Oldřich Kostka

VZPOMÍNKA NA RNDr. OLDŘICHA KOSTKU

Před patnácti lety, 3. srpna 1960, zemřel při tragické události účastník 5. sovětské expedice do Antarktidy, československý meteorolog RNDr. Oldřich Kostka. Nechceme zde dnes hodnotit jeho práci a jeho význam pro československou meteorologii. Chtěli bychom si ho jen připomenout jako člověka a jako meteoro­loga. V pozůstalosti dr. Jana Brádky byl nalezen dopis, který mu psal dr. Kostka z Antarktidy krátce po svém příjezdu v lednu 1960. Domníváme se, že velmi pěkně ilustruje Kostkův poměr k jeho práci a lásce — meteorologii — a proto jej téměř celý před­kládáme i čtenářům Meteorologických Zpráv.

Mirný, 23. 1. 1960

Nazdar Honzo,

posílám pozdrav a pár řádek z Antarktidy. Plavbu jsme hladce absolvovali a šťastně dorazili až k pobřežním ledům, ovšem musím Ti prozradit, že námořník by ze mne asi nikdy pořádný nebyl. Třebaže mně turbulence v letadle nedělá vůbec nic, tak na lodi mně bylo houpání nepříjemné. Rybičky jsem sice ne­krmil ani jednou, ale v několika případech jsem shledal za jedi­nou vyhovující polohu horizontální, tj. vleže.

Tolik tedy k všeobecnému, bylo by toho samozřejmě více, ale to bych se zapovídal na několik stránek a na to bohužel čas ne­mám. Kričak (sovětský synoptik — pozn. red.) mě totiž šoupnul hned naostro služby synoptika, protože toho svého nechal na Lazarevu, kde zajišťuje průzkumné a mapovací lety v západní části východní Antarktidy. Tak si tedy „máknu". Je to tady specielní práce dělat zde analysu synoptické mapy. Za prvé jsou potíže již s termínem „synoptická mapa", protože jseš nucen do ní dát údaje s rozptylem 3 — 6 hodin, chceš-li na ní vůbec něco mít, a i tak děláš grandiosní interpolace a extrapolace. Druhá potíž je s větry pobřežních antarktických stanic, které jsou málo representativní, a tak Ti v analyse ještě ze všeho nejvíce pomáhají výškovky a hlavně větry ve výšce. Děláš tu vlastně takovou zkombinovanou „single station analysis". O frontální analyse se příliš hovořit nedá, spíše se snažíš udržet logiku v umístění, postupu a změnách barických útvarů ze dne na den, a potom ze známých zásad o rozložení počasí v jednotlivých částech těchto útvarů dělat závěry o možném počasí. Každý den musíš kromě analysy nové mapy korigovat ještě mapu předešlou podle vývoje na mapě nové. Když se někdy nad tím zamyslím, zda to, co se zde dělá, je doopravdy analysa, rak jsem na pochybách. Když totiž nevidíš někdy na následujících mapách dost jasně potvrzení pře­dešlých závěrů, tak nevíš kde máš s analysou začít, na čem stavět, co vzít za faktické. Ale důležité je, že se vůbec něco dělá. Kričak má kromě toho grandiosní plány na naši žimovku, přes zimu chce zřídit dvě přechodné stanice na pobřežních ledovcích západně a východně od Mírného, v létě potom dvě stanice ve vnitrozemí, jednu na jih od stanice Mawson, druhou na jih od Lazareva. Chce tak prostě zhustit síť stanic (chce tam dělat i sondáže) a získat možnost přesnější analysy cirkulace ovzduší nad Antarktidou. Na rozdíl od jiných zastává totiž názor, že přízemní polární výše zasahuje nad Antarktidou často do velkých výšek (6 — 8 km) a tak podstatně ovlivňuje cirkulaci. Má kromě toho ještě řadu jiných osobitých názorů, o těch však až ústně po návratu. Celkem to nebude nezajímavá spolupráce s ním.

Já bych se chtěl kromě této spolupráce na analyse přízemních a výškových map ještě trochu podívat na jejich metodu barometrického určování výšek ve vnitrozemí Antarktidy, protože je to velmi důležité při analyse výškovek, jmenovitě při kritice sondážních údajů výšek isobarických ploch těchto stanic. To totiž může mít zásadní vliv na názory, zda je nad Antarktidou výše či níže, či jak je vysoká a jak je utvářena. Zajímavá práce se také rýsuje ve spolupráci s Němci z NDR, kteří zde budou měřit přízemní a výškový ozón. Jeho změny během letního polárního dne a zimní polární noci mají pravděpodobně za následek anomální změny výšky a teploty tropopausy.

Ještě jsem Ti v úvodu zapomněl napsat jeden fakt, který je sice uveden ve všech učebnicích meteorologie, kterému se však věnuje jen málo pozornosti při učení a později při nazírání na všeobec­nou cirkulaci. Teprve když to zažiješ na vlastní kůži, tak si to uvědomíš se všemi důsledky. Je to výrazná asymetrie cirkulace i teplotních poměrů na severní a jižní polokouli vzhledem k rov­níku. Již od Španělska jsme měli hezké počasí a od Dakaru horko či přímo dusno. Vzpomínal jsem přitom na Zdeňka (dr. Gregora, který byl v té době v Conakry — pozn. red.), jak v tomhle pekle přežije rok či dokonce dva. Přitom jsem si říkal: tak a teď přije­deme do tropů, zde to bude ještě vlhčí a to pravé peklo s horkem přijde až teprve za rovníkem, vždyť tam bude slunce nad hlavou (v tu prosincovou dobu). A vidíš, ještě jsme nebyli na rovníku a již začaly vát pasáty jižní polokoule, na rovníku se ještě dalo jakž takž koupat, za rovníkem se však citelně ochladilo (z 28—30 °C na 20—22 °C) a očekávané peklo již nepřišlo. Když jsme dojížděli ke Kapskému Městu, kde bylo v poledních hodinách slunce prak­ticky nad hlavou, měli jsme obdobné teplotní podmínky jako u severního pobřeží Afriky či na jihu Španělska, kde se v tutéž dobu slunce „plavilo" v poledne kolem 50° nad obzorem. Za Kapským Městem to potom v jednom až dvou dnech skočilo na 7—10 °C a k pobřeží Antarktidy to postupně slezlo k nule.

Vliv studené Antarktidy, který se projevuje teplotními pod­mínkami nejen ovzduší, ale i moře, jsme tedy pocítili již na rovní­ku. Možná, že se Ti zdá, že jsem se pitomě zakecal o něčem, co je samozřejmé, ale na mne to působilo velmi silně, když jsem prak­ticky „okusil" tuto výraznou asymetrii.

Musím ale již končit, protože je jedna hodina po půlnoci a zítra nás čeká šichta. Asi již začneme vykládat lodě. Ob se zatím za poslední týden prokousala ledem asi o 15 km blíže, takže je nyní od Mírného již jen 4—5 km, blíží se k poslední velké puklině v ledu, u té zakotví a začne vykládání na led.

Měl bych toho sice ještě na povídání moře moc, ale musím si to nechat na návrat. Pak bych vám neměl co říci.

Vyřiď prosím Tě všem v Komořanech pozdrav, hodně klidu a zdraví Tobě i rodině a na shledanou se těší

Olda.

Zpracoval Zdeněk Novák, MZ  1975/4, ročník 28, str. 125