. Marián nebyl klimatolog, ale uměl předvídat a náš návrh považoval za cestu správným směrem. A to i přesto, že v těch letech se příliš nehledělo na projektové a procesní teoretizování a naše aplikace vznikala zdánlivě velmi živelně. Na začátku byl jen několikastránkový popis záměru a poté už následovala komunikace s programátory a zkoušení, testování, opravy, úpravy... Možná i proto fungují CLIDATA tak dobře a Mariánovi se tento způsob naší práce hodně zamlouval.

Věřím, že i dnes, ve složité době ekonomické krize, by si Marián zachoval svůj nadhled a diplomatickou pohodu. Škoda, že se nám jeho rad a postupů již nedostává.

Radim Tolasz, MZ 2012/4, ročník 65, str. 128

Rozloučení s RNDr. Mariánem Wolekem

„Pokud je to možné, vycházej dobře se všemi lidmi, aniž by ses vzdal sám sebe.“ (Z nápisu ve starém chrámu sv. Pavla v Londýně, objeveného v roce 1692)

Dne 16. října 2002 se v krematoriu v Praze-Strašnicích rozloučila velmi početná obec českých meteorologů a zástupců slovenských institucí, zejména Slovenského hydrometeorologického ústavu, s RNDr. Mariánem Wolekem, náměstkem ředitele ČHMÚ pro meteorologii a klimatologii. Vyjádřili úctu a dík významné osobnosti slovenské a české meteorologie, jejíž ztráta, jak ve smutečním projevu konstatoval ing. Ivan Obrusník, DrSc., ředitel ČHMÚ, bude pro ústav těžko nahraditelná. Dr. Wolek zemřel náhle 9. října 2002 ráno ve Školícím a rekreačním středisku ČHMÚ v Radostovicích u Mladé Vožice, kde se zúčastnil semináře České meteorologické společnosti k problematice letecké meteorologie. Urna s popelem zesnulého byla 25. října 2002 uložena do rodinného hrobu na hřbitově ve Slavičím údolí v Bratislavě.

Dr. Wolek měl okolo sebe rád pohodu, k níž svým založením a způsobem života přispíval. Vlastní mu byl optimismu, se kterým překonával chvíle nemilé i bolestné. Staral se více o jiné než o sebe a nechtěl, aby se někdo zabýval jeho osobními problémy. Pravděpodobně by si ani nepřál, aby byly posmrtně příliš zdůrazňovány jeho životní zásluhy a aby sa za ním len smútilo, když s jeho osobou souviselo i hodně veselí. Protože však lidská paměť je krátká a co nezapíše, ztrácí se, jako by nikdy nebylo, nelze v tomto jediném českém periodiku nepřipomenout jeho práci a úseky jeho bytí.  Činíme tak jak z úcty k němu, tak s ohledem na ty, kteří neměli možnost jej blíže poznat anebo kteří přijdou až po nás.

Marián Wolek se narodil 1. května 1944 v povážské obci Varíně (okres Žilina), o které tvrdíval, že má městský statut, ale bratislavští prognostici o tom vždy pochybovali. Většina jeho pražských spolupracovníků, jimž se jeho metody řešení zdánlivě neřešitelných problémů zdály až jánošíkovské, zase netušila, že Terchová, v níž se zbojník a lidový hrdina narodil, leží jen 15 km vzdušnou čarou od Varína.

Do základní i střední školy chodil dr. Wolek ve svém rodišti. Je pozoruhodné, že jedenáctiletou střední školu otevřeli ve Varíně, právě když ukončil povinnou školní docházku, a hned jakmile v roce 1961 odmaturoval, ji zrušili. Nepřipouštěl, že to bylo z obav, že by se na varínskou školu ještě mohl přihlásit nějaký žák jemu podobný. Rád vzpomínal na některé profesory, hlavně francouzštiny. Již ve škole se projevily jeho manažerské schopnosti, když, sám na nic nehrající, vedl studentskou dechovou kapelu, pro níž sehnal prostředky na zakoupení hudebních nástrojů a s níž zajížděl vystupovat daleko od školy, mimo jiné do Prahy.

V letech 1961–1966 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě fyziku se zaměřením na meteorologii a klimatologii, kde byl prof. Mikulášek Končekem, DrSc., ustanoven pomocnou vědeckou silou. Se školou byl ve spojení i mnoho let po promoci, když na ní externě přednášel, vedl a posuzoval diplomové práce. Během studia se intenzivně věnoval i horolezectví, čemuž nechce věřit, kdo ho poznal, až když byl silnější postavy. Zájem o lezení měl již v jinošském věku, kdy s chlapci chodili do Fatry, avšak s organizovaným horolezectvím začal až za studií v Bratislavě v oddílu v Slávii Univerzita. Byl odvážný a na sebe tvrdý, se spolulezcem si připsal hodnotný zimní prvovýstup na Vysokou, a byl i na Kavkaze. Katolický kněz, rovněž bývalý horolezec, který vedl pohřební obřad v Bratislavě, v promluvě vděčně připomněl, že mu Marián před mnoha roky v horách zachránil život. V horolezeckém oddílu se dr. Wolek seznámil také se svou pozdější paní, PhDr. Helenou Wolekovou, socioložkou a polistopadovou političkou, se kterou měl tři syny.

Jeho odborná kariéra začala po roční základní vojenské službě nástupem do Hydrometeorologického ústavu v roce 1967. Nejprve působil jako vedoucí inženýr pro meteorologii v synoptické a letecké meteorologii na bratislavském letišti a pak v letech 1972–1988 v různých funkcích na pracovišti radiolokační a družicové meteorologie na Malém Javorníku. I když výstavba a provoz tohoto vědecko-výzkumného komplexu v Malých Karpatech budou vždy právem spojovány se jménem RNDr. Dušana Podhorského, DrSc., bez přičinění mnoha mladých nadšenců, kteří tam v odlehlém lesnatém kraji vykonávali všelijaké práce bez ohledu na pracovní dobu, by určitě nevznikl. K nim patřil především dr. Wolek, který na Malém Javorníku strávil velký kus života, uplatnil své nápady, budovatelskou vášeň a organizační talent. Pamětníci vzpomínají, že při brigádnických akcích, např. kopání kanálů pro položení kabelů mezi budovami, býval první převlečen do montérek a s cigaretou v ústech očekával další pracovníky. Manuální šikovnost projevoval v řadě profesí, mimo jiné v kuchařské, když při častých posezeních na chatě vaříval pro hosty skvělý guláš nebo v krbu pekl maso na pahrebe (hromadě žhavého popela).

Na Malém Javorníku při rozvoji distančních metod v meteorologii prožil svůj největší odborný růst. Za jeho působení družicová meteorologie přešla z manuálního režimu na automatický a uskutečnily se první pokusy automatizace radiolokačních měření. O výsledcích svého pracovního týmu referoval na četných poradách a seminářích československých a zahraničních odborníků, z nichž část se konala přímo na Malém Javorníku. V 70. a 80. letech na celostátních letecko-meteorologických konferencích přednášel o významu meteorologických družic pro předpověď počasí, o využití družicových informací pro zabezpečování leteckého provozu, automatické klasifikaci oblačnosti nebo komplexním automatickém systému zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. Byla to doba překotného zavádění tehdy jedině dosažitelné sovětské měřicí a výpočetní techniky, čas plný omylů a hledání v západním světě již objeveného a fungujícího, který odráželo i Wolekovo vtipné úsloví technika kráča mílovými krokmi hneď za Sovietskym zväzom, které jsme od něho slýchávali i v pozdějším období.

Oceněním Wolekových schopností byla jeho účast na čtyřměsíčním výzkumném projektu MONSUN 79 v Tichém a Indickém oceánu na přelomu let 1978 a 1979. Během plavby se zabýval klimatografií oblačnosti na základě pozorování japonské meteorologické družice GMS a vypracoval metodiku zpracování oblačných dat, kterou převzaly následující expedice. Podílel se i na řešení projektů zahrnutých do mezinárodních programů pro výzkum kosmického prostorů INTERKOSMOS a pro využití družic EUMETSAT.

Dvě meteorologické radiolokační stanice v tehdejším Československu (kromě Malého Javorníku observatoř Praha-Libuš) nestačily k pokrytí celého státu radiolokačním signálem, a proto bylo nutné zřídit další stanice, které by doplnily jednotnou celostátní radiolokační síť. Zejména Wolekovou zásluhou byla jako první vybudována meteorologická radiolokační stanice na Kojšovské holi ve Slovenském Rudohoří, nacházející se v obtížném terénu v nadmořské výšce 1 246 m (pravidelná měření začala v roce 1990), která je dnes druhým radiolokačním bodem Slovenské republiky. Smysl pro investiční výstavbu Mariána Woleka neopustil ani poté, co byl v roce 1988 nucen z Malého Javorníku odejít a našel uplatnění v letecké meteorologické službě v Bratislavě. Organizoval výstavbu a rekonstrukci leteckých meteorologických stanic v Nitře, Lučenci, Prievidzi, Košicích, Bratislavě a v Kamenici nad Cirochou.

Po sametové revoluci se v roce 1990 vrátil na Malý Javorník a určitou dobu byl vedoucím odboru distančních měření. Od 1. srpna 1992 se stal vedoucím úseku meteorologie SHMÚ, avšak jen nakrátko, neboť již 1. února 1993 přešel do Prahy do ČHMÚ, kde nastoupil do funkce náměstka ředitele pro meteorologii a klimatologii, o dva měsíce později se stává i zástupcem ředitele ústavu. Jeho rozhodnutí změnit pracoviště, i když ho k němu do značné míry přiměly zhoršující se politické poměry na Slovensku, mnohé jeho kolegy překvapilo, jelikož si nedovedli představit jeho život na dvě strany (trvalé bydliště si ponechal v Bratislavě), ani jeho prosazení se jako „roduvěrného“ Slováka v Čechách. Podcenili ho.

Pražské prostředí pro něho nebylo cizí. Již před tím dlouhé roky spolupracoval s českými odborníky a pracovní náplň českého ústavu dobře znal. Obdivuhodně brzy se seznámils poměrně složitě strukturovanou pozorovací sítí a navštívil všechny hlavní objekty. Do nového prostředí zapadl také proto, že byl velmi přizpůsobivý, zkušený a odborně zdatný, nezvyklý na pohodlí a že vynikal darem rychle navazovat přátelství. Svým jednáním a svou mateřštinou kolem sebe šířil slovenské „fluidum“, a jeho paní sekretářka, kterou důvěrně oslovoval Janka, se stala jeho spolehlivou překladatelkou do českého jazyka. Nikdy nechodil do práce, ale do pracovného procesu. Do řeči občas úmyslně vplétal maďarské výrazy, které v Praze, na rozdíl od Bratislavy, zněly až exoticky, a před Vánocemi vaříval kapustnicu (zelnou polévku), jak byl zvyklý doma. A podobně jako na Slovensku i v českých zemích rád organizoval a zúčastňoval se různých společenských setkání, pro která měl název opiáš.

Jeho úkolem v ČHMÚ bylo přispět k dořešení personálních otázek souvisejících se změnami probíhajícími po roce 1989, hlavní úlohou však byla přestavba a automatizace základních pozorovacích sítí, která se měla uskutečnit v meteorologii, klimatologii i agrometeorologii, a dále vytváření moderní databáze. Bohaté zkušenosti s investiční výstavbou získané na Slovensku dr. Wolek využil při výstavbě nových meteorologických radiolokačních stanic Skalky na Drahanské vrchovině (otevření 1995) a Praha v Brdské vrchovině (2001), které tvoří síť moderních dopplerovských radarů, jejichž horizonty pokrývají celou Českou republiku. Inicioval postavení meteorologické stanice v Chebu, letecké meteorologické stanice v Liberci, podporoval inovaci příjmu dat z meteorologických družic v Praze-Libuši, vybavení letišť automatizovanými měřicími systémy, dostavbu areálu komořanského zámku, zřízení a výstavbu centrálního prognózního pracoviště v Praze a regionálních předpovědních pracovišť na pobočkách ústavu, které prokázaly svou funkčnost i během nedávných povodňových situací.

Budování pozorovacích objektů ve slovenském a českém ústavu sledoval kromě zkvalitnění jejich činnosti zlepšení pracovních podmínek pozorovatelů, protože funkce, které zastával, chápal jako službu. To mohou nejlépe potvrdit vedoucí profesionálních stanic. K ocenění náročné práce pozorovatelů využíval i kulatých výročí stanic, např. 100 let pozorování na Lysé hoře (1997) nebo 50 let meteorologické stanice Churáňov (2002), z nichž byly vydány pěkné sborníky referátů.

Své představy o perspektivách hydrometeorologické služby České republiky při prohlubující se mezinárodní spolupráci vylíčil v rozhovoru, který byl uveřejněn v Meteorologických Zprávách v roce 2001 (roč. 54, č. 1). Jako náměstek ředitele ČHMˇU často cestoval do zahraničí, kde navazoval spolupráci na projektech společných s METEO FRANCE, v komisích Světové meteorologické organizace v Ženevě a při budování středoevropského pracoviště RC LACE v Praze. Jeho poslední zahraniční služební cesta vedla do Montrealu v září 2002 na 22. zasedání komise pro leteckou meteorologii ICAO. Zvláště mladí, schopní a ambiciózní pracovníci ústavu mu vděčí za to, že jim umožňoval účast na zahraničních vědeckých konferencích a studijních pobytech, o kterých by se jim před více než deseti lety mohlo jen zdát.

Dr. Woleka poutalo přátelství s armádou, i když jako absolvent vojenské katedry po skončení školy nesloužil u povětrnostní služby, ale i u jiné zbraně. Říkával, že na vojne vždy bol aký-taký poriadok a že vojaci sú zvyknutý poslúchať, což se mu líbilo. Udržoval vzájemně výhodné odborné styky mezi civilní a vojenskou meteorologií, které byly završeny dosažením sdružené investice při výstavbě již zmíněné radiolokační stanice na kótě Praha v Brdech, kde stavbu věže financovala armáda a dodávku a instalaci radiolokátoru ČHMÚ. Nedostatek absolventů civilních vysokých škol v ústředí i na pobočkách ústavu odstraňoval přijímáním vojenských specialistů – bývalých důstojníků od povětrnostní služby, kteří odešli od armády v aktivním věku, nebo už byli ve výslužbě. Zasloužil se také o navázání spolupráce ústavu s orgány letecké a silniční dopravy, které významně pomáhaly řešit finanční situace ČHMÚ, pěstoval kontakty s vysokými školami a pracovišti Akademie věd ČR, hlavně s Ústavem fyziky atmosféry, jehož byl členem vědecké rady.

Nezanechal velké literární dílo (asi 15 publikací), avšak k prezentaci výzkumu vybízel své podřízené, inicioval příležitostné tisky a ze své funkce usměrňoval náplň tohoto časopisu. Rozhodujícím způsobem se zasadil o vydání Dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku (2001), která by bez finančního zajištění ze strany ČHMÚ zůstala v šuplíku. Sám si pro sebe k soustavnějšímu psaní ani nevytvářel podmínky. Často byl na cestách, neustále něco projednával a zařizoval, jedna akce střídala druhou.

Uspokojení nacházel v organizátorské a řídící práci, ve které, přestože někdy působila chaotickým dojmem, většinou dosahoval, co chtěl. Zajímal se o historii, rád četl literaturu faktu, zato měl odpor k dlouhým vyhláškám, směrnicím a nařízením, které pokud možno nečetl s odůvodněním, že jeto vela písmen. Ke klotovým rukávům měl vůbec velmi daleko. Před úřadováním a korespondencí dával přednost projednání záležitostí na místě samém: ja prídem a podiškurujeme.

Zvolil si nesnadný způsob života, který jeho naturelu v podstatě vyhovoval. Žil na plno, a i když to zní nadneseně, své síly věnoval především rozvoji pracovišť. Byl družný a přátelský, oblíbený a jeho kamarádský přístup ke spolupracovníkům a podřízeným mu neubíralo na autoritě. Byl vtipný a lidový, zlobil se jen výjimečně a nepoužíval sprostá slova. Lidé ho měli rádi také proto, že většinou na nic nestěžoval, a pokud šlo o jeho osobu, nepřiznával si obtíže. Škoda, že jen malou pozornost věnoval svému zdraví, a to i v posledních letech, kdy se jeho zdravotní stav povážlivě zhoršoval. Jeho volání fajčiarska přestávka, kterým se v touze po cigaretě domáhal přerušení porad, se v ústavu stalo pověstným. Snad ho předčasný skon v 58 letech života uchránil od velkých utrpení, která mu mohla postupující choroba v budoucnu přinést.

Zemřel v zaměstnání a v krásném prostředí, v místě, na které rád jezdíval a mezi lidmi, se kterými s potěšením spolupracoval. Jako účastník prvního z posledních rozloučení s ním, v Radostovicích, se zdráhám napsat, že bylo impozantní a symbolické, ale takové je cítím a mám vryto do paměti. Venku a v lesním tichu kolem otevřené rakve pomalu přecházelo v hlubokém zármutku a beze slova na osmdesát českých a slovenských meteorologů a v duchu mu vzdávalo úctu a vděčnost za vše, co pro hydrometeorologickou službu a pro mnohé z nich vykonal.

Pane náměstku a příteli Mariáne, nezapomeneme.

Karel Krška, MZ 2002/6, ročník 55, str. 204–206