PRANOSTIKY O POČASÍ JAKO BERLY CHROMÝCH PROGNOSTIKŮ

PRANOSTIKY O POČASÍ JAKO BERLY CHROMÝCH PROGNOSTIKŮ

1. ÚVOD

Jakkoliv se snažím, aby úvod mého příspěvku nevyzněl skácelovsky a nebylo mu možno upřít určitou jedinečnost, zůstává jen u snahy. Nemohu potlačit skutečnost, že myšlen­ky, které se pokusím rozvést, mi vnukla teta Tonička z Ostro-vačic, která napřed sloužila na faře a později byla členkou JZD. Ona programově sleduje, kteří meteorologové, a v jakém rozsahu, se v televizi zmiňují o pranostikách o počasí a ví, že ti, kteří se o ně nejvíce opírají, předpovídají počasí nejlépe. Nejméně úspěšné meteoroložky je jí líto natolik, že pro ni začala povětrnostní průpovídky sama se­pisovat a hodlá jí je poslat.

Zamýšlím se proto nad významem pranostik, větším pro meteorology než pro veřejnost, a nad příčinami jejich oblí­benosti u nás ještě ke konci 20. století, přestože některé vznikly už v době baroka a jiné měly původ daleko za hra­nicemi Česka. Vzhledem ke svým zkušenostem s pranostikami, zejména v předpovědní službě na Slovensku, dovolím si příspěvek pojmout „federálně".

2. DRUHÁ MÍZA PRANOSTIK

Věřím tomu, že pranostiky si kdysi dávno vymýšleli naši zemědělští předkové, kteří žili povětšině v přírodě a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Aby věděli, co mají kdy dělat, a protože znali církevní kalendář, zapisovali si jimi do pa­měti agrotechnické lhůty typu „Keď'přejde zamrznutých ku­chařka (15. 5.), sadieva sa paprika ", „ Svatá Markyta (13. 7.) hodila srp do žita" nebo „Na svatého Řehoře (12. 3.) líný sedlák, který neoře". Zveršování povětrnostních rčení mají na svědomí až doboví intelektuálové a národní buditelé různě velké invence, protože není možné, aby někdo se zdravým selským rozumem vymyslel rýmovačky „Z ledu Alžběta (19. 11.) má brod, u Kateřiny znám Ond" nebo „Na svatého Ondřeje (30. 11.) mruz, chystej sedláče vůz" apod.

Pozdější městský člověk se už o stav polí a chlévů nesta­ral. Na pranostiky postupně zapomínal, protože věděl, že jsou od rolníků pro rolníky a zajisté by je ani od meteorologů nekupoval. Tento neblahý vývoj zastavilo až budování zá­kladů socialismu, jímž započal růst praktické hodnoty pra­nostik, který prognostici snad ze setrvačnosti pociťují do­posud.

Boj o zrno, chmel, cukr, brambory a vejce se stal bojem všelidovým: zemědělská meteorologie vstoupila do každého z nás. Svědčí o tom i citát z Rudého práva ze 7. června 1959: „O počasí se už dnes ve městech nemluví jen z hle­diska vycházek, kabátů nebo lehkých šatů. 'Na tu řípu by potřebovalo sprchnout', vmísí se nezbytně do obvyklého ho­voru o počasí. Jdete po dešti, jemuž předcházely suché dny, cestou v polích. Před vámi jde párek, on se pootočí, sehne, hrabe se rukou v zemi. Koukáte, co to tropí, a on měří, kolik napršelo, jak hluboko navlhla země. Člověk z města, kterému přece bývalo srdečně jedno, zda řepa roste a co k tomu potřebuje."

Snad právě tehdy, v souvislosti s náhlým celospole­čenským zájmem o zabezpečení výživy lidu, pranostiky opět ožily, neboť se staly přirozenou lidskou potřebou pro občany všech profesí. Zvláště pak organizátorům brigád se najednou začaly hodit již dávno zapomenuté povětrnostní průpovídky, dokonce i takové jako např. „O svatém Mamertu (11. 5.), zima je po čmertu" nebo „Jiří s teplem, Mikuláš (10. 9.) s pící"; přitom pracující spolehlivě rozlišovali Mikuláše To-lentinského, chodícího s pící v měsíci září, od Mikuláše prosincového, chodícího s andělem a čertem, mimo jiné i proto, že druhý jmenovaný upadl do nemilosti, když do našich krajin začal docházet děda Mráz.

Poptávka po pranostikách vzrůstala, a bylo velkým štěs­tím prognostiků, že jim na pomoc přispěchal zkušený brněnský klimatolog dr. Jan Munzar, i když nástup konjunktury nezachytil. V roce 1985 vyšla poprvé jeho sbír­ka pranostik [4], malá, útlá knížka, která se přes noc stala cennou příručkou a vyhledávanou služební pomůckou na předpovědních pracovištích. Již o rok později vychází „Me­dardova kápě" ve druhém nezměněném vydání, rozšířeném jen o doslov a na slušnějším papíře než ve vydání prvním.

Současně a zcela nezávisle na Munzarovi publikuje v edici Ludové umenie na Slovensku slovenské pranostiky mladá bratislavská etnografka dr. Zuzana Profantová [6]. Na formátu více než dvojnásobném než je Munzarova knížka a v nákladné grafické úpravě (obr. 1). V meteorologické operativě jsou však její pranostiky obtížněji využitelné než Munzarovy, protože jsou povšechně popsány jen v histo­rickém a folklórním kontextu. Chybí jim meteorologický výklad, který od etnografky ani očekávat nemůžeme.

Zato Munzar vysvětlením nešetří a k radosti meteoro­logů vysvětluje i nevysvětlitelné, když v pranostikách usi­lovně hledá racionální jádro a navíc přebírá i některé za­jímavé výklady K. Pejmla [5]. Z těch, které potěší srdce znaveného synoptika, uveďme rčení „Déšťna svatého Mamerta (11. 5.) přináší soužení, neboť v něm nic dobrého není". Vysvětluje se studenými, rychle se pohybujícími anti­cyklonami, jež jsou příčinou onoho soužení. Chybí cimrmanovsky dodat, že už naši předkové, autoři pranostiky, předví­davě tušili, že jednou zlobivé anticyklony komořanští me­teorologové označí jako situaci Ap2.

3. CHVÁLA SLUŽEBNÍCH POMŮCEK

Obliba obou sbírek v předpovědních službách ČHMU a SHMU je bezmezná a vděčnost oběma autorům není ani zdaleka skrytá. „Munzar je náš Palacký", konstatuje zaslou­žilý pražský prognostik. Čerstvá bratislavská absolventka meteorologie po nástupu do praxe listuje v obou knihách mnohem častěji než ve služebních předpisech, hledajíc inspi­raci a vhodný text, jímž by omastila suchý popis povětr­nostní situace a zpestřila strohou předpověď počasí. Mete­orologické informace potřebují šťávu, říkají pracovníci sdě­lovacích prostředků. Není tedy divu, že z Munzarovy knížky začínají brzy vypadávat stránky, zatímco Zverevova učebni­ce synoptické meteorologie [7], vydaná v témže roce jako sbírky pranostik, má dlouho slepené listy.

V meteorologickém provozu není čas listovat ve starých kalendářích, zažloutlých, těžko dostupných a psaných kurentem (švabachem). Nebo se vracet k Juraji Fándlymu [1], který koncem 18. století ve svém „Druhém pilném hospo­dáři" přidával pro nevědomého hospodáře a línou hospodyni  ke každému měsíci prognostiku, která vykládala z nebeských znaků a povětří budoucí úrody a časy. Hledat ve vý­borech F. L. Čelakovského, A. P. Zátureckého, A. Strnada nebo ve spisech F. Studničky, S. Hanzlíka, A. Gregora, K. Pejmla otce i syna.

Za nás tuto práci vykonali jiní, a proto jsou Munzarův Medard a Pro­fantové Dúha na roztrhání.

Několikrát jsem byl v předpovědní službě v Bratislavě svědkem, jak se meteorolog může dostat do úzkých, když čas přímého vstupu do éteru se blíží, vlastních nápadů se nedostává a Munzarova knížka není k nalezení. Ani přechod netušené fronty húlav ne­může prognostika více vyvést z míry. A naopak. Jaká úleva se dostaví, když je knížka na místě a lze v ní najít něco příhodného [3].

Paní Profantové vděčíme za zjištění z terénního výzkumu, že pranostiky nevznikaly jen za feudalismu, ale i za éry motorizace a chemizace Slovenska. To dokazují mimo jiné pranostiky „Keďpočuťmotorku trúbiťz Března, vychvilí sa" anebo „Na svátu Agátu (5. 2.) daj pol'u superfosfátu". Novější pranostiky jsou už jen dílem ustrašených redaktorů, kteří ještě v nedávné době v rámci autocenzury upravovali průpovídky do použitelné, tedy nezávadné formy. Např. rčení „Svátá Barbora ťahá sane do dvora" na „Barbora, Barbora ťahá sane do dvora"; namísto pranostiky „Déšť na Havla (16. 10.), déšťna vánoce" zněl opravený výrok „Déšťna Hedviku, déšťna vánoce"; nezajímavá není ani úprava původního znění „Jestli bude vítr váti, budou mříti potentáti" na „ Jestli bude vítr váti, bude obilí nám zráti". Protože třetí uvedená pranostika se vztahuje ke dni Obrácení sv. Pavla, což je 25. ledna, je po provedené úpravě vhodná pro jižní polokouli, což jen dokládá neoslabitelnou sílu pra­nostik.

4. PRANOSTIKY KALENDÁŘNÍ A PŘÍZNAKOVÉ

K zamyšlení vede závěr Z. Profantové, která napsala: „Ani druhá existence těchto výroků - v rozhlase, televizi, tisku - nepřináší žádné obohacení, fungují zde spíše jako ozvláštňující kuriozity. V současnosti pranostiky ve vše­obecnosti ceníme ne vždy pro praktickou, ale zejména pro jejich estetickou a historickou hodnotu." Jde o konstatování do té míry významné (obsahuje výrazy „obohacování" a „praktická hodnota"), že nelze je přejít bez polemiky a ko­mentáře. Nejprve je však potřeba rozdělit pranostiky na ka­lendářní a příznakové čili symptomatické, protože jejich funkce a využití jsou odlišné (obr. 2).

Mnohem větší upotřebitelnost ve vztahu k veřejnosti mají kalendářní pranostiky, které se váží k měsícům nebo konkrétním dnům se jmény světců nebo ke křesťanským svátkům. Např. slovenský výrok „ Čo júl a august nedovaří, to september neusmaží" lze novinářům nabízet celé tři mě­síce a vděční posluchači jej vždy vyslechnou jako aktuální hydrometeorologickou informaci. Českou pranostiku „Na svatou Agripinu (23. 6.) odpočívej jenom ve stínu" můžeme naopak připomenout jenom na svatou Agripinu, ovšem vzhledem k závažnosti sdělení v době výskytu ozonové díry se vyrovná zprávě Solární a ozonové observatoře v Hradci Králové.

Symptomatické pranostiky se nevážou na kalendářovou chronologii; předpovídají počasí podle nějakého příznaku, kterým může být postavení nebeských těles, lidský pocit, např. revmatické bolesti, projevy v přírodě, jako je chování rostlin, zvířat a podobně. Hydroprognózní význam mají např. průpovídky „Koza dvíha chvost, voda berie most" nebo „Kanály zapáchajú, bude pršať".

Příznakové pranostiky slouží velmi krátkodobé a krátko­dobé předpovědi počasí, mají však pouze interní význam a nejsou šířeny pomocí masmédií, protože není třeba, aby veřejnost znala všechny předpovědní metody. Některé jsou i nebezpečné, naštěstí v jiných oblastech než našich. (Kupř. údajně v Burundi, kde jsou bouřky předpovídány nejen podle radarových a družicových metod, nýbrž také na základě de­tailního pozorování chování lvů. Protože při zhoršení vidi­telnosti musí pozorování probíhat zblízka, kolektiv mete­orologů bývá často doplňován o nové spolupracovníky.)

Jelikož se máme zabývat hydrometeorologickými informacemi pro veřejnost, budeme dále hovořit jen o pra­nostikách kalendářních. Jedině ty obsahuje Munzarův Me­dard, zatímco Profantové Dúha uvádí i předpovědi počasí podle hvězd, lidí, rostlin, ryb, obojživelníků, červů, slimáků a jiné havěti. Jedna její slimáčí pranostika pravděpodobně naznačuje zafrontální zvýšení tlaku vzduchu, když praví „Keďpo daždi slimáky vychádzajú von, bude pekne."

I když kalendářní pranostiky jsou pro meteorology, re­daktory i veřejnost učiněné dobrodiní, neznamená to, že s nimi nejsou určité potíže.

Především jsou časově nerovnoměrně rozděleny. Předko­vé je totiž nevymysleli ani na každý druhý den v roce, za­tímco pro tak zvané kritické neboli klíčové dny jich vy­mysleli několik, dokonce i přes dvacet. Středověké označení „kritický den" je z hlediska meteorologů zcela nevhodné, neboť naopak za kritické dny považují dny, pro něž pra­nostiky buď nikdo nevytvořil, nebo dosud nenašel. Tak je tomu třeba na Godšalka 19. února. Proto je obtížné vyhovět novinářům, kteří podle zvolání Archiméda ze Syrakus„Dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí", volají „Dejte nám na každý den pranostiku a my už se nějak uchytíme" [3].

Přehršle pranostik v jednom dni je však veskrze prospěš­ná. Dají se rozložit do více dní. Z toho důvodu letos pro­gnostici SHMU mohli poskytnout deníku Národná obroda různé augustinské pranostiky ve třech dnech za sebou, i když sv. Augustina je jenom 28. srpna, pro dva další dny totiž pořekadla nejsou k mání. Další výhody. Např. průpovídka „Vavřinec (10. 8.) oharky oscáva" se dá snadno zapama­tovat, a proto není dobré ji opakovat, když se rok s rokem sejde. Meteorolog si může na příští rok vybrat zcela jinou pranostiku, dejme tomu „Vavřinec našťal do vody", nebo sáhnout po českém rčení „Na svatého Vavřince slunečnost, vína hojnost", zvláště když očekává slunečné počasí a chce se zavděčit vinařům.

Všichni lidé však nejsou stejní, každý z nich netouží po změně, právě opačně chce každoročně slyšet svou oblí­benou pranostiku, a podle toho, jestli se jí dočká či nikoliv, hodnotí práci hydrometeorologického ústavu, novin a tele­vize. Protirómsky smýšlející občané si rádi vždy koncem ledna vyslechnou poznatky předků „Fabiánskej (20. 1.) zimy boja sa cigání" nebo „O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu" a podobně.

5. TŘÍDĚNÍ PRANOSTIK Z POHLEDU PRAXE

České a slovenské pranostiky uvádím důsledně v pů­vodních zněních v obou sbírkách, ovšem na prognózních pracovištích jsou běžně a lehce překládány z češtiny do slo­venštiny a snad i opačně, kromě některých, které jsou za­peklitě nesrozumitelné. Tím se dostáváme k roztřídění pra­nostik podle jejich využití v prognózní a komerční činnosti. Rozlišujeme čtyři druhy pranostik seřazené od nej-úspěšnějších (rozuměj nejprodejnějších) po problematické.

1. Pranostiky se stoprocentním předpovědním úspěchem. Mají charakter věčných pravd bez ohledu na skutečné počasí, žel je jich velmi málo. Příklad: „ Když na Silvestra (31. 12.) sněží, Nový rok není daleko."

2. Alternativní pranostiky. Připouštějí (předpovídají) určité nebo zcela opačné počasí, takže jejich úspěšnost splnění konverguje ke 100 %. Jejich počet je vcelku uspokojivý, hodně pomáhají v praxi. Nejznámější je matějské rčení o svatém, který ledy dělá nebo láme: „Najde-li Matěj (24. 2.) led, seká ho hned, nenajde-li led, dělá ho hned." Totéž se tvrdí i o sv. Virgilovi (14. 1.), sv. Antonínovi poustevníku (17.1.), sv. Tymotyji (24.1.), dokonce i „ Tři králové (6. 1.) mosty staví nebo je bon. Podobně "Na svatého Šebestiána (20. 1.) se musí někdo utopit nebo zmrznout" a na „Šimona a Judy (28. 10.), buď sníh nebo hrudy."

K těmto pranostikám počítáme i dvojice průpovídek opačného významu, z nichž lze vždy vybrat tu pranosti­ku, která se právě hodí. Např. „Na svatou Dorotu (6. 2.) rádo teče do botu " a „ O svaté Dorotě uschne košile na plotě" nebo dvojice „Na svatého Blažeje (3. 2.) slunce ještě nehřeje" a „Na svatého Blažeje kamínek se ohřeje", pokud se ovšem kamínkem nemyslí kamínka, ve kterých se ještě musí topit; jestli tedy nejde o dvojtvar, jako je brambor - brambora, hadr - hadra, bačkor - bačkora. Fabiánské pranostiky o třeskutých mrazech zase vhodně doplňuje slovenské rčení o oblevě „O Fabiáne (20. L) rady si pre odmák hovia sane.

3. Skupinu pranostik s širším použitím tvoří malý počet výroků, které jsou do té míry nesrozumitelné, že snesou téměř libovolnou interpretaci. Ta však bývá časově po­měrně náročná, takže pranostiky tohoto druhu v předpovědním provozu doslova zdržují. Slovenská pranostika „Na Pavla (25.1.) kvap, pred lichvou hrab " může činit problémy i v Bratislavě, nejen v Česku, kde nevědí, že zastaralý slo­venský výraz lichva znamená hovězí dobytek (obr. 3).

I zcela srozumitelné průpovídky o počasí lze však ko­mentovat takovým způsobem, jako by meteorologická informace patřila do rubriky „Pro moudré hlavy". Jako ukázku citujeme z předpovědi počasí na letošní srpen tuto krátkou pasáž ze Svobodného slova z 31. 7. 1993: „Připomeňme si několik starých lidových pranostik. Prav­divá je bohužel následující: 'Co srpen neuvaří, to už září nedosmaží.' Vrcholným letním měsícem je v průměru totiž červenec a srpen mívá často již nádech podzimního měsíce." Je zřejmé, že výklad se týká jiné dvojice měsíců, než vzpomíná pranostika, což podporuje hloubavost čtenářů.

4. Pranostiky s použitím omezeným. Je jich většina a mohou se hodit do krámu jen v případě, že skutečně předpovídané počasí je v souladu s pranostikou vy­myšlenou k příslušnému dni nebo období. Je-li studený už říjen, není na místě opožděné doporučení ke konci listopadu „Na svátu Katarínu (25. 11.) schovajme sa pod peřinu ". V případě, že počátkem léta v daném roce jsou pole pod vodou a lidé stále promoklí, je lépe se nezmiňovat o tom, že „O svatém Fortunátu (1.6.) kapka deště má cenu dukátu ", aby nedošlo na straně veřejnosti, dostatečně podrážděné již jinými než meteorologickými zprávami, k animozitám. Je sice pravda, že otrlejší no­vinář nebo prognostik si může vynalézavě vypomoci konstatováním, že ta a ta pranostika letos vůbec nesedí, a tak ji stejně uplatnit, avšak to nejde dělat řadu dní za sebou, v nichž počasí nerespektuje kalendář a je mu lhostejné mudrosloví našeho či jiného lidu.

6. CO NÁM CHYBÍ V UČEBNICI

Dávno uplynula doba, kdy se pranostiky šířily jen ústním podáním, vycházely v kalendářích a v některých časopi­sech. Funkci šiřitele pranostikálního folklóru zcela převzaly hromadné sdělovací prostředky, k nimž v poslední době při­byly soukromé rozhlasové stanice. I ty se rychle napojily na meteorologická předpovědní ústředí jako na pilné do­davatele povětrnostních průpovídek. Činí se však nejen centra, nýbrž i předpovědní pracoviště na pobočkách ČHMÚ, od kterých loudí pranostiky regionální stanice i místní tisk. Lidová meteorologie se tudíž dostává ke všem občanům, každodenně proniká i do městských panelových bytů. A je to správné, protože mnohé informace mohou být užitečné i člověku bez vztahu k půdě, jako např. „O svaté Školastice (10. 2.) navleč si rukavice" nebo „ Urban (25. 5.) ešte niekedy bradou kýva".

Především se však pranostiky o počasí vracejí tam, odkud vyšly, do polí a lesů, zahrad a chlévů. Jen zemědělské školství jaksi zaostává. Dalo by se tak soudit podle toho, že česká celostátní učebnice agrometeorologie V. Havlíčka a kol. [2] vůbec neuvádí pojem pranostika (vypadlo z ní i počasí), takže hrozí nebezpečí, že absolventi vysokých škol zemědělských po nástupu do transformovaných země­dělských družstev, soukromých farem a lesů nebudou správ­ně aplikovat lidová poučení. Meteorolog, omezený časem a po probdělé noci občas i rozumem, nemůže totiž v krátkých ranních rozhlasových vstupech prezentovat prů­povídky tak, aby dobře posloužily uživatelům bez patřičného školního vzdělání.

Jak již bylo uvedeno, ne všechny pranostiky jsou tak lehce srozumitelné jako výroky „Kto seje na Víta (15. 6.), škoda žita", „Čo do Ďura (24. 4.) narastie, to po Ďure skape" (Duro = Jiří), „Čím déle žežulka po Janu (24. 6.) zpívá, tím dražší žito na trhu bývá" apod. Jsou mnohem náročnější rčení: „Na VeVkú noc nemá pršať do hromu", „Gál (16. 10.) dievky bral" (Gál = Havel) anebo „Na Filipa, Jakuba (1. 5.) chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí." Jak se máme postavit k starobylé zkušenosti předků, když chrousti v důsledku chemie již většinou dohučeli? Slo­venskou pranostiku „Marec zaženie slepice z vajec", jejíž predikativní výpověď se nejevila frapantní, mi objasnil až brněnský agrometeorolog Ing. Miloslav Čermák, podle něhož slepice nevyhání březen, ale v tom čase se líhnoucí kuřata. Předpokládám, že kolega studoval na vysoké škole ještě v době, kdy pranostiky byly v osnovách.

Ještě jedno sdělení by mohlo být pro veřejnost lidovým repertoárem hojně zásobovanou, ale i pro ochotné mete­orology zajímavé: ze kterých končin pranostiky, u nás tra­dované a rozšiřované, byly do našich zemí kdysi zavlečeny, jestli nepocházejí třeba z jižní Francie nebo od Severního moře. Ale to nevědí ani pan Munzar s paní Profantovou (obr. 4).