You are here

ŽIVELNÁ POHROMA NA KAVKAZE V LÉTĚ ROKU 2000

ŽIVELNÁ POHROMA NA KAVKAZE V LÉTĚ ROKU 2000

„V době, kdy působila na Kavkaze v oblasti Elbrusu naše expedice, došlo při živelné pohromě k rozsáhlým sesuvům půdy, při kterých byla zavalena řada osad a část města Tyrnyauz nánosy bahna a kamení. Lavina pohřbila desítky lidí a poškodila komunikace k Elbrusu ...“

Turistika a hory, VIII, 2000, č. 9-10, str. 42.

Když jsem se na jaře roku 2000 rozhodl navštívit prostřednictvím ostravské CK Turistika a hory Kavkaz, tušil jsem, že mne čeká zcela jistě dobrodružný výlet za poznáním těchto hor, svojí výškou, rozlohou a možná i svými přírodními krásami převyšující Alpy.

Již cesta pod Elbrus, vedená kvůli komplikacím s ukrajinskými vízy „objížďkou“ přes Bělorusko až k Moskvě a pak teprve dolů na jih přes Tulu, Voroněž, Rostov na Donu až do Pjatigorska na severním úpatí Kavkazu, byla více než zajímavá, její popis je však nad rámec této informace.

Naše výprava měla svůj základní tábor na horolezeckém tábořišti Elbrus v dolině Baksan několik desítek kilometrů nad správním střediskem této oblasti, městem Tyrnyauz. Když jsme po noci ze 12. na 13. 7. 2000, kterou jsme strávili na prostranství před budovou místní policie, čekajíce na povolení ke vstupu do hor, toto poklidné město opouštěli, neměl nikdo z nás ponětí o tom, v jakém stavu se bude nacházet při naší zpáteční cestě.

První dny pobytu v horách nás doprovázelo pěkné a velmi teplé počasí. Spolu se svým kolegou ing. Josefem Křenou jsme využili příznivých podmínek a navštívili jsme v rámci aklimatizace jednu z nejkrásnějších oblastí Kavkazu, tzv. Ušbinské plato, ledový kotel ve výši kolem 4 000 metrů obklopený několika čtyřtisícovkami, jimž vévodí kavkazský Matterhorn - dvojhlavá Ušba.

Po úspěšném výstupu na Čatyn-Tau do výše skoro 4 400 m jsme časně ráno 17. 7. sestoupili Ušbinským ledopádem na ledovec v dolině Schelda a po něm, často po kotníky v tajícím sněhovém marastu, jsme se vraceli zpět do tábora. Od ranních hodin panovalo totiž v těchto výškách nezvykle úmorné vedro, které nám znepříjemňovalo sestup a zároveň věštilo zvrat v počasí. K němu došlo následujícího dne, kdy večer zasáhla náš tábor první bouřka doprovázená přívaly vodních srážek. Bouřilo a intenzivně pršelo potom po celou noc.

Ráno 19. 7. se živly utišily, jen značně zvýšený průtok v ledovcové říčce pod táborem nasvědčoval o síle bouřkové činnosti v noci. Dopoledne jsme pak opustili tábor a zamířili k našemu dalšímu cíli, k Elbrusu. Již cestou do Azau, odkud vede systém lanovek do východních svahů tohoto velikánu, jsme byli překvapeni minimálním automobilovým provozem a především zjištěním, že lanovky byly mimo provoz pro přerušení dodávky elektrické energie. V domnění, že jde o nějakou běžnou závadu, jsme potom marně čekali na obnovení dodávky proudu až do následujícího dne, kdy k nám pronikly první kusé zprávy, že v předešlé noci došlo k velkému sesuvu půdy a poškození hydroelektrárny. Nezbylo nám než naložit na záda těžké batohy a celou cestu na Prijut Odinnadcati, což je výchozí místo pro vlastní výstup na Elbrus, ležící ve výšce 4 200 m, absolvovat tak jako kdysi první dobyvatelé, tedy po svých.

Na Elbrus, nejvyšší kavkazskou horu, dosahující svým hlavním vrcholem výšky 5 642 mn. m., jsme vystoupili 22. 7. a následujícího dne jsme se vrátili do našeho základního tábora. Teprve tam jsme se dověděli o tom, jaká katastrofa zasáhla Baksanskou dolinu, jaké neštěstí postihlo město Tyrnyauz. A nastalo řešení dilema našeho návratu, zůstali jsme totiž, ostatně jako všichni, kteří se nacházeli v horní části doliny, odříznuti od okolního světa.

K čemu vlastně došlo, co způsobilo tak rozsáhlou pohromu? Jak bylo zmíněno, v noci z 18. na 19. 7. probíhala v oblasti Elbrusu intenzivní bouřková činnost doprovázená silnými přívalovými dešti. A právě ty zapříčinily, že v horách nad Tyrnyauzem došlo k velkému svahovému sesuvu půdy, a tím také k přehrazení jednoho z přítoků řeky Baksan. V ranních hodinách pak došlo k protržení takto vzniklé přírodní hráze a lavina ledu, kamení a bahna, kterou před sebou tlačila nahromaděná voda, pronikla až do Tyrnyauzu, doslova rozpůlila město a údolím Baksanu pokračovala další kilometry ničíce přitom vše, co ji stálo v cestě, domy, komunikace, mosty a také lidské životy.

Hlavní příčinou popisované živelné katastrofy tedy byla výrazná bouřková činnost s intenzivními srážkami. Podmínky jejího vzniku a vývoje byly dané synoptickou situací, která určovala cirkulaci vzduchových hmot v troposféře nad jihovýchodní polovinou Evropy v inkriminovaném období. Ta byla charakterizovaná dvěmi řídícími tlakovými útvary v hladině AT 500 hPa. Jednalo se o mohutný hřeben vysokého tlaku vzduchu vybíhající ze severovýchodní Afriky a Arabského poloostrova přes kavkazskou oblast a celou evropskou část Ruska až nad poloostrov Kola a relativně hlubokou tlakovou níži nad východními oblastmi střední Evropy.

Zmíněný hřeben vysokého tlaku byl vyplněný velmi teplým a suchým tropickým vzduchem, vynášeným po jeho přední straně z Afriky daleko k severu. V hladině 850 hPa dosahovala teplota vzduchu v oblasti Kavkazu hodnot přes +20 °C (např. 16. 7. 2000 v 00 UTC Mineralnyje Vody udávaly +22 °C) a ještě ve vysokých severních šířkách na pobřeží Bílého moře se pohybovala kolem +15 °C (např. Archangelsk v týž den +16 °C). Naopak v týlu řídící tlakové níže pronikal do střední Evropy a postupně nad Balkán, Ukrajinu a Černé moře studený a vlhký polární vzduch s teplotami v této hladině pod +10 °C (např. Budapešť v uváděné hladině a termínu pouze +4 °C).

Tyto výrazně teplotně a vlhkostně rozdílné vzduchové hmoty oddělovala studená fronta, ležící v poměrně mělké brázdě nízkého tlaku, vybíhající z tlakové níže nad střední Evropou k jihovýchodu. Během 16. 7. zmíněná fronta postupovala přes Ukrajinu a Balkán na východ k západnímu pobřeží Černého moře. V tomto období vystupovaly přízemní teploty vzduchu v oblastech přilehlých Kavkazu nad +30 °C s maximy kolem +35 °C.

Dne 17. 7. se v hladině 500 hPa vytvořila nad moskevskou oblasti Ruské federace samostatná tlaková výše 588 hPa, což zároveň znamenalo zeslábnutí hřebene vysokého tlaku nad jižním Ruskem a Kavkazem. Střed tlakové níže, prohlubující se až k hodnotě 559 hPa, se přemisťoval z Maďarska nad západní Ukrajinu. V hladině 850 hPa pronikl v průběhu dne studený vzduch přes Balkán nad Černé moře. Studená fronta na jeho čele postoupila přibližně na čáru Minsk - Rostov na Donu - Ankara, přičemž se začala vlnit a částečně zpomalila svůj postup k východu.

Během 18. 7. hřeben vysokého tlaku vzduchu nad evropskou částí Ruska dále slábnul, zároveň přitom pokračoval přesun řídící tlakové níže z Běloruska nad Pobaltí a její brázdy z Černého moře nad západní oblasti Kavkazu. V hladině 850 hPa bylo možno zaregistrovat přesun labilizujícího se studeného vzduchu až k východnímu pobřeží Černého moře. Při zemi postupovala zvlněná studená fronta v mělké brázdě nízkého tlaku vzduchu již jen zvolna dále k východu a v odpoledních hodinách začala ovlivňovat horské oblasti Kavkazu v okolí Elbrusu. První bouřky zde byly zaregistrované po 15. hodině UTC, postupně k večeru nabývaly na intenzitě a v noci, zvláště v její první polovině byly provázené silnými přeháňkami.

Následující den, tj. 19. 7., se nad Kavkazem v hladině 500 hPa vytvořilo nevýrazné tlakové pole, v hladině 850 hPa pronikal studený vzduch dále nad pevninu a začal se zvolna transformovat, přesto přinesl pro západní Kavkaz přechodné ochlazení v průměru o 5 °C. Zvlněná studená fronta postoupila až nad střední Kavkaz, kde se pozvolna rozpadala za slábnutí bouřkové a přeháňkové činnosti.

I když popis synoptické situace a vývoje počasí v uvedených dnech v oblasti jihovýchodní Evropy není zdaleka kompletní a detailní, přesto lze z něho vyvodit, co nakonec z meteorologického hlediska podmínilo poničení města Tyrnyauz. Byl to tedy vpád studeného a značně labilního vzduchu nad prohřátou pevninu jižního Ruska a Kavkazu, který v sobě v důsledku transportu přes Černé moře obsahoval dostatečnou vlhkost nezbytnou pro tvorbu tak intenzivní přeháňkové činnosti. Navíc nelze ani opomenout výrazný orografický efekt, kdy tato vzduchová hmota byla na své cestě k východu donucena hradbou hor vystoupit až do výše přes 5 000 metrů. Kumulace uvedených podmínek ve večerních a nočních hodinách dne 18. 7. právě v okolí Elbrusu zřejmě zapříčinila tak intenzivní bouřkovou a přeháňkovou aktivitu.

Po návratu do základního tábora, kdy s nezbytným odpočinkem jsme se zároveň pokoušeli zjistit rozsah katastrofy a promyslet možné varianty našeho návratu, jsme 26. 7. opustili tábořiště a sjeli na okraj poničeného Tyrnyauzu. Tam jsme si na vlastní oči ověřili nejen rozsah škod, ale i skutečnost, že přes město nelze a dlouho nebude moci projet kromě loďkou žádným jiným dopravním prostředkem. Tyrnyauz byl doslova rozpůlen bahnitým jezerem širokým přes sto metrů, ve kterém ráno 19. 7. 2000 zmizelo vše, co stálo lavině v cestě. Nám však přesto svitla určitá naděje, neboť jsme byli místními úřady informováni, že armáda buduje ve svazích nad městem objížďku pro nákladní auta, aby tak bylo možno obnovit pravidelné zásobování horní části doliny prováděné prozatím pouze vrtulníky.

Po pěším průzkumu části již upravené cesty se náš řidič rozhodl, že to zkusí. Po dohodě na krizovém štábu, který sídlil na místním stadionu, kde jsme nakonec přenocovali, jsme obdrželi povolení k pokusu o přejezd přes stále budovanou objížďku, o čemž ještě až do večera svědčily výbuchy náloží, kterými se tato upravovala.

Brzy ráno jsme dostali pokyn k přejezdu a po více jak třech hodinách jízdy cestou necestou, kdy jsme některé úseky pře-konávali doslova po decimetrech, jsme se jako zjevení k úžasu tam přítomných ocitli na původní komunikaci asi 8 km pod městem. A i já se ještě nyní podivuji nad tím, jak to mohl řidič s tou stařičkou Karosou dokázat. Profesionalita, trochu odvahy a štěstí - a vyšlo to. Cesta domů byla otevřena.

V poledních hodinách 27. 7. 2000 jsme se definitivně vydali na zpáteční cestu do České republiky. Za našimi zády nám postupně zůstal nejen poničený Tyrnyauz, ale i Kavkaz, nádherné hory na rozhraní Evropy a Asie, pro jejichž shlédnutí snad stálo zato celé to dobrodružství podstoupit.

František Gregar, MZ 2002/1, ročník 55, str. 25-27