You are here

Zdeněk Sekera

PROFESOR ZDENĚK SEKERA

Prvního ledna 1973 zemřel v Kalifornii univerzitní profe­sor RNDr. Zdeněk Sekera. Těžká choroba ukončila život člo­věka a vědce, jehož práce v meteorologii a fyzice atmosféry jsou citovány a vysoce hodnoceny v celém světě. Jeden z na­šich nejuznávanějších odborníků v atmosférických vědách je však vzhledem k politickému vývoji u nás v poválečném obdo­bí jen málo znám české a slovenské meteorologické veřejnosti.

Narozen v Táboře dne 3. července 1905 studoval po ukon­čení střední školy na Masarykově univerzitě v Brně, kde v roce 1929 získal kvalifikaci pro vyučování matematice a fyzice na středních školách. Ve studiu matematiky (poslou­chal přednášky z pojistné matematiky a matematické statisti­ky) a fyziky pokračoval dále v Praze, kde roku 1930 složil rigoroza s vyznamenáním a byl promován na doktora přírod­ních věd dne 27. června 1930. Ještě před obdržením této hod­nosti začal působit od 1. září 1929 jako asistent ve II. fyzikál­ním ústavu vysoké školy strojního a elektrotechnického inže­nýrství pražské techniky (ČVUT). Začátkem dubna 1932, kdy byl přijat jako asistent do Meteorologického ústavu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, začíná jeho kariéra na poli meteorologie a fyziky atmosféry. Hned v následujících letech publikuje zajímavé práce o polarizaci světla oblohy (1933, 1935, 1938, 1939) a spolupracuje s F. Linkem na vydání tabulek o průchodu světla zemskou atmo­sférou (1939). Z. Sekera byl první, kdo dosavadní vizuální pozorování a měření polarizace okem nahradil registrací foto-elektrickým článkem. Jeho experimentální práce svou novos­tí vzbudily zájem předních odborníků v otázkách atmosféric­ké optiky, byly hojně recenzovány v odborných časopisech a popsány v učebnicích.

Sekerův pobyt v Oslo a Bergenu (1935-1936), tehdy slav­ných centrech dynamické meteorologie, mu ukázal nové per­spektivy pro práci doma i v zahraničí. Vědecké dovolené vyu­žil ke studiu teoretické meteorologie (Oslo) a aerologie, synoptické meteorologie a oceánografie (Bergen). V úzkém styku s profesorem H. Solbergem připravoval pak svoji habi­litační práci, jejíž osnovou byla studie Zur Wellenbewegung in Fliissigkeitetsschichten mít vertikál veränderlicher Geschwindigkeit (K vlnovému proudění v kapalinách s vertikálně proměnnou rychlostí). Kromě této práce, která rozšiřuje pů­vodní studie atmosférických vln, provedené H. Helmholtzem, A. Wegenerem, B. Taylorem, Goldsteinem a Haurvitzem, na libovolný počet vrstev proudícího prostředí (diskuze se týka­la specifického případu tří vrstev), se dr. Sekera zabýval ještě jinými problémy, jako již zmíněnou polarizací světla oblohy, problémem povodňových situací ve střední Evropy (ve spo­lupráci se studujícími meteorologie E. Krausem a S. Brandejsem) a též vlivem horských hřebenů na tvoření sekundár­ních depresí. Na základě těchto studií komise profesorů Kar­lovy univerzity ve složení S. Hanzlík, F. Záviška, R. Schneider a B. Šalamon rozhodla v březnu 1939 pozvat dr. Sekeru k habilitačnímu řízení. Venia docenti z meteorologie, klimatologie a dynamické oceánografie docílil 14. července 1939. Dobrozdání k jeho docentuře s ohledem na jeho výsled­ky ve výzkumu polarizace a intenzity světla oblohy, v teore­tické a synoptické meteorologii podali např. profesoři Ch. Jensen (Hamburk), A. Defant (Berlín), R. Siihring (Postupim), V. Conrad (Vídeň), W. Smosarski (Poznaň), D. Bount (Londýn) a L.W. Pollak (Praha).

Po úspěšném obhájení habilitační práce docent Sekera publikoval za války důležitou práci o izobarické ekvivalentní a vlhké teplotě (1943).

Během války byl nejprve zaměstnán v Geofyzikálním ústavu v Praze. Po jeho rozdělení byl přeložen do Pražské hvězdárny a odtud v roce 1943 nasazen do Geofyzikálního ústavu německé univerzity. Tam vymohl zakoupení soudobé literatury, o kterou byla později obohacena knihovna Meteo­rologického ústavu Karlovy univerzity, a také zachránil zabra­ný inventář českého meteorologického ústavu univerzitního a jeho knihovny. Díky jeho přípravným pracím meteorologic­ký ústav po válce patřil k prvním, které zahájily činnost. Doc. Sekera se rovněž zasloužil o rychlé převzetí meteorologické observatoře na Milešovce do správy Meteorologického ústa­vu Univerzity Karlovy. Po válce působil jako vědecký expert v oboru synoptické meteorologie v tehdejším Státním meteo­rologickém ústavu a v únoru 1946 se ve funkci experta zúčast­nil mezinárodní konference ředitelů meteorologických ústavů v Londýně.

V roce 1946 byl pozván profesorem K.G. Rossbym na univerzitu do Chicaga ke studijnímu pobytu, kde pracoval v Departement of Meteorology. Tam ve spolupráci s přední­mi pracovníky v oboru dynamické meteorologie vznikly prá­ce navazující na habilitační spis doc. Sekery o Helmholtzových vlnách v lineárním poli teploty vzduchu a při verti­kálním střihu větru (1948) a práce týkající se rozložení kinetické energie v barotropním proudění (1949 a, b). Ve stu­dii o Helmholtzových vlnách Sekera teoreticky formuloval podmínky vzniku vlnových oblaků pozorovaných v atmosfé­ře za různých meteorologických situací. Ukázal možnost vzniku transverzálních vln a oblaků nepravidelného tvaru při malém střihu větru na rozdíl od rotorových typů při velkém střihu větru. Kromě vědeckých prací univerzita v Chicagu též ocenila přednášky z dynamické meteorologie doc. Sekery a uvědomila o tom příslušná místa v Praze. Odborné styky v minulosti s profesorem J. Bjerknesem jistě přispěly k pozvá­ní doc. Sekery na univerzitu v Kalifornii do oddělení meteo­rologie v roce 1949.

Tomu však předcházelo několik událostí. Dne 27. března 1947 komise ve složení S. Hanzlík, R. Schneider a B. Šalamon předložila ministerstvu školství a osvěty návrh na jme­nování soukromého docenta Sekery mimořádným profesorem meteorologie, klimatologie a fyziky oceánů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, a to s dodatkem, že prof. Hanzlík odejde 1. října 1948 na trvalý odpočinek a že doc. Sekera jako jeho nástupce nemá rovnocenného kandidá­ta. Protože koncem září 1948 Z. Sekeroví končila jeho dovo­lená, kterou využíval k činnosti na univerzitě v Chicagu, v srpnu 1948 požádal ministerstvo školství a osvěty o dovo­lenou pro školní rok 1948/49, neboť byl pozván přednášet jako mimořádný profesor na univerzitu v Los Angeles. Tam chtěl odborně získat i odborným stykem s významnými učen­ci v oboru geofyziky (prof. Guttenberg) a fyziky oceánů (prof. Sverdrup). V USA pak již působil trvale.

Na univerzitě v Los Angeles (UCLA) se doc. Sekera začí­ná plně věnovat jeho oblíbenému výzkumu v optice atmosfé­ry z doby působení na Karlově univerzitě. Na observatoři v Ondřejově tehdy měřil a registroval - na svou dobu pokro­čilou technikou - polarizaci světla oblohy a navrhl korekční faktory pro měření záření poblíž sluneční korony. Tyto studie prohloubil pak na UCLA jak na poli teorie záření v atmosfé­ře, tak i jeho měření. Jeho úspěchy ve vědecké práci i v peda­gogické činnosti vedly ke jmenování řádným profesorem uni­verzity a k zastávání důležité funkce vedoucího oddělení meteorologie UCLA v letech 1962 až 1967. Kromě působení v oddělení meteorologie profesor Sekera byl od roku 1970 činný v Ústavu pro geofyziku UCLA a mnoho let působil jako konzultant pro výzkumnou organizaci RAND v Kalifornii.

Již v době působení na univerzitě v Chicagu měl profesor Sekera úzký odborný styk s S. Chandrasekharem, z čehož se vyvinula úspěšná spolupráce v následujících letech v oboru atmosférického záření. Sekerová znalost fyziky atmosféry a přesná matematická formulace vztahů vedly k pozvání, aby napsal pro Compendium of Meteorology (AMS, Boston, 1951) kapitolu o polarizaci záření oblohy. V závěru této kapi­toly profesor Sekera jasně definoval tehdejší poznatky i pro­blémy, které bude nutno řešit teoreticky i experimentálně. Poukázal např. na výhody použití Chandrasekharovy teorie polarizace světla oblohy i s ohledem na zahrnutí mnohoná­sobného rozptylu světla na molekulách a naznačil, jak vzít v úvahu rozptyl světla ve sférické atmosféře (Chandrasekhar se v původní práci omezil jen na rovinný problém). Poslední problém Sekera rozpracoval s J. Lenoblem v práci o rovnicích pro přenos záření v planetární sférické atmosféře (Sekera a Lenoble, 1961). Podkladem k této práci byl vlastně před­cházející Sekerův článek o rozptylu světla v atmosféře a o po­larizaci světla oblohy (1956).

Spolu se svým PhD studentem Deirmendjianem řešil Sekera přenos radiační energie v atmosféře v oblasti UV-záře-ní (publikace z r. 1953 a 1956). Výsledky těchto prací našly uplatnění při studiu vlivu částic zemského a mimozemského původu na radiační procesy. Zajímavá diskuze následovala po publikaci článku obou autorů (1954), v němž bylo srovnání celkového záření oblohy s energií globálního záření, která dopadá na horizontální plochu, jestliže se uváží všechny její složky v souladu s Rayleighovým vztahem. Autoři obdrželi dobrý souhlas jejich modelu s experimentem, když byl zahr­nut vliv ozonové vrstvy. K tomuto problému se profesor Sekera vrací několikrát v pozdějších létech hlavně ve spolu­práci s J. V. Davem (1959, 1961 a, b.).

V několika článcích popisuje profesor Sekera se spolu­pracovníky konstrukci a kalibraci fotoelektrického polarimetru pro měření záření oblohy (Sekera et al. 1963; Sekera a Hariharan, 1966). Článek z r. 1966 pojednává o dokonalej­ší verzi přístroje, který umožňoval již přímé měření čtyř Stokesových parametrů. Předběžné výsledky měření přístro­jem připevněným na balonu jsou obsahem článku Rao a Sekera z r. 1967. Zdá se, že v letech 1966-1968 vyvrcholila publikační činnost profesora Sekery, který v té době předložil též několik výzkumných zpráv organizaci RAND. Týkaly se hlavně teoretického rozboru matic rozptylu světla a reciproč­ních vztahů pro polarizované světlo a pro aplikace při studiu přenosu zářivé energie.

Souborný článek o pokrocích v teorii přenosu energie záření (1966) podává přehled o recipročních vztazích popisu­jících záměnnost směrů dopadajícího a rozptýleného záření a zahrnuje i analýzu Stokesových parametrů a jejich modifi­kaci provedenu Chandrasekharem. Článek končí zajímavou formulací problémů a úkolů, které by měly být řešeny v budoucnosti:

a) určit vliv ozonu na absorpci a rozptyl záření v blízké UV-oblasti,

b) studovat rozšiřování absorpčních čar vlivem rozptylu záření,

c) přešetřit vliv rozptylu na emisi atmosférického záření,

d) zabývat se rezonancí rozptylu záření a působením mole­kulární anisotropie na rozptyl záření v atmosféře,

e) sledovat přenos radiační energie v blízké IR-oblasti v reálné atmosféře a uvážit vliv prašných částic na rozptyl záření.

Vymezení těchto úkolů svědčí o hluboké autorově znalosti problémů atmosférického záření i o předvídavosti úkolů důležitých pro studium globálních problémů a klimatických změn.

Jiný přehledový článek profesora Sekery se zabývá po­drobně problémem mnohonásobného rozptylu (multiple scattering) a jeho vlivem na přenos zářivé energie (1968). Autor ukazuje na hlavní překážku jednoduchého řešení - neustálý pohyb atmosférických částic - jež naruší obvyklé fázové vzta­hy. V článku o recipročních vztazích při difuzním odrazu a přenosu radiační energie v planetární atmosféře (1970) je uveden základní systém integrodiferenciálních rovnic pro fázové matice spolu s dokonalejší formulací recipročních vztahů pro difuzní odraz a přenos záření. Tato teoretická stu­die plně potvrdila Chandrasekharův přístup k vyjádření matic pro Rayleighovo záření popisujících ozáření zvolené atmo­sférické vrstvy svrchu a zespodu. Chandrasekhar se vyjádřil o této Sekerově studii: „Problém, který formuloval Rayleigh v r. 1871, našel konečně nyní úplné řešení." Poslední práce profesora Sekery (jen zčásti publikované) se zabývají hlavně důležitým vlivem atmosférických částic na přenos zářivé energie (např. Sekera a Stowe, 1973).

Není možné v krátkém přehledu citovat a stručně popsat všechny články, které publikoval profesor Sekera. Bylo jich asi šedesát a v připojeném seznamu prací jsou uvedeny pou­ze ty nejdůležitější. Kratší studie byly vynechány. Zmíněné články, jejich vysoká odborná úroveň a systematické zaměře­ní na důležité problémy fyziky atmosféry, úspěšná pedago­gická činnost i působení profesora Sekery v různých meziná­rodních organizacích a komisích byly oceněny meteorologic­kou i geofyzikální veřejností.

National Science Foundation, Washington, D.C. spolu s Gugghenheim Memoriál Foundation mu schválily dvě „Senior Post Doctoral Fellowships" (1956, 1957). V roce 1966 byl zvolen jako „Fellow" Americké geofyzikální unie a v roce 1968 jako „Fellow" Americké meteorologické spo­lečnosti (AMS). V roce 1966 obdržel prestižní „Carl-Gustav Rossby Medal" od AMS a v roce 1967 byl vyznamenán „Golden Plate Award" od American Academy of Achievement za význačné vědecké práce.

Profesor Sekera se podílel intenzivně na mezinárodní vědecké spolupráci. Byl členem aerologické komise WMO v létech 1946-1952 a od r. 1957 byl stálým členem radiační komise IAMAP (IUGG).

Meteorologická veřejnost v USA se rozloučila s profeso­rem Sekerou obsáhlým článkem v Bulletinu AMS. Uctila též památku vědce českého původu a připomenula význam jeho prací na mezinárodním sympoziu pořádaném UCLA v Los Angeles.

Poděkování: Autor je zavázán členům rodiny pana profe­sora Sekery, zejména panu M. Sekeroví, za informace a obsta­rání důležitých dokumentů z UCLA.

Oceňuje též pomoc pánů doc.dr. O. Zikmundy, CSc, dr. V. Vítka, DrSc. a doc.dr. J. Bednáře, CSc, při shánění mate­riálů o činnosti pana profesora i při diskuzi a přípravě tohoto článku pro tisk.

Význačné publikace profesora Z. Sekery

Die lichtelektrische Messung der Himmelspolarisation. Gerl.

Beitr. Geophys., 39,1933, s. 285-299. Lichtelektrische Registrierung der Himmelspolarisation. Gerl.

Beitr. Geophys., 44, 1935, s. 157-175. Zur Wellenbewegung in Fliissigkeitsschichten mit vertikál

veranderlicher Geschwindigkeit. Astrophys. Norv., 3, s. 1-69.

Uber die Vergleichsmoglichkeit der visuellen und lichtelektri-schen Messung der Himmelspolarisation. Cas. pro pěstová­ní matematiky a fysiky, 67,1938, s. 278-287.

Nomogramm zur Bestimmung von Hóhe und Azimut der Sonne bei Dammerung. Meteorol. Z., 55,1938, s. 337-339.

Uber die Bedeutung der Obergangsschicht in der Theorie der Helmholtzschen Luftwogen. Gerl. Beitr. Geophys., 54, s. 9-20.

Der Einfluss der Polarisation des Himmelslichtes bei Messungen der Polarisation der Sonnenkorona. Z. Astrophys., 19, 1939, s. 11-15.

Link, R: Tables of Light Path within the Earth's Atmosphere. In: Comptes Rendus de U.I.G.G. Washington 1939, s. 28-30. Bemerkung zur Definition der isobarischen Áquivalent- und Feucht-temperatur. Meteorol. Z. 60,1943, s. 426-428. Helmholtz waves in a linear temperature field with vertical wind shear. J. Meteorol, 5, 1948, s. 93-102. The distribution of kinetic energy in certain types of steady barotropic currents. J. Meteorol., 6,1949, s. 321-329. Study of relative trajectories. Finál report of Upper Winds

Project: The Second Differential Analyzer Problem, Appendix F, Nov. 1949, s. 1-12. Polarization of skylight. Compendium of Meteorology. Boston, 1951, s. 79-90.

Know, J. B.: Forecasting of the Wind Using Relative Trajectories. The Upper Level Winds Project, 13th Report, Appendix B, Aug. 1951, s. 1-27. Theory of Polarization Measurement Suitable for the Investi-gation of Sky Light Polarization. Progress Rep., 28, No. 2, 1951, Appendix A, s. 1-7.

Deirmendjian, D.: Quantitative evaluation of multiply scattered and diffusely reflected light in the direction of stellar source in Rayleigh atmosphere. J. opt. Soc Amer., 43, 1953, s. 1158-1165. Physics of the Atmosphere: Part L Atmospheric Optics. Air Pollution Handbook. McGraw-Hill, 1954.

Deirmendjian, D.: Global radiation resulting from multiple scattering in the Rayleigh atmosphere. Tellus, 6, 1954, s. 382-389.

Polarization of skylight. Encyclopedia of Physics. 48. Springer, 1957, s. 288-328.

Deirmendjian, D.: Atmospheric turbidity and the transmission of ultraviolet sunlight. J. opt. Soc. Amer., 46, 1956, s. 565-571.

Recent developments in the study of the polarization of skylight. Advances of Geophysics, Academie Press, Chapter 2, Vol. 3,1956, s. 43-104.

Light scattering in the atmosphere and the polarization of sky­light. J. opt. Soc. Amer., 47,1957, s. 484-490.

Scattering of light in the atmosphere and diffuse sky radiation. Sci. Progress, 45,1957, s. 479-493.

Dave, J. V: Effect of ozone on the total sky and globál radiation received on a horizontál surface. J. Meteorol., 16, 1959, s. 211.

Extension of the „WKB" Approximation of High-Frequency Scattering by a Dielectric Sphere. Part I: General Expres­sions. The Rand Corporation, Santa Monica, Research Me­morandum RM-2502,1960,44 s. The Effect of Sea Surface Reflection on the Sky Radiation. In: Symposium on Radiant Energy at Sea, IUGG Assembly. Helsinki 1960, s. 66-72.

Coulson, K. L - Dave, J. V: Tables related to radiation emerging from planetary atmosphere with Rayleigh scattering. University of California Press 1960. 548 s.

Dave, J. V: Diffuse transmission of solar ultraviolet radiation in the presence of zone. Astrophys. J., 133,1961, s. 210-227.

Dave, J. V: Determination of the vertical distribution of ozone from measurements of diffusely reflected ultraviolet solar radiation. J. Planet. Space Sci., 5, 1961, s. 122-136.

Lenoble, J.: Equation of radiative transfer in a planetary spherical atmosphere. Proc. National Academy of Sci., 47, 1961, No. 3,s. 372-378.

Viezee, W.: Distribution of the Intensity and Polarization of the Diffusely Reflected Light over a Planetary Disk. The Rand Corporation, Santa Monica, U.S. Air Force Project RAND Report R-389-PR, 1961,45 s.

Multiple scattering in media with anisotropic scattering. I.C.E.S., Pergamon Press 1963, s. 547-557.

Radiative transfer in a planetary atmosphere with imperfect scat­tering. The Rand Corporation, Santa Monica, U.S. Air Force Project RAND Report R-413-PR, 1963,63 s.

Rao, C. R M - Dibble, D.: Photoelectric skylight polarimeter. Rev. Sci. Instrum., 34,1963, No. 7, s. 764-768.

Scattering matrices and reciprocity relationships for various representations of the statě of polarization. The Rand Corporation, Memorandum RM-4924-PR. 91 s. J. opt. Soc. Amer., 56, 1966, s. 1732-1740.

Reduction of the Equations of Radiative Transfer for a Plane-Parallel Planetary Atmosphere. Part L Memorandum RM-4951-PR. The Rand Corporation, Santa Monica 1966.

Reduction of the Equations of Radiative Transfer for a Plane-Parallel Planetary Atmosphere. Part II. Memorandum RM-5056-PR. The Rand Corporation, Santa Monica.

Recent Developments in the Theory of Radiative Transfer in Planetary Atmospheres. Rev. Geophys., 4, 1966, s. 101.

Hariharan, T.A.: A photoelectric skylight polarimeter. Appl. Opt., 9,1966, s. 1415-1417.

Kahle, A.: Scattering functions for Rayleigh Atmospheres with arbitrary thickness. Report R-452-PR. The Rand Corporation 1966. 73 s. Determination of atmospheric parameters from measurements of polarization of upward radiation by satellite or space probe. The Rand Corporation, Memorandum RM-5158-PR. 31 s. Icarus, 6,1967, s. 348-359.

Rao, C. R. N.: A research program aimed at high altitude balloon-borne measurements of radiation emerging from the earth atmosphere. Appl. Opt., 6,1967, s. 221-225. Introduction to multiple scattering problém. Electromagnetic

Scattering. Ed. by R.L. Rowell and R.S. Stein. Gordon and Breach, 1967, s. 523-536. Chapman Function for an Atmosphere with a Constant Temperatura Gradient, Chapman's Issue. Geophys. J. Royal Astron. Soc., 5,1968, s. 134-145. Sky Radiation: Its Intensity and Polarization. Int. Dictionary of Geophysics. Pergamon Press, 1968, 7 s. Radiative Transfer and the Scattering Problém, J. Quant. Spectrosc. Rad. Transfer, 8,1968, s. 17-24. Reciprocity relations for diffuse reflection and transmission of radiative transfer in planetary atmosphere. Astrophys. J., 762, 1970, s. 3-16.

Stowe, L.: Effects of particulate matter on the radiance of ter-restrial infrared radiation. Contributions to Atmospheric Physics. Beitr. Phys. Atmosph., 46,1973, s. 101-111.

Analytic approximations of the forward peak in light scattering by atmospheric polydispersion. (Submitted to the Journal of the Optical Society of America).

Scattering in liquid baze - analytic approximations. (Submitted to the Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society).

Zlektoroval, doplnil a upravil RNDr. K. Krška, CSc., rukopis odevzdán v květnu 1995.

 

Osobní vzpomínky na pana profesora

Jako bývalý student pana profesora Sekery v Praze jsem se s ním setkal několikrát v USA. Vím, že stejně jako pan pro­fesor Hlavatý a jiní měl i on přání podívat se do rodné země. Chtěl se jistě podělit o odborné znalosti i vysoké pocty a uzná­ní s těmi, k nimž měl osobní a odborný vztah a povzbudit ty mladší, aby ho následovali. Z více vzpomínek na pana profe­sora Sekeru uvedu jen několik málo.

Pamatuji se, jak zchladil v r. 1945 mé nadšení pro meteo­rologii slovy: „Dokončete především všechny základní kurzy v matematice a fyzice a potom vychutnejte meteorologii."

V r. 1946 si mne vybral pan docent, abych ho doprovázel do výcvikového centra plachtám na Rané u Loun. Předmětem denních i večerních diskuzí bylo vlnové proudění a využiti teo­retických poznatků i pozorování za letu pro rekordní lety plachtám. Pokud si vzpomínám, pan docent nakonec s úsmě­vem připustil, že hluboké teoretické znalosti z dynamiky atmo­sféry nemusí vždy vést k rekordním letům.

V r. 1967 jsem se zúčastnil kongresu IUGG v Berkeley, USA. Po únavných referátech a živých diskuzích dopoledne jsem se chtěl v poledních hodinách trochu ochladit v univer­zitním bazénu. Čekal jsem v řadě méně oděných mužů na plav­ky, které přiděloval každému plavčík. Tu muž přede mnou se otočil a - byl to pan profesor Sekera. Mnoho jsme potom neplavali, spíš seděli a vyprávěli, co se děje v Praze na uni­verzitě a v meteorologickém výzkumu.

Moje poslední ze setkání s panem profesorem v USA, nedlouho před jeho smrtí, bylo smutné. S kolegou profesorem H. Pruppacherem jsme se ptali na jeho stav po těžké operaci. Stručně nám však naznačil, že ví, jaký je jeho osud, a vyhnul se podrobnější odpovědi. Vyptával se spíše na naše práce a upozorňoval na širší vztah fyziky oblaků k jiným disciplinám meteorologie. Měl zájem o můj osobni život i o celou naši rodi­nu. Po mnoha létech se mi dostala do rukou báseň „Song" od Christiny Rossetti, jejíž první verše, které jsem volně přeložil, mi silně připomenuly to poslední setkání s panem profesorem.

„Až zemřu můj nejdražší,

smutné písně nezpívej mi;

nechci růže u mé hlavy,

ani cypřišů větví stíny.

Buď zelenou trávou nahoře

co déšť a rosa umí zavlažit;

a budeš-li chtít, vzpomeň si,

a chceš-li, nech to být."

Protože jsem chtěl, vzpomněl jsem si a připomenul památ­ku pana profesora Sekery v přítomnosti členů jeho rodiny vědecké veřejnosti během kongresu SVU (Společnost pro vědy a umění, Washington, D.C.) v Praze dne 27. června 1994 v budově ČVUT v Dejvicích. Text této vzpomínky je založen na mém anglickém projevu a je určen především váženým členům České meteorologické společnosti a studentům.

Josef Podzimek, MZ 1995/4, ročník 48, str. 117-120