Napoleonovo tažení do Ruska 1812

POČASÍ A JEHO VLIV NA PRŮBĚH NAPOLEONOVA TAŽENÍ DO RUSKA R. 1812.

Obsah: Jsou shrnuty zprávy účastníků tažení o průběhu počasí v operační oblasti a poukázáno na stav tehdejších meteorolo­gických vědomostí. Je zdůrazněn nedoceněný vliv kontinentálního léta na základní operace Velké armády. V závěru se dochází k názoru, že porážka v Rusku byla již v základě podmíněna chybnou strategickou koncepcí; počasí v tomto dění mělo jen sekundární úlohu.

Dne 21. června každého roku připomínáme si výročí vpádu německých vojsk do Sovětského svazu. Strategické chápání situace, jak ji oceňoval německý generální štáb, nikterak se neliší od Napoleonovy koncepce, podle níž napadl Rusko přibližně v stejný den, 24. června, ovšem r. 1812. Je to po­chopitelné, poněvadž obě tažení mají stejného společného jmenovatele, Clausewitze, který není než dokonalým tlu­močníkem napoleonské válečné ideologie — bleskové války. Ačkoliv obě tažení vykazují proto řadu zajímavých vojen­ských podobností, přece se zmíníme pouze o jediné, jistě náhodné a nepředvídané: o ruské zimě. Obě útočící strany totiž svalovaly vinu za porážku jen a jen na kruté mrazy.

V této informativní studii budeme se prozatím zabývat jen počasím a jeho vlivem, pokud ho ovšem lze prokázat, na průběh Napoleonova tažení do Ruska v r. 1812. Tyto úvahy konec konců mohou býti prospěšné každému, kdo vážně studuje první fáze obrovské bitvy, která vstoupila do dějin jako Velká vlastenecká válka Sovětského svazu. Clausewitz v VII. kn., 5 kap. svého díla „Vom Kriege" (vyd. 1937) píše o „ubývající síle útoku", jakožto nejzákladnějším problému celé strategie. Uvážíme-li, že Clausewitz zúčastnil se pouze koaličních válek a že ve vyšší velitelské funkci uplatnil se teprve na jejich sklonku, domnívám se a lze to i prokázat, že klasickým příkladem toho byl mu právě napo­leonský vpád do Ruska. Jde nyní o to, jak při tvorbě této theorie, jejíž omyly a jednostrannost prokázal J. V. Stalin, spolupůsobilo počasí.

Aby byl usnadněn přehled, rozdělme vojenské operace v závislosti na počasí takto:

1. Od 24. června do 1. září 1812 (operace v prostoru Kovno— Vjazma),
2. od 2. září do 6. listopadu 1812 (operace v prostoru Vjaz­ma —Moskva—Smolensk),
3. od 7. listopadu do 27. listopadu 1812 (operace v prostoru Smolensk—Berezina),
4. od 28. listopadu do 14. prosince 1812 (operace v prostoru Berezina — Kovno).

Vojenští historikové, studující působení počasí na průběh Napoleonova tažení do Ruska v r. 1812, věnovali hlavní po­zornost ústupové fázi od 7. listopadu, kdy zasáhla armádu první studená vlna, do 14. prosince 1812, kdy maršál Ney ve 20,00 hod. na mostě u Kovna jako poslední francouzský voják opustil ruskou půdu. Tento postup je příliš jednostran­ný a ani v něm nebylo dosaženo jednotného názoru, zvláště pokud jde o názor na extrémní charakter zimy.

Tak kronikář brandenburského hulánského pluku č. 3, Guretzki — Cornitz, píše: . . . „Všechno co bylo později uvá­děno císařem a slepými následovníky v jeho řadách o neoče­kávaně časně nastoupivších silných mrazech, jakožto hlavním důvodu nezdaru ústupu z Ruska, je nepravdivé; právě v r. 1812 nastoupily mrazy později a trvaly kratší dobu, než je v této zemi obvyklé; stupeň, kterého dosáhly, nebyl v těchto končinách ničím překvapujícím. . ." To jest ovšem jen neúplné tvrzení, poněvadž pravdu má Cornitz jen potud, že zima r. 1812 přišla opožděně. Prosincové mrazy, které napadly rozvrácenou ustupující armádu, měly však skutečně extremní charakter. Dne 14. prosince, když císař sám a bez armády, projížděl na cestě do Paříže Drážďanami, bylo tam asi — 20°R (–25° C). Letecký meteorolog R. Hennig (1913) zjistil, že právě prosinec 1812 byl v Berlíně třetím nej studenějším prosincem během 200 let. Průměrná teplota prosince 1812 činila –7,3°C a byla pouze předstižena prosincem 1788 (–11,2°C) a prosincem 1829 (–8,7°C). Běžný berlínský pro­sinec nikdy neklesl pod –5,9°C (1799, 1808) a v posledních osmdesáti létech ani pod –4,5°C (1855, 1890). Potud Hennig.

Avšak nicméně tyto falešné názory jsou jednotlivými autory nekriticky přejímány. Tak i novější Napoleonův životopisec P. Bouhler (1942) zdůrazňuje: ,,. . . Zima v r. 1812 udeřila na ruské poměry pozdě a nebyla nijak tuhá nad průměr . . .".

Zapomíná se však, že císař ztratil více jak dvě třetiny armády dříve než vůbec nastaly mrazy a že ještě před přílivem první studené vlny byl již osud ruského tažení rozhodnut. Strašlivé opotřebení Velké armády vyplývá z údajů Yorcka von Wartenburg („Napoleon als Feldherr", 1886). Yorck píše: ,,. . . Císař překročil Němen na linii Kovno — Grodno se 363 000 muži; do Vitebska přišel s 229 000 muži; operace proti Smolensku zahájil se 185 000 muži; toto město opustil se 156 000 muži; k Borodinu dorazil se 134 000 muži (7. IX.); Moskvy, konečného bodu na spojovací linii dlouhé 115 mil, dosáhl s 95 000 muži (14. IX.). Nad těmito údaji je nutno se zamyslit.

Záhuba Velké armády krutými mrazy byl propagační výmysl císařův a svědčí o jeho velkém psychologickém na­dání, že právě tato verse je obecně nejvíce rozšířena a při­jímána. Vzpomeňme jen na známou pasáž z „Babičky"-B. Němcové nebo na H. Heineho, který jednou jízlivě pozna­menej, že hlavní příčinou katastrofy v r. 1812 byl Napoleo­nův učitel zeměpisu, který mu nedostatečně vštípil do hlavy, že v Rusku jsou v zimě velké mrazy.

A ještě v říjnu 1918 zdráhá se, ovšem též z jiných důvodů, Franchet ďEspérey, vrchní velitel východní armády, uposlechnouti Clemenceauův rozkaz k postupu do Ruska. ,,Má vojska jsou nedostatečná pro vstup do této veliké ledové země, zejména v zimě . . .", píše ďEspérey. Napoleonův osud přece jen odstrašoval jeho následovníky.

Dříve než přikročíme k vlastnímu rozboru počasí, je nutno říci několik slov o stavu tehdejších meteorologických zna­lostí. Ségur ve své: „Historie de Napoléon et de la Grande Armée pendant Bannée 1812" (1825), kn. XI, kap. 10, uvádí, jak techničtí důstojnici armády („des officiers ďarmes savantes") pokoušeli se vysvětlit mrazy, drtící trosky Velké armády. Ségur píše: „. . . V našem století, kdy některé objevy povzbudily všechno vysvětlit, tí tam uprostřed krutých utrpení, které jim přinášel severní vítr, pokoušeli se zjistit příčinu jeho vytrvalého směru. Dle nich, již za svého pohybu k antarktickému pólu, slunce zahřívající jižní polokouli, přeměňuje tam všechny výpary ve vodní páry, zdvihá je do výše a ponechává na povrchu této oblasti prázdnotu, do které se řítí páry z naší (polokoule, v mnohem menší výšce, poněvadž bvly i méně zředěnv. Poznenáhlu a z téže příčiny, ruský pól (arktický) všecek přeplněný parami, které vypařoval, přijal a zchladil od posledního jara, dodržuje lačně tento směr. Zbavuje se jich bouřlivým a ledovým prou­děním, kterým zaplavuje ruské země, zmrazujícím a usmrcujícím všechno na své pouti . . ." Ženisté a dělostřelci předsta­vovali si to tedy tak, že sluneční teplo v tropech přeměňuje vodu v páry, které stoupají do výše a že na jejich místo potom proudí chladnější vzduch z jiných končin. Tím si vykládali neustále vanoucí severní větry.

Tyto představy bvly jistě nesprávné. Avšak teprve v r. 1863, jeden ze zakladatelů synoptické meteorologie, rear admirál Fitz Roy píše v „The Weather Book — A Manuel of Practical Meteorology": ,,. . . V tropech vyhřáté vzdušné masy potřebují i když nepřihlížíme k rozpínání, více prostoru než ho lze předpokládati v polárních oblastech, kam se po­hybují. Musí tudíž nastati stlačování, tedy boj se vzduchem proudícím opačným směrem, jakmile s ním nastane patrné sloučení a to dříve než dospěje do středních šířek. Tím je největší část opět odvrácena k rovníku, jen zbytek proudí směrem k pólu a klesá v důsledku tíže k zemskému povrchu, jakmile přítok od pólu ustává nebo časem docela vynechá. Vždy však stále předpokládáme, že se země neotáčí. Od pólu přicházející proud musí se na své cestě k rovníku rozpínati, poněvadž vždy potřebuje více prostoru, avšak je patrně, brzděn, již zmíněným protisměrným prouděním, které sestupuje v blízkosti obratníku . . ." Tak o téže věci soudí Fitz Roy. Avšak v té době bylo již synoptické meteorologii 7 let.

Jak známo, počátky synoptické meteorologie sahají do r. 1856, tedy téměř 50 let po zničení Velké armády. Synoptická meteorologie ostatně vznikla na základě podobných smutných zkušeností, které učinili spojenci za krymské války, kdy tzv. „balaklavská bouře" (14. XI. 1854) natropila velké škody loďstvu i armádě spojenců, obléhající Sevastopol.

Avšak pokusy o předpovědi počasí na vědeckém podkladě jsou staršího data. Zvláštní pozornosti od dob Guerickových se zajisté těšil tlakoměr, který byl pilně pozorován. Tak již „Brisson ve svém „Dictionnaire" (1790) uvádí pozorování, že kolísání tlakoměru probíhá současně i na místech od sebe dosti vzdálených a že tedy, oproti staršímu mínění, tlaková kolísání nejsou podmíněna větrem. Borda a Lavoisier navrho­vali Akademii nauk dokonce pravidelná měření a porovná­vání údajů tlakoměru za účelem předpovědi počasí. Předpo­vědi založené na pozorování tlakoměru byly celkem jedno­duché. Tak v „Traité de météorologie" (1774) uvádí P. Cotte 13 pravidel. Praví na př.: „. . . Jestliže za jasného počasí rtuť silně poklesne a pokračuje-li v poklesu také během dvou nebo tří dnů, tato změna obvykle oznamuje velký déšť a velké větry". Existovaly ovšem též pomůcky k předpovědi počasí na méně vědeckých principech. Tím však byly slavnější. Tak se vypráví, že francouzský generáladjutant Quatremer usoudil z pozorování pavouků, že během 14 dnů nastanou silné mrazy. Oznámil pozorování velícímu generálu Pichegru, který skutečně v této době zahájil útok na Holandsko. Tvrdá zima učinila schůdnými nesčetné holandské průplavy a fran­couzská jízda dokonce dobyla holandské válečné lodi, zamrzlé v Zuiderském jezeře, případ to nad jiné podivuhodný. Qua­tremer d’Isjouval byl zřejmě, jako všichni prognosní, na svůj úspěch velmi pyšný. Vydal o tom práci, která již r. 1801 byla přeložena do němčiny. Taková byla tehdy moderní meteorologická literatura.

Nicméně se můžeme domnívat, že ve francouzské armádě byly učiněny jakési pokusy o meteorologický průzkum nejjednodušším způsobem, totiž vyptáváním se obyvatelstva. Vyplývá to snad ze znění 27. bulletinu, datovaného dne 27. října 1812 ve Veřeji. Bulletin výslovně podotýká: ,,. . . Po­časí je nádherné, cesty krásné; je tu jako na podzim. Tato roční doba trvá tu ještě 8 dní a když ukončí, zaujmeme již nová postavení". Víme, že tato předpověď se celkem splnila, vždyť první studená vlna zasáhla ustupující armádu 7. listo­padu.

Konečně císař jako horlivý čtenář antických klasiků měl neobyčejně vyvinutý smysl pro to, čemu Ceasar říká „Místa a obyčeje". Tak jako se se zdarem pokusil o získání mapo­vého podkladu pro připravený útok (materiál byl získán špionáží), tak se snad pokusil i o získání údajů. týkajících se počasí. Vědeckým poradcem byl prý Eaplace. Tyto snahy byly však jistě velmi skromné, poněvadž císař předpoklá­dal, že do zimy bude Rusko poraženo. Napoleon vsázel vše na jedinou vyhranou bitvu (dne 5. červa 181] prohlásil Napoleon Coulaincourtovi mezi jiným: ,,, . . Jediná vyhraná bitva učiní konec této překrásné rozhodnosti Vašeho přítele Alexandra i všem jeho opevněním vybudovaným z písku"). Ostatně pravidelná meteorologická měření se tehdy prová­děla poměrně jen na málo místech a klimatologická litera­tura prakticky ještě neexistovala. Ovšem, dne 15. září 1780 založená „Societas Meteorologica Palatina" vydávala v lé­tech 1781 — 1782 tzv. „Ephemeridy", jakési meteorologické ročenky, ale pro skromný zájem bylo vydávání zastaveno. „Ephemeridy" uváděly na 39 stanic z Evropy a jiných svě­tadílů. Meteorologická měření v Rusku jsou velmi starého data (nejstarší byla v Petrohradě, kde pravidelná měření prováděla Akademie nauk již od r. 1725) a byla v napoleonské době již prováděna v řadě míst v Evropě a Asii. Zdá se však, že se Francouzi ani nepokusili tato měření nijak zužitkovat, vždyť teprve koncem 19. stol. počínají se gen. štáby vážněji zajímat o meteorologii. Prostý, řadový francouzský voják nedělal si žádných ilusí o ruské zimě. Tak dne 9. listopadu 1812 píše auditor H. Bevle panu Faureovi: „.. . Zima je jen 2 nebo 3°, ale poněvadž jsme v Rusku, věří každý, že musí zmrznout . . .".

Rovněž Rusové se vážně zajímali o nastávající zimu. O zimě jako ruském spojenci vyslovil se již pochvalně car Alexander ve svém závažném rozhovoru, někdy v polovině května 1810, s Coulaincourtem, francouzským vyslancem. Car uznale se zmínil o houževnatém odporu Španělů a zdů­raznil, že „...kromě toho nemají Španělé naše podnebí a prostředky ..." a uvedl také, že v případě Napoleonova vpádu ,,. . . přenecháme svému podnebí a své zimě, aby za nás vedly válku . . .". Podobně Voroncev, ruský vyslanec v Londýně, vyslovil v předvečer války naději, že ,,. . . čím hlouběji bude (Napoleon) vnikat do země bez schůdných cest, kde se pojednou octne — obklíčen armádou kozáků — bez potravin, tím dříve upadne do nejžalostnější situace a skončí tak, že bude zničen naší zimou, která byla vždy naší věrnou spojenkyní. . .".

Ovšem to všechno byly pouze dohady; konkrétního nevěděl nikdo nic. Takřka celé operační území leží na přechodu mezi kontinentálním ruským vnitrozemím a maritimní střední Evropou. Tím jsou podmíněna i velká kolísání mezi mírnými maritimními vlivy a extrémními kontinentálními. Vymezení jistých klimatických "Mastí je proto velmi obtížné, poněvadž zmírňující vliv Baltického moře sahá. Přibližně ovšem, k hra­nicím sovětských baltických republik, ale do vnitrozemí ubývá jen pozvolna. Řekli bychom, že typickým znakem celé této oblasti je velká nestálost podnebí. V r. 1812 se o těchto věcech nevědělo téměř nic a Velká armáda, která v noci na 24. červen překročila Něnem v prostoru Jurburg-Kovno-Olittamereč spěla do opravdu nejisté — prozatím pouze meteorologicky — budoucnosti.

A to se projevilo již velmi záhy.

V dalším dodržujeme přehled, který jsme si stanovili na počátku a proberme počasí v souvislosti s letními operacemi Velké armády.

A. Operace v prostoru Kovno—Vjazma od 24. června do 1. září 1812. — V Evropě a Napoleonově okolí se toho tolik namluvilo o ruské zimě, že nikoho ani nenapadlo se starat o ruské léto. A přece tato roční doba zasadila postupující armádě první a dost možná i rozhodující úder.

Nelze ovšem tvrdit, že vojenští historikové toto údobí snad přehlédli. Avšak jejich závěry jsou někdy dost podivné. Tak již zmíněný Yorck, mimochodem velký obdivovatel císařův, píše: ,,. . . Jeho (Napoleonova) osobní odolnost proti námahám a únavě, jeho nečitelnost proti vlivům povětrnosti již silně poklesly . . . též císař trpěl těmito strašlivými parny, jeho tělo neukazovalo již onu hubenost jeho mladých let, která prozrazovala mimořádnou nervosní činorodost, nýbrž chorobnou otylost, ke které se již připojovaly potíže močo­vých cest a ochromovaly jeho výkonnost". Yorck dochází ve své kritice ruského tažení k závěru, že . . ,, . . tento velký genius byl sice bystrostí ducha a jasností v posuzování stra­tegických situací. . . stále ještě na bývalé výši, že však jeho svěžest a živost jeho chápání a jeho rozhodnost utrpěly".

S řečeným výkladem nemůžeme souhlasit, i když připustí­me, že nesmírná parna snad působila na císařovu osobnost. Bylo-li však jejich působení zhoubné na císaře, obklopeného veškerým pohodlím, tím hůře působila na prostého vojína.

První, kdo se vážně zamyslil nad rozhodujícími letními operacemi Velké armády v závislosti na počasí, byl sovětský historik Tarle. V díle: „Napoleonovo tažení na Rus r. 1812" (vyd. 1948) píše: ,,. . . Ihned v prvních červencových dnech počal si Napoleon uvědomovat nesnáze, které působí armádě kontinentální podnebí, zejména při nedostatku a špatném stavu cest v Rusku. Mluvily o tom zprávy, které mu maršá­lové posílali do Vilna . . .". Ze všech dostupných zpráv vy­svítá, že v oněch kritických letních měsících r. 1812, zvláště pak v srpnu, panovala neobyčejná parna, která někdy koncem června nebo počátkem července byla protkávána prudkými bouřkami s lijáky. Dne 25. června píše císař Marii-Louise z dobytého Kovna o vítězném zahájení tažení, avšak dodává: „. . ., ale horko je tu ukrutné". Dne 2. července píše císa­řovně z Vilna: „. . . Měli jsme zde veliké parno, teď zase máme silné deště, které nám působí obtíže a přinášejí nám velikou škodu." Za úmorných veder probíhaly boje o Vitebsk. Noc z 25. na 26. července strávil císař v polním stanu. „. . . Du­síme se horkem . . .", píše v těchto dnech císařovně. Letní boje, co do tvrdosti klimatických podmínek, porovnávali staří veteráni s boji v Egyptě a v Sýrii. V rozhodujících dnech nástupu k Smolensku, kdy se jednalo zabránit ve spojení armádě Bagrationově s Barclayovou, dotud operujících odděleně, byl císař donucen přerušit boj. ,,. . . Ale parno je tak nesnesitelné a armáda tak veliká, že císař uznal za nutné dopřát vojákům několik dní odpočinku . . .", opatrně doznává současný komentátor. Dne 18. srpna, tedy den po bitvě u Smolenska, píše císař vévodovi z Bassano: „. . . Horko je zde neobyčejně velké, je mnoho prachu, což nás poněkud unavuje . . ." ,,. . . Horko je příšerné . . .", píše Louise z do­bytého Smolenska.

13. bulletin, vydaný ve Smolensku, uvádí, že horka dosáhla 26°R (32,5°C). Rovněž 15. bulletin, vydaný dne 27. srpna ve Slavkovu, zdůrazňuje, že vedra jsou „nesnesitelná" a že jsou větší než ta,' která zakusily napoleonské divise bojující v Itálii a ve Španělsku. Po celé čtyři týdny prý ani nesprchlo.

Nemáme ovšem žádné meteorologické podklady, abychom mohli věrohodně sledovat průběh počasí v letních měsících t, 1812. Nicméně ty zprávy, které jsme uvedli, souhlasí s běžnými klimatickými údaji. Tak třeba Smolensk, pokud jde o absolutně nejvyšší měsíční, a roční maxima; která v tom­to případě musíme jedině brát v úvahu, vykazuje skutečně pro srpen 31,6°C. Průměrné denní maximum činí pro srpen pouze 19,7°C. Pokud jde o srážky, dosahují svého maxima právě v červenci. Vůbec silné deště jsou charakteristické pro letní měsíce a velmi často jsou doprovázeny prudkými bouř­kami. Podobná situace jako v r. 1812, snad ještě horší, nastala v r. 1897. Tehdy ve smolenské oblasti panovalo strašné sucho. Od dubna ani nesprchlo, ačkoliv teploty dosahovaly až 40°C. Cesty byly pokryté mocnou vrstvou prachu, který se při závanech větru zvedal v pravá mračna a spolu s kouřem četných lesních požárů zahaloval kraj v šedožlutý závoj. Tak si však musíme představit i dějiště operací v létě 1812.

Není divu, že za těchto podmínek byla strádání, která zakoušela francouzská a ruská armáda, nesmírná. Velká parna, nouze o vodu, a z toho pramenící četné choroby, hubily armády, zvláště když se k nim připojil hlad. „. . . Prvé červencové dni", píše Yorck, „přinesly neobyčejná parna, četní důstojníci a vojáci jim podlehli a také ruská pole, stejně jako se to dálo v Egyptě, nyní viděla, že mnohý francouzský voják dal přednost sebevraždě před dalšími útrapami. . .".

Všechny tyto útrapy, k nimž jako původní zjev se připo­jila deserce, citelně zeslabovaly stavy Velké armády. Podle sdělení hraběte Daru, hlavního intendanta, klesl početní stav armády, pouze v prostoru Vilno—Vitebsk, o celou tře­tinu. Koní padlo na 8000. U bavorského sboru bylo každého dne napočteno na 800 nemocných; koncem srpna zbývalo z celého sboru, který na počátku tažení čítal na 24 000 mužů jen 6700 schopných boje a v polovici října se tento stav snížil na pouhých 1823 mužů. Lidé gardové brigády Berthezěne mřeli hladem, poněvadž rychlými pochody a ztrátou koní byl úplně rozrušen přísun.

Další charakteristickou známkou letních operací je selhá­ní průzkumu, které mělo často velmi nepříjemné důsledky. „. . . Po několik hodin slídily jezdecké pátrací oddíly, vyslané Napoleonem, po všech cestách okolo Vitebska. Zmořeny žízní a utýrány neslýchaným horkem vracely se pozdě od­poledne do města, avšak nezjistily nic přesného. Písek, do něhož se hluboko bořily nohy koní, mračna žhoucího prachu, jež oslepovala oči, naprostý nedostatek vody — to vše při­spívalo k tomu, že činnost pátracích oddílů byla trýznivá a přitom zcela neužitečná. ..", tak živě líčí Tarle činnost francouzského průzkumu za parného, letního dne, 28. čer­vence 1812. Nesmíme si ovšem myslit, že ruské sbory netrpěly podobnými útrapami. V ústupových obranných bojích padlo na ruské straně na 7000 mužů, avšak plných 37 000 mužů padlo za oběť hlavně nemocem a úplnému vyčerpání. S plnou jistotou lze usuzovat, že na těchto těžkých ztrátách se hojnou měrou podílelo počasí, ukrutná horka.

Není úkolem této studie probírati jednotlivé fáze těchto počátečních akcí. Avšak k ocenění působení počasí na bojující armády je nutno zdůraznit, že podle napoleonské válečné ideo­logie bylo životní nutností usilovnými pochody a převahou sil dokonale zničit obě odděleně operující ruské armády a tím si jednak vynutit cestu do bezbranného vnitrozemí, jednak vytvořit vhodnou základnu pro mírová jednání. Tedy stejná koncepce, jakou měli Němci v r. 1941. „, . . Ruské vojenské masy v západní části Ruska musí býti zničeny odhodlanými operacemi a mocným postupem tankových oddílů do hloubky nepřátelského území . . .", citoval v obžalovací řeči před norimberským tribunálem generál Ruděnko z plánu „Bar­barossa". To plně odpovídá napoleonskému nazírání, ovšem tanky nahrazovaly Napoleonovy kolony, Úkolem ruské obrany v prvé fázi bylo tedy jednak zamezit oddělené zni­čení armád přesilou, avšak vynasnažit se o jejich sloučeni a pokusit se o bitvu jen za nejvýš výhodných podmínek. Ústup ruské armády byl tedy „věcí ne svobodné volby, nýbrž tvrdé nutnosti", píše K. Marx v „New American Cyclopedia" (1858). Všechny tyto operace vyžadovaly nesmírně namáhavé pochody — jen při jednom Durocově manévru padlo na 300 lidí vysílením a úžehem — a přesný a rychlý průzkum. Jak známo, v tomto manévrování byl císař pora­žen a tím, domnívám se, byl i rozhodnut osud celé vojny. Kdo by si nevzpomněl na Frunzeho pojednání „O jednotné vojenské doktríně a Rudé armádě" (1921), kde Frunze praví: „. . . Rozměry našeho území, možnost ustupovat na značnou vzdálenost, aniž jsme zbaveni schopnosti pokračovat v boji, a pod., to vše je příznivá půda pro uplatnění manévru stra­tegické povahy, t. j. mimo bojiště. Náš velitelský sbor musí býti vychováván převážně v idejích manévrování a celá masa Rudé armády musí býti vycvičena v umění provádět rychlé plánovité pochodové manévry . . .".

Závěrem je však možno říci, že k nezdaru francouzských obkličovacích manévrů částečně přispělo i počasí, zajisté však nebylo činitelem rozhodujícím. Konglomerát národů, který představovala císařská armáda, podlehl rozkladu pod­porovanému žhavými slunečními paprsky, avšak morálně odolnější ruská armáda útok počasí, byť s těžkými ztrátami, odrazila.

B. Operace v prostoru Vjazma—Moskva—Smolensk ode dne 2. září do 6. listopadu 1812. — Na postupu k Moskvě dopro­vázelo Velkou armádu pěkné a příjemné počasí, které trvalo až do počátku listopadu. Dne 3. září, několik dní před bitvou u Borodina, objevila se jinovatka, ale následující studené dny byly opět vystřídány pěknou pohodou. U Borodina večer ještě mrholilo, „Léto skončilo, je zde podzim . . .", melancholicky poznamenává v těchto dnech Napoleon v do­pise císařovně. Obavy však byly ještě zbytečné. Pod bledě­modrou oblohou, za jemného podzimního slunce, po bezpraš­ných, tvrdých cestách postupovala armáda k Moskvě, kam císař vstoupil dne 14. září. I v Moskvě prožila francouzská armáda řadu nádherných, teplých podzimních dnů. Když dne 19. října ve 2 hod. ráno opustil císař Moskvu, mohl ještě napsati své ženě: „Milá přítelkyně, jsem na cestě, abych zaujal nová postavení výhodná k přezimování. Počasí je nádherné, ale dlouho asi nevydrží.", dodal prorocky.

Říjen, byť ještě pěkný, skutečně již přinášel náznaky zimy. Císař měl plno starostí. Zima se blížila a nemožně dlouhá, spojovací linie se počala otřásat pod nájezdy ruských party­zánů. Již 24. září hlásil náčelník ruské zdravotní služby Villiers Arakčejevovi: „. . . Příčiny zvýšení počtu nemocných v armádě dlužno hledat v nedostatku vydatné stravy a teplé­ho oděvu. Většina vojáků nosí ještě teď letní kalhoty a pláště tak vetché, že je nemohou chránit před vlhkým, chladným počasím". Francouzi reagují trochu později. Podle císařova nařízení ze dne 14. X. všechna děla a všechny jezdecké oddíly měly zůstat tam, kde je zastihl císařův rozkaz; připravovalo se vyklizení Moskvy. Dne 16. X. nařizuje Napoleon odeslat do Smolenska jatečný dobytek a teplé oděvy, neboť nastá­vají chladna. Důrazně nařizuje vévodovi z Bassano: „. . . Při-, kažte zastavit všechny ostatní práce a věnovat všechnu energii jen dopravě oděvů do Smolenska. . ." To však stále panovala poměrně příznivá pohoda, v těchto končinách v této roční době zcela neobvyklá. Vojenský lékař rytíř z Kerckhove uvádí v: „Histoire des maladies observées a la Grande Armée ..en 1812", že „.'..počasí až do 21. října bylo překrásné a že ani nej starší obyvatelé Ruska si nemohou vzpomenout, že by byly dříve kolem této roční doby tak nádherné letní dny . . .". A měli pravdu. Tento podzim musil býti skutečně neobvyklým. Normální podzim v této oblasti má být studený a vlhký a sníh může padati dokonce již v září.

Dne 1. X., podle záznamů wurttemberského hejtmana von Martens, který si denně poznamenával průběh počasí, bylo po několika pěkných dnech opět chladno a deštivo. První sníh padal, a to ve velkých vločkách, již 13. října, avšak nepohoda ustala a přisvěděuje palácový prefekt Baus-set, za překrásného podzimního dne opouštěla francouzská vojska Moskvu. Nepřízeň počasí postihla ustupující armádu až 23. X. Martens si poznamenává: „. . . Studený déšť nás přepadl ještě před nastoupením pochodu toho rána. . ." Von der Osten klade počátek deště, který rozbahněním cest citelně ochromil rychlost pochodu na 22. X. To však lze omluvit rozdílem pobytu obou pozorovatelů. Avšak již 25. X. bylo počasí slunné a příjemné, ale v noci, zřejmě vli­vem radiace, poklesla teplota. Poprvé klesl teploměr pod bod mrazu dne 27. X. Podle záznamů anglického vojenského attaché u ruského dvora, sira Roberta Wilsona, klesla v noci ze dne 27. na 28. X. teplota na —4°R (—5°C). Dne 1. listo­padu klesla ojediněle teplota až na —8°R (—10°C). Hejtman Rader uvádí dne 1. XI. teplotu —3,0°R (-3³/₄°C). Po­časí zůstávalo jasným, pěkným a povětšinou bezvětrným. Jenom dne 31. X. uvádí Martens silný vítr, který ustupují­cím působil mnoho potíží. V těchto dnech vyžádaly si noční mrazíky již první oběti, hlavně mezi nemocnými a raněnými, kteří byli vyčerpáni únavnou a dlouhou cestou.

Avšak ještě 5. XI. musilo být pěkné počasí. V dopisu ze dne 18. ledna 1813 píše císař králi Jeromovi Westfálskému: ,,. . . Dne 5. listopadu dorazil jsem za myslitelně nejkrásnějšího počasí do Dorogobuše . . .". Též Gourgaud v „Napoleon et la Grande Armée en Russie, atd." (1825) souhlasně po­tvrzuje, že až do 6. listopadu, t. j. po 16 nebo 17 dnů, bylo pěkné počasí a že mráz byl mnohem menší, než v téže roční době zakusily napoleonské divise za polního tažení v Prusku a Polsku (1807) a dokonce ve Španělsku (1808). Též 28. bul­letin, datovaný dne 11. XI. 1812 ve Smolensku v době, kdy armáda byla zasažena první studenou vlnou, podotýká: „. . . Počasí bylo velmi pěkné až do 6. Dne 7. nastala zima.

Napadlo mnoho sněhu. Cesty byly velmi kluzké a neschůdné pro tažné zvířectvo . . .". Totéž praví princ Eugen von Wůrt-temberg: „. . . Až dosud jsme ještě měli mírné počasí. Dne 4. listopadu napadlo něco sněhu. Teprve 6. nastala zima . . .". To je zpráva s druhé strany. Princ bojoval po boku Rusů. Generál hrabě Baraguey ďHilliers poslaný císařem pro neschopnost domů, píše své ženě: „. . . Počasí je krásné, ačko­liv jsou všechny řeky pokryty ledem, takže můžeme bruslit. Ani nejmenší množství sněhu neleží na zemi a bivakuje se, (polní ubytování vojsk, pozn. autora), jako by bylo teplo. Nevím, kdy bude na tak chladno, aby mohlo býti zastaveno nepřátelství. Zároveň jsou Rusové zvláštním způsobem užaslí nad počasím . . .". Mrazy zřejmě nepřituhovaly, vždyť v dopise ze dne 9. XI. píše poručík Laurencin své matce: „. . . První sníh napadl dne 29. října a mráz byl zcela obyčej­ný, zatím co v minulém roce se jezdilo v první polovině mě­síce září s vozy přes zamrzlé řeky . . .".

Pokud jde o množství sněhu, které napadlo 4. listopadu se zprávy liší. Frontoví vojáci tyto jevy pozorovali a hlavně oceňovali pečlivěji. Hejtman westfáiského sboru von Borcke píše v „Kriegerleben", že počasí až do 3. listopadu bylo krásné a že 4. napadlo silně sněhu. Hejtman bivakující se svými vojáky měl zajisté pro množství sněhu jiné kriterium než třebas princ či generál, obklopený i na frontě jistým pohodlím. Rozdíly mohly býti konečně podmíněny i orografií místa.

Domnívám se, že celou povětrnostní situaci lze vysvětlit takto: první mrazíky se objevily koncem října. Taková si­tuace může býti podmíněna postupem studeného vzduchu z ruského vnitrozemí dále na západ. Mrazíky jsou potom podmíněny hlavně nočním vyzařováním v oboru vytvořené tlakové výše, jednak přítokem chladnějšího vzduchu z již­ního Ruska. Toto počasí, které mohlo býti přerušeno více méně silnými sněhovými přeháňkami, trvalo až do 6. XI. Sníh, na neštěstí pro ustupující armádu, se neudržel.

Podivuhodné věci uvádí Martens, o jehož věrohodnosti nemáme příčinu pochybovati. Uvádí ovšem, že od 2. listo­padu zimy ustavičně přibývalo a že na hladké půdě nemohly koně dost dobře postupovat, avšak u 5. XI. mluví o silném dešti a rozbahněném terénu. O 6. XI. shoduje se již s ostatní­mi a uvádí „strašlivou změnu povětrnosti". Dne 7. listo­padu pak silně sněžilo a mrazy dostoupily svého vrcholu. Zbytky armády stály před katastrofou, jakou potud nepozna­ly světové dějiny.

Ségur uvádí, že ještě v Moskvě čítala armáda více než 100 000 mužů a měla přes 600 děl. Ve Smolensku, kde se armáda koncentrovala v první polovině listopadu, čítala pouze 40 000 mužů, pochodujících v útvarech. 30 000 mužů padlo nebo bylo zajato, asi 30 000 se jich stalo bezbrannými opozdilci („isolés") a ztraceno bylo 350 děl. Z toho je patrno, jak mylná jsou tvrzení těch, kteří se domnívají, že armáda byla v Rusku zničena mrazem.

Jest však základním nepochopením situace, zdůrazňuje-li se vliv neblahého působení mrazu na ustupující francouzskou armádu. Mnohem více ji uškodily náhlé oblevy, což jasně prokazují již citované zápisky účastníků a konečně i přechod Bfereziny. Zdá se, že vojáci si přejí spíše tužší zimu. Tak si ji ku př. přál Hindenburg na východní frontě 1914-15, aby bylo znemožněno ruským vojákům využít převahy v bu­dování střeleckých zákopů. Ovšem zima 1914/15 nesplnila očekávání, ale byla mírná, což působilo právě armádám ty největší potíže, pokud jde o postup a přísun.

C. Operace v prostoru Smolensk—Berezina od 7. listopadu do 27. listopadu. — V pamětech holandského generála Dě­dem de Gelder čteme: ,,. . . Mezi Dorogobuši a Smolenskem stal se již mráz příliš patrným. Měli jsme sníh a dosti silný mráz, který každé dva dny byl vystřídán dnem chladna . . . Neobyčejný mráz a boje, které sváděl zadní voj, přivedly vojsko od 6. do 7. listopadu do nepořádku. Za Smolenskem počal obecný rozklad a ukázal se v celém svém rozsahu . . ." V „Manuscript de 1812" barona Faina čteme: „. . . V této neblahé noci (ze 7. na 8. listopad) napadl nejostřejší mráz naše nešťastné vojáky . . ." Skutečně 7. listopad značí sku­tečný konec Velké armády. V již zmíněném dopise bratru Jeromovi Napoleon jenom podotýká: „. . . Mezi 5. a 7. nastoupila chladna; cesty byly pokryty ledovkou". Dne 9. listo­padu poklesla teplota místy až na —18°R (—22,5°C). Wilson

Uvádí, že 12. listopadu teploměr poklesl na –12^°C, dne 13. XI. na –18°C (uváděny hodnoty jsou pravděpodobně v Reaumurově stupnici, tedy –15°C a –22,5°C), Zvláštním dojmem tedy působí zpráva vydaná dne 14. listopadu, ma­jící zřejmě propagační Úlohu a kterou otiskl berlínský ,,Vos-siche Zeitung" dne 28. listopadu: „Počasí je kolem této roční doby kruté a musíme se podivovati, že ještě nepočaly silné mrazy". V té době již z armády nezbylo takřka vůbec nic.

Mrzlo v celé oblasti. Již zmíněný „Vossische Zeitung" referoval o bojích pruských vojsk na severní frontě, proti Rize a uvedl, (mimo jiné), že ,,.. . úspěch byl by ještě větší, poněvadž Rusové byli rychlým pochodem na Danienkirchen odříznuti od Rigy, kdyby pravě nastoupivší neobyčejné mrazy nesevřely během 24. hod. Dvinu, čímž podpořily nepřítelův útěk...". Tyto boje se odehrávaly 15. XI. Na­poleon sám udává, v pařížském dopise císaři Františkovi ze dne 7. I. 1813, že mrazy již v polovině listopadu dostou­pily –18 až dokonce prý –22°R (–27,5°C), což jisté není pravda. Vždyť sám císař psal vévodovi z Rassano dne 14. listopadu ze Smolenska, že je 9–10°, tj. –11,1/4°C a –12,5°C. Nicméně ve své zprávě bratru Jeromovi opětně zdůrazňuje: ,,. . . Zimy přibývalo tak, že jsme si myslili, že jsme uprostřed léta a ne na počátku listopadu . . .". (dopis ze dne 18. 1. 1813). Na ráz počasí měli účastnici rozdílné názory podle svého posta­vení. Proto v týž den (11. XI) píše poklauník Peyrusse z Car-cassonu paní Duvuvier: ,,. . . Panují neobyčejné zimy . . .", zatím co hlavní podkoní Coulaincourt, dhcl rovněž ve Smo­lensku v psaní své ženě pouze uvádí: „Počasí je poněkud chladné a pěkné . . .". K tomu poznamenává již Beiteke, když mluví o 13 000, kteří se zachránili z ruské katastrofy: ,,. . . Zdraví byli jen maršálové, generálové a vyšší důstoj­níci a vůbec jen ti, kteří mimořádnými pomocnými zdroji anebo přízní okolností si uchovali zdraví. . .". Údaje těchto vyšších osobností si tedy neodporují, jak se mylné domnívá Kircheisen ve své jinak výborné studii („Die Kalte im russis-chen Feldzug im Jahre 1812", Z. A. M. 1933), obecně zjiště­ným faktům o intensivních mrazech.

Po studeném 15. XI. se počasí umírnilo a k dovršení všeho zlého ve dnech 19. až 24. XI. nastala obleva, která do ne­možnosti rozbahnila beztak již neschůdné ruské cesty a zba­vila řeky ledového příkrovu, podmiňující jejich snadný pře­chod. Tání, podle Martense, se projevilo již 11. XI., kdy dlouhé ledové rampouchy padaly se střech, avšak 13. XI. poklesl teploměr opět pod nulu a vytvořilo se náledí, na kterém pa­dali lidé i dobytek. Dne 22. XI. pršelo celý den. Právě tato prudká kolísání teploty (stoupnutí a pokles až o 20° během 24 hod.) jsou typická pro ruskou zimu a také převážně za­vinila ztrátu děl a terénu. Jsou podmíněna vpády teplého vzduchu od Černého moře, které jsou střídány vpády stu­deného vzduchu ze Sibiře.

Mrazy opět uhodily dne 24..XI. To se již zbytky armády potácely k Berezině. Krátká doba mrazu nestačila k tomu, aby Berezinu spoutala ledem. Když Francouzi stanuli na jejích březích viděli plouti na jejích vlnách pouze ledovou tříšť, ačkoliv v té době klesla teplota až na –17°R (–21 1/4°C) To je však sporné. Souhlasím s Beiklem, který uvádí –8°R (–10°C). Tato okolnost způsobila, že alespoň se staly sjízdný­mi, pro vozy jinak bažinaté břehy, věnčené tu a tam uklá­danou ledovou tříšťí. S nekonečnou námahou byl postaven pontonový most a trosky vojsk po obou březích se zoufale bránily útočícím Rusům. Poměrně malá řeka, jež u Studjanky je ještě zcela nesplavnou, proměnila se táním v dravý tok a stala se tak hrobem tisíců francouzských vojáků, kteří by snad unikli kartáčové palbě ruských děl.

Znovu je však nutno zdůraznit, že nemilosrdnými mrazy trpěla nesmírně i ruská armáda. Když vyrazila z Tarutina k útoku, čítala 97 112 mužů a měla 522 děl. Dne 10. prosince, když dorazila do Vilna čítala pouze 27 464 mužů a 200 děl. Za dva měsíce pochodu ztratila kolem 70 000 mužů. Plných 48.000 mužů leželo v nemocnicích. Jenom moudrému vedení

Kutuzova („taktika paralelního pronásledování") a touze vyhnati vetřelce, vděčila armáda tomu, že dospěla k ruským hranicím, zatím co Velká armáda zanikla jako jarní sníh.

D. Operace v prostoru Berezina—Kovno od 28. listopadu do 14. prosince 1812. — K žádným bojům vlastně již nedo­cházelo. I ruská armáda, která však ještě existovala a postu­povala, byla na kraji svých sil. Husarský generál Lówenstern píše: ,,. . . Po přechodu přes Berezinu nastaly kruté mrazy. Nevydržel jsem na koni déle než 10 minut a poněvadž množ­ství sněhu nedovolovalo jít dlouho pěšky, střídal jsem jízdu na koni s chůzí a poručil jsem svým husarům, aby dělali totéž. Abych chránil nohy před mrazem, balil jsem je do kožešinových čapek francouzských granátníků, jimiž cesta byla poseta. Moji husaři hrozně trpěli. . . Šumský pluk neměl více než 120 koní, kteří byli schopni jíti do útoku. Naše pě­chota byla zřejmě podlomena. Nic nedělá člověka tak málo-myslným jako zima. Podařilo-li se vojákům dostat se někam pod střechu, nebylo možno je vyhnat. Raději umírali. Zalézali dokonce do ruských pecí, nedbajíce na to, že se popálí. Kdo neviděl všechny ty hrůzy na vlastní oči, těžko uvěří. . .". Vypadali-li takto vítězové, jak asi musili vyhlížet přemožení.

Koncem listopadu uhodily tak strašné mrazy, že dva sbory v síle 18 000 mužů, divise Loison a 2 elitní pluky jízdy, které vyšly na pomoc troskám armády byly úplně potřeny. Beitzke píše, že mráz, který činil 3. XII. –16°R, stoupl dne 4. na 20°R a 6. na 24°R a když první utečenci dospěli dne 8. XII. Vilna činil –29 až –30°R.v Celsiových stupních: –20°, –25°, –30°, –37,5°C) Borcke píše, že mrazy od 5. XII. ,,. . . vystoupily na strašný, nadpřirozený a sotva ještě sne­sitelný způsob . . .". Dle údajů chefchirurga barona Larrey, který nosil teploměr v knoflíkové dírce svého kabátu, byly nejhoršími noci na 6., 8. a na 9. XII, také noci na 13., 14. a 15. prosinec, kdy teplota klesla na –25°R (– 31,1/4°C) a dokonce až na –28°R (–35°C). Hennig uvádí, že tyto mrazy jsou skutečně abnormální a že se v západním Rusku vyskytují jen jednou za mnoho let a to téměř vždy jen po vánocích, Podle jeho zkoumáni (v r. 1913) ani nejstudenější předválečné teploty (v prosinci 1899 a v listopadu—prosinci 1902) nedosáhly této hranice. Jen v pověstném roce 1876, byly pozorovány teploty rovnající teplotám z prosince 1812, ba které je ještě předstihly (22. XII. byla v tehdejším Petro­hradě pozorována vůbec nejnižší teplota: –38°C).

Berthierova zpráva, datovaná dne 12. XII. v Kovně, suše konstatuje:,,. . . Mráz zkružil všechny, většina lidí má omrzlé ruce a nohy. . Neobyčejný mráz a množství sněhu dovršily desorganisaci armády. Veliká silnice byla zcela zavátá sně­hem, lidé ztráceli cestu a zapadali do jam a výmolů u silnice..." Berthier pak pokračuje: ,,. . . Jsem nucen říci Vašemu Veli­čenstvu, že armáda je v naprostém rozkladu, stejně tak garda, která nemá více než 400 nebo 500 lidí. . . Cesty jsou poseté mrtvolami, domy plné umírajících . . . Celá armáda je jedi­ným proudem, roztaženým na několik mil, který se ráno vydá na cestu a večer se bez rozkazu zastaví ... V této chvíli, Veličenstvo, nevede s vámi válku nepřítel, nýbrž hrozná roční doba . . . kolem nás všechno zamrzá . . .". Tak opravdu skončila Velká armáda, poněvadž Napoleonovi se nikdy již nepodařilo tyto ztráty nahradit.

Je tedy patrno, že skutečná přírodní katastrofa, která postihla zbytky armády, jenom rázně zakončila konec pro­hraného tažení. Uder do prázdna, kterým byl výpad do Moskvy, hlad, nemoce, ustavičné srážky s partyzány, zlo­mily morální sílu armády. Rusové až do posledních fází bojů na ruské půdě útočili jízdními oddíly, malými sbory pěchoty a děly, která vozili na saních. Francouzi v těchto posledních půtkách zůstávali již zcela bez obrany. Pomyslíme-li na zimní boje v r. 1941/42, kde nezdar útoku byl vyklá­dán podobně, je nutno částečně konstatovat s Kircheisenem: „. . . Ne mrazy na zpáteční cestě, ale horka, námaha a všechny možné jiné příčiny zničily bezmála dvě třetiny francouzské armády již na tažení k Moskvě." Které to byly ty nanejvýš důležité „všechny možné jiné příčiny" dovídáme se z Tarleho práce, kam čtenáře odkazuji.

Karel Pejml, MZ 1953/6, ročník 6, str. 154-158