PROFESOR ZDENĚK SEKERA
Prvního ledna 1973 zemřel v Kalifornii univerzitní profesor RNDr. Zdeněk Sekera. Těžká choroba ukončila život člověka a vědce, jehož práce v meteorologii a fyzice atmosféry jsou citovány a vysoce hodnoceny v celém světě. Jeden z našich nejuznávanějších odborníků v atmosférických vědách je však vzhledem k politickému vývoji u nás v poválečném období jen málo znám české a slovenské meteorologické veřejnosti.
Narozen v Táboře dne 3. července 1905 studoval po ukončení střední školy na Masarykově univerzitě v Brně, kde v roce 1929 získal kvalifikaci pro vyučování matematice a fyzice na středních školách. Ve studiu matematiky (poslouchal přednášky z pojistné matematiky a matematické statistiky) a fyziky pokračoval dále v Praze, kde roku 1930 složil rigoroza s vyznamenáním a byl promován na doktora přírodních věd dne 27. června 1930. Ještě před obdržením této hodnosti začal působit od 1. září 1929 jako asistent ve II. fyzikálním ústavu vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství pražské techniky (ČVUT). Začátkem dubna 1932, kdy byl přijat jako asistent do Meteorologického ústavu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, začíná jeho kariéra na poli meteorologie a fyziky atmosféry. Hned v následujících letech publikuje zajímavé práce o polarizaci světla oblohy (1933, 1935, 1938, 1939) a spolupracuje s F. Linkem na vydání tabulek o průchodu světla zemskou atmosférou (1939). Z. Sekera byl první, kdo dosavadní vizuální pozorování a měření polarizace okem nahradil registrací foto-elektrickým článkem. Jeho experimentální práce svou novostí vzbudily zájem předních odborníků v otázkách atmosférické optiky, byly hojně recenzovány v odborných časopisech a popsány v učebnicích.
Sekerův pobyt v Oslo a Bergenu (1935-1936), tehdy slavných centrech dynamické meteorologie, mu ukázal nové perspektivy pro práci doma i v zahraničí. Vědecké dovolené využil ke studiu teoretické meteorologie (Oslo) a aerologie, synoptické meteorologie a oceánografie (Bergen). V úzkém styku s profesorem H. Solbergem připravoval pak svoji habilitační práci, jejíž osnovou byla studie Zur Wellenbewegung in Fliissigkeitetsschichten mít vertikál veränderlicher Geschwindigkeit (K vlnovému proudění v kapalinách s vertikálně proměnnou rychlostí). Kromě této práce, která rozšiřuje původní studie atmosférických vln, provedené H. Helmholtzem, A. Wegenerem, B. Taylorem, Goldsteinem a Haurvitzem, na libovolný počet vrstev proudícího prostředí (diskuze se týkala specifického případu tří vrstev), se dr. Sekera zabýval ještě jinými problémy, jako již zmíněnou polarizací světla oblohy, problémem povodňových situací ve střední Evropy (ve spolupráci se studujícími meteorologie E. Krausem a S. Brandejsem) a též vlivem horských hřebenů na tvoření sekundárních depresí. Na základě těchto studií komise profesorů Karlovy univerzity ve složení S. Hanzlík, F. Záviška, R. Schneider a B. Šalamon rozhodla v březnu 1939 pozvat dr. Sekeru k habilitačnímu řízení. Venia docenti z meteorologie, klimatologie a dynamické oceánografie docílil 14. července 1939. Dobrozdání k jeho docentuře s ohledem na jeho výsledky ve výzkumu polarizace a intenzity světla oblohy, v teoretické a synoptické meteorologii podali např. profesoři Ch. Jensen (Hamburk), A. Defant (Berlín), R. Siihring (Postupim), V. Conrad (Vídeň), W. Smosarski (Poznaň), D. Bount (Londýn) a L.W. Pollak (Praha).
Po úspěšném obhájení habilitační práce docent Sekera publikoval za války důležitou práci o izobarické ekvivalentní a vlhké teplotě (1943).
Během války byl nejprve zaměstnán v Geofyzikálním ústavu v Praze. Po jeho rozdělení byl přeložen do Pražské hvězdárny a odtud v roce 1943 nasazen do Geofyzikálního ústavu německé univerzity. Tam vymohl zakoupení soudobé literatury, o kterou byla později obohacena knihovna Meteorologického ústavu Karlovy univerzity, a také zachránil zabraný inventář českého meteorologického ústavu univerzitního a jeho knihovny. Díky jeho přípravným pracím meteorologický ústav po válce patřil k prvním, které zahájily činnost. Doc. Sekera se rovněž zasloužil o rychlé převzetí meteorologické observatoře na Milešovce do správy Meteorologického ústavu Univerzity Karlovy. Po válce působil jako vědecký expert v oboru synoptické meteorologie v tehdejším Státním meteorologickém ústavu a v únoru 1946 se ve funkci experta zúčastnil mezinárodní konference ředitelů meteorologických ústavů v Londýně.
V roce 1946 byl pozván profesorem K.G. Rossbym na univerzitu do Chicaga ke studijnímu pobytu, kde pracoval v Departement of Meteorology. Tam ve spolupráci s předními pracovníky v oboru dynamické meteorologie vznikly práce navazující na habilitační spis doc. Sekery o Helmholtzových vlnách v lineárním poli teploty vzduchu a při vertikálním střihu větru (1948) a práce týkající se rozložení kinetické energie v barotropním proudění (1949 a, b). Ve studii o Helmholtzových vlnách Sekera teoreticky formuloval podmínky vzniku vlnových oblaků pozorovaných v atmosféře za různých meteorologických situací. Ukázal možnost vzniku transverzálních vln a oblaků nepravidelného tvaru při malém střihu větru na rozdíl od rotorových typů při velkém střihu větru. Kromě vědeckých prací univerzita v Chicagu též ocenila přednášky z dynamické meteorologie doc. Sekery a uvědomila o tom příslušná místa v Praze. Odborné styky v minulosti s profesorem J. Bjerknesem jistě přispěly k pozvání doc. Sekery na univerzitu v Kalifornii do oddělení meteorologie v roce 1949.
Tomu však předcházelo několik událostí. Dne 27. března 1947 komise ve složení S. Hanzlík, R. Schneider a B. Šalamon předložila ministerstvu školství a osvěty návrh na jmenování soukromého docenta Sekery mimořádným profesorem meteorologie, klimatologie a fyziky oceánů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, a to s dodatkem, že prof. Hanzlík odejde 1. října 1948 na trvalý odpočinek a že doc. Sekera jako jeho nástupce nemá rovnocenného kandidáta. Protože koncem září 1948 Z. Sekeroví končila jeho dovolená, kterou využíval k činnosti na univerzitě v Chicagu, v srpnu 1948 požádal ministerstvo školství a osvěty o dovolenou pro školní rok 1948/49, neboť byl pozván přednášet jako mimořádný profesor na univerzitu v Los Angeles. Tam chtěl odborně získat i odborným stykem s významnými učenci v oboru geofyziky (prof. Guttenberg) a fyziky oceánů (prof. Sverdrup). V USA pak již působil trvale.
Na univerzitě v Los Angeles (UCLA) se doc. Sekera začíná plně věnovat jeho oblíbenému výzkumu v optice atmosféry z doby působení na Karlově univerzitě. Na observatoři v Ondřejově tehdy měřil a registroval - na svou dobu pokročilou technikou - polarizaci světla oblohy a navrhl korekční faktory pro měření záření poblíž sluneční korony. Tyto studie prohloubil pak na UCLA jak na poli teorie záření v atmosféře, tak i jeho měření. Jeho úspěchy ve vědecké práci i v pedagogické činnosti vedly ke jmenování řádným profesorem univerzity a k zastávání důležité funkce vedoucího oddělení meteorologie UCLA v letech 1962 až 1967. Kromě působení v oddělení meteorologie profesor Sekera byl od roku 1970 činný v Ústavu pro geofyziku UCLA a mnoho let působil jako konzultant pro výzkumnou organizaci RAND v Kalifornii.
Již v době působení na univerzitě v Chicagu měl profesor Sekera úzký odborný styk s S. Chandrasekharem, z čehož se vyvinula úspěšná spolupráce v následujících letech v oboru atmosférického záření. Sekerová znalost fyziky atmosféry a přesná matematická formulace vztahů vedly k pozvání, aby napsal pro Compendium of Meteorology (AMS, Boston, 1951) kapitolu o polarizaci záření oblohy. V závěru této kapitoly profesor Sekera jasně definoval tehdejší poznatky i problémy, které bude nutno řešit teoreticky i experimentálně. Poukázal např. na výhody použití Chandrasekharovy teorie polarizace světla oblohy i s ohledem na zahrnutí mnohonásobného rozptylu světla na molekulách a naznačil, jak vzít v úvahu rozptyl světla ve sférické atmosféře (Chandrasekhar se v původní práci omezil jen na rovinný problém). Poslední problém Sekera rozpracoval s J. Lenoblem v práci o rovnicích pro přenos záření v planetární sférické atmosféře (Sekera a Lenoble, 1961). Podkladem k této práci byl vlastně předcházející Sekerův článek o rozptylu světla v atmosféře a o polarizaci světla oblohy (1956).
Spolu se svým PhD studentem Deirmendjianem řešil Sekera přenos radiační energie v atmosféře v oblasti UV-záře-ní (publikace z r. 1953 a 1956). Výsledky těchto prací našly uplatnění při studiu vlivu částic zemského a mimozemského původu na radiační procesy. Zajímavá diskuze následovala po publikaci článku obou autorů (1954), v němž bylo srovnání celkového záření oblohy s energií globálního záření, která dopadá na horizontální plochu, jestliže se uváží všechny její složky v souladu s Rayleighovým vztahem. Autoři obdrželi dobrý souhlas jejich modelu s experimentem, když byl zahrnut vliv ozonové vrstvy. K tomuto problému se profesor Sekera vrací několikrát v pozdějších létech hlavně ve spolupráci s J. V. Davem (1959, 1961 a, b.).
V několika článcích popisuje profesor Sekera se spolupracovníky konstrukci a kalibraci fotoelektrického polarimetru pro měření záření oblohy (Sekera et al. 1963; Sekera a Hariharan, 1966). Článek z r. 1966 pojednává o dokonalejší verzi přístroje, který umožňoval již přímé měření čtyř Stokesových parametrů. Předběžné výsledky měření přístrojem připevněným na balonu jsou obsahem článku Rao a Sekera z r. 1967. Zdá se, že v letech 1966-1968 vyvrcholila publikační činnost profesora Sekery, který v té době předložil též několik výzkumných zpráv organizaci RAND. Týkaly se hlavně teoretického rozboru matic rozptylu světla a recipročních vztahů pro polarizované světlo a pro aplikace při studiu přenosu zářivé energie.
Souborný článek o pokrocích v teorii přenosu energie záření (1966) podává přehled o recipročních vztazích popisujících záměnnost směrů dopadajícího a rozptýleného záření a zahrnuje i analýzu Stokesových parametrů a jejich modifikaci provedenu Chandrasekharem. Článek končí zajímavou formulací problémů a úkolů, které by měly být řešeny v budoucnosti:
a) určit vliv ozonu na absorpci a rozptyl záření v blízké UV-oblasti,
b) studovat rozšiřování absorpčních čar vlivem rozptylu záření,
c) přešetřit vliv rozptylu na emisi atmosférického záření,
d) zabývat se rezonancí rozptylu záření a působením molekulární anisotropie na rozptyl záření v atmosféře,
e) sledovat přenos radiační energie v blízké IR-oblasti v reálné atmosféře a uvážit vliv prašných částic na rozptyl záření.
Vymezení těchto úkolů svědčí o hluboké autorově znalosti problémů atmosférického záření i o předvídavosti úkolů důležitých pro studium globálních problémů a klimatických změn.
Jiný přehledový článek profesora Sekery se zabývá podrobně problémem mnohonásobného rozptylu (multiple scattering) a jeho vlivem na přenos zářivé energie (1968). Autor ukazuje na hlavní překážku jednoduchého řešení - neustálý pohyb atmosférických částic - jež naruší obvyklé fázové vztahy. V článku o recipročních vztazích při difuzním odrazu a přenosu radiační energie v planetární atmosféře (1970) je uveden základní systém integrodiferenciálních rovnic pro fázové matice spolu s dokonalejší formulací recipročních vztahů pro difuzní odraz a přenos záření. Tato teoretická studie plně potvrdila Chandrasekharův přístup k vyjádření matic pro Rayleighovo záření popisujících ozáření zvolené atmosférické vrstvy svrchu a zespodu. Chandrasekhar se vyjádřil o této Sekerově studii: „Problém, který formuloval Rayleigh v r. 1871, našel konečně nyní úplné řešení." Poslední práce profesora Sekery (jen zčásti publikované) se zabývají hlavně důležitým vlivem atmosférických částic na přenos zářivé energie (např. Sekera a Stowe, 1973).
Není možné v krátkém přehledu citovat a stručně popsat všechny články, které publikoval profesor Sekera. Bylo jich asi šedesát a v připojeném seznamu prací jsou uvedeny pouze ty nejdůležitější. Kratší studie byly vynechány. Zmíněné články, jejich vysoká odborná úroveň a systematické zaměření na důležité problémy fyziky atmosféry, úspěšná pedagogická činnost i působení profesora Sekery v různých mezinárodních organizacích a komisích byly oceněny meteorologickou i geofyzikální veřejností.
National Science Foundation, Washington, D.C. spolu s Gugghenheim Memoriál Foundation mu schválily dvě „Senior Post Doctoral Fellowships" (1956, 1957). V roce 1966 byl zvolen jako „Fellow" Americké geofyzikální unie a v roce 1968 jako „Fellow" Americké meteorologické společnosti (AMS). V roce 1966 obdržel prestižní „Carl-Gustav Rossby Medal" od AMS a v roce 1967 byl vyznamenán „Golden Plate Award" od American Academy of Achievement za význačné vědecké práce.
Profesor Sekera se podílel intenzivně na mezinárodní vědecké spolupráci. Byl členem aerologické komise WMO v létech 1946-1952 a od r. 1957 byl stálým členem radiační komise IAMAP (IUGG).
Meteorologická veřejnost v USA se rozloučila s profesorem Sekerou obsáhlým článkem v Bulletinu AMS. Uctila též památku vědce českého původu a připomenula význam jeho prací na mezinárodním sympoziu pořádaném UCLA v Los Angeles.
Poděkování: Autor je zavázán členům rodiny pana profesora Sekery, zejména panu M. Sekeroví, za informace a obstarání důležitých dokumentů z UCLA.
Oceňuje též pomoc pánů doc.dr. O. Zikmundy, CSc, dr. V. Vítka, DrSc. a doc.dr. J. Bednáře, CSc, při shánění materiálů o činnosti pana profesora i při diskuzi a přípravě tohoto článku pro tisk.
Význačné publikace profesora Z. Sekery
Die lichtelektrische Messung der Himmelspolarisation. Gerl.
Beitr. Geophys., 39,1933, s. 285-299. Lichtelektrische Registrierung der Himmelspolarisation. Gerl.
Beitr. Geophys., 44, 1935, s. 157-175. Zur Wellenbewegung in Fliissigkeitsschichten mit vertikál
veranderlicher Geschwindigkeit. Astrophys. Norv., 3, s. 1-69.
Uber die Vergleichsmoglichkeit der visuellen und lichtelektri-schen Messung der Himmelspolarisation. Cas. pro pěstování matematiky a fysiky, 67,1938, s. 278-287.
Nomogramm zur Bestimmung von Hóhe und Azimut der Sonne bei Dammerung. Meteorol. Z., 55,1938, s. 337-339.
Uber die Bedeutung der Obergangsschicht in der Theorie der Helmholtzschen Luftwogen. Gerl. Beitr. Geophys., 54, s. 9-20.
Der Einfluss der Polarisation des Himmelslichtes bei Messungen der Polarisation der Sonnenkorona. Z. Astrophys., 19, 1939, s. 11-15.
Link, R: Tables of Light Path within the Earth's Atmosphere. In: Comptes Rendus de U.I.G.G. Washington 1939, s. 28-30. Bemerkung zur Definition der isobarischen Áquivalent- und Feucht-temperatur. Meteorol. Z. 60,1943, s. 426-428. Helmholtz waves in a linear temperature field with vertical wind shear. J. Meteorol, 5, 1948, s. 93-102. The distribution of kinetic energy in certain types of steady barotropic currents. J. Meteorol., 6,1949, s. 321-329. Study of relative trajectories. Finál report of Upper Winds
Project: The Second Differential Analyzer Problem, Appendix F, Nov. 1949, s. 1-12. Polarization of skylight. Compendium of Meteorology. Boston, 1951, s. 79-90.
Know, J. B.: Forecasting of the Wind Using Relative Trajectories. The Upper Level Winds Project, 13th Report, Appendix B, Aug. 1951, s. 1-27. Theory of Polarization Measurement Suitable for the Investi-gation of Sky Light Polarization. Progress Rep., 28, No. 2, 1951, Appendix A, s. 1-7.
Deirmendjian, D.: Quantitative evaluation of multiply scattered and diffusely reflected light in the direction of stellar source in Rayleigh atmosphere. J. opt. Soc Amer., 43, 1953, s. 1158-1165. Physics of the Atmosphere: Part L Atmospheric Optics. Air Pollution Handbook. McGraw-Hill, 1954.
Deirmendjian, D.: Global radiation resulting from multiple scattering in the Rayleigh atmosphere. Tellus, 6, 1954, s. 382-389.
Polarization of skylight. Encyclopedia of Physics. 48. Springer, 1957, s. 288-328.
Deirmendjian, D.: Atmospheric turbidity and the transmission of ultraviolet sunlight. J. opt. Soc. Amer., 46, 1956, s. 565-571.
Recent developments in the study of the polarization of skylight. Advances of Geophysics, Academie Press, Chapter 2, Vol. 3,1956, s. 43-104.
Light scattering in the atmosphere and the polarization of skylight. J. opt. Soc. Amer., 47,1957, s. 484-490.
Scattering of light in the atmosphere and diffuse sky radiation. Sci. Progress, 45,1957, s. 479-493.
Dave, J. V: Effect of ozone on the total sky and globál radiation received on a horizontál surface. J. Meteorol., 16, 1959, s. 211.
Extension of the „WKB" Approximation of High-Frequency Scattering by a Dielectric Sphere. Part I: General Expressions. The Rand Corporation, Santa Monica, Research Memorandum RM-2502,1960,44 s. The Effect of Sea Surface Reflection on the Sky Radiation. In: Symposium on Radiant Energy at Sea, IUGG Assembly. Helsinki 1960, s. 66-72.
Coulson, K. L - Dave, J. V: Tables related to radiation emerging from planetary atmosphere with Rayleigh scattering. University of California Press 1960. 548 s.
Dave, J. V: Diffuse transmission of solar ultraviolet radiation in the presence of zone. Astrophys. J., 133,1961, s. 210-227.
Dave, J. V: Determination of the vertical distribution of ozone from measurements of diffusely reflected ultraviolet solar radiation. J. Planet. Space Sci., 5, 1961, s. 122-136.
Lenoble, J.: Equation of radiative transfer in a planetary spherical atmosphere. Proc. National Academy of Sci., 47, 1961, No. 3,s. 372-378.
Viezee, W.: Distribution of the Intensity and Polarization of the Diffusely Reflected Light over a Planetary Disk. The Rand Corporation, Santa Monica, U.S. Air Force Project RAND Report R-389-PR, 1961,45 s.
Multiple scattering in media with anisotropic scattering. I.C.E.S., Pergamon Press 1963, s. 547-557.
Radiative transfer in a planetary atmosphere with imperfect scattering. The Rand Corporation, Santa Monica, U.S. Air Force Project RAND Report R-413-PR, 1963,63 s.
Rao, C. R M - Dibble, D.: Photoelectric skylight polarimeter. Rev. Sci. Instrum., 34,1963, No. 7, s. 764-768.
Scattering matrices and reciprocity relationships for various representations of the statě of polarization. The Rand Corporation, Memorandum RM-4924-PR. 91 s. J. opt. Soc. Amer., 56, 1966, s. 1732-1740.
Reduction of the Equations of Radiative Transfer for a Plane-Parallel Planetary Atmosphere. Part L Memorandum RM-4951-PR. The Rand Corporation, Santa Monica 1966.
Reduction of the Equations of Radiative Transfer for a Plane-Parallel Planetary Atmosphere. Part II. Memorandum RM-5056-PR. The Rand Corporation, Santa Monica.
Recent Developments in the Theory of Radiative Transfer in Planetary Atmospheres. Rev. Geophys., 4, 1966, s. 101.
Hariharan, T.A.: A photoelectric skylight polarimeter. Appl. Opt., 9,1966, s. 1415-1417.
Kahle, A.: Scattering functions for Rayleigh Atmospheres with arbitrary thickness. Report R-452-PR. The Rand Corporation 1966. 73 s. Determination of atmospheric parameters from measurements of polarization of upward radiation by satellite or space probe. The Rand Corporation, Memorandum RM-5158-PR. 31 s. Icarus, 6,1967, s. 348-359.
Rao, C. R. N.: A research program aimed at high altitude balloon-borne measurements of radiation emerging from the earth atmosphere. Appl. Opt., 6,1967, s. 221-225. Introduction to multiple scattering problém. Electromagnetic
Scattering. Ed. by R.L. Rowell and R.S. Stein. Gordon and Breach, 1967, s. 523-536. Chapman Function for an Atmosphere with a Constant Temperatura Gradient, Chapman's Issue. Geophys. J. Royal Astron. Soc., 5,1968, s. 134-145. Sky Radiation: Its Intensity and Polarization. Int. Dictionary of Geophysics. Pergamon Press, 1968, 7 s. Radiative Transfer and the Scattering Problém, J. Quant. Spectrosc. Rad. Transfer, 8,1968, s. 17-24. Reciprocity relations for diffuse reflection and transmission of radiative transfer in planetary atmosphere. Astrophys. J., 762, 1970, s. 3-16.
Stowe, L.: Effects of particulate matter on the radiance of ter-restrial infrared radiation. Contributions to Atmospheric Physics. Beitr. Phys. Atmosph., 46,1973, s. 101-111.
Analytic approximations of the forward peak in light scattering by atmospheric polydispersion. (Submitted to the Journal of the Optical Society of America).
Scattering in liquid baze - analytic approximations. (Submitted to the Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society).
Zlektoroval, doplnil a upravil RNDr. K. Krška, CSc., rukopis odevzdán v květnu 1995.
Osobní vzpomínky na pana profesora
Jako bývalý student pana profesora Sekery v Praze jsem se s ním setkal několikrát v USA. Vím, že stejně jako pan profesor Hlavatý a jiní měl i on přání podívat se do rodné země. Chtěl se jistě podělit o odborné znalosti i vysoké pocty a uznání s těmi, k nimž měl osobní a odborný vztah a povzbudit ty mladší, aby ho následovali. Z více vzpomínek na pana profesora Sekeru uvedu jen několik málo.
Pamatuji se, jak zchladil v r. 1945 mé nadšení pro meteorologii slovy: „Dokončete především všechny základní kurzy v matematice a fyzice a potom vychutnejte meteorologii."
V r. 1946 si mne vybral pan docent, abych ho doprovázel do výcvikového centra plachtám na Rané u Loun. Předmětem denních i večerních diskuzí bylo vlnové proudění a využiti teoretických poznatků i pozorování za letu pro rekordní lety plachtám. Pokud si vzpomínám, pan docent nakonec s úsměvem připustil, že hluboké teoretické znalosti z dynamiky atmosféry nemusí vždy vést k rekordním letům.
V r. 1967 jsem se zúčastnil kongresu IUGG v Berkeley, USA. Po únavných referátech a živých diskuzích dopoledne jsem se chtěl v poledních hodinách trochu ochladit v univerzitním bazénu. Čekal jsem v řadě méně oděných mužů na plavky, které přiděloval každému plavčík. Tu muž přede mnou se otočil a - byl to pan profesor Sekera. Mnoho jsme potom neplavali, spíš seděli a vyprávěli, co se děje v Praze na univerzitě a v meteorologickém výzkumu.
Moje poslední ze setkání s panem profesorem v USA, nedlouho před jeho smrtí, bylo smutné. S kolegou profesorem H. Pruppacherem jsme se ptali na jeho stav po těžké operaci. Stručně nám však naznačil, že ví, jaký je jeho osud, a vyhnul se podrobnější odpovědi. Vyptával se spíše na naše práce a upozorňoval na širší vztah fyziky oblaků k jiným disciplinám meteorologie. Měl zájem o můj osobni život i o celou naši rodinu. Po mnoha létech se mi dostala do rukou báseň „Song" od Christiny Rossetti, jejíž první verše, které jsem volně přeložil, mi silně připomenuly to poslední setkání s panem profesorem.
„Až zemřu můj nejdražší,
smutné písně nezpívej mi;
nechci růže u mé hlavy,
ani cypřišů větví stíny.
Buď zelenou trávou nahoře
co déšť a rosa umí zavlažit;
a budeš-li chtít, vzpomeň si,
a chceš-li, nech to být."
Protože jsem chtěl, vzpomněl jsem si a připomenul památku pana profesora Sekery v přítomnosti členů jeho rodiny vědecké veřejnosti během kongresu SVU (Společnost pro vědy a umění, Washington, D.C.) v Praze dne 27. června 1994 v budově ČVUT v Dejvicích. Text této vzpomínky je založen na mém anglickém projevu a je určen především váženým členům České meteorologické společnosti a studentům.
Josef Podzimek, MZ 1995/4, ročník 48, str. 117-120