Srážkové periody jako jevy srážkové persistence

Srážkové periody jako jevy srážkové persistence

Časové rozložení srážek bývá v klimatologii zpravidla zkou­máno jen jako roční chod srážek po měsících, pentádách, po­případě po dnech a jen výjimečně v tom smyslu, jak následují srážkové dny za sebou. Přitom studium persistence srážkové činnosti a tzv. srážkových period je důležité nejen pro praxi zemědělskou a hydrologickou, nýbrž i pro předpověď víceden­ního srážkového charakteru počasí. Údaje o srážkových periodách jsou cennými charakteristikami srážek a jedním z kritérií klasifi­kace klimatu.

V naší odborné literatuře však dosud kromě krátké kapitoly v učebnici M. Noska [19] neexistuje práce souborně se zabý­vající srážkovými periodami. Účelem tohoto článku je proto pojednat o pojetí a definicích srážkových period, jakož i o ně­kterých výsledcích dosavadních výzkumů.

I. Pojetí a definice srážkových period

Základem studia srážkových period je jejich přesné a jedno­značné definování. Poněvadž dosud neexistuje přesná a mezi­národně jednotná definice srážkových period, používají jednotliví autoři různých definic, vyplývajících především z odlišného chápání period nebo z povahy a účelu výzkumu.

Nejčastěji a v nejobecnějším slova smyslu se rozumí srážko­vou, též dešťovou nebo vlhkou periodou (něm. Niederschlagsperiode, Regenperiode, nasse Periodě) kratší nebo delší časový úsek, v němž spadly vertikální srážky; jde tedy o řadu dní s urči­tým srážkovým množstvím¹). Podrobnější definice těchto období se od sebe obvykle liší různou dolní hranicí trvání periody a dále nejmenším srážkovým úhrnem dne, který je jednotkou období.

V. Conrad [1] považoval za srážkovou periodu následnost dní se srážkami ≥ 0,1 mm, přičemž z důvodů statistických pokládal za periody i ojedinělé srážkové dny. Stejně chápali srážková období J. Hoffmeister [5] a pravděpodobně i C. Kaßner [5], [11] a dále F. Steinhauser [23] a H. Steinhäuser [24] a autoři klima­tologie Hurbanova [12]. H. Schindler [22] ve snaze zachytit jen zemědělsky významná období se srážkami v době hlavního vege­tačního období, zvolil za jednotku srážkové, resp. dešťové pe­riody den se srážkami > 1,0 mm stejně jako již před ním J. Maurer [17].

I když pojmy srážková perioda a vlhká perioda jsou obecně pokládány za souznačné, W. Dammann [3] jim dává odlišný smysl. Srážkovou periodu, jinak shodnou s periodou v Conradově pojetí, chápe jako pojem místní, vztahující se k jediné stanici, zatímco vlhkou periodou rozumí omezený časový úsek, v němž se všeobecně na studovaném území (v oblasti Harzu) vyskytují srážky při určité synoptické situaci; připisuje ji tedy význam širší, regionální.

Všechny shora uvedené definice mají společný znak, spočí­vající v neomezování srážkových period nejnižším počtem dní. Jsou vhodné pro zjištění následnosti srážkových dní a pro sta­novení průměrné a maximální délky období se srážkami, tedy charakteristik vhodně dokreslujících srážkové poměry místa nebo oblasti.

Pro praktické účely je však vhodnější považovat za srážkovou periodu teprve vícedenní období se srážkami. Tak J. v. Hann [1] stanovil dolní mez trvání periody 2 dny, G. Hellmann [1], F. Rein [20] a K. Krška [15], [16] 5 dní, A. Dieckmann [5] 6 dní. Dieckmann zvolil tak vysokou dolní mez trvání proto, aby zře­telně odlišil „období vyslovených period od období smíšeného typu s často se měnícím charakterem počasí" [4]. Dieckmann dále rozlišuje periody uzavřené (geschlossene Perioden) a pře­rušované (gebrochene Perioden). Perioda přerušovaná se podle Dieckmanna liší od periody uzavřené tím, že je ukončena teprve tehdy, jestliže ve dvou po sobě následujících dnech nejsou na­měřeny žádné srážky. Neuzavírá ji tedy jediný bezesrážkový den jako je tomu u period uzavřených. Již před Dieckmannem po­dobně rozlišovali dva druhy srážkových period G. Hellmann [1], [5], [11], K. Knoch [1] a G. J. Simons [1]. Hellmann ro­zeznával periody absolutní (absolute Perioden) a parciální, dílčí (parcielle Perioden), avšak na rozdíl od Dieckmanna neudá dolní hranici uzavřených period. Dieckmannovy definice uzavřených a přerušovaných period užili později ve svých pracích J. Huttary [11] a F. Ringleb [21].

J. Mrkos [18] rozuměl dešťovou periodou nejméně 2 dny za sebou následující s denním srážkovým úhrnem > 1,0 mm.; dny se srážkami ≤ 1,0 mm tedy do period nepočítal. F. Rein [20] definoval srážková období jako časový úsek alespoň 5 dnů za sebou jdoucích, v nichž srážkový úhrn činil alespoň 3,0 mm. Přitom v den srážkové periody, musely být zaznamenány srážky alespoň 0,0 mm. Za nejnižší úhrn celé periody zvolil auto 3 mm proto, aby zachytil pouze významnější období se srážkám

K. Krška [15], [16] pro studium srážkových period v Brn stanovil tuto definici: Srážková perioda je časový úsek alespoň 5 dní za sebou jdoucích, v nichž se vyskytly na jedné stáni vertikální srážky jakéhokoliv druhu s minimálním denním úhrnem 0,1 mm. Domnívá se, že spodní hranice periody 5 dní je vhodná pro studium srážkových poměrů na našem území, neboť dlouhá období se srážkami se u nás vyskytují jen zřídka. V Brně je například počet srážkových period šestidenních a delších již o třetin nižší než period s nejkratším trváním 5 dní. Zejména pro dynamicko-klimatologický rozbor je třeba získat rozsáhlý materiál, aby výsledky nabyly větší přesvědčivosti. Již J. Huttary [11] ukázal, že je nutné volit nejkratší trvání period také s ohledem na klimatickou oblast, v níž stanice leží. K. Krška nepoužil ke zpracování srážek neměřitelných (0,0 mm), protože stáni Brno-Pisárky jejich výskyt po celé studované období nezaznamenávala a dále proto, že je někdy obtížné zjistit, zda šlo o srážky vertikální nebo horizontální. Záznam o nich také příliš mnoho závisí na kvalitě práce pozorovatelů.

Zvláště složité podmínky výběru srážkových period, a to p účely prognosní, stanovil H. W. Courvoisier [2]. Jako hlav kritéria pro výběr srážkových period z oblasti Alp zvolil nejkratší trvání period 3 dny a nejnižší srážkový úhrn 10 mm, která pokládal za hranici mezi srážkovým charakterem za slabě anticyklonálních nebo slabě cyklonálních situací na jedné straně a srážkovým charakterem za výrazně cyklonálních situací na straně druhé. Srážkové periody jsou v jeho pojetí úzce spjaty s povětrnostními situacemi a jsou ponejvíce jevem značně velkoprostorovým.

II. Metodika a výsledky studia srážkových period

Poněvadž srážkové periody, stejně jako periody bezesrážkové, byly zkoumány zpravidla jen okrajově při celkové analýze srážkových poměrů, není počet prací, věnovaných výhradně srážkovým periodám, velký. Nejrozsáhlejší je patrně literatura německých a rakouských klimatologů. Práce, které jsem prostu­doval, neuvádím podle jejich geneticko-chronologického sledu, nýbrž podle jejich metodické příbuznosti. Podrobněji pojedná­vám jen o pracích dynamicko-klimatologických.

a) Studie klasicko-klimatologické

V. Conrad ve své učebnici [1] doporučuje doplnit údaje o srážkách daty o průměrném trvání srážkových (a suchých) period, o jejich průměrném nejdelším trvání a absolutním nejdelším trvání, stanovenými nejméně z desetileté řady pozorování. Uvedené charakteristiky mnohem lépe vystihují srážkové po­měry oblasti než například údaje o četnostech srážkových dní a o jejich vydatnosti, což autor dokládá na charakteristikách period z Vídně, z Kornatu (u Lince) a ze stanice Skutari (dnešní Škodra) na pobřeží Jaderského moře.

Statistický a orientační ráz má též studie F. Steinhausera [23], jejímž účelem bylo zjistit, s jakou pravděpodobností lze na území Rakouska očekávat posloupnost srážkových dní a určitě trvání srážkových období. Vhodně zvolené stanice [Sonnblick a Badgastein, charakterizující hlavní hřeben Vysokých Taurů, Inns­bruck, ležící v podélném údolí severní části Východních Alp, na okraji Východních Alp ležící Vídeň a Klagenfurt (Celovec), reprezentující Korutanskou kotlinu] a dostatečně dlouhá řada pozorování (1891—1930) přispěly k poznání regionálních a lo­kálních vlivů na vznik a četnost srážkových období. Na Sonnblicku, kde jsou srážkové periody mnohem častější a delší než období beze srážek, se ojedinělé srážkové dny vyskytuji jen zřídka, například v květnu se vyskytuje ojedinělý srážkový den stejně často jako 9denní a delší srážková perioda. Nejdelší sráž­kové období trvalo na Sonnblicku 47 dní, v Klagenfurtu 17 dní a ve Vídni 16 dní.

Srážkové a suché periody v Rakousku studoval též H. Steinhausser [24]. Pro svá šetření užil čtyřicetiletých řad 1900—1939 ze stanice Heiligenblut, ležící na jižní straně Vysokých Taurů a údolních stanic Waidegg a Weitensfeld v Korutanech. Práce je věnována aplikaci zákonů matematické statistiky na srážky a jejich vystižení některými složitějšími charakteristikami v klima­tologii méně obvyklými. Při studiu iterací znaků denní srážkový úhrn ≥ 0,1 mm a denní srážkový úhrn < 0,1 mm autor po­rovnával skutečný pozorovaný počet period určité délky s oče­kávanými hodnotami podle rozdělení Botkiewiczova a Poissonova, nedosáhl však uspokojivé shody. Příčinu toho, že dny se srážkami a beze srážek nemají co do následnosti vždy povahu náhodných jevů, Steinhausser vidí ve vlivech orografických i synoptických. A. Gottwald [6] ukázal na srážkových periodách z Aše z let 1949—1960, že v západních Cechách lze pravdě­podobnost srážkového období o určité délce stejně jako prů­měrnou dobu návratu těchto období uspokojivě vypočítat z pravděpodobnostního modelu Markovových řetězců.

V naší klimatologické literatuře se o srážkových periodách rovněž zmiňuje F. Vitásek [27], který uvádí nejdelší období se srážkami vyskytnuvší se na území Moravy a Slezska v období 1901—1925 na stanicích v Hrubém Jeseníku (Alfredova chata 34 a 27 dní, Vidly 27 a 23 dnů). Při hodnocení srážkových po­měrů si povšimli srážkových period i autoři klimatografie Hur­banova [12], kteří jejich počet v měsících a za rok uvedli pro období 1876—1950 v přehledné tabulce. K. Krška [16], který později porovnal rozložení srážkových period v Hurbanovu s rozložením srážkových period v Brně, zjistil poměrně dobrou shodu v ročním chodu těchto období na obou stanicích. F. Stuchlík [25] uvádí pro stanici Praha-Klementinum za období od 1. VIII. 1839 do 31. XII. 1960 nejdelší srážkové periody 19denní a 18denní. Období s každodenními srážkami nazývá „mokrými obdobími".

V práci zcela věnované srážkovým periodám použil J. Mrkos [18] k vystižení „deštivosti" Čech izolinií průměrného ročního počtu dní dešťových period, tzv. izoperiod, zkonstruovaných na základě všech použitelných údajů ombrometrických stanic ob­dobí 1895—1912. Mrkosova mapa dešťových period v Čechách poměrně dobře koresponduje s mapami obdobného charakteru z Atlasu podnebí ČSR.

Závažné jsou práce A. Dieckmanna, zejména jeho agroklimatologická studie o srážkových periodách z oblasti východofríských marši [4]. K analýze použil údajů stanic Norden (oblast starých marši) a Leer (oblast mladých marši) a stanice Postupim, charakterizující vnitrozemí (období 1901—1925). Mezi vnitro­zemím a pobřežím zjistil podstatné rozdíly jak v trvání, tak i v ročním chodu srážkových období. Přiřazováním period i značně dlouhého trvání jen ke středním dekádám však mohlo dojít k zakrytí skutečného rozložení srážek. Vhodnější je znázornění chodu period černostmi jejich dní, což poprvé učinil F. Rein [20]. Dieckmann na všech třech stanicích zjistil nejmenší podíl sráž­kových period na všech srážkových dnech v letních měsících, kdy jsou časté srážky bouřkového původu. V jiné práci [5] se Dieckmann zabývá odůvodněním definice přerušovaných period, které porovnává na údajích z Postupimi z let 1901—1925 s pe­riodami uzavřenými.

Na výsledky některých předchozích prací navázal J. Hut­tary [l1], který se při studiu period opíral o Dieckmannovy de­finice, i když zavedení přerušených period pokládal za zbytečné. Huttary zjišťoval rozdíly ve výskytu a rozložení srážkových a suchých period na stanicích mírného klimatického pásu (Po­stupim, Vjatka-Kirov, Tomsk a Vladivostok) a pásu subtropic­kého (Taškent, Sao Paulo) a ukázal tak na možnost využití period při klasifikaci klimatu. Jeho regionálně klimatologická studie přinesla nové poznatky o režimu srážek v obou klimatických pásech. Výsledky je však třeba posuzovat s určitou opatrností, neboť třicetileté řady pozorování, kterých Huttary použil, nebyly zcela současné. Roční chod period v Postupimi, Kirovu a Tomsku byl později porovnán s rozložením period v Brně [15], [16].

Srážkové a suché periody na území západního Německa stu­doval v nedávné době F. Ringleb [21], který se opíral zejména o práci G. Hellmanna²) a o již uvedené studie Dieckmannovy. Výsledky statistického zpracování period ze stanic Münster (1887–1913, 1919–1938) a Aachen (Cáchy) (1887–1903, 1905–1914, 1930–1938) podává v rozsáhlém tabelárním pře­hledu a navzájem porovnává. Rozlišuje periody uzavřené a pře­rušené ve smyslu Hellmannově, přerušeným periodám přikládá větší význam hospodářský, uzavřeným periodám větší význam klimatologický. Charakteristiky srážkových period včetně pravdě­podobnosti trvání period nad n dní vypočítal pro měsíce, roční období, vegetační období a rok. Nejdelší uzavřené srážkové periody měly v Münsteru i v Aachen 33 dní, přerušené periody v Münsteru 49 dní a v Aachen 45 dní. Autor též porovnává četnosti suchých období s četnostmi období se srážkami.

b) Studie dynamicko-klimatologické

Do této skupiny prací jsem zařadil publikace pojednávající o synoptických a dynamicko-klimatologických příčinách sráž­kových period.

Nejstarší z nich je rozsáhlá a zvláště metodicky významná studie W. Dammanna [3] o závislosti vlhkých period na povětr­nostních situacích. Dammann se pokusil o analýzu srážkových období současně se vyskytnuvších na větším počtu stanic. Stu­doval periody 12 stanic z území Harzu (období 1903—1912), pro které vypočítal četnosti při trvání n = 1, 2, 3 ... dní a jejich průměrné trvání. K jeho zajímavým zjištěním například patří, že srážkové periody pětidenní a šestidenní jsou stejně četné na všech stanicích bez ohledu na výši ročního srážkového úhrnu stanic. Na základě současného výskytu a srážkové vydatnosti dní srážkových period Dammann vybral 55 vlhkých period, které podrobil synopticko-klimatologické analýze. Postupoval dvěma způsoby: 1. Pro každou vlhkou periodu zakreslil do mapy Evropy polohu center nízkého tlaku; to mu dovolovalo geografické vy­mezení poloh tlakových minim, při nichž se v oblasti Harzu vytvářela vlhká období. 2. Pro první, prostřední a poslední den vlhkých period vypočítal průměrné hodnoty tlaku, kterých použil k zakreslení průměrného tlakového pole ve zkoumaných dnech. Nakonec Dammann stanovil vzhledem k povětrnostním situacím tři skupiny vlhkých period, vyskytujících se v Harzu:

1. Periody s vydatnými denními srážkami cyklonálního pů­vodu; centra nízkého tlaku se rozkládají od východního pobřeží Anglie a Skotska až k Finskému zálivu. Příčinou vlhkých období je přechod tlakových níží, Harz je na jižním okraji tlakových depresí.
2. Velmi krátké periody s vydatnými denními srážkami bouřkového původu. Oblast výskytu center nízkého tlaku je podstatně menší než v prvém případě, zabírá přibližně severo­východní Francii, západní a severní Německo a západní Polsko. Pro bouřkový den je typická nehluboká brázda, vybíhající z tlakové níže nad Skandinávií do západního Německa.
3. Periody s nepatrnými denními srážkami a vzájemně odlišné počtem srážkových dní na jednotlivých stanicích Harzu. Při těchto periodách se tlaková minima nalézají na rozsáhlém území severní a střední Evropy od západní části Atlantiku až po severo­západ evropské části SSSR. Mapy izobar se liší od map prvé skupiny jen celkově nižšími gradienty.

Základní dynamicko-klimatologické problematiky srážkových period si v závěru své statistické práce všímá též H. Steinhausser [24]. Na základě svých zkušeností usuzuje, že mezi průměrným trváním period a několika hlavními typy povětrnostních situací existuje vztah, jehož těsnost a kvalita záleží především na pů­sobení orografie. Souvislost mezi synoptickou situací a trváním period je proto třeba nalézt zvlášť pro jednotlivé geografické celky. Steinhausser uvádí, že v jižní části Východních Alp vzni­kají srážky a srážková období při situacích W a SW, při situa­cích NW a N a při situacích S a SE.³)

Nejdelší srážkové periody na jižním okraji Východních Alp vznikají hlavně v důsledku přehradového efektu na jižní straně Alp. Situace NW a N přinášejí srážky jen krátkého trvání.

Vztahy srážkových period z oblasti Západních Alp k synoptickým situacím a výškovému proudění nad Alpami se zabýval H. W. Courvoisier [2], který též podrobně zkoumal faktory vzniku srážkových period a vypracoval metodu předpovědi těchto období. Vztah srážkových period k synoptickým situacím studoval s použitím katalogu P. Hessa a H. Brezowského [8] odděleně v šesti oblastech, které vymezil především podle pod­mínek orografických. Při rozboru se opíral o údaje 326 srážkoměrných stanic z období 1949—1951.

Courvoisier zjistil, že srážkové periody ve všech severoalpských a vnitroalpských oblastech vznikají za situací Wz, TrM, TrW, NWz, Ww a TB.⁴) Periody situace Wz, které se vyskytují nej­častěji, mají poměrně malou srážkovou vydatnost, zatímco pe­riody při situacích Ww jsou na srážky velmi bohaté. Na severní straně Alp, stejně jako na jižní straně, vznikají poměrně často srážkové periody za situace Wa. Návětrné a závětrné efekty se extrémním způsobem projevují především na jižní straně Zá­padních Alp, což ukázalo i studium poměrů výškového prouděni. Ve vnitroalpských oblastech nelze rozeznat významnější zá­větrné nebo návětrné směry proudění. Pro vznik period v severní a vnitřní části Západních Alp přisoudil Courvoisier roz­hodující význam synoptickým situacím a směru a síle severo-atlantsko-evropské frontální zóny, kterou charakterizoval gra­dientem relativní topografie 500/1000 mb a výškovým prou­děním. Zjistil, že pro vznik jihoalpských srážkových period je rozhodujícím faktorem především silné troposférické ochlazení v oblasti Pyrenejského poloostrova a utváření výrazné, k jihu zasahující brázdy nebo níže nad Západními Alpami. Jednotli­vým faktorům vzniku přisuzoval autor velikosti vah, jejichž součet teprve ukazuje na výskyt srážkové periody, případně na její rozšíření. Nejobtížnější je předpověď srážkových period ve vnitřních oblastech Západních Alp.

K dynamicko-klimatologickému výzkumu srážkových period vyskytnuvších se na jedné stanici přispěl značnou měrou F. Rein [20], který statisticky zpracoval a dynamicky analyzoval srážková období na Milešovce za léta 1951—1955. Popsal roční chod vlhkých období, jejich podii na všech srážkových dnech a srážkách uvedeného pětiletí a posoudil jejich srážkovou vydat­nost. Těžiště jeho práce však spočívá v důsledném rozboru těchto období ve vztahu k synoptickým situacím, kterými také vysvětlil rozložení period během roku. Při stanovení synoptického charakteru srážkových period postupoval Rein tak, že pro každý den těchto období vypsal synoptický typ podle katalogu M. Končka a F. Reina [14]. Některá srážková období se potom „jevila jako souvislé celky náležející k jednomu synoptickému typu, . . . jiná, zvlášť delší období, pak náležela k několika za se­bou jdoucím srážkově vydatným synoptickým typům". Proto autor rozdělil srážkové periody do dvou skupin, na periody jednoduché, charakteristické jediným, po celé období převlá­dajícím synoptickým typem a na srážkové periody složité, cha­rakteristické několika převládajícími synoptickými typy. Pře­vládání jediného synoptického typu u prvé skupiny posoudil Rein subjektivně a individuálně. Zpracována byla jen období jednoduchá (76 % srážkových období), která patřila k pěti skupinám synoptických situací. Jsou to situace W, SW, cen­trální cyklona nad střední nebo jihovýchodní Evropou, situace NW a N a situace BC. Autor zdůrazňuje velký orografický vliv Krušných hor na srážkovou vydatnost situací s převládající advekcí. Je však dost pravděpodobné, že analýza srážkových period za pětileté období, pro které měl autor k disposici ka­talog, trpí některými nedostatky krátké klimatologické řady.

Reinova práce se stala hlavním vodítkem při statistické a dynamicko-klimatologické analýze srážkových period stanice Brno-Pisárky z období 1901–1950, kterou prováděl K. Krška [15], [16]. Studie ukázala, jak významné jsou vlhké periody pro srážkový režim Brna, neboť obsahují 11 % všech dní, 25 % všech srážkových dní padesátiletí a na srážkovém úhrnu se podílejí 29 %. Rozložení srážkových period během roku ukazuje na mírně kontinentální podnebí Brna. Nejdelší srážkové pe­riody v Brně trvají 15 dní, průměrná délka period činí 6,6 dne.

K dynamicko-klimatologickému rozboru použil Krška ka­talogu P. Hessa a H. Brezowského [8], což při interpretaci ně­kterých výsledků přineslo určité nesnáze [srážkové periody při typu HM (GT) apod.]. Za synoptický jednotnou srážkovou periodu autor pokládal období, v němž více než 2/3 srážkových dní patřilo ke stejnému synoptickému typu (GT). Jen výjimečně byly zařazeny do srážkových period jednoduchých periody s delším trváním „cizího" synoptického typu, jestliže během vlhkého období došlo k návratu původního synoptického typu a dny mezi tím nebyly svým charakterem příliš odlišné. Pro takto vybrané srážkové periody synoptický jednoduché pak byly vypočteny podle jednotlivých synoptických typů četnosti peri­od, počet jejich dní, průměrné trvání, množstvi srážek a průměrná vydatnost. Ke srážkovým periodám pěti synoptických typů -W (GT), NW (GT), N (GT), E (GT) a TM + NEz patří 83 % synoptický jednoduchých period, 84 % jejich dní a 83 % jejich srážek. Nejčetnější srážkové periody typu W (GT) za­bírají 38 % všech synoptický jednoduchých period. Synoptický jednoduchá je více než polovina všech srážkových period pade­sátiletí (53 %). V Krškově práci [16] jsou zkoumány i teplotní poměry srážkových period v Brně, dynamická analýza však ne­byla podrobně provedena. Že srážková období zimní jsou tep­lejší a letní chladnější než normál, je snadno pochopitelné, neboť srážková období s vyšším stupněm oblačnosti neumož­ňují, aby se uplatnil radiační režim počasí.

III. Závěr

Z uvedeného přehledu vyplývá, že již definice srážkových period ukazují směr a charakter studia těchto období. Většina dosavadních studií dokreslovala obraz srážkových poměrů oblasti a jen malá část prací analyzovala příčiny současně se vyskyt­nuvších srážkových období na určitém území. Nechť tato práce poslouží jako informace před výzkumem srážkových a suchých období na území ČSSR, který bude prováděn v rámci hlavního úkolu „Koloběh vody v přírodě".

Literatura:

[1] Conrad V.: Handbuch der Klimatologie, Band I. B, Berlin 1936.

[2] Courvoisier H. W.: Archiv für Meteorologie, Geophysik und Bioklimatologie, Serie A, Band 10, Heft 1, Wien 1957.

[3] Dammar.n W.: Wissenschaftliche Abhandlungen des Reichsamts für Wetterdienst, Band II, Nr. 8, Berlin 1936.

[4] Dieckmann A.: Zeitschrift für angewandte Meteorologie. Das Wetter, Jahrgang 47, Leipzig 1930.

[5] Dieckmann A.: Veröffentlichungen des Preussischer Me­teorologischen Instituts, Nr. 380, Berlin 1931.

[6] Gottwald A.: Meteorologické zprávy, roč. XVII, č. 6, Praha 1964.

[7] Hanzlík S.: Základy, meteorologie a klimatologie. Praha 1956.

[8] Hess P., Brezowsky H.: Berichte des Deutschen Wetterdienstes in der US-Zone, Nr. 33, Bad Kissingen 1952,

[9] Hrudička B.: Sborník Československé společnosti země­pisné, sv. XXXVIII, Praha 1932.

[10] Hrudička B.: Sborník Československé společnosti země­pisné, sv. XXXXI, Praha 1935.

[11] Huttary J.: Berichte des Deutschen Wetterdienstes, Bad Kissingen 1952.

[12] Klimatické poměry Hurbanova. Redigoval Š. Petrovič Praha 1960.

[13] Konček M.: Sborník Československé společnosti země­pisné, sv. XXXI, Praha 1925.

[14] Konček NI., Rein F.: Kalendář synoptických typů za obdob: 1950—1956. Dosud nepublikováno.

[15] Krška K.: Spisy přírodovědecké fakulty university v Brně řada D 2, H 4, č. 414, Brno 1960.

[16] Krška K.: Diplomová práce na katedře geografie přírodo­vědecké fakulty UJEP, Brno 1961. Nepublikováno.