ŠESTÁ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN RÁMCOVÉ ÚMLUVY OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

ŠESTÁ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN RÁMCOVÉ ÚMLUVY OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

Ve dnech 13.-25. 11. 2000 se konala v nizozemském Haagu 6. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP-6). Šlo o akci, ke které se již dávno před zahájením upíraly naděje světové veřejnosti na dosažení dohody o konkrétním naplnění dikce Kjótského protokolu z prosince 1997, tj. o skutečném a účinném snižování emisí skleníkových plynů do atmosféry a následném zmírnění rizika ovlivnění globálního klimatického systému Země. Jedině dosažení dohody kompetentních představitelů vlád 182 států, které jsou smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, mohlo vytvořit předpoklady k zahájení ratifikačního procesu Kjótského protokolu. Ten totiž může vstoupit v platnost až poté, kdy bude ratifikován alespoň 55 státy, přičemž tyto státy musí současně pokrýt minimálně 55 % celkových agregovaných emisí CO2 států tzv. Dodatku I (ekonomicky vyspělé státy, kterým Protokol vymezuje redukční cíl) dle stavu v roce 1990. Pokud by jednání skončila úspěšně, existovala by ještě teoretická možnost, aby Protokol vstoupil v platnost u příležitosti připravovaného Summitu Rio + 10 v roce 2002, tedy deset let poté, co byla v roce 1992 v Riu de Janeiro přijata Rámcová úmluva.

Na úvod konference, která byla zahájena za přítomnosti nizozemské královny Beatrix, zazněly v projevech nově zvoleného prezidenta COP-6, nizozemského ministra bydlení, územního plánování a životního prostředí J. Pronka, francouzského prezidenta J. Chiraca a generálního sekretáře OSN K. Annana a dalších, výzvy k delegátům, vládám a ministrům odpovědným za životní prostředí, aby svým aktivním osobním vlivem přispěli k dosažení potřebné shody. Předseda Mezivládního panelu klimatické změny IPCC R. Watson seznámil delegáty i s posledními vědeckými výsledky panelu, které zřetelně naznačují, že stále rostoucí emise skleníkových plynů do atmosféry neustále riziko nevratných změn globálního klimatu zvyšují.

Jednání se za ČR zúčastnila delegace, vedená ministrem životního prostředí M. Kužvartem. Jejími dalšími členy byli střídavě vedoucí pracovníci MŽP, MPO, MZV a Velvyslanectví ČR v Nizozemí a po celou dobu COP-6 jako odborný expert autor této informace, který rovněž přednesl dvě přednášky v rámci odborného doprovodného programu konference.

V průběhu prvního týdne jednání iniciovaly státy Visegrádské skupiny a Slovinsko založení regionální zájmové sku¬piny CG11 (Central Group 11). Členy této skupiny se staly ty státy Dodatku I Rámcové úmluvy z východoevropské regionální skupiny OSN, které mají dle Přílohy B Kjótského protokolu nenulové redukční cíle (prakticky jde o asociované státy k EU a Chorvatsko). O spolupráci v rámci v CG11 jako pozorovatelé projevily zájem i Malta a Kypr, které nesplňují podmínku plného členství, tj. nemají nenulové redukční cíle. Snahou bylo, aby tato zájmová skupina postupovala vůči ostatním podobným skupinám i vůči Evropské unii pokud možno jednotně, aby se separovala od států jako Ruská federace a Ukrajina, které mají v procesu jednání dlouhodobě zcela odlišné zájmy a aby se vliv těchto států na celý proces zvýšil.

Během prvního týdne probíhala jednání na expertní úrovni, nicméně předpokládaných výsledků, které by bylo možno označit za uspokojivé podklady pro jednání na nejvyšší úrovni pro druhý týden, dosaženo nebylo. Proto prezident COP-6 J. Pronk ihned na počátku druhého týdne jednání, kterého se zúčastnilo více než 70 hlav států, premiérů a ministrů, přikročil k sumarizaci dosažených výsledků a jednoznačně pojmenoval problémy, na které se by měli vrcholní představitelé prioritně zaměřit.

Jednotlivá témata byla zařazena do čtyř bloků:

A. Technická, personální a institucionální pomoc rozvojovým státům a státům s tranzitními ekonomikami, transfer technologií, minimalizace negativních dopadů změny klimatu, finanční otázky včetně financování z prostředků GEF.

B. Mechanismy Kjótského protokolu podle článku 6, 12 a 17 (společné projekty JI a CDM, emisní obchodování).

C. Vliv lesů a změn ve využívání krajiny včetně způsobu jejich zahrnutí do plnění redukčních závazků dle Kjótského protokolu.

D. Opatření na snižování emisí na národní úrovni, inventarizace emisí skleníkových plynů, příprava národních emisních registrů a způsob a verifikace vykazovaných emisních dat, systém kontroly plnění Kjótského protokolu včetně zavedení sankčních opatření v případě jeho neplnění.

Jednání a konzultace k uvedeným tematickým blokům probíhaly většinou paralelně a v posledních čtyřech dnech téměř nepřetržitě až do časných ranních hodin, a to za účasti převážné většiny ministrů. Konečný stav jednání, jehož bylo dosaženo v odpoledních hodinách v sobotu 25. 11. (konference byla prodloužena o jeden den), lze shrnout následovně:

A. V technických otázkách týkajících se pomoci rozvojovým státům a tranzitním ekonomikám došlo v principu ke shodě a pro jednotlivé skupiny států byly stanoveny priority dalších aktivit. Ke snížení negativních dopadů klimatické změny zejména na méně ekonomicky vyspělé státy je třeba využívat speciálních fondů vytvářených v rámci GEF. Nedošlo však k dohodě o způsobech financování a o úloze GEF.

B. Nepodařilo se dojít ke shodě o „dodatečnosti“, tj. o podílu zahrnutí mechanismů do plnění redukčních cílů Kjótského protokolu a o podílu povinnosti splnit alespoň část svých závazků implementací domácích redukčních opatření. Názor EU za podpory CG11 byl diametrálně odlišný od názoru skupiny „umbrella group“ (USA, Kanada, Japonsko, Rusko aj.). Zatímco EU požaduje zahrnutí mechanismů nejvýše z 50 %, druhá skupina požaduje uplatnění mechanismů bez jakéhokoliv omezení. To by však zcela jednoznačně narušilo environmentální integritu Kjótského protokolu a nepřispělo by k žádoucí celkové emisní redukci.

Velmi úzce s tím souvisí i míra zahrnutí propadů emisí v lesních porostech (viz též blok C) a tzv. „zaměnitelnost emisních redukčních jednotek“, tj. jak bude možno v budoucnu měnit jednotková emisní množství dosažená různými způsoby a za evidentně různou cenu (např. z domácích úspor, projektů JI, emisního obchodování či projektů CDM). Je totiž evidentní, že cena stejného množství emisní úspory dosažená např. domácími úsporami či projekty JI by byla i výrazně vyšší než cena stejného množství dosažená projekty CDM, apod.

C. Problematika vlivu lesů a změn ve využívání krajiny a jeho podíl na zahrnutí do kvót plnění redukčních cílů Protokolu je již dlouhodobě druhým nejsložitějším momentem jednání. Doposud totiž neexistuje taková metodika hodnocení absorpce oxidu uhličitého v lesních porostech, na které by se státy mohly zcela shodnout. Nejednotné metodiky zatím umožňují značnou „numerickou flexibilitu“ v hodnocení, což výrazně zvýhodňuje státy, které mají dostatek lesních ploch. Proto neomezené nebo jen částečně omezené zahrnutí propadů do plnění redukčních cílů prosazují státy skupiny „umbrella group“, zatímco EU a CG11 jsou jednoznačně proti. Předčasné zahrnutí absorpce oxidu uhličitého s přihlédnutím k současnému stavu vědeckého poznání by rovněž významně porušilo environmentální integritu Kjótského protokolu.

D. Pokud jde o přípravu nového systému monitorování emisí skleníkových plynů, způsobu jejich vykazování a systému kontroly vykazovaných údajů, zbývají k dojednání již pouze některé, nepochybně řešitelné, technické otázky. Zbývá pouze dořešit metodiku hodnocení propadů emisí oxidu uhličitého v lesích (viz blok C), což je úkol ležící nyní před IPCC.

Nedošlo však zatím ke shodě, jak by měl vypadat systém kontroly plnění všech povinností vyplývajících z Kjótského protokolu a hlavně sankcí, které by měly nastoupit v případě, že některá smluvní strana z různých důvodů jej nebude plnit. Bohužel, úplné dohody o těchto otázkách asi nebude dosaženo dříve, než bude dosažena shoda o tématech bloků B a C. Představou CG11 a EU je, že by sankční systém měl být dostatečně silný a tvrdý, snahou skupiny „umbrella group“ je spíše přiklonit se k systému měkčímu.

Pokud jde o efektivitu domácích opatření na snižování emisí, jde nyní již spíše o pozůstatek z minulých jednání. Dříve se totiž uvažovalo, že v Kjótském protokolu budou uvedena obligatorní opatření na snižování emisí skleníkových plynů, která budou státy povinny plnit.

Vzhledem k tomu, že jednání k očekávané a požadované shodě zejména o zcela zásadních tématech v blocích B a C nedospěla, vyslovil prezident COP-6 Jan Pronk na závěrečném plenárním zasedání politování, že se jednání dostala do slepé uličky a skončila bez výsledku. Navrhl proto, aby jednání COP-6 byla přerušena a pokračovala opět ve druhé polovině května 2001 v Bonnu. Před tím však proběhne celá řada neformálních jednání, konzultací a seminářů, jejichž program v tuto chvíli ještě není pevně stanoven (v době korigování příspěvku, je zřejmé, že na žádost delegace USA dojde k posunu na 2. polovinu července).

Pozice, do které se jednání COP-6 nyní dostala, zcela nepochybně oddálí termín předpokládané ratifikace Kjótského protokolu. Vývoj dalších mezinárodních jednání lze nyní jen velice obtížně předvídat. Pozice EU a skupiny „umbrella group“ jsou, bohužel, zatím tak diametrálně odlišné, že bude určitě zapotřebí značných diplomatických ústupků z obou stran. Nicméně v prosinci 2000 dva pokusy o navázání opětovných kontaktů mezi dvěma hlavními protagonisty procesu („umbrella group“ a EU) v Ottavě a v Oslu zkolabovaly.

Průběh jednání COP-6 vyprofiloval EU jako regionální ekonomické uskupení s výrazným „environmentálním cítěním“, zatímco druhou stranu jako uskupení s cítěním zcela opačným. Je pravdou, že přijetí přístupu EU by znamenalo alespoň částečné zmírnění současného celosvětového narůstajícího emisního trendu. Lze však, ale i spekulovat, že EU je s výsledkem COP-6 zatím „spokojena“. Ani ona není totiž v současné době schopna svým závazkům dle Kjótského protokolu dostát. Současné (dle emisních bilancí z r. 1998) snížení emisí skleníkových plynů v EU jako celku oproti roku 1990 činí prozatím 1 až 2 %, ačkoliv její redukční cíl podle Kjótského protokolu činí 8 % a ještě v Kjótu před třemi lety se EU velice hlasitě zasazovala o snížení o 15 %. V řadě států EU ale emise v tomto období výrazně vzrostly (např. Finsko 30 %, Rakousko a Dánsko 10 %, Holandsko 8 % atd.). Samozřejmě, že emise vzrostly i v USA (21 %), Kanadě (17 %) či Japonsku (9 %). Uvedená čísla tak ve velmi zjednodušené formě naznačují, proč je dosažení konsenzu v mezinárodních jednáních tak obtížné.

Lze připustit, že pro současnou politiku ČR v oblasti změny klimatu tato situace až tak příliš mnoho neznamená. I nadále je třeba postupovat v duchu stávající strategie ochrany klimatu v ČR (vládní usnesení č. 480/99) a její předpokládanou aktualizaci odložit alespoň do doby ukončení COP-6. Rovněž je nezbytné pokračovat v implementaci dosavadních národních programů, s nimiž souvisí stabilizace emisí skleníkových plynů v ČR na úrovni dosažené v letech 1993 a 1994, tj. redukce emisí o více než 20 % oproti stavu v roce 1990.

Jan Pretel, MZ 2001/1, ročník 54, str. 26-27