Vzpomínky na významné meteorology, kteří opustili naše řady

---

 

Opustil nás docent Ing. Zdeněk Bauer, CSc.

Dne 30. srpna 2016 v Brně podlehl těžké nemoci vynikající vědec, přední odborník v lesnictví a především v lesnické fenologii docent Ing. Zdeněk Bauer, CSc.

Narodil se 17. března 1931 v Brně. Po maturitě na gymnáziu v Králíkách pod Králickým Sněžníkem v roce 1950 začal studovat na Lesnické fakultě, která byla přechodně součástí Vysoké školy stavitelství. Studium ukončil v roce 1954 jako lesní inženýr.  

Na umístěnku nastoupil do Státního lesního hospodářství v Uliči v okrese Humenné. V letech 1958 až 1960 pracoval v Ústavu hospodářské úpravy Vojenských lesů a statků ve Velké Bystřici. Dne 1. září 1960 byl na základě konkurzu přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně, (dnešní Mendelova Univerzita) kde působil nejdříve jako odborný asistent na katedře zoologie, později na katedře zemědělské entomologie a fytopatologie.

Během své pedagogické činnosti dovedl k úspěšnému dokončení a obhájení diplomové práce více než stovku studentů. Přednášel na odborných konferencích i v zahraničí (např. ve Francii). V roce 1968 byl jmenován kandidátem věd a 1. dubna 1979 byl jmenován docentem pro obor zemědělská entomologie. Jeho habilitační práce se jmenovala „Živočichové jako strukturální a funkční složka geobiocénu v rámci zemědělských typů a podtypů“. Do důchodu odešel v roce 1992.

Již od gymnaziálních let se velmi intenzivně zajímal o přírodu, hlavně o poznání vzájemných souvislostí mezi jednotlivými složkami lesa. Tato problematika ho zajímala po celý život a jejímu výzkumu věnoval veškerý svůj volný čas.

Po skončení vysokoškolského studia na Lesnické fakultě v Brně založil trvalé výzkumné plochy v různých skupinách lesních typů a jim příslušných vegetačních stupňů. Cílem práce bylo poznání ekologie a struktury vybraných skupin rostlin a živočichů ve vztahu k typologickým jednotkám, dále poznání přirozené obnovy lesa a jeho biologické ochrany. Zaměřil se na poznání ekologicko-cenologické problematiky živočichů a později i rostlin jako trvalé složky všech biocenóz.  Pokračoval ve vědecké práci v pojetí prof. A. Zlatníka.

Byl řešitelem mnoha výzkumných úkolů a podílel se ve vedení dvou mezinárodních úkolů UNESCO: IBP – International Biological Programme  a MAB – Man and the Biosphere.

Publikační činnost docenta Bauera byla v poslední době zaměřena hlavně na vliv změn regionálního klimatu na složky lužního lesa. Materiál pro svou publikační činnost získával z mnoha trvalých výzkumných ploch založených podél celé řeky Moravy, některých jejích přítoků a dalších zajímavých lokalit na Moravě. Jeho publikované práce jsou stylisticky dokonalé. Při psaní vždy dbal na to, aby textu porozuměl každý čtenář. Všechny jeho publikované informace jsou korektní, vždy vícekrát ověřené a zkontrolované podle poznámek, herbářových materiálu a klimatologických dat. Všechny jeho články posledních let vznikaly bez grantů či jiných finančních podpor.

I v důchodu vyjížděl za každého počasí na výzkumné plochy za fenologickým pozorováním. Celkem se jednalo o 17 lokalit na severní a jižní Moravě (3 lokalita na Pavlovských vrších, dále Lanžhot, Lednice, Vranovice, 2 lokality v Boleradicích, Chřiby, Horka, Oskava, Sobotín, Polanka, Dolní Morava, Františkova myslivna v Jeseníkách, Brno, Hluboké Mašůvky). Pozoroval i dvě srovnávací lokality v Itálii, kam dojížděl za dcerou.

Výzkum z převážné části financoval z vlastních rodinných prostředků. V činnosti mu byla velkou oporou jeho manželka Jana, která mu velmi intenzívně pomáhala při zpracování dat a psaní odborných článků. Do terénu brával s sebou i své dvě dcery, pokud byly ještě malé. Na rodinné chalupě v Hlubokých Mašůvkách nedaleko Znojma trávil s rodinou volný čas a také zde zpracovával fenologická pozorování a připravil mnoho svých článků.

Jeho fenologická pozorování jsou navíc vždy podložena herbářem a rozsáhlou fotodokumentací. Jedná se velmi unikátní materiál, který nemá obdoby ve fenologii České republiky (jeden člověk – jedny oči – většinou stejný strom či keř – neporušená časová řada pozorování – velmi široký záběr).

Napsal přibližně 200 článků, které byly uveřejněny v časopisech Vesmír, Živa, Zoologické listy, Naší přírodou, Veronika, v posledních letech především v Meteorologických Zprávách (viz přehled publikací).  Byl spoluautorem několika vědeckých sborníků. V roce 2009 přispěl studií „Changing climate and the phenological response of great tit and collared flycatcher populations in floodplain forest ecosystems in Central Europe“ do mezinárodního časopisu Int. Journal of Biometeorology.

Docent Bauer byl mimořádnou vědeckou osobností nejen české fenologie. Ve své činnosti se neomezoval pouze na jeden rostlinný druh, ale sledoval široký soubor biologických objektů a hledal vzájemné vazby mezi nimi, v jejich okolí a ve vztahu ke klimatu.

Více než šedesát let sledoval bionomii brhlíka lesního, sýkory modřinky, sýkory koňadry, lejska bělokrkého, drozda zpěvného, vrabce polního, kavky obecné, šoupálka dlouhoprstého, strakapouda prostředního, žluny zelené, pěnice černohlavé. U bylin to byly fenofáze sasanky pryskyřníkovité, vraního oka čtyřlistého, česneku medvědího, sněženky podsněžník, sasanky hajní, prvosenky vyšší, plícníku lékařského, dymnivky duté, křivatce žlutého, orseje jarního, blatouchu bahenního, zapalice žluťuchovité, kostivalu lékařského, pryskyřníku plazivého, konvalinky vonné, violky lesní, hluchavky skvrnité, zběhovce plazivého, hrachoru jarního, kakostu smrdutého. Fenologické projevy stromů a keřů pozoroval hlavně u druhů javor babyka, jilm vaz, habr obecný, lípa srdčitá, hloh jednosemenný, svída krvavá, dub letní, jasan ztepilý, jasan úzkolistý, lípa malolistá, brslen evropský, kalina obecná, střemcha obecná, hloh obecný, bez černý, meruňka, třešeň raná, hrušeň a jabloň. Při pozorováních zaznamenával také fenofáze některých druhů hmyzu, jako např. komárů z rodu Anopheles, ale také žluťáska řešetlákového nebo čmeláka zemního.

Až při vyhodnocování třicetiletého období (1967–1996) zjistil vztah mezi průběhem fenofází sledovaných rostlinných a živočišných druhů a vývojem klimatu. Jako první u nás popsal projevy klimatické změny ve vývoji bioty a habitu rostlin a to na základě vlastních pozorování. Prokázal, že fenologická pozorování nejsou samoúčelná, že mají co říci nejen odborníkům v biologii a příslušných aplikovaných oborech, ale že mají velký význam i pro klimatologii.

Vzhledem k rozsahu napozorovaného materiálu docent Bauer za svého života nestihl značnou část vědeckých podkladů zpracovat a publikovat. Nyní je na nás, kdo jsme s ním úzce spolupracovali a měli ho rádi, jeho dílo dokončit a šířit dál celoživotní úsilí spojené s jeho jménem!

Čest jeho památce, a děkujeme, pane Bauere.

 

Přehled publikací doc. Ing. Zdeňka Bauera, CSc. v nakladatelství ČHMÚ

BAUER, Z., 2006. Fenologické tendence složek jihomoravského lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini) za období 1961–2000. Část I. – Fenologie dřevin. Meteorologické Zprávy, roč. 59, č. 3, s. 80–85. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., 2006. Fenologické tendence složek jihomoravského lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini) za období 1961–2000. Část II. – Fenologie bylin a ptáků. Meteorologické Zprávy, roč. 59, č. 4, s. 113–117. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., 2007. Vliv regionálního oteplování na vzrůst proměnlivosti reprodukčního procesu u rostlin a živočichů v lužním lese v letech 1961–2000. Část I. – Byliny. Meteorologické Zprávy, roč. 60, č. 2, s. 49–54. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., PALÁT, M., 2008. Vliv regionálního oteplování na vzrůst proměnlivosti reprodukčního procesu u rostlin a živočichů v lužním lese v letech 1961–2000. Část I. – Stromy a ptáci. Meteorologické Zprávy, roč. 61, č. 4, s. 119–126. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., SOUKALOVÁ E., 2009. Dopady změny klimatu a vodního režimu na biodiverzitu lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini). Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 1, s. 13–21. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., 2009. Reakce živé přírody na extrémní výkyvy počasí v letech 2006 a 2007. Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 1, s. 21. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., KRŠKA, B., 2009. Vliv vývoje klimatu na průběh fenofáze kvetení ovocných dřevin na jižní Moravě v letech 1951–2000. Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 4, s. 107–112. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., BENEŠ, F., LIPINA, P., MACEŠEK, M., NOVÁK, R., PALÁT, M., PAVELKA, J., ŠEDĚNKOVÁ, V., ŠEVČÍK, J., VYKYDAL, D., 2012. Vliv klimatické změny na populace rostlin a živočichů v lužním lese v období let 1951–2000 a poznámky k rokům 2001–2010. In: Sborník prací ČHMÚ, svazek 57, Praha: ČHMÚ. 1. vydání, 78 s. ISBN 978-80-87577-06-6, ISSN 0232-0401.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2014. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část I. – stromy. Meteorologické Zprávy, roč. 67, č. 2, s 48–52. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2014. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část II. – keře. Meteorologické Zprávy, roč. 67, č. 5, s 141–146. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2015. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část III. – byliny. Meteorologické Zprávy, roč. 68, č. 2, s. 50–56. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2015. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část IV. – živočichové. Meteorologické Zprávy, roč. 68, č. 5, s 141–147. ISSN 0026–1173.

Lenka Hájková, Pavel Lipina, MZ 2016/5, ročník 69, str. 158-159

---

 

OPUSTIL NÁS SYLVESTR SLABÝ

26. srpna 2016 zemřel po krátké nemoci pan RNDr. Sylvestr Slabý, CSc. Narodil se 31. 12. 1925 v Komárovicích v okrese Třebíč. Ve studiu započatém na přírodovědecké fakultě v Brně pokračoval v tehdejším Sovětském svazu v Kázaní a v Moskvě, kde dokončil geografickou fakultu Moskevské státní univerzity v roce 1957. Poté se zúčastnil mezinárodního projektu, který měl zjistit, zda se Indický monzun projevuje ještě za Himálajem, což se tehdy potvrdilo. V roce 1958 nastoupil do HMÚ, kde pracoval v synoptické a letecké službě (později operativní informace) až do svého odchodu do důchodu v lednu 1990. V letech 1961 až 1963 pomáhal organizovat leteckou meteorologickou službu v Conakry v západoafrické republice Guinea. V roce 1974 na lodi Professor Zubov a v roce 1979 na lodi Akademik Širšov se účastnil mezinárodních projektů, které zkoumaly vztahy mezi oceánem a atmosférou. Mimo svou běžnou pracovní náplň se věnoval převážně tropické meteorologii a problematice měření větru na profesionálních stanicích. V letech 1975 až 1989 byl členem redakční rady Meteorologických zpráv. Jako přesvědčený komunista zastával funkci předsedy strany v HMÚ (ČHMÚ), ale nevím o nikom, komu by ze své funkce ublížil. Naopak se domnívám, že i jeho přičiněním přijal HMÚ na začátku sedmdesátých let vojenské meteorology tehdy propuštěné z armády.

Ve svém volném čase aktivně sportoval, v roce 1969 jsme spolu sehráli na hřišti pod zámkem v Komořanech nejeden volejbalový debl. S rodinou často navštěvoval starou chatu na Suché, v zimě na lyže a v létě hlavně na houbařské výpravy. Byl výborný muzikant, především hrál na buben. V Jemnici, kde vyrůstal, byl členem kapely Jemničtí myšáci, na vojně byl členem Vojenského armádního souboru města Brno a i v ČMHÚ byl součástí hudebního souboru OBSBAND. Se svou ženou Natálií, se kterou se seznámil během pobytu v Sovětském svazu, se oženil v roce 1957, vychovali tři děti a dočkali se 7 vnuků a 10 pravnuků.

Přestože po listopadu 1989 neodešel do důchodu v nejpřátelštějším ovzduší, zůstal své meteorologii věrný a pravidelně navštěvovali s Natašou akce České meteorologické společnosti. Naposledy jsme se setkali v září 2014 na Lipně na semináři. Dohodli jsme se, že pro budoucí generace meteorologů sepíšeme pár zajímavých příhod z historie ústavu, ve kterých vzpomeneme na některé výrazné postavy. To už kvůli mé nedůslednosti neuděláme. Promiň, Sylvo. Byl jsi pro mě starší kolega, od kterého jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí týkajících se práce i osobního života. Budu na Tebe vzpomínat vždy jen v dobrém, čest Tvé památce.

Luboš Němec, MZ 2016/5, ročník 69, str. 160

---

 

OPUSTIL NÁS JAROSLAV KRATOCHVÍL

Po krátké nemoci zemřel 6. ledna 2016 dlouholetý pracovník ČHMÚ, náš bývalý kolega, pan Jaroslav Kratochvíl. Narodil se 3. 11. 1935 v Roudnici nad Labem. Studium gymnázia dokončil v srpnu 1953 v Praze na Smíchově. V prosinci téhož roku nastoupil k HMÚ, kde pracoval jako asistent v předpovědní službě. Později přešel do odboru klimatologie a potom na pobočku Praha, kde se věnoval posudkové činnosti. V práci byl vždy pečlivý a na výsledky jeho práce bylo možné se spolehnout. Jeho celoživotní vášní ale zůstala předpověď počasí, které se nadále věnoval jako svému koníčku. Když se pobočka přestěhovala do Komořan, účastnil se pravidelně konzultací v předpovědním centru, aby byl neustále v obraze. Známí a spolupracovníci ho velmi často žádali o jeho názor, kam se počasí bude ubírat. Mnoho let také působil jako pozorovatel srážkoměrné stanice Praha, Smíchov a průběh počasí sledoval a zaznamenával neustále. Žádná „kapka" na okně mu neunikla, dlouholetá řada jeho pozorování srážek je mimořádně spolehlivá. Kráťa, jak jsme mu všichni říkali, byl pro svou nekonfliktní povahu oblíbený mezi kolegy a byl vždy vítán na všech společenských, sportovních a turistických akcích. Spolu s manželkou Dášou, rovněž dlouholetou pracovnicí ČHMÚ, vychoval dva syny. Jarda byl příkladně slušný člověk, příjemný spolupracovník a milý kamarád, dobrý manžel a otec. Čest jeho památce.

Luboš Němec, MZ 2016/1, ročník 69, str. 64

---

 

ZEMŘEL ZDENĚK SMOLÍK

V Brně zemřel dne 23. října 2015 po dlouhé těžké nemoci RNDr. Zdeněk Smolík, CSc. ve věku 82 let. Narodil se v Nivnici, na pomezí mezi Moravou a Slovenskem, dne 2. března 1933. V Nivnici navštěvoval obecnou školu, potom v Uherském Brodě reálné gymnázium, kde maturoval v roce 1951. V dalších letech studoval na vysokých školách, v letech 1951-1953 na Pedagogické fakultě UJEP v Brně a na Fakultě geologicko-geografických vied na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde zakončil studium jako promovaný geograf. Jeho diplomová práce měla název Srážkové poměry Košic 1876-1950.

V době studií se věnoval sportu, zejména lehké atletice (skok do dálky, trojskok, běhy), v dalších letech se jeho oblíbeným sportem stal tenis. V roce 1958 se oženil, jeho paní Viera, za svobodna Tóthová, se stala lékařkou.

Po ukončení studia nastoupil do Hydrometeorologického ústavu Praha na letiště Praha-Ruzyně jako meteorolog. Následovala vojenská prezenční služba 1959-1960 a práce ve Výzkumné stanici základní agrotechniky v Pohořelicích u Brna. V této době nastoupil do vědecké aspirantury, v letech 1964-1967, jeho školitelem byl akademik Prof. Dr. Václav Novák, získal titul kandidáta zemědělsko-lesnických věd. Jeho dizertační práce měla titul Průběh počasí v letech 1951 až 1964 v Pohořelicích a jeho vliv na výnos některých zemědělských plodin. Na základě rigorózního řízení v roce 1967 mu Univerzita Komenského v Bratislavě udělila titul RNDr. K doktorskému rigoróznímu řízení předložil práci Dynamika tepelných půdních charakteristik během vegetace jarního ječmene při různém stupni ulehlosti půdy.

Po tříletém období v letech 1967-1970 ve Výzkumném ústavu základní agrotechniky v Hrušovanech u Brna byl přijat jako vědecký pracovník Ústavu ekologie lesa na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde se podílel zejména na řešení mezinárodních výzkumných programů IBP (International Biological Programme) a MAB (Man and the Biosphere). Před vstupem do důchodu pracoval jako vědecký pracovník v Českém hydrometeorologickém ústavu na pobočce Brno a jako soudní znalec v oboru meteorologie a klimatologie.

Jeho publikační činnost je bohatá. Uveřejnil celkem 65 publikací z různých oborů meteorologie a klimatologie, a to 6 z meteorologie obecné, 4 z oboru meteorologie letecké, 6 z klimatologie lokální a regionální, 14 z klimatologie zemědělské, 12 z klimatologie lesnické, 8 prací bylo metodických a návodů k měření, 3 o klimatu půdy a 5 o vztahu klimatu k chorobám rostlin i lidí. Mimoto vypracoval mnoho posudků a recenzí, měl také mnoho popularizačních aktivit o svém oboru i o činnosti ČHMÚ.

RNDr. Zdeněk Smolík prožil smysluplný aktivní život. Byl váženým a vítaným společníkem a dobrým přítelem. Čest jeho světlé památce!

Blahomil Grunda, MZ 2016/1, ročník 69, str. 24

---

 

Opustil nás někdejší člen dr. Háza

 

Opustila nás Jarmila Reinhartová

Po dlouhé a těžké nemoci zemřela 6. 3. 2015 dlouholetá pracovnice Hydrometeorologického ústavu, naše bývalá kolegyně, paní Jarmila Reinhartová. Narodila se 25. 5. 1933 v Praze. Matematicko-fyzikální fakultu UK absolvovala v roce 1956 a v roce 1972 získala hodnost kandidáta věd. V odboru klimatologie v Holečkově ulici vedla srážkoměrnou skupinu a po reorganizaci ústavu v roce 1980 pracovala jako klimatolog v odboru režimových informací. Nikdy neměla ambice dosáhnout na vedoucí místa, ale její pracovní nasazení bylo vždy příkladné. Převážně se věnovala zpracování srážek, ale nevyhýbala se ani jiným meteorologickým prvkům. Jenom v časopisu Meteorologické zprávy vydávaném ústavem, můžeme najít víc než deset jejích odborných článků. Přispívala i do dalších ústavních edic a publikací jako jsou Sborník prací, Práce a studie, Podnebí a vodní režim ČSSR. Zpracování klimatologických informací. Stručná klimatografie světa pro leteckou a jinou dopravu, kterou napsala společně s Dr. Trefnou v roce 1959, byla v době neexistence internetu výborným pracovním nástrojem.

Jarmilu měli všichni v jejím okolí rádi. Byla vždy upřímná, ale přitom i laskavá. Dodnes vzpomínám, jak hezky mě uměla upozornit na moje nedostatečné pracovní nasazení v době zácviku. Byla milující matka a manželka a svému manželu Mirkovi byla, dokud jí to zdraví umožnilo, velkou oporou. Budeme na ni vzpomínat jen v dobrém. Čest její památce.

Luboš Němec, MZ 2015/2, ročník 68, str. 64

---

 

Rudolf Kolomý zemřel

Uveřejnění předchozího příspěvku se jeho autor, Mgr. Rudolf Kolomý, CSc., již nedočkal. Po mnohaletém zápase s rakovinou zemřel 8. února 2014 ve věku 81 roků. Ačkoliv nebyl meteorolog, často přispíval do tohoto časopisu, který obohacoval články z dějin fyziky s tematickým přesahem do meteorologie.

Narodil se 18. června 1932 v Lukavci u Letohradu v rodině zemědělců. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ústí nad orlicí v roce 1951 studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě, o rok později na nově zřízené Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho spolužáky byli mimo jiné později známí meteorologové RNDr. Bedřich Böhm, CSc., a RNDr. Bořivoj Sobíšek, DrSc. Na rozdíl od obou si však za studijní obor zvolil učitelství matematiky a fyziky pro střední školy a jemu zůstal věrný i po dosažení důchodového věku. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1955 dostal umístěnku do Střední zemědělské technické školy v Moravské Třebové, na níž pak nepřetržitě působil, i když občas vyučoval i na jiných středních školách. V uvedeném městě zakotvil natrvalo, až do konce svého života.

Již na střední škole se kromě matematiky a fyziky zajímal o obecnou historii, zejména o historii přírodních věd a techniky, a nepovinné přednášky toho zaměření navštěvoval též na vysoké škole. V polovině 60. let 20. století navázal spolupráci s oddělením dějin přírodních věd a techniky Historického ústavu ČSAV v Praze, kde vypracoval kandidátskou dizertační práci nazvanou Studium termoelektrických jevů od Seebeckova objevu 1821 do r. 1890. Z politických důvodů ji však mohl obhájit až v roce 1991, a to v Ústav u teorie a historie vědy ČSAV v Praze.

Rudolf Kolomý vědeckým zájmem připomínal prvorepublikové nebo ještě dřívější gymnazijní profesory, kteří se neomezovali na reprodukování učiva svým žákům, ale věnoval se také badatelské činnosti a výsledky výzkumu publikovali nejen ve výročních zprávách středních škol. Přitom zůstávali výtečnými a podnětnými kantory.

Pokud si magistr Kolomý nevedl soupis svých publikovaných prací, pochybuji o tom, Že se někomu jinému podaří v úplnosti jej sestavit. Jeho články a recenze vycházely v Československém časopise fyzikálním, v Dějinách věd a techniky. Československém časopise pro fyziku, Meteorologických zprávách, Matematice a fyzice ve škole, Pokrocích matematiky, fyziky a astronomie, Rozhledech matematicko-fyzikálních, sbornících z Letnej školy z dejín fyziky, v účelových publikacích z pedagogických čtení a konferencí o výuce fyziky na středních školách, v časopise Vesmír i v denním a periodickém tisku. Za zvláštní pozornost však stojí jeho obsažné a rozsáhlé studie uveřejňované ve Zborníkoch dejín fyziky, které vydávaly či vydávají Vysoká vojenská technická škola v Liptovském Mikuláši, Jednota slovenských matematikov a fyzikov a Slovenská spoločnosť pre dejiny vied a techniky pri SAV. Šlo o referáty přednesené na celostátních seminářích (CESDEF), po rozdělení Československa mezinárodních seminářích dějin fyziky (MESDEF), které se téměř každoročně konají střídavě v Česku a na Slovensku.

Přednostními historickými zájmy R. Kolomého bylo studium elektrických, termoelektrických a magnetických jevů ve světě v 17. až 19. století, výzkum přirozené radioaktivity ve vztahu k Jáchymovu, objevné jsou jeho práce o šíření Newtonových myšlenek a ohlasu Röntgenova objevu v českých zemích i o nejednoznačném přijímání teorie relativity v Československu. Znal Životopisy a vědecký přínos stovek fyziků a jiných přírodovědců.

Literární dílo R. Kolomého je dokonalé po stránce odborné i formální. Čtenáři Meteorologických zpráv se o tom mohli přesvědčit např. v příspěvcích o W. Gilbertovi a jeho spise o magnetismu, o výzkumech atmosférické elektřiny (P. Diviš, J. Stepling, K. V. Zenger, B. Franklin, G. W. Richmann), o Einsteinově působení v Praze nebo o F. Běhounkovi jako radiologovi a polárníkovi. Škoda, že Kolomý nevyučoval na vysoké škole začínající autory, aby věděli, jak pracovat s prameny, hodnotit fakta, formulovat myšlenky, neplýtvat slovy, psát hutně, srozumitelně, spisovně a zajímavě, aby čtení odborného textu nebylo utrpením, ale potěšením.

Odešel uznávaný český historik fyziky, dobrý učitel a slušný, skromný člověk. Čest jeho památce!

Obr. Mgr. Rudolf Kolomý, CSc. na mezinárodním semináři dějin fyziky v Lednici v roce 2004

Karel Krška, MZ 2014/2, ročník 67, str. 61

---

 

Opustil nás Ján Pribiš

Dne 7. února 2014 zemřel ve věku nedožitých 82 let slovenský kolegii meteorolog, RNDr. Ján Pribiš, CSc.

Narodil se 30. června 1932 pod Tatrami, v obci Malý Slavkov. Po studiu na gymnáziu v Kežmarku a absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě nastoupil 14. března 1956 do služeb Hydrometeorologického ústavu.

Po tříměsíční praxi v Praze převzal vedení radiosondážní stanice v Popradě, kde působil 37 let, až do svého odchodu do důchodu v roce 1993. Pod jeho vedením se z aerologické stanice stalo Středisko aerologie a horské meteorologie Slovenského hydrometeorologického ústavu.

Mezi pracovištěm v Popradu-Gánovcích a aerologickým pracovištěm v Praze-Libuši byly vždy srdečné pracovní a lidské vztahy.

RNDr. Pribiš řešil výzkumné úkoly, publikoval odborné články věnované problematice volné atmosféry a hraniční vrstvy. Ve vztahu k Česku je nutno připomenout především spoluautorství díla Meteorologický slovník výkladový a terminologický, jehož příprava byla založena na dlouholeté spolupráci českých a slovenských meteorologů.

I českým kolegům bude chybět jako jeden ze zakladatelů tradice a spoluorganizátor sportovních her hydrometeorologických ústavů, kterých se aktivně zúčastňoval do svých téměř 80 let. Byl nejen sportovec tělem i duší, ale i skvělý hudebník a jeden z pilířů společenské zábavy, jak při sportu, tak na seminářích pořádaných Českou meteorologickou společností a Slovenskou meteorologickou společností.

Janko, budeš nám moc chybět, až se zase sejdeme na nějaké akci.

S použitím materiálů Miroslava Chmelíka zpracovala Helena Vondráčková, MZ 2014/2, ročník 67, str. 47

---

 

Zemřel Josef Čeněk

Dne 29. 12. 2013 nás ve věku nedožitých 82 let opustil dlouholetý pracovník Solární a ozonové observatoře ČHMU v Hradci Králové pan Josef Čeněk. Do činnosti tohoto specializovaného pracoviště se zapojil v r. 1957. V průběhu dalších 40 let se obětavou, pečlivou a odborně velmi kvalifikovanou prací zcela zásadním způsobem podílel na zavádění a udržování provozních i experimentálních měření složek radiační bilance a atmosférického ozonu v ČHMÚ. Neocenitelné jsou především jeho perfektně vyhodnocené, zpracované a systematicky uspořádané záznamy těchto měření, které vytvořily základ dnešní již digitalizované a často využívané databáze. Kolega Čeněk byl díky své přátelské a vstřícné povaze ve svém okolí všeobecně oblíbenou osobností. I po odchodu do důchodu stále udržoval s bývalým pracovištěm těsný kontakt a často své spolupracovníky navštěvoval. Vždy při tom projevoval živý zájem o všechny nové a perspektivní změny navazující na základy, které před desítkami let pomáhal budovat. Toto krátké sdělení je připomínkou a oceněním celoživotního díla, kterým Josef Čeněk přispěl k rozvoji oboru a činnosti ČHMÚ a vzpomínkou na vzácného člověka.

Karel Vaníček a spolupracovníci, MZ 2014/1, ročník 67, str. 12

---

 

RNDr. František Molnár zemřel

Dne 3. dubna 2013 zemřel v Bratislavě významný slovenský meteorolog a dlouholetý člen redakční rady Meteorologických Zpráv RNDr. František Molnár. Narodil se téměř před devadesáti lety 9. listopadu 1923 v obci Dolný Ohaj v tehdejším okrese Nové Zámky (nyní Šurany).

Po absolvování Učitelské akademie ve Spišském Podhradí v roce 1943 nastoupil vojenskou prezenční službu, z níž však po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 přešel k partyzánům, kteří operovali v Turci. Po osvobození Československa učil na národní škole, avšak již v roce 1947 našel uplatnění ve Státním meteorologickém ústavu v Bratislavě. V meteorologické, resp. hydrometeorologické službě, ať již řízené z Prahy nebo Bratislavy, působil v různých funkcích až do konce svého zaměstnání. Od roku 1969 zastával funkci náměstka ředitele SHMÚ pro synoptickou a leteckou meteorologii (SaLM) a po odchodu do důchodu ještě několik let v ústavu pracoval jako klimatolog. V roce 1958 ukončil při zaměstnání studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.

Do jeho rezortu spadala kromě ústředí na letišti Bratislava-Ivanka a venkovních letištních meteorologických služeben dvě význačná pracoviště, která byla vybudována za jeho vedení: Středisko aerologie a horské meteorologie v Gánovcích u Popradu, jež zahájilo činnost v roce 1977 a nahradilo původní aerologickou stanici na popradském letišti, a Výzkumně vývojové meteorologické radarové středisko na Malém Javorníku, které později rozšířilo odborný zájem o družicovou meteorologii, až když se v roce 1977 stalo pobočkou SHMÚ a přestalo být součástí úseku SaLM.

Doktor Molnár se nepovažoval za vědce, ale za vedoucího hospodářského pracovníka, jímž konec konců jako náměstek ředitele především byl. Přesto se kromě plnění provozních a koncepčních úkolů [15] věnoval také výzkumu a publikační činnosti. Některé jeho práce, které vznikaly zvláště z podnětu jeho kolegy P. Forgáče, pojednávají o škodlivých účincích počasí na zemědělskou výrobu [3, 4, 5], jiné, napsané v širším autorském kolektivu, se týkají počasí za typických povětrnostních situací vymezených hlavně J. Brádkou a Z. Gregorem [1, 2]. Nejvlastnějším Molnárovým předmětem bádání však byly vzduchové hmoty.

S klasifikací vzduchových hmot na Slovensku začal jeho učitel prof. M. Konček, který pravděpodobně pod vlivem německé školy F. Linkeho očekával, že určování vzduchových hmot jakožto „nositelů“ počasí přispěje ke zlepšení předpovědi počasí i k výkladu tvorby podnebí [10]. Kalendáře vzduchových hmot se staly přílohou Meteorologických Zpráv [8, 9]. F. Molnár si vzduchové hmoty zvolil za téma rigorózní práce (obhájil v roce 1968) a po mnoho roků pomocí synoptických map, výsledků aerologických měření a registračních pásek termografů a hygrografů rozšiřoval Končekův kalendář. O něj pak opřel své práce [11, 12]. Celý kalendář vzduchových hmot v Bratislavě, doplněný o přechody atmosférických front za 30letí 1948–1977, byl uveřejněn v roce 1982, spolu s rozsáhlou studií popisující způsob klasifikace, výskyt a časové rozdělení vzduchových hmot a front a z něho odvozený roční chod oceanity bratislavské oblasti [17]. I další příspěvky [7, 11] vycházející z uvedeného kalendáře objasnily utváření klimatu jihozápadního Slovenska, jejich závěry mají však podstatně širší územní platnost.

F. Molnár patřil do první skupiny slovenských meteoro1ogů, kteří pravidelně vystupovali v relaci Aké bude počasie v Československé televizi, která byla vysílána střídavě z Prahy a Bratislavy.

Oslovovali jsme ho „pán šéf“ v době, kdy požadované oslovení bylo „súdruh námestník“. Byl politicky tolerantní, přátelský, lidový, praktický a podnikavý, pořád byl někde jinde a v nezbytném popíjení oblíbeného vína mu nebránila ani jízda autem, protože měl osobního řidiče. Byl oblíbený zvláště mezi

mladými pracovníky, ke kterým měl až otcovský vztah a napomáhal jim v překonávání jejich obtíží.

Nezapomeneme!

Přehled literatury je uveden v níže uvedeném MZ

Karel Krška, MZ 2013/5, ročník 66, str. 158–159

---

 

Opustil nás RNDr. Ivan Panenka

Dne 26. března 2013 v Bratislavě podlehl těžké nemoci meteorolog RNDr. Ivan Panenka, význačný odborník působící v československé vojenské i civilní povětrnostní službě.

Narodil se 10. května 1934 v Senici nad Myjavou. Po maturitě na reálném gymnáziu v Bratislavě v roce 1953 se rozhodl studovat meteorologii na Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého (VTA AZ) v Brně. Vedl ho k tomu zájem o zvolený obor, se kterým se seznamoval již jako patnáctiletý při plachtařském pilotním výcviku v místním aeroklubu, i možnost jeho hmotného zajištění během studia na vojenské škole, protože sami rodiče by ho na škole nemohli vydržovat. Jelikož studium oboru vojenská povětrnostní služba se na VTA AZ podařilo zajistit až v roce 1954, nastoupil jako vojenský stipendista na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, odkud záhy přešel na Leteckou fakultu VTA AZ do Brna. Pařil tedy k prvním absolventům studia meteorologie na této škole a získal Vysokoškolskou kvalifikaci promovaný fyzik.

Po roční praxi na bratislavském letišti byl v roce 1959 přeložen do Prahy k Hlavnímu leteckému povětrnostnímu ústředí (HLPU) a o dva roky, později byl ustanoven jeho náčelníkem. Čekala ho slibná vědecká a vojenská kariéra.

Ivan Panenka jako mladý velitel vnesl do režimu práce početně rozsáhlého ústředního pracoviště moderní duch řízení, usiloval o zvyšování odborné úrovně v synoptické meteorologii a předpovědní praxi i o zlepšení technického zabezpečení vojenské povětrnostní služby. Odborná úroveň HPÚ vzrůstala také proto, že do HLPÚ, později přejmenovaném na Hlavní povětrnostní ústředí (HPÚ), nastoupili i další mladí meteorologové s vysokoškolským vzdělaním.

O tehdejších odborných kvalitách Ivana Panenky svědčí jeho příspěvky v časopisech Meteorologické Zprávy, PVOS a letectvo a Studia geophysica et geodaetica [2]. Do historie pracoviště se mimo jiné zapsal zřízením publikační řady Sborník prací HPÚ, v němž byly uveřejňovány výsledky výzkumných prací a informace o odborném dění v HPÚ a ve vojenské povětrnostní službě.

Po osmileté cílevědomé práci byl major Panenka v důsledku tzv. kádrové očisty v roce 1968 jako nevyhovující nejprve odvolán z funkce a v roce následujícím propuštěn do zálohy. Díky shovívavosti vedení Slovenského hydrometeorologického ústavu v Bratislavě se mu v roce 1969 podařilo získat nové zaměstnání v odboru letecké meteorologie. Ne však nadlouho: v roce 1973 bylo jeho místo na letišti shledáno jako příliš exponované vzhledem k jeho politické nespolehlivosti. Proto přešel do úseku hydrologie SHMÚ, kde plnil funkci hydrometeorologa, kterou vykonával až do změny politických poměru (v ČHMÚ podobné místo zastával RNDr. Vilibald Kakos, rovněž vyhozený z HPÚ). Panenka, ač byl po pádu komunistického režimu u nás mimosoudně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka, se již do armády nevrátil a v letech 1990–1993 vykonával funkci náměstka ředitele SHMÚ pro meteorologii. V témže období, kdy byl rovněž předsedou Slovenské meteorologické společnosti při SAV, založil její zpravodaj s názvem Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, jehož 1. číslo vyšlo hned v roce 1990.

Ještě jedna skutečnost by neměla zapadnout. V době vlády jedné strany byl dr. Panenka zařazen na seznam nepřátelských osob, které měly být v době mimořádných opatření v rámci operačně-bezpečnostního úkolu Federálního ministerstva vnitra pod názvem Akce Norbert umístěny v internačních táborech [2]. Jeho přítel, slovenský básník a překladatel Lubomír Feldek, ve sbírce svých fejetonů píše, že Ivan Panenka pod číslem 187 patřil k 373 bývalým příslušníkům armády, které byly za mimořádné situace určeny k fyzické likvidaci [1].

Panenkovo meteorologické literární dílo, jež čítá více než 70 odborných statí a studií a z něhož následně uvádíme jen výběr, lze rozdělit na práce letecko-meteorologické a hydrometeorologické. Ve starším období, kdy autor působil v HPÚ a na letišti v Bratislavě, se jeho zájem soustředil na výškový vítr [11, 15, 16, 20] a na atmosférickou turbulenci v přízemní a mezní vrstvě atmosféry. Sem patří průkopnický příspěvek o nízkohladinovém tryskovém proudění na jihozápadním Slovensku [20] nebo práce analyzující případy výskytu turbulence hlášené z letadel na sestupné ose a pokus předpovědi tohoto nebezpečného jevu pomocí Richardsonova kritéria [13]. Obsažné pojednání o povětrnostních podmínkách letecké chemické činnosti v členitém terénu, jež paří k nejrizikovějším leteckým aktivitám, mohlo posloužit jako pomůcka pilotům letadel typu Z-31, která provozoval SLOV-air, podnik pro leteckou činnost [14].

Z mladšího období, kdy dr. Panenka působil jako hydrometeorolog v SHMÚ, pocházejí jeho studie o meteorologickém zabezpečování hydrologických předpovědí. Jsou to jednak práce povahy metodické, např. [4, 7, 8, 9, 17, 18], jednak zhodnocení abnormálních srážek jako příčiny povodňových situací [6, 10] a rovněž zprávy o povodních, k jejichž předpovědi byly využity prognózy srážek na základě hydrosynoptických a synopticko-statistických postupů [3, 12]. Z Panenkovy iniciativy vznikla také knižní publikace, která je cenným příspěvkem k dějinám hydrologické služby na Slovensku [9].

Ivan Panenka byl rozený organizátor, člověk společenský, plný nápadů, který k nosným tématům uměl přitahovat lidi. Proto také v době, jež mu byla krajně nepříznivá, nalezl osobní východisko a uspokojení v kontaktu s výtvarnými umělci. Čo stratil na vedeckej kariére, napsal Lubomír Feldek, vynahradilo mu jeho hobby. Našiel si iný výškový vietor – spriatelil sa s Albínom Brunovským a dalšími grafikmi a stal sa uznávaným organizátorom výstav, albumov, grafických listov, a napokon aj vydavatelom kníh a knižných bibliofilií. Vem, čo hovorím, i ja som sa s ním vtedy spriatelil a podlahol som jeho organizátorskému čaru [1]. I po odchodu do důchodu se věnoval sbírkám exlibris a grafického umění a byl iniciátorem a organizátorem velkého počtu výstav slovenských a českých autoru zvučných jmen [2].

Čest jeho památce.

Přehled literatury je uveden v níže uvedeném MZ

Miroslav Flajšman a Karel Krška, MZ 2013/4, ročník 66, str. 127–128

---

 

Za docentom RNDr. Jánom Otrubom, CSc.

Dňa 25. apríla 2013 nás opustil vo veku 91 rokov doc. RNDr. Ján Otruba, CSc. nestor slovenskej meteorológie, vysokoškolský pedagóg na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave (PF UK) a dlhoročný vedecký pracovník Geofyzikálneho ústavu Slovenskej akaclémie vied v Bratislave (GFÚ SAV), člen Slovenskej meteorologickej spoločnosti a Slovenskej bioklimatickej spoločnosti pri SAV.

Pripadla mi nelahká úIoha rozlúčiť sa s pánom docentom v mene všetkých pracovníkov GFÚ SAV, Fakulty matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislave (FMFI UK), ako aj v mene ostatných priatelov a známych. Len ťažko sa hladajú slová, ktoré by v tejto chvíIi vyjadrili našu vd'aku a úctu človekovi, ktorý svojou vedeckou prácou patril k výrazným osobnostiam uvedených inštitúcií.

Doc. Otruba sa narodil v Zázrivej na Orave. Po maturite v Dolnom Kubíne pokračoval v štúdiu na Prírodovedeckej fakulte Slovenskej Univerzity (PF SU) v Bratislave, odbor matematika – fyzika. Ešte pred ukončením vysokoškolského štúdia začaI v roku 1948 pracovať ako asistent v Ústave pre meteorológiu a klimatológiu PF SU u prof. Mikuláša Končeka. V tomto ústave a neskór na Katedre astronómie, geofyziky a meteorológie PF UK pracoval až do roku 1963, kedy odišiel do Ústavu meteorológie a klimatológie SAV kde ako samostatný vedecký pracovník bol od roku 1964 vedúcim oddelenia horskej meteorológie.

V roku 1961 získal hodnosť kandidáta fyzikáIno-matematických vied. V roku 1965 bol na základe habilitácie menovaný docentom pre odbor meteorológie a klimatológie na PF UK v Bratislave. Po odchode do SAV pósobil nad'alej na Katedre Astronómie, geofyziky a meteorológie PF UK ako externý učitel, a tak vypomáhal pri zabezpečovaní odborného štúdia meteorológie a klimatológie. Jako erudovaný vedecký pracovník podielal sa tiež na výchove vedeckých pracovníkov vo funkcii školitela ašpirantov a súčasne vo funkcii predsedu Komisie pre obhajoby kandidátskych dizertačných prác v odbore meteorológie a klimatológie v SAV.

Vo svojej vedecko-výskumnej práci sa doc. Otruba zameral hlavne na výskum cirkulačných pomerov prízemnej vrstvy atmosféry v oblasti Západných Karpát. osobitnú pozornosť venoval štúdiu časových a priestorových charakteristík orografických deformácií prúdenia vzduchu, ako aj róznych zvláštností lokálnych cirkulačných systémov vo vybraných horských oblastiach Slovenska. Dosiahnuté výsledky publikoval asi v 50 vedeckých prácach u nás i v zahraničí. Medzi nimi je najrozsiahlejšia monografia „Veterné pomery na Slovensku“, ktorá vyšla v roku 1964 vo vydavatelstve SAV a ktorú v roku 1969 vydalo v anglickom jazyku juhoslovanské vydavatelstvo NOLIT v Belehrade pre U.S. Depaftment of Commerce Environmental Science Services Administration a pre National Science Foundation v USA.

Na seminári „Významné osobnosti SAV 2001“ bol doc. Otruba jednou z ocenených osobností na stretnutí s predstavitelmi Akadémie a d'alšou vedeckou komunitou z jej pracovísk. Stretnutie bolo jedinečnou príležitosťou na vyjadrenie vd'aky a úcty tvorivému životu a dielu nášho dIhoročného spolupracovníka a priatel'a.

Slovenská, ale aj česká meteorologická a klimatologická spoločnosť stráca v docentovi Otrubovi významného odborníka a vedca. Velký počet jeho priatelov a známych stráca v ňom vynikajúceho človeka, ktorý vždy bol plný elánu a hýril dobrou náladou. Sme mu vd'ační za celoživotnú prácu, ktorú vykonal v prospech česko-slovenskej a svetovej lneteorológie.

Česť jeho pamiatke!

Marian Ostrožlík, MZ 2013/3, ročník 66, str. 94–95

---

 

Zemřel RNDr. Zdeněk Táborský

20. 12. 2012 zemřel náhle po dlouhotrvající nemoci srdce pplk. v. v. RNDr. Zdeněk Táborský. Rozloučení v kruhu rodiny, přátel i jeho bývalých studentů proběhlo v obřadní síni brněnského krematoria dne 4. 1. 2013.

Zdeněk Táborský se narodil 25. 4. 1931 v Dobřanech na západě Čech. Základní školu navštěvoval v obci Dolní Lukavice, malebné vesničce 20 km jižně od města Plzně. Gymnázium y Praze ukončil v roce 1950 a v letech 1950 až 1954 studoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Po ukončení vysokoškolského studia vstoupil jako promovaný fyzik na vlastní žádost do armády a stal se vojákem z povolání. V pozici leteckého meteorologa působil od roku 1954 do roku l 955 u několika leteckých útvarů a na Hlavním povětrnostním ústředí Československé armády v Praze. Svou dlouholetou pedagogickou kariéru zahájil v roce 1955, kdy se stal učitelem předmětů fyzika atmosféry a vojenská klimatologie na nově vznikající skupině specializace Vojenská povětrnostní služba Fakulty letectva tehdejší Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého (VTA AZ) v Brně. Během svého působení ve vojenském školství vychoval stovky absolventů, příslušníků armádní letecké meteorologické služby. Zhruba deset let také externě pedagogicky působit na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V rigorózním řízení zde v roce 1961 získal titul RNDr.

RNDr. Zdeněk Táborský se intenzivně věnoval pedagogické a odborné práci. Vydal řadu studijních skript, v Meteorologických zprávách publikoval odborné články zaměřené na problematiku předpovědi bouřek, podílel se na řešení 7 státních a resortních vědeckých úkolů a obhájil 14 výzkumných zpráv. Za práci v oblasti vojenského školství a službu v armádě byl během své kariéry oceněn několika vojenskými vyznamenáními.

Byl aktivní i v širší meteorologické komunitě. V roce 1959 se podílel na Vzniku Československé meteorologické společnosti při ČSAV působil jako člen hlavního výboru i jako předseda pobočky společnosti v Brně. Spolupracoval na tvorbě Meteorologického slovníku výkladového a terminologického.

Kariéru pedagoga a vojáka z povolání ukončil v roce 1989, kdy byl na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměru a odešel do výslužby a důchodu. Věnoval Se rodině, chalupaření, filatelii a genealogii.

Při příležitosti významných výročí armádní hydrometeorologické služby udělil ministr obrany v roce 2009 RNDr. Zdeňku Táborskému za celoživotní pedagogickou činnost rezortní vyznamenání „Záslužný kříž III. stupně“.

Čest jeho památce.

František Hudec, MZ 2013/1, ročník 66, str. 16

---

 

Opustila nás dr. Eva Urbanová

V pátek 9. 12. 2011, dva dny před svými jedenasedmdesátými narozeninami, po velmi těžké a poměrně vzácné nemoci zemřela RNDr. Eva Urbanová. Zádušní mše za zesnulou se konala dne 15. prosince v pěkném malém kostelíku svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově na malém návrší nad Vltavou.

Do rodinného hrobu na Žvahově nedaleko jejího domova doprovodila rakev se zesnulou kromě rodiny a přátel i početná skupinka kolegyň a kolegů z ČHMÚ.

Eva Urbanová – tehdy ještě Ouřadová _ se narodila dne 11. 12. 1940 v Praze a po maturitě v roce 1958 na chvíli pracovala – nomen omen – jako úřednice za poštovní přepážkou. Samozřejmě ji toto zaměstnání nemohlo uspokojit, a tak se na jaře v roce 1959 začala zapracovávat na kresličku povětrnostních map na letišti v Praze-Ruzyni. Koncem záři 1959 přešla Eva společně s námi –„zakladateli komořanské meteorologie“ do „Zámečku“ v Praze-Komořanech a zde věrně vydržela až do svého odchodu do důchodu v roce 2005.

Během svého „pracovního procesu“ se neustále vzdělávala, nejprve zdárně ukončila Přírodovědeckou fakultu UK – obor klimatologie a posléze zde získala i titul RNDr. Se svou rostoucí kvalifikací přešla z kreslírny nejprve do oddělení asistentů a posléze zakotvila na pracovišti krátkodobé a nakonec střednědobé předpovědi, většinou v nepřetržitém provozu. Kromě předpovědí počasí pracovala v odborných skupinách při typizaci povětrnostních situací, společně s legendou československé synoptiky RNDr. Janem Brádkou a postupně s dalšími RNDr. Alžbětou otrubovou. RNDr. Janou BíIovou i s bratislavskými kolegy. Na jaře v roce 1973 posílila společně se svou nejlepší přítelkyní Janou skupinku televizních moderátoru počasí, i když se jim tak tehdy neříkalo.

Eva Urbanová ráda navštěvovala koncerty a divadla a zejména milovala turistiku, která jí za přispění televizní popularity seznámila s jejím životním partnerem, za kterého se provdala. Narodila se jim dcera Hana, ale manželský vztah bohužel netrval dlouho a Eva se rozvedla. Po mateřské dovolené pracovala asi dva roky na oddělení zemědělské meteorologie. A když ještě babička mohla hlídat malou Hanu, o žních v osmdesátých letech se střídala s kolegy při experimentálních předpovědích počasí v Ústí nad orlicí. Ve svém osobním životě bohužel příliš štěstí neměla a po rozvodu až do svého odchodu z tohoto světa žila bez partnera se svou dcerou a komořanský ČHMÚ se jí stal druhým domovem. Do důchodu odešla v roce 2005. V posledních letech nebyl ke skromné a tiché Evě osud spravedlivý. Onemocněla poměrně vzácnou vážnou chorobou – amyotrofickou laterální sklerózou, což je vlastně pomalé, ale nezastavitelné odumírání motorických neuronů. Ta nemoc je zákeřná nejen protože se těžko diagnostikuje, ale zejména tím, že napadá svaly a mozek přitom funguje...

Evo, za všechny Tvé spolupracovníky si dovoluji slíbit, že na Tebe nikdy nezapomeneme.

Vladimír Vondráček, MZ 2012/2 ročník 65, str. 32

---

 

Zemřel RNDr. Vladimír Brůžek

V sobotu 12. února 2011 nás po delší nemoci navždy opustil RNDr. Vladimír Brůžek.

I když v mládí koketoval s astronomií a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy ukončil státnicí a diplomovou práci z oboru geofyzikálního, v roce 1958 společně s dalšími třemi geofyziky dostal umístěnku do tehdejšího Meteorologického ústavu na letišti v Praze-Ruzyni. Tam zůstal do konce září 1959, kdy se všeobecná synoptická meteorologická služba oddělila od služby letecké a přestěhovala se do Komořan. Do tajů synoptiky ho na krátkodobé prognóze zaškoloval RNDr. Zdeněk Gregor a zejména zkušený synoptik Josef Vrána, za nimiž se Vladimír nyní odebral.

Hydrometeorologickému ústavu, který několikrát změnil svůj název, zůstal věrný až do konce svého života. Prošel všemi jeho předpovědními pracovišti a po odchodu RNDr. Josefa Jílka do důchodu po něm převzal žezlo dlouhodobé měsíční předpovědi. Tu pak výrazně vylepšil statistickými metodami zejména poté, co v osmdesátých letech obhájil na brněnské univerzitě rigirózní práci z meteorologie a klimatologie. Do plného důchodu odešel v roce 2004, kdy už byl po vážné operaci.

Jakožto dva z jeho nebližších spolupracovníků jsme vždy obdivovali jeho pracovitost a systematičnost v „dřevních dobách“, kdy základní pomůckou pro jeho výzkumné práce byly pero, tužka, kalkulačka a stohy papíru! Seznam jeho publikovaných prací by byl dlouhý, velký význam pro budoucnost má nepochybně zejména jeho zpracování dlouhodobých teplotních a srážkových řad a jejich interpretace, které koncem minulého století předváděl i v zahraničních meteorologických společnostech.

Dlouhodobá předpověď byla a stále je žádaným produktem, ale vypracovat úspěšnou prognózu je složitý úkol i dnes, kdy znalosti o vzájemném působení povrchových teplot oceánů a chování atmosféry, jakož i jejich modelování, jsou na vyšší úrovni než v době, kdy se Vladimír Brůžek dlouhodobé předpovědi věnoval, o to více musíme ocenit jeho houževnatý přístup k této problematice.

Chtěli bychom také připomenout jeho snahu o popularizaci meteorologie v rozhlase, televizi a v tisku. V neposlední řadě pak nelze zapomenout ani na Vláďův kamarádský přístup nejen při řešení odborných otázek, ale i při zájmové a sportovní činnosti. Vždyť Vláďa zasvětil celý svůj život kromě rodiny právě meteorologii a rybářství.

Vláďo anebo Míro, jak jsme Ti někdy říkali – děkujeme za vše, co jsi pro meteorologii i pro nás udělal, nikdy na Tebe nezapomeneme a budeš nám všem chybět!

Dva osiřelí ze tří dlouhodobých Vladimírů.

Vladimír Seifert a Vladimír Vondráček, MZ 2011/2, ročník 64, str. 63

---

 

Zemřel RNDr. Jiří Úlehla, CSc.

Po dlouhé nemoci zemřel 7. července 2009 ve věku 85 let RNDr. Jiří Úlehla, CSc. Narodil se 5. února 1924 v Brně v rodině univerzitního profesora Vladimíra Úlehly (1888–1947), známého botanika, rostlinného fyziologa a filozofa. Jiří Úlehla žil od mládí v kulturním prostředí s hlubokým zájmem o přírodu a lidovou uměleckou tvořivost.

Jiří Úlehla studoval na brněnské přírodovědecké fakultě, kterou ukončil v roce 1948, po studiu se stal asistentem na Ústavu fyziologie rostlin. V roce 1949 byl nucen z politických důvodů z tohoto zaměstnání odejít. Potom pracoval na různých místech, také ve Výzkumném ústavu naftovém v Brně. V roce 1959 zakotvil ve Výzkumném ústavu krmivářském v Pohořelicích (později Výzkumný ústav základní agrotechniky, Hrušovany u Brna) jako vědecký pracovník v oboru vodního provozu rostlin. V letech 1965–1967 byl vyslán na odbornou stáž do Anglie k profesoru Whitheadovi do Rothamstedu. Po návratu vytvořil výpočetní program potenciální evapotranspirace, platné pro naše zeměpisné šířky a délky. Úlehlova metoda byla modifikací Penmanovy metody (Penman, H. L.: Vegetation and Hydrology. Farnham Royal, C.A.B. 1963) pro stanovení vláhové potřeby zemědělských plodin. K výpočtům závlahových dávek se používala průměrná denní teplota vzduchu, průměrný denní tlak vodní páry, délka slunečního svitu, průměrná denní rychlost větru a denní úhrny srážek, tedy meteorologické prvky podílející se na evapotranspiraci. Tento program byl tehdy u nás jedinečný a byl úspěšně používán pro závlahy polních plodin v rámci tzv. Agrometservisu, který Jiří Úlehla zajišťoval pro různé zemědělské podniky ve spolupráci s pobočkou Českého hydrometeorologického ústavu v Brně. Za vedoucí účasti dr. Úlehly byl v letech 1990–1992 Agrometservis nahrazen dokonalejším agrometeorologickým výpočetním modelem AVISO.

J. Úlehla je autorem vice než 40 odborných pojednání a přednášek o fyziologii rostlin, klimatu a krajině. Z jeho publikací je vhodné připomenout Výpočet závlahového režimu ozimé pšenice z potenciální evapotranspirace a srážek (Kutná Hora, 1973) nebo VyuŽití výpočetní techniky při určování režimu doplňkových závlah na jižní Moravě (Brno, 1974). V Meteorologických Zprávách publikoval se Z. Smolíkem článek Zjednodušená metoda výpočtu potenciální evapotranspirace podle Thorntwaita (roč. 28, 1975, č. 3). Věnoval se také odborným překladům, přeložil např. knihu Základy ekologie (E. H. Odum, 1977). Jako spoluautor se podílel na knihách J. Petr et al: Yield Formation in Main Crops (Amsterdam, 1988); V. Vančura a F. Kunc: Soil Microbial Associations (Praha, 1988); B. Moldan et al: Environment of the Czech Republic (Praha, 1990); M. Rychnovská (ed.): Structure and Fructioning of Seminatural Meadows (Praha, 1993).

Jiří Úlehla u nás jako první využil meteorologické veličiny k vědecky řízeným závlahám polních kultur. Tím se zasloužil o rozvoj přírodních věd a jejich aplikaci ve prospěch našeho zemědělství.

Jeho životní zálibou a odpočinkem byl – stejně jako pro jeho otce, jihomoravský folklór, lidové písně, výtvarné umění, humor a životní příběhy lidu moravského Slovácka.

Zdeněk Smolík, Blahomil Grunda, MZ 2009/5, ročník 62, str. 156

---

 

Zemřel RNDr. Lubomír Coufal (1931–2007)

Dne 21. srpna 2007 zemřel v roce svých nedožitých sedmdesátin RNDr. Lubomír Coufal, dlouholetý pracovník Českého hydrometeorologického ústavu a významný představitel české klimatologie.

Narodil se 11. listopadu 1937 v Brně, kde po středoškolských studiích v roce 1960 úspěšně ukončil studium fyzické geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně, nyní Masarykovy univerzity v Brně.

Celoživotní odborné působení L. Coufala bylo spjato především s Českým hydrometeorologickým ústavem, ve kterém pracoval nepřetržitě po dobu 43 let, až do odchodu do důchodu v roce 2003. V ČHMÚ postupně zastával řídící funkce až po funkci provozně-technického náměstka ředitele, ve které se téměř 12 let významně podílel na činnosti a rozvoji jak CHMÚ, tak i meteorologie a klimatologie jako oboru. K jeho hlavním zásluhám v tomto období patří zejména významný podíl na výstavbě centrální budovy ústavu v Praze-Komořanech, vybudování výpočetního a telekomunikačního centra a realizace četných investičních akcí při modernizaci a rozvoji technické infrastruktury ČHMÚ.

Hlavní oblastí odborných aktivit Luboše Coufala byla klimatologie. Zde sehrál klíčovou roli při přechodu od klasických metod zpracování dat a klimatologických analýz k vytváření, rozvoji a využívání klimatické databáze ČHMÚ pomocí moderních počítačových a informačních technologií. Tato činnost, které se plně věnoval především v posledních letech jako vedoucí odboru klimatologie, vyústila mimo jiné i v implementaci moderního a komplexního databázového systému CLIDATA. Úspěšné završení jeho profesionální kariéry by nebylo možné bez průběžně rozšiřovaných odborných znalostí, vytrvalosti při hledání technických a finančních zdrojů a především bez jeho schopnosti získat a motivovat novou generaci odborníků, kteří dnes v jeho práci pokračují. Odborné znalosti a výsledky své práce rád předával i ostatním. Publikoval několik desítek studií, článků a monografií a prezentoval četné přednášky. V posledním desetiletí se významným způsobem zapojil do programu Světové meteorologické organizace v oblasti zahraniční pomoci rozvojovým zemím při budování národních klimatologických databází s využitím již zmíněné databázové aplikace CLIDATA. Osobně se účastnil instalací příslušných technologií a školení odborníků v řadě zahraničních meteorologických služeb, kde využíval své vzácné pedagogické a jazykové schopnosti. Dokázal své školící přednášky a cvičení v anglickém jazyce doprovodit vysvětlením v ruském jazyce podle potřeb posluchačů.

Typickými vlastnostmi Luboše Coufala byly především jeho prozíravost při posouzení potřeby uplatnění výpočetní a telekomunikační techniky při rozvoji aplikované meteorologie a houževnatost, se kterou šel za realizací vytyčených cílů. Jako řídící pracovník přistupoval k řešení odborných i personálních problémů vždy s nadhledem a se schopností odlišení věcí podstatných od podružných. Odbornou invenci, která pro něho byla charakteristická až do posledních dnů jeho života, neoslabila ani bolestná ztráta syna. V RNDr. Coufalovi odešel nejen drahý člen rodiny, ale i dlouholetý kolega, přítel, vážený odborník a výrazná postava české klimatologie.

Karel Vaníček – Radim Tolasz, MZ 2007/5, ročník 60, str. 161–162

---

 

Meteorologická úmrtí

V roce 2007 nás opustili dlouholetí členové České meteorologické společnosti:

24. dubna 2007: RNDr. Lubomír Coufal

21. srpna 2007: RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

23. září 2007: Ing. Michal Lisoň

27. listopadu 2007: RNDr. Bohdan Štengl

 

RNDr. Lubomír Coufal

se narodil 21. 8. 1937 v Brně, kde po středoškolských studiích úspěšně ukončil studium fyzické geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně, nyní Masarykovy univerzity v Brně, v Českém hydrometeorologickém ústavu pracoval (v různých řídících funkcích) nepřetržitě 43 let, až do odchodu do důchodu v roce 2003. Hlavní oblastí jeho odborných aktivit byla klimatologie, v níž se zásadní způsobem podílel na implementaci moderního a komplexního databázového systému CLIDATA. Členem ČMeS byl od 28. 5. 1959.

 

RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

se narodil 8. 12. 1925 v Praze. Vystudoval MFF UK a pracoval nejdříve v oboru meteorologie, ale při první příležitosti, která se mu naskytla, se začal věnovat astronomii, které zůstal věrný po celý svůj život a stal se uznávaným odborníkem např. při řešení problémů vztahů Slunce–Země v souvislosti se vznikem a vývojem sluneční aktivity. Patřil mezi zakládající členy ČMeS, členem od 17. 12. 1958. Byl rovněž spoluzakladatelem Československé bioklimatologické společnosti a dlouholetým (od roku 2001 čestným) členem České astronomické společnosti.

 

Ing. Michal Lisoň

se narodil 23. 10. 1927 v obci Nižné Repaše. Po vojenské základní službě si zvolil dráhu vojáka z povolání se zaměřením na meteorologické zabezpečování leteckého provozu. Nejprve sloužil ve Zvolenu, později u 10. letecké armády v Hradci Králové. Po absolvování Vojenské akademie v brně v letech 1963–1968 nastoupil do funkce náčelníka Oddělení krátkodobé předpovědi počasí Hlavního povětrnostního ústředí v Praze. Po odchodu do důchodu pracoval ještě v oddělení předpovědí počasí na ČHMÚ. Byl dlouholetým členem ČMeS od 14. 6. 1963.

 

RNDr. Bohdan Štengl

Se narodil 21. 12. 1930 v Zeměticích. Po absolvování přírodovědecké fakulty UK odchází do armády na Hlavní povětrnostní ústředí, kde zastává funkci náčelníka Oddělení krátkodobé předpovědi počasí. V roce 1971 z politických důvodů odchází z armády. Jeho novým pracovištěm se stává Odbor čistoty ovzduší ČHMÚ. Poslední dva roky svého předdůchodového období pracoval v příbramských dolech. Byl členem ČMeS od 2. 7. 1974.

Věstník ČMeS 2007/2, prosinec 2007

---

 

Zemřel RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

V nedožitých 82 letech zemřel 24. 4. 2007 významný astronom RNDr. Ladislav Křivský, CSc. (nar. 8. 12. 1925). Zejména v 50. a 60. letech minulého století, kdy se věnoval meteorologii, publikoval v Meteorologických Zprávách téměř třicet článků. I v dalších letech, kdy působil jako vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, spolupracoval s Meteorologickými Zprávami jako lektor. Byl také členem České (dříve Československé) meteorologické společnosti.

Redakce MZ 2007/3, ročník 60, str. 90

---

 

RNDr. Juraj Rak, CSc., už nie je medzi nami

Dňa 2. 3. 2007 po dlhej ťažkej chorobe zomrel popredný slovenský meteorológ RNDr. Juraj Rak, CSc., dlhoročný l. námesník riaditel'a Slovenského hydrorneteorologickeho ústavu.

Dr. Rak sa narodil 5. 4. 1932 v Zemplínskej Teplici, okres Trebišov. Stredoškolské štúdium absolvoval v Košiciach, kde v roku 1951 zmaturoval na 2. Štátnom gymnáziu. V roku 1956 ukončil vysokoškolské štúdium rnatematiky a fyziky na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Patrí medzi prvých fyzikálne graduovaných meteorológov na Slovensku. Po skončení štúdií krátko pósobil ako gymnaziálny profesor matematiky a astronómie v Košiciach. Na Slovenský hydrometeorologický ústav v Bratislave nastúpil 1. 7. 1958, kde až do odchodu do dóchodku odpracoval 36 rokov. Vzhladom na jeho odborné aj organizačné předpoklady rýchlo ptlstupoval vo vedúcich funkciách. Postupne bol vedúcim leteckej meteorologickej siete, vedúcim odboru klimatológie, vedúcim klimatologickej služby a 21 rokov zastával funkciu l. námestníka riaditela ústavu. Krátko před odchodom do dóchodku bol vedúcim výskumného oddelenia pre klimatológiu. V roku 1970 ukončil vedeckú ašpirantúru a získal hodnosť kandidáta fyzikálno-matematických vied. V roku 1978 sa stal samostatným a v roku 1987 vedúcim vedeckýrn pracovníkom. Vyše dvadsirť rokov bol členom Komisie pre klimatológiu pri Svetovej meteorologickej organizácii. V rokoch 1969–1993 bol členom redakčnej rady Meteorologických Zpráv a pátnásť rokov členorn redakčnej rady časopisu ochrana ovzduší. Bol tiež členom mnohých výborov, komisií a vedeckých rád.

Ako námestník riaditel'a pre klimatológiu a čistotu ovzdušia, popri starostlivosti o prevádzku a rozvoj klimatológie, venoval osobitnú pozornosť budovaniu pracovísk čistoty ovzdušia. Pod jeho vedením sa realizovala výstavba siete staníc na meranie znečistenia ovzdušia v priemyselných oblastiach Slovenska, výstavba chemických laboratórií SHMÚ a výstavba meteorologických observatórií pri jadrových elektrárnách v Jasovských Bohuniciach a Mochovciach. Podporoval rozvoj monitoringu regionálneho znečistenia ovzdušia, atmosférickej rádioaktivity aj budovanie Registra emisií a zdrojov znečistenia ovzdušia. Dvadsať rokov bol koordinátorom výskumných úloh rozvoja vedy a techniky v rámci štátnych programov, venovaných životnému prostrediu. V rámci riešenia týchto úIoh sa prvýkrát celoplošne vyhodnotil stav a vývoj znečisťovania ovzdušia v Slovenskej republike, realizoval program rneteorologického zabezpečenia rozvoja jadrovej energetiky, vyvinuli sa metódy matematického modeIovania a hodnotenia znečistenia ovzdušia. Dr. Rak bol 26 rokov vládnym splnomocnencom pre problém V meteorologické aspekty znečistenia atmosféry „Všeobecne rozvinutého programu spolupráce štátov RVHP v oblasti ochrany životného prostredia a racionálneho vyuŽívania prírodných zdrojov“. Vyučoval na podnikovej škole SHMÚ, prednášal na postgraduálnom štúdiu pri Chemicko-technologickej fakulte SVŠT v Bratislave i na Baníckej fakulte TU v Košiciach.

Vykonával funkciu školitel'a vedeckých ašpirantov. Zoznam jubilantových publikácii obsahuje vyše 100 položiek. Popri velkom počte príspevkov v odborných domácich a zahraničných časopisoch a zborníkoch z vedeckých konferencií bol spoluautofom vysokoškolskej učebnice Blažej a kol.: Chemické aspekty životného prostredia, monografií Klíma a bioklíma Bratislavy, Klimatické a fenologické pomery krajov Slovenska, Analýza ov zďušia a d'alších publikácií. Aktívne sa podiel'al na práci Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, Vedecko-technickej spoločnosti i Slovenskej spoločnosti pre životné prostredie. Za dlhoročnú odbornú aj organizátorskú prácu získal rad ocenení a vyznamenaní.

Dr. Rak bol vzorný otec rodiny, vychoval dve deti Vladimíra a Janu, tešil sa z vnukov a vnučiek. V posledních rokoch pomáhal chorej manželke Erike, a to napriek svojim vlastným vážnym zdravotným problémom, ktorým krátko pred dosiahnutím 75 rokov života nakoniec podlahol. Odchodom Dr. Raka stratila slovenská meteorológia svojho popredneho predstavitela.

Dušan Závodský, MZ 2007/2, ročník 60, str. 62–63

---

 

Vzpomínka na Václava Čejku (1917–2006)

Po maturitě absolvoval tehdejší Vojenskou akademii v Hranicích a stal se důstojníkem letectva předválečné československé armády. Za války byl zaměstnán v Ústředním meteorologickém ústavu pro Čechy a Moravu v Praze. Po válce opět vstoupil do armády a jako důstojník krátce působil ve funkci meteorologa 1. čs. smíšené letecké divize po jejím návratu ze Sovětského svazu do vlasti. Podílel se také na výchově vojenských specialistů v Technickém povětrnostním školním ústředí, které vzniklo v roce 1948 na letišti ve Kbelích. Dálkovým studiem meteorologie na Karlově univerzitě u profesorů S. Hanzlíka, R. Schneidera a S. Brandejse v polovině 50. let získal titul promovaný fyzik.

Po založení Vojenské technické akademie se v roce 1951 stal učitelem letecké meteorologie u velitelského oboru na letecké fakultě této školy. Po zřízení specializace „vojenská povětrnostní služba“ v roce l954 byl, jejím hlavním garantem a organizátorem. Musei vytvořit personální a materiální předpoklady, aby mohla být realizována příprava nových armádních specialistů letecké meteorologické služby. V krátké době vybudoval meteorologickou laboratoř, vybavenou základním zařízením a přístroji, jakou neměla žádná naše vysoká škola a také školní leteckou meteorologickou stanici s pravidelným měřením a pozorováním. V nově vytvořené specializaci vyučoval předmět Meteorologická měření a pozorování. V roce 1958 byla skupina meteorologie organizačně začleněna do Katedry aerodynamiky a termodynamiky. Václav Čejka na ni až do roku 1973 působil jako zástupce vedoucího katedry. Kromě výkonu této funkce nadále odborně vedl skupinu povětrnostní služby a vyučoval svůj oblíbený předmět. Jeho hlavním zájmem byla aerologická měření, o němž zpracoval učební a metodické texty. Trvale byl zapojen do vědeckovýzkumné práce.

V 60. letech byl předsedou brněnské pobočky Československé meteorologické společnosti při ČSAV. Z jeho iniciativy se v roce 1966 na Vojenskou akademii do Brna přeneslo těžiště prací na meteorologickém slovníku, jehož sestavení bylo dlouhodobým úkolem uvedené společnosti. V. Čejka jako hlavní redaktor díla se svými spolupracovníky vnesl do přípravy slovníku systém a vykonal mnoho organizační práce, na kterou až za dlouho poté, co se Čejka z neobjasněných důvodů v roce 1971 dalšího vedení slovníkových prací vzdal, navázal nový autorský kolektiv vedený dr. B. Sobíškem

V roce 1975 odešel do důchodu. Jako důchodce pracoval jako občanský zaměstnanec na tehdejší Vojenské akademii ještě jeden rok, během něhož dokončil svůj několikaletý projekt „Automatická stanice povětrnostní služby“. Zemřel v září letošního roku.

Plukovník v.v. Václav Čejka zůstal ve vzpomínkách pamětníků jako člověk velmi pracovitý, vynikající organizátor a výborný důstojník – pedagog. Patří mu rozhodující zásluhy na vzniku specializace vojenské povětrnostní služby, která se během let přetransformovala až do současné podoby. Podílel se na výchově a přípravě významného počtu příslušníků armádní letecké meteorologické služby.

Čest jeho památce!

František Hudec, MZ 2006/5, ročník 59, str. 164

---

 

Zemřel RNDr. František Pechala, DrSc. (26. 1. 1931 – 2005)

Podle sdělení rodiny zemřel na sklonku roku 2005 RNDr. František Pechala, DrSc. ředitel Českého hydrometeorologického ústavu v letech 1973–1916. Od roku 1977 až do 1. 2. 1990, kdy odešel do důchodu, působil jako zástupce ředitele v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Odborné veřejnosti je známý zejména jako jeden z autorů publikace Příručka dynamické meteorologie (spoluautor J. Bednář, Academia 1991, 370 stran) a jako autor publikace Studie o splaveninách se zřetelem na ovlivnění vodních nádrží (Sborník prací Českého hydrometeorologického ústavu, sv. 25, 1979).

Redakce, MZ 2006/3, ročník 59, str. 95

---

 

Vzpomínka na doktora Jiřího Bubníka

(23. 5. 1941–12. 3. 2006)

„Finis coronat opus“, konec korunuje dílo. Tímto střípkem klasické vzdělanosti jsem před řadou let uvedl oponentní posudek velice kvalitní závěrečné zprávy výzkumného projektu, na jejímž zpracování se Jirka, jak jsme si ho všichni, kdo ho znali a měli rádi, zvykli oslovovat, podílel významnou měrou. Dodnes si pamatuji jeho spokojené pokývnutí, když se do posudku začetl. Jirka svoji práci miloval a na její bezvadné kvalitě mu nesmírně záleželo. A stačil v průběhu života, jehož konec přišel tak bolestně znenadání, vykonat toho díla opravdu nemalý kus.

Pražský rodák dr. Bubník po absolvování jedenáctileté střední školy vystudoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svoji profesionální dráhu započal již jako student pátého ročníku fakulty v tehdejší synoptické a letecké službě jako letecký meteorolog na letišti Praha, kde sloužil plných sedm let. V roce 1970 přešel do tehdy nově zřizované Laboratoře ochrany ovzduší a problematice vztahů mezi počasím a znečištěním ovzduší se věnoval po zbytek života. Na počátku sedmdesátých let minulého století se, mimo jiné, významným způsobem podílel na zpracování studie o Stavu kvality ovzduší v průmyslem a důlní těžbou poznamenané Podkrušnohorské oblasti a na vytvoření smogových varovných a regulačních systémů pro podobně postižené regiony.

Bez nadsázky lze říci, že dr. Bubník patří mezi zakladatele české a slovenské školy modelování znečištění ovzduší. Metodika modelování přenosu a rozptylu znečišťujících látek v ovzduší, kterou vypracoval pro tehdejší ministerstvo lesního a vodního hospodářství, se stala základem pro v současné době u nás nejrozšířenější rozptylový model SYMOS. Seznam jeho publikací v odborné literatuře je skromný a neokázalý, nicméně výsledky jeho práce jsou uloženy v rozsáhlé řadě zpráv za národní a mezinárodní výzkumné projekty a v nepřeberném množství modelových posudků a studií stavu a vývoje imisní situace na území republiky a v sousedících oblastech. Na jeho přednáškovou a osvětovou činnost v oblasti modelování a meteorologicko-imisních vztahů rádi vzpomínají účastníci nejrůznějších kurzů z řad odborné i nemeteorologické veřejnosti. V této souvislosti je třeba vzpomenout i jeho nemalého podílu na činnosti tehdejší Československé vědeckotechnické společnosti.

To, co u Jirky každý oceňoval především, byla jeho ochota se o své rozsáhlé zkušenosti a znalosti podělit s kýmkoli, kdo se na něj obrátil se žádostí o pomoc či o radu. Jirku Bubníka jsme znali jako člověka, ve kterém nebyla zloba ani nenávist. Svojí nezištností, nesobeckou obětavostí a láskou ke své rodině naplňoval přesvědčení, které po celý svůj život vyznával.

Budiž mi prominuto ještě jedno pokradmé čerpání ze studnice moudrosti věků na závěr: Vita brevis, ars longa. Život našeho Jirky Bubníka byl žel příliš krátký na to, aby stačil předat svým následovníkům to, co tak dobře znal a uměl, a svým nejbližším všechnu lásku, která v jeho srdci byla. O to více si budeme my všichni, kdo jsme ho znali, měli ho rádi a měli to štěstí s ním spolupracovat, uvědomovat šíři mezery, která po něm v našich řadách zůstala.

Josef Keder, MZ, 2006/2, ročník 59, str. 42

---

 

In Memoriam RNDr. Jiřího Förchtgotta (17. 5. 1921 – 16. 12. 2005)

RNDr. Jiří Förchtgott byl jedním z řady meteorologů, kteří spojili převážnou část své pracovní kariéry s Hydrometeorologickým ústavem. Do ústavu nastoupil již v roce 1948, rok před ukončením studia na Přírodovědecké fakultě UK, a setrval v něm až do svého odchodu do důchodu v roce 1984.

Dr. Jiří Förchtgott pracoval po celou dobu v oboru letecké meteorologie, až do roku 1961 na letišti Praha-Ruzyně a od tohoto roku jako vedoucí meteorologického pracoviště na letišti Ostrava-Mošnov. K tomuto zaměření jej predestinoval životní zájem o létání, již v roce 1938 složil zkoušky pilota bezmotorového létání, po válce se stal plachtařským instruktorem a v roce 1947 dokonce vytvořil národní rekord pro dvousedadlové větroně převýšením 4100 metrů.

Významná byla jeho publikační činnost. l když tuto sféru ve vzpomínkovém článku Co ústav dal a vzal [1] příliš nezdůrazňuje, publikovat začal již v roce 1949 a poslední publikace jsou z 90. let minulého století. Jenom do roku 1968 uvádí Československá meteorologická bibliografie |2] 72 citací. V 50. letech minulého století se podstatně podílel na rozvoji znalostí o proudění na závětrné straně horských hřebenů a jeho typizaci. Tři související práce jsou citovány v Technické nótě WMO z roku 1960 [2]. První dvě publikace [3, 4] jsou citace z Meteorologických Zpráv (názvy v angličtině včetně časopisu pod názvem Bull. Met. Czech), poslední práce je ze švýcarského časopisu [5]. V domácích periodikách publikoval zejména v Meteorologických Zprávách, Leteckém obzoru, Letectví, Letectví a kosmonautice a Vesmíru. Některé stati, v nichž prezentoval závěry o velkoplošném ovlivnění počasí a podnebí na Ostravsku, vzbudily polemický ohlas. Týkalo Se to zejména negativního vlivu atomových elektráren na počasí, zejména na délku slunečního svitu.

Jiří Förchtgott napsal několik knih, z nichž uvádíme zejména: Letecká meteorologie (Průmyslové nakladatelství, 1952, 178 stran. SNTL. 1953. 194 stran), Člověk a počasie (spoluautor P. Forgáč,  Osveta, 1955, 194 stran), plachtařská meteorologie (spoluautor L. Háza, M. Koldovský, O. Kostka, Naše vojsko, 1956, 157 stran).

Literatura

[1] FÖRCHTGOTT, J., 1992. Co ústav dal a vzal. Meteorologické Zprávy, roč. 45, č. 2, s. 62–64

[2] KADULOVÁ, K. – ULBRICH, Š., 1969. Československá meteorologická bibliografie. Praha: HMÚ. 2 svazky.

[3] The airflow over mountains. 1960. Geneva: WMO. Technical note, No. 34. 135 p.

[4] FÖRCHTGOTT, J., 1949. Wave streamingin the lee of mountain ridges. Bull. Met Czech, Vol. 3, p. 49

[5] FÖRCHTGOTT, J., 1950. The transport of small particles or insects over the Öre Mountains. Bull. Met. Czech, Vol 4, p. 14–16

[6] FÖRCHTGOTT, J., 1957. Active turbulent layer downwind of mountain ridges. Schweizer Aero-Revue, Vol. 32, p. 324–335.

Poděkování

Děkuji RNDr. Sávovi Černavovi za poskytnutí cenných informací.

Zdeněk Horký, MZ 2006/1, ročník 59, str. 17

---

 

Zemřel Rudolf Koubek (13. 1. 1916 – 28. 12. 2005)

Ve věku nedožitých devadesáti let zemřel v jihočeské Volyni nejstarší český meteorolog RNDr. Rudolf Koubek. Patřil ke generaci meteorologů přicházejících do Státního ústavu meteorologického v prvních letech po 2. světové válce.

Po dokončení vysokoškolského studia v roce 1945 působil krátce jako asistent na Přírodovědecké fakultě UK, od roku 1947 byl zaměstnán na Ministerstvu dopravy v leteckém odboru. V roce 1949 byl přeložen do Státního ústavu meteorologického, ve kterém působil až do odchodu do důchodu v roce 1979. Na pracovišti letecké meteorologie v Praze-Ruzyni deset let pracoval ve směnném provozu se specializací nejen na meteorologické zabezpečení letecké dopravy, ale též na vydávání všeobecných předpovědí počasí pro rozhlas a další uživatele.

Po rozdělení meteorologické služby na leteckou a synoptickou přešel definitivně na nové působiště v Praze-Komořanech, kde posléze vedl skupinu střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.

Starší generaci zůstává v paměti jako protagonista televizního pořadu „Jaké bude počasí“. Pořad vysílala československá televize od února 1961 jednou týdně, od roku 1965 dvakrát týdně, od roku 1975 pak každodenně. Jedinými pomůckami obrýleného pana doktora Koubka byly ukazovátko a synoptická mapa, přesto si relace získávala stále větší pozornost. Samostatné meteorologické zpravodajství prezentované Rudolfem Koubkem i dalšími meteorology si vydobylo právo na existenci až do dnešní doby a stalo se jedním z nejsledovanějších pořadů.

RNDr. Rudolf Koubek moderoval pořad plných 18 let a jeho stopa v historii československé meteorologie zůstane zejména díky mnohaleté popularizaci oboru trvalá.

Zdeněk Horký, MZ 2006/1, ročník 59, str. 32

---

 

Rozloučení s leteckým meteorologem

Nejsou to ani čtyři roky, co jsem do meteorolo­gických zpráv tvořil článek k šedesátinám mého učitele, kolegy a kamaráda RNDr. Zdeňka Nováka, CSc. Ani ve snu bych si tehdy nepomyslel, že mne bude brzy čekat smutný úkol napsat poslední roz­loučení.

Zdeněk se narodil 25. 7. 1939 v Náchodě a vy­studoval reálné gymnázium v Trutnově. O letec­kou, nebo spíše plachtařskou meteorologii se zajímal ještě před vysokoškolským studiem na  Matematicko-fyzikální fakultě UK, kterou absol­voval v letech 1956 až 1961. K jeho učitelům pat­řily kapacity české plachtařiny a meteorologie dr. Háza, prof. Brandejs, doc. Kopáček a prof. Gre­gor. Poté absolvoval dvouletou armádní pozoro­vatelskou službu a  nastoupil k ČHMÚ. S výjimkou let 1970–79, kdy sídlil v Komořanech (ale i tam se věnoval výzkumu a rozvoji předpo­vědních metod v letecké meteorologii, zejména klasifikaci a předpovědím mlh na letištích v ČR), je jeho pracovní dráha spjata s letištěm Praha-Ruzyně. V sedmdesátých letech pak absol­voval externí aspiranturu na MFF UK a v  r. 1981 obhájil kandidátskou práci týkající se oteplení ve stratosféře.

Dlouhá léta učil v technické škole ČHMÚ a řada asistentů meteorologa a leteckých meteorologic­kých pozorovatelů dodnes vzpomíná na svého pe­dagoga, který jim vštípil nejen základy meteorologie, ale i lásku k tomuto krásnému oboru předpovědní činnosti. Byl i externím pedagogem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde na někdejší katedře geofyziky a meteorologie učil obor letecká meteorologie. Také jsem patřil mezi jeho žáky a musím říci, že Zdeněk byl tím jazýčkem na vahách, který rozhodl, že jsem se stal leteckým meteorologem na letišti Praha-Ruzyně.

Zdeněk se ve druhé polovině devadesátých let a na začátku nového tisíciletí intenzívně věnoval využití vý­sledků numerických předpovědních metod v letecké meteorologické praxi. Vývoj a rozvoj Automatizova­ného meteorologického in­formačního systému pro příjem, zpracování, inter­pretaci, produkci, distribuci a archivaci leteckých meteorologických informací včetně letové doku­mentace je s jeho činností neodmyslitelně svázán.

V běžné letecké meteorologické praxi zdomác­něly jím vyvinuté předpovědní metody: Předpo­vědi přízemního větru pro jednotlivá civilní letiště v ČR na základě geostrofického větru, předpověď nejnižšího tlaku QNH pro letovou oblast České republiky z GRIDů pro potřeby Řízení letového provozu, využití adiabatické ekvivalentní poten­ciální teploty k analýze vzduchových hmot, model struktury plachtařské před­povědi atd., to jsou me­tody, bez nichž by se letecký meteorolog při vý­konu předpovědní a výstražné služby pro civilní letectví dnes jen stěží obešel.

Nelze také nevzpomenout jeho neúnavnou orga­nizá­torskou činnost v plánování a realizaci tzv. meteorolo­gických pochodů, díky níž jsme po ab­solvování 20–30 km pěšky poznali mnoho zapad­lých koutů Čech a hezkých vesnických hospůdek.   

V Zdeňkovi nám odešel nejen kolega-letecký meteo­rolog, ale také vtipný a pohotový glosátor schopný napsat báseň kdykoli a na cokoli, milov­ník divadla Járy Cimrmana a v neposlední řadě nadšený turista a značkař , jehož velkou láskou byly Krkonoše a horské túry po nich. Vím jak se těšil, že v zaslouženém důchodu prochodí tyto hory křížem krážem a objeví jemu dosud skrytá zákoutí.

Zdeněk byl vždy optimista a člověk veselé mysli. Přeji mu, aby v meteorologickém nebi našel hodně cest, které je třeba označkovat a doufám, že konečně počasí bude k něčemu vypadat, když Svatý Petr dostal tak fundovaného poradce.      

Bohumil Techlovský, Věstník ČMeS 2003/1, září 2003, převzato z Meteorologických Zpráv

---

 

Zesnulí členové ČMeS v roce 2002

prof. Ing. Vladimír Havlíček, DrSc.

RNDr. Štefan Petrovič

RNDr. Otto Šebek

Ing. Jiří Vašina

RNDr. Dana Vítková, CSc.

prof. Antonín Dřevikovský

Věstník ČMeS 2002/1, červen 2002

---

 

ZEMŘELA DAGMAR VÍTKOVÁ, PROM. FYZ., CSc.

V prvních květnových dnech nás zastihla nečekaně zpráva o odchodu Dagmar Vítkové, prom. fyz., CSc. Zpráva bohužel nepatřila mezi ty mylné, předznamenávající člověku další dlouhá léta života mezi blízkými, které má na tomto světě rád. Prosté smuteční oznámení, jež jsem v poštovní schránce poté našel, tento fakt potvrdilo.

Zdůrazňuji zde slovo prosté, jež mne upoutalo i ve smutečním oznámení o Danině odchodu a rozloučení s ní. Skutečně, naprostá neokázalost, otevřenost a upřímnost byly hlavní rysy člověka, kterého mnozí příslušníci naší malé československé meteorologické obce znali dlouhá léta, neboť meteorologie byla jejím povoláním celoživotním. Při řešení pracovních problémů se spolupracovníci vždy mohli spolehnout na to, že ve svém myšlení i rozhodování se zaměřuje na samotný věcný problém, osobní ani jiná postranní hlediska že nehrají žádnou roli. Byl to cenný rys, uvědomíme-li si složitost doby, v níž žila.

Studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy ukončila v roce 1956, kdy též začal její pracovní vztah k Hydrometeorologickému ústavu, s nímž se rozloučila až při svém odchodu do důchodu koncem roku 1989. Nastoupila v roce 1956 do III. provozního oddělení Synoptické a letecké služby na letišti v Praze-Ruzyni, jehož součástí tehdy byly i obě československé radiosondážní stanice. Aerologie se stala jejím celoživotním posláním. Podílela se na koncepci dalšího rozvoje oboru, zvláště ve velmi obtížném období let 1965-70, kdy došlo k zásadní změně používaných radiosond a modernizaci pozemní přijímací techniky. Po roce 1959, kdy byla Synoptická a letecká služba přemístěna do Komořan a radiosondážní stanice v roce 1967 na Libuš, se účastní prací na výstavbě nové observatoře v Libuši, kde byla kromě radiosondáže soustředěna meteorologická stanice, příjem obrazových informací z meteorologických družic a meteorologický radiolokátor. V roce 1969 se stává její vedoucí. V této funkci zůstává i po reorganizaci ústavu v roce 1980 a přeměně pracoviště na Experimentální pracoviště Libuš až do odchodu do důchodu. V centru její odborné pozornosti byla problematika přesnosti radiosondážních měření. Bylo přirozené, že na tuto problematiku se zaměřila i ve své kandidátské práci Zhodnocení metodiky výpočtu geopotenciálních výšek z údajů radiosondy zaměřované radiolokátorem z roku 1985, kterou v roce 1987 obhájila.

Mimo silného pracovního angažmá ji neminula ani role matky. Hezké rodinné zázemí spoluvytvářela svým dvěma dcerám. Léta důchodu trávila s manželem ve svém domku v Humpolci, v kraji, který velice milovala. Na meteorologii nezapomínala ani zde; kolegové na Libuši i v Komořanech se s ní stále vídali. Více času měla i na odbornou spolupráci se svým mužem. Práce v čele čtyřicetičlenného kolektivu libušské observatoře byla bezesporu zvláště psychicky náročná. Po jejím odchodu do důchodu jsme při každém dalším setkání s ní velmi citlivě vnímali blahodárný účinek klidného a zdravého prostředí Vysočiny, zdálo se, že její čas běží snad i zpět.

Do reality nás svým náhlým odchodem vrátila nečekaně. Nicméně, vzpomínka na Tvé mladistvě jiskrné oči nám, Dano, zůstane.

Petr Havránek, MZ 2001/3, ročník 54, str. 72

---

 

ZEMŘEL RNDr. OTTO ŠEBEK

Když jsme v prvních únorových dnech letošního roku obdrželi smuteční oznámení, že dne 5. února 2001 zemřel ve věku 74 let RNDr. Otto Šebek (nar. 17. 8. 1926), nezasáhly kupodivu mnohé z nás, pamětníků, pocity truchlivé, zarmucující ani bolestné. Naopak, vybavily se nám vzpomínky na události a zážitky vesměs radostné, zábavné a srdce potěšující. Protože Otto i ve vážných situacích našel většinou cestu k odlehčení problémů a svým osobitým jemným humorem a vtipem dokázal překlenout možné konflikty. Možná, že v současné době, založené daleko více na konfrontaci, by jeho metoda nebyla tak úspěšná. Ale Otto používal tuto zušlechťující metodu důsledně, snad i proto, že jeho lidský příběh byl provázený okolnostmi, které by nezakotveného a méně stabilního člověka posunuly do negativních postojů, zatrpklosti, nebo dokonce k úvahám nad marností jakéhokoli pozemského konání. Ale nikoli Otty Šebka. Ač sužován úmrtím své ženy i vlastní nemocí, vychoval a dovedl dceru k vysokoškolskému vzdělání. A na jediném pracovišti svého života - v Českém hydrometeorologickém ústavu - se dokázal prosadit jako uznávaný odborník a vedoucí pracovník. Přičemž i v nelehkých dobách vždy uměl čelit takovým poměrům, v nichž by jeho dobro znamenalo pro jiné zlo.

I když lidský a odborný profil Otty Šebka byl podrobně prezentován v medailonu k šedesátým narozeninám [1], na který odkazujeme, přesto zrekapitulujeme alespoň zásadní faktografii.

V Hydrometeorologickém ústavu začal pracovat bezprostředně po ukončení studií na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v roce 1953. Prvních deset let byla jeho působištěm synoptická a letecká meteorologie na letišti v Ruzyni, od roku 1963 do roku 1980 působil ve funkci vedoucího oddělení klimatologie. Po organizačních změnách v ČHMÚ v roce 1980 byl jmenován do čela mnohooborového útvaru - odboru režimových informací úseku vědy a výzkumu, do kterého byly včleněny režimové informace z meteorologie, hydrologie i čistoty ovzduší. Jako vedoucí tohoto útvaru pracoval téměř až do svého odchodu do důchodu (v roce 1990), kdy došlo v ČHMÚ k návratu k oborovému uspořádání ústavu.

RNDr. Otto Šebek byl všestranně vzdělaným mužem s hlubokými znalostmi nejen ze svého oboru a příbuzných přírodo-vědných oborů, ale i ze společenskovědní oblasti, např. z historie. Vyjadřovací schopnosti i smysl pro popularizaci jej předurčily k uplatnění těchto znalostí. Již v roce 1962 vydal knížku Co nevíte o meteorologii (spoluautor S. Černava), jako vedoucí kolektivu řídil práci na přípravě tabulkové části zásadní publikace Atlas podnebí Československé republiky (1958), podílel se na přípravě publikace Podnebí a vodní režim ČSSR (1984). Kromě toho publikoval několik desítek článků v odborném tisku a další desítky popularizačních příspěvků v novinách a časopisech. Participoval na zpracování celé řady výzkumných zpráv, klimatologických studií a speciálních posudků pro potřeby různých rezortů. V redakční radě časopisu Meteorologické zprávy působil od roku 1963 celých 26 let, z toho v letech 1983-1989 ve funkci vedoucího redaktora.

Česká hydrometeorologická služba v plné míře mohla využívat i jazykových znalostí O. Šebka. Mnohokrát zastupoval službu na mezinárodních konferencích, připravoval pracovní dokumenty, vystupoval na seminářích. Více než dvacet let byl členem Komise pro klimatologii Světové meteorologické organizace.

V posledních letech, které trávil ve svém domku v Kralupech nad Vltavou, byl značně zdravotně hendikepován a i psaní mu působilo obtíže. Přesto nikdy nezapomněl blahopřát k Vánocům. Poslední pohled jsme dostali 16. prosince 2000. Je na něm šest kreslených obrázků s tematikou Vánoc: Co jsou Vánoce? Stříbrné rampouchy za oknem. Vanilkové rohlíčky a cukroví... Padající sněhové vločky. Příjemný večer u krbu...A na posledním obrázku: A sáňkování na zasněženém svahu je nakreslen chlapec, sáně a hvězdičky na obloze.. .Otto, přejeme Ti ten nejkrásnější pobyt, vánoční přání nám budou chybět!

Literatura

[1] Hladný, J.: RNDr. Otto Šebek šedesátníkem. Meteorol. Zpr., 39, 1986, č. 3, s. 92-96.

Zdeněk Horký, MZ 2001/2, ročník 54, str. 64

---

 

SPOMIENKA NA ŠTEFANA PODOLÍNSKEHO

„Hós charijen esť antropos, án antroposé.“

Jak milý tvor je človek, ak je Človekom - staré grécke príslovie nie je dnes onič menej aktuálne, ako pred 2500 rokmi, kedy približne vzniklo. V súčasnej hektickej dobe treba si vysoko vážiť každého človeka, ktorý má l’udskosť nielen na jazyku, ale prejavuje ju vkaždodennom živote. Takýmto človekom bol zosnulý Ing. Štefan Podolínsky (1934), bývalý riaditel Pobočky vBanskej Bystrici, človek plný elánu, trvalého entuziazmu a neskrotnej vole rozvíjať činnosti, ktorými bol Hydrometeorológický ústav poverovaný.

Po velkých povodniach v júli 1960 bolo na vládnej úrovni prijaté opatrenie o zriadení Hydrologických prognóznych stredísk vrámci oblastných hydroprognóznych služieb HMÚ, s cielom zabezpečovať hlásnu a varovnú protipovodňovú službu v príslušných povodiach pre krajské a ústredné protipovodňové orgány. Tak koncom roku začal sa pravidelný zber a vysielanie hydrologických informácií, čím vlastne započala prevádzka hydrologickej informačnej a predpovednej služby, ako ju dnes poznáme.

Mladý absolvent inžinierskeho stavitelstva (špecializácia hydrotechnik) podujal sa zriadiť hydroprognózne stredisko v Žiline, čo v krátkom čase realizoval a po zapracovaní nástupcu odchádza za vedúceho obdobného strediska v Banskej Bystrici, kde začal svoju celoživotnú anabázu budovania hydrometeorologických činností v stredoslovenskom kraji, ktorá trvala až do polovice 90-tych rokov.

Bola to viac ako tridsaťročná cesta, plná úskalí, problémov a starostí, ale tiež lemovaná mílnikmi úspechov. Pracovisko postupne, popri plnení prognóznej činnosti, prevzalo všetky hydrometrické práce, kompletnú bilanciu vody vpovodí Hrona a Slanej, vrátane vzorovej údržby a budovania staničnej siete. Vdosledku narastajúcich úloh ipočtu pracovníkov stredisko sa 1. 1. 1972 stáva majitelom budovy na Troskách. Požitok z presťahovania do novej budovy sprevádzal súčasný výskyt 500 ročnej vody na Slanej, kedy sa priamym meraním získal mimoriadne cenný materiál pre ďalšiu prácu strediska.

V 70-tych rokoch, pod jeho vedením sa započalo s riešením viacerých úloh zameraných na výskum tvorby podkladov v odtokovom režime, k čomu vypracoval rad záverečných správ. V roku 1980 pripravil program reprezentatívneho povodia Čierny Hron. K jeho realizácii zriadil výskumnú hydrologickú základňu v Čiernom Balogu. Z 10-ročných výsledkov špeciálnej siete a expedičných meraní vyhodnotil (v spolupráci s dr. Šipikalovou) genézu odtoku a stanovil závislosti hydrologických charakteristík od prírodných podmienok (Zborník prác SHMÚ).

S účinnosťou od 1. 1. 1984 sa stredisko pretvára na pobočku SHMÚ súlohou zabezpečovať komplexnú činnosť v odbore hydrológie, klimatológie a čistoty ovzdušia v stredoslovenskom kraji. Jej riaditel Ing. Štefan Podolínský s oduševnením jemu vlastným púšťa sa do prác súvisiacich s novými úlohami. Začína s výstavbou areálu budov novej pobočky (prvá časť bola odovzdaná do prevádzky v júni 1986, v roku 1990 bol ukončený celý areál aslúži svojmu poslaniu). Tak ako jednotlivé pracoviská preberali nové úlohy, boli vybavované príslušnou prístrojovou a výpočtovou technikou. V marci 1988 sa tu konala zakládajúca schodza pobočky Slovenskej meteorologickej spoločnosti, ktorej predsedom v prvom volebnom období sa stal zosnulý Ing. Štefan Podolínský. V septembri 1988 započala činnosť vo vlastnej budove nová profesionálna meteorologiká stanica Liesek (Orava). V roku 1990 bol uvedený do prevádzky automatizovaný systém monitorovania znečistenia ovzdušia v stredoslovenskom kraji. Vo výpočte pozitívnych výsledkov by sa dalo pokračovať, no náš obdiv patrí viac úsiliu Ing. Š. Podolínskeho, na základe ktorého sa mu podarilo sústrediť okolo seba nadšených odborníkov s dobrými medziludskými vzťahmi, schopných nezištnej spolupráce, čoho výsledkom je moderné pracovisko, schopné samostatnej činnosti na vysokej vedeckej úrovni. Je to výsledkom, okrem iného aj vlastnosti, ktorú sme v úvode prezentovali.

V čase jeho smrti (22. 10. 1998) sa mi prisnilo stretnutie s ním, akoby sa prišiel rozlúčiť (začínam veriť v telepatiu) a ešte počas spánku sa mi v památi vynoril verš, ktorý použijem miesto kondolencie:

Nech mu na hrob slnko svieti, nech žiari a hrob dobre prehreje.

Nech mu k hrobu chodia deti, nech sa vždy aspoň jedno usmeje.

Ferdinand Šamaj, MZ 1998/6, ročník 51, str. 192

---

 

Zemřel Ing. Miloslav Šťastný

Dne 22. dubna 1988 zemřel ve věku 82 let bývalý pracovník Hydrometeorologického ústavu, vedoucí redaktor Meteorologických Zpráv ing. Miloslav Šťastný.

S bohatými odbornými zkušenostmi nastoupil v roce 1958 po reorganizaci ústředních úřadů do HMÚ, nejdříve jako plánovací referent, později jako vedoucí technických a ekonomických informací a v roce 1961 byl jmenován vedoucím redaktorem Meteorologických Zpráv. V této funkci působil plných 8 let. Současně se stal i tajemníkem vydavatelské komise HMÚ a členem resortní komise vědeckotechnických informací pro úsek vodního hospodářství.

Československá meteorologie v něm ztratila významnou osobnost, která ovlivňovala rozvoj oboru a spoluvytvářela úroveň ediční činnost jak v oblasti periodické, tak i neperiodické. Jeho dlouholetá záslužná práce v řadách pracovníků našeho ústavu nebude nikdy zapomenuta.

Redakce MZ, MZ 1998/4, ročník 41, str. 128

---

 

Zemřel RNDr. Jaroslav Pícha

Dne 21. února 1998 překvapila všechny přátele a kolegy smutná zpráva o úmrtí RNDr. Jaroslava Píchy, dlouholetého pracovníka Českého hydrometeorologického ústavu a zakladatele Solární a ozonové observatoře ČHMÚ v Hradci Králové. Zemřel náhle po krátké nemoci, týden před dovršením 77 let.

Dr. J. Pícha se narodil dne 28. února 1921 v Kroměříži. Svoje dětství ale prožil ve Valašském Meziříčí uprostřed Beskyd, které se mu staly celoživotní krásnou vzpomínkou. Odtud jej po absolvování gymnázia válečné události zavedly až do rakouských Korutan, kde v Klagenfurtu v rámci totálního nasazení pracoval tři roky jako úředník v pojišťovně. Z této doby patrně pramenil jeho vřelý vztah k rakouskému přírodnímu i společenskému prostředí, se kterými byl ve stálém styku až do posledních dnů svého života. Po návratu do vlasti vystudoval meteorologii a klimatologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň pracoval jako prognózní meteorolog na letišti v Ruzyni. Zde se mimo jiné seznámil s celou řadou kolegů představujících novou generační vlnu odborníků, kteří významným způsobem v následujících desetiletích ovlivňovali vývoj československé meteorologie.

V r. 1951 Dr. Pícha přesídlil do Hradce Králové, kde se ujal úkolu vybudovat pracoviště HMÚ specializované na měření a studium slunečního záření. Skutečnost, že tato observatoř byla umístěna v budově právě dokončené hvězdárny, znamenala nejen získání výborně situovaného místa pro solární a meteorologická měření, ale i přímé spojení s jeho celoživotním koníčkem, kterým byla astronomie. Po svém příchodu na hvězdárnu musel budovat od základu prakticky vše. Počínaje přístrojovým vybavením, náborem pracovníků, zavedením pravidelných meteorologických měření a pozorování, studiem nových metod a technologií měření i navazováním odborných styků s domácími a také zahraničními partnery. Nicméně postupem času cílevědomou prací a s houževnatostí a precizností jemu vlastní spolu se svými spolupracovníky vybudoval a až do r. 1986 vedl pracoviště, které se bez nadsázky řadí mezi nejuznávanější svého typu v celosvětovém měřítku. K tomu mimo jiné přispěla i výrazná schopnost Dr. Píchy vyhledávat netradiční odborná témata, která jej v r. 1961 vedla k zavedení dlouhodobého monitoringu atmosférického ozonu. Tento celorepublikově ojedinělý měřící program se stal další nosnou činností hradecké observatoře, které se tak stala ozonometrickou stanicí světové sítě s nejdelší řadou měření ve střední Evropě.

Během 40 let své pracovní činnosti v naší meteorologické službě se Dr. Pícha věnoval celé řadě odborných aktivit. Začínal jako synoptik, stranou jeho zájmu nezůstaly změny klimatu, málokdo ví, že řadu let experimentoval i s příjmem družicových snímků. Nicméně největší zásluhy a nejcennější výsledky dosáhl v oboru ozonometrie a aktinometrie. Jeho přínos lze v krátkosti shrnout konstatováním: „Dr. Pícha byl zakladatelem systematického monitoringu a studia slunečního záření a ozonové vrstvy v České republice. “ Tři desítky let byl našim největším specialistou v tomto oboru jak po stránce instrumentální, tak i analytické. Jako dlouholetý člen České meteorologické společnosti inicioval založení její hradecké pobočky, které několik let předsedal. Desítky odborných prací a přednášek svědčí o jeho publikační aktivitě, zejména v období, kdy to rodinnné poměry ještě umožňovaly.

Většina kolegů mimo Hradec Králové znala Dr. Píchu jako odborníka ve své profesi i jako člověka se širokým rozhledem a téměř bez výjimky si jej velmi vážili. Jen část z nich však věděla i o méně známé povahové stránce pana doktora, kterou nelze nezmínit a která udělala hluboký dojem na každého, kdo se s ní seznámil. Touto charakterovou vlastností byla nesmírná osobní obětavost, kterou celoživotně až do své smrti prokazoval při péči o svoji rodinu vystavenou vážným zdravotním problémům. I z tohoto hlediska bude jeho odchod těžko nahraditelný.

Dr. Pícha byl nejen odborník, který se významným způsobem zasloužil o rozvoj české meteorologie, ale i společensky velmi vnímavý člověk názorově silně ovlivňující své okolí. Osobnost s výrazně profilovanou povahou, která byla při výměně názorů často obtížně překonatelným partnerem. Nicméně na konci diskuse bylo vždy jasné, jak se věci mají - ať již skončila kompromisem či neměnnými stanovisky obou stran. Z pohledu jeho spolupracovníků nelze než ocenit, že i tento životní styl pana doktora významně formoval celkovou atmosféru na pracovišti. To nikdy nebylo pouze místem ryze odborné práce, ale i prostředím, ve kterém se nikdo i v těch nejtěžších dobách nemusel obávat otevřeně vyjadřovat své osobní názory.

Život již je takový, že lidé a věci přicházejí a odcházejí a zanechávají za sebou stopy výrazné i neznatelné. V osobě Dr. Píchy odešel člověk, který se pro většinu z nás, kteří jej důvěrně poznali, stal součástí našich životů. Člověk, jehož životní přínos pro společnost i pro osoby z jeho okolí vytvořil stopu trvalou. Čest jeho památce.

Karel Vaníček, MZ 1998/2, ročník 51, str. 63

---

 

Ing. Josef Hrbek, CSc. zemřel

Zastižen v průsečíku lidské neodpovědnosti a zloby, tragicky zemřel dne 9. 8. 1997 ing. Josef Hrbek, CSc. Je to tragédie o to větší, že smrt zastihla muže v plné životní síle a uprostřed rozvinutých plánů. Ačkoli byl již několik let v důchodu, neztratil kontakt s odborným světem a rozhodně patřil mezi lidi, kteří dokázali posloužit dobrou, uváženou radou a pomocí nejen v profesních záležitostech, ale i ve věcech osobních, obecně lidských.

Jeho odborný životopis byl na stránkách tohoto časopisu stručně vyložen již u příležitosti jeho šedesátin (MZ, 40, 1987, s. 192). V této smutné chvíli si připomeňme spíše jeho mimořádně velké lidské kvality, které mu otevíraly dveře nejen do světa, ale i do lidských srdcí. Stále před sebou v duchu vidíme usměvavého, společensky velmi obratného muže, který nikdy neztrácel chuť vnímat problémy v jejich hlubokých souvislostech a hledat odpovídající moderní řešení. Toto své umění předvedl při mnoha veřejných příležitostech, poradách, konferencích a spolu s velkým organizačním talentem se rovněž stalo základem skutečnosti, že byl i velmi dobrým manažerem; potvrdil to i ve svém 23letém působení v redakční radě Meteorologických zpráv. A byl to jeho třetí velký talent — jazyky, jež mu umožnily předvádět vzpomenuté schopnosti ve světě při četných příležitostných, ale zejména dlouhodobých služebních pobytech. Přitom co ze světa přivezl, dovedl pak doma i rozdávat — mnozí mladší kolegové mu vděčí jednak za odborné inspirace, jednak i za jedinečné, skutečně cenné informace pro výjezdy do zahraničí. Víme ostatně, že v tomto směru se v posledních letech svého pracovního života angažoval profesionálně jako vedoucí oddělení zahraničních vztahů ČHMÚ.

Z velké řady jeho zásluh připomeňme ještě alespoň fakt, že byl zástupcem našeho státu v agrometeorologické komisi SMO, měl řadu užitečných kontaktů i v jiných složkách této organizace (RA VI aj.), znal dobře poměry ve FAO a dokázal velice pohotově všech těchto možností využívat pro prozíravé vedení celé řady výzkumných úkolů a pro pozdější začleňování jejich výsledků do soudobých projektů v rámci vědecké spolupráce evropských zemí.

Odešel kvalitní odborník, čestný muž a dobrý přítel... Čest jeho památce !

Jaroslav Valter — Ivan Kott, MZ 1997/5, ročník 50, str. 147

---

 

Výročí úmrtí v roce 1997:

Ing. Miroslav Novotný   20 let

Vladimír Karský   20 let

Doc. Ing. Bohuslav Kešner, CSc.   20 let

Prof. Dr. Alois Gregor   25 let

RNDr. Zdeněk Dvorný   30 let

Věstník ČMeS 1997/1, březen 1997

---

 

VLADIMÍR PETERKA UŽ NIE MEDZI NAMI

Po krátkej a ťažkej chorobě nás 9. 1. 1997 navždy opustil významný slovenský klimatológ prof. RNDr. Vladimír Peterka, CSc. Narodil sa 17. 9. 1927 vo Vimperku. Do reálného gymnázia chodil v Bratislave v rokoch 1945 až 1948. Vysokoškolské štúdium absolvoval na Prírodovedeckej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave v rokoch 1948 až 1952 v odbore fyzický zemepis a v špecializácii meteorológia - klimatológia. Od 1. 10. 1951 bol asistentom, neskor vedeckým pracovníkom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Ústave (Laboratóriu) pre meteorológiu a klimatológiu. Od 1. 11. 1952 bola zriadená Katedra astronómie, geofyziky a meteorológie pod vedením prof. M. Končeka a dr. V. Peterka bol menovaný za asistenta a tajomníka katedry, od septembra 1954 za odborného asistenta, od r. 1955 vykonával práce aj pre Katedru klimatológie a hydrológie na Fakulte geologicko-geografických vied, od novembra 1957 bol vedeckým pracovníkom Laboratória meteorológie bez vedeckej hodnosti. V r. 1963 mu udelila vedecká rada UK hodnosť kandidáta fyzikálno-matematických vied a od r. 1966 sa stal docentom pre odbor meteorológia a klimatológia. Rozhodnutím Vedeckej rady Prírodovedeckej fakulty UK bol menovaný vedúcim Katedry astronómie, geofyziky a meteo- rológie od 1. 4. 1970. Súčinnosťou od 1. 9. 1980 ho prezident ČSSR vymenoval za profesora pre odbor meteorológia a klimatológia. Dvakrát bol prodekanom Prírodovedeckej fakulty UK (pre pedagogickú činnosť a pre vedecko-výchovnú činnosť) araz, v rokoch 1981 až 1985, bol prodekanom MFF UK pre výchovno-vzdelávaciu činnosť. Dňom 31. 8. 1980 ukončil funkciu vedúceho Katedry astronómie, geofyziky ameteorológie MFF UK. Dňa 30. 9. 1991 ukončil riadny pracovný pomer na MFF UK a pracoval ďalej na polovičný uvázok až do svojej smrti. Bol členom komisie pre udelovanie vedeckých hodností, členom viacerých vedeckých spoločností, vedeckých rád a kolégií. Prednášal najmá všeobecnú a regionálnu klimatológiu pre posluchačov na MFF a Prírodovedeckej fakulte UK. Viedol externú a internú ašpirantúru viac ako desiatim ašpirantom. Vo svojej špecializácii sa zameriaval na analýzu slnečného svitu, oblačnosti a teploty vzduchu. Okrem partnerov na Slovensku spolupracoval najmá s českými a polskými odborníkmi. Publikoval asi 40 odborných a vedeckých prác doma i v zahraničí.

Slovenská, ale aj česká meteorologická a klimatologická komunita stráca v prof. Peterkovi významného odborníka, vedca a vysokoškolského pedagóga. Velký počet jeho priatelov a známych stráca v ňom vynikajúceho a čestného človeka, ktorý stále hýril optimizmom a dobrou náladou.

Česť jeho pamiatke!

Milan Lapin, MZ 1997/1, ročník 50, str. 30

---

 

ZA ALBÍNOM OTRUBOM

Nikto nie je ostrovom samým pre seba; každý je kusom pevniny, kusom súše; a ak more odmyje hrudu, Európa sa zmenší, akoby sa stratil výbežok zeme alebo sídlo tvojich pria-telov, či tvoje vlastně; smrť každého člověka umenší mna, lebo ja som súčasťou člověčenstva: a preto sa nikdy nepýtaj, komu zvonia do hrobu; zvonia tebe.

John Donne

Na uvedený citát som si spomenul, keď som sa zamýšlal nad odchodom nášho dlhoročného spolupracovníka a priatela RNDr. Albina Otrubu, CSc., ktorý dňa 26. februára 1996 ukončil svoju pozemskú púť. Jeho odchod výrazné umenšil kolektiv pracovníkov predpovednej služby, meteorológov na Slovensku a v Čechách, ale aj široké spoločenstvo Tudí, s kte­rými sa v pracovnom alebo mimopracovnom styku střetával. O velkú časť svojej írečitosti a podstaty přišla v neposlednom rade aj jeho rodina.

Narodil sa 18. marca 1937 v krásnej oravskej osadě Kon­čitá v obci Zázrivá, v okrese Dolný Kubín. Po celý život svoj rodný kraj miloval a bol jeho veíkým propagátorom a obdi­vovatelům.

Po ukončení Prírodovedeckej fakulty Univerzity Komen­ského nastúpil do funkcie leteckého meteorológa na praco-visko Hydrometeorologického ústavu v Prahe - Ruzyni, kde získal svoje prvé predpovedačské ostrohy a kde si ešte starší zaměstnanci naňho dodnes s láskou spomínajú.

Po čase sa vrátil na Slovensko, na pracovisko predpoved­nej služby na letisku Bratislava-Ivánka. Odvtedy prešiel viacerými funkciami i pracoviskami, ale s počasím žil denno­denně, od rána do večera. Okrem běžných prevádzkových povinností sa věnoval aj výskumnej činnosti, najma pri typizácii synoptických procesov. Verků energiu věnoval přípravě nových meteorológov na vysokej škole, ale najma počas ich nástupných praxí, kde im na príkladoch opať sám vysvětloval celú synoptickú meteorológiu. Tak ako sa v meteorológii měnili v priebehu rokov technologie, stával sa ich užívatelom a propagátorom. Věnoval sa najma hodnoteniu a využívaniu výsledkov numerických modelov v předpovědi počasia. Očakávam, že cez svoje viaceré výroky bude ešte dlho přítomný na konzultáciách pri vydávaní předpovědí.

V ostatných rokoch sa angažoval aj v Slovenskej meteorologickej spoločnosti. Dlho si ho budú pamatať čitatelia no­vin a časopisov, televizní diváci a poslucháči rozhlasu.

Všetci sme vedeli, že v posledných rokoch ho viac a viac zožierala zákeřná reuma. Mnohokrát prišiel do práce so zaťa­tými zubami. A napriek tomu sa nezmenšoval jeho pracovný entuziazmus, neutichalo jeho zapájanie sa do pracovných a spoločenských diskusií, zostával hlboko vrúcny jeho priatelský vztah k luďom. A preto nám bude chýbať.

Marián Wolek, MZ 1996/3, ročník 49, str. 95

---

 

RNDr. Jan Procházka zemřel …

Narodil se 27. 4. 1933 ve Vepřové, okr. Žďár nad Sázavou. Později se přestěhoval s rodiči do Tábora, kde navštěvoval základní a potom i střední školu.

V roce 1953 byl přijat na matematicko-fyzikální fakultu UK, v únoru 1954 pak přešel na Vojenskou akademii v Brně. Tato studia ukončil v roce 1958 jako promovaný fyzik.

Nastoupil do funkce leteckého meteorologa na vojenském letišti v Bechyni, kde úspěšně působil po několik let. Později byl přeložen do HPÚ v Praze, kde vykonával funkci prognózního meteorologa. Vypracoval se zde až do funkce náčelníka předpovědní služby. V roce 1971 byl z politických důvodů z armády propuštěn. Podařilo se mu získat místo meteorologa v ČHMÚ, kde konkrétně zprvu 2 roky pracoval na prognóze, načež přešel do tehdejší klimatologické služby a začal se věnovat problematice technické meteorologie, a to jak z hlediska posudkové činnosti, tak i na úrovni vývoje nových metod, zejména v oblasti jaderné energetiky. Do této doby spadají jeho hlavní publikace věnované otázkám městského a lázeňského klimatu, zátěže staveb povětrnostními faktory. Kladl vždy důraz na kvalitní experimentální podklady a úspěšně v této oblasti aplikoval ambulantní měřící metody. Byl spoluautorem a novelizátorem příslušných norem. Mnoho energie věnoval koordinaci výzkumu a vývoje v oboru klimatologie, zejména co se týče metod tvorby klimatologických bází dat a navazujícího zpracovatelského software. Byl rovněž jedním z těch, kdož u nás začali s prosazováním klimatologie v rámci výzkumu antropogenních změn životního prostředí.

 V roce 1990 přešel po rehabilitaci v hodnosti plukovníka zpět do armády, kde vykonával významnou řídící funkci. V roce 1992 odešel do důchodu.

Zemřel dne 24. února 1996 ve svých nedožitých 63 letech.

Meteorologická veřejnost c něm ztratila významného, v práci poctivého odborníka, mnozí z nás pak věrného kamaráda a zkušeného nesobeckého přítele.

Čest jeho památce!

Antonín Chalupský a Jaroslav Valter, Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996 (převzato z MZ)

---

 

Výročí úmrtí v roce 1996

1956   Stanislav Hanzlík – 40 let výročí úmrtí

1956   Gustav Swoboda – 40 let výročí úmrtí

Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996

---

 

---

 

Zemřel nestor české meteorologie

Dne 9. října 1995 zesnul po delší těžké nemoci RNDr. František Stuchlík ve věku 81 let. Jeho neutuchající o meteorologii již od gymnaziálních let ho provázel opravdu po celý život. Ještě na počátku letošního září jsme spolu několikrát diskutovali o předpokládaném vývoji povětrnostní situace na nejbližší dny dopředu, aby si mohl ověřit svou vlastní aktuální dlouhodobou předpověď. Byl jsem pravděpodobně asi poslední z jeho bývalých kolegů meteorologů (i když o celou generaci mladší), kdo s ním ještě v polovině září hovořil.

Dr. Stuchlík využíval pro tyto předpovědi některé statistické závislosti významného německého meteorologa F. Baura a jeho následovníků, obohacené o vlastní poznatky, zjištěné z velmi důkladného studia dlouhodobých řad meteorologických prvků, změn sluneční aktivity a celé řady dalších zemských vlivů.

Některé z těchto dlouhodobých řad v 60. letech sám s velkou pečlivostí zpracoval a publikoval. Jedná se zejména o klementinskou řadu srážek (od roku 1840) a tlak vzduchu (od roku 1850). Tyto řady, podobně jako např. teplotní (od roku 1775) zpracovaná dr. Hlaváčem, mají v současné době pro studium změn klimatu prvořadý význam. Podobné zpracování provedl dr. Stuchlík i pro teplotu a sluneční svit z observatoře Praha-Karlov (od roku 1921). Další výčet jeho významnějších prací spolu se základními životopisnými daty je uveden v Československém biografickém slovníku (Praha 1992).

Pan dr. Stuchlík byl jedním z mála opravdu čestných lidí, se kterými jsem se v životě setkal. Vždy zachovával naprosto korektní jednání, slušné a uctivé. Nám mladším, z nichž mnohým tak rád nezištně předával své dlouholeté odborné zkušenosti, zůstane trvalým vzorem. V dobách značně nepříznivých, kdy se snadno lámaly charaktery, si udržel vždy rovnou páteř. Přejme si jen, aby nastupující generace meteorologů se už s takovými obtížnými poměry a překážkami, které musel prožít dr. Stuchlík, v budoucnu nestřetly.

Vilibald Kakos, Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996 (převzato z MZ, 1995, č. 5)

---

 

---

 

RNDr. ALEŠ GOTTWALD, CSc.

Dne 1. 11. 1993 zemřel ve věku 58 let RNDr. Aleš Gottwald, CSc., dlouholetý pracovník Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Aleš Gottwald patřil k nemnoha moder­ním klimatologiím, které vychoval prof. Dr. A. Gregor. Z jeho popudu se též věnoval klimatografii Prahy a z vlastní iniciativy systematicky studoval uplatnění regresivních sta­tistických metod v klimatologii. Stal se naším předním znal­cem v oblasti klimatologických aplikací teorie empirických zákonů rozložení a v praxi prokazoval citlivou znalost sou­vislostí mezi teorií pravděpodobnosti a statistikou. Pů­vodních výsledků dosáhl zejména při aplikaci teorie Markovových řetězců na analýzu a prognózu srážek, kde při­nejmenším vymezil kritéria použitelnosti této teorie.

Každá výrazná vědecká osobnost má právo na specifický přístup k problémům. Aleš Gottwald vysoce oceňoval teorii, ale rozhodující pro něho bylo vždy kritické posouzení, je-li teorie v souhlasu s pozorováním. Otázku závislosti mezi jevy a veličinami se vždy snažil řešit z hlediska možnosti číselného, nikoliv modelového vyjádření stupně této zá­vislosti.

Po nástupu družicové meteorologie reagoval A. Gottwald pohotově na nové objevy, které v podobě družicových sním­ků oblačnosti zviditelnily dynamiku cyklon. Provedl zásadní rozbory geometrie spirálních oblačných systémů středních a vyšších zeměpisných šířek. V ÚFA byl iniciátorem denní­ho příjmu družicových snímků. Tuto činnost vykonával až do posledních dnů svého života. Byl autorem několika ka­pitol z připravované knihy o družicové meteorologii. Jeho přínos pro rozvoj kosmického výzkumu v rámci programu Interkosmos byl oceněn zlatou pamětní medailí ČSAV.

Detailní dlouhodobá znalost oblačných polí nad Evropou, opírající se o každodenní práci s přijímací aparaturou, vedla k přípravě rozsáhlé práce o souvislosti těchto polí se slu­neční aktivitou. Předběžné výsledky A. Gottwald zapracoval do výzkumných zpráv, choroba mu však znemožnila formu­lovat definitivní závěry.

Podílel se významnou měrou jako člen autorského ko­lektivu na tvorbě Meteorologického slovníku výkladového a terminologického a taktéž na jeho recenzi.

Čestné uznání za zásluhy v oboru meteorologie, které A. Gottwald obdržel od ČSMS roku 1991, bylo právem oceněním jeho celoživotní práce v oboru.

Skloňme se před památkou skromného a vysoce korektního člověka, kterému nebylo dopřáno završit životní dílo!

Dagmar Novotná - Vojtěch Vítek, MZ 1993/6, ročník 46, str. 173

---

 

---

 

In Memoriam RNDr. Václava Jírovského

9. listopadu 1990 nás zastihla smutná zpráva o náhlém úmrtí RNDr. Václava Jírovského. Zpráva překvapila o to více, že před dvěma roky oslavil v plné svěžesti svoji šedesátku (MZ 1988/3, ročník 41).

V. Jírovský patřil k služebně nejstarším zaměstnancům – s výjimkou dlouhodobých služebních pobytů v cizině (Kuba, Nepál) pracoval v ústavu 40 let. Začínal jako letecký meteorolog, později odbor letecké meteorologie vedl. Po návratu z Nepálu, kde působil v roli experta Světové meteorologické organizace pro leteckou meteorologii, se stal vedoucím oddělení klimatologických stanic a po reorganizaci ústavu se plně uplatnil při vytváření pražské pobočky ústavu. Pracoval zde jako specialista s odpovědností za chod profesionální meteorologické a klimatologické dobrovolnické staniční sítě. Po listopadu 1989 se aktivně zapojil do práce na přípravách nových organizačních změn v Českém hydrometeorologickém ústavu.

Dr. Jírovský odborně velmi zdatným, cílevědomým a vytrvalým pracovníkem spoluvytvářejícím po několik desetiletí dobrou úroveň československé meteorologie. Nebyl milovníkem teorií a mnohomluvnosti, jeho úsilí vždy spočívalo v rychlé snaze o aplikaci poznatků do praxe. V jeho osobě nás opustil nejen významný odborník, ale i skromný a dobrý člověk, na kterého nezapomeneme.

Zdeněk Horký, MZ 1991/1, ročník 44, str. 32

---

 

ZEMŘELA JULIETTA BLATNÁ

Na podzim roku 1987 jsme na slavnostním zasedání vzpo­mínali 40. výročí založení našeho časopisu. Mezi účastníky byla i Julietta Blatná, dlouholetá redaktorka Meteorologic­kých zpráv, která v redakci strávila plných 25 let (od r. 1950 do r. 1975). Proto nás tak nečekaně zastihla 1. listopadu 1988 zpráva o jejím úmrtí.

Julietta Blatná s sebou nesla po celý život výrazné znaky své generace, spočívající ve vysoké odpovědnosti, lásce a od­danosti k práci a vyhraněném vztahu k dodržování mravních zásad. Prošla nelehkou školou života. Narodila se v New Yorku 12. 4. 1917, kde její rodina hledala existenční uplatně­ní. Po několika letech se vrátila do vlasti, školní léta prožila v Přerově. Prostředků na vzdělání nezbývalo, proto v 15 le­tech vstoupila do praktického života, vystřídala řadu zaměst­nání, než natrvalo zakotvila v Hydrometeorologickém ústavu.

S neodolatelným půvabem vyprávěla, jak ji v r. 1050 dr. Emil Veselý seznamoval s taji redakční práce, učil, co znamenají v praxi pojmy, jako špígl, sloupce, stránky nebo signály. Byla pamětnicí všech tiskáren, kdo se Meteorologické zprávy tiskly, od tiskárny Kobosilovy, přes Prométheus, Státní tiskárnu, Pražské tiskárny — později Mír až k sou­časným Tiskařským závodům. Jejíma rukama a zejména očima prošly tisíce stránek rukopisů a desítky čísel spatřily své čtenáře.

Měla ráda přírodu, každé jaro se radovala z nové zeleně, obdivovala let ptáků, pomáhala opuštěným zvířatům. Ne­oplývala nikdy hojností pozemských statků, byla přímo by­tostně vzdálena současné filozofii vyznavačů hrubého mate­rialismu jakožto životní náplně. Etické normy, založené na vlastní skromnosti, vlídnosti a korektnosti k druhým, ji vždy pomohly vyrovnat so s četnými životními problémy.

čím skončit tuto vzpomínku? Nenapadají nás vhodnější slova, než citát z článku Ohlédnutí za pětadvaceti roky práce v redakci Meteorologických zpráv (MZ, 1975): „Přeji Meteo­rologickým zprávám a celému redakčnímu kruhu do dalších úspěšných let zelenou. Jestliže jsem k dobrému jménu české a slovenské meteorologie přispěla alespoň malým dílem, jsem spokojena."

Zdeněk Horký, MZ 1989/1, ročník 42, str. 31

---

 

ZA ING. ALOISEM POLIŠENSKÝM

Před pouhými čtyřmi roky jsme si připomínali šedesátiny ing. A. Polišenského. O to smutnější je dnešní ohlédnutí po posledním rozloučení, které se konalo 25. 10. 1988.

Ing. A. Polišenský se narodil 27. 8. 1924 v Újezdsku na Kroměřížsku. Po získání základního vzdělání a absolvování české reálky v Kroměříži studoval od roku 1945 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské, kterou ukončil v roce 1949. Jeho prvním pracovištěm byly Státní lesy v Pianě nad Luž­nicí a Vimperku, pak byl zaměstnán krátkou dobu v Lesprojektu Brno a od roku 1954 nastoupil do nově vznikajícího Hydrometeorologického ústavu. Zde se ve skupině aplikované hydrologie setkal s významnými osobnostmi dr. ing. M. Čer­mákem a ing. A. Čerkašinem. Byl nejprve jejich vnímavým žákem a později, již ve funkci vedoucího útvaru hydrologie v brněnské pobočce Hydrometeorologického ústavu, se stal pokračovatelem v jejich díle. S mimořádnou odbornou erudicí řešil složitou problematiku hydrologických poměrů v povodí Moravy. Zároveň si zvyšoval kvalifikaci dálkovým studiem na Vysokém učení technickém, obor vodohospodářský, aby jeho teoretická připravenost pro vykonávanou funkci byla úplná. V roce 1967 po ukončení dálkového studia již patřil k předním československým odborníkům v oboru hydrologie. V této době se už podílel na řešení úkolů celostátního význa­mu, byl plně angažován v řadě stěžejních publikací ústavu, jako jsou Hydrologické poměry ČSSR, zpracovával významné vodohospodářské podklady pro povodí jižní Moravy v rámci výstavby nádrží Nové Mlýny, byl autorem řady metodik z oblasti aplikované hydrologie. Jako jeden z prvních odbor­níků zpracoval řady neovlivněných průtoků v povodí Moravy, aktivně se podílel i na práci československo-rakouské skupiny pro hraniční toky a na další mezinárodní spolupráci. V roce 1976 byl vyznamenán odznakem Nejlepší pracovník minis­terstva lesního a vodního hospodářství.

Po dosažení důchodového věku byl činný jako vedoucí výzkumný pracovník v oddělení režimových informací Čes­kého hydrometeorologického ústavu v Brně. Nastupující ge­nerace spolupracovníků od něj získávala bohaté odborné zkušenosti.

Odchodem ing. Aloise Polišenského ztrácí československá vodohospodářská veřejnost, především pak hydrologická obec, významného odborníka, který dokázal tvořivě spojit teore­tické a metodické postupy tak, že odpovídaly plně potřebám praxe. Jeho důkladné znalosti zkoumaných povodí, zvažování hydrologických, ale i všech ostatních příbuzných odborných disciplín, mu vždy byly samozřejmou potřebou pro konečné řešení.

Ing. Alois Polišenský byl nejen mimořádně erudovaným odborníkem, ale především člověkem vynikajících charakte­rových vlastností. V jeho osobě nás opustil nejen významný odborný pracovník, který odešel uprostřed činorodé práce, ale i vzácný a skromný člověk, na kterého nikdo z těch, kteří ho znali, nikdy nezapomene

Zdeněk Kožnárek, MZ 1989/1, ročník 42, str. 31

---

 

---

 

JOSEF TATÝREK ZEMŘEL

Dne 1. května 1987 zemřel ve věku 77 let Josef Tatýrek, rodák z Olšan na okrese Šumperk, jeden z řady předválečných zaměstnanců tehdejšího Státního meteorologického ústavu.

S meteorologií se seznámil ve vojenské meteorologické službě v Olomouci a po jejím ukončení nastoupil v roce 1932 jako za­městnanec Státního meteorologického ústavu. Začal pracovat v rozvíjející se letecké meteorologické službě a jeho prvním působištěm byl Užhorod, kde zůstal až do rozbití první republiky. Během okupace přešel na pracoviště ústavu do Prahy a po osvobození v roce 1945 prošel řadou stanic, kde pomáhal zaha­jovat pravidelná meteorologická pozorování, zejména pro leteckou meteorologickou službu. Později pak pracoval v ústav­ní meteorologické službě na letišti v Ruzyni, kde řídil činnost leteckých meteorologických stanic. Tato práce ho těšila a věno­val se jí až do roku 1972, kdy odešel do důchodu. Avšak ani v době zaslouženého odpočinku, nezůstal nečinný v oboru me­teorologie. Pomáhal zpracovávat sekulární pozorovací řadu z Prahy-Klementina, prováděl pozorovatelskou činnost na stanici Praha-Karlov i jinde.

Josef Tatýrek odváděl vždy dobrou a poctivou práci, byl i řadu let obětavým funkcionářem ROH. Při veškeré činnosti si našel čas nejen pro své koníčky (zahradničení), ale byl vždy veselým společníkem, plným elánu a dobré pohody. A takový zůstane i v našich vzpomínkách, čest jeho památce!

Václav Jírovský, MZ 1987/4, ročník 40, str. 128

---

 

---

 

---

 

---

 

---

 

---

 

---

 

---

 

Za RNDr. Petrom Forgačom

Dna 8. marca 1983 necekano zomrel v o veku 58 rokov RNDr. Peter Forgáč, popredný slovenský meteorolog, dlhorečný člen a funkcionář CSMS a SMS. Odišiel člověk, pre kterého meteorológia bola koníčkom a láskou, nielen povoláním, o com sa denne presviedčali jeho spolupracovníci i ostatní ludia, s ktorými prichádzal do styku.

Narodil sa v Orovnici (okres Žiar nad Hronom ) dna 25. oktobra 1924. Po maturitě na gymnáziu v Zlatých Moravciach nastúpil na Prírodovedeckú fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde bol žiakom nestora slovenskej meteorelogie profesora M. Končeka. Ešte před ukončením studia sa stal v roku 1947 zaměstnancom dnešného Slovenského hydrometeorologického ústavu v Bratislavě, kde posobil až do svojej predcasnej smrti. V posledných 14 rokoch stál na cele Útvaru synoptickej meteorologie.

Meteorologie ma slúžit veřejnosti, a toho si bol dr. Forgác dobře vědomý. Preto okrem plnenia organizacných a prevádzkoyých povinností sa sústavne věnoval popularizácii vědeckých poznátkov meteorologie a vysvětlovaniu, ako a v com može byt meteorologie prospěšná roznym odvetviam národného hospodárstva aj jednotlivcom. Napísal desiatky článkov do novin a časopisov, připravil početné rozhlasové a televizně relácie a ochotné přijímal novinárov o reportérov, aby poukázal na zložitost atmosferických procesov a na možnosti predpovednej služby. Osobitou oblastou zájmu dr. Forgáča bol o uplatnenie meteorologie v polnohospodárstve. Poznali ho nielen veduci polnohospodárskí odborníci a organizátoři, například z rokovaní žatevních komisií, ale aj mnohí prostí ludia pracujúci na poliach.

Zosnulý je autorem alebo spoluautorem výborných populárně napísaných knižiek: Člověk a počasie (1955), Počasie a polnohospodárstvo (1957) a spisu Ako vznikájú živelné pohromy (1962). Z vědeckých prác dr. Forgáča třeba vyzdvihnut spracovanie búrok na Slovensku (1953), rozbor příčin jarných mrazov v slovenských krajoch (1967 a 1969), jeho podiel na typizácii poveternostných situácií (1964, 1968), na spracovaní poveternostných frontov a vzduchových hmot v Bratislavě (1979 ) i na rozpracovaní metod predpovede extrémnych denných teplot (1982). Trvale přitažlivou témou pre dr. Forgáča bolí ludové pranostiky. Odlišit pranostiky meteorologicky podložené od pranostík bez prognozneho významu, ciže ”oddělit zrno od pliev ", co si vytýčil za ciel najbližších rokov, sa mu však už nepodaří.

Velká účast na poslednej rozlúčke s dr. Forgáčom bola vyjádřením vdaky za jeho celoživotnú prácu v meteorologii, ale aj odrazom jeho priatelského a hlboko ludského vztahu ku každému, s kým sa stretol.

K. Krška, A. Otruba, Věstník ČSMS, 1983/1, červenec 1983

---

 

---

 

---

 

ZEMŘEL JAROSLAV WINTER

 

Na počátku letošního roku dne 28. ledna 1980 nás náhle o krátké nemoci opustil ve věku 55 let dlouholetý pracovník českého hydrometeorologického ústavu, Jaroslav Winter. Narodil se dne 28. 10. 1924 v Praze. Do Hydrometeorolo­gického ústavu nastoupil 1. 7. 1945 a až do své smrti mu zůstal věrný. Po krátkém působení v centrální budově ústavu v Holečkově ulici přešel na pracoviště synoptické a letecké služby na letišti v Praze-Ruzyni. Zde zpočátku působil na různých úsecích, až zakotvil ve funkci asistenta meteorologa, ve které pracoval po celou dlouhou řadu let až do své smrti. Tuto funkci vykonával vždy se zájmem, mimořádnou pečli­vostí a s vysokou spolehlivostí. Během 35 let práce v Hydro­meteorologickém ústavu získal cenné zkušenosti a byl vždy ochoten je předávat mladším kolegům. Vždy byl ve středu všeho dění, připraven pomoci, a sám pro sebe nikdy nežádal žádné úlevy z náročné služby v nepřetržitém provozu.

Byl dlouholetým členem strany a odborů. Své politické přesvědčení plně uplatňoval při práci v ROH. Byl dlouhole­tým funkcionářem dílenského, později závodního výboru ROH a členem PV ROH HMÚ od jeho vzniku. Právě v od­borové práci se plně projevil jeho lidský přístup při řešení mnoha závažných problémů a úkolů.

Přestože neměl v povaze přijímat veřejná ocenění, byl za vynikající práci odměněn v roce 1975 odznakem „Nejlepší pracovník MLVH ČSR" a v roce 1979 resortním vyznamená­ním „Průkopník socialistické práce"; za dlouholetou práci v odborovém hnutí obdržel „Stříbrný odznak ROH".

Nejenom na pracovišti letecké služby, ale i na celém letišti a samozřejmě i na mimopražských pracovištích ústavu je nemálo těch, kterým zůstane vzpomínka na Jaroslava Wintra. Spolupracovníci ztrácejí v osobě Jaroslava Wintra nejen od­borně velmi zkušeného pracovníka, ale zvláště člověka s vy­sokou lidskou autoritou, který užitečně formuloval názory a postoje většiny mladších kolegů.

Nikdy na něho nezapomeneme!

Karel Mařík — Ladislav Soukup, MZ 1980/3, ročník 33, str. 95

---

 

---

 

ROZLUČKA S AKADEMIKOM OTOM DUBOM

Dňa 9. októbra 1979 v obradnej sieni bratislavského kre­matoria konala sa rozlúčka s akademikom Otom Dubom (* 11. októbra 1902, † 1. októbra 1979) riadnym členom ČSAV a SAV, profesorom Slovenskej vysokej školy technickej v Bratislavě, doktorom technických vied, Ing. dr., laureátom štátnej ceny Klementa Gottwalda, nositelom Radu re­publiky. Radu práce, Radu SNP, zlatej čestnej plakety ČSAV Za zásluhy o vedu a ludstvo, zlatej čestnej plakety ČSAV S. Bechyně za zásluhy v technických védách, zlatej medaily SAV, zlatej medaily SVŠT a dalších vyznamenaní, členom Vědeckého kolégia SAV pre technické vedy, predsedom Československého výboru pre medzinárodnú hydrologickú spoluprácu, bývalým dekanom Stavebnej a zememeraěskej fakulty SVŠT v Bratislavě, bývalým riaditelom Ústavu hydrologie a hydrauliky SAV, Výskumného ústavu vodného hospodárstva a Štátneho hydrologického a meteorologického ústavu.

Akademik Dub, ako mladý absolvent Čestného vysokého učení technického, prišiel koncom dvadsiatych rokov na Slo­venko, aby ho při nedostatku vlastných odborných kádrov pomáhal zveladovať. Slovensko mu prirástlo k srdcu a zvolil si ho za trvalé pósobisko. Dával mu nielen svoj um a praco­vitost, ale i lásku k jeho přírodě a Iudu.

Akademik Dub na Slovensku založil a rozvinul modemů hydrológiu. Popři organizovaní systematických meraní a spracovaní hydrologického režimu u nás, obracia pozornost na výsledky hydrologického výskumu v ZSSR, čerpá z nich a tvorivo aplikuje v našich podmienkach. Paleta jeho záujmov bola velmi široká a jeho činnost vědecká i praktická v znaěnej miere ovplyvňovala rozvoj vodného hospodárstva na Slo­vensku (prierez jeho činnosti ako i prehfad publikačnej činnosti bol zveřejněný v odborných časopisoch pri viacerých príležitostiach). S jeho vědeckou prácou úzko súvisí i organizačná činnost. Jeho angažovanost na tomto poli charakteri­zuje množstvo funkcií v riadiacich a pořádných orgánoch celoštátnej posobnosti i medzinárodného významu. Nebol v nich len formálnym členom, ale uplatňoval v nich široký rozhlad a bohaté skúsenosti k usmerneniu rozvoja vodného hospodárstva v súlade so světovým trendom. Rozsiahla je i jeho činnost pedagogická. Vychoval stovky hydrológov-vodohospodárov, desiatky vědeckých pracovníkov a tak právom sa u nás hovoří o „Dubovej hydrologickej škole". Od­borná činnost sa u akademika Duba však spájala s politickou angažovanosťou. Ako člen KSČ a ilegálny pracovník v čase vojny osobné zažil útrapy vázenia. Aktivně sa zapojil do Slovenského národného povstania a po oslobodení pósobil v róznych veřejných funkciáeh.

Akademik Dub bol člověk vzácných osobných, hlboko brd­ských vlastností, ktorý osobným príkladom bol vzorom svo­jím žiakom a spolupracovníkom. Pri poslednej rozlúěke vzdá­váme hold jeho činorodej práci predchnutej láskou k vlasti, jej Iudu, vierou v pokrok a mierovú spoluprácu. V zosnulom strácame významného predstavitela hydrologie, ktorý sa svo­jou rozsiahlou vědeckou a organizačnou činnosťou podstatné zaslúžil o vybudovanie a rozvoj slovenskej hydrologie. Vý­sledky jeho práce dosiahli všeobecné uznanie, hlbokú úctu a obdiv všetkých, s ktorými spolupracoval a ktorí ho poznali. Čest jeho pamiatke!

Redakčná rada, vedenie HMÚ, MZ 1980/1, ročník 33, str. 31

---

 

---

 

Tuto práci hned od začátku začala vykonávat s vel­kým zájmem a mimořádnou pečlivostí. Nové pro­středí i nová problematika si vyžádaly hlubší znalosti cizích jazyků a získání potřebných poznatků z letec­kých oborů, čemuž se věnovala pro sebe s příznačnou pečlivostí. Během svého dlouhodobého působení na svém pracovišti pomohla zapracovat celou řadu mlad­ších kolegů do funkce leteckého meteorologa. I zku­šení pracovníci u ní vždy našli dobrou odbornou radu a pomoc při řešení komplikovaných odborných pro­blémů. V této souvislosti je třeba připomenout její úspěšný podíl na zpracování skript „Letecké meteo­rologie" pro pomaturitní studium HMÚ, které jsou vlastně dodnes jednou z mála pomůcek při odborném školení a. výuce letecké meteorologie.

Ačkoliv sama zkušený odborník a praktik, sledo­vala dále nejnovější poznatky ve svém oboru. V sou­vislosti se svou činností absolvovala i několik zahra­ničních cest. Ve všech případech splnila vždy všechny předpoklady a dobře reprezentovala náš stát i Hydrometeorologický ústav v zahraničí. Zvláště je třeba zdůraznit její věrnost Letecké meteorologické službě, a tím také Hydrometeorologickému ústavu, který byl po celý její život jejím jediným pracovištěm. Nikdy pro sebe nevyžadovala žádné úlevy v náročné, někdy i vyčerpávající službě s nepřetržitým provozem, i když jsme mnohdy znali řadu těžkostí, které musela v této souvislosti překonávat.

Objevila se potřeba práce ve společenských organizacích. V ZO ROH letecké meteorologické služby stejně dobře pracovala na úseku péče o pracující. Všechny uvedené i řadu dalších uži­tečných činností vykonávala Helena Šebková vždy dobře, spolehlivě, skromně a bez nároků na veřejné ocenění. Díky své příjemné povaze získala si mnoho přátel nejen mezi svými kolegy a spolupracovníky, ale také mezi pracovníky jiných profesí na letišti.

Rád bych zde, nejenom svým jménem, nakonec vzpomenul všech příjemných chvil, které jsme s He­lenou Šebkovou prožili na našem pracovišti. Lze jenom těžko vyslovit, jak velká mezera zůstává po jejím náhlém odchodu.

Nikdy na ni nezapomeneme!

Jan Soukup, MZ 1979/2, ročník 32, str. 94-95

---

 

ZEMŘEL LUDĚK ANDRLÍK

Dne 12. VIII. 1978 opustil naše řady ve věku 53 let dlouholetý pracovník HMÚ Praha, Luděk Andrlík.

V roce 1946 nastoupil jako technický pracovník na pracoviště HMÚ na Ruzyni. Po absolvování odborných kursů zastával zodpovědnou funkci leteckého meteo­rologa. Při zaměstnání dokončil středoškolská studia a absolvoval podnikovou průmyslovou školu. Na pra­covišti v HMÚ - Komořany pracoval jako asistent me­teorologa a později byl několik let vedoucím kreslírny. Byl dlouholetým členem strany, kde zastával četné funkce. Posledním jeho pracovištěm byla Laboratoř meteorologie, kde pracoval na výzkumných úkolech jako samostatný pracovník specialista.

Hluboký zájem o astronomii spojil již před mnoha lety se svým povoláním. Zaměřil se s nevšedním zájmem na sledování mimozemských vlivů na průběh počasí, především srážek.

Je autorem několika odborných publikací, které představují dlouholetou a poctivou práci, pro kterou nikdy neváhal obětovat tolik času, a která jej pou­tala i v průběhu nemoci.

V tomto pracovníku ztrácí náš kolektiv svéráznou postavu, která pracovitostí a zájmem o obor může být každému příkladem.

Vladimír Brůžek, MZ 1979/2, ročník 32, str. 95

---

 

---

 

ZEMŘEL VLADIMÍR KARSKÝ

Loni — 1. dubna — nás náhle opustil ve věku téměř 78 let dlouholetý pracovník Hydrometeorologického ústavu v Praze a člen Československé meteorologické společnosti při ČSAV Vladimír Karský.

Rodák z Bělehradu v Jugoslávii (28. 4. 1899), studoval reálku v Pardubicích a Praze a po vzniku samostatné Československé republiky absolvoval zemědělský obor na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od r. 1928 pracoval v hydrografické službě Státního hydrologického ústavu v Praze-Podbabě, a po soustře­dění hydrografických složek ze Státního hydrologického ústavu, z tehdejších Zemských úřadů a z metorologických složek z Vý­zkumných ústavů zemědělských přešel do Ústředního meteoro­logického ústavu (nyní Hydrometeorologického ústavu) v Praze.

V ústavu zpočátku pokračoval v dřívější činnosti hydrogra­fického charakteru, ale nové podmínky vzniklé soustředěním všech druhů sítí pozorovacích a měřících stanic byly podnětem ke snaze o využití tohoto bohatství informací jak pro potřeby národního hospodářství, tak pro obohacení našich vědomostí o přírodních podmínkách naší vlasti.

Vrozený smysl pro angažovanost, osobní pracovitost a píle iniciovaly Vladimíra Karského k podrobnému prostudování použitelnosti starších i nově získaných materiálů; tak se postupně podrobně seznámil se všemi staničními sítěmi v Čechách a na Moravě, jednotlivými stanicemi, vhodností jejich poloh a umístění, přístrojovým vybavením, spolehlivostí výsledků měření a správ­ností zasílaných výkazů. Tak rozšířil svůj pracovní zájem na celý obor klimatologie.

Jako nejinformovanější expert přes meteorologické a klimatolo­gické stanice v Čechách a na Moravě, úplnost a věrohodnost jejich dat, mohl s úspěchem pracovat na využití nesmírného bohatství ústavních fondů.

Vypracoval stovky posudků a expertiz — podkladů pro inves­tiční výstavbu, vypracoval třicetileté normály teplot ze stanic v Čechách a na Moravě, společně se Štefanem Petrovičem zpra­covali amplitudy a roční chod teploty v ČSSR, pracoval na mo­nografii o podnebí Krušných hor a podkrušnohorské oblasti, na rajonizaci zemědělské výroby apod. Za nejzávažnější práce je nutno pokládat lví podii Vladimíra Karského na stěžejních úkolech ústavu: podklady pro státní vodohospodářský plán a třísvazkové dílo Atlas podnebí ČSR, Tabulky a Souborná studie, u nichž byl členem čtyřčlenného redakčního kruhu; Atlas podnebí ČSR byl vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda.

Můžeme konstatovat, že Vladimír Karský se zasloužil o česko­slovenskou klimatologii. Budiž čest jeho památce!

Antonín Vesecký, MZ 1977/6, ročník 30, str. 190

---

 

---

 

Po návratu z Ženevy se dále věnoval mezinárodní činnosti a v posledních letech se stal vedoucím útvaru zahraničních vztahů HMÚ. V r. 1976 byl znovu povolán do sekretariátu Světové meteorologické organizace, kde tentokrát pracoval na otázkách Světové služby počasí.

Mnohotvárná úspěšná činnost ing. M. Novotného byla možná proto, že byl člověkem neobyčejně pilným, který mnoho času věnoval stálému vzdělávání. Absolvoval reálné gymnasium v Pra­ze, potom, v době války, odbornou zemědělskou školu a v pová­lečném období Vysokou školu zemědělskou. Jako odborný pra­covník HMÚ studoval dále na Vysoké ekonomické škole, v kursu vyšší matematiky na Lidové universitě a v kursech angličtiny na Universitě 17. listopadu. Jazykové znalosti dále rozvíjel v několika dalších kursech v Ženevě a v Praze. Přitom dovedl racionálním využitím svého času najít čas pro politickou práci v KSČ a odborech. Také v rámci této činnosti absolvoval několik politických kursů na vysoké úrovni.

Za své mezinárodní činnosti, zejména ve Světové meteorolo­gické organizaci získal cenné zkušenosti a široký rozhled o ten­dencích vývoje moderní meteorologie. Předával je kolegům i širší veřejnosti články v Meteorologických zprávách, odborných leteckých časopisech a přednáškách. Cítíme jako velkou škodu, že jich už nebude moci osobně využít ve prospěch ústavu.

Jeho mírné, vždy klidné jednání mu zjednalo mnoho přátel v HMÚ, ve Světové meteorologické organizaci i v soukromém životě. Ti všichni vzpomínají s bolestí, ale také s vděčností dobrého, poctivého a statečného člověka, vynikajícího odborníka a věrného přítele. Uchovají jej dlouho v paměti a navždy bude zapsán i v historii meteorologie, v které si svou činností vypracoval výrazné místo.

Čest jeho památce.

Spolupracovníci, MZ 1977/1, ročník 30, str. 30-31

---

 

Zemřel dr. Josef Mrkos

Dne 16. ledna 1974 zemřel v Karlově Studánce ve věku 81 let klimatolog dr. Josef Mrkos.

Po ukončení klasického gymnasia v Brně v r. 1914 pokračoval ve studiu na Karlově universitě v Praze. Vysokoškolské studium mu přerušila první světová válka. Doktorát filosofie získal v r. 1920 obhajobou disertační práce z meteorologie a klimatologie u prof. Hanzlíka. Po krátkém zaměstnání na ministerstvu veřejných prací v Praze byl na 4 roky vyřazen z vědecké práce vleklou plicní chorobou.

Po uzdravení v r. 1925 pracoval ve Vysokých Tatrách, kde pomáhal budovat léčebné ústavy výběrem vhodných klimatických míst, např. sanatorium ve Vyšných Hágách, Šrobárův ústav aj. Z téže doby pocházejí i jeho průkopnické práce z klimatologie a meteorologie Vysokých Tater. Po návratu do Prahy pokračoval na ministerstvu veřejných prací ve zpracovávání klimatologických podkladů pro tzv. rajónové plánování ČSR.

Německá okupace jej zastihla na Zemském úřadě v Brně, kde byl záhy uvězněn pro svou protifašistickou činnost.

Po skončení druhé světové války vykonával funkci vedoucího Studijního a plánovacího ústavu v Brně a zabýval se především klimatickými a urbanistickými poměry na Moravě a ve Slezsku. Jeho vědecké práce z tohoto období se staly součástí nového komplexního plánování pro řadu okresů na Moravě a v Čechách zejména při budování zemědělství, průmyslu a sídlišť. V ráme spolupráce socialistických států se zúčastnil celé řady komisionelních jednání v Bulharsku, NDR a v Polsku. Ve Švýcarsku několi­krát přednášel o lékařské klimatologii, zejména o zkušenostech a výsledcích balneologického výzkumu z Vysokých Tater.

Ani po odchodu do důchodu v r. 1952 jeho aktivní výzkumná práce neskončila. Pracoval nejprve v státním sanatoriu Paseka u Šternberka a od r. 1964 až do smrti byl klimatologem v lázních Karlova Studánka v Jeseníkách. Z tohoto období pocházejí i jeho dvě poslední velké práce o klimatologii Karlovy Studánky a opti­málních polohách Hrubého Jeseníku. Základní meteorologická a klimatologická pozorování vykonával až do posledních hodin svého života.

Antonín Mrkos, MZ 1974/5, ročník 27, str. 158

---

 

---

 

 

Do služeb Státního meteorologického ústavu přešel Vladimír Jakl v r. 1940 a kromě totálního nasazení v letech 1943 — 1945 pracoval v ústavu prakticky až do své smrti. Za tu dobu vypracoval stovky odborných nákresů (klimatických map, obrázků, matric apod.) a byť se jeho jméno neobjevovalo na stránkách Meteoro­logických zpráv, mnohý z autorů jistě potvrdí, kolikrát pomohl na poslední chvíli s překreslením obrázků.

Politicky nebyl Vladimír Jakl organizován, ale k současnému dění měl vždy blízký vztah. Nebyl sice typem funkcionáře, ale přesto vykonával několik let velmi dobře funkci úsekového dů­věrníka. V roce 1970 byl Vladimíru Jaklovi za mimořádné pracovní výsledky udělen odznak ministra a ÚVOS „Budova­tel vodního hospodářství".

Co říci o Vladimíru Jaklovi mimo základní biografické údaje? Dalo by se říci mnoho. Patřil totiž do kategorie pracovníků, pro něž je zaměstnání koníčkem, zálibou, údělem, ale i povinností. Patřil k té části pracovníků, která jen zřídkakdy užívá slov ne­mohu, neudělám. Svědomitý, odpovědný, precizní pracovník. A přitom žádný morous, i když na povrchu uzavřený a málo­mluvný. Měl rád svou práci, rodinu, domov a lidi. A nikdy o tom nemluvil.

Bude nám scházet.

Zdeněk Horký, MZ 1974/1, ročník 27, str. 27-28

---

 

Jaroslav Čulík, MZ 1973/5, ročník 26, str. 155

---

 

ln memoriam Boh. Chalupy

Počali řídnout pracovníci, kteří stáli u základů letecké povětr­nostní služby HMÚ. Po těch, kteří odešli v posledních letech, zemřel dne 27. 7. 1970 také s. Bohuslav Chalupa, vedoucí útvaru profesionálních meteorologických stanic.

Narodil se 2. 5. 1907 ve Zdíkově na Šumavě. Do samostatného života se připravoval i odborným školením na lesnickou službu. Vojenská presenční služba (1. 10. 1927 až 30. 3. 1929) jej však odvedla na jinou dráhu životni. Na vojně poznal u letectva meteo­rologickou službu leteckou, oblíbil si ji a zůstal jí už věren.

Po základní vojenské službě nastoupil 15. 4. 1929 u tehdejšího Státního ústavu meteorologického v Praze do letecké pov. služby. Za své činnosti s SMU prošel všemi stupni tehdejší služby. Po předchozím vojenském meteorologickém kursu absolvoval s úspěchem u HMÚ několik odborných kursů. První hned po svém příchodu v r. 1929, poslední externí kurs leteckých meteoro­logů v r. 1954, který zakončil úspěšnou závěrečnou zkouškou. Všechny odborné kursy mu daly hlouběji nahlédnout do meteoro­logie vůbec, zejména pak do letecké meteorologie.

Pracoval na letišti ve Kbelích, kde byla tehdy soustředěna civilní letecká doprava, od r. 1937 na letišti v Ruzyni, za okupace na Ústředním meteorologickém ústavu na Smíchově v klimatic­kém odděleni. Po revoluci v r. 1945 se vrátil na letiště v Ruzyni, kde se ihned zúčastnil zachraňování ukořistěného materiálu me­teorologického i spojařského. Díky tomu měla letecká povětrnost­ní služba hned po revoluci k dispozici to nejdůležitější. Na letišti v Ruzyni pracoval jako letecký meteorolog a i v jiných funkcích až do r. 1958, kdy byl přeložen na HMÚ na Smíchov. Vzhledem ke svým odborným znalostem a schopnostem byl zde ustanoven vedoucím útvaru profesionálních meteorologických stanic. V rám­ci této funkce napsal pro Sborník předpisů jako 3. svazek „Návod pro sestavování meteorologických depeší Inter. Tuto funkci za­stával s nevšední rozvahou, pečlivostí a přesnosti až do svého odchodu na odpočinek dne 10. 5. 1968.

Opustil nás spolupracovník hbitý a pohotový, který byl ke všem přátelský, nešetřící humorem, často jadrným, všemi oblíbený a všem milý.

Josef Rybář, MZ 1970/5, ročník 23, str. 144

---

 

Spolupracovníci, MZ 1970/1, ročník 23, str. 1-2

Zemřel František Košák

Brzy po J. Eisenreichovi odešel náhle dne 5. 2. 1969 také jeho vrstevník František Košák. Narodil se 25. 2. 1905 v Netolicích v lesácké rodině.

Při výkonu vojenské presenční služby u letectva byl zařazen k meteorologické službě, v níž našel zalíbení. Svůj zájem o ni si uchoval i v civilním životě a proto vstoupil v r. 1931 do slu­žeb čs. povětrnostní služby letecké. V ní prošel všemi pro něj do­sažitelnými fázemi. Službu vykonával na Odbočce tehdejšího stát. ústavu meteorologického na Floře, na letišti ve Kbelích a po­tom na letišti v Ruzyni. Tam ihned po revoluci zachraňoval tech­nický i meteorologický materiál po německé armádě. Z letiště v Ruzyni odešel brzy po revoluci jako vedoucí meteorologické stanice na Svratouch. Stanici vedl tak dobře, že stanice byla ně­kolikrát jmenována vzorným pracovištěm. O svěřený objekt sta­nice se staral s péčí dobrého hospodáře. Na Svratouchu setrval až do r. 1965, kdy odešel do důchodu, jehož bohužel příliš neužil.

Byl pracovníkem pečlivým, rychlým, přesným a svědomitým. V Praze také dobře pracoval vícekráte v ZV ROH ve funkcích, jež mu byly důvěrou spolupracovníků svěřeny.

Splnění svých tužeb nalezl až na Svratouchu, kde se dostal blízko k přírodě a ke svým milovaným lesům. S lesáky tam spo­lupracoval v nejlepší shodě, o čemž svědčí také jejich pocty a hojná účast na jeho poslední cestě.

Byl povahy srdečné, veselé a často šibalské, o čemž kolují na Svratouchu mnohé zkazky. Mezi spolupracovníky byl přátel­ský a oblíbený. Proto bude v jejich vzpomínkách žít i nadále.

Josef Rybář, MZ 1969/3, ročník 22, str. 76

---

 

Za Janem Hejzlarem (* 24. 1. 1897  † 19. 11. 1968)

Když jsme se před nedávnem loučili se s. Janem Hejzlarem za jeho návštěvy v našem ústavu, nikdo z nás netušil, že se s ním vidíme naposledy. Odcházel od nás plný optimismu se svým typickým humorem, tak, jak jsme ho znali v dlouhých letech společné práce.

Jan Hejzlar byl jedním z nejstarších pracovníků naší československé meteorologické služby a stál u jejího zrodu bezmála před 50 lety. Tehdy, v letech 1918—1919, Jan Hejzlar sice ještě ve vojenském stejnokroji, pracoval jako pozorovatel na historické stanici v Klementinu. To bylo jeho hlavni zaměstnáni, ale vypomáhal všude tam, kde bylo třeba. Zde se obzvláště uplatnily jeho kresličské a kaligrafické schopnosti: s jeho jménem je spojena mimo jiné nejen úprava, provedení a rozmnožení prvního Gregorova návodu k pozorování na klimatických stanicích v ČSR v r. 1920, ale i pozorovacích měsíčních výkazů.

Precisní, svědomitá a přesná práce ve službě v Kle­mentinu byla mu později dobrým základem v činnosti u vojenské správy, kam záhy přešel jako civilní zaměst­nanec. Ve funkci správce vedl postupně vojenské po­větrnostní stanice v Náchodě, Ústí n. Orl. a později v Poličce. Výsledky pozorování z těchto stanic opět hovoří o jeho přesné, až puntičkářsky vzorné práci. Po záboru pohraničního území v říjnu 1938 byl přeložen k meteorologické sekci vojenského leteckého a technic­kého ústavu v Letňanech, odkud se v r. 1950 vrátil do Hydrometeorologického ústavu, kde vedl tiskový referát ústavu. Zde dobře uplatňoval své bohaté zkušenosti, schopnosti i rozvahu, a to nejen ve věcech odborných, ale i v práci odborářské i stranické.

Před 10 lety odešel do důchodu v plné duševní svě­žesti a jak už u něj ani jinak být nemohlo, nemohl zůstat bez práce a zaměřil se více na veřejnou a osvětovou činnost. Jeho obětavé práce budou jistě vzpomínat i v místě bydliště na Žižkově.

Dnes, kdy se loučíme se s. Janem Hejzlarem, který byl jedním z posledních žijících členů kolektivu zakladatelů naší služby, musíme litovat toho, že se už ne­dožil 50. výročí založení naší československé meteorologie. Ta prodělala od svého zrodu bouřlivý vývoj, její historie však bude spojena i se jménem Jana Hejzlara.

Čest jeho památce!

Josef Brablec, MZ 1969/1, ročník 22, str. 31

---

 

Josef Eisenreich

Dne 10. srpna 1968 zemřel náhle ve věku 61 let pan Josef Eisenreich, vedoucí technické skupiny letecké služby HMÚ. Patřil ke generaci, která se aktivně podílela na budování letecké meteorologické služby po vzniku Státního me­teorologického ústavu v nové Československé republice.

Narodil se 30. ledna 1907 v Teslínech, okres Blatná, v rodině lesního hajného. Po absolvování základního vzdělání a speciální­ho kursu zvolil stejné povolání jako jeho otec a to na velkostatku v Nebřenicích.

Za základní vojenské služby v létech 1929—1931 prošel me­teorologickým kursem, na jehož základě byl přidělen Státnímu meteorologickému ústavu, v němž zůstal v různých funkcích až do své smrti. Za druhé světové války pracoval v odbojové sku­pině dr. Miklendy.

Během své dlouholeté činnosti v HMÚ s. Eisenreich projevil nevšední organizační schopnosti, klidnou a rozvážnou moudrost nejen ve své služební činnosti, ale a toho si především cení dnes jeho přátelé, v osobním poměru ke svým spolupracovníkům. Byl spolehlivým kolegou a přítelem, o kterého bylo možno se opřít v nejedné těžké chvíli, které prožíval kolektiv služby v pohnu­tých dobách okupace i v revolučních změnách po ní. Jeho ko­legové a přátelé nikdy nezapomenou ani na odbornou práci ko­legy Eisenreicha ani na hlubokou lidskou moudrost a porozumění přítele Eisenreicha.

Antonín Dřevikovský, MZ 1968/6, ročník 21, str. 186

---

 

---

 

Zemřel RNDr. Zdeněk Dvorný

Československá meteorologická obec byla překvapena truchlivou zprávou, že 28. prosince 1966 náhle zemřel dlouholetý pracovník Hydrometeorologického ústavu RNDr. Zdeněk Dvorný, jeden z nejstarších odborníků ústavu v oboru meteorologie.

Dr. Dvorný se narodil 15. 11. 1906 v Mělníce. Studoval a maturoval na reálce v Praze-Karlíně a poté pokra­čoval ve studiích na přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze, obor matematiky, fysiky a zeměpisu. Od počátku svých studií měl živý zájem o meteorologii, na niž se pak specializoval. Po vypracování dizertační práce z klimatologie, složil s vyznamenáním rigorózní zkoušky z meteorologie, klimatologie, zeměpisu a z filo­zofie přírodních věd, čímž dosáhl v červnu 1931 doktorátu přírodních věd.

Již za svých vysokoškolských studií pracoval Zdeněk Dvorný výpomocně v letecké povětrnostní službě, a to v r. 1927, tedy již před 40 lety, na letišti ve Kbelích, a pak v r. 1928 na letišti v Mariánských Lázních. Po dokto­rátu se stal vysokoškolským asistentem Ústavu pro meteorologii a klimatologii Karlovy university. V roce 1932 pak přešel do tehdejšího Státního meteorologického ústavu; v meteorologické službě zůstal až do svého náhlého úmrtí. Během své činnosti v meteorologické a později hydrometeorologické službě prošel Dr. Dvorný nejrůznějšími funkcemi: začínal jako letecký meteorolog, pak pracoval jako synoptik, potom jako klimatolog a v po­slední době jako pracovník ve výzkumu. Po nějaký čas působil též jako odborný referent pro meteorologii na ministerstvu dopravy, v ústavu zastával též funkci vedoucího publikační sekce a hlavního redaktora ústavního časopisu Meteorologické zprávy.

Vědecky pracoval Dr. Dvorný v oboru meteorologické terminologie. Tak např. vypracoval všechna hesla pro „Letecký slovník" a spolupracoval při přípravě „Technického slovníku" a „Malého českého slovníku".

V posledních letech však již úporná choroba podrývala jeho zdraví a nedovolovala mu soustředit dostatek sil, aby mohl ve svých předsevzatých pracech úspěšně pokračovat. Projevoval však do poslední chvíle poctivou snahu pracovat; proto ani nevyužil možnosti odejít na zasloužilý odpočinek, když v listopadu 1966 získal na něj zákonný nárok.

Dr. Dvorný těšil se mezi svými spolupracovníky pro své zkušenosti úctě a vážnosti a pro svou milou a dobro-srdečnou povahu byl velmi oblíben. Nikdy neodmítl žádnou práci a žádnou radu, byl vždy ochoten každému pomoci. V osobním jednání byl přívětivý, zdvořilý a přátelský: zůstává v trvalé paměti jeho milá tvář s jemným úsměvem a decentním humorem. Čest jeho památce!

MZ 1966/6, ročník 19, str. 171

---

 

Ve výkladních skříních Akademie můžeme téměř kdykoliv shlédnout buď Bečvářovy atlanty coeli, které se už rozlétly na hvězdárny do celého světa, ale i atlas oblaků se snímky černo­bílými i fantasticky barevnými záběry při západu slunce na horách. Je pozoruhodné, že cizojazyčné popisy a definice různých odrůd a typů horských mraků jsou opatřeny latinskými charakte­ristikami velmi výstižnými, dříve než je připravila mezinárodní komise pro světový atlas mraků.

Dr. Bečvář byl neobyčejně skromný. Bez reklamních příprav nastoupil na Tatry do práce a neslyšně se vzdálil zase domů do Čech, odkud kdysi vyšel a tiše teď odchází od nás.

Připadá mi to, že v okamžiku tohoto loučení zní zpěv veršů čínských básníků z 8. století: „Odcházím, přátelé, do hor, loučím se s vámi, svět mi nebyl příznivý." Tato slova rozloučení tvoří podklad pátého dílu nádherné „Písně o Zemi" Gustava Mahlera a doprovází je ve skladbě smuteční pochod podmanivě dojemný, této jedné z největších moderních skladeb.

Meteorologové se s Vámi, milý příteli, loučí. Byl jste obdivu­hodný skromný přírodovědec a zanechal jste po sobě dílo trvalé hodnoty, které nám Vás bude vždy připomínat.

Alois Gregor, MZ 1965/2, ročník 18, str. 48-49

---

 

Dr. Satrapa se zasloužil o československou meteorologii cennou prací pedagogickou, vědeckou i organizační. Jeho spolupracov­níci a přátelé budou však na něj vzpomínat především jako na obětavého přítele a hodného člověka.

S. Brandejs, MZ 1964/4, ročník 17, str. 126-127

---

 

Zemřel kpt. RNDr. Zdeněk Procházka

Dne 25. 3. 1961 zemřel náhle po krátké zákeřné nemoci kpt. RNDr. Zdeněk Procházka, starší učitel meteorologie na Vojenské akademii A. Zápotockého v Brně. Narodil se dne 3. 5. 1927 v Městečku Trnávce. Po maturitě v r. 1948 na gymnasiu v Šum­perku studoval geografii na universitě J. Ev. Purkyně v Brně. Odborné zájmy ho vedly k fyzické geografii, kde se zaměřil na meteorologii a klimatologii, které se věnoval se zanícením.

Pro svou velikou píli, nadání a lásku k vědecké práci byl ustanoven demonstrátorem a později pom. vědeckou silou tehdejšího Země­pisného ústavu. Po zakončení studia státní zkouškou v r. 1952 brzy dosáhl hodnosti doktora přírod, věd z meteorologie a kli­matologie na základě disertační práce „Sluneční svit na Moravě a ve Slezsku". Po vykonané presenční vojenské službě sloužil až do r. 1956 jako aktivní důstojník ve vojenské meteorologii. V této službě a v dalším působení intenzivním studiem a praxí získal velké a cenné zkušenosti v synoptické, letecké i vojenské meteorologii. Na to přešel jako učitel na VAAZ, kde jako vyni­kající odborník a dobrý pedagog dobře uplatňoval své znalosti a zkušenosti. Vedle toho úzce spolupracoval s oddělením me­teorologie a klimatologie katedry brněnské university, kde půso­bil jako externí učitel synoptické meteorologie. Nikdy se nepře­stal zajímat o geografii, i když zcela přešel na pole synoptické a letecké meteorologie, kde vhodně dovedl uplatňovat geogra­fické hledisko. Pedagogické práci je věnován překlad některých kapitol z ruštiny v „Příručce pro krátkodobé předpovědi počasí", vydané jako skriptum VAAZ v Brně v r. 1958. Nedokončena zůstala jeho práce na knížce „Let za ztížených povětrnostních podmínek", kterou psal společně s J. Šteklem. I když nezanechal po sobě řadu publikací, zemřel v době příprav k tvůrčí vědecké literární práci, spočívá jeho velký význam v pedagogické čin­nosti. Měl před sebou velké plány a účast na řadě akcí, o kterých ještě krátce před smrtí, v naději že se uzdraví, hovořil. Byl čle­nem Čsl. společnosti zeměpisné a Čsl. meteorologické společ­nosti, kde působil jako člen výboru její brněnské pobočky. Všem, kteří ho znali a s ním spolupracovali, zůstane dr. Z. Pro­cházka ve světlé paměti jako přímý, čestný a pracovitý člověk, milý společník, který přispěl všemi silami, které mu jeho krátký život dal, k rozvoji naší meteorologie a klimatologie.

M. Nosek, MZ 1961/4, ročník 14, str. 107

---

 

F. K., MZ 1957/2, ročník 10, str. 55-56

---

Po návratu do Norska se snažil své theoretické objevy ověřit prakticky. Musel však nejdříve rozšířit a vybavit síť stanic. Výsledkem theoretické a praktické činnosti jeho a čet­ných spolupracovníků bylo sestavení všeobecného schématu cyklony mírných zeměpisných šířek a theorie polární fronty.

V. B. byl přesvědčen, že pokrok v meteorologii závisí na objevení velkých zákonů, ovládajících změny atmosférického stavu, vyjádřených matematickými vzorci. Jakmile by byly tyto zákony objeveny a nalezeno příslušné matematické ře­šení, získali bychom praktická pravidla pro předpovídání počasí. Tento cíl sledoval a nepolevujícím úsilím a shromáždil kolem sebe meteorology stejně nadchnuté, což vedlo k vyře­šení a vysvětlení řady důležitých meteorologických otázek. Proto zůstává i řada dalších jeho prací v mnohém smyslu pracemi, udávajícími směr vývoje.

V. B. byl uznávaným a všeobecně váženým meteorologem světa a jeho myšlenky jsou stále ještě východiskem pro dnešní náhledy.

Ing. J. Kejla. MZ 1952/1, ročník 5, str. 31-32

---

 

Za profesorem Dr V. J. Novákem.

V sobotu 6. ledna 1951 zemřel klidně po krátké ne­moci ve věku 68 let ve Státní fakultní nemocnici v Praze profesor geografie Karlovy university PhDr Vladimír J. Novák. Zesnulý byl ředitelem slovanského oddělení geo­grafického ústavu, předsedou Geografického komitétu při Čsl. národní radě badatelské, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, členem České akade­mie věd a umění, Masarykovy akademie práce a mnoha dalších společností.

Hlavní práce zesnulého byly věnovány fysickému ze­měpisu a geomorfologii, ale významné příspěvky přinesl i do klimatologie. Otázkami této vědy se zabývaly již první práce prof. Dr V. J. Nováka, otištěné ve Sborníku České společnosti zeměvědné v roce 1907, „Poměr mezi srážkami a odtokem v řekách", 26 stran, a v roce 1913 „Věčnosněžná čára a podnebí", 24 stran. Pojem a pokusy stanovení fysiografické vlhkosti studoval sedmistránkový příspěvek v roce 1928 ve Sborníku čsl. společnosti zeměpisné a rozsáhlá 67stránková studie „O znacích bezodtokých oblastí a hranici sucha", která vyšla v roce 1928 ve Spisech přírodovědecké fakulty Karlovy univer­sity. I v první české učebnici Fysického zeměpisu, kte­rou prof. Novák v roce 1913 vydal, věnoval velkou po­zornost klimatickým jevům. Kniha vyšla y rozšířeném vydání v roce 1922 a 1925.

Velmi detailně se profesor V. J. Novák zabýval kolí­sáním podnebí a po předběžné studii O jednotnosti diluviální ledové doby (Sborník Čs. spol. zem., 1907) skvě­lým způsobem tuto látku zpracoval ve 191 stránkové monografii „Kolísáni .podnebí v dobách historických a geologických", která vyšla v roce 1933 v oblíbené sbírce Kruh, vydávané Jednotou čs. matematiků a fysiků.

Pro své posluchače napsal prof. Dr V. J. Novák vý­stižná skripta z meteorologie a klimatologie, která brzy vyšla ve dvou vydáních a těšila se značné oblibě. V I. ročníku „Meteorologických zpráv" publikoval na str. 150. referát „Pozorováni z Lomnického štítu".

Prof. Dr V. J. Novák od svého mládí až do posledních dnů stále velmi pečlivě sledoval nejnovější vědeckou li­teraturu a byl vždy na výši doby, jak svědčí jeho vý­stižné recense a referáty, zejména ve Sborníku čsl. ze­měpisné společnosti; týkají se i meteorologické litera­tury.

Profesor Novák byl velmi oblíbeným profesorem i exa­minátorem. Byl činný nejen na fakultě přírodovědecké, nýbrž i na nově zřízené fakultě pedagogické, kde byl prvním ředitelem geografického ústavu, mimo to působil i na bývalé Vysoké škole obchodní.

Všichni, kteří profesora Nováka znali, měli ho rádi a budou na něho v budoucnu mnoho a vděčně vzpomínat.

Dr Ct. Votrubec, MZ 1950/5-6, ročník 4, str. 1312

---

 

Význační meteorologové zesnulí v době po r. 1938 (až 1948).

Podáváme seznam meteorologů světové úrovně, o jejichž úmrtí jsme se dověděli nahodile z literatury válkou roz­rušené. Seznam si tedy nečiní nárok na nějakou úplnost. Výpočet a charakteristika osobností zde uvedených mají být něčím víc než pozorností obvyklou ke jménu zemřelého. Jde o vědce, kteří se trvale zapsali do dějin světové me­teorologie svým průkopnickým působením a kteří praco­vali mnohdy za těžkých podmínek této vědy v dřívějších dobách dosti odstrkované, a jejichž zásluhou meteorologie přes všechny překážky rychle vzkvétala. A tak v několika střízlivých řádcích životopisů každého z nich je skryt dík za jejich dílo, které se dnes rýsuje jako další stavba v arci­díle přírodovědy. Jde vesměs o osobnosti, jejichž těžiště působnosti spadá do období 1901 až 1940, které zároveň značí nejpronikavější rozmach meteorologie.

Hugo Hergesell (1859—1938), nazývaný otcem aerologie, německý meteorolog, od r. 1890 ředitel meteoro­logického ústavu ve Štrasburku, od r. 1896 president mezi­národní aeronautické meteorologické komise, jímž byl po 40 let. S touto činností souvisí Hergesellův lví podíl na organizování výstupů obsazeným i neobsazeným balonem ve všech dílech světa, jakož i pilotovacích sondáží a adaptace a konstrukce meteorologických přístrojů pro tyto účely. Tyto metody vedly k objevení stratosféry Assmannem a Teisserenc de Bortem. Hergesell založil také časopis „Bei-tráge zur Physik der freien Atmosphare". Od r. 1914 byl ředitelem aeronautické observatoře v Lindenbergu.

Julius Maurer (1857—1938), švýcarský meteo­rolog, od r. 1905 až do r. 1934 ředitel švýcarského meteo­rologického ústavu. Věhlas tohoto odborníka zdůrazňuje, že byl jmenován čestným občanem města Curychu. Z vě­deckých prací Maurerových mají převahu pojednání o slu­nečním záření a vyzařováni a vynesly mu funkci presi­denta mezinárodní meteorologické komise pro záření. Ji­nou skupinou jsou práce z oboru bilance vody, výparu, studia ledovců a kolísání podnebí. v

Willis R. Gregg (1880—1938), od r. 1904 úředník Weather Bureau ve Washingtonu, stal se po 30 letech šé­fem tohoto ústavu, když prošel všemi složkami meteorolo­gické služby; avšak od r. 1917 trvale vedl americkou aerologii a byl první, jenž v r. 1925 napsal v anglickém jazyce učebnici letecké meteorologie. Za svého jen krátkého pů­sobení na oficiálním vedoucím místě americké meteorolo­gie dokázal Gregg rychle dovésti synoptickou a leteckou meteorologii k velkému rozkvětu a tím ji připravil na další úkoly v období válečném, které pak nastalo.

Gustav Hellmann (1854—1939), německý me­teorolog, v letech 1907 až 1922 ředitel berlínského meteo­rologického ústavu a profesor na universitě. Hellmann je známý velmi četnými pracemi z oboru klimatologie, kterou se snažil zdokonalit jasnými metodami na exaktní obor. Od Hellmanna pochází vzorný klimatický atlas Německa a velké dílo o srážkách. Srážkoměr a sněhoměr obyčejný i registrační, německé typy, nesou jeho jméno a zdají se být nejlepší v konstrukci svého druhu. Klimatickou službu v Německu dovedl Hellmann k rozkvětu pevnou a meziná­rodně uznávanou organisací.

Vladimír Köppen (1846—1940), německý meteo­rolog a klimatolog ruského původu. Köppen strávil 40 let jako meteorolog na Deutsche Seewarte v Hamburku. Při všestrannosti, která byla vysvětlitelná u meteorologů mi­nulého století, kdy tento obor nebyl ještě rozdělen na tolik speciálních úseků, pracoval Köppen nejvíc na styčných ob­lastech meteorologie a klimatologie. Tím se vysvětluje vznik jeho klasifikace podnebí uznávané až do nynější do­by za nejlépe propracovanou metodu, kterou nyní na zá­padní polokouli ponenáhlu zatlačuje klasifikace Thomthwaitova. Köppen byl spoluzakladatelem aerologie, jíž dal v r. 1906 jméno, a jeho aerologické pokusy začínaly jedno­duchými draky přizpůsobenými pro meteorologické účely. Jeho zásluhou se aerologie záhy připojila jako platná slož­ka k synoptické meteorologii. Köppen napsal nepřehledný počet meteorologických prací.

Arthur Wagner (1883—1942), rakouský meteoro­log, profesor university v Inšpruku, příslušník věhlasné Hannovy vídeňské školy meteorologické. Zprvu náležel jako vědecký úředník vídeňského ústavu pro meteorologii a geodynamiku k rakouským průkopníkům aerologie, kte­rá tehda vznikala na poli experimentálním. Z prací těchto let vznikla později Wagnerova „klimatologie volné atmo­sféry" v Koppenově-Geigerově mnohosvazkové klimato­logii světa. Z dalších význačných prací je třeba vzpomenouti Wagnerovy teorie údolních a horských vánků, jeho solidně podložené 161eté periody počasí a jiných pojednání z oboru cirkulace ovzduší. Vzpomenouti také sluší jeho vel­ké organizační péče o horské observatoře rakouské. Refe­rent vešel s Wagnerem osobně ve styk právě na tomto poli, když se jednalo o přípravné práce pro observatoř na Lom­nickém štítě.

Carl Dorno (1865—1942), zakladatel bioklimato­logie, původem Němec, působící trvale ve Švýcarsku. Dor­no byl čestným doktorem lékařství za zásluhy, které si získal průkopnickými bioklimatickými pracemi užitečnými v lékařství. Dorno první prováděl v prostředí k tomu vhod­ném, ve světoznámém Davosu ve výšce 1600 m n. m., mě­ření slunečního záření, zchlazování a atmosférické elek­třiny, navrhl konstrukce zcela nových přístrojů (z nich trvalé hodnoty zůstává frigorimetr na měření zchlazování čili refrigerace). Výsledky, které Dorno uveřejnil, po prvé přesvědčily a, prokázaly pronikavou odlišnost povětrnost­ních poměrů ve vyšších polohách, v daném případě v Da­vosu, kde po něm zůstala observatoř jako světové středis­ko výzkumu vysokohorského podnebí a jeho vlivu na člo­věka. Základní Domova literární práce z r. 1911 „Studie o světle a vzduchu ve velehorském prostředí" jako první ze série Domových prací obdobného zaměření byla zásluž­ným počátkem nových úspěšných aplikací meteorologie na prospěch lidstva.

Arthur Berson (1859—1942), německý aerolog. stal se známý tlm, že se účastnil dlouhá léta výstupů vol­ným balonem a dosáhl v r. 1901 spolu s Assmannem výš­kového rekordu 10 800 m do té doby nedosaženého. Trva­lejší hodnoty však je ta okolnost, že Berson prokázal při tomto výstupu svým měřením po prvé existenci stratosfé­ry, oblasti, ve které přestává teplota klesati s výškou. Berson organisoval výzkum volné atmosféry registračními balony i v jiných pásmech země. Jemu se také podařilo zjistit nejnižší teplotu vzduchu do té doby vůbec na země­kouli měřenou, a to –84° C ve výšce 20.000 m nad vý­chodní tropickou Afrikou. Třísvazkové dílo „Vědecké balo­nové výstupy", vydané v r. 1900, bylo po dlouhou dobu studnicí studia volného ovzduší. Zlatá meteorologická me­daile Buys-Ballotova, udělená mu holandskou akademií věd a propůjčená jen meteorologům světovým, byla výrazem ocenění jeho odborných zásluh.

Dan la Cour (1879—1942), dánský geofysik a ře­ditel kodaňského meteorologického ústavu, specialista v otázkách magnetických, zasloužil se o uspořádání mezi­národního polárního roku meteorologického od srpna 1932 do července 1933. Tento polární rok byl jednou z nejvelkolepějších přírodovědeckých mezinárodních událostí. D. la Cour byl po určitou dobu presidentem geodetické a geofysikální unie, která je jedinou tribunou, spojující meziná­rodně meteorology, klimatology, magnetiky, hydrology, astronomy, seismology a geodety v jeden vědecký meziná­rodní sektor. D. la Cour navštívil před touto válkou Pra­hu, kde měl přednášku o svých vědeckých pracech za zmí­něného polárního roku.

Herhert Harvey Kimball (1862—1944), stal se známý v meteorologických kruzích svými pracemi v oboru slunečního záření, které vykonával jako vědecký úředník ve Weather Bureau ve Washingtonu, resp. na Harvardské universitě a Blue Hill Observátory v USA. Kimball se zasloužil o konstrukci základních a standard­ních přístrojů, jimiž se zjišťuje sluneční záření a podle nichž se určuje solární konstanta. V r. 1927 jsme poznali tohoto skromného učence osobně v Praze. Byl po řadu let předsedou mezinárodní komise pro solární otázky v me­teorologii.

T. J. W. Whipple (1878—1944), britský meteorolog, úředník věhlasného Meteorological Office v Londýně a od r. 1912 šéf observatoře tohoto ústavu v Kew. Za svého pů­sobení vybudoval dík všestranným vědomostem fysikálním tuto observatoř v ústředí, které pracovalo na stěžejních otázkách v aerologii, atmosférické elektřině, akustice, ve­dle hlavních výzkumů meteorologie všeobecné.

F. Linke (1882—1944), německý meteorolog, byl v poslední době vědeckým partnerem švýcarského badatele Dorna; napsal také jeho nekrolog a dlouho jej nepřežil, byv raněn mrtvicí za náletu na Frankfurt n. Moh., kde působil jako profesor meteorologie na universitě. Linke je znám našim meteorologům a halneologům velmi četnými, výstižnými pracemi v několika odvětvích meteorologie (aerologie), synoptiky i bioklimatologie. Linke první za­vedl klasifikaci tzv. vzdušných hmot. Odborně vysoce ná­ročný Linke měl velmi pěkný vztah k naší české vědě, jak to osobně vyjádřil vůči podepsanému v r. 1942.

A. Gr., MZ 1948/6, ročník 2, str. 147-148

---

 

Dne 27. července t. r. (1948) uplynulo 5 let od úmrtí prof. Kar­lovy university PhDr. Václava Lásky (nar. 24. srpna 1862 v Praze). Byl to jeden z největších zjevů české vědy, badatel na poli exaktních věd přírodních obdivuhodně vše­stranný. Jeho vědecký literární odkaz — přes 300 publi­kací, mnoho z nich v knižním Rozsahu — obsahuje řadu prací průkopnických, které učinily Lásku světoznámým. Láska vyšel z matematiky a astronomie, jsa vědeckým pracovníkem pražské hvězdárny. Přitom však pracoval také jako meteorolog, jak dokazují četné meteorologické publikace z let 1885 až 1900. I později vrací se ještě v ně­kolika pracích k tématům z meteorologie a klimatologie. Jeho činnost ve Lvově, kde byl od r. 1895 do r. 1911 pro­fesorem techniky a ředitelem astronomické a seismické observatoře, jej však usměrňovala hlavně ke geodesii a k nedávno předtím se osamostatnivší a rychle se rozvíje­jící geofysice, především pak seismice. Na tomto posled­ním poli Láska nabyl záhy světového jména. Zvláště na jeho studium periodického seismického neklidu a na vy­světlení jeho vzniku pohybem barometrických minim by se nemělo zapomínat ani dnes, kdy problém mikroseismů zaměstnává tolik jak seismiky, tak i meteorology.

Láskovo pražské působení od r. 1911, kdy byl jmenován profesorem užité matematiky na Karlově universitě, kde působil až do r. 1933, podnítilo ho k intensivní činnosti na poli graficko-numerického počtu, statistiky, počtu pravdě­podobnosti a pojišťovnictví. Jeho zájem začal znenáhla postihovat všechny obory přírodních věd, jež používají matematických metod. Pracoval na př. i v geografii, zvláště v problémech kartografických, hydrologii a balneologii. Zvláštní láskou jeho však byla a zůstala geofyzika. Neomezil se v ní na seismiku; věnoval plnou pozor­nost také magnetismu a gravitaci. Jako první ředitel geofysikálního ústavu v Praze, založeného r. 1920, snažil se přes všechny překážky, aby geofysika zapustila u nás ko­řeny a abychom po této stránce drželi krok s vývojem v cizině. Všechnu svou práci konal Láska z vyššího hle­diska; vždy hleděl proniknout co nejdále k podstatě věcí a z isolovaných poznatků dobrat se jednotného vědeckého názoru na smysl a účel věcí v rámci života a světa. Byl filosofem, jemuž byla filosofie vědou všech věd a všeho, co s nimi souvisí. Filosofickým spisem zakončil také r. 1939 svou vědeckou činnost.

Láska byl člověkem předobrým. Vždy budeme s úctou vzpomínat jeho skromnosti i toho, že svým spolupracov­níkům byl vždy laskavým učitelem a otcovským rádcem.

A. Zátopek, MZ 1948/4, ročník 2, str. 100

---

 

Ing. Jaromír Naibrt

Státní meteorologický ústav zaznamenává ve smutné kronice úmrtí zasloužilého odborníka v letectví, ministerského rady Ing. Naibrta, který náhle zemřel dne 3. února 1948. Ing. Naibrt náležel k zakladatelům civilního letectví za I. republiky a v této funkci měl velmi blízko ke vzniku a vývoji letecké meteorologie, jejímž výkonem tehdejší ministerstvo veřejných prací pověřilo Státní ústav meteorologický. Pan Ing. Naibrt svým rázným a cílevědomým vystupováním dovedl prosadit a odborně náležitě zdůvodnit vše potřebné k řádnému chodu služby a tím častokráte prospěl i letecké meteorologii. Obzvláště dbal toho, aby tato služba byla v rukou kvalifikovaných odborníků.

Státní meteorologický ústav vděčně vzpomíná zásluh zesnulého.

A. G., MZ 1948/1, ročník 2, str. 24

---