Ivana Nemešová

RNDr. Ivana Nemešová

 (31. 12. 1940 v Blatné – 29. 10. 2008 v Praze)

Koncem října roku 2008 náhle zemřela RNDr. Ivana Nemešová, CSc., vědecká pracovnice Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Jen málokdy se lze setkat s tím, že odchod jednoho člověka ze života zarmoutí tolik kolegů, spolupracovníků, přátel a známých, jako se tomu stalo v případě Ivany. Svědčí to o tom, jak moc – a z různých důvodů – pro mnoho ostatních lidí znamenala.

Po vystudování meteorologie na Matematicko-fyzikální fakultě UK a po krátké epizodě na Katedře meteorologie MFF UK zakotvila Ivana Nemešová v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, kde působila až do své smrti. Hlavním tématem její vědecké práce v sedmdesátých a osmdesátých letech byla konvekce, obzvláště pak mělká konvekce a umělé zásahy do oblačnosti a srážek. Na toto téma publikovala řadu článků, mimo jiné ve spolupráci s Danielou Řezáčovou (roz. Lakomou) a Evou Smítkovou; za zmínku stojí, že jako první u nás uplatnila v modelování konvekce metodu vtahování. Kvůli politické situaci sedmdesátých a osmdesátých let publikovala dr. Nemešová své práce téměř výhradně v Meteorologických Zprávách a domácím časopise (byť vydávaném v angličtině a tehdy i ruštině) Studia geophysica et geodaetica. V letech 1976–1977 absolvovala pobyt na Imperial College v Londýně, z něhož odborně čerpala dlouhá léta poté, a tam navázaná přátelství a kontakty udržovala až do konce svého života.

V r. 1990 učinila dr. Nemešová ve své odborné kariéře zásadní obrat. Opustila zajeté koleje výzkumu konvekce a rozhodla se vstoupit na pro ni zcela novou půdu klimatologického výzkumu. Zpětně hodnoceno, bylo to rozhodnutí prozíravé. Stala se zakladatelkou moderního klimatologického výzkumu v Ústavu fyziky atmosféry. Z tehdy vlastně „zbytkového“ malého oddělení, nazývaného „oddělení cirkulace atmosféry a změn klimatu“, jehož vedoucí se stala, postupně během devadesátých let vybudovala kvalitní a věkově perspektivní výzkumný tým, který se zaměřil zejména na regionální analýzu proměnlivosti a změn klimatu, ať už v nedávné minulosti nebo v budoucnosti. Stojí za to připomenout, že první grantový projekt zaměřený na klimatologii, jejž dr. Nemešová řešila, se věnoval pozorovaným změnám vlastností vzduchových hmot v souvislosti s postupující klimatickou změnou. O správnosti jejího rozhodnutí věnovat se klimatologii coby perspektivnímu oboru a o její schopnosti obklopit se kvalitními zejména mladými spolupracovníky svědčí třeba i to, že zatímco v roce 1990 začínala s klimatologií v Ústavu fyziky atmosféry sama, dnes čítá oddělení klimatologie ÚFA deset lidí. Zmínit je třeba i množství publikací ve špičkových odborných časopisech, jimiž se klimatologický výzkum v ÚFA i dr. Nemešová osobně od počátku 90. let prezentovaly v mezinárodním měřítku. Podíl Ivany Nemešové na vzniku těch, u nichž její jméno mezi autory nevystupuje, je sice neviditelný, ale neméně významný: nejen že jsme se na ni pravidelně obraceli s prosbami o věcné i jazykové „opřipomínkování“, ale především jsme měli možnost žít a pracovat v ovzduší prostoupeném svobodnou tvůrčí činností, ve kterém bylo minimalizováno „plnění úkolů“ a hlavní důraz spočíval na vlastní aktivitě, jen nenápadně usměrňované a podněcované.

Možná nejprozíravějším krokem dr. Nemešové bylo navázání úzké spolupráce s několika českými i slovenskými institucemi, jež se zabývaly a zabývají dopady klimatické změny na zemědělství, hydrologii, vodní hospodářství či lesnictví. K tomu došlo v polovině 90. let v rámci tzv. Country Studies, financovaných Agenturou ochrany prostředí (Environment Protection Agency, EPA) Spojených států amerických, jejichž hlavním cílem byla podpora výzkumu klimatické změny a jejích dopadů v postkomunistických zemích a kde dr. Nemešová patřila mezi hlavní hybné síly. Úzké vztahy navázané Ivanou Nemešovou v polovině devadesátých let trvají ve své většině dodnes, a zejména spolupráce s bioklimatologickou skupinou okolo prof. Žaluda (a dříve dr. Rožnovského) z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně vyústila do společného zapojení v mezinárodních projektech a do mnoha pozoruhodných vědeckých výsledků. Mezi dalšími institucemi, jež se v druhé polovině 90. let pod vedením dr. Nemešové ve společných multidisciplinárních projektech na výzkumu dopadů změny klimatu podílely: Ústav pro hydrodynamiku AV ČR, Hydrobiologický ústav AV ČR (dnes součást Biologického centra AV ČR, Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR (dříve Ústav ekologie krajiny), a Samozřejmě rovněž Katedra meteorologie a ochrany prostředí MFF UK a Český hydrometeorologický ústav. Na Slovensku udržovala dr. Nemešová úzké kontakty zejména s Ústavem hydrologie SAV a se Slovenským hydrometeorologickým ústavem.

Kdybychom hodnotili vědecké aktivity mírou prestiže, pak bychom za jeden z vrcholů působení dr. Nemešové jistě mohli označit uspořádání mezinárodní konference „Climate Variability and Climate Change Vulnerability and Adaptation“ v září 1995 v Praze byla jej í hlavní organizátorkou a editorkou sborníku příspěvků, který vyšel v knižní podobě. Konference přitáhla na 150 účastníků ze 75 zemí, včetně Spojených států a Kanady; sponzorována byla mj. americkou EPA a programem ENRICH. Společenským vrcholem této konference, a také přiznáním Statutu vysoké kvality, byla přednáška americké ministryně energetiky paní Hazel O'Leary, tehdy sedmé osoby v hierarchii amerických politiků.

Dr. Nemešová působila jako předsedkyně Národního komitétu Mezinárodního programu geosféra-biosféra (IGBP), výrazně se angažovala v Národním klimatickém programu Československa a České republiky. Dlouhá léta byla členkou Komise pro Životní prostředí Akademie věd a vedoucí oddělení klimatologie a aeronomie ÚFA. Čtyři roky zastupovala Českou republiku ve vědeckém panelu Severoatlantické aliance (NATO), jehož úkolem bylo posuzování projektů vědecké spolupráce, jež tato jinak vojenská organizace financovala. Další její aktivitou bylo působení v programu ENRICH (Evropská síť pro podporu výzkumu klimatické změny), financovaném Evropskou komisí, kde působila jako styčný pracovník (oficiálně v angličtině „liaison officer“) pro střední a východní Evropu. Podílela se i na práci Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC); přínos dr. Nemešové ocenil IPCC diplomem stvrzujícím, že svou prací přispěla k udělení Nobelovy ceny této organizaci. Poté, co v roce 2000 překonala vážné zdravotní problémy, se dr. Nemešová rozhodla své zejména mezinárodní aktivity omezit a svou činnost směřovala čím dál více do oblasti popularizace. Pro Českou televizi přeložila několik dokumentárních filmů BBC o klimatické změně, podílela se na překladech populárně-naučných knih či psala populárně vědecké články, například do časopisu Vesmír. AŽ do své smrti přitom byla velmi platnou členkou oborové komise Grantové agentury Akademie věd.

Pro mne osobně patřila Ivana Nemešová k nejdůležitějším lidem, jež jsem ve svém životě potkal. Byla to ona, kdo mě zasvěcoval do světa vědy, a kdo tak asi nejvýznamněji přispěl k mému odbornému růstu. Od ní jsem se naučil, jak věda funguje, jak pracovat s odbornou literaturou, jak si počínat na odborných konferencích. S její pomocí jsem psal své první publikace do kvalitních zahraničních časopisů, její nápady jsem v počátcích své kariéry uskutečňoval. Její zásluhou jsem dostal možnost vyjet na dlouhodobé pobyty do zahraničí. Seznámila mě s mnoha evropskými i světovými špičkami v oboru – hodně těchto kontaktů kultivuji dodnes.

Troufám si tvrdit, Že jsme k sobě měli velmi blízko – přes věkový rozdíl jedné generace, i přesto, že jsme si nikdy nepřestali vykat – což byl ostatně její styl. Na toho, kdo Ivanu znal jen povrchně, mohla působit nepřístupným, naježeným, sršatým dojmem. To byl však jen obal; uvnitř se skrývala velmi empatická osobnost, která s druhými uměla prožívat jejich starosti, uměla druhým nezištně pomáhat. Pořád si nemůžu zvyknout nato, že když potřebuji prokonzultovat nějaký problém v angličtině, rozdělit se o čerstvé odborné poznatky, nebo si jen poklábosit o politice či nějaké úplné hlouposti, postěžovat si či probrat své i velmi osobní problémy, už se nemůžu zvednout a jít do sousedních dveří. V sousední kanceláři, kde Ivana celá léta seděla, je teď prázdno, jen na její nástěnce pořád visí fotky dětí nás, jejích mladších kolegů, nadepsané „nejmladší člen klimatologického týmu,“ a tak podobně: i z toho je vidět, že nás, mladší a mladé, i s našimi potomky brala za jednu velkou rodinu. Když řeknu, že se o životy naše a našich dětí zajímala, bude to málo: ona je s námi skutečně prožívala. Nemůžu si zvyknout ani na to, že už nikdy mě ráno na stole nebude vítat její štrúdl (dělala výborný s jablky i s tvarohem, ke kterému přidávala trochu kokosu), že už nám nikdy neuvaří některou ze svých specialit, z nichž vynikaly srnčí nebo kančí na smetaně, husí játra v husím sádle (s mandličkami), či karbanátky.

Zni to možná banálně, ale Ivana Nemešová mně i mnoha dalším mým kolegům opravdu schází. A ten, o kom se dá toto vyslovit, nežil svůj život zbytečně.

Čest její památce.

Přehled publikací Ivany Nemešové je uveden v MZ

Radan Huth, MZ 2009/5, ročník 62, 61–64