Konference o povodni na Vltavě v Praze před 100 lety dne 4. září 1890

Konference o povodni na Vltavě v Praze před 100 lety dne 4. září 1890

Přesně za 100 let po výskytu katastrofální povodně na Vltavě v Praze se zde konala ve dnech 4. až 6. září 1990 celostátní konference o povodňové ochraně Prahy. Tato povodeň má dosti významný vztah k meteorologické problematice, a to zejména k prvnímu řádnému profesoru meteorologie na UK F. Augustinovi (viz MZ ročníky 1948, 1949 a 1959). Hlavním cílem konference je upozornit na dosud nedostatečnou povodňovou ochranu Prahy, kde by v případě opakování podobné živelné pohromy došlo k miliardovým škodám. Pozornost byla též věnována vlivu vltavské kaskády na snižování kulminačních průtoků, který se v laické veřejnosti v důsledku dřívějších neseriózních novinových článků značně přeceňoval. To, že se v posledních desetiletích od dob dobudování této kaskády nevyskytla velká voda s kulminačním průtokem větší než 20letý průtok, tj. opakujícím se v dlouhodobém průměru jednou za 20 let, není způsobeno vlivem velkých přehrad (Lipno, Orlík, Slapy), nýbrž jakýmsi „meteorologickým štěstím“. Za tuto dobu totiž nedošlo k nepříznivé kombinaci několika povětrnostních dějů: v zimě a na jaře k prudkému tání velkých zásob vody ve sněhové pokrývce při déletrvající oblevě současně se silným větrem a deštivým počasím, v letním období pak k několikadenním intenzívním dešťům do velmi nasyceného povodí Vltavy z předcházejícího období.

V článku V. Kakose a B. Kulasové věnovaném zářijové povodni 1890 (je publikován v časopise Vodní hospodářství, 1990, č. 7) je při rozboru příčinných intenzivních srážek ve dnech 1. až 4. 9. 1890 a předchozích srážek za měsíc srpen 1890 dokázáno, že šlo vskutku o kombinaci extrémní srážkové intenzity dlouhodobých srážek a mimořádné nasycenosti povodí (na území Čech to byl třetí nejdeštivější srpen od roku 1875 až dodnes). Pro povodí Vltavy po Prahu byla doba opakování třídenního srážkového úhrnu ve dnech 1. až. 3. 9., kdy nejvíce pršelo (pro čtyřdenní úhrny nejsou údaje dosud statisticky zpracovány) odhadnuta asi na 200 let pro povodí horní Vltavy s Malší na 500 let. (Toto hodnocení bylo provedeno na základě výzkumné zprávy ČHMÚ z roku 1986 zpracované B. Kulasovou).

Základní hydrometeorologické údaje pro hodnocení následované povodně byly sice čerpány z ročenek dešťoměrných a vodoměrných pozorování, které jsou pro území Čech k dispozici již od roku 1875, avšak pro zevrubný popis povodně a rovněž tak pro rozbor povětrnostní situace se stala nepostradatelnou poměrně rozsáhlá publikace F. Augustina Povodeň v Čechách roku 1890 (35 stran). Bez této práce – průkopnického díla v oboru hydrometeorologie v naší literatuře – by bylo možno průběh této povodně jen stěží zrekonstruovat. Úkolem předloženého příspěvku je proto připomenout velké zásluhy tohoto velice pilného vědce (napsal přes 100 publikací), a to nejen jako nejvýznamnějšího meteorologa v Čechách na přelomu 19. a 20. století, nýbrž i jako odborníka v hydrologii. Tato skutečnost byla v dosud zveřejněných článcích o F. Augustinovi v MZ poněkud opomenuta. Tento profesor, zabývající se též otázkami agrometeorologie, napsal mj. pojednání o průtocích a teplotách vody na Vltavě v Praze.

Protože před 100 lety ještě nebyly k dispozici výškové povětrnostní mapy termobarických polí, nepodařilo se Augustinovi odhalit hlavní příčinu čtyřdenních trvalých dešťů při tzv. „střihovém“ počasí, spočívající v existenci velmi pomalu postupující termicky asymetrické cyklóny, jejíž střed nebyl ve všech termínech 1. až 4. září 1890 na přízemních mapách patrný. (Tímto problémem se v naší literatuře mnohem později zabýval až J. Brádka). Ovšem současně působící orograficky návětrný efekt Šumavy a Novohradských hor v jižních Čechách při severním proudění byl Augustinovi pochopitelně znám.

Na závěr je vhodné ještě poznamenat, že nejen při rozboru mimořádných až extrémních hydrologických situací (povodní a sucha), nýbrž i v jiných případech je nutné při všestranném a důkladném studiu využívat prací starších autorů. Mnohé z nich bohužel leží dlouho nepovšimnuty v prachu knihoven a archivů.

Vilibald Kakos, MZ 1990/5, ročník 43, str. 159–160