You are here

Josef Stepling a vichřice v roce 1756

Josef Stepling – 300 let od narození

Tomáš Halenka

Joseph Stepling se narodil dne 29. června 1716 v Řezně. Po svojí matce byl českého původu, jeho otec ale pocházel z  německého regionu Vestfálsko a pracoval jako sekretář vyslanectví u říšského sněmu, celkem záhy ale zemřel a matka se se svým synem odstěhovala do Prahy. Tady Joseph Stepling navštěvoval jezuitskou latinskou školu a pod vlivem svého domácího učitele si oblíbil zejména astronomii, matematiku a přírodní vědy. Již na jaře 1733 vypočítal podle tabulek zatmění Měsíce, k němuž došlo dne 28. 3. 1733. Posléze v roce 1733 vstoupil do jezuitského řádu a studoval filosofii v Olomouci, jako profesor působil na latinských školách a 1743 se vrátil do Prahy, kde se vedle filosofie začal věnovat studiu teologie a souběžně vyučoval jezuitské novice základům matematiky. Vedle matematiky, které se věnoval i v Olomouci, zabýval se v Praze také přírodními vědami, především fyzikou, v roce 1744 prováděl pokusy s elektřinou. Studium teologie, jehož vyvrcholením byl pobyt v jezuitské koleji v Jičíně, ukončil Stepling v r. 1747. Od následujícího roku (1748) již natrvalo působí v Praze, jako stoupenec newtonovské fyziky odmítá vyučovat fyziku podle Aristotela. Na jeho naléhání byla v roce 1751 otevřena v Klementinu hvězdárna, která vznikala přestavbou a úpravami původní vyhlídkové věže, on sám se stal jejím ředitelem. Když po roce 1753 došlo k úpravě studijních řádů, vrátil se Stepling na místo ředitele matematických a fyzikálních studií na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Přestal vyučovat podle Aristotela a do výuky zařazoval výsledky Newtona, Wolfa a Eulera. Jako jeden z mála jezuitů působících na Universitě zůstal Stepling ve svých funkcích i po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Zemřel v Praze dne 11. července 1778.

Vedle rozsáhlé vědecké činnosti v matematice (diferenciální a integrální počet, teorie čísel) a fyzice (elektřina, optika) se věnoval astronomii, a to zvláště ve vztahu ke geodetickým úlohám zpřesňování určování geografické polohy. V rámci přírodovědných pozorování i jako doplněk astronomického programu klementinské observatoře zavedl systematická meteorologická pozorování a měření základních meteorologických prvků v roce 1752. Tak vznikl základ pro dnes velmi známou klementinskou řadu rekonstruovanou od roku 1775.

Věstník ČMeS 2016/2, prosinec 2016


 

Josef Stepling a vichřice ve střední Evropě v únoru 1756

Jan Munzar (Ústav geoniky AV ČR Brno)

Joseph Stepling and windstorms in central Europe in February 1756. In 2006, there are two „Steplingian“ anniversaries to be commemorated. The first of them is the 290th birth anniversary of this founder of Czech meteorology and the first director of the observatory in Prague-Klementinum. The second one is the 250th anniversary of the windstorm occuning from 17–19 Febluary 1756, whose course was observed by Joseph Stepling in close detail and later confronted with records of this event in neighbouring European countries (it was said to have impacted also a greater part of Gerrnany and Belgium). J. Stepling's observations were publicized in 1763 in his now half-forgotten Latin study [24] in which, among other things, possible causes of the dangerous meteorological phenomenon are discussed. Historical surveys revealed that a de facto same windstorm of February 1756 was partly recorded also by a German occasional print in the same year [1]. The paper presents a brief contents of the two prints and more precised data on the regional occurrence of the windstorm based on available entries in primarily German chronicles. The windstorm came to existence in relation with a deep depression over central Europe, whose centre was situated to the north of Prague. The existence and progress of this cyclone is among other things documented by the fact that air pressure gauged by the Klementinum station on 19 February increased from the morning to the evening by nearly 30 hPa.

1. Úvod

Josef Stepling, „astronomus regius“, patři k nejvýznamnějším osobnostem v dějinách přírodních věd 18. století v českých zemích. Narodil se 29. června 1716 v Řezně (Regensburgu) v národnostně smíšeném manželství. Jeho otec, sekretář císařského vyslanectví, pocházel z VestfáIska, matka byla rodilá Češka. Protože brzy po narození syna otec zemřel, přesídlila matka s malým Josefem do Prahy. Vzdělával se na jezuitských školách a v 18 letech byl přijat do tohoto řádu. Poté byl poslán na další studia matematiky a teologie. V roce 1745 byl vysvěcen na kněze a o tři léta později byl jmenován profesorem matematiky a experimentální fyziky a stal se ředitelem matematických a fyzikálních studií na pražské univerzitě (obr. 1). Tato profesura i úřad mu byly vzhledem k jeho pedagogickým zásluhám ponechány i po zrušení jezuitského řádu r. 1773. (Podrobnější údaje k Steplingově biografii lze nalézt např. v publikacích [4, 5, 8–12, 17–21]).

Profesor Stepling se zasloužil o založení hvězdárny v pražském Klementinu a stal se v roce 1751 jejím prvním ředitelem; zůstal jím až do své smrti 11. července 1778. Tento astronom v královských službách se živě zajímal o matematiku, fyziku a meteorologii. S jeho jménem jsou spjata první systematická meteorologická měření a pozorování v Praze. Nebyla to, jak dnes víme, první instrumentální pozorování v Čechách (ta jsou spjata s osobností J. C. Rosta, který denně měřil tlak a teplotu vzduchu, pozoroval směr větru a doprovodné počasí po dobu čtyř měsíců roku 1720 V Severních Čechách). Byla to však první systematická měření tlaku a teploty vzduchu během celého kalendářního roku (1752), doplněná měřením atmosférických srážek, které je nejstarším v českých zemích.

S výsledky svých meteorologických pozorování v roce 1752 seznámil Stepling odbornou veřejnost na přednášce v květnu 1753. Krátce poté je ve výtahu publikoval latinsky ve studii s obšírným názvem: Barometrická, teploměrná a dešťoměrná pozorování, vykonaná v roce 1752 Josefem Steplingem, jezuitským knězem, ředitelem císařsko-královského filozofického učení v Praze, přednesená na filozofickém shromáždění desátý den před červnovými kalendami roku 1753 [23].

Značnou část tohoto pojednání zaujímají Steplingovy názory na účelnost a obecnou prospěšnost pravidelných mnohaletých meteorologických pozorování a důvody malé pozornosti jim věnované. Následují hlavní výsledky a stručně jsou popsány i používané přístroje. Jsou ale publikovány pouze měsíční extrémy, popř. úhrny (primární denní údaje o počasí v roce 1752, z nichž přehledy sestavoval, se bohužel nedochovaly). Českou odbornou veřejnost s tímto pojednáním poprvé podrobně seznámil O. Seydl [19].

Historikové meteorologie si vícekrát kladli otázku, proč v pozdějších publikacích Steplingova nástupce A. Strnada a dalších, např. K. Fritsche, zcela chybí průměrné údaje z let 1753–1768. Je to stěží pochopitelné, když prof. Stepling ve své studii o počasí v roce 1752 zdůrazňoval nutnost víceletých pozorování. Že by svůj názor změnil? Pravděpodobnější by mohlo být, že vzhledem ke svým časově náročným pedagogickým úkolům byl nucen svěřit pozorování počasí svým řádovým bratřím. Nelze to však dokázat, protože ze Steplingových rukopisů, popř. z rukopisů (pozorovatelských deníků) jeho spolupracovníků z Tovaryšstva Ježíšova se nedochovalo do našich dob prakticky vůbec nic.

Je příčinou pouze fakt, že mnohé bylo zničeno, rozkradeno nebo jinak znehodnoceno po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 a následné likvidaci klášterů za vlády Josefa II.? Nebo – jak se domnívá K. Pejml [18] – nešlo o pozorování systematická? Pro tuto druhou možnost mluví např. Steplingova pozapomenutá studie o vichřici v únoru 1756 [24].

2. Vichřice 17. – 19. února 1756 v Praze

Publikovanou studii J. Steplinga o výsledcích jeho pozorování počasí během vichřice počátkem roku 1756 V seznamu jeho dochovaných článků citovali již o. Seydl [20, 21] a K. Pejml [18], ale bez prezentace jejího obsahu. Poprvé byla velmi stručně komentována až autorem tohoto článku před sedmi lety [13], popř. dále v příspěvku [14]. Podrobněji pak byla představena na mezinárodní konferenci z historické meteorologie v Pollingu u Mnichova v červenci 2004 a poté otištěna v jejím sborníku [5].

Steplingova práce |24] je opět psána řečí tehdejší vědy latině a její název ve volném překladu zní: Meteorologická pozorování od 15. do 19. února 1756, kdy, zuřila neobvyklá vichřice, vykonaná jednoduchým barometrem a rtuťovým Réaumurovým teploměrem, spolu s poznámkami (obr. 2). Vedle údajů o změnách tlaku vzduchu (měřených 17. února třikrát a ve dnech 18. – 19. února dokonce čtyřikrát denně) kvantifikuje i další meteorologický prvek – vítr. Studie se v podstatě skládá ze tří částí: z přehledné tabulky výsledků měření a pozorování, slovního popisu průběhu počasí v Praze (doplněného o dodatečně získané poznámky o regionálním rozsahu vichřice) a uzavírají ji poznámky o pravděpodobných příčinách výskytu tohoto extrémního meteorologického jevu.

Úvodní tabulka – rozdělená na dvě části (obr. 2 a 3) – má 5 sloupců: den a hodina pozorování, tlak vzduchu, směr větru, síla větru a „stav oblohy“ tedy počasí. Vítr je zaznamenán jen čtyřikrát a to dvojicemi údajů o jeho směru a síle, tedy jako vektor. Směr je uváděn dodnes platným označením SW SSW). Síla větru je hodnocena postupně čtyřmi čísly: 2, 3, 4 a 3 1/2. Přestože není nikde tato stupnice vysvětlena, zdá se nepochybné, že Stepling použil čtyřdílnou stupnici, kterou navrhl v roce 1723 anglický lékař a fyzik James Jurin (1684–1750), kterou pak v roce 1780 převzala i Mannheimská meteorologická společnost (Societas meteorologica Palatina) pro svůj velkolepý plán vytvoření mezinárodní sítě meteorologických stanic, vybavených shodnými přístroji a stejnou metodikou pozorování. („Mannheimské“ latinsky psané instrukce pro odhad síly větru uvedly: „Síla větru se hodnotí čtyřmi stupni, jimž odpovídají číslice 1, 2, 3, 4. Vítr o síle prvního stupně rozechvívá listí stromů, vítr druhého stupně menší větve, třetího stupně větší větve a vítr čtvrtého stupně, zvaný též bouře (vichřice), ulamuje větve a někdy může přelomit nebo i vyvrátit celé stromy. Naprostý klid ovzduší neboli bezvětří se označuje nulou“).

Průběh počasí v Praze od 15. do 19. února 1756 popsal prof. Stepling takto: „od 9. hodiny 15. února neustále klesal tlak až do 4. hodiny ráno 19. února. Celkový pokles byl 1 palec a půl čárky pařížské stupnice (= 37,5 hPa). Dne 18. února pak od 4 hodin ráno až do večera klesla rtuť téměř o 6 čárek (= 8 hPa). Takový rychlý pokles je předzvěstí příchodu silného větru. Ten nastal kolen půlnoci přibližně od jihozápadu, byl teplý a oblaky jím hnané byly unášeny velkou rychlostí; mezi nimi probleskoval úplněk. Proudění větru ve vyšších vrstvách atmosféry bylo ustálené a jeho rychlost a prudkost taková, že strhl mnohé komíny, a celé je odnášel. Poté, co se zvedl vítr, pokračoval pokles rtuti v barometru (tlaku) až do 4. hodiny ráno 19. února, kdy síla větru a jeho nejhorší běsnění vrcholily (v tabulce je v tomto termínu zaznamenán směr větru „přibližně SW“ a jeho síla stupněm 1). Poté začal tlak vzduchu opět stoupat vítr se pomalu utišoval“ [24].

V době minima poklesl tlak vzduchu na hodnotu 26 palcích a 5 1/2 čárek v pařížských mírách, tedy 716,23 mm nebo 1i asi 955 hPa. Vzhledem k tomu, že neznáme také teplotu vzduchu v Klementinu, můžeme provést jen přibližný přepočet (pro tento účel však postačující) tlaku vzduchu na hladinu moře. Za předpokladu, že rtuťový tlakoměr byl ve výšce 202m n.m. a barický stupeň je přibližně roven 8 m.hPa–1, pak oprava na hladinu moře činí ca 25 hPa, takže minimum tlaku v Praze bylo ráno 19. února asi 980 hPa. Tato poměrně nízká hodnota signalizuje výskyt velmi hluboké cyklony nad střední Evropou. Vzhledem k uváděným extrémním rychlostem větru v Čechách musel pak být v důsledku velkého horizontálního gradientu tlak v jejím středu ještě alespoň o 10 hPa nižší [7].

V této souvislosti se naskýtá otázka: byla vichřice v únoru 1756 také zaznamenána, popř. způsobila škody. i mimo Prahu? Všimly si tohoto jevu některá z dobových kronik nebo pamětí? Po provedené rešerši se zdá, že nikoliv, tento případ není uveden ani ve velké monografii R. Brázdila a kol. o výskytu silných větrů v českých zemích [3], z roku 1756 je v ní ale zmínka, že „gale“ 19. ledna způsobil, podle Paroubka, škody na budovách, když např. v Líbeznicích demoloval tři stodoly.

Na první pohled je nápadný shodný den výskytu vichřice (19.). Pokud jde o měsíc, nemohlo se jednat o omyl pamětníka? Co o něm víme? Jiří Václav Paroubek (nar. 1704 v Sadské), kněz, spisovatel a lidumil, byl od r. 1737 až do své smrti v r. 1778 farářem v Líbeznicích [16]. Jeho paměti od října 1740 do března 1775, které vydal V B. Třebízský, obsahují celou řadu zpráv o počasí.

Konkrétně k roku 1756 zaznamenal: „Téhož roku bylo hrozné větrů vání. Měsíce ledna 19. okolo 7.– 8. hodiny ráno takové se strhlo povětří, že mnoho stavení roztrhal vítr. Stodoly zde ve vsi Líbeznicích tři převrátil, Jakuba Černého, Václava Kasalického u Matěje Šlechty, též i v jiných vesnicích“ [2].

Srovnáme-li tuto informaci se Steplingovým líčením, že „pražská“ vichřice vrcholila ráno 19. února mezi 4. a 7. hodinou, zdá se téměř jisté, že uvedený jev, který pozoroval Paroubek ve vzdálenosti ca 13 km na sever od stanice v pražském Klementinu, datoval při dodatečně psaných záznamech s měsíční chybou. A že zápis o této vichřici psal náš kronikář až s delším časovým odstupem, potvrzuje fakt, že první zpráva z roku 1756 se týká požáru 15. června a druhá hrozné bouřky 23. července (výše citovaná pasáž o „hrozném větrů vání“ v lednu je totiž až třetí v pořadí).

3. Vichřice 7. – 19. února 1756 v dalších státech Evropy

Steplingův popis průběhu vichřice v Praze končí konstatováním, že ze získaných a s velkou pílí shromážděných veřejně dostupných zpráv zjistil, že tato Vichřice postihla Velkou část Německa a část Belgie. Ve Španělsku, Francii. Anglii a Itálii se - podle jeho informací – nevyskytla (v dalším textu ale ukážeme, Že ve Francii zaznamenána byla). Z došlých sdělení dále zjistil, že v mnoha místech, kde večer 18. února začal běsnit vítr, se ráno téhož dne „třásla země“ (vyskytlo zemětřesení). Podle prof. Steplinga se náhlý pokles tlaku vyskytl kromě Prahy také v Řezně, dodal však, že byl nepochybně pozorován i v jiných částech Německa. (Kdo byl jeho informátorem z Řezna, se sice nepodařilo zjistit, připomeňme však, že se v tomto městě narodil a tak zřejmě k němu měl bližší vztah.)

Autorovi tohoto příspěvku se zatím podařilo, dík pomoci Dr. H.-P. Brogiata z Lipska, získat dobové výsledky měře ní tlaku vzduchu jen ze severního Německa – Greifswaldu, kde pravidelně pozoroval počasí profesor tamní univerzity Andreas Mayer (1716–1782 [6]. Z nich vyplývá, že od 11 hodin večer 15. února až do 8 hodin ráno 19. února klesl tlak o téměř 8/10 palce, tedy ca o 28,4 hPa. Z počátečního SW větru o síle 2 se jeho směr stočil na W a zesílil na sílu 3, během 18. února pak změnil na NE a tento směr a síla 3 trvaly až do 19. února v 8 hodin ráno.

Právě tato změna směru větru téměř na opačný svědčí o tom, že v kritickém termínu 19. února ráno se střed velmi hluboké cyklony nacházel s největší pravděpodobností někde mezi Prahou a Greifswaldem v oblasti východního Německa nebo západního Polska. Vzhledem k výskytu vichřic v uvedených státech, nikoli však v Anglii (což je důležité), postupoval střed cyklony pravděpodobně ze severní části Francie, (vichřice řádila v Bourges již v průběhu 18. února) směrem na ENE [7].

Údaj o ranním bezvětří s mlhou a mrholením 18. února v Aachen v jižním cípu Nizozemska popírá existenci této cyklony také jen zdánlivě. V tuto dobu zde patrně krátkodobě působil nevýrazný hřeben vysokého tlaku vzduchu, který se vytvořil v týlu první postupující cyklony již 17. února. V Praze se toho dne pokles tlaku zastavil – od 4 hodin ráno do 3 hodin odpoledne stále 27 palců a 2 čárky (viz obr. 2). Námi podrobněji sledovaná cyklona, pravděpodobně v mladém stadiu vývoje, která velmi rychle postupovala přes západní a střední Evropu 18. a 19. února, byla tedy zřejmě až druhá v pořadí. S ní pak souvisí přechod uzavírající studené fronty (nebo snad již podružné studené fronty) 19. února ráno při minimu tlaku s následnou střídavou oblačností [7].

O mimořádnosti až extrémnosti popisovaného případu postupu hluboké cyklony svědčí také zejména prudký Vzestup tlaku v Praze 19. února od 4 hodin ráno do večera 21 hodin (viz obr. 3), který činil za 17 hodin téměř 30 hPa (!).

Pokud jde o konkrétní oblast výskytu vichřice, podle údajů z Geografického archivu v Lipsku byla 18. a 19. února 1756 zaznamenána podle dobových kronik např. v okolí Heidelbergu, Bonnu. v Duryňsku, Dolním Bavorsku a v Sasku. Pro Prahu byla nejbližším německým regionem, kde se vichřice vyskytla, Horní Lužice (Zittau). Pokud jde o Steplingovu zmínku o zemětřesení, které předcházelo někde vichřici, záznam z města Aachen konkrétně uvádí, že po zemětřesení, které přišlo 18. února v 8 hodin ráno při bezvětří a mlze s mrholením, přišel ohromný vítr, sníh a déšť.

Jiným zdrojem informací o počasí v Evropě v únoru 1756 je německý příležitostný tisk, který vyšel téhož roku, o němž se zmiňuje Hellrnannova monografie [6]. Ten se dochoval patrně v jediném exempláři v Bavorské státní knihovně v Mnichově (obr. 4). V něm se mj. dozvídáme, že mimořádně hrozný, bouřlivý vítr projevil svou prudkost i ve zdejším švábském kraji (Schwabenland) velmi zle. Tato vichřice řádila prudce i ve Würtenbersku, takže lidé, kteří přišli z venkova do Stuttgartu, nebyli schopni popsat ty škody, které nastaly v tamních lesích, na ovocných stromech, plotech, stodolách a domech... Na silnicích ležely poražené stromy tak vysoko, že se nedalo skoro projít. Dopis ze Stuttgartu z 21. (tohoto měsíce) podává ještě tuto zprávu: Dne 18. (února 1756) v noci kolem 9. hodiny vanul vítr již silně, v 11 hodin byl ještě silnější, mezi 12. a 1. hodinou přišly tak silné nárazy větru, že se chvěla všechna stavení. Bylo strženo mnoho tisíc střešních tašek a je velmi s podivem, že se žádný dům nezhroutil. Kolem 2. hodiny v noci se zdála být prudkost větru menší, ale kolem 3. hodiny došlo k opětnému zesílení a ke 4. hodině (19. února) nabyl největší síly, ale po 4. hodině se konečně utišil.. Přitom nebylo možné zaznamenat ani to nejmenší množství deště ať před vichřicí, ani během ní nebo po ní. Obloha byla většinou jasná, mraky se vyskytovaly jen vzácně. Dalo se (tedy) předpokládat, že vítr přišel od severozápadu... Hned po 5. hodině se zvedl opětovný nápor větru, který však neměl dlouhého trvání, až konečně pomalu ustal, což se stalo k 7. hodině, kdy byla celá obloha zatažená dešťovými mraky. Je zvláštní – píše se v závěru líčení, že se tento bouřlivý vítr přesunul k východu... a nastal v době úplňku [1].

Současná dokumentace ukázala, že vichřice se vyskytla i mimo území Německa. Konkrétně ve střední Francii, ve městě Bourges 18. února 1756 „ouragan“, tedy vítr o síle 12. stupně Beaufortovy stupnice, poškodil mj. klenbu kostela a velký štít jednoho paláce. A ve Švýcarsku, v kantonu Curych jak ve městě, tak v okolí téhož dne foukal bouřlivý vítr, který shazoval tašky ze střech, dokonce i komíny. V obci Bauma na několika místech trhal celé nové střechy, v Eglisau shodil dva komíny a dokonce odkryl celé střechy.

4. Závěr

V poznámkách, které uvedl J. Stepling v závěru svého pojednání o vichřici v únoru 1756, uvažuje stručně o příčinách vichřice a přičítá ji z velké části proměnlivé elasticitě ovzduší. V této souvislosti se pouze jednou odvolává na jiného vědce – „zkušeného Halesia“. Tedy na anglického fyzika a fyziologa Stephena Halese (1677–1761), jednoho z konstruktérů lineární stupnice teploměru a autora prvních pozorování půdním teploměrem.

Ve srovnání s „klimatologicky“ vyznívající Steplingovou studií o počasí v roce 1752 přináší jeho článek o vichřici, která se vyskytla čtyři roky poté, výrazný pokrok – totiž pokus měřit a sledovat změny meteorologických charakteristik před a při výskytu konkrétního povětrnostního jevu v průběhu několika dnů. Spolu s vážným úsilím podchytit regionální výskyt vichřice je možno považovat publikaci prof. Steplinga, která předešla zhruba o 20 let iniciativu Mannheirnské meteorologické společnosti, zajeden ze Střípků, z nichž se později konstituovala synoptická meteorologie.

Na tomto případu historické a zřejmě mimořádně silné vichřice roku 1756 se ukázalo, že i nejstarší měření a pozorování v pražském Klementinu lze synopticky interpretovat, což může mít i určitý praktický význam. Zejména pak dlouholetá klementinská řada tlaku vzduchu, které na rozdíl od teplotní řady nebyla dosud věnována dostatečná pozornost, by tedy mohla do jisté míry přispět k řešení vysoce aktuální problematiky, týkající se změn četnosti a variability extrémních povětrnostních jevů na území Česka.

Steplingovo jméno je uvedeno zlatým písmem na jedné ze 72 desek z červené míšeňské žuly na monumentální budově Národního muzea v Praze, postaveného v letech 1885–1890. V dobovém zdůvodnění jeho zásluh se uvádí: "Josef Stepling (1716–1778), jezuita, matematik, astronom, zakladatel klementinské hvězdárny, ctitel Isaaca Newtona" [22]. Není zde tedy ani slovo o jeho přínosu pro meteorologii.

Jedinou oficiální památkou na působení prof. Steplinga v Klementinu je dnes skromný pomníček na jeho druhém nádvoří, v podloubí u zdi Státní technické knihovny. Původně stával v sále univerzitní, dnes Národní knihovny, kam byl postaven na přímý rozkaz císařovny Marie Terezie, který vydala krátce po jeho úmrtí (obr. 5). Latinský nápis na něm uvádí: „Josefu Steplingovi, o vzdělanost a tuto knihovnu mimořádně zasloužilému, na památku a jako příklad potomkům Marie Terezie. Zemřel 11. července 1778“.

Poděkování

Tento příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru Akademie věd ČR č. AV0Z30860518. Autor  upřímně děkuje Dr. Heinzi Peteru Brogiatovi, vedoucímu Geografické centrální knihovny a Geografického archivu Institutu für Lánderkunde v Lipsku za ochotné poskytnutí fotokopií rukopisných excerpt o počasí v Evropě v únoru 1756, PhDr. Luboru Kysučanovi z Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci za překlad Steplingova příspěvku o vichřici roku 1756 a úryvku z ,,mannheimského" návodu k pozorování z latiny do češtiny a RNDr. Vilibaldu Kakosovi z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR za pomoc při interpretaci dobové synoptické situace. Díky patří také Bavorské státní knihovně v Mnichově za laskavé poskytnutí kopií německého příležitostného tisku z r. 1756.

Lektor RNDr. V. Kakos, rukopis odevzdán v březnu 2006.

Literatura je uvedena v níže uvedeném výtisku MZ

Jan Munzar, 2006/3, ročník 59, str. 86–90